Je filosofický text součástí úpadku textové kultury?

Petr Bláha

Každý pokus vyrovnat se nějak s tématem „filosofický text“ zřejmě musí začít určitým vyjasňováním, ze kterého může teprve vzejít kladení východisek a předpokladů případné úvahy. Úvodem pouze naznačme okruhy problémů, v nichž je třeba nalézat klíč k zorientování. Mluvíme-li o filosofickém textu, pak se jedná o text, který se nějak odlišuje od ostatních textových podob. Jde-li o filosofický text, musí nezbytně následovat charakteristika filosofování. Je vůbec filosofování takovým přístupem ke světu, při němž není možné se obejít bez textu? Pokud tomu tak je, co taková provázanost znamená? Nestává se dokonce filosof filosofem teprve tím, že prokáže svou schopnost vytvářet texty, které lze prohlásit za filosofické? Jak ale v takovém případě posuzovat třeba sókratovský archetyp a není vědomí takového archetypu vhodnou příležitostí vnést jisté pochybnosti nad provázaností filosofování s vytvářením textu? Nestává se v následujícím kroku této úvahy filosofický text důsledkem nějaké kompenzace, tedy jakési ztráty, kterou je zapotřebí něčím dohánět? Takto bychom se od sókratovského archetypu mohli dostat až k tomu, co lze s nadsázkou označit za archetyp rousseauovský. Máme tím na mysli Rousseauovo odůvodnění z jeho autobiografického Vyznání, v němž se přiznává k tomu, že psaní textů je jedinou formou uchovávání sebe samého. Tedy filosofický text jako obrana před odcizujícími ataky společenského provozu, jenž po člověku nemilosrdně vyžaduje určitý souhrn konformních schopností. Filosofem v tomto případě je ten, kdo si uvědomuje svou diskvalifikaci v rámci uniformující konfrontace. Pokud propadá dojmu, že není schopen zabránit tomu, aby se pod náporem vyžadované pohotovosti nestával někým jiným, nalézá svou skrýš ve vytváření textů.

Touto otevírající úvahou chceme pouze naznačit, že souvislost mezi filosofem a filosofickým textem je vždy nějakým způsobem podmíněna a že obsahuje řadu napětí, která se mohou za určitých okolností překlopit do zprvu nečekaných konstelací. Je docela dobře myslitelné, že provozně zjednodušené chápání filosofa jako producenta filosofických textů povede k záplavě textů, za nimiž začne pokulhávat vlastní filosofování. Pochopitelně se může sebezáchovně přizpůsobit zbytnělému provozu vytváření textů, ale pak může náhle dojít k procitnutí, že za plejádou textů, jež jsou považovány za filosofické, přestaneme nalézat filosofy. Zde asi není třeba příliš zdůrazňovat, že naznačená absurdita postihuje cosi ze současné situace, v níž se podoba filosofických textů stává zoufalstvím filosofování. Toto zoufalství lze různě vysvětlovat, například tím, že se dnešní převládající povaha filosofování zuby nehty brání před možná zaslouženou společenskou diskreditací.

Pro příklad pozoruhodného zasazování situace filosofického textu do širších dějinných souvislostí si vybíráme filosofa, který se sám netajil svou osobnostní závislostí na produkování textů. Zároveň tímto výběrem hodláme připomenout, že uběhlo již čtvrt století od okamžiku, kdy tragicky zahynul v zemi, která ho zrodila, aby se stala počátkem jeho trvalého vyhnanství. Nebudeme se nyní pouštět do peripetií životních osudů Viléma Flussera, ačkoliv tyto osudy mnohdy velmi zásadně vstupují do akcentů jeho filosofického uvažování. Flusser v řadě svých textů přichází s pojetím dějin, kterým chce ozřejmit závažnost momentálního dějinného zlomu, v němž se textová kultura stává čímsi uzavřeným. Domnívá se, že se uzavírá dlouhá etapa dějin, v níž se právě prostřednictvím textů utvářela naše představa o světě. Není to však vytváření textů, které provázelo člověka odjakživa. Texty vznikají za určité dějinné situace, kterou Flusser spojuje s kdysi revolučním vynálezem lineárního písma. Ve svém díle „Postdějiny“ (Nachgeschichte) tento revoluční zvrat odůvodňuje vnitřní dialektikou dosud používaných obrazových kódů. Ty totiž sloužily tehdejšímu člověku k orientaci ve světě, byly však zároveň nejpůvodnější formou odcizování se bezprostřední skutečnosti. Mezi člověka a svět kladly zástěny, v nichž se již zpřítomňovala možnost jejich osamostatňování. Odcizující prvek tak hrozil přerůst natolik, že by se ztrácel význam obrazových kódů pro usnadnění orientace. Vynález abecedy proto přichází právě včas, v napjaté chvíli, v níž vnitřní nástrahy obrazů přerůstají v jejich uctívání. Nebezpečí idolatrie je pro Flussera dostatečným legitimizujícím prvkem k tomu, aby odůvodnil smysl vynálezu písma. Ten vnesl do následujících dějin přetrvávající napětí, které teprve v současnosti získává finální podobu.

Nežli se ale dostaneme k Flusserovu chápání dějinného vyústění, pozastavme se nad jiným jeho důležitým dílem. Ve své Komunikologii přichází mimo jiné s tvrzením, že abecední kód  v prvé řadě sloužil obchodnické vrstvě. Teprve v odvozeném smyslu byl využíván v duchovnějším významu, v němž se proti převaze uctívání obrazů začínají klást texty, které získávají aureolu svatosti. Přes zdání, že teprve textová kultura umožnila kodifikaci určitých duchovních orientací, Flusser poněkud provokativně trvá na tom, že nelze podceňovat onen nejprimárnější důvod vzniku písma, který byl úzce provázán s obchodnickými zájmy. Alfabetické písmo v sobě tudíž od počátku nese zvláštní rozpolcenost, která však nelítostně posunuje člověka směrem k desakralizaci jeho existence. Snaha vysvětlovat obrazy a zbavovat tak člověka úskalí jejich dvojznačnosti ve skutečnosti vede k prohloubení odcizenosti, čímž se pochopitelně otevírá širší nabídka pro rozličnou manipulovatelnost.

Flusserovo pojímání závažné dějinné zápletky napomáhá porozumět tragickému potenciálu, kterým je naše civilizace obtěžkána. Ten se kumuloval v okamžicích, které se dají zjednodušeně vnímat jako vynálezecký průnik lidské důvtipnosti, kterou se vyrovnáváme s tím, co odsunujeme do dávné minulosti. Ukazuje se, že přemíra nadšení, jež je zpravidla vyvolávána účelovou sugescí, zakrývá řadu nástrah, které v přímé úměře k nárůstu civilizačního sebevědomí násobí svou míru nebezpečí. V lidské povaze je příliš málo prozíravosti, jakou se vyznačoval například egyptský král z Platónova dialogu Faidros, když odmítl skvělou nabídku vynálezu písma. Z dějinného hlediska se takové jednání jeví vždy jako výjimka, jejíž dosah nemůže obstát vůči tlaku lidského vynálezectví na své uplatnění.

Na řadě míst svých textů si Flusser ironicky pohrává s jednostranným přeceňováním úsilí člověka zlepšovat svět. Pravděpodobně ve svém nejznámějším díle Za filosofii fotografie ve zkratce zmiňuje, že vztah mezi texty a obrazy tvoří ústřední otázku dějin. Tento vztah se odehrává v různých podobách, například v podobě na textu založeného křesťanství vůči pohanskému uctívání obrazů. Z pokrokářského hlediska takový střet vypadá jako konflikt dvou vývojových stupňů, přičemž o tom, který z nich má dějinné oprávnění na definitivní prosazení, nemůže být pochyb. Flusser i v tomto případě zdůrazňuje poněkud znečitelňující dialektiku, která vyústění dějin přesouvá proti původnímu záměru člověka. Potíráním pohanství si totiž křesťanství osvojovalo to, čím se vyznačovalo pohanství. Podobně nároky vědy se potíráním ideologií stávaly ideologickými. Snaha zbavit se dějinného protivníka nemůže jednoduše zbavit dějiny napětí, které je vytváří.

Vrátíme-li se do díla Postdějiny, konkrétněji do kapitoly příznačně nazvané Naše obrazy, můžeme zahlédnout jednu z podob Flusserova náhledu na dějinné vyústění. Pro texty a potažmo celou textovou kulturu platí totéž, co pro obrazy. Jsou totiž lidským výtvorem, a proto se v tom podstatném od obrazů neliší, jakkoliv se mohou stát nástrojem k domnělé záchraně člověka. Ani textům se nemůže vyhnout vnitřní rozporuplnost. Napomáhají sice vysvětlovat obrazy, na druhé straně však prohlubují distanci mezi člověkem a světem. Od počátku tedy v sobě textová kultura nese ideologizující potenciál, jehož závažnost se začíná projevovat  úměrně se ztrátou povědomí o úmyslu, jenž stál při vzniku lineárního písma. Flusser se domnívá, že v 19. století lze již s jistotou uvažovat o tom, co nazývá text-idolatrií. Fascinace texty dopadá podobně jako nebezpečí, jež se skrývalo v původních obrazech. Tehdejší šílenství halucinace se jenom proměnilo v šílenství nepředstavitelnosti, které je pochmurným výsledkem pozapomenutí, že vytváření textů se nemůže zcela odpoutat od toho, co chtělo svou počáteční úderností zahladit. Jakékoliv duchovní obzory, jež jsou s textovou kulturou neodbytně spjaty, doplácejí na prioritní funkční odůvodnění vynálezu písma, jímž je obchodnický kalkul.

Krize historického vědomí, které kdysi potlačovalo magické vědomí, uvrhává současnou civilizaci do dalšího dějinného zvratu, v němž jako by se obrazy chtěly pomstít za dlouhé období potlačování. Nejedná se ale o obrazy původní, nýbrž o obrazy technické. Technické obrazy se neobejdou bez další úrovně zprostředkování, která prohlubuje míru odcizenosti. Dle Flussera nastává doba, v níž rozhodující roli přebírá aparát jakožto zdánlivý pomocník člověka pro záchranu před text-idolatrií. Tím se však lidstvo ocitá v pokušení, které může mít tragické důsledky. Například v „Postdějinách“ Flusser používá pojem aperativní totalitarismus, jenž mu slouží k poněkud děsivému upozornění na jeden z možných scénářů otevírajících se parametrů momentální situace člověka. Jakkoliv se Flusser zejména svým propracováváním různých podob komunikace snaží odolat podezření, že svým chápáním dějin nahrává jejich jednoznačnému zacílení, zdá se, že osud lidstva je zpečetěn.

Využijeme-li Flusserových zpřehledňujících předpokladů pro letmý návrat do našeho počátečního vymezování prostoru pro možnosti úvah, co tedy znamená v momentální přelomové době vytvářet filosofický text? Budeme-li Flusserovo dějinné vyústění konfrontovat s patrně převažující představou, že od toho, kdo je považován za filosofa, se nutně předpokládá produkce filosofických textů, nedostáváme se do nepříjemných kolizí? Vždyť požadavek, aby ambice být filosofem byla stvrzována pokud možno pravidelnou publikační referencí o své odbornosti, zavání naprostým nepochopením soutěsek, v nichž lidstvo uvízlo. Je z tohoto dilematu nějaké únosné východisko? Pro hledače východisek se pochopitelně nějaké nabízí. Nejsnadnější je vyrovnat se s Flusserovým uvažováním jako s pozoruhodnou, ale zcela nevykazatelnou představou, která navíc citelně trpí subjektivní omezeností svého původce. Protože jsme ale úvodem deklarovali, že takové východisko alespoň pro tuto úvahu není přijatelné, je zapotřebí poohlédnout se po jiných. Zůstaneme-li uvězněni v náhledu, že filosofování je nezbytně spjato s produkováním textů, pak nezbývá než konstatovat, že dějinný potenciál je vyčerpán. Filosofování, které se opírá o zanikající textovou kulturu, se stává skanzenem, jenž může být ještě chvíli trpěn v akademických sférách, kterým je dosud tolerována ztráta kontaktu se skutečností. To, že se filosofické texty staly v akademické sféře obětí kalkulačních dostihů, dostatečně vypovídá o tom, co se s akademickým filosofováním děje.

Odvážnější možností je pokusit se zpochybnit předsudek, že filosofování je pevně spjato s produkcí textů. Takové konstatování může svou provokativnost skrýt do různých forem opatrnosti. Pokud však nalezneme odvahu z nich vystoupit, můžeme se přiblížit až k tvrzení, že vytváření filosofických textů bylo počátečním selháním filosofování. Nároky uplatňovat prostřednictvím textů například kritiku společenských poměrů podlehly již v zárodku jakési neprozíravosti. Zvolený prostředek totiž zároveň s možností kritiky nabízel snadný protiútok ze strany napadeného. Rozporuplnost textu jakožto použitého nástroje totiž zpřítomňuje účinnou diskreditaci filosoficky zaštiťované textové kritiky. Namísto očekávané nápravy proto pouze dochází k posílení sebestřednosti textové kultury.

Jak ale vypadá filosof, který je natolik prozíravý, že odolá všem svodům, které připravují selhání? Jedná se vůbec o filosofa a není filosofování pouze pojmovým určením pro určitou formu lidského selhávání?

Co si tedy počít s právě vzniklým textem? Opatřit ho všemi náležitostmi, aby splňoval předepsaná kritéria pro udělení pomyslných bodů jako záruku růstu odbornosti, nebo ho někde o samotě roztrhat a zahledět se do nebe s otázkou, jak vážně to s námi zamýšlí?

Literatura:

Flusser Vilém, Komunikológia, Bratislava 2002.

Flusser V., Nachgeschichten, Düsseldorf 1990.

Flusser V., Za filosofii fotografie, Praha 1994.

Platón, Faidros, Praha 1993.

Rousseau Jean Jacques, Vyznání, I. Díl, Praha 1910.

Anotace

Článek je připomínkou filosofa Viléma Flussera a jeho názoru na textovou kulturu. Ta podle něho nahradila původnější obrazovou kulturu, jejíž kódy začaly podléhat idolatrii. Textová kultura se ovšem postupně dostává do podobné krize, která je násobena zdánlivě úspěšným industriálním pokrokem. Ocitáme se tedy ve zlomové dějinné situaci, v níž textovou kulturu začínají nahrazovat technické obrazy. Co takto naznačený vývoj znamená pro filosofické texty a pro chápání filosofa jako prioritně tvůrce takových textů?

Abstract

The article wants to reminde the philosopher Vilém Flusser and his opinion on the text-culture. He replaced the original visual culture, which codes began to be defeated by the idolatry. The text-culture is gradually getting into a similar crisis which is multiplied seemingly successful industrial progress. So we find ourselves in a turning historical situation in which the text-culture is beginning to replace by the technical images. What this means for the development of philosophical texts and for the understanding of the philosopher as a creator of such texts?

Advertisements

One thought on “Je filosofický text součástí úpadku textové kultury?

  1. Pingback: Ergot 1/2017 | ergot

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s