Je možný popularizační filosofický text?

Jan Kaňa

Snad není na tomto světě země, kde by nikdy nebyl vydán žádný text popularizující vědu. Ne, takových textů vychází stále poměrně velké množství a nezdá se, že by do budoucna tomu mělo být jinak. Stále je možné najít dostatek čtenářů, kteří o tento druh literatury mají zájem, stejně tak jako je stále možné najít dostatek vzdělanců, kteří popularizační texty tvoří a jsou přesvědčeni o jejich kladném přínosu pro společnost. A popularizace vědy se samozřejmě v dnešní době neomezuje jen na jedno médium, na literaturu, ale využívá možností prakticky i všech ostatních médií, od rozhlasu, přes televizi až po počítačové hry. Což platí prakticky pro všechny vědy, filosofii nevyjímaje. Otázkou samozřejmě je, zda všechny vědy jsou pro popularizaci stejně vhodné a zda jsou vůbec vhodné. Přeci jen každý vědní obor je jiný, vyžadující trochu jiný přístup, a má jiné možnosti jak svou látku popularizovat. Tedy je zřejmé, že jinak budou vypadat například popularizace fyziky a jinak popularizace třeba právě filosofie.

My se zde v tomto textu budeme zabývat možnostmi a cíli popularizace filosofie, jež v některých bodech mohou být jiné než možnosti a cíle popularizací jiných vědních oborů. Přitom se budeme soustředit především na popularizaci filosofie skrze text. Budeme se zde zabývat otázkou, zda je vůbec možné nazvat text popularizující filosofii za text filosofický. Je vůbec žádoucí, aby tento druh literatury byl vydáván? Má smysl se za pomoci popularizace snažit pro filosofii získat i ty čtenáře, kteří třeba ani nikdy nedosáhnou té úrovně, aby pochopili i “nepopulární” filosofický text? Jaké podoby může mít ta literatura, která je a byla vydávána jakožto popularizace filosofie? Komu je vlastně určena? Je možné za texty popularizující filosofii označit jen ty, které jsou s tímto úmyslem vydávány? Není i například taková výuka filosofie na středních školách v rámci základů společenských věd jen jistou formou popularizace oboru? Které z filosofických disciplín by pro případné popularizace mohly být vhodné a které naopak nikoliv? Toto jsou otázky, na něž bychom se nyní měli pokusit najít odpovědi.

Podívejme se nejdříve na to, jakou podobu mají ty texty, které jsou vydávány jakožto popularizace filosofie či alespoň jako filosofie populární. Popularizace filosofie a populární filosofie spolu poměrně velmi úzce souvisí, jak si ještě později ukážeme. Nutno říct, že podob, které mohou tyto texty nabýt, je vskutku velmi mnoho. Liší se tím, jakému publiku jsou určeny, jaký stupeň věrnosti popularizované látce zachovávají, a tedy i jaké jsou kvality. Dále se liší tím, jakými filosofickými tématy se zabývají a samozřejmě v jaké formě jsou napsány. V některých případech je také potřeba být opatrný v tom, zda autoři skrze texty vydávané jako popularizace filosofie či populární filosofie skutečně popularizují filosofii v tom smyslu, v jakém ji běžně rozumíme.

Rozhodně nelze říct, že by snahy vydávat texty popularizující filosofii byly novým jevem. Jakožto jistý počátek tohoto druhu literatury se obvykle uvádí již doba osvícenství. Přičemž je poměrně obtížné určit, který text byl tím skutečně prvním. Nicméně, jako jeden z prvních vážnějších a úspěšnějších pokusů je uváděna Voltairova satira Candide, čili Optimismus z roku 1759.[1] Voltaire se v ní snaží širšímu okruhu čtenářů přiblížit některé Leibnizovy názory, především jeho metafyzický optimismus, jak může být patrné již z názvu textu samého. Popularizace je tedy v tomto případě zpracována beletristickou formou, Leibnizovy názory v ní jsou ironizovány, čtenáři zprostředkovávány skrze humor.[2] Nelze zde říct, že by se jednalo o popularizaci ve smyslu jakési propagace Leibnizova myšlení, spíše je tomu naopak. Jde zde o popularizaci zkrátka ve smyslu přivedení poměrně obtížné filosofické látky ad populum, tedy k lidu. Podané tak, aby ji člověk bez univerzitního vzdělání ve filosofii dokázal pochopit. Popularizace ve smyslu propagace myšlení určitého filosofa ovšem také nejsou ničím výjimečným. A to dokonce ani v českém prostředí. Zde je ovšem nutno dodat, že se zřejmě nejedná o propagaci díla daných autorů jen pro jejich filosofii samu. Mohli bychom říct, že velmi často mohou sloužit tyto texty zároveň jakožto propagace například jisté náboženské či politické tradice, s níž mohou být popularizovaní/propagovaní spojováni. Jako příklad si můžeme vzít třeba čínské popularizace/propagace Konfuciovy nauky, které ovšem dnes spíše než jako propagace konfucianismu jakožto náboženského systému mohou posloužit například jako jistá podpora čínského nacionalismu. Tím ovšem nechceme tvrdit, že tyto popularizace ztratily funkci přiblížení Konfuciovy etiky širší čtenářské obci. Z českého prostředí se zřejmě největší počet popularizací ve smyslu propagace dostalo myšlení Tomáše Garrigue Masaryka. Přitom jistě není velkým překvapením, že tyto popularizace vznikaly především po vzniku samostatné Československé republiky. Tyto texty samozřejmě měly také různou podobu, různou kvalitu a byly určené různým věkovým skupinám. Zřejmě i známé Hovory s T. G. Masarykem od Karla Čapka by bylo možné označit za snahu populárně a souhrnně přetlumočit Masarykovy názory včetně názorů filosofických. Názory popularizovaného Masaryka nejsou přitom příliš zkomoleny vzhledem k tomu, že je vyslovil on sám, kdy autor knihy jen vhodně zvolenými otázkami poskytuje filosofovi prostor k jisté zestručněné prezentaci vlastního myšlení. Většina populární masarykovské literatury však skutečně měla povahu spíše propagace Masarykovy osoby, než popularizace jeho filosofického myšlení.[3]

Od devatenáctého století se začínají objevovat snahy o popularizaci filosofie ve formě popularizací jednotlivých filosofických disciplín či populárních výkladů dějin filosofie. Z úspěšných textů uveďme například Elements of Logic od Richarda Whatelyho z roku 1826. K tomu můžeme připočítat ještě rozvoj literatury, která chce širšímu publiku čtenářů přiblížit různé etické problémy té doby a jejich možná rozumná řešení. Pokus o sepsání takového textu však nezřídka končil pouhým moralizováním. Dalším směrem popularizační filosofické literatury, která se v té době začala ve větší míře objevovat, byla takzvaná filosofie okultní. Tu můžeme spojovat například s Theosofickou společností Heleny Blavatské a jejími následovníky jako například Annie Besantovou či v českém prostředí s Vácslavem Havlem.[4] Byť má okultní filosofie ono slovo filosofie ve svém názvu a i když se dovolává například některých indických nábožensko-filosofických tradic, tak zřejmě filosofií není, neboť v ní často chybí racionální argumentace, odkazujíce spíše k esoterismu. Nicméně, tento směr má ještě dnes jisté pokračovatele, například v podobě různých hnutí jako třeba New Age, která také každoročně vyprodukují mnoho literatury, jež je nezřídka prezentována jako literatura filosofická. Není obtížné ještě dnes v mnoha českých knihkupectvích objevit v oddělení či alespoň polici věnované filosofii knihu, která se věnuje spíše tématům astrologie, odhalování tajného vědění či rozvoje vlastního duchovního já.[5] I tato literatura pak může do jisté míry ovlivňovat představu lidí o tom, co filosofie je. Přitom je možné předpokládat, že tyto texty jsou pro běžného čtenáře snáze uchopitelné a možná i proto často žádanější než filosofická literatura v tradičním slova smyslu. Takový čtenář má potřebu vlastního rozvoje a doufá, že se mu ho s pomocí těchto textů podaří dosáhnout, že se po nich stane moudřejším a možná i najde “ztraceného” boha. A to vše pokud možno s co možná nejmenší duševní námahou.

Potřeby snadno dostupného osobního rozvoje čtenářů si však dnes všímají i vydavatelé popularizačně filosofických knih, pracující však již s filosofií v tradičním pojetí. Podle Davida Avitala, editora filosofické literatury v dnes již zaniklém vydavatelství Continuum, který měl pozorně sledovat nárůst zájmu čtenářů o populární filosofii, což je termín zahrnující popularizační   i jen populární filosofii, tak rozvoj právě této populární filosofie souvisí s vysokou popularitou knih z kategorie self-help. Vydavatelství populární filosofie se dle Avitala zřejmě ke svému čtenáři staví následujícím způsobem: „My chceme, aby to někdo koupil, protože oni chtějí být těmi nejchytřejšími lidmi v místnosti,” říká Avital. „Je zde jistý marnivý důvod ke koupi. Vy chcete být viděn, jak čtete filosofii v metru.”[6] Část čtenářů vyhledávajících popularizačně filosofické texty chce tedy skrze ně dosáhnout rychlého zmoudření, nebo chce alespoň být vnímána jakožto někdo, kdo je moudrým, chytrým. To vše samozřejmě souvisí s předpokladem, že se nachází ve společnosti, kde je filosof vnímán jakožto skutečný nositel těchto vlastností, kde se jeho oborem neopovrhuje. Avšak všechny čtenáře popularizačně filosofických textů jistě nelze vnímat tímto způsobem a stejně tak ani všechnu popularizačně filosofickou literaturu pro ně vydávanou. Nicméně, jako příklad textu, který je určen právě pro ty čtenáře, které zmiňuje Avital, můžeme uvést knihu How to be a philosopher: Or how to be almost certain that almost nothing is certain od Garyho Coxe. Tento text je spíše jen určitým úvodem do filosofické metody, který si pomáhá mnoha odkazy na populární kulturu a humorem. Text je také možné vnímat jako dlouhou esej    o tom, kdo to vlastně filosof je, jak by měl přistupovat ke světu, jak by tento svět měl zkoumat. Ani v náznaku se text nesnaží podat nějaký výklad dějin filosofie, podává však alespoň výklad filosofie některých autorů, jako například Kanta, či skupin autorů, jako například Vídeňského kroužku. Přičemž si při snaze přiblížit jejich látku běžnému, filosoficky nevzdělanému čtenáři občas pomáhá právě oněmi odkazy na populární kulturu. Například odkazem na film Matrix a seriál Červený trpaslík při výkladu látky René Descarta.[7] Ovšem, jak již bylo řečeno, účelem knihy není primárně přiblížit běžnému čtenáři filosofii známých filosofů, ale odpovědět na otázku, kterou má již ve svém názvu, tedy jak být filosofem. Protože být filosofem nebo alespoň být kýmsi jako filosofem je přeci tím, co si podle Avitala, pod jehož vydavatelstvím tato kniha vyšla, čtenář popularizačně filosofického textu přeje. A Cox na tuto otázku ve zkratce odpovídá:

“Z mého pohledu, nicméně, k tomu, abyste byli filosofem, nepotřebujete ve skutečnosti znát žádné argumenty. Filosofie, jak kdysi jeden velký filosof řekl, není toliko o vědomostech jako spíšeo aktivitě. Tedy vše, co potřebujete k tomu, být filosofem, přinejmenším na základní úrovni, je jednoduše začít dělat filosofii; jednoduše začít filosofovat.”[8]

Jedná se tedy o popularizaci filosofování jakožto jistého přístupu ke světu. Samozřejmě čtenáři nedává žádné záruky, že po přečtení textu filosofem skutečně bude. To ani není možné. Stejně tak bychom ovšem mohli říct, že mnohdy se filosofy nestanou ani lidé, kteří filosofii studovali na univerzitách. Rozhodně však čtenář není veden knihou jen k tomu předstírání, že je filosofem. Předpokladem však je, že si čtenář vybral knihu dobrovolně a pro vlastní zájem nechat se filosofií “nakazit”. Čtenář tím na sebe bere sám odpovědnost za to, jak ho tato “nákaza” pozmění. I tento text si však rozhodně nevystačí jen s přiblížením něčeho, co by se dalo nazvat filosofickou metodou. Nevystačí si tedy jen s tím, aby byl textem o filosofii, nýbrž musí také představit určité problematické otázky, které si filosofové kladli a stále kladou. A to i se zjednodušeným výkladem toho, jak byly tyto otázky řešeny některými slavnými filosofy minulosti. Cílem však není, aby masy čtenářů získaly představu, kdo byl například Platón, nýbrž aby si začaly pokládat některé znepokojivé otázky, které si kladl už on sám, a aby kriticky zkoumaly všechny možné odpovědi, které by mohli dostat. Je tedy především jistým aktivizačním textem.

Uvedená Coxova kniha zde má tedy úkol cíleně aktivizační. Je ovšem určena především čtenáři dospělému, nebo přinejmenším alespoň dospívajícímu, zkrátka někomu, kdo k ní přistupuje vědomě s úmyslem nechat se aktivizovat. Nyní ovšem přistupme k textům, které by bylo možné taktéž označit za cíleně aktivizační, určené však především čtenáři dětskému. U dětského čtenáře máme přeci jen menší pravděpodobnost, že si v knihkupectví či knihovně samo vybere knihu o filosofii. Byť samozřejmě, zcela nemožné to není. Předpokládejme však, že je mu nabídnuta spíše někým dospělým, ať už rodičem či třeba učitelem, vychovatelem. Dříve než dítě může získat o filosofii zájem, má někdo druhý zájem o to, aby dítě tento zájem mělo. Nyní bychom si tedy měli položit otázku, jakou tyto aktivizační popularizace pro děti mohou mít podobu a proč někdo druhý má zájem u dítěte vzbudit o filosofii zájem.

Začněme texty pro dětské publikum, u něhož lze předpokládat, že samo ještě neumí číst, nebo neumí zatím přečíst nic složitějšího než slabikář. Je tedy zřejmé, že text mu musí být čten někým druhým a musí být přizpůsoben k tomu, aby dětskému posluchači mohl být odvyprávěn. Dítěti je představen nějaký problém pomocí vyprávění, které dítě dokáže pochopit. Zasazen bývá většinou do situací, v nichž se samo může ocitnout. Děj není příliš dlouhý, zřejmě aby dítě neztratilo pozornost. V Česku podobná literatura vychází například v překladu pod záštitou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v rámci programu Filozofie pro děti. Jedná se tedy o program, který původně vznikl již v šedesátých letech dvacátého století ve Spojených státech. Tyto texty[9] lze v zásadě považovat za jakousi pomůcku pro něco, co bychom zřejmě mohli nazvat mravní výchovou. Jejich cílem je rozvoj logického myšlení u dětí, zlepšení schopnosti argumentace  a změna přístupu k eticky náročnějším situacím. Dítě samo ani nemusí tušit, že to, k čemu je vedeno, je jeho schopnostem přizpůsobovaná filosofická metoda. Nicméně je potřeba, aby děti poté, co jim je s pomocí textu předložen určitý problém, společně tento problém také řešily, aby dialogem byly vedeny k nejlepšímu možnému řešení. Nestačí je zde cíleně aktivizovat pomocí textu samého, tu úlohu má zřejmě spíše učitel či vychovatel, který tyto texty používá právě jen jako pomůcku. Je možné předpokládat, že bez učitelova nebo vychovatelova vedení, nejen tedy bez přečtení, by tyto texty svůj úkol jen stěží mohly splnit. Popularizace je zde tedy především úkolem právě učitele či vychovatele a ne textu samotného.

Nicméně nyní přistupme k literatuře pro dětské publikum, které je zároveň samo již čtenářstvem k literatuře, která by pro splnění svého aktivizačního úkolu již neměla potřebovat dozor někoho druhého. Jako příklad si zde vezměme i do českého jazyka přeloženou knihu Stephena Lawa Akta F – Filosofie pro záškoláky. Každá z kapitol knihy se věnuje jiné filosofické otázce, přičemž již v úvodu se netají tím, že čtenáře chce nasměrovat k samostatnému kritickému myšlení a zároveň varuje, že mnohé z otázek i odpovědí na ně mohou být dosti znepokojivé.[10] Kniha nemá žádný skutečný souvislý příběh, ovšem v rámci každé z kapitol nabízí hned několik kratších. Každá z otázek samozřejmě vede k otázkám dalším a i ke každé z těchto dalších otázek je možné připojit krátký přibližující příběh. Příběhy se dětskému či dospívajícímu čtenáři podávají jemu srozumitelným jazykem, navíc s humorem, v mnoha případech poměrně dosti černým, a nesmíme zapomenout ani na použití jednoduchých ilustrací. Jen velmi výjimečně se v textu odkazuje na dílo konkrétního filosofa. Otázky, které se v textu řeší, jsou vybírány tak, aby na dětského čtenáře působily přitažlivě, uveďme jen názvy některých kapitol jako Jak vím, že svět není virtuální?, Měl bych jíst maso? či Odkud se bere dobro a zlo?. Přičemž na žádnou z těchto otázek autor pochopitelně čtenáři neposkytuje žádnou definitivní odpověď. Podívejme se například na závěr jedné z nich:

“Co bych tedy měl dělat? Měl bych zůstat tady, izolován na vzdáleném konci galaxie? Anebo bych měl vstoupit do kabinky, navolit destinaci Země a stisknout červené tlačítko? Pokud to udělám, bude ta osoba, která na Zemi vystoupí z kabinky, skutečně já? Anebo budu jen kopií? Vrátím se domů? Anebo zemřu? Co si o tom myslíte vy?”[11]

Jako text, který má především onu úlohu aktivizační, je pochopitelné, že jeho smyslem není pokusit se předložené otázky skutečně vyřešit. Jeho smyslem není nabízet a zdůvodňovat jejich nejsprávnější možné řešení. I když nelze ani říct, že by nenabízel žádné vůbec žádné odpovědi, že by vždy, při každé otázce vyvolával pocit naprosté bezradnosti. Samozřejmě nelze tvrdit, že by texty, v nichž autor ono nejsprávnější možné řešení nabízí, žádné další otázky nevyvolávaly. Pokud se text ani nesnaží na žádnou z otázek skutečně odpovědět, lze ho nazvat filosofickým textem? Není poté spíše než filosofickým textem jen textem o filosofii? Tyto otázky zatím držme v paměti  a vraťme se k nim až poté, co se ještě blíže podíváme na další možné podoby toho, co se může nazývat popularizačně filosofickým textem.

Nyní tedy přistupme k další skupině popularizačně filosofických textů, do níž patří popularizačně pojaté dějiny filosofie. Je to poměrně obsáhlá kategorie, zahrnující opět texty různé kvality a různého rozsahu. Jako již klasické zástupce této kategorie popularizační literatury bychom mohli zmínit například dva texty od Bertranda Russella, a to známé devítisetstránkové A History of Western Philosophy a pozdější, méně rozsáhlé a ilustrované The Wisdom of the West. Podávají samozřejmě zjednodušeným způsobem výklad vývoje filosofického myšlení od starého Řecka až po Johna Deweye. Jedná se o pokus představit obor filosofie v kostce, představit ve zkratce myšlení nejznámějších filosofů, otázky, jež si kladli, i to, jak na sebe tyto otázky navazovaly. Přitom předpokládaly čtenáře dospělého, zřejmě však ne filosoficky vzdělaného, když například již na prvních stránkách začíná Russell výkladem toho, co to filosofie vlastně je.[12] Tyto texty nejsou v první řadě aktivizační, již nejsou jen jistým vedením k filosofování, nýbrž podávají přehledný souhrn toho, k jakým výsledkům filosofie jako obor během své historie docházela. Čímž ovšem nechceme říct, že by nakonec tyto a jim podobné texty aktivizovat nikoho nemohly.

Nyní si vezměme příklad textu novějšího, a to Filozofie pro každého od Avruma Strollaa Richarda Popkina. Ten již nepředstavuje dějiny filosofie způsobem, jakým to dělá například výše zmíněný Bertrand Russell. Není tedy příběhem jednoho oboru od jeho zrodu až do současnosti. Text však má ambici filosofii také představit souhrnně v rámci jedné knihy, s jistým zjednodušeným výkladem látky jednotlivých známých filosofů. Každá z kapitol se soustředí přitom na jinou filosofickou disciplínu a součástí onoho zjednodušeného výkladu dané disciplíny je právě i popis látky jednotlivých filosofů, kteří se disciplínou zabývali. A je nasnadě, že nejdříve se začne látkou starší a pokračovat se bude látkou novější. Nicméně to, co by nás na tomto textu mělo zajímat především, můžeme nalézt již v předmluvě českého vydání knihy:

“Očekávali jsme, že knihu budou číst zejména lidé bez jakéhokoliv filozofického vzdělání nebo zázemí, kteří se prostě jen chtějí seznámit s tímto údajně “abstraktním” oborem. A řada našich čtenářů také do této kategorie spadá. Kniha však posloužila jako učební text na mnoha univerzitách po celém světě. Dostali jsme množství dopisů od studentů, absolventů    i vyučujících, kteří nám sdělovali, že tato práce je nejlepším a nejjednodušším úvodem do filozofie, jaký je k nalezení.”[13]

Jedná se tedy o text, který byl psán jako popularizace filosofie, ale stal se nakonec úvodem do filosofie. Nabízí se zde otázka, zda není vlastně každý úvod do filosofie zároveň její popularizací. Přeci jen každý takový úvod předpokládá, že k němu přistupuje začátečník a tomu se také přizpůsobuje. Nemluvím teď nutně jen o textech, které jako úvod do filosofie slouží, ale třebai o výuce úvodu do filosofie na středních i vysokých školách. Každý takový úvod musí nutně svou látku podávat zjednodušenou formou, byť jistě míra onoho zjednodušování je velmi různá. Chybou však jistě je, pokud u lidí vzbudí představu, že obor samotný není ničím více, než tím, čím se jeví v této zjednodušené podobě. Ovšem úvodem do filosofie se přeci jen člověk neučí ničemu jinému než právě filosofii samé. Lze tedy předpokládat, že i mnozí z těch, kdo později získali filosofické vzdělání na univerzitě, se s oborem seznámili v nějaké jeho zjednodušené podobě. Byl jim tedy touto cestou poskytnut jistý nutný základ, z něhož později vyšli při vlastním poctivém zaobíráním se filosofií. Poctivým zaobíráním se filosofií přitom rozumíme zaobírání se filosofií v její nezjednodušené podobě. A samozřejmě nesmíme ani zde zapomenout na funkci aktivizační, byť se zde k této aktivizační funkci přistupuje trochu jinak než v již dříve zmíněných textech jako Akta F či How to Be a Philosopher. Tento jiný přístup se pokusíme přiblížit na příkladu textu Sofiin svět.

Kniha Sofiin svět od norského spisovatele Jorsteina Gaardera je jedním z nejúspěšnějších textů cíleně napsaných jako popularizace filosofie. Knihy byly prodány miliony výtisků, přeložena byla do dvaceti dvou jazyků, byla zfilmována, dokonce byl podle ní připravován muzikál[14], na její motivy vznikla počítačová hra a mohli bychom v tomto výčtu pokračovat ještě dále. Text je relativně nový, napsaný až v devadesátých letech dvacátého století, určený zřejmě pro náctiletého čtenáře, tedy pro čtenáře přibližně ve věku hlavní hrdinky knihy. Sofiin svět spadá do kategorie popularizačně pojatých dějin filosofie, avšak napsaných jako beletrie. K čemuž bychom mohli slovy Ziolkowského dodat:

“Přesto, že to není pouze, nebo dokonce především o ní, jeho zápletka je právě tím, co činí Soffiin svět tak populárním: i když je komplikována různými důmyslnými romantizujícími prostředky, tak v zásadě je zápletka jen trochu něčím více než rámec, z něhož autor přechází k výkladu dějin západní filosofie od presokratiků k Nietzschemu, Sartrovi a teorii velkého třesku.”[15]

Úspěch textu přinesl zřejmě fakt, že čtenář dostal jakési výhodné balení atraktivně pojatého příběhu spolu s pocitem, že čte něco více, něco hodnotného, něco čím se vzdělává. Ale již dříve jsme naznačili, že jen o samo vzdělávání se zde neběží. Čtenáři se sice dostane jistého základního přehledu o myšlení významných filosofů minulosti, text se ale zaobírá i tím, jaký má jejich myšlení na člověka dopad. To znamená jaký může mít dopad na člověka ne nepodobného zástupci cílové skupiny čtenářů. A to tedy Gaardner ilustruje na příkladu hlavní hrdinky knihy, na tom, jak se ona kontaktem s filosofickou látkou proměňuje. Tento vývoj přitom prezentuje jako vývoj prospěšný. Za příklad si vezměme důsledek Sofiina střetu s látkou Aristotelovou, a to na následující ukázce:

“Když Sofie kapitolu o Aristotelovi přečetla, zasunula strojopis zpátky do žluté obálky    a chvíli zamyšleně zůstala sedět. Najednou viděla, jaký má v pokoji nepořádek. Na podlaze se válely knihy a sešity. Ze skříně visely ponožky a trička, punčocháče a džínsy. Na židli u psacího stolu se kupila hromada špinavého prádla. Sofii přepadla neodolatelná chuť své věci uspořádat.”[16]

Filosofická látka má na hlavní hrdinku jistý výchovný, aktivizační vliv. Netvrdí se, že by ona plně pochopila Aristotelovu filosofii. Text se nesnaží tedy čtenáři namlouvat, že filosofie dosahuje pouze té hloubky, v jaké ho čtenář prezentuje. Ukazuje však na to, že může být prospěšné s filosofií seznámit mladší čtenáře, že to může mít i kladnou odezvu v praxi. Tou praktickou odezvou samozřejmě nemusí být nutně některá z aktivit, které by obvykle rodiče u svých dětí rádi někdy zaznamenali, jako je výše zmíněný promyšlený úklid pokoje. Ne, především běží o změnu náhledu na svět samu, o ono osvojení si něčeho, co bychom mohli nazvat filosofickou metodou. Zde však cesta k cíli vede nejen přes samotné předkládání problémových otázek, ale a především i skrze předkládané vzory, jimiž jsou filosofové, jejichž látku text čtenáři populárně předkládá.

Nyní bychom si mohli položit otázku, zda jsou všechny obory filosofie pro popularizaci stejně vhodné. Řekli jsme si, že k filosofii se i mnoho z těch, kdo se ji začali později poctivě zabývat, dostali skrze nějaký její zjednodušený, populárně pojatý výklad. Například skrze výuku filosofie v rámci předmětu základů společenských věd. Tento populární výklad však nemusí nutně postihnout všechny disciplíny filosofie. Zvláště když vezmeme v potaz, že některé z disciplín se vyvinuly z jiných, starších a bez jisté znalosti těchto starších disciplín může být velmi obtížné vysvětlit disciplíny nové. Disciplíny nové mohou být smysluplně představeny teprve až lidem, co mají znalosti disciplín starých, tedy lidem jenž je již možno považovat za k filosofii připravené. Je tedy předpoklad, že oni jsou již schopni přijímat látku filosofie v její složitosti a proto vytvářet texty popularizující tyto nové disciplíny je možná dokonce i nežádoucí. Za disciplíny vhodné k popularizaci by bylo tedy možné považovat jen disciplíny staré. Disciplíny, kterými se zabývali již filosofové ve starověku. Například etiku, noetiku, logiku, politickou filosofii, atd.. Čímž ovšem nechceme tvrdit, že by v rámci popularizace těchto starých disciplín měla být představována pouze látka filosofů starověkých. To by poté u neznalých, pro něž jsou popularizace určené především, mohl vzniknout nesprávný dojem, že filosofie zůstala ve starověku zakonzervována a nikam dále se nevyvinula a nevyvíjí. Vezměme si příklad třeba etiky, kteroužto je možné považovat za jednu ze starých filosofických disciplín. Etika je velmi pravděpodobně také filosofickou disciplínou, která bývá pro účely popularizace využívána vůbec nejčastěji, jelikož na rozdíl od disciplín jiných ji lze poměrně snadno představit na praktických příkladech. Uvedli jsme si, že ji lze alespoň nějakým způsobem přiblížit dokonce i dětem, které ještě ani neumí číst. Tyto praktické příklady na kterých je představována, by měly být co možná nejvíce přiblížené svému publiku, jeho době, na jeho možných etických problémech. S vývojem lidské kultury vznikají nové etické problémy, které jsou současnou etikou řešené a i tyto je možné, ba i žádoucí, skrze popularizace také představit. Popularizace zde plní funkci jisté mravní výchovy, která není o učení se mnoha mravních pouček, ale o řešení eticky sporných situací na základě rozumu. Co se popularizačních textů této disciplíny týče, tak větší výskyt literatury určený pro děti a mladistvé není překvapivý, jelikož ony jsou považovány za ty, které potřebují vychovávat nejvíce. Ovšem, neměli bychom také zapomínat, že jednotlivé filosofické disciplíny jsou spolu propojeny. Například že etika se může odkazovat k logice, politická filosofie k etice, atp. Tedy, že popularizace jedné disciplíny vyžaduje také přiblížení disciplíny druhé. Možný výchovný účel popularizačního filosofického textu nestojí pouze na jedné z filosofických disciplín.

Nyní přistupme k další pomyslné skupině popularizačně filosofických textů, které se sice také snaží přiblížit filosofickou látku i okruhu čtenářů, kteří nejsou filosoficky vzděláni, nesnaží se ovšem plnit roli výchovnou a dokonce ani vzdělávací. Alespoň to tedy není hlavním účelem těchto textů. Jedná se o texty, které si vyberou již samo o sobě populární téma a poté k tomuto tématu mají poskytnout jistý filosofický výklad. Opět se jedná o poměrně širokou skupinu textů, různé kvality, různého způsobu zpracování, kterou ovšem spojuje snaha dostat filosofii touto cestou mezi běžné čtenáře. Čtenář k těmto textům nepřistupuje s úmyslem stát se skrze ně alespoň trochu filosofem, ale především s úmyslem, dozvědět se něco nového o svém oblíbeném tématu, které má být touto cestou filosoficky zpracováváno. Typickými představiteli této skupiny popularizačně filosofických textů jsou například knihy vydávané vydavatelstvím Blackwell, později Wiley-Blackwell, kde můžeme tedy objevit takové tituly jako Beer & Philosophy: The Unexamined Beer Isn’t Worth Drinking, Porn – Philosophy for Everyone: How to Think With Kink, Gardening – Philosophy for Everyone: Cultivating Wisdom či College Sex – Philosophy for Everyone: Philosophers With Benefits na jedné straně, na straně druhé pak tituly zpracovávající témata pop-kulturní jako například Metallica and Philosophy či South Park and Philosophy. Tyto uvedené knihy mají formu sborníku příspěvků k danému tématu, přičemž mnohé z příspěvků mohou souviset s daným tématem jen velmi volně. Vezměme si příklad výše zmíněné knihy College Sex – Philosophy for Everyone, kde mnohé příspěvky sice souvisí s tématem sexuality, dokonce sexuality a filosofie, ne však nutně sexuality vysokoškolských studentů.

Co se týče například uvedeného textu Metallica and Philosophy, jeho smyslem je podle slov editora:

“Jako ozvěnou Ozzyho a Sókratova “Já nic nevím. v písni Můj svět Hetfield zpívá “Nejen, že já neznám odpověď / Já ani nevím, co otázkou je.” James a chlapci nejsou filosofové, ani nutně nemusí vědět o svém spojení s filosofií, které tato kniha představuje. Přesto naším cílem zde je záměry Metalliky jakožto věrně filosofické ukázat, demonstrovat filosofický význam kapely.”[17]

Čtenáři mají zřejmě po přečtení textu získat uspokojující pocit, že hudba, kterou s oblibou poslouchají, má hlubší smysl, než mnozí z nich vůbec předpokládali. Ovšem také je možné říct, že mezi jednotlivými příspěvky může být velký rozdíl v přístupnosti textu filosoficky nevzdělanému čtenáři. Většina příspěvků se však přeci jen snaží populárním způsobem přiblížit filosofickou látku, s níž se Hetfieldovy texty srovnávají či s jejíž pomocí se vykládají. Například v příspěvku Philipa Lindholma The Struggle Within můžeme objevit pokus popularizovat filosofii Sørena Kierkegaarda.[18] Není to však cílená popularizace Kierkegaarda ve smyslu rozšířit povědomí o jeho myšlení mezi běžné čtenáře, nýbrž jen jistá nutnost, aby čtenář neznající Kierkegaarda text pochopil. Hlavní výzvou textů vykládajících populární témata z pohledu filosofie je však vzbudit ve čtenáři pocit, že s něčím, co by se dalo nazvat filosofickým přístupem ke všemu, čím se třeba i dobrovolně zabýváme, poskytuje toto všechno kvalitnější prožitek, byť ne nutně vždy příjemnější. Smysl je zde tedy opět především aktivizační.

Mohli bychom zřejmě říct, že jsme uvedli všechny hlavní skupiny textů, které se mohou nazývat popularizacemi filosofie. Což ovšem ještě neznamená, že jsme skutečně postihli tuto literaturu v celém jejím rozsahu. Nezmínili jsme například cíleně popularizační texty podané ve formě komiksu, z nichž mnohé byly vydány i v českém překladu. Zde si vezměme příklad Friedricha Nietzscheho, který sice sám komiksy rozhodně nevytvářel, hned několik jich však bylo vydáno  o něm. Například Introducting Nietzsche od Laurence Ganea a Kitty Chanové skutečně není ničím jiným než obrázkovým, zjednodušeným výkladem Nietzscheho filosofie a života. Určeným tedy skutečně těm čtenářům, kteří k textu přistupují s úmyslem získat základní přehled o jeho filosofii. Ve stejné ediční řadě mimochodem vyšly i popularizační komiksy věnované Hegelovi, Derridovi, ze současných autorů například Slavoji Žižekovi. Jako jistá popularizace Nietzscheho díla by mohlo posloužit už vůbec první komiksové zpracování Supermana[19] ze třicátých let dvacátého století od židovských autorů Jerryho Siegela a Joea Schustera, vědomě odkazujících na Nietzscheho nadčlověka, kde ovšem Superman představoval ještě vyloženě záporného hrdinu.[20]

Jiným příkladem komiksového zpracování Nietzscheho života a díla pak může představovat umělecky ambicióznější text nazvaný jednoduše Nietzsche od Michela Onfraye a Maximiliena Le Roye, který se ovšem daleko více věnuje Nietzscheho životu než dílu. Texty, většinou tedy ne-komiksového zpracování, nýbrž klasického beletristického, které se zabývají životními osudy známých filosofů, také nejsou ničím zcela neobvyklým. Často ani nebývají nikterak historicky přesné. Například poměrně známý román Irwina D. Yaloma Když Nietzsche plakal by se dal označit vyloženě za historickou fikci. Filosofem, jehož životní osudy se staly inspirací pro zřejmě nejvíce knižních románů, však možná poněkud překvapivě není Friedrich Nietzsche, ale Ludwig Wittgenstein.[21] Postavy filosofů jsou zde za románové hrdiny vybíráni jednak pro své dramatické životní příběhy, ale především proto, že jejich jména jsou sama o sobě dosti populárními. Populární filosofií totiž mohou být i texty, které nejsou primárně přizpůsobovány filosoficky nevzdělanému čtenáři. Jména jako právě Nietzsche či Platón jsou poměrně známi i mimo prostory univerzit. Texty těchto autorů jsou poté vyhledávány především proto, že jsou zaštítěny něčím na způsob známé autorské značky. Podobně jako je tomu i u známých autorů jiných literárních žánrů. Tito autoři jsou zkrátka součástí pop kultury, jejich texty jsou populární, protože oni jsou populární. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik čtenářů, co si tyto texty pořídí, je skutečně také přečte. Zda se náhodou nestanou jen jakýmsi symbolem jejich vzdělanosti všem na očích v jejich knihovnách, ovšem symbolem vzdělanosti falešné. A pokud si běžný čtenář populární byť nezjednodušený filosofický text přečte, zda ho pochopí, a sice správně pochopí. Neodradí jej poté slova například slova Nietzscheho Zarathustry svou složitostí, místo aby u něho vzbudily zájem o filosofii? Nepůsobí tedy v tomto případě populární filosofický text vlastně proti-popularizačně? Nepotřebuje čtenář dříve, než se dostane ke čtení populárního nezjednodušeného textu, jistou průpravu, poskytnutou třeba i nějakým vhodným zjednodušeným popularizačním textem? Můžeme zde předpokládat, že k určitým filosofickým textům je nutno přistupovat již s jistou přípravou, s vědomím návaznosti na jiné autory, na jiné texty i se znalostí prostředí a doby, v nichž byl text napsán. Jiné texty, na než by odkazoval populární filosofický text, by mohly zase odkazovat na opět jiné starší texty, atd. Mnohdy neznalost látky, na níž se odkazuje, může činit až téměř znemožňovat správné pochopení textu. Správně zvolený popularizační filosofický text by pak běžnému čtenáři tuto přípravu poskytoval především časově mnohem méně náročným způsobem.

Možných důvodů, proč vůbec filosofii popularizovat máme více. Mnohé z nich již zde byly uvedeny. Zřejmě hlavní důvod je výchovný – ve smyslu výchovy k logickému uvažování a výchovy etické. Zde není třeba, aby popularizace filosofie u lidí vzbudila tak velký zájem o předmět, aby se hlásili ke studiu filosofie na univerzitách. Vychází z předpokladu, že lidé by se díky ní zkrátka mohli stát o něco mravnějšími, přemýšlivějšími a méně lhostejnými, což by mělo být v zájmu celé společnosti. Popularizace filosofie pak má svůj smysl i v případě lidí, pro něž bude například četba a pochopení nepopularizačního filosofického textu vždy nesplnitelně obtížným úkolem. Mohli bychom zmínit i názor, že popularizace filosofie by měla hrát důležitou roli při snahách zmírňovat důsledky negativních stránek naší současné kultury. Jako příklad uveďme toto tvrzení:

“Dvě uvedené roviny vlivu filosofie na ekologicky ohrožený kulturní systém současně respektují již připomenuté zjištění, že nestačí, aby nezbytnost ekologické změny pochopili vědci, filosofové    a část ekologicky vnímavé veřejnosti. Souběžně s tím je třeba odhalit neudržitelnost predátorského duchovního paradigmatu a formulovat paradigma nové – zásady biofilní transformace kultury, kterým by rozuměla veřejnost. A s takovým programem musí ovšem vystoupit nejen filosofie, nýbrž i ekologická politika, neboť jen tak mohou lidé lidé program ekologické přestavby respektovat, podporovat a účinně kontrolovat.”[22]

Můžeme zde již zpozorovat jistý předpoklad společnosti, která je filosofii přístupná a kde i profesní filosofové jsou ochotni obracet se k veřejnosti. K tomu, aby taková společnost byla, je však třeba, aby byla filosofie v ní zpopularizována již předem.

Vyžadují však výše uvedené důvody popularizaci filosofie skrze popularizačně filosofický text? V případě, že si text běžný čtenář přečte sám, můžeme předpokládat, že sám k němu již přistupuje s úmyslem nechat jeho obsah na sebe působit. V případě, že je mu text čten někým druhým, zájem    o zpopularizování filosofie má ten druhý. V prvním případě bychom poté mohli mluvit o projevení jisté snahy o sebevýchovu, v případě druhém pak o výchovu. Přičemž je zřejmé, že pouze zlomek lidí projeví snahu o sebevýchovu skrze filosofii. Což ovšem nijak nesnižuje důležitost úkolu autorů popularizačních textů jim v této snaze pomoci. Co se výchovy týče, úkol ten na sebe bere ten někdo druhý. Přitom se nabízí, že tím druhým by zřejmě měla být škola, učitel, vychovatel. Učitel či vychovatel bere na sebe úkol rozšířit, popularizovat filosofii. Filosofický text mu přitom slouží především jako pomůcka. Sám text přitom nemusí nutně být popularizační, neboť úkolem populárně představit látku je pověřený učitel či vychovatel. Nicméně popularizační filosofický text může posloužit jako jistý návod, jak danou látku právě populárně představit. Text popularizující filosofii je především textem pedagogickým.[23]

Literatura:

Bogaerts, Rediscovering Nietzche’s Übermensch in Superman as a Heroic Ideal, in: M. D. White (ed.) Superman and Philosophy: What Would the Man of Steel Do?, Chichester 2013, s. 85-100.

Cox, How to be a philosopher, Bodmin 2010.

Gaarder, Sofiin svět, Praha 2006.

Irwin (ed.), Metallica and philosophy, Malden 2007.

Law, Akta F, Praha 2005.

Lo Dico, Get your brain in gear: Pop philosophy is taking over the bookshops. URL: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/features/get-your-brain-in-gear-pop-philosophy-is-taking-over-the-bookshops-2055965.html [16.11.2016]

Majksner – T. Varga Oswald, Popularization and/or Trivialization of Philosophy in Voltaire’s Narrative Candide or Optimism, in: CLEaR, 3, 2016, s. 32-39.

H. Popkin – A. Stroll, Filozofie pro každého, Praha 2000.

Russell, History of western philosophy, Londýn 1947.

Šmajs, Potřebujeme filosofii přežití?, Brno 2011.

Ziolkowski, Philosophi into fiction, in: The American Scholar, 66, 1997, s. 547-561.

Anotace:

Příspěvek Je možný popularizační filosofický text? se zabývá možnostmi a cíli popularizace filosofie, jež v některých bodech mohou být jiné než možnosti a cíle popularizací jiných vědních oborů. Přičemž se soustředí především na popularizaci filosofie skrze text. Zabývá se otázkou, zda je vůbec možné nazvat text popularizující filosofii za text filosofický. Je vůbec žádoucí, aby tento druh literatury byl vydáván? Má smysl se skrze popularizace snažit pro filosofii získat i ty čtenáře, kteří třeba ani nikdy nedosáhnou té úrovně, aby pochopili i “nepopulární” filosofický text? Jaké podoby může mít ta literatura, která je a byla vydávána jakožto popularizace filosofie? Pokud popularizace filosofie je žádoucí, tak komu by určena měla být? Je možné za texty popularizující filosofii označit jen ty, které jsou s tímto úmyslem vydávány? Není i například taková výuka filosofie na středních školách v rámci základů společenských věd jen jistou formou popularizace oboru? Které z filosofických disciplín by pro případné popularizace mohly být vhodné a které naopak nikoliv?

Abstract:

Article Is popularizing philosophical text possible? deals with possibilities and objectives of popularization of philosophy, which at some points may be different to possibilities and objectives of other fields of science popularization. Focusing primarily on popularizing philosophy through the text. It deals with the question whether it is even possible to call the text popularizing philosophy as a philosophical text. Is it even desirable that this kind of literature was published? Does it make sense to try throuh popularisation of philosophy to get even those readers who just can’t reach that level for understanding “unpopular” philosophical text? What forms can have that literature which was published as the popularization of philosophy? If popularization of philosophy is desirable, to whom ideally should be addressed? Is it possible as texts popularizing philosophy indicate only those who was published with that intention? For example, can teaching philosophy in Social Studies Basics at schools also be a specific form of popularization of philosophy? Which philosophical disciplines would be suitable for eventual popularization a eventual popularization and which not?

[1]              Za popularizačně filosofický Voltairův text by se zřejmě daly označit již jeho Éléments de la philosophie de Newton z roku 1738, jež však přeci jen byly stále zřejmě určeny menšímu okruhu čtenářů než právě Candide.

[2]       Srv. Majksner, I. – Varga Oswald, T., Popularization and/or Trivialization of Philosophy in Voltaire’s Narrative Candide or Optimism, in: CLEaR, 3, 2016, s. 38.

[3]           Jmenujme například dvě školní příručky, a to Masarykovou stopou od Hanuše Sedláčka a Stopou T. G. Masaryka od Boženy Koubkové a Hynka Stuchlého.

[4]        Autorem textu Kniha života a mimo jiné také dědem pozdějšího prezidenta Václava Havla.

[5]           Můžeme jmenovat například velmi populární knihy jako Tajemství od Rhondy Byrne, Celestinské proroctví od Jamese Redfielda či Rukověť bojovníka světla od Paola Coelha.

[6]          Lo Dico, Get your brain in gear: Pop philosophy is taking over the bookshops. URL: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/features/get-your-brain-in-gear-pop-philosophy-is-taking-over-the-bookshops-2055965.html) [16.11.2016]

[7]           Srv. Cox, G., How to be a philosopher, Bodmin 2010, s. 68.

[8]           Cox, G., How to be a philosopher, s. 2.

[9]      Například Nemocnice pro panenky od M. A. Sharpové či Blanka a Jiří od P. Laurendeaua.

[10]         Srv. Law, S., Akta F, Praha 2005, s. 12.

[11]          Law, S., Akta F, Praha 2005, s. 89.

[12]         Srv. Russell, B., A History of Western Philosophy, Londýn 1947, s. 10-11.

[13]         Popkin, R. H. – Stroll, A., Filozofie pro každého, Praha 2000, s. 7.

[14]        Srv. Ziolkowski, Th. Philosophi into fiction, in: The American Scholar, 66, 1997, s. 547.

[15]        Ziolkowski, Th., Philosophy into Fiction, in: The American Scholar, 66, 1997, s. 549.

[16]          Gaarder, J., Sofiin svět, Praha 2006, s. 102.

[17]          W. Irwin, Metallica and Philosophy, Malden: 2007, s. 1-2.

[18]     Srv. Lindholm, Ph., The Struggle Within, in: W. Irwin (ed.), Metallica and Philosophy, s. 65.

[19]    Nietzscheho pojem Übermensch se do anglického jazyka překládá jako Superman.

[20]         Srv. Bogaerts, A., Rediscovering Nietzche’s Übermensch in Superman as a Heroic Ideal, In: Superman and Philosophy: What Would the Man of Steel Do?, Chicherster 2013, s. 85.

[21]           Srv. Philosophy into fiction, in: The American Scholar, 66, 1997, s. 554.

[22]          Šmajs, J., Potřebujeme filosofii přežití?, Brno 2011, s. 137.

[23]           V tom smyslu, že je vlastně zvláštním druhem didaktické pomůcky.

Advertisements

One thought on “Je možný popularizační filosofický text?

  1. Pingback: Ergot 1/2017 | ergot

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s