Úvodník

Vážený čtenáři,

máte před sebou druhé číslo revue Ergot. Celé se týče revoluce. Téma jsme formulovali podobně neurčitě jako minule, abychom otevřeli široký a volný diskuzní prostor. Tento model je svého druhu experimentem, kdy spolu s námi můžete sledovat, jaké asociace které téma vyvolá.

Následující stránky začínají mytopoetickým výkladem saturnské prehistorie revoluce, v němž se mihne Masaryk a Malcolm McLaren, hlavní role však hrají Úranos a Kronos. Jeho autor Jiří Hoblík si klade mimo jiné otázku, zda bychom „neměli revoluci v jejím plném významu, v jejím naplnění právě i za její rozpornosti, ponechávat jen mytickému božskému světu“. Text Jana Kani analyzuje prokletí, spjatá s revolucemi, jež chápe jako pokusy o „náhlá přesetí“ politického pole, motivované přirozeným sklonem k sebezáchově, umožňující setby novým plodinám. Nad revolučností nerevoluční doby se v dalším příspěvku zamýšlí Petr Bláha a s pomocí Ortegy y Gasseta zvažuje, jak se nestát „pouhými stíny svých obětí“.

Pojednání Michala Milka tematizuje proměnu etiky vztahu mezi lidmi a zvířaty v kontextu revoluce v evoluční biologii a hájí tezi, že „vědecká revoluce podnítila snahy o revoluci morální“. Ondřej Čadek předkládá nástin ekologické etiky pro dnešní dobu a navrhuje eko-liberální princip „člověk je oprávněn dělat vše, pokud nenarušuje stabilitu celku.“ Studie Jana Fikáčka Experimentální filosofie jako efektivní cesta k revoluci ve fyzice se na příkladech z oblasti fyziky vyrovnává s otázkou významu filosofie a jejího vztahu k přírodním vědám.

Nad tím, kde všude je nyní populární motiv, heslo či zaklínadlo revoluce, a nad tím, čím může být, pokud příroda skoky nedělá, se zamýšlím ve svém příspěvku já. Jan Sůsa na příkladech Occupy Wall Street, Arabské jaro a zvolení Donalda Trumpa na prezidentský post kriticky pojednává názory Judith Butlerové k veřejným shromážděním. Číslo uzavírá etymologicko-existenciální analýza Daniela Štěpánka Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody.

Všechny texty tohoto čísla jsou recenzované studie. Připomínáme, že se nebráníme ani formálně volnějším příspěvkům, pro které počítáme s oddílem diskuze, a že na našich stránkách je možno publikovat i různé glosy. Následující číslo bude věnováno tématu reformace. Máte-li zájem u nás publikovat nebo se zúčastnit našich symposií, potřebné informace najdete na zadní obálce.

                               Inspirující čtení za redakční radu přeje

                                                                                                 Hynek Tippelt

Advertisements

Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody

Daniel Štěpánek

Department of Philosophy, Faculty of Philosophy, Masaryk University: Brno, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Daniel Štěpánek, Velká hradební 238/10, Ústí nad Labem 400 01. Email:  danielstepanek89@gmail.com

Abstrakt

Tematizovat „revoluci“ znamená učinit zřejmým ty konstitutivní prvky, ze kterých se revoluce děje jako jednání, vyjadřující způsob existování. Cílem příspěvku je předložit specifickou perspektivu na tematiku revoluce. Specifikum spočívá v použité metodologii, jejímž východiskem je etymologická analýza, ze které se poté rozvíjí interpretace vztahu mezi vůlí a svobodou, rozdílu mezi existenciální a existencielní svobodou, a toto vše na rovině procesuálního dění existence jako události.

Abstract

The study is called „A Deconstruction of Revolution as a Reconstruction of Freedom“. When „revolution“ is being thematized, there have to be also reflected those aspects, that are constitutive for revolution. Revolution is thus conceived as an action, in which and through which a way of existing is expressed. The aim of our study lies in an attempt for presenting specific perspective, where used methodology concentrates on etymological analysis, thanks to which interpretation of the relation between will and freedom can be done.


1 Revoluce: Etymologické pozadí

Řekneme-li revoluce, okamžitě se nám vybaví konkrétní příklady. Historie nás zaplavuje událostmi, které byly nazvány revolučními pro podobu, s jakou byly uskutečňovány. Uskutečnit revoluce znamená uskutečnit změnu, kterou se reaguje na stávající podmínky tak, aby jejich prostředí bylo proměněno v prostředí jiné, lépe vyhovující, „lepší“. Revoluce je vedena nadějí a uskutečněna touhou. Řekneme-li revoluce, vidíme před sebou obrazy naděje a touhy. Nabývá pro nás revoluce smyslu tehdy, je-li vyslovována jako definice konkrétních příkladů? Je sám význam revoluce tímto vyslovováním plně vyčerpán?

Odpověď je nasnadě: není. Význam revoluce může být ve své plnosti odhalen jen tehdy, ukáže-li se, co se jím vyznačuje. Etymologicky je význam českého slova revoluce spjatý s anglickým a francouzským významem – revoluce je revolution a révolution. V obou slovech se jasně vyjadřuje kořen, na němž revoluce stojí: volition a volonté. Vyjadřování tohoto kořenu odpovídá původnímu latinskému voluntas. Volition, volonté a voluntas – revoluce vyjadřuje vůli.

Vůle je etymologickým významem revoluce. Nicméně, etymologie sama nevyčerpává význam. Ve své plnosti může být význam dán jen tomu, kdo ho vyjadřuje. Je to totiž vyjádření významu, co rozhoduje o charakteru významu významu – nebo-li o jeho smyslu. Zdrojem smyslu může být jen a pouze ten, pro koho je smysluplnost určující. A tímto „kým“ není nikdo jiný než člověk. Člověk je zdrojem smyslu jako ten, kdo smysluplnost existuje z významnosti své existence. Ukažme si tedy, jak je pro existenci člověka možné vyjadřovat revolucí vůli.

2 Dekonstrukce: zne-tvoření[1]

2.1 Chtění bytí

2.1.1 Bezzábranost

Nejbytostnějším projevem existence je existování. Existence nemůže být jinak než jako existující. Jejím bytím je existování. Bytí existence je charakteristické existováním existence.

Pokud existence existuje, nemůže své existování neexistovat. Neexistence není existenci vlastní. Vzhledem k tomu není v existenci samé ničeho, co by ji mohlo v existování sebe samé bránit. Existuje-li existence takto bezzábraně, je svobodná.

Svoboda, která je rysem existování existence, je svobodou existence samé. Náleží jí jako neodstranitelný, protože ve struktuře jejího existování zakotvený a touto strukturou i neustále procházející rys. V jakém smyslu může svoboda procházet strukturu existence?

Svoboda je rys náležející struktuře existence. Být takovýmto strukturním rysem znamená být rysem celé existenciální charakterizace existence. A existence je charakteristická existováním sebe samé. Bytím svobody je být existována existencí. Být existována existencí znamená, že se svoboda projevuje ve všech projevech existování. Každý z projevů existování je pak sám rozvíjením strukturních rysů existence, zakotvených v existencialitě existence. Jako rys existenciality umožňuje svoboda strukturním rysům existence, rozvíjet se bezzábraně skrze a prostřednictvím existování. Existováním své existenciality se existence neustále projevuje jako existenciálně svobodná.

2.1.2 Chtění jako „puzení“ k aktivitě

Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence, k němuž dochází existováním. Strukturní rysy se rozvíjejí ve svých projevech, jimiž takto vyjevují povahu existování. Povahou existování je právě existování vyjevující existenci samu. To znamená, že povahou existování je proces neustálého vycházení existence ze sebe.

Vycházet ze sebe může existence existováním sebe samé. Existence ze sebe vychází ve způsobech, jakými své existování existuje. Přestože se způsoby existování mohou navzájem lišit, všem náleží jeden společný charakter. Tímto charakterem je aktivita.

Existování existence je aktivní proto, že rozvíjením strukturních rysů rozvíjí existence sebe samu. Aby zachovala sebe samu, nemůže být ani jinak. Být existencí znamená existovat. Samotné existenci je proto vlastní „puzení“ k aktivitě.

Být „puzena“ k rozvíjení sebe samé existováním svědčí o vnitřním napětí. Toto napětí je dáno procesualitou, kterou se existence projevuje jako existující. Existence totiž není statická, substaciálně „stoická“ vůči sobě samé. Existence není hypostazovanou pasivitou, která by byla aktivní pouze v existování. Právě naopak! Jako ve své existenci podmíněná existováním, je existence bytostně dynamická. Dynamičnost existence svědčí o její procesualitě, jíž vzniká vnitřní napětí, na které existence nemůže jinak než odpovídat existováním. Tato „nemoc“, resp. „nemožnost“ reagovat jinak než existováním jakožto rozvíjející sebe samu se projevuje jako „puzení“.

„Puzení“ však neruší svobodu existence. Již jsme řekli: Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence. Je-li „puzení“ dáno napětím existence k rozvíjení sebe samé, je-li „puzení“ živeno tímto napětím samým, znamená to, že svoboda umožňuje, aby bylo „puzení“ rozvíjeno bezzábraně. Vnitřní napětí existence nutí existenci existovat svou svobodu. Procesualita existence neustále napíná existenci k rozpínání se v existování. Existence se chce rozpínat, existence chce existovat. Toto chtění je jako vnitřní napětí „puzením“ k existování. Existováním existence hýbe existenciální chtění.

2.1.3 Chtění vyzývá existenci významy

Existovat vlastní existenci je možné pouze konkrétním způsobem. Existence je puzena vnitřním napětím k existování sebe samé, avšak způsob, jakým bude sebe samu existovat, není vnitřním napětím sám dán. Je proto ponecháno na existenci samé, jakým způsobem bude existovat.

Způsob existování je způsobem provádění. Existence je způsobem svého existování prováděna ve svém existování. Jako bytostně procesuální, rozpínající se prostřednictvím „puzení“ v rozvíjení své existenciální struktury skrze aktivitu, existence je prováděním existování.

Existence provádí své existování tak, že ho v průběhu konkretizace navádí do konkrétního směru. Navádět existování do konkrétního směru vyžaduje vytyčení konkretizace. Vytyčit konkretizaci je možné jen vytyčením „podnětů“ konkrétnosti. „Podnět“ takového druhu je podnětem pro své „podněcování“, jímž existence „dráždí“ sebe samu k ustavení určité „určitosti“.[2] „Určitost“ je základem konkretizace. Konkretizace je přibližováním toho, co je „určité“ k tomu, co je z-určitelňováno existováním existence. A existence v existování z-určitelňuje sebe samu.

Z-určitelňováním sebe samé existence „opatřuje“ „určitostí“ své existování tak, že mu dává význam. Význam je základní odpovědí existence na „podnět“ k ustavení „určitosti“, protože představuje „výraz“, umožňujícím základní zorientování existence. Prostřednictvím významu si existence umožňuje orientovat se v průběhu svého existování.

Taková orientace je významem umožněna proto, že existence jím „opatřuje“ „podnět“, kterým sebe samu „podněcuje“. „Podněcováním“ však existence reaguje nejen na rozpínání se skrze „puzení“, ale i na to, co během rozpínání „volá“ po reakci existence. K tomuto „volajícímu“ existence upírá pozornost tak, že sebe samu „podnítí“ k opatření „volajícího“ významem. Jen jako zvýznamnělého, takto z-určitelněného, může existence volajícího „vyslyšet“. A co existence na z-určitelněném „volání“ zvýznamnělého „slyší“, je význam, jímž ho opatřuje jako od sebe samé odlišného, přestože odlišeného jen prostřednictvím jeho existování existencí.

2.2 Zvůle a vůle

2.2.1 Podvojnost smyslu(plnosti)

Základem smyslu je význam. Význam je zvýznamněním, které vytváří prvotní odstup od zvýznamňovaného. Tím význam umožňuje uchopit zvýznamnělé jako odlišné. Odlišnost zvýznamnělého je však daná způsobem konkretizace. Na rovině významu se jedná o konkretizaci strukturní.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, což znamená, že vychází ze struktury existence. Strukturou existence je existencialita. Proto je to každý z existenciálů, co přímo ovlivňuje možnosti strukturní konkretizace. Existenciály, chápané jako bytostné rysy existence, „projektují“ bytnost existence do jejího existování. Existence existuje sebe samu tak, že existuje svou strukturu – existence existuje svou existencialitu a svou existencialitou.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, přičemž strukturní existování je provázeno „projektováním“ bytostných rysů existence do jejího existování. Je-li význam důsledkem procesu (strukturní) konkretizace – procesu, během kterého dochází ke zvýznamňování toho, co je zvýznamňováno, aby jako zvýznamnělé, tzn. významem „uchopené“ mohlo být prezentováno jako „odlišné“ -, je to také význam sám, co vyjevuje strukturu existence.[3]

Každý existenciál zasahuje do existování. Každý existenciál ovlivňuje existování po svém, ve své „rysosti“ – v bytnosti sebe jako existenciálu, tzn. ze své „existenciálity“. Každý existenciál tak „projektuje“ svou „existenciálitu“ do existování, a tím i do strukturní konkretizace. Tím každý existenciál projektuje svou „rysovost“ do konstrukce významu. Zvýznamňování probíhá prostřednictvím „zrysovění“ zvýznamňovaného, které se stává odlišným.

Nicméně aby odlišné bylo odlišným od existence, která toto odlišné činí zvýznamňováním odlišným, je nutné „ustavit“ odlišnost. Ustavení takového druhu probíhá jako zůstavení projektování, resp. „zrysovění“.

Zůstavit projektování, resp. „zrysovění“ se děje jako „sloučení“ „zrysujících“ rysů. Existencialita je tvořená existenciály, které jsou jakožto bytostné rysy „své“ či „samostatné“, avšak kvůli svému spolutvoření existenciality jsou navzájem propojené. Existence existuje svou existencialitu. Bytostné rysy existence jsou „projektovány“ v existování. Proto zvýznamňování jako proces strukturní konkretizace probíhá prostřednictvím existování vlastní existenciality existencí. Každý bytostný rys „zrysovává“ zvýznamňované, čímž ho postupně proměňuje ve zvýznamnělé. Proces zvýznamňování je „dokončen“ ve chvíli, kdy se jednotlivá „zrysovování“ každým z bytostných rysů „prolnou“.[4] Prolnutí „existenciálity“ vlastní každému z existenciálů, které jsou prostřednictvím „zrysovování“ projektovány, utváří „prolnuté“ jako „utvořené“ – prolnuté se stává procesem prolínání „zrysovění“ každého z bytostných rysů „útvarem“.

„Útvar“ jakožto výsledek prolínání existenciálního „zrysovění“ je oním „volajícím“, který v průběhu existování „podněcuje“ existenci k z-určitelnění. Právě voláním „útvaru“ je existence vybízena k ustavení odlišnosti prostřednictvím opatření „útvaru“ významem. Tím, že existence opatří významem „útvar“, současně opatřuje významem „prolnutí“ vlastních existenciálních rysů. Přestože je ve zvýznamňování existování zvýznamnělé od existence odlišné, je odlišné jen pro svou „vázanost“ na proces prolínání bytostných rysů existence, jimiž je jako existencí existované „zavázáno“.[5]

2.2.2 Zvůle: Přisvojování smyslu

Systém, na základě kterého může existence orientovat své existování „napříč“ prostorem odlišného, a díky kterému dokonce může uchopit i tento prostor samotný, je pro existenci zdrojem smyslu. Rozdílnost, panující mezi odlišným, nabývá v systému smyslu. Spoutanost odlišného, kterou existence poutá jak odlišné k sobě, tak sebe k odlišnému, dává existování existence smysluplnost.

Smysluplnost vychází ze systému. Systém sám však není jediný. Naopak, existence si svůj systém vytváří anebo jej přijímá. Vytvářet systém může existence buď tak, že se bude řídit již existujícími systémy, či dokonce soubory systémů, nebo tak, že si bude vytvářet vlastní, třebaže s ohledem na ony již existující.

Řídit se ve vytváření si systému již existujícím systémem znamená přejímat z něj i smysluplnost, která je mu vlastní. Existence, která se bude ve svém existování orientovat výhradně přejatým systémem, bude v existování „napříč“ rozdílností vedena výhradně smysluplností přejatého. Být takto vedena znamená rozvíjet sebe samu, rozvíjet „puzení“ vnitřního napětí výhradně pouze tím směrem, který je přejatým systémem určen jako smysluplný.[6]

Existence je vedena k orientování svého existování na již existující systém určitou pružinou, jejímž prostřednictvím je „puzení“ usměrňováno vytyčeným směrem zvoleného, protože touto pružinou přejatého systému. Pružina, kterou je existence vedena k přejímání systému, díky němuž dosáhne smysluplnosti svého existování, je zvůle.

2.2.3 Vůle: Osvojování smyslu

Existence však může systém zapojit do existování „napříč“ prostorem rozdílnosti i jiným způsobem než „čistým“ přisvojením. Existování může systematizaci osvojovat s ohledem na již existující systém. Toto „s ohledem“ je právě tím, co způsobuje, že se existence může v rozdílnosti odlišného orientovat vlastním způsobem, který je již existujícími systémy pouze spoluutvářen. Osvojování systému znamená učinit systém „svým“ tak, aby existence měla možnost neustálým zvnějšňováním spoluutvářet již existující systémy do podob, které jsou pro tu kterou chvíli nejvhodnější.

Osvojování systému je neustále probíhajícím procesem, jehož cíl není nikdy stanoven jako definitivní. Orientace existence v jejím existování „vztaženosti“ „sebovosti“ a „odlišnosti“ včetně rozdílu, panujícího mezi jednotlivými „odlišnými“, je vedena zvnějšňováním. Cílem není zvnějšňování fixovat, směřovat do stanoveného systému, díky němuž by byla smysluplnost existování jasně dána. Naopak, zvnějšňování má smysluplnost neustále spoluutvářet vzhledem k právě „zvnějšňované“ vnitřní struktuře „vztaženosti“. Prostor rozdílnosti získává otevřenost pro utváření adekvátního způsobu uchopitelnosti.

Takováto otevřenost pro utváření je provázená specifickou podobou vyvolování smysluplnosti prostředí. V případě osvojování jde o spoluutváření, které je svým přístupem ke zvnějšňování vystavěním smyslu. Oproti přisvojování, které je spjato s vystavením smyslu, daným přijetím již existujícího systému, je osvojování nesené vystavěním smyslu, jeho budováním. Vystavění jako budování smyslu je procesem, který smysluplnost prostředí, v němž je existování existence orientováno, neustále vystavuje, staví, buduje. Jen udržováním procesu vystavění smyslu, je možné udržovat neustálou proměnu procesu zvnějšňování.

Zvnějšňování vnitřní struktury je zvnějšňováním toho, co je v sobě významuplné natolik, že existenci umožňuje rozvíjet své existování do konkretizace podoby „sebovosti“. Pro utvářející uchopení popsaného děje vystavění smyslu může být provedeno jen takovou existenční pružinou, která zvnějšňování vnitřní struktury uchopuje otevřenost nepotlačujícím způsobem. Touto pružinou je vůle.

3 Rekonstrukce: pře-tvoření

Existence existuje sebe samu prostřednictvím vůle. Tato pružina je tětivou, skrze niž existence reaguje na „puzení“ k aktivitě svého chtění. Ve své derivaci, existenční deformaci se vůle stává zvůlí. Zvůle stejně jako vůle je pružinou. Avšak zatímco zvůlí je systematizovaná struktura významu pouze „zvnitřněna“, vůlí je systematizace strukturace sama spoluutvářena prostřednictvím utváření významů.

Pružení vůle a zvůle se v existenci projevují jako vyvolení. Vyvolením vůle i zvůle „rozechvívají“ podvojnost smysluplnosti existování.

Zvůlí se „rozechvívání“ „děje“ jako vystavení. Existence se ve svým existování vystavuje systému, kterým nabývá smysluplnosti. Způsob existování je pak pouze takovým způsobem, který může být realizován uvnitř systému. Mimo systém by existování ztratilo „svého“ smyslu. Zvůle si sice tím, že si přisvojuje již existující systém, zaručuje smysluplnost způsobu svého existování, nicméně tato smysluplnost je vykoupena vyhraněností možností způsobů existování.

Oproti zvůli, která se systému vystavuje, vůle systém vystavuje. Vystavení systému zvůli je deformací „rozechvívání“ smysluplnosti existování. Naproti tomu vůle „rozechvívá“ smysluplnost jejím vystavěním. Jelikož je vůle nesena osvojováním si smyslu, činěním smyslu svým po způsobu svého vlastního existování, prochází systémy smysluplnosti vůlí existence, kterou jsou znovu a znovu vystavěny. Hranice systému, uvnitř kterých může existence existující systém smysluplnosti existovat, se procesem vystavění posouvají.

Vůle proměňuje „puzení“ k aktivitě v takové osvojování smyslu v rámci smysluplného systému, kterým jsou samy hranice tohoto rámu překračovány a systém sám podroben procesu přetvoření. Proto je možné říci, že vůle způsob svého existování rekonstruuje prostřednictvím rekonstrukce systémů smysluplnosti.

3.1 Volba

Vůle a zvůle jsou pružinami, kterými se existence chápe systémů smysluplnosti. Tato uchopení systémů určují způsoby existování. Uchopení samo je proto uskutečněním způsobu existování. Jinými slovy, „z-určení“ způsobu existování se děje prostřednictvím jeho existování.

Systém smysluplnosti je rámcem možných způsobů existování. Pouze v hranicích tohoto rámce může mít existování smysl. Ztotožněním se se systémem staví existenci do hranic možností, jak existovat. Hranicemi systému je existence postavena do hranic existování. Hranice existování, resp. hranice možností toho, jak existovat, jsou tvořené hranicemi určitosti.

Hranice určitosti jsou vlastní každému systému. Tyto hranice jsou na základní rovině tvořené strukturou významů, uspořádanou ve vzájemnou spjatost smyslu. Každému ze způsobů existování náleží odlišnost vzájemné spjatosti smyslu, přestože tato odlišnost je na obecné rovině dána charakterem samotného systému. Ztotožnění se se systémem existování, staví existenci do hranic možných způsobů existování tak, že je existenci „dán“ soubor navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu.

„Danost“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu je podmíněná již předcházejícím ztotožněním se existence se systémem existování. Existenci je vždy „dán“ tento soubor, a to tak, že je existenci „přítomen“ samotným systémem. „Danost“ jako „přítomnost“ znamená, že existenci je neustálou „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu „dána“ i „přítomnost“ existování.

„Přítomnost“ existování je spjatá s „daností“ tak, že systém přivádí existenci k sobě tím, jak ji neustále „nutí“ udržovat způsob existování. Neustálou „nuceností“ je existence neustále konfrontována s sebou. Touto konfrontací existence nachází sebe samu jako udržující „přítomnost“.

V čem je existence udržována, je spjatost „přítomnosti“ svého existování s „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu. Existence je udržována ve spjatosti existování se způsobem existování. Tato spjatost, jejímž charakterem je neustálá konfrontace, nutí existenci konfrontovat sebe samu. „Sebovost“ existence je na této rovině vnitřně spjatým vztahem mezi tím, kým existence je, a tím, kým být může. Vnitřní spjatost takovéto vztaženosti nazvěme volbou.

3.2 Zvolení

Existence volbou uchopuje vnitřní spjatost vztaženosti mezi přítomností existence a jejím „zpřítomňováním“. Uchopit vnitřní spjatost prostřednictvím volby znamená uskutečnit volbu, zvolit si. Existence zvolením provádí existování skrze volbu, kdy je existování svedeno v „určitý“ způsob existování.

Zvolení je „aktivitou“, prováděnou jakožto „činnost existování“. Provádění volby jakožto „činnosti existování“ je přitom možné dvojím způsobem – jednak zvůlí, jednak vůlí. Zvůlí je „činnost existování“ primárně „usměrňována“ systémem, v jehož hranicích je volbou uchopována vnitřní spjatost vztaženosti. Systém takto „vstupuje“ svou strukturou do existování, kde je přítomnost existence činěna „poutem“ zpřítomňování. Přítomností existence, resp. tím, kým existence právě je, systém svazuje to, kým existence být může. Z toho důvodu je existování vždy zpřítomňováním, ve smyslu zavazování sebe sebou. Zvolením ve způsobu zvůle je „činnost existování“ pouhým udržováním existence.

Naproti zvůli je vůle takovou „činností existování“, kterou je „systém“, v jehož hranicích existence volbou uchopuje vnitřní spjatost svého existování, neustále konfrontován ve svých hranicích svými hranicemi. Tato konfrontace probíhá jako existenční „zpochybňování“ pevnosti spjatosti smyslu, náležející významové struktuře systému. S čím jsou hranice systému konfrontovány, není nic jiného než jejich dostatečnost. Ke „zpochybňování“ systematičnosti vybízí existenci samo existování, které přestože se odehrává v hranicích systému, ukazuje svou nemožností uchopit „anomalitu“ na nedostatečnost vlastní struktury. „Anomalita“ vybízí existenci k „přizpůsobení“ struktury, resp. k uzpůsobení významu tak, aby bylo tímto možné uchopit „anomální“ v jeho „anomálnosti“. Jen takovým uzpůsobením, probíhajícím nejprve jako „znevýznamnění“ významu, následované jeho „převýznamněním“, může být významová struktura přizpůsobena „anomálnímu“ jakožto „zvýznamňovanému“.

Vzhledem k tomu jsou hranice systému posunuty tak, aby se existence mohla v možných způsobech svého existování orientovat na neustále se měnící okolnosti prostředí, v němž existuje. Na rovině zvolení to znamená, že „činnost existování“ již neprobíhá jako „aktivita“ „svazování“ zpřítomňovaného přítomností, nýbrž naopak. Zvolením ve způsobu vůle je „aktivita“ „umožněním“ „zpřítomňovanému“ být „zpřítomňujícím“, což má za následek orientaci přítomnosti existence na její „zpřítomnělost“. To, kým existence může být, se stává měřítkem toho, kým právě je.

4 Svoboda

Na začátku jsme vyšli z předpokladu existenciální svobody, která umožňuje otevřenost pro rozvíjení vnitřního napětí procesuality existence tím, že je toto rozvíjení existencí existováno. Na rovině existenciality je tedy existence vždy svobodná.

Svoboda, která je spojena s existováním existence, nabývá v dimenzi zvnějšnění takového smyslu, který je určen systémem orientace. Lépe řečeno: svoboda nabývá smyslu určeného nejen systémem orientace, nýbrž hlavně a především způsobem uchopení systému orientace. Způsob uchopení systému orientace, vyvolení, může být vedeno dvojí pružinou, provázející zvnějšňování vnitřní struktury. Zvnějšňování vnitřní struktury může být vedeno do podoby vnější struktury, resp. systému zakládajícího smysluplnost, buď přisvojením, nebo osvojením. Zatímco přisvojení je pružinou pasivní, cele přijímající již existující systém, je naproti tomu osvojení pružinou aktivní, která si existující systémy utváří na základě právě se nabízejících okolností. Zvůle je ve své pasivitě svévolí vzdání se možnosti rozvíjení své existenciální svobody na rovině (či v dimenzi) zvnějšnění pro nezpochybnitelnost zajištěnosti orientace vlastního existování. Vůle je ve svém aktivním vytváření orientace „motivována“ nejistotou, která provází otevřenost pro proces neustálého zvnějšňování. „Motivovanost“ zachovávání otevřenosti procesu neustálého zvnějšňování umožňuje existenciální svobodě neustále se projevovat jako svoboda existencielní. A je to právě tato svoboda existencielní, která může pro otevřenost existence k neustálému spoluutváření smysluplnosti prostředí vlastního existování být tím jediným, co vždy a znovu ujišťuje existenci samu o tom, že je svobodná.

Literatura

Derrida, J., Writting and Difference, London 2001.

Hejdánek, L., Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997.

Poznámky

[1] V následných výkladech budeme využívat dekonstruktivní metody jako metody „zne-tvoření“, tzn. rozložení na základní ustavující prvky. Obdobným způsobem, přestože ji neoznačuje jako za „zne-tvoření“, pojímá dekontrukci Ladislav Hejdánek, který ji v textu K otázce méontologické archeologie popisuje jako reflexi, která „je myšlenkový „obrat“ (flexio), který může být opakován (re-) a jímž se myšlenkově zaměřujeme, nikoli ve shodě se svou akcí na něco vnějšího (např. na nějaký vnější předmět nebo situaci apod.), nýbrž na tuto akci samu.“ Tímto svým pojetím si Hejdánek uvědomuje jistou odlišnost od původního derridovského vymezení, avšak sám bere tuto odlišnost za konstruktivní pro jeho vlastní méontologickou metodologii: „Mezi francouzskými mysliteli poslední doby se rozšířilo užívání určitějšího slova „dekonstrukce“ nebo „reflexivní analýza“, ale přitom došlo k jistému významovému posunu, který je pro naše záměry spíše nevhodný. Proto se pokusíme razit význam bez specifického navázání na nějakého určitého myslitele.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[2] Obdobný popis „podnětu“, který se stává „předmětem“ jednání, aktivity, existování můžeme nalézt i u Hejdánka: „V reflexi se akce ukazuje jako určitá konkrétní (konkrescentní) jednota prvků či složek, na jejichž formování se rozhodující měrou podílí to, co se stalo až už zamýšleným nebo jen nahodilým „předmětem“ akce, a jiných prvků či složek, jež mají svůj původ v povaze a typu akceschopnosti a konkrétní aktivity „podnětu“, tedy subjektu akce.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[3] Uvnitř významu zůstává pozůstatek procesuality existence, jejímž existováním byl význam jako význam ustaven: „But within structure there is not only form, relation, and configuration. There is also independency and a totality which is always concrete.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 3.

[4] Zde je však nutné podotknout, že skutečné „dokončení“ procesu zvýznamňování neexistuje, protože existence neustále existuje sebe samu. Touto neustálostí nutí sebe samu k neustálému rozvíjení se, kvůli čemu proces zvýznamňování neustále probíhá. „Prolnutí“, do kterého je zvýznamňování svedeno, je „prolnutím“ pouze prozatímním. Jakmile existování překoná rozvíjením se dosavadní dostatečnost „prolnutosti“, utváří se zvýznamňováním jiné „prolnutí“.

[5] Zde by bylo možné vzpomenout moment, ve kterém dává Derrida za pravdu Hegelovi: „It is thus simultaneously true that things come into existence and lose existence by being named. Sacrifice of existence to the word, as Hegel said, but also the consecration of existence by the word.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 86

[6] Existence, orientující usměrňování svého existování pouze přisvojeným systémem, resp. přejatými způsoby existování, které jsou v přisvojeném systému přítomny, orientuje přístup k sobě „systémově omezeně“. V tomto ohledu souhlasíme s Hejdánkovým názorem, že průběh reflexe „může být charakterizován jako odstup reflektujícího „subjektu“ od sebe, a to za účelem přístupu k sobě. V téže míře, ve které „subjekt“ od sebe neodstoupí, nýbrž zůstane u sebe a při sobě, v téže míře si zavírá cestu přístupu k sobě a tedy cestu poznání sebe.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 160 V určité přenesené podobě můžeme vidět blízkost našeho a Hejdánkova výkladu s Derridovým pojetím v Writing and Difference: „…the relief and design of structures appears more clearly when content, which is the living energy of meaning, is neutralized.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 4.