Platónovo pojetí písma v kontextu řecké polis

Michaela Veselá

Úvod

Cílem textu je přiblížit úlohu a význam hláskového písma při vzniku polis. Hláskové písmo bylo převza­to od Féničanů a uzpůsobeno k přesnějšímu přepisu řeckých samohlá­sek, a posléze se stalo zá­kladním stavebním prvkem řecké paideia[1]. První část textu se zabývá řeckou kulturou v době vzniku řecké polis, druhá pak Platónovým pojetím písma. Ústředním problémem textu je Platónův postoj k písmu. Nelze v žádném případě popřít, že jeho přístup k psané formě byl podezřívavý, a že ji kritizoval. O tom svědčí i styl jeho výuky, který spočíval v tom, že nesděloval vědomosti, nýbrž snažil se své žáky dovést k poznání, a sice k takovému poznání, jež nenalezneme ve zvucích ani ve tvarech, nýbrž v duších (342c). Aby toho bylo možné dosáhnout, musel být mezi žákem a učitelem navázán doslova erotický vztah. Žák musel souhlasit s tím, že mu bude filosof do duše zapisovat, a filosof k tomu musel být kompetentní. Takto založená kritika psané řeči je však již od samého počátku paradoxní, a to proto, že ačkoli se jedná o kritiku psané řeči, je vyjádřena písemnou formou, prostřednictvím Platónova dialogu. Hlavní otázka tedy zní, zda nám podle Platóna písmo přináší pouze samá negativa, nebo i nějaká pozitiva. Může pro nás být písmo přínosem, anebo pouze škodí?

Úloha a význam písma v polis

Vývoj řeckého myšlení je úzce spjat se vznikem polis. V systému polis má mimořádné postavení slovo, jež je nadřazeno ostatním nástrojům moci. Slovo se stalo nástrojem politického života demokratické polis, a prostředkem souzení a rozhodování v obci. To souvisí s řeckým pojetím výchovy, paideia, která byla, mimo jiné, založena na rozhovoru protikladů, diskusi a argumentaci. Při soudní při byla například poměřována přesvědčivost dvou projevů, a jeden z řečníků vítězí nad svým protivníkem díky lepší argumentaci, jež tudíž „předpokládá publikum, k němuž se obrací jako k soudci, rozhodujícímu v poslední instanci; zvednuté ruce volí mezi dvěma možnostmi“.[2] Všechny otázky veřejného zájmu, jež  v archaickém období řešil panovník-suverén, jsou nyní podrobeny řečnickému umění a k jejich řešení se dochází pomocí rozpravy. „Musí se artikulovat v řeči, projít kadlubem antitetického dokazování, protikladných argumentů.“[3] Politiku a logos tak pojí těsná vzájemná vazba. Umění politiky spočívá v umění zacházet s jazykem.

Pokud jde o řeckou kulturu, zásadní změna nastala tehdy, když se otevřela všemu lidu (démos), čímž se otevřel také přístup k duchovnímu světu, jenž byl původně privilegiem válečnické a kněžské aristokracie. „Prvním příkladem tohoto procesu je homérská epopej; dvorní poezie, zpočátku zpívaná v sálech paláců, odtud uniká, šíří se a mění v poezii sváteční.“[4] To s sebou nese hlubokou proměnu. Znalosti, hodnoty, myšlenkové postupy se stávají součástí společné kultury a jsou veřejně vystaveny kritice a námitkám. Nadále již nezůstávají zachovávány pouze soukromě v rámci rodinných tradic. Jejich zveřejnění vedlo k probuzení různých výkladů, protichůdných pojetí, dochází k vášnivým sporům. „Diskuse, argumentace a polemika se stávají pravidlem myšlenkové i politické hry.“[5] V oblasti myšlení se zprostředkovatelem společné kultury a dokonalého zesvětštění i zlidovění původně vyhrazeného či zakázaného vědění stalo písmo.[6] Díky veřejně přístupné a snadno naučitelné alfabetě došlo k tomu, že zákony byly vyjmuty ze soukromé pravomoci králů (basileis), kteří až do té doby „vynášeli právo“ ústně. Platnost psaných zákonů je pro každého bez výjimky stejná.

Platónovo pojetí písma

Platónovo pojetí písma budeme sledovat nejprve v sedmém listu, kde Platón vyjadřuje svůj slavný názor, že opravdu závažné myšlenky nikdy nelze předat ve formě psaného díla. V tzv. „filosofickém exkursu“ (342a–344d) objasňuje, proč jádro filosofie není sdělitelné písemnou formou. K tomu, aby k němu bylo možné dospět, je bezpodmínečně nutné dlouhodobé soužití učitele a žáků, kdežto zapsání by nepřineslo nic pozitivního, pouze nepochopení. Jde tu o nesdělitelnost filosofické zkušenosti, jíž nelze ani písemně zaznamenat, jelikož je hoion apo pyros pédésantos exafthen fós,[7] jako plamen vznícený od vylétlé jiskry“ (341d). Text byl pro Platóna pouhým „pomocníkem“. Hlavním cílem filosofování bylo kultivovat mysl, vnitřní charakter žáka a vyvrcholením byla okamžitá, náhlá, intenzivní, přelomová zkušenost a proměna. Tato přelomová zkušenost byla zkušeností „nevyslovitelného“.

Druhým zdrojem pro pochopení Platónova pojetí písma je dialog Faidros. V poslední části druhé poloviny dialogu řeší Sókratés několik vzájemně souvisejících otázek: Jaká jsou specifika psané řeči? Jakou řeč lze považovat za krásnou? Jakým způsobem se můžeme zalíbit bohu? Na začátku svého výkladu představí mýtus o vynálezu písma a o bozích Theutovi a Thamovi.[8] Theuth coby vynálezce písma, je velebí jako lék podporující moudrost a paměť.[9] Thamús se mu však snaží ukázat, že písmo naopak vede k zanedbávání péče o paměť a k zapomínání. A jako je to v platónských dialozích obvyklé, nejde tu o nějaké černobílé rozhodnutí. Nejde o to, zdát dát za pravdu jednomu či druhému, nýbrž o rozhovor mezi dvěma krajnostmi, přičemž pravda leží nejspíše někde „uprostřed“.

Thamús argumentuje tím, že „ti, kdo se písmu naučí, nebudou se rozpomínat ´zevnitř´, sami od sebe, ale ´zvenčí´, za pomoci cizích znaků“.[10] Písmo tudíž z této perspektivy rozhodně není lékem pro paměť, ale pouze podporuje upomínku (hypomnésis) za pomoci vnějších znaků. Je patrně naivní domnívat se, že v psané řeči lze nalézt něco pevného a jasného, a že je něčím víc než připomínkou pro toho, kdo již má o předmětu spisu vědění. Je-li něco „černé na bílém“, snadno se můžeme domnívat, že se jedná o něco neměnného a zcela jasného. Sókratés nepopírá, že by tomu tak do jisté míry mohlo být, tato neměnnost a zřetelnost však rozhodně není „veliká“ a nevyrovná se skutečné pevnosti a jasnosti pravých jsoucen, po níž toužíme a k níž se vztahuje oduševnělá řeč. Přehnaná důvěra v písmo nám zabraňuje v péči o vlastní duši a o její vztah k pravdě a my se pak následně mylně domníváme, že to, co zachycuje psaná řeč, je tím, po čem duše touží a co jí může být oporou.

Sókratés v dialogu Faidros dále přirovnává písmo k malířství.[11] Obrazy malířů se mohou zdát živé, avšak zeptáme-li se jich na něco, tak se od nich odpovědi nedočkáme. Stejně tak je tomu s psanou řečí, mohlo by se zdát, že je v ní obsaženo nějaké myšlení, ale kdybychom se jí chtěli na něco z toho, co praví, zeptat, marně bychom čekali na odpověď, psané slovo nám totiž ukazuje (sémainein) stále totéž.[12] Další nebezpečí spočívá v tom, že je-li řeč jednou napsána, „povaluje se“ (kylindeitai) všude možně a u různých lidí, a to nejen u těch, kdo jí jsou schopni se zájmem naslouchat a porozumět jí, ale i u těch, kterým nenáleží. To je také ten důvod, proč v situaci, kdy na ni někdo neprávem útočí a haní ji, si nedokáže sama pomoci a neobejde se bez pomoci svého autora, o němž Sókratés hovoří jako o jejím „otci.“.[13] Nebezpečí, na něž je poukázáno, se ovšem nemusí týkat pouze psané řeči. Ačkoli Sókratés říká, že se jedná o hroznou vlastnost „písma“ (grafé),[14] tak na druhou stranu ale mluví obecněji o „řečech“ (logoi),[15] o nichž se můžeme mylně domnívat, že se za nimi skrývá nějaké myšlení. Sókratova kritika se primárně koncentruje na písmo, její platnost je však obecnější.

Psaná řeč tedy není s to odpovědět a pouze se zdá, že se v ní skrývá nějaké myšlení, což je zapříčiněno tím, že ztratila kontakt s myšlením svého autora. A není s to si „sama pomoci“, jelikož nenalezla správného posluchače s takovou duší, v níž by mohla tuto pomoc rozvinout. Sókratés však poukazuje na nebezpečí spjatá s psanou řečí primárně proto, aby mohl osvětlit, jak vzniká lepší a působivější řeč než řeč psaná.[16] Takovou řečí je řeč, jež se s věděním píše do duše učícího se člověka, řeč, která je s to se bránit a člověk si je následně velice dobře vědom toho, ke komu má kdy a jakým způsobem promlouvat a před kým je lépe naopak mlčet.[17] Sókratés se však zjevně nevyrovnává pouze s psanou řečí, ale neopomíjí ani otázku náležitého rétorického, tj. působivého užití řeči. Skutečně působivá řeč je založena na poznání, kdežto neumělá rétorická řeč si naproti tomu ve finále nedovede sama pomoci obdobně jako řeč psaná. Psanou řeč ohrožuje to, že díky své relativní samostatnosti, jež je dána její viditelnou grafickou podobou, může ztratit svůj vztah k duši.

Zanedbávání paměti způsobené důvěrou v psané slovo působí neblaze také na moudrost. „Mnohoznalost“ způsobena písmem a nezaložená na výuce (didaché), hromadění množství jednotlivých poznatků, nespojených se skutečnou rozpomínkou, jež vzniká „zevnitř“ duše na základě toho, co je v ní vždy již v skryté podobě přítomno, nevede ke skutečné moudrosti, ale pouze k jejímu zdání. Vyjde najevo, že pokud jde o skutečnou moudrost, tak ta je plodem „učení a rozpomínky, jež se rodí z duše samé a vyžaduje péči o paměť, zatímco upomínka na základě vnějších znaků, mezi něž náleží i písmo, neumožňuje se něčemu skutečně naučit a vede pouze ke zdání moudrosti“.[18] Rozhodující tedy není rozdíl mezi psanou a mluvenou řečí, ale mezi řečí spojenou s učením a rozpomínáním, a řečí založenou na pasivním přijímání, jež není spjata s proměnou duše samé. Sókratés na konci pasáže týkající se psané řeči praví, že skutečná moudrost náleží pouze bohu, a lidé se tudíž nemohou stát v plném slova smyslu moudří, nikdo jim však nemůže zabránit v tom, aby se stali filosofy, milovníky moudrosti.[19]

Z dialogu Faidros ovšem také vyplývá, že psaná řeč může být i prospěšná, a to ze dvou důvodů. Jedním z důvodů je, že se může stát občerstvující a potěšující hrou.[20] Primárně však může posloužit jako připomínka (hypomnéma) pro ty, kteří kráčejí po stejné stopě nebo pro jejího autora, až se stane ve stáří zapomnětlivým.[21] Rozhodujícím faktorem je, jak psanou řeč budeme chápat, záleží na tom, jak se k ní vztáhneme, to ovlivňuje, zda na nás bude mít pozitivní, či naopak negativní dopad. V poslední části dialogu Faidros postupně vychází najevo, že písmo nemusí být bezpodmínečně zlem, nýbrž že se může stát součástí filosofie. Psaná řeč se může stát transparentním obrazem pravého jsoucna a médiem, „jež umožňuje budovat společenství duší a překonávat nebezpečí, že podlehneme vlastní částečnosti“.[22] Vždy s sebou nepochybně ponese nesmírně zrádná nebezpečí, avšak právě v zápase s nimi se nám otevírají různé specifické šance a riskantní úkoly, před nimiž zřejmě nemůžeme utéci, aniž by to pro nás samé i náš svět mělo neblahé a nežádoucí důsledky. Naším úkolem je vynasnažit se nepodlehnout vlastní částečnosti, přiblížit se k pravému jsoucnu, neboli k tomu, co je skutečně cenné a dobré, co má opravdovou hodnotu a pečovat o duši.

Závěr

Je tedy třeba zdůraznit, že ačkoli se psané řeči nikdy zcela nepodaří překonat své meze a není s to si pomoci sama, může se stát součástí filosofie a její, byť nesamostatnou a podřadnou, v určitých situacích však nezastupitelnou podobou. Psané filosofické dílo se nám sice nemůže stát návodem, podle něhož bychom mohli prožít svůj vlastní život, avšak každý text teprve do vztahu k našemu životu vstupuje. A právě filosofický text by nás měl na naší cestě životem vést. J. P. Vernant praví, že „mudrcova pravda tak jako náboženské tajemství zůstává zajisté zjevením podstatného, odhalením vyšší skutečnosti, která nekonečně přesahuje lidské věci“.[23] Písemným zachycením se stává přístupnou všem a čeká s nadějí, že ji všichni ve finále uznají a budou akceptovat, a že se stane vodítkem na jejich životní cestě. Důležité je neopomenout klást důraz na životní ambivalence a uvažovat o tom, že všichni bychom měli mít svůj filosofický text jako východisko, které nám sice nepomůže nejrůznější ambivalence překonat, alespoň je však čeřit. Jestliže je tomu tak, že „bohové nejsou lhostejní k věcem dobrého člověka“[24] a světem nevládne žádná pouhá slepá náhoda, nýbrž božská moira, pak má smysl odvážit se tohoto „krásného nebezpečí“ a stát se píšícím filosofem.

Seznam použité literatury 

  • HOBLÍK, Jiří. Od textu ke zkušenosti v kontextu Platónovy filosofie a náboženství, in: ERGOT, ISSN 2533-7564, č. 1, online, dostupné z:  https://ergotsite.wordpress.com/2017/02/01/od-textu-ke-zkusenosti-v-kontextu-platonovy-filosofie-a-nabozenstvi/.
  • PLATÓN. Euthyfrón: Obrana Sókrata ; Kritón. 5., opr. vyd. Přeložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-140-4.
  • PLATÓN. Faidros. 7., opr. vyd. Přeložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2014. ISBN 978-80-7298-510-4.
  • PLATÓN. Platónovy spisy. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-068-8.
  • ŠPINKA, Štěpán. Duše a krása v dialogu Faidros: duše a řeč II. Praha: OIKOYMENH, 2009. Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN 978-80-7298-390-2.
  • VERNANT, Jean-Pierre. Počátky řeckého myšlení. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. Oikúmené. ISBN 80-85241-45-5.

[1] Řecký termín PAIDEIA je odvozený od podstatného jména PAIS (dítě) a znamená výchova. Příbuzným slovem je PAIDIA, hra. Význam má nejen naučný, kdy souvisí se vzdělaností a kulturou, ale má též rozměr etický. (http://paideia.pedf.cuni.cz/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=1&jiid=4&jcid=14)

[2] VERNANT, Jean-Pierre. Počátky řeckého myšlení. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. Oikúmené. ISBN 80-85241-45-5, s. 37.

[3] Tamt.

[4] VERNANT, Jean-Pierre. Počátky řeckého myšlení, s. 38.

[5] Tamt.

[6] Tamt.

[7] HOBLÍK, Jiří. Od textu ke zkušenosti v kontextu Platónovy filosofie a náboženství,  in: ERGOT, ISSN 2533-7564, č. 1, s. 53.

[8] Phaedr. 274c5-275b2.

[9] Phaedr. 274c8-e7.

[10] ŠPINKA, Štěpán. Duše a krása v dialogu Faidros: duše a řeč II. Praha: OIKOYMENH, 2009. Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN 978-80-7298-390-2, s. 217.

[11] Phaedr. 275d4-7.

[12] Phaedr. 275d7-9.

[13] Phaedr. 275d9-e5.

[14] Phaedr. 275d4.

[15] Phaedr. 275d7.

[16] Phaedr. 276a1-3.

[17] Phaedr. 276a5-9.

[18] ŠPINKA, Štěpán. Duše a krása v dialogu Faidros: duše a řeč II, s. 218.

[19] Srv. Phaedr. 278d3-6.

[20] Phaedr. 276d4-9.

[21] Phaedr. 276d3-4.

[22] ŠPINKA, Štěpán. Duše a krása v dialogu Faidros: duše a řeč II, s. 232.

[23] VERNANT, Jean-Pierre. Počátky řeckého myšlení, s. 39.

[24] Apol. 41d1-3.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s