Erbenova pohádka Zlatovláska aneb O aktivní princezně

Mgr. Jan Černoch

Department of Philosophy and Religious Studies, Faculty of Arts, Charles University in Prague, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Jan Černoch, Durasova 26, Slaný, 274 01.
E-mail: trichokles@gmail.com

Shrnutí

Zlatovláska je jednou ze známých českých pohádek od Karla Jaromíra Erbena. V této studii navrhuji interpretaci princezny Zlatovlásky jako aktivní princezny. To odporuje rozšířenému názoru, že ženy mají v tradičních pohádkách pouze pasivní roli. Vodítkem této interpretace je motiv poznání světa v této pohádce. Rozlišení živlových stránek světa (země, vzduch, voda a oheň) poskytuje jednotný rámec pohádky, ve kterém princezně Zlatovlásce odpovídá ohnivý živel. Přiřazení způsobů života živlovým stránkám světa umožňuje nejen zdůraznit, že se jedná o živý svět, ale i vyložit jinak záhadné pohádkové obrazy. Výklad však není jednoduše psychologický, protože se snaží zasadit psychologickou perspektivu do rámce kosmologického výkladu této pohádky.

Summary

„Erben’s fairy tale Golden Hair Princess or of active princess.“ Zlatovláska (Golden Hair Princess) is one of the known Czech fairy tales by Karel Jaromír Erben. In this paper I suggest the interpretation of Golden Hair Princess as an active princess. It contradicts the widespread opinion that women have passive role only in traditional fairy tales. Clue of this interpretation is a motive of knowledge of the world in this fairy tale. Differentiation between elemental aspects of the world (earth, air, water and fire) provides an unanimous frame of the fairy tale in which Golden Hair Princess corresponds to the element of fire. Assignment of the ways of life to the elemental aspects of the world makes it possible not only to emphasize that the living world is concerned but also to interpret otherwise enigmatic fairy-tale images. The interpretation is not simply psychological because it tries to implant the psychological perspective to the frame of the cosmological interpretation of this fairy tale.

Úvod

Tato studie se zabývá interpretací pohádky Zlatovláska od Karla Jaromíra Erbena.  Vycházím z jejího kompletně ilustrovaného vydání, které neobsahuje čísla stran.[1] Pohádku lze pomocí tohoto vydání sledovat jak na základě jejího textu, tak pomocí série obrazů, která ji vyjadřuje a zároveň interpretuje. Interpretace implikovaná v obrazech se však občas ukazuje jako velmi netriviální, protože toho obraz říká buď více než text nebo říká něco jiného. Právě tento nesoulad textu a obrazu, ne-li zakrytí textu obrazem, bylo prvotní motivací interpretovat pohádku Zlatovláska výhradně na základě jejího textu.

Předloženou interpretaci textu této pohádky nazývám kosmologickou. To znamená, že jejím úběžníkem je porozumění světu. Alternativní přístup by mohl být psychologicky zaměřen na porozumění duši.[2] Pak už by jen záleželo na tom, zda jsou všechny pohádkové bytosti obrazy jedné a té samé duše nebo je ve hře duší víc. Předpokladem kosmologického výkladu je analýza vztahů mezi pohádkovými bytostmi, která se stává základem výpovědí o světě. Vztahy mezi bytostmi mohou být buď jednostranné, nebo dvojstranné. Jednostranným vztahem je například Jiříkova podřízenost králi. Dvojstranný vztah naopak předpokládá ohled na druhou bytost a je podmínkou poznání té stránky světa, kterou druhá bytost ztělesňuje. Rysem kosmologického výkladu má být právě tato metodická snaha nesmazávat rozdíly mezi pohádkovými bytostmi.

Hlavní textovou pobídkou ke kosmologickému výkladu je vedle Jiříkovy cesty za princeznou živlová nauka, kterou rekonstruuji na základě rozdělení zvířat na vzdušná, zemská a vodní. Mezi pohádkové bytosti patří jak člověk, tak zvířata. Tato zvířata odkazují k různým dimenzím světa, protože jsou vzdušná, zemská a vodní. Proto má na textu pohádky postupně vystavěná živlová nauka svůj kosmologický význam. Svět pohádky není nelidský, v čemž vidím podnět k takové interpretaci živlů, která je nachází v nitru lidského života. Skrze zvířata se člověk seznamuje s odpovídajícími živly, a tak poznává nové stránky světa. To je však ještě třeba upřesnit, protože daný živel se ukazuje prostřednictvím vztahu k určitému zvířeti, ale i člověku. Proto je možné, aby se skrze Zlatovlásku Jiříkovi jevil ohnivý živel a aby měl svět nakonec čtyři živlové dimenze: vzduch, zemi, vodu a oheň. Z pohádky nejspíš vyplývá rozdíl mezi zvířetem a člověkem, který je založen na potenciálu člověka obeznámit se se všemi živly, zatímco u zvířat potenciál překračovat vymezené živly nenacházím. Zvláštní postavení náleží zemskému živlu, který je patrně základem všech živých bytostí, takže cesta k jiným živlům musí vést od něj. Podle následujícího výkladu had náleží zemskému živlu, ryba vodnímu živlu, mouchy vzdušnému živlu, husy vzdušnému živlu, kůň zemskému živlu, ptáčkové vzdušnému živlu, mravenci zemskému živlu, krkavčata vzdušnému živlu, zlatá ryba vodnímu živlu, štika vodnímu živlu, pavouk zemskému živlu, moucha vzdušnému živlu a Zlatovláska ohnivému živlu.

Na rozdíl od pasivní princezny z Erbenovy pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký pojednává Zlatovláska o aktivní princezně. Zatímco pasivní/zakletá princezna je pasivní jak co do vzhledu (mrtvolnost), tak co do svých projevů, je aktivní princezna aktivní jak svým vzhledem (záře), tak svými činy. Díky své aktivitě je schopna dvojstranného vztahu, zatímco pasivní princezna je vysvobozena na základě jednostranného vztahu k ní. Tuto studii člením právě s ohledem na této pohádce vlastní typ princezny na 3 části: Objevení Zlatovlásky, Cesta za Zlatovláskou a Získání Zlatovlásky. Stejně jako pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký lze i Zlatovlásku chápat jako návod k získání daného typu princezny.

Objevení Zlatovlásky

Zlatovláska začíná vysvětlením, jak se král naučil rozumět řeči zvířat. Vidíme, že není samozřejmé, aby člověk rozuměl řeči zvířat, byť je to samotný vládce. Tuto výsadu má díky stařeně, vůči níž stojí v jednostranném vztahu, protože ona mu hada iniciativně přinesla. O královně zde není zmínky, neboť král žije sám. To, že nerozuměl řeči zvířat, tedy může souviset s uzavřeností vůči ženám. Na druhou stranu nejsme oprávněni říci, že by zde zvířata, kterým král bude rozumět, musela znamenat výlučně ženy. Rozumění řeči zvířat by mohlo obecněji znamenat vnímavost vůči elementárním projevům života, jako jsou potřeby. Král bez dovednosti rozumění řeči zvířat nedbal potřeb a tužeb živých tvorů.

Král se naučil řeč zvířat díky tomu, že snědl připraveného hada: „Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví.“ Je paradoxní, že je podmínkou rozumění řeči zvířat tak jednostranný vztah, jako je snězení zvířete. Had je typický živočich země. Odkazuje k její jistotě, na kterou spoléhá, ale kterou také využívá k nenápadným či překvapivým manévrům.[3] Had zprostředkovává řeč všech zvířat, která jsou rozdělena na vzdušná, zemská a vodní. Toto dělení vyjadřuje dimenze, které daným tvorům ve světě náleží, a poslouží jako východisko pro živlovou kosmologii, jež činí zvířata i lidi součástmi téhož světa. Had je klíčem k rozumění řeči zvířat možná z toho důvodu, že odkazuje ke schopnosti využít jistotu země ke změně. Tato schopnost je elementární podmínkou života, takže má zemský živel pro živé tvory význam přirozeného východiska.

Král je ovšem chamtivý. Když má dostat to, co mu v životě chybělo, nechce se podělit: „Tomu králi se líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil: „Ale,“ prý, „ať jí ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“ To, že král stařence zaplatil, neruší jednostrannost její iniciativy vůči králi. Podivné je, že se král dopouští lsti vůči svému sluhovi. Řekne mu totiž, aby mu připravil rybu, přestože jde ve skutečnosti o hada. Nemáme důvod myslet si, že má král nejraději jídla připravená na způsob ryby, a proto chce i tentokrát hada à la ryba. Vyloučíme i možnost, že se jedná o úhoře, který je podle své podoby rybou i hadem. Srovnáme-li hada s rybou, vyznačuje se had schopností unikat ze svého prostředí třeba i do vody, zatímco ryba ztělesňuje splynutí se svým prostředím (vodou). Král, který si osobuje hada, si tedy přivlastňuje právo využít příležitosti a opustit status quo, zatímco sluhovi podle něj přísluší pouze splynutí s výkonem jeho služby. Nakolik sluha tento rozdíl nechápe, natolik je králi podřízen. Zatím stojí Jiřík vůči králi v jednostranném vztahu podřízenosti.

Tím, že král zakázal ochutnání pod trestem smrti, naznačuje jednak to, že je lakomý a že využívá své moci, jednak to, že se rozumění zvířatům týká vědomí vlastní omezenosti, na kterou poukazuje smrt. Sluha ochutnal hada, a tak si osvojil nejen schopnost vzdát se jistoty, ale spolu s ní přijal i vědomí vlastní omezenosti a smrtelnosti.

Spojení kuchaře a sluhy v jedné osobě je také zajímavé. Jako sluha je Jiřík králi podřízený, ale jakožto kuchař má nad králem moc, přestože si to neuvědomuje. Je-li tedy král tak přísný na Jiříka, je svým způsobem sám proti sobě. Toho ale Jiřík nehodlá využít ani potom, co jeho nezávislost na králi vzrostla. Nadřazený král zatím stojí proti podřízenému Jiříkovi.[4]

Po prvním ochutnání slyší Jiřík bzučet mouchy: „Nám taky něco, nám taky něco!“ Jiřík je překvapený, takže jim hned připraveného hada nenabídne. Již zde můžeme navrhnout hypotézu, podle které mluvící zvířata, kterým rozumíme, znamenají způsob života, na který můžeme brát ohled. Mouchy jsou zde po jídle toužícím způsobem života.[5] Pokud je vyslyšíme, přestanou pro nás být jen otravné a pochopíme, že jsou příznakem touhy, která může být stejně tak naše. Jestliže Jiřík tento způsob života dokázal rozpoznat, je také pochopitelnější, proč si to král nepřál. Tím se totiž postupně stává nezávislejším. Mouchy jsou také tvorové vzduchu, což je po zemi druhý živel, se kterým je Jiřík konfrontován. Pokud jde o zemi (had), staví se k ní zatím pouze negativně, protože se vymyká jistotě své role služebníka. Nyní se mu zpřístupňuje i živel vzduchu, který odkazuje ke svobodě, jak ještě uvidíme. Vztah mezi Jiříkem a mouchami je jednostranný, protože na jejich žadonění neodpovídá.

Zadruhé Jiřík na ulici slyší husy: „Tu zas venku na ulici někdo sípavě volá: „Kampák? Kampák“ A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“ Husy představují způsob života založený na společném sdílení tužeb. Opět se jedná o zvířata vzdušného živlu. Na rozdíl od much se však husy svou touhou jíst navzájem chlubí. Jde tu ale o to samé: pochopit, co naznačují. Jiřík tedy všechno pochopil: „„Aha!“ povídá, „taková je to ryba?“ Už věděl, co je.“ Na rozdíl od much jsou husy více vázány na živel země, a tak se hned nevrhají za touhou, ale společně se o ní navzájem ujišťují. Husy Jiříka neprosí o nic k jídlu. Pouze ho jednostranně činí svědkem jejich touhy. Živel vzduchu se zatím Jiříkovi jeví pouze v náznacích.

Jiřík hada ochutnal ještě jednou a po obědě vyrazil s králem na projížďku na koních, jak si Veličenstvo přálo. Při této aristokratické volnočasové aktivitě vystupují na povrch povahy obou. Oba rozumí řeči koní, ale to král ještě neví. A právě jejich koně se dají při projížďce do řeči jako první: „Když jeli po zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: „Hohohoho, bratře! Mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ „Což je o to,“ povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.“ „Ať si srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň, „místo starého budeš nosit mladého.

Vztah koně a jezdce je jednostranný, protože jezdec řídí koně.[6] To králi zajisté vyhovuje, protože zatím řídil podobně i Jiříka. Při projížďce se ukazuje, že Jiřík má ke způsobu života koně jiný vztah než král, protože dokáže připustit jeho skryté možnosti. S tímto způsobem života je v rozporu stáří krále. Kůň ztělesňuje způsob života spojený s vůlí směřovat k cíli navzdory vzdálenostem a překážkám. Od elementárních způsobů života, jakými byly mouchy a husy, se tak dostáváme k mocnějšímu způsobu života, který náleží do živlu jistoty (země).

Rozmluva koní byla vtipná, takže se Jiřík zasmál: „Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlédl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“ „Ničemu, královská Jasnosti, jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík. Starý však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil se zas domů.“ Protože se Jiřík směje, zdá se, že je se svou vůlí ke vzdáleným cílům v souladu, jakkoli vůči ní může zaujímat odstup, jako když z koně sesedne. Král je naopak vůči této vůli rezervovaný. Její impulzy nedokáže přijmout a hned se staví proti nim. Obává se totiž, že by se jeho jednostranný vztah ke koni mohl zvrátit ve vztah dvojstranný, v němž by kůň mohl řídit jezdce, aniž by byl vždy jezdcem řízen. Podobně ani ve vztahu k Jiříkovi nechce být král v žádném případě řízen. Smích zde tedy odlišuje Jiříka od krále a problematizuje jejich jednostranný vztah. Je to první průkazný krok ke sluhově samostatnosti. Vůle ke vzdáleným cílům je předpokladem pro to, aby se Jiřík vydal do dobrodružství.

Kůň odkazuje k zemskému živlu. Nejedná se již o hadovu příležitostnou a překvapivou nezávislost na tom, co platí (jistota země). Kůň představuje efektivní využití jistoty země k dosažení vzdálených cílů. Stejně jako v prvním případě je zde zemský živel prostředkem, nikoli cílem, takže jde pouze o jinou podobu relativní nezávislosti na jistotě (negativní postoj k zemskému živlu). Na rozdíl od krále je Jiřík schopen větší nezávislosti na své jistotě (roli služebníka), a tak může dosáhnout i vzdálenějších cílů. Král by svou roli vládce určitě opustit nechtěl.

Král s Jiříkem se poté vrátili zpátky. Král si vyzkoušel, že řeči zvířat rozumí a dokáže vnímat požadavky vůle ke vzdáleným cílům, i když se bojí, že přijde o jistotu své nadřazenosti. Zjistil také, že to, jak se k požadavkům vůle ke vzdáleným cílům staví, ho nejspíš odlišuje od Jiříka, o kterém si myslel, že požadavky této vůle vnímat nesmí, stejně jako nesmí mít jako jeho sluha žádnou nezávislost na výkonu služby. Zatím je však pouze ve stádiu podezření, které poznamenává jeho jednostranný vztah k Jiříkovi. Proto přistupuje ke zkoušce: „Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: „Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ anebo přeleješ!““ Pravděpodobně se zde jedná o zkoušku uměřenosti. Jiřík má zachovat správnou míru a nepřelít. Na druhou stranu se nejedná o nový trest, stejně totiž Jiříkovi hrozil smrtí za ochutnání hada. Král ví, že nezávislost se může o slovo přihlásit kdykoli, pokud je jí Jiřík schopen. Má-li být dobrým sluhou, jakým dosud byl, musí její požadavky umět neustále kontrolovat a držet je na uzdě, jako když řídí koně.

Na scénu vstupují ptáčkové: „Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. „Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“ „Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“ „Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“ „Ani jeden! Tu ten druhý ptáček za ním a ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo.“ Ptáčkové se hádají, což svědčí o jejich dvojstranném vztahu. Díky hádce ptáčků se dozvídáme o Zlatovlásce, a proto se můžeme zaměřit na její objevení. Na rozdíl od zakleté princezny, která je od počátku skrytá a tajemná, je Zlatovláska zjevná a jasná. To je patrné právě na jejích zlatých vlasech. Ptáčkové na ni upozorňují, protože je pro ně atraktivní.

Objevení Zlatovlásky však pro Jiříka znamená kritický problém. Pád zlatého vlasu ho totiž vyrušil: „Vtom se Jiřík po něm ohlídl a přelil. „Propadls mi životem!“ vykřikl král: „ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.“ Tím, že se královo podezření potvrdilo, vyšel najevo dvojstranný vztah Jiříka a krále. Jiřík totiž nejednal v souladu se svou podřízeností králi. Král se snaží tento dvojstranný vztah opět zvrátit ve vztah jednostranný, protože Jiříkovi nabízí pouze službu nebo smrt.

Máme zde spojení mezi rozuměním řeči zvířat, hrozbou smrti a získáním ženy. Rozumění řeči zvířat tedy muže žijícího v jednostranném vztahu přivádí k pochopení jeho vlastní vůle ke vzdáleným cílům, problematičnosti jistoty a smrtelnosti, ale i k ženě jakožto chybějícímu protějšku. Jsme na rovině potřeby, která náleží do dimenze jistoty. Vidíme, že král má o ženu zájem, ale sám pro ni nic udělat nehodlá, takže je ve hře jeho potřeba, nikoli touha. Jiřík má být jeho prostředníkem. Není však dostatečné omezit se pouze na perspektivu krále, protože Jiřík porušil jejich jednostranný vztah. Když Jiřík přivede ženu pro svého krále, nepřímo ji získá sám. Jako kdyby nebylo možné získat aktivní princeznu přímo. Je jasná jako slunce, takže bezprostřední pohled na ni oslepuje.

Způsob života ptáčků odpovídá lakomství, se kterým jsme se poprvé setkali, když se král nechtěl s Jiříkem podělit o hada. Místo hada zde však máme tři zlaté vlasy, které nepatří dědovi Vševědovi, ale zlatovlasé panně. Je zajímavé, že ke Zlatovlásce poukazují právě ptáčkové, tedy tvorové vzdušného živlu. Jiřík se ještě úplně nevypořádal se živlem země a je opět konfrontován se živlem vzduchu, skrze nějž se ukazuje Zlatovláska jako vzdálený cíl. Lakomství ptáčků je karikaturou vzdušného způsobu života, který má jinak potenciál odstupu. Můžeme tedy očekávat, že se v dalším postupu bude muset Jiřík vypořádat se živlem země (problém jistoty) a pochopit možnosti vzdušného živlu (možnost odstupu).

Cesta za Zlatovláskou

Protože je člověk součástí světa, nemohl být kosmologický výklad zcela očištěn od psychologie ve smyslu řeči o způsobech života.[7] Pojem jistoty a také pojmy jednostranného a dvojstranného vztahu mají kosmologický, ale i psychologický význam. Jistota je zde společná člověku i zvířeti a platí o nich prostřednictvím zemského živlu, který oba svým způsobem ztělesňují. Jednostranný či dvojstranný vztah rovněž charakterizuje člověka i zvíře a zároveň vyjadřuje svět, ve kterém člověk i zvíře žijí. Kosmologický výklad má tedy nakonec 3 složky: analýzu vztahů mezi pohádkovými bytostmi (jednostranné a dvojstranné vztahy), psychologickou interpretaci (způsoby života, vůle ke vzdáleným cílům, potřeba, touha) a výklad živlových dimenzí světa (země jako relativní jistota pro člověka i zvíře).

Teď se však vrátíme k pokračování pohádky, abychom postupně analyzovali cestu za aktivní princeznou. Jiříkovi jde o život. Vydává se koňmo na cestu, ale neví, kam má jet. Se svou vůlí ke vzdáleným cílům bloudí. Musí nejprve poznat svět natolik, aby se v něm zorientoval. První zastávkou je mraveniště u černého lesa: „Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.

Ihned se dovídáme, jaký způsob života mravenci ztělesňují: „„Och, pomoz, Jiříku, pomoz!“ volali žalostně. „Uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.““ Jedná se o strach, který se netýká pouze jednotlivce, ale celého společenství mravenců. Mravenci jsou tvory zemského živlu, takže žijí v dimenzi jistoty. Teď jsou však zasaženi ohněm, takže je na nich patrný pravý opak: nejistota a zkáza. Jiřík sesedá z koně, což znamená odstup od jeho potřeby jet dál, a mravencům pomáhá: „On tu hned s koně dolů, keř uťal a oheň uhasil.“ Mravenci mu hned na oplátku slibují svou pomoc, takže je vztah mezi Jiříkem a mravenci dvojstranný: „„Až budeš toho potřebovat, vzpomeň si na nás a taky ti pomůžem.““ Společné dílo mravenců spočívá v utváření společenství a sjednocování mnohosti. Společenství mravenců je založeno na společně budované jistotě. Tím, že Jiřík mravencům pomáhá, ukazuje, že je schopen i pozitivního postoje k zemskému živlu, který je založen na uznání smyslu jistoty. Jiřík se tedy se zemským živlem vyrovnal nejprve negativně (osvojil si relativní nezávislost na jistotě) a až následně pozitivně (uznal smysl jistoty) tím, že pomohl mravencům. Poznání zemského živlu v jeho úplnosti se uskutečnilo až v rámci dvojstranného vztahu mezi Jiříkem a mravenci. Až díky příslibu mravenců si Jiřík prakticky osvojil znalost zemského živlu a pozná, kdy jí bude třeba. Mezitím se již Jiřík setkal s prvními rysy vzdušného živlu.

Postup do černého lesa je prohloubením předchozí zkušenosti. Od ohrožení celého společenství se dostáváme k ohrožení opuštěných jedinců. Jiřík potkává pod stromem dvojici krkavčat, která měla nejen krkavčí matku, ale i krkavčího otce, a tak zůstala sama bez pomoci: „Na vrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli, máme si samy potravy hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem!““ Opuštěný jedinec je zde charakterizován hladem, tedy potřebou par excellence.

Krkavci jsou tvorové vzdušného živlu, který poukazuje na odvahu vyletět vzhůru a mít odstup. Toho však krkavčata nejsou schopná. Bez jídla zahynou, protože jejich potřeba jídla zůstane neuspokojena. Rodiče jim uletěli příliš brzy, jsou dosud příliš vázáni na živel země. Nejde jen o to mít odvahu a dokázat se povznést. Je třeba to umět udělat ve vhodné situaci. Oběť, kterou jim Jiřík přináší, je zarážející. Přestože kvůli celému společenství mravenců stačilo jen sesednout z koně, na záchranu dvou krkavčat obětoval celého koně: „Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát.

Tato radikalita má významné důsledky. Obětováním svého koně Jiřík jedná proti své potřebě jet dál, protože koně na své cestě nezbytně potřeboval. Díky tomu však může jednat na základě touhy. Potřeby se sice ukazují jako nezbytná podmínka touhy, ale touha by se nemohla projevit, kdyby se nepostavila některým potřebám navzdory. Touha je umožněna vypořádáním se s živlem vzduchu prostřednictvím odvahy. Odvaha umožňuje vymknout se z rámce jistoty a objevit svobodu. To znamená, že svoboda předpokládá více než relativní nezávislost, totiž vzdušnou volnost, která otevírá dříve neznámé možnosti. Tato odvaha toužit překonává lhostejnost, se kterou mohl Jiřík přistoupit ke krkavčatům, ale neudělal to. Opakem touhy je totiž lhostejnost, která svědčí o lpění na vlastní jistotě. Zatímco v živlu země je možná potřeba, v živlu vzduchu je možná touha, svoboda a odvaha. Krkavčata jsou jako tvorové vzduchu vystavena nároku naučit se touze. To ale není možné, pokud zahynou na popření všech svých potřeb. To se Jiříkovi nestalo, protože zabitím koně nepopřel všechny své potřeby.

Za jejich záchranu se krkavčata zavazují na oplátku Jiříkovi pomoci: „„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás a taky ti pomůžem.““ Podoba této pomoci je nám neznámá, ale můžeme očekávat něco mocného, protože se nacházíme v živlu svobody, která umožňuje oběť a dar. Tím, že Jiřík koně obětoval, daroval krkavčatům jídlo.

Obětování koně svědčí o jednostranném vztahu Jiříka ke koni. Kůň mu posloužil na cestě a zahynul kvůli jeho záměru zachránit krkavčata. Podobně jako král vyslal Jiříka získat zlatovlasou pannu, využil Jiřík koně k záchraně krkavčat. Rozdíl je sice v tom, že královi jde o jeho vlastní prospěch, zatímco Jiřík jedná ve prospěch krkavčat, ale to nic nemění na Jiříkově jednostranném vztahu ke koni. Mezi Jiříkem a krkavčaty byl ustaven dvojstranný vztah, který je však podmíněn Jiříkovým jednostranným vztahem ke koni. Jako kdyby byl mezi zemským a vzdušným způsobem života skok předpokládající popření zemského způsobu života. Díky příslibu krkavčat si Jiřík prakticky osvojil znalost vzdušného živlu a pozná, kdy jí bude třeba.

Dále musí Jiřík pokračovat jinak. Na koni přijel k lesu, vjel do něj, ale musel se z něj dostat pěšky: „Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké, široké moře.“ Les se tak stává průchodem k moři. Jiřík se díky dobrodružstvím v lese a v jeho blízkosti seznámil s dalšími stránkami světa: s významem zemského živlu a s významem vzdušného živlu. Nyní stojí tváří v tvář vodnímu živlu.

Jako k záchraně společenství mravenců došlo na hranici lesa, stojí nyní Jiřík podobně na břehu, tedy na hranici moře. U moře potkává lidi, jako kdyby vstoupil do společnosti teprve teď, když je schopen svobody, touhy a daru. Jsou to rybáři: „Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali.“ Pasáci, kteří zapálili keř, nebyli přítomní ohrožení mraveniště, takže si možná nebyli vědomi důsledků svého jednání. Naproti tomu rybáři se právě teď přou o výsledek jejich spolupráce. Jejich vztah je zjevně dvojstranný.

Pozoruhodný je předmět jejich sporu. Hádají se o zlatou rybu: „Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý chtěl ji mít sobě sám. „Má je síť, má je ryba!“ A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“ „Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá.“ „Ne tak! Ty na druhou počkej a tuhle mi dej.““ Z jejich sporu je patrné, že dosud spolupracovali, ale náhle už se nedovedou rozdělit tak, jako se dělili, když jeden přispěl sítí a druhý lodí. Důraz na poskytnutou pomoc je nadbytečná výčitka. Oba jsou si vědomi, že chytili cosi jedinečného, co už se možná nebude opakovat. Na jednu stranu je jejich spor způsobený jejich sobectvím. Na druhou stranu jedinečné není dělitelné, takže je jejich přístup založený na dělení v koncích.

Zlatá ryba je tvorem vodního živlu. S motivem ryby jsme se setkali již na začátku pohádky, kde měl zastřít, že se jedná o hada. Zdůraznili jsme to, že ryba splývá se svým prostředím. To platí obdobně i zde. Vodní živel je prostřednictvím zlaté ryby uveden do souvislosti se spravedlností, protože je spravedlivé, aby byla ryba vrácena do moře. Kdybychom spor rybářů zjednodušili na střet dvou sobeckých zájmů, nebyl by řešitelný. Rybáři však stojí o rozřešení, takže rovněž žádají spravedlnost. Jiřík se již s vodním živlem dokáže vypořádat, a tak přijímá nárok spravedlnosti, čímž uznává, že jeho svoboda není ve světě spravedlnosti neomezená, protože ji ohraničuje právě požadavek spravedlnosti.

Navrhuje rybářům spravedlivé řešení: „„Já vás porovnám,“ povídá Jiřík, „prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebou napolovic.“ I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal.“ Peníze jsou zde ve službách spravedlnosti, protože umožňují jakoby rozdělit nedělitelnou zlatou rybu mezi dva rybáře. Spravedlnost tedy znamená rovnost. Zároveň však platí, že je spravedlnost spojena s nerovností mezi Jiříkem (soudce) a rybáři (souzení), která rovnost umožňuje. Kdyby Jiřík nezasáhl, nedostál by nároku spravedlnosti a rybáři by se bez výsledku hádali dál. Platba za zlatou rybu byla spravedlivá vůči rybářům. Obchod se zde tedy stává prostředkem spravedlnosti. Propuštění zlaté ryby však bylo spravedlivé i vůči ní, protože zas mohla splynout s mořem: „Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.“ Proto je také spravedlivé, že se zlatá ryba zavazuje Jiříkovi v budoucnu pomoci, i když mu nenabízí tři přání: „Vesele zašplouchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.““ Nejedná se o obchod mezi Jiříkem a zlatou rybou, protože Jiřík předem nevěděl, že se mu zlatá ryba bude chtít odvděčit. Jiříkovo jednání tedy nese rysy daru, který zprostředkovává mezi svobodou a spravedlností. Pomoc s řešením sporu je darem rybářům a propuštění darem rybě. Tak se Jiřík vypořádal s vodním živlem a prokázal, že je schopen jednat spravedlivě. Slib ryby totiž zakládá dvojstranný vztah, který svědčí o tom, že si Jiřík prakticky osvojil znalost vodního živlu a pozná, kdy jí bude třeba.

Rybáři se mu nesmáli, že zlatou rybu pustil do moře.[8] Zeptali se ho, kam směřuje, což se na hranici moře nabízí. Jiřík jim pravdivě odpověděl: „„Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat.““ Jiřík věrně slouží svému králi, takže jejich jednostranný vztah trvá. Ani nad tím se rybáři nepozastavují. Ukazuje se, že mohou Jiříkovi poradit: „„Och, o té ti můžem dobře povědít,“ řekli rybáři, „je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově.

Zde se poprvé objevuje jméno zlatovlasé panny, i když není překvapivé, protože vyjadřuje její známou vlastnost, podle níž má zlaté vlasy. Poprvé se také dozvídáme, že je to králova dcera. Jiříkova pána zaujala nezávisle na tom. Stačily mu jen její zářící vlasy. Podobně jako rybáři chytili zlatou rybu, chce i Jiřík získat Zlatovlásku, byť si ji nepřivlastňuje, jako si zlatou rybu přivlastňovali oni. Jako zlatá ryba žije v moři, sídlí Zlatovláska v křišťálovém zámku. V tom však spočívá podstatný rozdíl. Křišťál záři propouští, zatímco moře ji může pohltit. Proto zlatá ryba zosobňovala vodní živel, nikoli ten ohnivý. Zjevením ohnivého živlu je právě Zlatovláska, jejíž sláva působí na dálku fascinující silou. Je jako slunce, což považují rybáři za nezbytné dodat: „Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři.

Ohnivý živel se tak ukazuje prostřednictvím záře, slávy a moci. Díky svému dalekému dosahu a nepochybnému majestátu může představovat cíl, k němuž lze spět přes vody spravedlnosti. Jen ten, kdo je schopen obstát ve věcech spravedlnosti, by ho mohl být hoden. To Jiřík dokázal a rybáři mu z vděčnosti darují svou pomoc: „Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezem, protožes nás tak dobře porovnal.[9] Vědí však, že to k úspěchu nestačí. S princeznou je totiž spojen požadavek ryzosti. Zlatovláska může být zaměněna, pokud není postřehnuta její pravá záře a sláva. Rybáři tedy Jiříka varují: „Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral; dvanáct je panen, dcer králových, ale jen jedna má zlaté vlasy.“

Díky křišťálovému zámku se moře stává průchodem. Jiříkova cesta vedla z domova přes les a přes moře ke křišťálovému zámku. Na své cestě se seznámil se zemským živlem, vzdušným živlem a vodním živlem. Pokračuje cestou za ohnivým živlem. Ve stádiu země byl jeho svět vymezen relativní nezávislostí, potřebou a jistotou. Ve stádiu vzduchu objevil Jiřík svobodu, dar a touhu. Ve stádiu vody poznal nárok spravedlnosti. Oheň se mu zatím jeví ve své slávě a moci. Dostal se tak daleko, že menší cíl by ho již nemohl oslovit.

Získání Zlatovlásky

Získání Zlatovlásky probíhá v mnoha krocích. Ostrov, kde se nyní Jiřík nachází, naznačuje osamocenost a místo rozhodnutí, takže se jedná o prostor vhodný k získání princezny. Jakékoli selhání by mohlo mít fatální následky, protože je ostrov ohraničen mořem spravedlnosti. Proto nepřekvapuje přímočarost, se kterou Jiřík přichází křišťálovým zámkem přímo ke králi. V takto transparentním prostředí by jakýkoli nečistý úmysl záhy vyšel najevo.

Jiřík bez váhání králi oznamuje, že přišel kvůli Zlatovlásce: „Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku poprosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.“ Jiřík v jednostranném vztahu ke svému králi pro něho žádá manželku. Hraje s otevřenými kartami, protože přiznává své sociální postavení a místo na světě. Je služebníkem svého krále, a pokud se to má někdy změnit, není jiného východiska.

Král Jiříkovi jednoznačně odpovídá a klade si podmínky: „„Dám,“ řekl král, „ale musíš ji vysloužit: musíš za tři dni práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.““ Tři byly vlasy Zlatovlásky, tři jsou teď úkoly pro Jiříka. Pravidla spravedlivého obchodu jsou královou nabídkou stanovena. Pro Jiříka to také znamená přizpůsobit se stanovenému rytmu. Vztah mezi Jiříkem a králem křišťálového zámku se vyznačuje vzájemným uznáním, takže je dvojstranný. Ze společenského hlediska je pochopitelné, že se Jiřík nejprve setkává s králem. Králova role se však vyčerpává tím, že je prostředkem, jak se dostat ke Zlatovlásce.[10] Vztah mezi králem křišťálového zámku a Zlatovláskou je jednostranný, protože Zlatovláska je podřízena svému otci a zůstává v pozadí.

Zatímco v jednom dni se Jiřík dostal do lesa, projel jím a přeplul přes moře do křišťálového zámku, tři úkoly jsou rozděleny do tří následujících dnů. Je pravděpodobné, že činy vykonané v jednom dni dávají dohromady určitý smysl. Za první den prošel Jiřík proměnou, při níž poznával svět. Následující tři dny jsou věnovány získání princezny, při němž se poznání světa završí.

Jiřík si odpočal a následující ráno dostal první úkol: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel: tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat, aby ani jedna nechyběla.“ Na jednu stranu by se mohlo zdát, že je princezna nepořádná, a Jiřík musí její chybu napravit. Na druhou stranu je všechna pozornost soustředěna na to, aby Jiřík pro Zlatovlásku vykonal náročnou službu. Úkol je obtížný ve dvou ohledech. Jednak je tráva vysoká a louka široká, takže není jasné, kde se perly nacházejí. Jednak není jasné, kolik perel je třeba najít. Jiřík musí nejprve odhalit mnohost a pak ji vhodně uspořádat.

Perly znamenají různé aspekty princezny, které musí Jiřík odhalit a pak je všechny shrnout dohromady, protože náleží jediné Zlatovlásce. Jakožto aktivní princezna má Zlatovláska mnoho stránek, takže v prvé řadě stojí o to, aby jí Jiřík porozuměl. To nemusí znamenat pouze touhu princezny ukázat se v nejlepším světle. Zároveň je to obrana před jednostranným pochopením. Fascinace zlatými vlasy by mohla zastínit další její stránky, což by vedlo k vytvoření jejího pokřiveného obrazu.

Ani v tomto smyslu se nejedná o jednoduchý úkol. Jiřík se do něho nejprve pustil bez rozmyslu: „Jiřík šel na tu louku, byla daleká, široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl.“ Nakonec musel uznat, že nezbývá než změnit přístup. Zastesklo se mu po mravencích: „„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!““ Mravenci se ihned přihlásili: „„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili.“ Hrací pole je na zemi v trávě, v živlu mravenců. Díky Jiříkovu postřehu, že mu budou mravenci prospěšní právě v této situaci, mohli dostát svému slibu. Správně totiž rozpoznal, že jejich schopnost shromažďovat se osvědčí při sběru perel.

Jiřík s mravenci spolupracoval: „A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval, než na tkanici navlíkat.“ Navlékal na tkanici, ale tím shrnující práci mravenců nezastoupil. Mravenci totiž nejen každou perlu našli, ale stanovili i pořadí, ve kterém Jiřík perly na tkanici navlékal. Poslední perlu přinesl chromý mravenec: „A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u nich hořelo,“ Mravenci se tedy Jiříkovi odvděčili jako celé společenství, protože zapojili i toho nejposlednějšího z nich. Díky tomu se jim podařilo najít a uspořádat všechny perly.

První krok získávání tedy spočívá v porozumění princezně, které znamená odhalení všech jejích stránek. Těžko by však mohl být tento krok úspěšný, kdyby vedl ke zhnusení. Jiřík musel prokázat nejen to, že zná všechny stránky Zlatovlásky, ale i to, že je všechny dohromady považuje za krásné jako náhrdelník. Porozumění zde vyžadovalo schopnost využít znalost zemského živlu, a tak vytvořit náhrdelník, který dá Zlatovlásce jistotu, že jí Jiřík porozuměl. Jiříkův vztah ke Zlatovlásce je však stále jednostranný, protože žádná reakce od ní nepřichází.

Král Jiříkovi potvrdil, že úkol splnil, a následující den ráno mu dal druhý úkol: „„Má Zlatovláska koupala se v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.““ Na rozdíl od perel je prsten pouze jeden a není ztracen pouze na zemi (louka), ale ve vodě (moře). Prsten představuje závazek, a proto není divu, že musí být vytažen z moře spravedlnosti. Důraz je tedy položen na pravost závazku. Jiřík hraje s otevřenými kartami, takže má předpoklad přesvědčit princeznu o pravosti svého závazku. To však není lehké. Zatím prokázal pouze porozumění, což by mohl udělat i ten, kdo se zavázat nehodlá.

Tentokrát se Jiřík nepokouší o štěstí tak jako v případě prvního úkolu. Od počátku se zdá, že sám nic nezmůže: „Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout a což teprve na dně vyhledat prsten?“ Ihned si vzpomněl na zlatou rybu: „„Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“ Jiřík tedy správně rozpoznal, že se neobejde bez znalosti vodního živlu. Zlatá ryba se mu tak mohla spravedlivě odvděčit splněním svého slibu.

Zlatá ryba se podobně jako mravenci zeptala, s čím má Jiříkovi pomoci. V tomto případě si však Jiřík představuje předpoklady řešení úkolu jinak než zlatá ryba, takže vidí svůj nedostatek v tom, že nedohlédne na dno moře: „„Mám v moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dna.“ Zlatá ryba naproti tomu vidí řešení ve znalosti jiných ryb: „„Teď právě jsem potkala štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi.“ Štika je zajisté tvor vodního živlu. Ve srovnání se zlatou rybou je dravcem. Zatímco zlatá ryba byla chycena rybáři, štika chytila prsten. To neznamená, že prsten ukradla. Je jako dravost, která se nebojí závazku ve vodách spravedlnosti, takže není divu, že prsten má.

Je zarážející, že zlatá ryba přináší prsten i se štikou: „A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.“ Oproti očekávání je důraz položen na štiku, protože prsten doprovází právě ji. Přestože je štika dravá, nechala se přinést zlatou rybou bez boje. Podřízenost štiky zlaté rybě by mohla znamenat, že zlatá ryba učí Jiříka prostřednictvím své pomoci dravosti ve věcech spravedlnosti. Jiřík si tedy osvojuje vodní živel ve vyšším stupni. Sice již dokázal, že je schopen dostát nároku spravedlnosti v určité situaci, ale neměl dosud příležitost trvale se zavázat. K tomuto kroku je třeba zvláštní dravosti, aby se člověk nezalekl trvalého závazku. Vyřešení sporu rybářů totiž neznamenalo trvalý závazek. Druhý krok k získání aktivní princezny tedy spočívá v přijetí trvalého závazku. Jiříkův vztah ke Zlatovlásce je však stále jednostranný, protože žádná reakce od ní nepřichází.

I tentokrát král potvrdil, že Jiřík úkol splnil. Mohlo by se zdát, že už je konec a Zlatovláska je získána. Co víc by od Jiříka mohla chtít než trvalý závazek? Následující den ráno však dostal ještě třetí úkol: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvé a živé vody; budeť jí potřeba.“ Jiřík má opět Zlatovlásce něco přinést, ale už to není šperk. Není jasné, jaký je podle krále účel živé a mrtvé vody. Není ani stanoveno místo, kde má Jiřík hledat, jako kdyby to byl celý svět.

Jiříkova bezradnost je tedy pochopitelná. Představuje však krok důležitý pro další postup. Protože Jiřík není schopen rozlišovat mezi živou a mrtvou vodou, stala se jeho cílem neurčitá voda: „Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa:“ Tak se opět dostává do černého lesa, byť pěšky. Nezastavil se na jeho pomezí, ale šel rovnou dovnitř. Zatímco u prvního a druhého úkolu bylo předem určené místo, musel ho Jiřík v tomto případě teprve najít. U obou předchozích úkolů hledal odpověď na předem známé situace vymezené místem a šperkem, který měl být Zlatovlásce vrácen. U třetího úkolu nejde o žádné vrácení a místem se stává černý les. Když byl Jiřík v černém lese prvně, nakrmil tam krkavčata svým koněm. Černý les hrál roli místa rozhodnutí v situaci ohrožení života. I tentokrát se černý les stává místem kritického rozhodnutí. Nalezne, nebo nenalezne Jiřík živou a mrtvou vodu?

Černý les Jiříka okamžitě upomíná na krkavce: „„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!““ Jiřík předpokládá, že krkavčata vyrostla v krkavce. Je si jist, že jim dostatečně pomohl, aby přežila a mohla dostát svému slibu. Když jim odpovídá na otázku, jakou pomoc od nich žádá, rozlišuje již živou a mrtvou vodu: „Mám přinést mrtvé a živé vody, a nevím, kde ji hledat.“ Zajímavé je stálé pořadí, ve kterém již od zadání úkolu mrtvá voda předchází vodu živou. Motiv smrti se poprvé objevil v souvislosti s hrozbou smrti, kvůli níž Jiřík opustil domov, a podruhé, když zachraňoval mravence, krkavčata a zlatou rybu, která by rovněž neskončila živá, kdyby nezasáhl. Smrt má smysl pouze ve vztahu k životu, pro který může znamenat radikální proměnu nebo také mez, za níž se život nemůže rozvíjet sám ze svých sil. Jiřík dosud čelil své smrti a ostatní před smrtí zachraňoval. Před smrtí však nikdo nezachraňoval jeho. Nyní má přinést mrtvou vodu Zlatovlásce. Bylo by nesmyslné byť jen předpokládat, že to znamená způsobit jí smrt. Jiřík princeznu nehodlá zabít, a to ještě na výzvu jejího otce. Spíše jí má zajistit moc nad smrtí, což dosud neměl ani on sám. Osvojil si tři živlové podoby života, aniž by tušil, že někdo může vládnout nad smrtí. Živá voda, která mrtvou vodu následuje, by totiž mohla znamenat, že navzdory smrti jako nejzazší hranici může být život zachráněn. Po definitivním závazku (prsten) následuje důkaz absolutní důvěry. Kdyby Jiřík Zlatovlásce tuto důvěru neprokázal, mohl by si nechat mrtvou a živou vodu, takže by pro něj hrozba smrti od jeho pána nebyla nepřekonatelná. Pokud naopak úkol splní, prokáže, že se nenechá zastavit ani smrtí, takže je jeho závazek pravý. Absolutní důvěra totiž znamená dát svůj život do rukou princezny a uznat tak její aktivní povahu.

Krkavci ihned vědí, o co Jiříkovi jde: „O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem.“ Je překvapivé, že krkavci jakožto tvorové vzduchu pomáhají s objevením vodního živlu. Není to však poprvé, co je porozumění vzdušnému živlu následováno porozuměním vodnímu živlu, protože Jiřík pomohl krkavčatům a poté zlaté rybě. Tím, že krkavčata dospěla, se zabydlela ve vzdušném živlu a otevřela se jim cesta k živlu spravedlnosti. Běží tu však o spravedlnost na život a na smrt, protože je řeč o mrtvé a živé vodě. Ten, kdo dokáže přijmout nárok této spravedlnosti, se odvažuje rozhodnout, kdo zasluhuje žít a kdo zemřít. Spravedlnost se prostřednictvím vodního živlu ukázala jako určitá dimenze života a světa. Teď vidíme, že její nárok dosahuje až k mezím života. Na druhou stranu je pochopitelné, že projev absolutní důvěry mohou zprostředkovat krkavci, protože absolutní důvěra vyžaduje vzdušnou odvahu.

Krkavci přiletěli s oběma vodami v oddělených nádobách: „A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody. V jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá.“ O barevném či jiném rozlišení obou tykvic zde není zmínky.[11] Jiřík však rozdíl pochopil a vypravil se ke křišťálovému zámku. Na kraji černého lesa se ovšem zastavil: „Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu.“ Podobně jako sídlili na kraji černého lesa mravenci, potkává zde Jiřík jiného tvora zemského živlu. Jeho pavučina představuje obdobně jako mraveniště systém založený na relativní jistotě. Na rozdíl od mraveniště však není pavučina v bezprostředním ohrožení. Rozpíná se mezi stromy jako past pro vzdušné tvory. Pavouk, který ulovil mouchu, představuje triumf zemského živlu nad živlem vzduchu. Jistota zde převážila nad touhou, svobodou a odvahou. Když Jiřík zachraňuje mouchu, nepomáhá pouze poražené, ale vyzdvihuje zároveň touhu, svobodu a odvahu nad jistotu. Pavoukův způsob života spočívá ve využívání jistoty jako pasti. Právě tato odvrácená strana jistoty slouží k tomu, aby zabránila překročení od zemského živlu k živlu vzduchu, které charakterizuje způsob života mouchy.

Tváří v tvář živému pavoukovi, který způsobil smrt mouchy, Jiřík použil mrtvou a živou vodu: „Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří.“ Jiřík tedy ověřil moc mrtvé a živé vody. Na rozdíl od porozumění živlovým způsobům života si však Jiřík neosvojil moc nad životem a smrtí. Ta totiž nadále spočívá pouze v mrtvé a živé vodě, takže si ji osvojit nelze. Jiřík sice dokáže sám od sebe způsobit smrt i bez mrtvé vody, ale oživit bez živé vody nikoho nedokáže. Zatím však nevíme, na základ čeho mrtvá voda působí smrt a živá voda život.

Moucha je Jiříkovi vděčná, protože rozhodl, že zasluhuje žít: „„Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“ To, že má Zlatovláska jedenáct sester, ví Jiřík od rybářů. Její otec se o tom dosud nezmínil. Zachráněná moucha se představuje jako podmínka Jiříkova úspěchu. Nepoletuje pouze toužebně jako mouchy kolem hotového jídla, ale nabízí svou pomoc. Jako tvor vzdušného živlu je schopná touhy, svobody a odvahy. Navíc je sama nenápadná.

Mezi zachráněnou mouchou a Jiříkem vznikl dvojstranný vztah, který jde ruku v ruce s jednostranným vztahem Jiříka a pavouka. Zajímavé je, že příslibem zachráněné mouchy se Jiřík opět seznamuje se vzdušným živlem, jako kdyby nestačilo obeznámit se s ním jednou. Mezi zemským a vzdušným způsobem života je tedy pokaždé skok.

Jiřík splnil i třetí úkol, a tak provedl tři kroky k získání princezny. Porozuměl její mnohostrannosti, bezvýhradně se zavázal a prokázal absolutní důvěru, neboť jí svěřil moc nad životem a smrtí, kterou sám nemá. Bez prvního kroku by se jednalo o prosté bláznovství, protože Jiříkův vztah ke Zlatovlásce je stále jednostranný. Žádná reakce od ní stále nepřichází. Třemi kroky však získávání princezny ještě nekončí.

Po záchraně mouchy se Jiřík dozvídá i od krále, že bude muset Zlatovlásku osobně rozpoznat: „Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.““ Král připustil, že ji dá Jiříkovi pro jeho pána. Ale je to Jiřík, kdo má nyní Zlatovlásku nadosah. Tento úkol má splnit sám za sebe, jako kdyby zde již zastoupení nebylo možné. Poprvé Jiřík nehledá nic, co by princezně přinesl, protože hledá ji samu. Vysloužit si Zlatovlásku splněním třech úkolů je něco jiného než jí být hoden: „uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.““ Jako kdyby Zlatovláska mohla být souzena pouze Jiříkovi, protože jeho pán není přítomen.

Zlatovláska je k nerozeznání od svých sester: „Potom ho vedl do jedné velké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanácte krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy.“ Kulatý stůl a bílé loktuše podtrhují podobnost dvanácti sester. Zlatovláska je pod loktuší skrytá jako oheň před vzplanutím. Jiřík je tímto úkolem opět konfrontován s ohnivým živlem, protože rozumět ohni neznamená pouze vnímat jeho záři a slávu zdálky, ale také zakusit zblízka jeho přetvářející působení. Oheň je totiž živlem iniciativy, která vyžaduje pokorné uznání vlastní nedostatečnosti ve vztahu k němu. Osvojené porozumění ohni znamená schopnost uznat iniciativu a aktivní působení druhých. Obeznámenost s ohnivým živlem vede ke schopnosti založit dvojstranný vztah k druhému na základě přiznání vlastní nedostatečnosti. Při záchraně mravenců spatřil Jiřík destruktivní moc ohně.[12] S mravenci, krkavčaty a zlatou rybou vstoupil do dvojstranného vztahu na základě přiznání jejich nedostatečnosti. Aby uznal, že mu Zlatovláska jakožto aktivní princezna může pomoci, musel by Jiřík Zlatovlásce přiznat vlastní nedostatečnost.

Navzdory svým úspěchům je teď Jiřík v úzkých, protože opět narazil na svou mez: „Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít.“ Pomoc však nemusel ani volat, protože přiletěla sama: „Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.““ Moucha jako tvor vzdušného živlu přiletěla, aby nechala vyvstat oheň princezny. Od vzdušného živlu tedy vede cesta nejen k vodnímu živlu (zlatá ryba), ale i k ohnivému živlu (Zlatovláska). Protože byla moucha vzkříšena živou vodou, může se jednat nejen o rozdvojení cest vedoucích od vzdušného živlu, ale i o navazující řadu vzduch-voda-oheň. Moucha ztělesňuje touhu, svobodu a odvahu, díky níž může Jiřík Zlatovlásce přiznat vlastní nedostatečnost a uznat její aktivní povahu, protože je veden porozuměním ohnivému živlu. Na základě situace, kdy je Zlatovláska odhalena, můžeme říci, že touha pomohla Jiříkovi překonat úzkost a vstoupit s ní do dvojstranného vztahu. Ukazuje se totiž, že aktivita nepřísluší pouze Jiříkovi, ale i Zlatovlásce.

Jiřík se tedy rozhodl a opět se podřídil svému pánovi: „„Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík. „Tu jsem vysloužil svému pánu.““ Král potvrdil splnění úkolu, zatímco byl Jiřík zjevením Zlatovlásky fascinován. Je spravedlivé, že se zde Jiřík odvolává na svého pána. Sám sice získal Zlatovlásku, ale učinil tak v rámci svého jednostranného vztahu ke svému pánu. Otec Zlatovlásky dal Jiříkovi prostor, aby překročil hranice, které mu stanovuje jeho služba, ale on se nenechal svést z cesty. Osvojil si znalost všech čtyř živlových podob života, čímž poznal svět. Zlatovlásku vysloužil, takže se nacházíme na rovině obchodu s otcem princezny, v jehož rámci Jiřík sledoval obchod se svým pánem a Zlatovlásce přinášel dary. Jiřík věří, že obchod s jeho pánem spočívá ve výměně Zlatovlásky za jeho život, zatímco obchod s otcem princezny spočíval ve výměně jeho dcery za tři splněné úkoly, jejichž výsledky je obdarována.

Přestože to lze očekávat, Zlatovláska pro Jiříka zatím nic neudělala. Jiřík splnil požadavky jejího otce a ona se ukázala v jiném světle. Prokázal jí totiž porozumění, dokázal pravost svého závazku a svěřil jí absolutní důvěru, se kterou odevzdal moc nad životem a smrtí. Navíc ji rozeznal, takže za pomoci touhy uznal její aktivní povahu. Dokud Zlatovláska na tato gesta neodpoví, nelze říci, zda ji nakonec získá Jiřík, nebo jeho král. To, že je odpověď Zlatovlásky odložena, je vynuceno skutečností, že ji dosud Jiřík nedovedl ke králi, pro nějž ji vysloužil. Její statečné snášení tohoto odkladu je rovněž znakem její aktivní povahy.

Otec Zlatovlásky mizí ze scény, jakmile svou dceru vypraví na cestu: „Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří výpravu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu.“ Majestát princezny tedy nemá být zpochybněn a její odchod z domova nemá způsobit pokles její vznešenosti. Zatímco její otec ustoupil do pozadí postupně, její matka nebyla ani jednou zmíněna. Na rozdíl od Jiříkova pána, kterému chyběl vztah k ženě, žil král křišťálového zámku se svou dcerou. Nepřítomnost její matky by mohla znamenat, že Zlatovláska zatím rozumí pouze roli otce, protože žila ve vztahu ke svému otci, ale nerozumí roli matky, protože jí vztah k ní chyběl.[13]

Jiřík se vrací ke svému pánovi se Zlatovláskou, takže neutíká před jednostranným vztahem mezi jím a jeho pánem a věří, že se může proměnit ve vztah dvojstranný, když ho král ušetří a uzná tak jeho právo jednat v rozporu s úplnou podřízeností služebníka. Zprvu se zdá, že je král s Jiříkovou službou velice spokojen: „Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě.“ Nejen že král pro princeznu nic neudělal a pouze využil své moci k tomu, aby za něho vše vykonal jeho sluha, ale dokonce ani Zlatovlásku nepožádal o ruku a ona se nijak nevyjádřila. Přesto je přesvědčen o svém vítězství. Kvůli ujištění hodlá odstranit Jiříka, který by mu mohl stát v cestě, protože princeznu vysloužil právě on. Ironicky Jiříkovi projevuje falešný vděk, čímž jejich jednostranný vztah vyhrocuje: „„Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.““ Král Jiříkovi nabízí smrt nebo smrt. Poprava sekerou má být honosnější než oběšení. Naivně se však domnívá, že by jeho sluhu snědli krkavci. To je vysoce nepravděpodobné, protože Jiřík má s krkavci dobré vztahy, neboť dvěma z nich zachránil život. S Jiříkovým očekáváním to tedy nevypadá dobře. V pozadí je totiž další obchod, který král hodlá dotáhnout do konce. Jiřík měl přece přijít o hlavu již za ochutnání hada. I kdyby Jiříkovi odpustil smrt za přelití vína, zbývá smrt za ochutnání hada.

Zlatovlásce se tedy naskýtá možnost srovnání dobrotivého Jiříka a nemilosrdného krále.[14] Tím, že ji král nevyzval k reakci, s ní od počátku vstoupil do jednostranného vztahu. To je pravý opak Jiříka, který její aktivní povahu uznal, a tak založil dvojstranný vztah mezi jím a Zlatovláskou.

I když je situace přehledná, je rozhodnutí Zlatovlásky zachránit Jiříka odvážné: „Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít.“ Jedná se tedy o první dar, který král Zlatovlásce dal, a tak princezně povolil dvojstranný vztah. Dosud ale princeznu nezná, takže netuší, jaké důsledky by jeho dar mohl mít. Zlatovláska se vyvarovala zbytečného žadonění o Jiříkův život, které by navíc vyvolalo podezření, že je sluha sokem svého pána. Díky tomu mohla získat jeho mrtvolu, aniž by dala najevo postranní úmysly.

Zlatovláska na Jiříkovu mrtvolu použila nejprve mrtvou vodu, čímž dodržela správné pořadí: „Potom ona srovnala hlavu Jiříkovu k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo.“ Jakožto aktivní princezna tedy Zlatovláska Jiříkovi pomohla. Jiříkova smrt znamená úplné předání iniciativy princezně. Z tohoto hlediska se jeví králova nemilosrdnost jako nezbytná podmínka jednání aktivní princezny. Bylo nutné, aby Jiřík ustoupil do pozadí. Zlatovláska tedy dostála svému dvojstrannému vztahu s Jiříkem.

Zároveň se zde opět projevuje mrtvá voda. Ta nejen zabíjí živé, jako když Jiřík pokropil pavouka, ale rovněž zceluje mrtvé, jako když Zlatovláska pokropila dotýkající se hlavu a tělo. Mrtvá voda tedy zceluje a tato celost je podmínkou oživení.[15] Následně totiž aktivní princezna oživila Jiříka živou vodou: „Pak ho pokropila živou vodou a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen mu z tváří svítila.“ Působení živé vody je tedy dvojí. Jednak oživuje a jednak omlazuje.[16]

Jiřík svou smrt chápe jako spánek, tedy stav přechodné pasivity, zatímco Zlatovláska dosvědčuje, že ho z této pasivity vysvobodila svou aktivitou: „Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků bys byl se neprobudil.“ Záchrana Jiříka byla riskantní, protože král ho mohl nechat popravit znovu. To se však nestalo, protože král se zaměřil výhradně na moc mrtvé a živé vody, což připomíná jeho chamtivou fascinaci hadem, jehož pozření mu dalo schopnost rozumět řeči zvířat.

Král chtěl pouze omládnout, a tak se snažil napodobit to, co se stalo Jiříkovi. Aniž by se blíže poučil o moci mrtvé a živé vody, snažil se znásobit účinek omlazení: „Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprve začali mrtvou vodou kropit a v tom okamžiku přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili.“ Znásobení účinku omlazení mělo být způsobeno opakovaným použitím živé vody na ucelenou mrtvolu. Rozhodující chyba spočívá v tom, že bylo obráceno pořadí mrtvé a živé vody. Král se zaměřil na to, že po použití živé vody Jiřík ožil a omládl. Přehlédl ale celkovou souvislost, podle níž musí živá voda následovat až po mrtvé vodě. Záměnou pořadí ukázal, že podle něj podmínkou života není celost. Jeho hlava sice byla nakonec připojena k jeho tělu, ale vznikl tím celek, který už nemohl žít. Král se opět nechal vést chamtivostí, aby měl prospěch pouze on sám, ale tentokrát se mu to nevyplatilo.[17]

Zlatovláska tedy vsadila na Jiříka a král v reakci na to zničil sám sebe, takže jednostranný vztah mezi králem a Jiříkem zanikl. Jiřík nastoupil na královo místo, aniž by o to musel usilovat: „A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.“ Jiřík byl na místo krále vybrán na základě rozumnosti založené na rozumění všem živým tvorům. Na rozdílu osudu Jiříka a jeho pána vidíme, že rozumění zvířatům ještě není zaručeným klíčem k úspěchu. Pouze Jiřík ho totiž využil k tomu, aby poznal živý svět s jeho čtyřmi živlovými tvářemi a dokázal si v něm poradit. Podobně jako byl Jiřík vybrán, byla vybrána i Zlatovláska na místo královny. Nejspíš proto, že si předtím vybrala Jiříka. Vzhledem k tomu, že jí zbyla pouze mrtvá voda, nemohla být jmenována královnou z titulu moci nad životem a smrtí. O jejich svatbě není v textu pohádky zmínka. Zlatovláska si tedy uchovala svou aktivní povahu i jako královna.

Závěr

Jiřík musel Zlatovlásku nejprve získat pro svého pana, aby pak Zlatovláska získala jeho a potvrdila jejich dvojstranný vztah. Jiřík ji tedy získal oklikou, protože ji nejprve vysloužil pro svého pána, na jehož místo pak nastoupil. Během této okliky měl iniciativu nejprve on a v závěru jí ji plně předal. Jeho iniciativa spočívala v porozumění její mnohostrannosti, v trvalém závazku, absolutní důvěře a uznání její aktivní povahy. Díky tomu mohla iniciativu převzít ona, aby ho zachránila a nepřímo dopomohla k sebezničení krále. Jiřík totiž musel zaručit, že ji nakonec nezbaví její aktivní povahy. Protože Jiřík obstál, vybrala si ho Zlatovláska a dosáhl vysokého společenského postavení, když se stal králem.

Zvláštní rozměr získání Zlatovlásky představuje poznání světa. Poznat svět znamená stát se jeho aktivní součástí. Živý svět se jeví z hlediska živlových podob, které vymezují pole různých způsobů života. Elementární rovinou je porozumění zemskému živlu, který je základem potřeb všech živých tvorů. Na této rovině dominuje požadavek jistoty. Vyšší rovinou je porozumění vzdušnému živlu, tedy svobodě, ze které plyne touha a dar. Na této rovině dominuje požadavek odvahy. Další rovinou je porozumění vodnímu živlu, který stanovuje hranice svobodě. Na této rovině dominuje požadavek spravedlnosti. Nejvyšší rovinou je porozumění ohnivému živlu, tedy neredukovatelné aktivitě. Na této rovině dominuje požadavek pokory. Poznání světa tedy vyžaduje postupný vývoj, v němž se hodnota jistoty postupně rozšiřuje o hodnotu odvahy, spravedlnosti a pokory. Teprve celý tento vývoj činí člověka plnohodnotnou součástí světa. Jistota je však možná bez odvahy, odvaha je možná bez spravedlnosti a spravedlnost je možná bez pokory.

Podle předloženého výkladu se aktivní princezna vyznačuje zjevností, září a slávou. To odkazuje jednak k její bytostné aktivitě a jednak k ohnivému živlu, který ztělesňuje. Aby Jiřík uznal její aktivní povahu, musel jí svěřit důvěru a předat jí veškerou iniciativu. Je totiž schopná rozhodujících činů a dokáže zaujmout odstup nebo snést odklad, aniž by se chtěla bytostně změnit. Dále se vyznačuje mnohostranností. Dosud nepřítomná mateřská stránka může díky její ohnivé povaze v rozhodující chvíli vyvstat. Získat lze aktivní princeznu pouze oklikou.

[1]           Karel Jaromír Erben: Zlatovláska. Svoboda-Libertas. Praha. 1993 (Ilustrovala Jana Čapková).

[2]           Návrhy poukazující tímto směrem budu uvádět v poznámkách pod čarou.

[3]           Připadá mi náležitější zařadit zde hada do následujícího členění zvířat na vzdušná, zemská a vodní než se odvolávat na biblický nebo na psychoanalytický kontext, který by mu mohl přisuzovat sexuální význam. Ten sice není v rozporu s interpretací hada jako zemského živočicha, ale představuje pouze jednu z mnoha konkretizací interpretace, podle níž je had zemským živočichem. Zemitost totiž obecně odkazuje k elementárnímu zaměření na jistoty, které je vlastní nejen sexualitě, ale potřebám obecně.

[4]       Psychologická interpretace by mohla umístit jednostranný vztah mezi králem a Jiříkem do jedné duše a sledovat pak její osudy napříč dějem pohádky.

[5]       Nejedná se zde o potřebu, protože se mouchy bez tohoto jídla bez újmy obejdou. Předestřený rozdíl mezi potřebou a touhou ještě dále využiji.

[6]       Psychologická interpretace by mohla chápat koně přímo jako stránku jezdce, a tak zrušit jejich odlišnost.

[7]       Předpokládám, že zdejší psychologie je možná i bez pojmu „duše“.

[8]       Všimněme si, že po vyřešení sporu se o rybářích zase mluví společně, takže je jejich společenství znovu ustaveno.

[9]       Rozdíl mezi obchodem a darem tedy spočívá v tom, zda je oplátka předem domluvená (obchod), nebo ne (dar).

[10]     Psychologická interpretace by mohla chápat krále jako oficiální aspekt Zlatovlásky, a tak oslabit rozdíl mezi králem křišťálového zámku a Zlatovláskou.

[11]     Ilustrátorka knihy (Jana Čapková) používá rozdíl mezi černou a bílou.

[12]     Přiznání vlastní nedostatečnosti může být vynuceno příliš velkou silou ohně, která vede nikoli k pokoře, ale rovnou ke zkáze.

[13]     Psychologicky by bylo možné mluvit o otcovském a mateřském aspektu Zlatovlásky, a tak oslabit svébytnost otce či matky, pokud by nějaká v pohádce figurovala.

[14]     Psychologicky by bylo možné chápat Jiříka a krále jako dvě stránky téhož. Pak by bylo možné situaci vyjádřit z hlediska Jiříka a z hlediska krále následovně. V prvním případě je Jiřík přizpůsobivou a dobrotivou stránkou krále, která z hlediska princezny předchází projevům jeho nepřizpůsobivé a chamtivé povahy. Král by tedy byl pro Zlatovlásku velkým zklamáním, ke kterému musela dospět oklikou. V druhém případě je naopak král nepřizpůsobivou a chamtivou stránkou jinak přizpůsobivé a dobrotivé povahy Jiříka. To by znamenalo, že má v sobě Jiřík určitý vnitřní rozpor, který se projevil až teď, takže se princezna oklikou dozvídá i o jeho odvrácené stránce. Bylo by pochopitelné, kdyby mu to Zlatovláska nepřičetla k dobru. Po jeho čestném jednání by bylo Jiříkovou vinou, že dovedl princeznu k takovému králi. Tato vina by byla ještě závažnější, protože by vedla ke katastrofální změně Jiříkovy povahy podle vzoru jeho odvrácené stránky. Král totiž Jiříka nechal popravit. To by znamenalo, že přizpůsobivá a dobrotivá stránka krále zanikla.

[15]     Je možné zredukovat působení mrtvé vody na zcelování, pokud vysvětlíme, co zcelila mrtvá voda v pavoukovi, že zemřel. Možná je pavouk podstatně ne-celý, k čemuž by mohla poukazovat jeho zemitost. Jako tvor zemského živlu se totiž upíná na jistotu, ale zároveň ji využívá ke změně, takže se jistoty zbavuje. Jeho potřeby podobně svědčí o neúplnosti, protože „potřebovat něco“ znamená „nemít to“. Odstranění oscilace mezi jistotou a nejistotou stejně jako odstranění potřeb by pak znamenalo smrt.

[16]     S živou a mrtvou vodou měla Zlatovláska šanci omladit i starého krále, takže mohla získat Jiříka, ale i jeho pána.

[17]     Chybu popravčích (záměna živé a mrtvé vody) tedy přičítám samotnému králi, protože jeho podřízení konali v souladu s jeho přáním, jinak by dopadli jako Jiřík a nejspíš by je už nikdo nevzkřísil. Z tohoto hlediska příčinou smrti krále není pouhý omyl popravčích.

Reklamy

One thought on “Erbenova pohádka Zlatovláska aneb O aktivní princezně

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2018 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s