Lutherova axiologie a vznik moderní ekonomie

Aleš Lokaj a Lucjan Klimsza

Faculty of Economics, VSB – Technical Universtiy of Ostrava, Czech republic. Correspondence: Ing. Aleš Lokaj, Ph.D. / PhDr. ThDr. Lucjan Klimsza, PhD., Sokolská třída 33, 702 00 Ostrava. E-mail: ales.lokaj@vsb.cz / lucjan.klimsza@vsb.cz.

Shrnutí

V předkládaném článku se autoři snaží popsat druhotný a možná nezamýšlený dopad reformace. Lutherova teologie osvobodila člověka ze středověkého pesimistického pohledu na lidský život a práci. Tento nový koncept ovlivnil raně novověkou ekonomii, především pak hodnotový systém člověka, který Max Weber popsal jako protestantský étos práce.

Německá reformace šestnáctého století reformovala římskokatolickou církev. Představitelem reformace v Německu byl teolog Martin Luther. Jako teolog, profesor na Wittemberské univerzitě, kazatel a mnich věřil v reformovatelnost církve. Jeho teologií nazýváme teologií kříže. Jejími charakteristickými znaky je pět teologických kategorií: Sola gratia, Sola fide, Sola scriptura, Sola redemptione Christi a Soli Deo gloria. Lutherova teologie ovlivnila církev a církevní dogmata.

Summary

„Luther´s Axiology and the Birth of Modern Economic“. In this article the authors attemt to describe the secondary impact of reformation. It was Luther  who delivered person from the Medieval pesimistic understanding of the human life and his or her labour. Thus the new concept of life and work influenced the Early Enlightement economy which Max Weber called Protestant Labour Ethics.

The German Reformation movement in Sixteen’s Century refomed Roman Catholics Church. Martin Luther was a theologian and leader of this movement. As a theologian, Professor in Wittemberg, priest and monks he deeply believe in a possibility to reform Medieval Church. His theology is called Theology of the Cross. Characteristic aspect of his theology are five sola: Sola gratia, Sola fide, Sola scriptura, Sola redemptione Christi and Soli Deo gloria. Luther’s theology influenced Church and it’s dogmas.

Premisy práce
  1. Teolog Martin Luther reformoval církev.
  2. Reformace ovlivnila celou raně novověkou společnost.
Hypotéza práce

Protestantský étos práce není možné považovat za samoúčel v takovém smyslu, v jakém jej predikovat Max Weber. Spíše naopak, práce v Lutherově teologii není hodnotou sama pro sebe. Povolání slouží celé společnosti.

  1. Metodologie

Metodologie, tedy nauka o metodách, ukazuje na předpoklady a epistemologická východiska práce, která dále ovlivňují metodiku výzkumu a metody práce.[1] Cílem práce je analýza Lutherovy axiologie a dále její vliv na vznik raně novověké ekonomie. Tento cíl působí značné metodologické těžkosti. První z nich je mezioborová spolupráce na tomto tématu. Martin Luther byl teolog a kněz. Z tohoto důvodu nás bude zajímat jeho teologická pozůstalost, soubor textů, kázání, knih a menších promluv, které zapsal ať už sám, anebo tyto texty vytvořili jiní. Prvním epistemologickým východiskem je tedy obor, teologie. Mezi základní metody práce bude patřit obsahová analýza dokumentů.

Druhou těžkostí bude samotná interpretace výsledků teologické analýzy. Zde je nutné připomenout interpretaci stěžejních kategorií, které v teologii znamenají něco jiného než v ekonomii. Jako příklad můžeme uvést kategorii ekonomie spásy. Tato kategorie vyjadřuje veškerou činnost, kterou v křesťanské teologii činí Bůh pro spásu člověka. Metodika interpretace bude vyžadovat zcela jedinečný přístup.

K jistému přemostění rozporů mezi teologií a ekonomií poslouží axiologie. Metodický postup bude tedy vycházet z teologické interpretace Lutherových textů z pohledu axiologie. A na tomto základě pak bude provedena ekonomická reinterpretace textů.

Za další epistemologická východiska práce s náboženskými texty budeme považovat exegezi biblických textů a dále rozbor Lutherových sebraných textů.  Za základní metodologii budeme tedy považovat práci s textem, analýzu textu a komparační analýzu. Samostatným problémem pak bude interpretace dobových textů ve vztahu k ekonomii.  Budeme přitom nuceni dbát toho, abychom do práce nevnášeli ani teologickou, ani ekonomickou současnou terminologii a pochopení do historicky zcela odlišné epochy.

Předkládaný článek nechce uměle vytvářet Lutherovy hospodářské teorie. Jednak by se to nepodařilo a jednak Luther nebyl ekonomem. Snahou této studie je poukázat na sekundární důsledky reformace, které se dotkly mnoha oblastí života společnosti, mezi jinými také hospodářství. V druhé části článku se budeme snažit o přibližnou rekonstrukci poměrů před Lutherovým veřejným vystoupením a po něm. Zároveň si chceme všimnout Lutherovy axiologie, která změnila středověký způsob nahlížení na práci.

  1. Úvod

Za počátek Lutherovy reformace je obecně považován rok 1517 (důsledně řečeno 31. říjen 1517). Tento rok je považován za důležitý z důvodu vyvěšení 95 tezí proti odpustkům. Martin Luther coby mnich a kazatel a v té době také profesor na univerzitě ve Wittenbergu, vyvěsil 95 tezí, jež měly být základem akademické disputace. Nesly název Disputatio pro declaratione virtutis indulgentiarum.[2] Luther si uvědomoval naléhavost problému církevních odpustků, zejména v oblasti teologie. Věděl, že odpustky jsou dogmaticky neobhajitelným aspektem pozdně scholastické teologie římskokatolické církve. Nejenom prodávání odpustků, ale také pohoršlivý způsob obchodování s vírou vyvolaly v Lutherově mysli silné nutkání uvést věci víry na pravou míru. Disputací chtěl vyvolat především akademickou diskusi, která měla být vedena z pozic teologie a měla mít za cíl narovnání nauky o pokání. První teze zní: “Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.”[3] Pokání, tato teologická kategorie, vychází z řeckého substantiva ή μετανοείν, které překládáme doslova jako změna myšlení.[4] První článek určený k disputaci mířil k samotnému jádru náboženského myšlení.

Náboženství je vztahem mezi člověkem a určitou skutečností, která může mít charakter imanentní anebo transcendentní. V křesťanství se termínem transcendentní vztah rozumí vztah člověka k transcendentní skutečnosti, tedy k Bohu. Vztah, jakýkoli skutečný vztah mezi osobami, je založen na předpokladu závazku. Vztah zavazuje k něčemu.[5] Často slýcháme slova jako například „jsem ti zavázán…” anebo: „zavazuji se k něčemu…“ Sloveso vázat se odkrývá vztah závislosti mezi osobami. V náboženství jde o vyjádření vědomí závislosti života člověka na vnějších faktorech. Například potrava, oblečení, místo k bydlení apod., přitom si uvědomuje, že tyto vnější faktory nejsou plně v jeho rukou. Toto vědomí závislosti pak ještě umocňuje fakt, že člověk a jeho život nejsou samozřejmostí, neboť byl čas, kdy člověk nebyl, a přijde čas, kdy znovu nebude. Ono nyní „je“ člověka, jeho tady a teď nejsou samozřejmostí a člověk se tak cítí za svoji existenci zavázán. Zavázán, neboť ono „jsem! znamená vědomí i toho, že mohu ztroskotat a tedy mohu i “nebýt”. Tuto myšlenku ztroskotání vyjádřil Martin Luther náboženským způsobem, když položil otázku po milosrdném Bohu.

Vztah mezi osobami nelze koupit a nepodléhá tak zákonům směny či zákonům poptávky a nabídky. Vztah mezi osobami však podléhá jednomu –  závazku vůči druhé osobě, a tím také nutnosti reflexe sebe sama, jakožto osoby, která vstupuje do vztahu. Ne jinak tomu je v náboženském vztahu k Bohu. Luther si uvědomoval, že žádný vztah nemůže být nabytý směnou, obchodem či snad i penězi. Natož vztah k Bohu, který předpokládá pouze víru člověka. Nikoli cennosti či snad i peníze. Termín pokání, který pochází z řečtiny, doslova znamená změnu smýšlení na základě toho, že se něco stalo, co se stát nemělo. Vztah mezi Bohem a člověkem byl zpřetrhán. A to, co se stát nemělo, zároveň odkazuje k tomu, co místo toho být má. Kristova slova si tedy Luther vykládá jako neustálý závazek člověka, kterému jde o dobrý vztah k Hospodinu, věčnému a dobrému Bohu. Luther odmítl jakékoli kupčení s vírou a náboženstvím. Další teze určené k disputaci napadají i tuto stránku lidského náboženského života.

Na podzim roku 1517 Luther ani netušil, že jeho teze k disputaci vyvolají takový zájem veřejnosti. A ani v nejdivočejších představách nepředvídal, jak pozmění tvář celé Evropy. Jako profesor teologie chtěl diskutovat pouze o teologii. Jako kněz, který zpovídal v klášterním kostele, chtěl pouze pomáhat lidem nacházet cestu a budovat vztah k Bohu. Jako augustiniánský mnich chtěl především prostým a zbožným životem velebit svého Boha. Ale při tom všem si z počátku ani neuvědomoval, jak je toto teologicko-církevní téma svázáno s celou tehdejší společností, s její kulturou a s celým sociálním systémem. Reformace, která ode dne, kdy ohlásil teze, nebyla kulturním, ani filozofickým hnutím. V jeho vystoupení proti odpustkům církve není možné vidět renesanční myšlenky.[6] Reformace přesto ovlivnila celou tehdejší společnost. Bylo to dáno především sepjatostí církve a moci panovníka. A v tomto vztahu církve a moci světské bylo nemyslitelné jedno bez druhého. Středověk představoval reálnou podobu náboženské komunity rozprostřené do kultury. Církev a kultura bylo jedno a totéž.[7]

I ekonomie byla s církví úzce provázána. Odpustky, jež v roce 1515 vyhlásil papež Leon X., nesloužily ničemu jinému než financování stavby baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Luther tuto skutečnost reflektoval tak, že se zastával chudých rolníků – „z jejich kůže je bazilika vystavěná.“[8] V roce 1515 vydal papež Leon X. bulu, jež výběr odpustků legitimizovala. Když tedy roku 1517 zavítal papežský legát Tetzel do Wittenbergu, vyvolal lavinu vášní nejenom v malé mnišské cele, kterou obýval Martin Luther, doctor theologiae, ale také v řadách obyvatel Wittenbergu a okolí. Tyto vášně, avšak ze zcela jiných pohnutek, začaly cloumat celým městem a oblastí.

Za počátek vlastní Lutherovy reformace jsou však považována léta Augsburské, Lipské a Wormské disputace před císařem Karlem V. V těchto disputacích, probíhajících mezi léty 1518-1521 představil Luther základy reformy celé křesťanské církve. Nesnažil se o vznik církve nové, tzv. protestantské. Naopak, snažil se o reformaci, obnovu církve všeobecné. A v těchto létech disputací a teologických sporů přichází ke slovu významná obnova nejen teologie, ale také dalších oblastí lidského života.[9] Jednou z nich pak byla axiologie, která svými důsledky ovlivnila vznik novověké ekonomie.

2.1 Axiologie

Slovo řeckého původu ή αχια překládáme do češtiny slovem ta hodnota. Již v antické filozofii se setkáváme s takto pojmenovanou naukou, tedy naukou o hodnotách. Axiologie svým zaměřením uchopuje a popisuje hodnoty etické, estetické a také transcendentní. Estetické hodnoty souvisí se smyslovým světem, ve kterém člověk žije a také se základními biologickými potřebami. Estetika, stejně jako axiologie, má svůj původ v řeckém slovu αισθετικός, což překládáme jako smyslové vnímání. Estetické hodnoty nás tedy odkazují ke smyslově danému světu. Termín etika pochází taktéž z řečtiny, přesněji řečeno ze slova έθος, což je zvyk, mrav či obvyklé jednání. Etické hodnoty nás však odkazují na zcela odlišný druh hodnot. Máme zde na mysli takové hodnoty, jako je například dobro, spravedlnost či láska. Tyto hodnoty jsou abstraktní a nemůžeme je zaměňovat za hodnoty estetické. Třetí kategorii hodnot tvoří transcendentní hodnoty. Samotný termín pochází z latinského slova transcendere a překládáme je jako přesažný, přesahující. Máme tím na mysli takové hodnoty, které přesahují nejen smyslový svět člověka, ale také jeho rozumové poznávací možnosti. Mezi transcendentní hodnoty patří víra, naděje či náboženská zkušenost. Martin Luther se v prvé řadě věnoval transcendentním hodnotám.

2.1.1 Hodnota Boží spravedlnosti

Již dříve, v době, kdy Luther vykládal Písmo svaté, vznikly první závažné pochybnosti týkající se církevní nauky o ekonomii spásy. Jako čerstvě jmenovaný doktor teologie, dobové označení tehdy znělo Doctore Lectura in Biblia,[10] se Luther musel připravovat na přednášky věnované textům z Písma svatého, které mu předepisovala teologická fakulta ve Wittenbergu. V létech 1513 až 1515 přednášel knihu Žalmů. Žalm 31 a jeho výklad působil Lutherovi z počátku nesmírné vykladačské problémy. Zvláště pak druhý verš tohoto žalmu, který měl Luther v latinské verzi, tedy v překladu Vulgáty: In iustita tua libera me.[11] Výklad, který Luther připravoval, obsahoval otázku: Jak mohu najít milosrdného Boha? V této otázce se táže na možnost vykoupení z hříchu a na věčnou spásu člověka. Otázku lze položit i takto: Je v moci člověka získat moc nad svou vlastní existencí? Pro Martina Luthera souvisela lidská existence s vůlí člověka. Pokud má člověk svobodnou vůli, pak může rozhodovat sám o sobě a žít spravedlivě. Iustitia humana, lidská spravedlnost, se odvíjela od možnosti konat pouze dobro. Nikoli zlo. Jelikož však dospěl k závěru, že člověk nemůže být zcela spravedlivý, musí se spravedlnost, a tím také lidská svoboda dostavit zevnitř. Musí být Bohem darovaná, neboť lidská snaha bude vždy marná.

Martin Luther objevil spravedlnost, která nepocházela z lidských zásluh, skutků, poutí a odpustků. Našel spravedlnost, která pocházela z Boží spravedlnosti a dobroty. Bůh se stal pro Luthera milosrdným Bohem. Svoji vlastní a v té době radikálně novou interpretaci Žalmu třicátého prvního musel ještě ověřit.  Potvrzení svého objevu skutečně našel. Jako augustinián verifikoval svůj objev se spisy sv. Aurelia Augustina a skutečně našel text, kterým potvrdil svůj objev. Text se nachází ve spise De spiritu et littera, kapitole deváté.[12] Toto malé dílo Aurelia Augustina potvrdilo Lutherovi, že se ve svém výkladu Žalmu 31 nemýlil. I Augustin píše o zjevující se Boží spravedlnosti, kterou Bůh člověka doslova “obléká”. Augustin nepřisuzuje lidské vůli dostatečnou schopnost, kterou by se člověk stal spravedlivý. Naopak spravedlnost, kterou člověk nemá, dostává od Boha jako dar. Tím se ale otevírá zcela nová ekonomie spásy. A tato nová ekonomie již nepotřebuje církevní hierarchii, ale otevírá člověku takříkajíc přímou cestu k nalezení Boha, a tím i věčné spásy.[13] Církev již nebyla instituci, která dává lidem spásu. Církev se stává znovu communio sanctorum, tedy shromážděním, kde se evangelium čistotně káže, a svátosti

udělují.[14] Věřící tak byl osvobozen od institucionalizovaného křesťanství, ve kterém byl pouze pasivním příjemcem, a tedy absolutně závislým na dobrodiní nikoli Boha, ale církevní hierarchie. Ta se konec konců sama diskreditovala v době české reformace, za tzv. papežského schizmatu.

Mezi člověkem a Bohem již od té doby neexistuje žádná instituce, ani člověk se zvláštními vlohami, ani dogmata, která jsou tak nudná, že člověk musí s nutnou dávkou sebeironie pokládat jejich čtení za jistý způsob sebetrýznění. Existuje pouze vztah, interpersonální vztah mezi Bohem a člověkem. S kategorií milosrdného Boha tak vzniká mnohem více. Člověk, který má náklonnost podle Luthera ke zlu, je najednou díky Ježíši Kristu od této náklonnosti osvobozen. Slovy Luthera je to Iustitia Christi, která člověka osvobozuje od zla a dává mu možnost volby. Tím se tedy mění také nazírání na člověka. V etických kategoriích znamená Lutherova reformace přechod od skepticismu k optimismu.

Tento fakt se projeví v hodnocení nejen člověka, ale také světa, dále kultury a nakonec i vztahu k vlastní lidské činnosti – práci. A s novým hodnocením práce také nové hodnocení ekonomie. S omilostněním člověka skrze pouhou milost se mění pohled na práci –  a to jak na práci manuální, tak také na intelektuální. Zvláště pro Luthera měla práce veliký význam, neboť za každou jednotlivou prací, která sloužila celku lidské společnosti – v teologických termínech bližním –  viděl hodnotu Božího povolání. Práce si vážil a často zdůrazňoval svůj selský původ.[15] Naopak lenost považoval za mrhání lidským nadáním a Božími dary, kterými Bůh člověka obdařil. Každý křesťan je Bohem povolán, aby svým povoláním sloužil bližním, a k této službě bližním Bůh obdařil každého nadáním.[16]

2.2 Ambivalentní hodnocení práce jako povolání v křesťanství

Pozitivní hodnocení práce v Lutherově teologii pochází v prvé řadě z interpretace Písma svatého. Luther se předně nechává inspirovat dopisy apoštola Pavla. Stejně jako sv. Pavel i Luther vychází z lidské zkušenosti odměny a práce. Ze zkušenosti víme, že ne všechny druhy povolání jsou si navzájem rovny a taktéž stejně ohodnocené.[17] Také stejná práce může být odvedena různě, někdo si dá na práci záležet a odevzdá svou práci řádně a včas. Někdo přistupuje ke svému dílu ledabyle. Práce je tedy interpretována jako analogie ke službě Ježíši Kristu. Křesťan dostane odměnu za to, jak žil svůj život a jak sloužil svému Pánu Ježíši Kristu právě tak, jako se vyměřuje odměna za práci. Reformátoři, a tím také Martin Luther, nevybočovali v tomto ohledu z dobových středověkých představ. Raně středověký kronikář Ota z Freisingu popisuje eschatologický soud a odměnu za křesťanský život plný ctnosti podobným způsobem.[18] Ačkoli oba hovoří  podobně, přesto mají na mysli zcela odlišné hodnocení skutků křesťanského života. Martin Luther dobrými skutky rozumí skutky, kterými křesťan slouží svému bližnímu. Ota z  Freisngu má na mysli skutky, kterými se křesťan snažil zalíbit Bohu tím, že si ošklivil svět. Otázka, která nyní vyvstává, zní: který způsob skutků se přibližuje původnímu křesťanství z dob apoštolů a také svědectví Písma svatého?

2.2.1 Práce jako povolání v Novém zákoně

Tomáš Sedláček ve své knize Ekonomie dobra a zla uvádí, že křesťanství (zásluhou sv. Pavla) připravilo půdu k platonskému vnímání hodnot a de facto k negativnímu vztahu k práci.[19] Sedláček však opomíjí mnohé důležité texty, které svědčí spíše o pravém opaku. Ale především se míjí se smyslem mnoha výroků apoštola Pavla a to kvůli opomenutí kontextu jednotlivých výroků. K interpretaci míst, ve kterých se apoštol Pavel negativně vyjadřuje ve vztahu ke světu, je zapotřebí také doslovný překlad těchto míst.  Tedy překlad z řeckého originálu.

Apoštol Pavel na mnoha místech napomínal věřící v církevních obcích, aby se živili poctivou prací. Sám šel v tomto ohledu příkladem. Živil se jako zhotovitel stanů a touto prací si obstarával prostředky pro své vlastní živobytí. V Novém zákoně nalézáme hned tři verše, které hovoří o práci apoštola Pavla a jeho finanční nezávislosti na církevních obcích.[20] Ve 2. listu k Tesalonickým[21] se tím vysloveně chlubí, když říká, že byl díky svému řemeslu nezávislý na druhých lidech a k této nezávislosti nabádá i ostatní. V tomto textu zároveň připojuje myšlenku důstojnosti lidské osoby, která se svou  prací dokáže postarat nejen o sebe sama, ale také se umí zároveň podělit s těmi, kteří si zajistit obživu sami nedokážou. Důvody mohly být různé, avšak apoštol Pavel zmiňuje především dvě skupiny lidí a to: sirotky a vdovy. Apoštol Pavel v práci nacházel hodnotu, která mu dávala možnost obživy, charity a dále produkty, které sloužily jiným lidem. V tomto krátkém exkurzu k pramenům křesťanství nalézáme především kladné hodnocení práce. A to jsme nezmínili celé bohatství Nového zákona, a především evangelií, ve kterých používá tesař Ježíš z Nazaretu ve svých podobenstvích často práci jako analogii Království Božího.

2.2.2 Význam práce v patristice

Království Boží je termín, který využívá Aurelius Augustinus ve svých dílech, především však v díle De civitate Dei. Civitas Dei představuje obec Božího lidu, tedy církev. Civitas terrena představuje, ne nutně zlou světskou říší, v tomto případě Imperium Romanum. Toto království však nepředstavuje skutečnou říši nebo stát. Jedná se o duchovní říši, která existuje uprostřed či v obci pozemské.[22] Ačkoli se obě obce navzájem prolínají a musejí existovat společně, mají různé cíle. A různost těchto cílů je patrná i v hospodářské aktivitě. Augustin píše, že hospodářství slouží především k uspokojování základních životních potřeb. Odlišné jsou však cíle, ke kterým hospodářská aktivita míří. Lidská práce v civitas terrena je zaměřená na to, aby v obci byl zachován mír a sociální smír. Augustin však tento mír kritizuje, neboť tento mír slouží především k hédonistickému užívání života, čili k požitkářství, kdežto obec Boží má za cíl věčné království Boží.  Takový mír Augustin považuje za dočasný stav.[23] Nicméně k dosažení pozemského míru a sociálního smíru mezi obyvateli je potřebné hospodářství, a tím také kladný vztah k práci.

Ve spise De Genesi ad litteram Augustin nazývá práci radostí. Vychází ze zkušeností rolníků, kteří nacházejí v zemědělské práci radost. Naopak, když se lidé, kteří hospodaří, musejí najednou vzdát hospodářské práce, jsou podle Augustina nešťastní.[24] Tato pasáž z Augustinova díla pochází z komentáře k starozákonní knize Genesis. Augustinus polemizuje s představou, že lidé museli začít pracovat až po té, co zhřešili a byli ze zahrady v Edenu vyhnáni. Práce, jak píše Augustin, existovala dříve, než člověk zhřešil. Byla to však práce, která se odlišovala od práce, kterou koná člověk po prvotním hříchu. Člověk pracoval nikoli z důvodu naplňování svých základních biologických potřeb. Pracoval především proto, že mu práce přinášela radost a naplňovala jej potěšením.[25] Potěšení přitom nenachází člověk v samotné práci fyzické, nýbrž také v práci intelektuální a je schopen při práci rolníka také najít matematické zákony (Pythagoras ze Samu).[26]

Není tedy pravdou to, co Tomáš Sedláček ve své Ekonomii dobra a zla tvrdí, když připisuje církevním otcům jednoznačně negativní hodnocení materiálního světa s jeho hodnotami, a tím také negativní hodnocení práce a negativní hodnocení hospodářského úsilí.[27] U Augustina sice nacházíme rozlišení na civitas terrena a civitas Dei, ale, a to je potřebné dodat, tyto dva druhy obcí se navzájem prolínají a mají taktéž stejné hospodářství. Co je však odlišuje, je cíl samotného hospodářství, a tím také práce. Civitas terrena tvoří hodnoty proto, aby člověk mohl pak užívat těchto dober i pro život v jisté míře luxusu a blahobytu, kdežto civitas Dei tvoří hodnoty pro uspokojení vlastních biologických potřeb. Potěšení a radost, očekává Augustin až v nebeském království. Stejně tak i práce, ať už fyzická anebo intelektuální, byla Augustinem velice vysoce hodnocena. Musíme dodat, že na dlouhou dobu jsou práce a hospodářský život vysoce oceňovány právě v pátém století a to u Augustina. Zde totiž pozitivní hodnocení končí. Se scholastikou začíná období radikálně nové i v přístupu k práci. 

2.2.3 Práce ve scholastické filozofii

Biblické kladné hodnocení práce se ve středověku změnilo. Scholastičtí myslitelé navázali na Platónovu filozofii a na jejím základě vzniklo rozdělení společností do tří stavů. Do prvního stavu patří ti, kteří se modlí (oratores), do druhého pak ti, kteří chrání a bojují (bellatores), a ti poslední, kteří manuálně pracují (laboratores), představují poslední stav.[28] Toto rozdělení vzniklo na základě platonizující hierarchie, která zaručovala pořádek ve společnosti. S dělbou společnosti do tří stavů vznikají pojetí života: vita contemplativa, vita activa a vita pasiva.[29] Scholastika přebrala původně antický význam práce, který vyrostl z ideje svobodných občanů Atén a který následně odůvodnil Aristoteles ve své Nikomachově etice. Hannah Arendt odkazuje k významu práce na původně Aristotelovo rozdělení podle βίοι, které ohraničují tři základní způsoby života. Aristotelés tyto tři základní způsoby života rozdělil na:

  1. život poživačný,
  2. život politický,
  3. život rozjímavý.[30]

Přičemž, poznamenává Hannah Arendt, tyto tři životní způsoby existence přináležely pouze svobodným občanům athénské polis. Svobodným mužem zde rozumíme takového člověka, který není závislý na:

  1. nezbytných životních potřebách,
  2. poměrech těmito potřebami utvářených.[31]

Opakem svobodného muže je otrok. Aristoteles otroka charakterizoval jako člověka, který žije z:

  1. donucení moci samotného života,
  2. příkazů svého pána.[32]

Tyto svobodu omezující atributy vycházejí z tehdejšího chápání svobody, či lépe řečeno, z Aristotelova chápání svobody. Svobodným člověkem se rozuměl takový člověk, který splňoval tyto atributy svobody:

  1. status,
  2. svoboda výdělku,
  3. nedotknutelnost osoby,
  4. volnost pohybu.[33]

Arendt dále dodává, že Aristoteles nezahrnul do svého výčtu svobodných občanů ani rolníky, řemeslníky a také kupce.[34] Důvodem je skutečnost, že lidé, kteří svoji obživu získávají z těchto činností, jsou stále závislými alespoň na jednom, totiž na nezbytných životních potřebách nebo na poměrech těmito potřebami utvářených. Zatímco jsou rolníci a řemeslníci závislí na nezbytných životních potřebách, obchodníci jsou závislí na poměrech těmito potřebami utvářených. Hannah Arendt odkazuje na amerického historika Westermanna, který nachází negativitu práce právě v Aristotelově filozofii.[35] Westermann poukazuje na místa v Aristotelově Nikomachově etice, kde se práce řemeslníků a obchodníků pokládá za důvod jejich částečného zotročení. Výdělek totiž podléhá tlaku nutnosti, Aristotelés doslova říká: takový život je násilný.[36]

Negativita práce však vyrůstá z Platónovy filozofie, jak poznamenává Jan Patočka. Aristotelés totiž přejal Platónovou dělbu způsobů života a to podle částí duše.  Přejal také Platónovou hierarchii hodnot a de facto také platónskou hierarchii životních funkcí.[37] Zásadní rozdíl je však v tom, že Platón považoval život politický za vrcholný způsob činorodého života. Aristotelés naproti tomu uvádí, že βίος πολιτικός je životem, který podléhá potřebám, jež jsou nutné k životu obce. I politicky angažovaný člověk tedy není v plném slova tohoto významu svobodný. Hannah Arendt dodává, že Aristotelovi zůstává pouze jeden jediný způsob života, βίος θεορετικός.[38]

Takové nahlížení na život nemá nic společného ani s Bibli, ani s původním křesťanstvím, které vzniklo, pokud to trochu zjednodušíme a budeme trochu fabulovat, v domě tesařově. Nicméně scholastika přejímá platónsko-aristotelovskou axiologickou hierarchii životních dober. Především zásluhou sv. Tomáše Akvinského se život dělí podle antické platónizující axiologie.

2.2.3 Práce jako povolání v Lutherových reformačních spisech

Martin Luther nanovo objevil pavlovskou tradici, především pak význam povolání všech křesťanů k tomu, aby svými schopnostmi sloužili druhým lidem, v Písmu svatém. Tím padá scholastické hierarchizování společnosti a protěžování duchovního stavu.[39] Luther zpochybnil existenci stavů mimo úřad, mimo vykonávanou práci. Kněz je kněžím v pravém slova smyslu až ve chvíli, kdy vykonává svůj úřad.[40] Stejně jako policista, který obléká uniformu a jedná z moci úřední. Zároveň se otevírá možnost optimistického nazírání na práci jako na dar, kterým člověk smysluplně slouží druhým, a tím pádem dává nezaměnitelný smysl vlastní existenci. Luther to učinil tak, že postavil pojmu Berufung, který popisuje povolání člověka k oddělenému životu v zátiší kláštera, pojem Beruf,[41] který popisuje povolání člověka, jenž slouží svému bližnímu. Luther zároveň ukazuje, že pouze to povolání, které slouží druhým, nikoli člověk sám o sobě, je hodnotou. S radikálně novým významem práce se setkáváme v tzv. Německém katechismu, tedy ve Velikém katechizmu.[42] Ve zmíněné pasáži předkládá Luther jako opositum k mnišskému povolání řádnou práci.[43] Ta se stává zdrojem nejen příjmů, nejen vzorného křesťanského života, ale také důvodem pro pocit důstojnosti vlastního života. Práce jako povolání, kterým křesťan slouží druhým, se stává ctností. Podobně Luther oceňuje práci ve spise Řeč o dobrých skutcích.[44] 

2.3 Hodnoty, jež vzešly z Lutherovy reformace

Mezi stěžejní hodnoty, které Luther znovu objevuje, patří především význam manuální práce, ale také spořivost či štědrost.[45] Ke štědrosti nabádá Písmo svaté, ale být štědrým může být člověk až po splnění dvou podmínek. První –  dávat může člověk pouze s vírou. Druhou podmínkou je pak určitá míra blahobytu. Člověk musí mít určitý statek, o který se pak může dělit. A tak se práce, a především ta manuální, ze které vznikají statky, dostává do popředí. Manuální práci se dostává stejného postavení jako práci intelektuální, duchovní službě či spravování v té době obsáhlých panství. S objevem významu manuální práce zároveň roste význam obchodu. Obchodníci, pokud obchodují čestně, získávají stejné postavení ve společnosti jako řemeslníci a rolníci. Současně se vznikem a vymezením rolí ve společnosti nabývají na významu cechy. Každý, kdo chce pracovat a vyrábět či obdělávat anebo obchodovat, musí být členem cechu. Ten dbá na řemeslně správně odvedenou práci a zároveň tím vzniká étos určitého povolání. Vznik pracovního étosu pak má za následek specializaci a profesionalizaci určitého povolání.

To je pro Luthera stěžejním ekonomickým pojmem. Povolání slouží druhému člověku k uspokojování jeho potřeb. Z této perspektivy neexistují „významnější a méně významná” povolání. Existuje pouze to povolání, ve kterém člověk plní službu Kristu ve světě. Jakmile je v práci, vykonává službu druhému člověku. Jakmile z práce odchází, stává se z něj ten, komu znovu slouží jiní.

Ze sloužícího se stává potřebný, kterému mají sloužit jiní. Nikoli však proto, že by sám nebyl schopen své potřeby uspokojit. Důvod byl radikálně jiný. Člověk nedokáže zvládnout veškeré odbornosti. Kdyby totiž trval pouze na tom, že bude uspokojovat všechny své potřeby, nebyl by schopen sloužit svým nadáním jiným. Martin Luther nazývá tuto koncepci mixtura regnorum. Přidává také obraz: kdyby kovář v kostele kázal evangelium a kněz dělal podkovy, pak by kobyla klusala nepodkována a lidu Božímu by se nedostalo řádného poučení. Každý člověk má tedy provozovat svou vlastní práci, aby mohl dobře sloužit druhým. Tím se vytváří základ pozdější profesionalizace[46] a specializace v ekonomii.  Takový nábožensky odůvodněný základ profesí vede později nejen k vývoji cechů a étosu jednotlivých povolání, ale také k rozvoji řemesel a k objevu standardů kvality.[47] Ukázali jsme, že se v případě Lutherova étosu povolání nejedná o samoúčel, jak predikoval Max Weber.[48] Spíše naopak. Povolání má svůj hluboký smysl pouze tehdy, když slouží bližním tak, že naplňuje jejich potřeby. A to může pouze práce, která je vysoce specializována. Nejen ekonomický rozvoj Evropy,[49] ale její celkový vzestup připisuje řada historiků profesionalizaci, specializaci a organizaci práce. K té by pravděpodobně došlo i jinou cestou. Lutherova reformace, která měla za cíl reformovat celou církev, nakonec přispěla k rozvoji celé západní společnosti.

  1. Počátky moderní ekonomie

Jak již bylo naznačeno výše, myšlenky Martina Luthera zůstaly do značné míry mimo pozornost moderních (současných) ekonomů. Pravděpodobně také proto, že myšlenky antických filosofů, jejich následovatelů, scholastiků či právě Luthera, se neobjevovaly v „čisté“ podobě jako u pokračovatelů jejich myšlenek – zakladatelů ekonomie, za které lze považovat Adama Smithe či Alfreda Marshalla. Hlavním smyslem Lutherova kázání a disputací bylo především zamyšlení nad současným chováním církve a s tím souvisejícím prodejem odpustků (tedy nad otázkami čistě etického charakteru), což v žádném případě nelze označovat za čistě ekonomické otázky. V 15. století však dochází v Evropě k výraznému demografickému růstu,[50] který sebou nese zvýšenou potřebu různých výrobků, především pak potravin. Tato zvýšená poptávka však v některých letech, nebyla zcela uspokojena a docházelo k nedostatku, které sebou neslo také zvyšování cen. Martin Luther jakožto kněz se těmto událostem ve svých kázáních věnoval a vyjadřoval tak své názory i na tyto ekonomické jevy. Luther se tak poprvé ve svých kázáních setkává s tehdejšími ekonomickými jevy a dotýká se jich. Tyto jevy se snaží objasnit, hodnotit a vznáší doporučení, jak by měla být přijata. Lutherovy názory na ekonomiku tak lze považovat převážně za normativní.[51] Lutherova (ekonomická) doporučení se také ve většině případů vztahovala pouze na středoněmecký prostor, nadregionální či mezinárodní charakter, souvislosti a dopady na okolní země tak zůstávaly mimo jeho pozornost. Jeho kázání a disputace také nekorespondovala s hlásáním jiných (převážně italských renesančních) teologů, kteří se pokoušeli o určitou invenci myšlenek ekonomického charakteru. Odd Langholm i proto považuje Luthera (v oblasti ekonomie) spíše za středověkého autora, neboť ekonomické a etické názory plně ztotožňuje s katolicismem. To se mimo jiné také projevovalo v tom, že Luther ve svých dílech zakládá ekonomiku na nejvyšší křesťanské ctnosti – lásce (výraz, který Luther ve svých dílech používal, zněl Nächstenliebe – láska k „sousedovi“ respektive láska k bližnímu svému). Díla s ekonomickou tématikou se však objevují u Luthera již velmi záhy po vyvěšení jeho 95 tezí. Konkrétně se ve svých prvních (ekonomických) traktátech zabývá problematikou úroku. Tyto traktáty, týkající se především lichvy, vyšly postupně v letech 1519 Kleinen Sermon von dem Wucher (Malé kázání o lichvě), 1520 Grossen Sermon von dem Wucher (Velké kázání o lichvě) a konečně v roce 1524 Von Kaufhandel und Wucher (O obchodu a lichvě).

3.1 Luther a jeho pohled na úrok a obchod

Diskuse nad pojetím úroku se ve středověku vedly velmi dlouho a to na úrovni církevních i světských představitelů. Řada těchto představitelů se pak odvolávala především na Starý zákon „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.“ (Ex 22, 24) a také na Kristova slova v Novém zákoně: „Půjčujte, ale nic neočekávejte zpět.“ (Lk 6, 34). Jakékoliv stanovení úroku tedy bylo nemyslitelné – ovšem jen oficiálně (neboť určitá „neoficiální“ protiplnění byla vždy mezi stranami stanovena).  Ale již na přelomu let 1514 a 1515 hovoří Johannes Eck o nutnosti zavést určitou výši úroku – v té době se mluví o pěti procentech.[52] Lutherův názor na stanovení úroku za půjčku se v průběhu let vyvíjel. V počátcích jakýkoliv úrok odmítal, především u církve. Neboť církev, která se řídí kázáním Ježíše Krista, nesmí navazovat žádné spojení s lichváři a monopoly, respektive měla by se zdržet jakýchkoliv finančních transakcí. A protože se světská moc řídí evangelickým přikázáním lásky k bližnímu svému a nezištné pomoci těmto bližním, neměla by také žádat žádný úrok za půjčení peněz či majetku. V pozdějších letech však Luther připouští, že se historické rámcové podmínky změnily a nelze je tedy stavět na prvotních normách křesťanství. Vše vyvrcholilo v roce 1525, kdy Luther využil požadavku Gdaňské rady, aby šířeji vyložil základy křesťanské peněžní a hospodářské politiky.[53] Jak již bylo dříve uvedeno, úroky jsou v rozporu se Starým i Novým zákonem. Luther však tvrdil, že se jednalo o duchovní zákon, podle kterého nelze vládnout. Pro subjekty světské moci byly úroky velmi důležité, neboť ten, kdo půjčuje peníze, vzdává se určitých výhod z vlastnictví těchto peněz. Z tohoto důvodu si věřitel zaslouží příslušnou odměnu, která by však neměla být libovolně veliká a pro obě strany by měla být spravedlivá a oprávněná. Motivován pravděpodobně Johannes Eckem stanovil Luther pro Gdaňskou radu průměrnou horní hranici úroku na pět procent. I v tomto rozhodnutí lze vidět snahu Luthera oddělit světskou a církevní moc (říši). Na jedné straně si Luther uvědomoval, že je nutné kázat lásku k bližnímu svému mezi křesťany („půjčujte, ale nic neočekávejte zpět“). Na druhé straně si byl vědom potřeb světské říše, která potřebovala hospodářskou reformu a také světskou moc, jež by řídila peněžní obchod a hospodářskou činnost v zemi spravedlivým způsobem. V rámci těchto zamyšlení pak také upozorňoval na „papežovu tyranii“, která čím dál více zatěžovala země placením odpustků. Tato zvýšená potřeba peněz však také mohla způsobit růst nespokojenosti obyvatel s vládci dané země či regionu a k možným násilnostem vůči těmto pánům (nikoliv vůči papeži či církvi).

Lutherův přístup k obchodu byl nejednoznačný. Na jedné straně hovoří ve svých pojednáních o tom, že mnoho dobrých zvyklostí přišlo do země prostřednictvím obchodu. Poukazuje tak na přínos zahraničních kupců. Na druhé straně hovoří o tom, že lépe dělají Ti, kteří hledají svůj život a obživu v půdě. Pochybuje tak nad přínosem obchodu, který ve své podstatě na rozdíl od zemědělců či řemeslníků žádnou hodnotu nevytváří. Tato rozporuplnost v jeho názorech byla pravděpodobně zapříčiněna předsudkem, že většina obchodníků se snaží své zákazníky okrást.[54] Téměř všemi spisy Martina Luthera, které se zabývají ekonomickými subjekty, se vine téma chamtivosti. Na ni poukazuje Luther také u velkých institucí, které využívají monopolu na trhu k hromadění bohatství – konkrétně hovoří např. o rodě Fuggerů, kteří během velmi krátkého času dokázali zněkolikanásobit svůj majetek a to především pomocí obchodu a bankovního sektoru. Toto chování pak považuje za „velkou nespravedlnost a nekřesťanskou zlodějnu a loupežnictví“[55] Pod tlakem těchto okolností Luther dokonce částečně ospravedlňuje loupeživé rytíře, kteří okrádají právě takové rody, ke kterým Fuggerové patřili, neboť tato přepadení chápe jako Boží spravedlnost za nepravosti, které obchodníci způsobovali. Ve svých spisech však poukazuje na chamtivost nejen obchodníků, ale také kleriků, u kterých konstatuje, že jsou ještě mnohem horší. Tato kritika vychází především z faktu, že duchovní přeměnili mši na veletrh a učinili svátost předmětem obchodu.[56] Dokonce poukazuje na fakt, že Luther v jednom svém kázání o vzdělání dětí konstatoval, že by raději nechal děti studovat němčinu, aby se mohly stát obchodníky, než aby je dal na studium teologie, protože chápal kněží jako prodavače slova Božího.[57]

3.2 Luther a cenová problematika

O několik let později se tížívá ekonomická situace dotkla i Martina Luthera. Populační exploze a nedostatek potravin hnaly ceny v Německu stále výše. Luther tvrdil, že na stejnou spotřebu najednou potřebuje místo dvou set guldenů tři sta.[58] Tento nárůst, jak se Luther domníval, byl způsoben především chamtivým chováním bohatých sedláků a šlechticů, kteří drželi většinu zásob – především obilí a čekali, až jejich ceny ještě výrazněji vzrostou.[59] V této době tedy volá po větším zásahu světské moci, ale také apeluje na faráře, aby kázali o chamtivosti a nebezpečí lichvy. V tomto období se Luther také zamýšlí nad tvorbou ceny. Za nejlepší a nejbezpečnější cestu Luther považuje (časově omezené) jmenování moudrých a upřímných mužů, kteří by mohli odhadnout ceny všech výrobků včetně jejich nákladů. Na základě těchto odhadů by pak byla nastavena opatření, která by omezovala hranici pro maximální cenu.[60] V případě, že není cena stanovena zákonem nebo zvykem, doporučuje Luther dle Langholma[61] odhadnout výši odměny na základě množství času a práce, které bylo zapotřebí vynaložit na vznik daného výrobku a to srovnat s úsilím běžného dělníka, jenž pracuje v jiném zaměstnání. Obchodníkům pak doporučuje stanovit takovou cenu, která pokrývá vypočítané výdaje obchodníka a umožňuje mu setrvat dále v tomto odvětví. Považuje totiž za spravedlivé a správné, aby obchodník vydělat tolik prostředků, které pokryjí jeho náklady a zaplatí mu případné potíže, práci a podstoupené riziko. Odkazuje se pak na Evangelium dle Lukáše (10, 7), kde se říká: „Dělník je hoden svého pronájmu.“ Na rozdíl od scholastiků, kteří cenu odvozovali od míry užitečnosti, již daný výrobek přinesl[62], založil Martin Luther stanovení cen na nákladových faktorech. Někteří současní autoři hledají v textech Martina Luthera možná více, než sám autor původně zamýšlel. Například když Luther konstatoval, že pokud ceny nejsou určeny (světskou mocí) fixně, druhou nejlepší variantou je, aby zboží bylo oceněno cenou, která je stanovena trhem nebo cenou převažující v dané zemi.[63] Řada autorů se na základě těchto slov snažila německému reformátorovi připsat pojem konkurenční trh v moderním slova smyslu a k tomu i veškeré výhody z tohoto trhu vycházející.[64] Za jeho snahou lze však spíše vidět touhu po spravedlivé ceně – tzn. po spravedlivé odměně za provedenou práci bez chamtivé přirážky. Nesmíme také zapomínat, že Luther byl pořád spíše pro direktivní nařízení ceny sborem moudrých mužů.

I v tomto období Luther útočí proti chamtivosti obchodníků. V jeho kázáních jsou obchodníci kazatelem napomínáni za nejčastější formy podvodu, mezi které patřila např. falešná závaží, mince, nadhodnocování ceny zboží, prodej falešného nebo nekvalitního zboží. Ve svých pojednáních o obchodu pak také poukazuje třeba na podvody, které obchodníci činili, když ukládali pepř, zázvor či šafrán do vlhkých sklepů, aby se zvýšila hmotnost těchto koření. Nebo když obchodníci nahoru ukládali více kvalitní zboží a do středu pak zboží méně kvalitní či kazové. Takových praktik popisoval ve svých dílech více – pravděpodobně však vycházel ze starší literatury a záznamů jiných autorů.[65]

3.3 Luther a hospodářský nátlak

Podvod, tak jak jej chápal Luther, spočíval v schopnosti obchodníka oklamat svého zákazníka pomocí různých nástrojů. Stejné pohoršení pak měl v Lutherových očích i ekonomický nátlak, který dle reformátora (ale také dle středověkých scholastiků) spočíval především ve využití potřeb druhé strany s cílem dosáhnout příznivějších podmínek výměny.[66]

Někteří obchodníci tak využívali situace, kdy druhá strana nutně potřebovala dané zboží koupit, a zvyšovali cenu na takovou úroveň, kterou byli spotřebitelé ochotni zaplatit. Luther dále ve svých spisech uváděl:[67] Existují někteří, kteří nakupují celou dodávku určitého zboží v zemi či ve městě, aby byli v naprosté moci, aby mohli stanovit cenu, zvýšit ji a prodávat tak draze, jak se jim zlíbí. Toto je však považováno za falešné a nekřesťanské chování – dokonce i světské zákony toto zakazují, neboť je to považováno za selhání podnikání, které nesmí země ani město tolerovat. Pokud se tedy někdo zabývá obchodem jen proto, aby vydělal peníze a poškozoval, spíše než aby sloužil komunitě, smrtelně hřeší. V extrémních případech, např. když je celá produkce vykoupena, aby mohla být později prodána za vyšší cenu, měla by být tato částka vrácena zpět jakožto náhrada škody. Luther se však také pozastavuje nad možností, kdy je monopol vytvořen pro dobro komunity. Luther zde zmiňuje příklad Josefa, který nashromáždil dostatečné zásoby obilí a to poté prodával. Nebo uvádí příklad, kdy rodina či obchodník prodává své dříve vytvořené zásoby, které však nespotřebuje, popřípadě, když jsou peníze utržené z těchto monopolních výrobků rozdělovány mezi chudé. Důležitou součástí všech těchto příkladů je fakt, že obchodník nezneužívá situace k tomu, aby uměle navyšoval cenu daného výrobku. A navíc v případě Josefa poukazoval Luther na skutečnost, že Josef tak nečinil z důvodu chamtivosti, ale aby lidé v zemi nezahynuli hladem.

Obecně lze tedy říci, že Martin Luther bojoval proti vzniku monopolů, které měly obrovskou hospodářskou sílu k ovlivňování trhu a ceny. Pokud monopol existuje, měl by konat v dobro komunity a nezneužívat tohoto postavení k navyšování cen.[68]

  1. Závěr

Protestantismu jakožto náboženskému reformnímu hnutí je možné porozumět pouze na základě náboženských východisek. Tato východiska jsou přísně teologická. Již sama podstata slov pro testari odkazuji k náboženskému vyznání. V překladu z latinského jazyka znamenají svědčit, nikoli – jak se to často děje – protestovat proti něčemu.[69] Martin Luther se snažil o teologickou diskusi, která měla vést k nápravě církve, nikoli k všenápravě věcí lidských. Luther jako profesor teologie neměl v roce 1517 v úmyslu reformovat celou středověkou společnost.  Jeho teologie způsobila nezamýšlené. Mezi důsledky reformace můžeme zahrnout změnu celého axiologického světa života tehdejšího člověka.

Lutherova teologie způsobila změnu v říši hodnot a to nejen hodnot transcendentních.[70] Vyvolala hodnotové nazírání na práci. Ta byla ve středověku sice pojímána jako vita activa, ale středověk prostřednictvím teologie sv. Tomáše Akvinského si výše cenil vita contemplativa. Kontemplativní život v Lutherově teologii nemá ani vyšší hodnotu, dokonce není pojímán jako důvod existence třetího, tedy duchovního stavu. Naopak, práce, jakákoliv práce, kterou křesťan koná ve prospěch svých bližních, je vysoce ceněnou aktivitou a Martin Luther ji nazýval zbožnou prací. Étos práce, jak jsme ukázali, není tedy samoúčelem, nýbrž prostředkem k uspokojení potřeb lidí žijících ve společností.

A právě Lutherův pohled na práci lze považovat za jeho největší příspěvek vědě ekonomické, ze kterého čerpala řada dalších autorů (Max Weber, Karel Marx a jiní). Ačkoliv se Luther na poli ekonomie necítil příliš silný, neboť zcela nerozuměl veškerým ekonomickým mechanismům, vyjadřoval se jakožto kazatel, k nejožehavějším tématům – jako byla lichva, obchod, monopol, stanovení ceny na trhu apod. V řadě situací lze u Luthera pozorovat rozporuplné myšlenky a také určitý vývoj jeho názorů v čase, především pak v otázce úroku. Ten nejdříve zcela odmítal, ale později připouští určitou výši, kterou si obchodník za svou činnost zaslouží. Luther tedy nebyl žádným reformátorem či novátorem na poli ekonomickém, ale jeho pohled na práci a jeho hodnotu lze považovat pro budoucí ekonomické teorie za velmi důležitou.

Literatura:

Primární literatura:

Bible: Písmo svaté Starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha 2001.

Luther, M., Collected Works. Philadephia 1915.

Luther, M., D. M. Luther, D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 15, Weimar 1899.

Luther, M., D. M. Luther, D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 47, Weimar 1912.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke. 120 Bände Weimarer Ausgabe 1883-2009.

Symbolické knihy, Praha 2006.

Sekundární literatura:

Arendt, H., Vita activa, Praha 2009.

Aristotelés, Etika Nikomachova, Praha 1937.

Augustinus, De civitate Dei. O obci Boží. Praha 2007.

Augustinus, De Genesi ad litteram, in: St. Aurelii Augustini Opera Omnia – Editio Latina. URL: https://www.augustinus.it/latino/genesi_lettera/index2.htm.

Augustinus, De Spiritu et littera, Oxford 1914.

Eco, U., Umění a krása ve středověké filozofii, Praha 2007.

Frey, Chr., Etyka protestantyzmu od reformacji do czasów współczesnych. Kraków 1991.

Gestrich, A., Profesionalizace a sociální struktura, in: W. Demel, Dějiny světa, sv. IV., Praha 2013.

Langholm, Odd, Martin Luther’s Doctrine on Trade and Price in Its Literary Context, in: History of Political Economy, vol. 41, no. 1 (2009), s. 89-107.

Klimsza, L., Hermeneutická etika hodnot, Ostrava 2013.

Klimsza, L., Iustitia Christi jako předpoklad etiky Martina Luthera. In: 500 let Lutherovy reformace, Ostrava 2017. s. 17-33.

Melville, G., Cesty ke spáse ve středověké křesťanské kultuře. DEMEL, Walter. Dějiny světa. sv. III., Praha 2013.

North, G., The Economic Thought of Luther and Calvin, The Journal of Christian Reconstruction, vol. II, no. 1 (1975), s. 76-109.

Patočka, J., Aristotelés. Přednášky z antické filozofie, Praha 1994.

Ochrana, Fr., Metodologie vědy. Úvod do problému, Praha 2009.

Ota z Freisingu. Historie aneb O dvou obcích, Praha 2017.

Sedláček, T. Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi, Praha 2009.

Schilling, H., Martin Luther. Rebel v prevratných časoch, Bratislava 2017.

Souček, J., Bohumil. Řecko-český slovník k Novému zákonu, Praha 1973.

Tischner, Józef. Myślenie według wartości, Kraków 2002.

Uglorz, M., Marcin Luter Ojciec Reformacji, Bielsko-Biała 1995.

Westermann, W. L., Between Slavery and Freedom, American Historical Review, 50 (1945), s. 223-227.

Příloha:

zdroj:https://thehistoryofengland.co.uk/resource/economic-and-social-history-charts-1000-1485 (cit. 24.11.2017).

Jako příklad používáme dostupné internetové zdroje z oficiálního webu The History of England. Na tomto grafu je patrné, jak se středověká populace v Anglii vzmáhá a to již v polovině šestnáctého století.

[1]       František Ochrana ve své práci Metodologie vědy rozděluje výzkum na metodologii, metodu a metodiku práce. Metodologie je obecná nauka či filozofické východisko práce. Pod pojmem metoda práce rozumíme jednotlivé kroky či postup v řešení práce a metodika je stručný popis toho, jak pracujeme. Viz F. Ochrana, Metodologie vědy. 2008. Podobně Tischner chápe metodologii jako „reflexi o struktuře vědy“. J. Tischner, Myślenie według wartości. s. 292 n. Kdežto metoda je to, jakým způsobem kvantifikujeme poznání. Ibid. s. 293.

[2]       D. Veselý, Martin Luther. Reformátor. s. 26 nn.

[3]       Téze č. 1.

[4]       Viz J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu, s. 166.

[5]       J. S. Tichner, Myślenie według wartości, s. 484.

[6]       Manfred Uglorz odmítá možnost, že  Lutherova reformace stojí na myšlenkách renesance a humanismu. Píše: „Luther nikdy nevykazoval větší  zájem o myšlenkové proudy renesance,“ M. Uglorz, Marcin Luter Ojciec Reformacji. s. 21.

[7]       U. Eco, Umění a krása ve středověké filozofii, 10 n.

[8]       Téze č. 50.

[9]       „Reformace v západní polovině Evropy v 16. století nakonec úplně zavrhla hierarchizaci forem práce. Luther označil zástupy mnichů za víceméně neužitečné. Naproti tomu rolníci a řemeslníci byli podle protestantského pojetí všichni “duchovního stavu”, neboť se – pokud svou práci vykonávali v křesťanské poslušnosti Bohu a v lásce k bližnímu – takříkajíc modlili rukama.” A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura, s. 405. Gestrich má na mysli všeobecné kněžství, tedy povolání všech křesťanů. Lutherova koncepce povolání souvisí s myšlenkou, že každý člověk je Bohem povolán k určité práci – službě, která je chápána jako služba bližnímu. Nejde tedy doslova o povolání k duchovnímu stavu všech křesťanů, nýbrž o myšlenku, že ten, kdo vykonává určitou práci, slouží svému bližnímu.

[10]     D. Veselý, Martin Luther. Reformátor, s. 23.

[11]     Spravedlností svoji zachraň mne. Lutherův německý překlad zní: „Errette mich durch deine Gerechtigkeit.“ V češtině tato věta zní: Ve spravedlnosti své zachraň mně.

[12]     15. Hic forte dicat illa humana praesumptio, ignorans Dei justitiam, et suam volens constituere, merito dixisse Apostolum, Quia ex leye aemo justijica- cp.Gai. iii. bitur: ostenditenim tantum modo lex quid faciendum, quidve cavendum sit, ut quod illa ostenderit voluntas impleat, ac sic homo justificetur, non per legis imperium, sed per liberum arbitrium. Sed, homo, attende quod sequitur: Nuac autem, inquit, siae lege justitia Dei manifestata est, testificata pev Legemet Propketas. Parumne insonat surdis ? Justitia, inquit, Dei manifestata est. Hanc ignorant qui suam volunt constituere : huic nolunt esse subjecti. Justitia, inquit, Dei manifestata est: non dixit, Justitia hominis, vel justitia propriae voluntatis; sed, justitia Dei, non qua Deus justus est, sed qua induit hominem, cum justificatimpium. Augustinus, De spiritu et littera, 35 n.

[13]     Gert Melville zasazuje vznik církevní hierarchie a papežské moci do 11. století. Tehdy se církevní moc utkala s mocí světskou a v boji o investituru nabyla téměř neomezeného vlivu na celý křesťanský svět. „Tehdy pod bojovným heslem „svobody církve“ (libertas ecclesiae) došlo ke konfliktu – zvláště koncentrovanému v takzvaném boji o investituru – se světskou mocí, jakož i k její dalekosáhlé desakralizaci a k požadavku absolutní supremace papežství, jež se pojímalo jako vikariát Krista, nad všemi mocnostmi světa. … Výsledkem byl největší „obrat, jaký katolická eklesiologie zažila“, neboť vedl nejen k jasnému vymezení mezi klerikálním a laickým stavem, nýbrž také k diferencování mezi exkluzivní a hierarchicky uspořádanou institucí spásy, která byla tím, kdo dává, a věřícím lidem, který byl tím, jenž bere.“ G. Melville, Cesty ke spáse ve středověké křesťanské kultuře. s. 373.

[14]     AV VII. a VIII.

[15]     „Luther si nebývale vážil práce. Byl velikým nepřítelem zahálčivosti a lenivosti, což dával najevo nejen ve svém vlastním pocitu povinnosti, ale zároveň v potírání těchto vad ve svých kázáních a spisech,“ M. Uglorz, Marcin Luter Ojciec Reformacji. s. 18.

[16]     „Toto spojení práce s křesťanským postojem souviselo ovšem u Lutera se společensky konzervativním názorem, že žádoucím cílem není světská kariéra, nýbrž pokorné zvládání úkolů daných člověku Bohem skrze narození do určitého společenského stavu. Povolání k nějaké činnosti (vocatio) není podle Luthera ani Kalvína hnací silou společenského vzestupu, dochází k němu v rámci křesťansko-stavovského řádu, v němž má každý svou jasně vymezenou “práci a stav,“ A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura, s. 405.

[17]     „… stejně, jako hovoří Pavel: Každý dostane svoji odměnu podle své práce. Budou tedy nerovné odměny za rozdílnou práci,” AAV. 81,195.

[18]     „Když jsme toto probrali, zkoumejme, jaký vládne v onom nebeském dvorci řád, totiž, zda se všichni budou těšit věčné blaženosti ve stejné míře a stejně, jak tomu učí podobenství, v němž prý všichni, ač se na hospodářově vinici netrudili stejně, obdrželi za práci stejnou mzdu – po jednom denáru. Jak máme potom rozumět svědectví samotného Pána v domě mého Otce je mnoho příbytků a Apoštolovu výroku jiná záře slunce a jiná měsíce a hvězda hvězdy se liší září, tak tomu bude i se vzkříšením mrtvých? Je pravda, že každý obdrží po jednom denáru, a pravda je také, že obývají různé příbytky a že jeden září víc než druhý, protože sice budou všichni přijati do jedné blaženosti, ale podle kvality svých zásluh získají příbytky různé,“ OTA z Freisingu. Historie aneb O dvou obcích, s. 29.

[19]     „V raných dobách křesťanství (zvláště pak v učení svatého Pavla, které bylo podstatně ovlivněno řeckou filozofií), vládl velice negativistický přístup ke světu a k viditelné realitě, respektive ke všemu, co bylo materiální a s materialismem operovalo,“ T. Sedláček, Ekonomie dobra a zla, s. 90.

[20]     Jde o následující místa: „Tam se setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie, protože císař Klaudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel se s nimi sblížil, zůstal u nich a pracoval s nimi, poněvadž měli stejné řemeslo – dělali stany.“ Skutky svatých apoštolů 18:1-3. Dále: „Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci.“ Skutky svatých apoštolů 20:33-34. A také: “Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje,“ 1. list Korintským 4:11-13. V Novém zákoně jsou nejméně ještě dvě místa, ve kterých apoštol naráží na své řemeslo a práci.

[21]     „Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí!” 2. list Tesalonickým 3,7-10.

[22]     „A že život obce Boží je svázán s životem obce světské, musí proto být vzájemné porozumění mezi nimi.“ Augustinus, De civitate Dei. XIX, 17.

[23]     Porovnej: Augustinus, De civitate Dei. XIX, 17.

[24]     „… kdybychom nevěděli, že lidé nacházejí své štěstí, když se zabývají zemědělstvím, a že jsou nešťastní, když musí zanechat zemědělství a musí si najít jinou práci,“ Augustinus, De Genesi ad litteram, VIII, 8.

[25]     Porovnej: „… humani operis adiutorio laetius feraciusque provenirent; unde Creator ipse uberius laudaretur, qui animae in corpore animali constitutae rationem dedisset operandi, ac facultatem, quantum animo volenti satis esset, non quantum invitum indigentia corporis cogeret.“ Augustinus, De Genesi ad litteram. VIII, 8.

[26]      Ibid. VIII,3.

[27]     „Svět se jeví zlý, pomíjivý, nedůležitý, coby světem platonských stínů se jím nezabývejme, nenechejme se jím upoutat či spoutat, nejlepší bude jej co možná nejvíce ignorovat (stejně smýšlí i Augustin, tento trend v pozdějších fázích křesťanství zvrátí Akvinský), T. Sedláček, Ekonomie dobra a zla, s. 98.

[28]     „Tato nauka, vycházející z prvků antické filozofie (Platón), dělila lidi nikoli primárně podle jejich osobní svobody nebo nesvobody, nýbrž podle jejich funkce ve společnosti na ty, kdo se modlí, kdo válčí a kdo pracují (latinsky oratores, bellatores, laboratores).” A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura, s. 404.

[29]     Arendtová ukazuje na zcela odlišné chápání vita pasiva, čili pasivního životního stylu, který ve středověku neměl nic do činění se zahálkou.

[30]     Aristotelés, Etika Nikomachova, 1096a5. V řeckém originále toto rozdělení vyznívá takto: …οί μέν πολλοι καί φορτικώτατοι τήν ήδονήν. διό καί τόν Βίον άγαπώσι τόν άπολαυστικόν. τρέις γάρ είσι  μάλιστα οί προύχοντες, ό τε νύν είρημένος καί ό πολιτικός καί τρίτος ό θεωρητικός. Aristotelés používá řeckých slov ήδονή, πολιτικός, θεωρητικός – přeloženo do češtiny: slast, politický a teoretický.

[31]     H. Arendt, Vita activa. s. 21.

[32]     Ibid. s.21.

[33]     W. L. Westermann, Between Slavery and Freedom. In: American Historical Review, 1945, s. 50.

[34]     “Nefigurovaly však mezi nimi ani životní způsob řemeslníka, spočívající ve zhotovování, ani život obchodníka, zaměřený na výdělek. Tím byli vyloučení všichni ti, kteří se dobrovolně či nedobrovolně, dočasně či po celý svůj život nemohli svobodně pohybovat nebo uplatnit, kteří nebyli v žádném okamžiku svého života pány svého času a příslušného místa svého pobytu.“ H. Arendt, Vita activa. s. 21.

[35]     Westermann píše: „… řemeslníci žijí v jakémsi omezeném otroctví, znamená, že když řemeslník uzavře pracovní smlouvu, rezignuje na dva ze čtyř faktorů, které ho činí svobodným mužem, totiž na svobodu výdělku a neomezenou svobodu pohybu. Tato ztráta svobody je však omezená, je-li podstoupena dobrovolně, a pokud platí jen po omezenou dobu.“ W. L. Westermann, Between Slavery and Freedom, in: American Historical Review, 1945, s. 50.

[36]     Zmíněná citace pochází z Etiky Nikomachovy, kde Aristotelés píše: “Naproti tomu život výdělečný jest jaksi násilný a jest zjevno, že bohatství není tím hledaným dobrem.” Aristotelés, Etika Nikomachova, 1096a5.

[37]     „Je patrné, jak zde starší platónská dělba způsobů života podle částí duše a jejich zdatností slouží jako kadlub, do něhož Aristotelés lije látku svých důkazů o přednosti “života kontemplativního”. Aristotelés přijímá platónské termíny, platónskou hierarchii životních funkcí, platónský rozdíl relativních účelů a účelu posledního, celkového.“ J. Patočka, Aristotelés: Přednášky z antické filozofie. s. 20.

[38]     „… také jednání nyní pokleslo na úroveň činností, které byly pro život na zemi bezpodmínečně nutné, takže z Aristotelových tří způsobů svobodného života zbyl jen třetí, vita contemplativa, …“ H. Arendt, Vita activa. s. 23.

[39]     „For all this it follows that there is really no difference between layman and priest, princes and bishops, „spirituals“ and „temporals“ as they call them, exept that of office and work, but not of „estate“ or the are all of the same estate – true priests, bishops and popes, – thought they are not all engaged in the same work, just as all priests nad monks have not the same work. This is the teaching of St. Paul in Romans xii:4“, M. Luther, Collected Works. Vol. II. s. 815.

[40]     „… že světská moc nemá práva nad duchovní, ale duchovní nad světskou. Luther popírá správnost rozdělení na duchovní stav (papež, biskupové, kněží, mniši) a na světský stav (knížata, páni, řemeslníci, rolníci). Všichni křesťané jsou skutečně duchovním stavem skrze křest svatý, evangelium a víru a není mezi nimi žádného rozdílu, krom nositelů úřadu.“ D. Veselý, Martin Luther. Reformátor, s. 42.

[41]     „Luther ohodnotil povolání velice vysoko: mnišskému povolání (Berufung) k monastickému životu položil jako protiklad každodenní práci pro dobro bližních, jako správné povolání (Beruf),“ Ch. Frey, Etyka protestantyzmu od reformacji do czasów współczesnych, s. 34.

[42]     Zde doslova Luther píše: „… služka by skákala radostí, chválila Boha a děkovala, že za pořádnou práci, za kterou dostává jídlo a odměnu, přijímá i poklad, jaký nemají ani ti, které pokládají za svaté,“ KS. 212, 145.

[43]     „Proto mají toto pokládat za odměnu a radovat se, že mají nad sebou pány a paní, a tak dobré svědomí a povědomí, že konají pravé zlaté skutky, které doposavad znevažovali a opovrhovali nimi všichni, ve jménu ďábla utíkali do klášterů, na pouti, a za odpustky a škodili sobě i svému svědomí,“ KS 212, 144.

[44]     „Ke čtvrtému Božímu přikázání píše Luther, že není žádného jiného a lepšího skutku, nežli poslušnosti a služby všem, kteří nám jsou určení za vrchnost. Vychází ze vztahů v rodině a rozšiřuje je na politickou moc. K obětem dětí Molochovi přirovnává skutečnost, kdy rodiče vychovávají své dítky více k lásce ke světu než k lásce k Bohu. … Dle knihy Ezechiel 14:21 uvádí čtyři pohromy: mor, inflaci, válku a zlé panovníky. … Připomíná potřebu postarat se o nápravu v zemi: odstranit závislost na alkoholu, předcházet zadlužování, odstranit lichvu, zrušit veřejné domy, naučit poslušnosti a věrnosti pracovníků vůči jejím nadřízeným.“ M. Luther, Řeč o dobrých skutcích, in: D. Veselý, Martin Luther. Reformátor, s. 40 n.

[45]     „Sedmé Boží přikázání nabádá ke štědrosti. – “Jako se pták rodí, aby lítal, tak člověk, aby pracoval. A ptáci lítají bez starostí a bez lakomství. Štědrost bez víry je jenom nerozvážným rozhazováním peněz.“ ibid. s. 41.

[46]     „Definice používaná v moderních společenských vědách, odpovídající významu anglického slova professions, vidí v užší profesionalizaci výlučně proces vedoucí k přeměně činnosti vykonávané formou svobodného povolání v akademické povolání, jenž vyžaduje univerzitní vzdělání, vysokou kvalitu a “profesní etiku” a organizovaným způsobem hájí zájmy svého profesního stavu ve společnosti,“ A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura, s. 402.

[47]     „… jde o institucionalizaci způsobů kvalifikace a standardů kvality, metod hájení společenských a politických zájmů a samoregulace konfliktů. Profesionalizace je víc než pouhá specializace: specializace totiž nevyžaduje nutně vyšší kvalifikaci pro jednotlivé pracovní postupy, ani nevede ke zvyšování společenského statusu nějakého povolání – kdežto profesionalizace tyto prvky obsahuje,” A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura. s. 402.

[48]     „Max Weber si položil otázku: zda a v kterých bodech můžeme rozpoznat určitou příbuznost mezi jistými formami náboženské víry a etiky povolání”, a dospěl ke své proslulé a sporné tezi o podobnosti mezi protestantskou, přesněji řečeno kalvínsko-puritánskou etikou a duchem moderního kapitalismu. Tato teze vychází z předpokladu, že luterské učení o povolání a kalvínské učení o predestinaci podporuje racionální způsob života i obchodování a vysoce oceňuje profesní činnost jako samoúčel,“ A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura. s. 402.

[49]     „Předpoklady pro vzestup Evropy na pozici hospodářský dominantního kontinentu se vytvářely v době mezi léty 1600 a 1800. Podstatným prvkem v tomto procesu byla proměna společenské organizace práce,“ A. Gestrich, Profesionalizace a sociální struktura. s. 402.

[50]     Viz příloha na konci textu.

[51]     Luther tedy kázal, jak by daná situace měla být.

[52]     Za tento názor si Johannes Eck vyslechl velmi ostrou kritiku ze strany církevní i světské moci, neboť zde existovalo podezření, že tak pronesl na popud augsburského bankovního domu Fuggerů, který měl tohoto teologa motivovat úplatkem.

[53]     Provnej: H. Schilling, Martin Luther. Rebel v prevratných časoch. s. 156.

[54]     „Obchod je nutný, ale těch, kteří jej praktikují křesťanským způsobem, je málo, protože obchodníci jsou snadnými oběťmi chamtivosti, která představuje kořeny všeho zla,“ M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 15, s. 293.

[55]     Porovnej: H. Schilling, Martin Luther. Rebel v prevratných časoch. 156n.

[56]     Porovnej: O. Langholm, Martin Luther’s Doctrine on Trade and Price in Its Literary Context, s. 95.

[57]     Ve Weimar Ausgabe 47, s. 385, lze najít i Lutherův útok proti papeži: „Kdo se dívá do Říma, uvidí, jaká chamtivost je.“

[58]     Provnej: H. Schilling, Martin Luther. s. 174.

[59]     V současné době je tento jev vysvětlován teorií hospodářského cyklu, tzn., neustále se opakujícími fázemi růstu a poklesu ekonomiky.

[60]     Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 15, s. 296.

[61]     Porovnej: O. Langholm, Martin Luther’s Doctrine on Trade and Price in Its Literary Context, s. 96.

[62]     Na tato tvrzení o několik století později navázali ekonomové rakouské školy, kteří založili své teorie stanovení ceny výrobku na množství mezní užitečnosti, kterou příslušný výrobek spotřebiteli přináší.

[63]     „Udělejte to, co ostatní lidé, a nemůžete nic pokazit.“ Langholm, O. Martin Luther’s Doctrine on Trade and Price in Its Literary Context, s. 97.

[64]     S těmito myšlenkami přišli o několik století později Adam Smith, respektive Alfred Marshall.

[65]     Porovnej: O. Langholm, Martin Luther’s Doctrine on Trade and Price in Its Literary Context, s. 98.

[66]     Ibid, s. 91.

[67]     Ibid, s. 104.

[68]     Takovéto pojetí monopolu lze v současné ekonomii nazývat jako přirozený monopol. Tedy situace na trhu, které je z ekonomického či společenského hlediska výhodnější pro spotřebitele než v případě, že by daný produkt nabízely dvě či více firem.

[69]     L. Klimsza, Iustitia Christi jako předpoklad etiky martina Luthera. In. 500 let Lutherovy reformace, s. 18.

[70]     Porovnej: L. Klimsza, Hermeneutická etika hodnot, s. 149.

Reklamy

One thought on “Lutherova axiologie a vznik moderní ekonomie

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2018 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s