Nietzschův Luther

Jakub Chavalka

Department of General Anthropology, Faculty of Humanities, Charles University in Prague, Czech Republic.
E-mail: pakozlachti@seznam.cz

Shrnutí

Ve svém příspěvku předkládám Nietzschovo chápání Luthera, zejména v jeho pozdější variantě. Nietzsche v Lutherovi viděl nemožného kněze, jenž selským způsobem svého myšlení rozvrátil poslední dílo Římanů – katolickou církev. V tom se projevil jako barbar ducha, který měl o člověku naprosto jinou zkušenost, než jaká byla vyžadována v církvi. Svým překladem bible na druhou stranu výrazně promluvil do tvářnosti německé duše. Jednou z linií příspěvku je poukaz na to, že následné dějiny německého národu byly do značné míry předurčeny „absencí sebetvorby“, která je zakotvena v Lutherově bipolární antropologii odehrávající se jedině mezi hněvem a milostí. Pro Nietzscheho znamenala tato psychologická slepota hlavní příčinu krachu renesance a novou verzi „vzpoury otroků“ v morálce.

Summary

„Nietzsche´s Luther“. In my article I present Nietzsche´s understanding of Luther, especially in his later version. Nietzsche sees Luther as a failed priest who by his peasant way of thinking subverted the very last Roman piece of work – the Catholic Church. Luther´s experience of a man was completely different to that demanded by the Church, which only proved him to be „a northern barbarian of the spirit“. On the other hand, his translation of the Bible played a siginificant role in the formation of the German soul. One of my article´s line of argument shows that the following history of the German nation was to a large extent determined by the „abscence of self-creation“. This absence has its roots in Luther´s bipolar anthropology taking place solely in between anger and grace. Nietzsche blames this psychological blindess for the failure of renaissance and a new version of the „slave revolt“ in morality.


Z dostupných pramenů[1] víme, že v Nietzschově osobní knihovně se nenacházelo – nepočítáme-li překlad Bible – jediné Lutherovo dílo. Přesto nelze hovořit o tom, že by Nietzsche Luthera neznal. Předně pocházel z rodiny protestanského pastora a jen stěží si lze představit, že by v tomto prostředí o Lutherovi neslyšel. Dále je vysoce důvodná domněnka, že o Lutherovi mluvil tu a tam s Richardem Wagnerem a jeho ženou Cosimou, pro něž augustiniánský kněz představoval obnovitele germánské kultury a zarytého nepřítele „zvrhlého“ umění renesance.[2] Na dvou místech své prvotiny se ostatně Nietzsche vyjadřuje obdobně.[3] Oba tyto zdroje znalostí o Lutherově učení se později staly předmětem Nietzschovy kritiky, a proto je třeba chápat některé jeho velmi ostré výroky na Lutherovu adresu, především ve Wagnerově případě (ovšem platí to i pro jeho sestru a ještě mnohem více pro jejího manžela),[4] spíše jako vyrovnávání účtů s dotyčným než se samotným Lutherem.

Vedle osobně laděného zprostředkování Lutherova díla čerpal ovšem Nietzsche i odjinud. V dopisu z 5. října 1879 píše Heinrichovi Köselitzovi v reakci na jeho tezi o „podpoře evropské demokratizace prostřednictvím Luthera“: „… o Lutherovi budu ještě delší čas neschopen říci něco upřímně uctivého: důsledek obrovské sbírky materiálu o něm, na kterou mě upozornil Jacob Burckhardt.“[5] Jednalo se o druhý svazek Janssenovy knihy Geschichte des deutschen Volkes. Je tedy zřejmé, že Luther byl námětem Nietzschovy korespondence i jeho osobních rozhovorů. Co se týče jeho dojmů z Janssenova díla, které vlastnil, a mohl do něj tudíž nahlížet i později,[6] říká zcela jasně: „Zde pro jednou nemluví protestantsky překroucený výklad dějin (Geschichtsconstruktion), v nějž jsme se naučili věřit.“[7] Odsud mu poprvé vysvitlo poznání, že upřednostňování Luthera před například takovým Ignácem z Loyoly „není ničím více než nacionálním vkusem pro Sever či Jih“.[8] A rovněž se v něm díky Janssenově knize ustálil určitý elementární postoj: „Lutherovo příšerně domýšlivé a žlučovitě závistivé ďábelské zaklínání (Schimpfteufelrei), jež nemůže být spokojeno, nechrlí-li na někoho vztek, se mi velmi zprotivilo.“[9] V závěru příslušné pasáže dopisu se ale pokouší krotit sebe i adresáta: „Jste ostatně vůči němu nepříznivě naladěn. Dejte mi čas!“[10] Ve svém příspěvku se pokusím zmapovat, co se během tohoto času „na rozmyšlenou“ v Nietzschově pojetí Luthera odehrálo.

Po studiu Janssenovy knihy, tedy víceméně od prvního dílu Lidského, příliš lidského, vykládá Nietzsche Luthera v zásadě ve čtyřech ohledech: 1) jako ničitele církve; 2) jako nemožného kněze; 3) jako zakladatele němectví; a konečně 4) jako barbara ducha. Všechny čtyři perspektivy se hluboce prolínají, a vytváří tak celkový obraz, který lze v krátkosti přibližně načrtnout.

Nejprve však musím vytyčit „metodologické“ pole, na kterém se hodlám pohybovat. V Radostné vědě Nietzsche odmítá jako naivitu každý pokus hodnotit, zda Lutherovo působení a důsledky tohoto působení přineslo něco dobrého či zlého: „Není ničím vinen, nevěděl, co činí.“[11] To je základní stanovisko, které lze chápat v určitém smyslu jako poctu, neboť se v něm naznačuje, že Nietzsche zde hovoří mimo dobro a zlo, tedy, že mu za to Luther stojí. Na druhou stranu jde o poctu značně pochybnou; pozici mimo dobro a zlo vůči Lutherovi zaujímá Nietzsche principiálně z toho, za koho Luthera považoval: selský duch.[12]

Nyní již jednotlivě ke čtyřem zmíněným fasetám Lutherovy „osobnosti“. Za ničitele církve označuje Nietzsche Luthera z důvodů čistě antropologických. Neměl totiž takovou znalost člověka a zkušenost o člověku, jakou stavba církve předpokládá ve své „jižanské svobodě a svobodomyslnosti ducha a také … jižanské podezíravosti vůči přírodě, člověku a duchu“.[13] Tím se pouze říká, že měl jinou znalost a zkušenost o člověku. Konsekvence takto odlišného antropologického stanoviska však byly dalekosáhlé a Nietzsche je podrobně popisuje.

Luther nejprve umožnil přístup k bibli každému, čímž ji v posledku vydal všanc filologům, to znamená „ničitelům každé víry založené na knihách“.[14] Dosáhl tedy přesného opaku své doktríny sola scriptura, neboť bible se díky jeho zásahu změnila v literaturu. Poté „zavrhl“ ducha svatého, když odmítl víru v inspirovanost koncilů a tímto gestem jasně vyhlásil, že církev je mrtva, jelikož v ní již nežije to, z čeho pochází. Napříště měl duch svatý promlouvat už pouze k jednotlivcům, společenství a družnost ducha se u Luthera ruší. Tím dosáhl pravého opaku své doktríny sola fide, neboť víra dle Nietzscheho bytostně nesmí a nemůže vyžadovat individuum.[15]

Nejradikálněji ovšem Luther zasáhl samotný ideál kněze, a sice tím, že mu společně s celibátem s psychologickou nutností odebral i svátost zpovědi. Zde se naplno projevuje Lutherova největší slabina, jíž Nietzsche pojímá jako propastnou „nenávist vůči ‚vyššímu člověku‘ a vládě ‚vyššího člověka‘, jak jej pojímala církev“.[16] Byla to takřka „osudová krátkozrakost v otázkách moci“, jež Lutherovi znemožnila subtilnější psychologický náhled, že jen bytost výjimečná, zde v kontextu pohlavnosti, může vyvolávat u lidu dojem nadlidskosti, že tři čtvrtiny úcty, kterou kněz u lidu požívá, vycházejí právě ze zřeknutí se sexuality. Zpřístupnit knězi manželství se rovná vyvrácení kněze z kořenů, odstřihuje se tím od způsobu své velikosti. Kvůli selskému chápání v otázkách moci dosáhl pravého opaku své doktríny sola gratia, neboť odstranil podmínku lidové víry „v cosi nadlidského v člověku, v zázrak, ve spásného boha v člověku“.[17] V trojném aktu „počestného rozhořčení“ zničil Luther figuru kněze, jak žila v imaginaci lidu, tedy jako výlučného vykladače písma, privilegovaného účastníka na společenství ducha svatého a vyššího člověka, čímž de facto i de iure podryl základy samotné církve.

Se zbývajícím problémem zpovědi přecházím k druhému aspektu Lutherovy „osobnosti“. Coby nemožný kněz se Luther vyjevuje řečeno slovy Ranních červánků jako „velký dobrodinec“.[18] Je sice pravda, že mu jeho obraz lidství zabránil nahlédnout elementární fyziologii zpovědi, která spočívá v jakémsi odsunu naléhavosti. „Zde velí velká potřeba: i pro duševní odpad je totiž zapotřebí kanalizačních příkopů a čistých čisticích vod … neboť člověk, který ‚se sdělí‘, zbaví se sám sebe; a kdo se ‚vyznal‘, zapomíná“.[19] Lutherův člověk musí kanalizovat svou nečistotu v duši jiným způsobem, odtud důraz na práci jako zkoušku a bohatství jako milost. Dle Nietzscheho se Luther na základě své nejniternější zkušenosti prostě rozhodl neobětovat se v rámci zpovědi, jejíž výkon mu jako knězi přináležela, „neveřejné zdravotní péči“, která záležela v tom, že kněz „byl svatým uchem, mlčenlivou studnou, hrobem pro tajemství“.[20] V tom také vždy tkvěla jeho nejhlubší prospěšnost. Ve své dikci „každý sám sobě knězem“ odepřel Luther člověku možnost sdělit svá nejhlubší a nejstrašnější tajemství a učinil z každého své vlastní peklo.

Nietzsche Lutherovo nepochopení významu zpovědi domýšlí v tom smyslu, že se bez odvodního kanálu v člověku musí městnat obrovské množství výbušné síly, která nutně jednou vyvře na povrch. Že se tak stalo ve Francouzské revoluci je v podstatě pouze historické nedopatření způsobené selskou povrchností Lutherova myšlení. Spoléhal přespříliš na vlastní singulární zážitek víry a v nadšení nad silou a mocí, jež v něm nepochybně právem vyvolával, fatálně přehlédl, základní psychologickou danost, že většina lidí nezakouší „povznesení duše nebo si jej nevšimnou“,[21] a tudíž že „v každém náboženství je religiózní člověk výjimkou“.[22] Přecenění přístupnosti víry každému vedlo postupně k podcenění modlitby jakožto techniky zklidnění a zkrásnění nereligiózního člověka. Sám Luther samozřejmě modlitbu nezavrhuje, právě naopak: „Modlit se máme nikoli, jak je zvyklost, že se počítá a napočítá co nejvíce listů (v modlitební knížce) nebo korálků (na růženci), nýbrž máme se soustředit na nějakou nebo nějaké určité potřeby, a ty máme Bohu předkládat s celou opravdovostí (i naléhavostí), a přitom máme svou víru a doufanlivost k Bohu tak procvičit, že nakonec je mimo pochybnost, že budeme vyslyšeni.“[23] Ale právě tím, že z modlitby vylučuje ceremonii, jež má „chudšího duchem“ jaksi mimovolně povýšit, činí mu náboženské povznesení vůbec nepřístupným: „oni chudí duchem si poradit neumějí a zakázat jim modlitební klapot by znamenalo vzít jim jejich náboženství: jak to stále více vychází najevo v protestantismu.“[24] Kvůli prostotě své psychologie a exkluzivitě antropologického nároku kladeného na každého Luther „sám tedy provedl v církevním společenském řádu to, co v občanském řádu tak nesnášenlivě potlačoval, – ‚selské povstání‛.“[25] Jestliže Nietzsche nazývá Descarta „dědem“ revoluce, Luther byl nepochybně jejím pradědem. I o Descartovi mimochodem Nietzsche tamtéž prohlašuje, že byl povrchní.[26]

Skutečného těžiště Lutherovy nejhlubší zkušenosti, v níž se mu zjevila myšlenka myšlenek a cítil se na samém vrcholu lidství a svobody, bylo dosaženo v okamžiku, když si po dlouhém odříkání a snaze dosáhnout svatosti uvědomil, že jej vrozená činorodost těla i duše přivede do záhuby. Tehdy našel svou cestu k životu a začal hlásat: „Skutečná vita contemplativa vůbec neexistuje! Nechali jsme se oklamat! Světci neměli větší cenu, než máme my všichni.“[27] Smazání diference mezi světcem a laikem v sobě nese zrušení hranice a osy, na nichž byl napjat středověký, a tudíž církevní svět. Nasměrování obrovského směstnání síly, jež Luther nevědomky vyvolal svým nepochopením světce a zpovědi, naznačuje Nietzsche v pokračování právě citovaného aforismu: „To byl zajisté selský způsob, jak prosadit svou, – ale pro Němce té doby správný a jediný.“[28]

O dva roky později v Radostné vědě tento náznak prohlubuje. Hovoří o Schopenhauerově přesvědčení, že Němci mají vysoký potenciál k tomu, aby se stali prvním nekřesťanským národem, a dodává: „Završilo by se tak dílo Lutherovo, jenž je učil být a mluvit neřímsky: ‚Zde stojím ! nemohu jinak!‛“[29] V onom být a cítit neřímsky samozřejmě zaznívá Nietzschův předpoklad, že církev je posledním velkým výtvorem Římanů. Luther tedy nezaútočil na základy církve bezúčelně, v témže postoji založil němectví, když mu místo ní nabídl Říši. „Nikoli tělesné potřeby, nikoli žádost, – ne, láska k moci je démonem lidí. … Vezměte jim všechno a uspokojte jeho: tehdy jsou takřka šťastni, – tak šťastni, jak právě lidé a démoni být mohou. Ale proč to říkám? Řekl to už Luther, a lépe než já, ve verších: ‚Ať nám vezmou tělo, statek, čest, syna, ženu: budiž, ale říše nám zůstat musí!‛ Ano! Ano! Říše!“[30] Namísto církve coby výtvoru Římské říše se u Luthera Němci učí pociťovat sama sebe jako členy Německé říše, která představuje nutný doplněk k nahromadění síly plynoucí ze zrušení zpovědi. Lutherův člověk je monstrum síly toužící po Říši jako novém společenství syntetizujícím monstrozitu jednotlivců do harmonie národa. „Hřích bude spoután křtem a vztyčí se Říše Boží.“[31] O tom nakolik je Říše Boží novou říší vedenou německým národem, hovoří Luther jinde: „Proto stejně jako nikdo nemůže považovat za velké, že je mu svěřena říše, obzvláště, je-li křesťan, nemůžeme rovněž ani my Němci přeceňovat, že nám byla poskytnuta říše; … Třebaže papež násilím a neprávem prostě ukradl Římskou říši nebo jméno Římské říše pravému císaři, je přece zřejmé, že Bůh využil papežské zákeřnosti, aby takovou říši dal německému národu a po pádu první Římské říše vztyčil druhou, jež nyní povstává.“[32]

Tím rozhodně nechci vůbec sugerovat, že by existovala nějaká přímá souvislost mezi Lutherovým politickým myšlením a Hitlerem. Na tomto místě více než kdekoli jinde platí „metodologická výjimka“, jež byla zmíněna výše, a případné ideologické zneužití tudíž nepadá na Lutherovu hlavu. Opravdovou zásluhou, jíž Nietzsche Lutherovi v jeho podílnictví na ustavení němectví přiznává, je jeho mistrovský překlad bible, díky němuž se veškerá ostatní německá próza dlouho jevila „jen ‚literaturou‛ – věcí, jež nevyrostla v Německu, a proto také nevrostla a nevrůstá do německých srdcí, jako to dokázala bible.“[33] Jde ovšem opět o zásluhu do značné míry ambivalentní, neboť právě díky ní se Němci budou zbavovat křesťanství nejobtížněji a možná se od něj díky ní neoprostí celá Evropa.[34] Jen sotva se dá náležitě vypsat, jak Nietzsche tímto fenoménem opovrhoval, jak opovrhoval Němci, právě proto, že nadání stát se prvním nekřesťanským národem vždy znovu pervertovali do nejsublimnějších útěků do vlastního protikladu.

V jednom z aforismů knihy Mimo dobro a zlo provádí Nietzsche „malou vivisekci německé duše“, přičemž mimo jiné zdůrazňuje u všech ostatních národů nevídané, ba nemožné sousedství dobromyslnosti a potměšilosti. Jakoby tím narážel na svůj dřívější aforismus z Radostné vědy, v němž zdánlivě obviňuje Luthera z jakési naivity a nedomyšlenosti, avšak ve skutečnosti ukazuje, jak musí být člověk uzpůsoben, aby mohl být Němcem v Lutherově smyslu: „‚Bůh sám nemůže být bez moudrých lidí‛ – pravil Luther a právem; ale ‚bůh může být ještě méně bez lidí nemoudrých‛ – to už ten dobrý Luther neřekl!“[35] Luther byl nepochybně v Nietzschových očích natolik dobromyslný, aby Němcům dodal národní sebevědomí, ale zároveň natolik potměšilý, aby jim neřekl, jak s takto nabytým vlastnictvím naložit. Všeobsáhle syntetická funkce víry, kterou Luther vykládá v rámci prvního přikázání jako první a nejvyšší dobrý skutek,[36] zapříčiňuje, že německá duše je spíše poskládaná z mnoha nesourodých částí, než aby byla skutečně vybudována. Tato absence sebetvorby tvoří jádro proslulé německé „hloubky“, protože právě kvůli tomuto deficitu stojí Němec před jinými národy jako hádanka a neproniknutelné tajemství. Za Lutherovo dědictví lze proto zajisté považovat to, že Němec bez víry se okamžitě stává chaosem, a tudíž barbarem.

Nietzsche to ovšem s Němci nemyslí dobře a potměšilý není ani trochu. Měl zajisté dobrý důvod, aby v závěru probíraného aforismu „apeloval“:

„Chtěl jsem říci: ať už je ‚německá hloubka‛ cokoli – docela mezi námi si přece dovolíme se jí zasmát? -, učiníme dobře, budeme-li i nadále chovat její zdání a dobré jméno v úctě a nevyměníme-li příliš snadno svou starou pověst národa hloubky za pruskou ‚říznost‛ a berlínský vtip a Sanda. Je od národa chytré, když se uplatňuje, když se nechá vnímat jako hluboký, nešikovný, dobromyslný, poctivý, jako nechytrý: mohlo by to dokonce – být hluboké! A nakonec: člověk má dělat svému jménu čest – nejmenujeme se nadarmo ‚tiusche‛, Täusche…“[37]

A to i přesto, že o chvilku dříve hovoří opravdu nelichotivě: „Chcete-li mít demonstrovánu ‚německou duši‛ ad oculos, pohleďte jen do nitra německého vkusu, do německých umění a zvyků: jaká to selská lhostejnost vůči ‚vkusu‛! Jak tu stojí vedle sebe to nejušlechtilejší a nejsprostší!“[38] Oním důvodem je určitá fyziologická vada, kterou Nietzsche vyvozuje právě z nepřítomnosti sebetvorby a shledává ji nanejvýš nebezpečnou: „Jak nepořádné a bohaté je celé toto hospodářství duše! Němec svou duši vleče; vleče vše, co prožívá. Své zážitky tráví špatně, nikdy se s nimi ‚nevyrovná‛; německá hloubka je často jen těžké zdlouhavé ‚trávení‛.“[39] Dyspeptická nemohoucnost německého ducha ve svém důsledku totiž u Nietzscheho vyvolávala velice vážně míněné obavy: „Že Německo má Židů až dost, že německý žaludek, německá krev má potíže (a ještě dlouho potíže mít bude) s tím, aby se s takovým kvantem ‚Židů‛ i jen vyrovnala – tak jako se s ním vyrovnal Ital, Francouz, Angličan, v důsledku zdatnějšího trávení: to je zřetelná výpověď a řeč obecného instinktu, jemuž je třeba naslouchat, podle něhož je třeba jednat.“[40] A je naprosto zřejmé, že Luther trpěl stejným zažívacím problémem: „Toto jsem chtěl přece nám Němcům předvést, takže vidíme, jací darebáci Židé jsou a jak mocně proti nim stojí pravda Boží mezi námi.“[41] Pokud by tedy Nietzsche Lutherovi něco zazlíval, bylo by to velice úzké spojení nerozvinuté sebetvorby s antisemitismem jakožto jejího důsledku. I v tomto případě ale platí, že bylo zapotřebí několika generací, aby se Lutherovo sedláctví ducha projevilo s nutností fyziologické konsekvence.

V tomto smyslu Luther předznačil jistou neprominutelnou nutkavost německého ducha, na níž Nietzsche stále znovu narážel, a opakovaně jej překvapovala: „Němci se nyní duchem nudí, nedůvěřují duchu, politika vzala skutečně duchovním věcem veškerou vážnost – ‚Deutschland, Deutschland über alles‛, obávám se, že to byl konec německé filosofie.“[42] I tuto paradoxní situaci, kdy Němec reaguje na vlastní nouzi ducha, která každým okamžikem hrozí překypět v chaos, politikařením, namísto aby začal nepořádek v sobě organizovat,[43] pokládal Nietzsche za jeden z aspektů Lutherova dědictví.[44]

Naznačením analýzy Lutherovy abdikace na sebetvorbu a určitých duchovních sklonů, jež přinesla Němcům coby národu, jsem se propracoval k posledním rysu Lutherovy „osobnosti“. Byl barbarem ducha ve dvojím smyslu. Jednak ve své sedlácké plochosti rozbil dokonalou formu renesance, která se již již ujímala vlády nad Evropou, a tím „o dvě až tři staletí zpozdil(i) úplné probuzení a prosazení věd, stejně jako snad navždy znemožnil(i) plný srůst antického a moderního ducha.“[45] Za ironii osudu pokládá Nietzsche to, že Lutherovi zachránila život mimořádná politická situace, v níž se císař i papež drželi prostřednictvím Luthera navzájem v šachu. Jinak by byl upálen stejně jako Hus (jediná zmínka o něm u Nietzscheho) a renesance by zasvítila v ještě zářnějších barvách, než jak je tomu dnes.

Jednak se Lutherovo barbarství ducha projevuje v tónu, jakým mluví s bohem. Chce „především mluvit přímo, mluvit sám, mluvit se svým bohem ‚bez ostychu‛“.[46] Tak je mu to teprve dostatečně německé, jak Nietzsche předesílá. Luther nakonec nesmazává pouze rozdíl mezi světcem a laikem, ruší dokonce i diferenci mezi člověkem a bohem. Ovšem s tou výhradou, že za to člověka náležitě, tj. s veškerou brutalitou barbara, potrestá. Lutherův člověk tak vlastně ztrácí všechny rozměry a jeho obsah pozůstává jedině v pomstě, která se dovrší ve Třetí říši.

Lutherova antropologie se vlastně rozvíjí v jediné dimenzi, do níž spadají všechny duševní stavy. Tato rovina, v níž je člověk skutečně člověkem, se ohlašuje dokonce i v nepřítomnosti náležitého rozpoložení a v jakémsi „dialektickém zvratu“:

„Vždyť i to je soužení a pokušení, když žádné soužení a pokušení není a všechno jde tak krásně a hladce. Člověk v té podobě zapomíná na Boha, povoluje si a zle užívá těch svých šťastných a blažených dnů. Ba, právě v šťastných dobách máme desetkrát více zapotřebí vzývat jméno boží než v dobách protivenství.“[47]

V přímém a bezostyšném styku s bohem si člověk vždy dostatečně uvědomí svou ubohost, nad kterou se může soužit. Absence trápení je radikálním důkazem zatvrzelé hříšnosti. Lutherova péče o sebe samého se tudíž scvrkává do vyhledávání nálady, v němž člověk intenzivně pociťuje své trápení.

Toto duchovní barbarství (ve smyslu nerozvinutosti sebetvorby) se posléze projevuje i v naučeních o tom, jak má člověk „světsky“ žít. Například na podmínky uzavření manželství pohlíží Luther s nekompromisní jednoduchostí, když proti slibu čistoty v klášteře argumentuje „Ale pokud jsi takový slib složil, tak jsi výše slyšel, že máš sám sebe zkoumat, zda patříš mezi ty trojí, které Bůh vyňal; pokud se necítíš být mezi nimi, tak nech slib i klášter být a co nejdřív se přidej ke svým druhům stejné přirozenosti a buď upřímný.“[48] Ono sebezpytování ovšem spočívá pouze ve vyloučení tří překážek k manželství: impotence, kastrace a „proroctví“.[49] Jinými slovy: do manželství by měl vstoupit (téměř) každý, kdo tak neučiní, proviňuje se před tváří boží. Jak duchem chudá musela tato technika výběru životního partnera připadat Nietzschemu, který výslovně v této otázce vznášel nejvážnější pochybnost.[50]

O to prazvláštnější je situace, k níž dochází jen o pár řádků dříve než výše citované místo Genealogie; Nietzsche se vyznává ze svého odporu k Novému zákonu (Starý zákon naopak vyzdvihl) a svou tirádu končí slovy: „ale co naplat! ‚Zde stojím, nemohu jinak‛, – ke svému špatnému vkusu mám odvahu.“[51] Jak je pro Nietzscheho typické, vzdává Lutherovi poctu tím, že jej paroduje, ovšem se zamlčeným předpokladem, že Luther špatný vkus opravdu měl, k čemuž je zapotřebí něčeho celkem jiného než odvahy. Jít proti vkusu dvou tisíciletí a nikoli pouze ze zděšení prostoty nad možnou „mnohostranností“ člověka pranýřovat zkaženost posledních dvou tří století ve jménu starého vkusu, to si Nietzsche osoboval jako skutečnou duchovní odvahu. Tento brilantní kousek autoreference nedokáži momentálně interpretovat jinak, než že tím nepřímo říká: Luther by dával smysl jedině – bez křesťanství, avšak bez křesťanství nedává smysl.

Literatura:

Bayer, O., Luther as an interpreter of Holy Scripture, in: McKim, D., K., (ed.), The Cambridge Companion to Martin Luther, New York: Cambridge University Press, 2003, s. 73-85.

Bluhm, H., Das Lutherbild des Jungen Nietzsche, in PMLA, roč. 58, č. 1, 1943, s. 264-288.

Bluhm, H., Nietzsche’s Final View of Luther and the Reformation, in: PMLA, roč. 71, č. 1, 1956, s. 75-83.

Brobjer, T., H., Nietzsche’s Reading and Private Library, 1885-1889, Journal of the History of Ideas, roč. 58, č. 4, 1997, s. 663-693.

Burckhardt, J., Historische Fragmente, Stuttgart: K. F. Koehler, 1957.

Campioni, G., D’Iorio, P., Fornari, M., Ch., Fronterotta, F., Orsucci, A., (eds.), Nietzsches persönliche Bibliothek, Supplementa Nietzscheana, 6, Berlin/New York: Walter de Gruyter, 2003.

Hanshe, R., J., Nietzsche’s Library, in: Nietzsche Circle, 2007.

Macintyre, Ve službách germánského ducha. Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie, Praha: Rybka Publishers, 2001.

Nietzsche, F., (A), Antikrist, přel. Josef Fischer, Olomouc: Votobia, 1995.

Nietzsche, F., (GM), Genealogie morálky, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2002.

Nietzsche, F., (KSA), Sämtliche Werke, Kritische Studienausgabe, München: dtv, 1999.

Nietzsche, F., (LPL, I,), Lidské, příliš lidské, I., přel. Věra Koubová, Praha: OIKOYMENH, 2010.

Nietzsche, F., (MDZ), Mimo dobro a zlo, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 1998.

Nietzsche, F., (NÚ), Nečasové úvahy, přel. Pavel Kouba a Jan Krejčí, Praha: OIKOYMENH, 2005.

Nietzsche, F., (RČ), Ranní červánky, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2004.

Nietzsche, F., (RV), Radostná věda, přel. Věra Koubová, Olomouc: Votobia, 1996.

Nietzsche, F., (SB), Sämtliche Briefe, München: dtv, 2003.

Nietzsche, F., (SM), Soumrak model, přel. Ladislav Benyovszky, Praha: Naše vojsko, 1993.

Nietzsche, F., (Z), Tak pravil Zarathustra, přel. Otokar Fischer, Olomouc: Votobia, 1995.

Nietzsche, F., (ZT), Zrození tragédie, přel. Otokar Fischer, Praha: Gryf, 1993.

Luther, M., (AAN), An den christlichen Adel deutscher Nation, Stuttgart: Reclam, 1996.

Luther, M., (ODS), O dobrých skutcích, Praha: Kalich, 1987.

Luther, M., (OMŽ), O manželském životě, in: Kdybych měl nekonečně světů…, Praha: Lutherova společnost, 2008, s. 117-143.

Luther, M., (TR), Tischreden, in: Werke. Kritische Gesamtausgabe, Tischreden, bd. 1, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger, 1912.

Luther, M., (VJL), Von den Juden und ihren Lügen, in: Werke. Kritische Gesamtausgabe, bd. 53, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger, 1920.

Ross, W., Der ängstliche Adler. Friedrich Nietzsches Leben, Munich: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1980.

[1]       Především G. Campioni; P. D’Iorio; M. Fornari; Ch., Fronterotta; F., Orsucci, A. (eds.), Nietzsches persönliche Bibliothek; a dále T. H. Brobjer, Nietzsche’s Reading and Private Library, 1885-1889 a R. J. Hanshe, Nietzsche’s Library. Vše nasvědčuje tomu, že Nietzsche Luthera nečetl ani ve studentských letech: „Nic v nám dnes přístupných písemnostech studenta Nietzscheho nenaznačuje, že tehdy samostatně zabýval Lutherem, ani o něm nečetl žádnou dobrou knihu.“ H. Bluhm, Das Lutherbild des Jungen Nietzsche, s. 273.

[2]       „Během této doby (tj. v polovině 70. let) se Cosima Wagnerová stala dobrou protestantkou, Kulturkampf  byl v plném proudu a Wagner se pokládal za nástupce Luthera.“ W. Ross, Der ängstliche Adler. Friedrich Nietzsches Leben, s. 519; či „Nietzschovo kritické přehodnocení Luthera a reformace od poloviny 70. let šlo ruku v ruce s jeho ideovým osvobozením se od Wagnera, jenž právě prodělal obrat k protestantismu.“ M. A. Ruehl, ‘An Uncanny Re-Awakening’: Nietzsche’s Renascence of the Renaissance out of the Spirit of Jacob Burckhardt, s. 249.

[3]       „Z této propasti vyrostla německá reformace, a v jejím chorálu poprvé zazněla melodie budoucí německé hudby. Tak hluboce, odvážně, tak oduševněle, s tak překypující dobrotou a něhou zazněl onen Lutherův chorál, bylo to první dionýské zavolání, prvé vábení, jež za blížící se vesny proniká z houští spleteně zarostlého.“ ZT, 23, s. 75; srv. KSA, 1, s. 147. „Důvěřujeme v čisté a silné jádro německé povahy, čekáme, že je schopna provésti ono vyměšování cizích, násilně v ni zasazených živlů: máme za možné, že se německý duch vzpamatuje a sám na sebe upamatuje. Snad se leckdo domnívá, že by se onen boj měl započíti vylučováním živlů románských: a opravdu, tomu by nasvědčovala chrabrost a krvavá svatozář poslední války, vnitřně pak je k tomu dán popud v tom, že národ chce i nadále být hoden vznešených průkopníků této svobody, Luthera i velkých našich umělců a básníků.“ Ibid., s. 76; srv. KSA, 1, s. 149.

[4]       Elisabethin manžel Bernhard Förster byl rovněž synem protestantského pastora a se svou ženou založil v Paraguayi germánskou osadu Nueva Germania. Nietzsche ovšem „nikdy neskrýval, že Försterovy intelektuální a politické názory pokládá za hanebné.“ Popuzovaly jej jeho „nacionalistické výpady a vulgární antisemitismus. … Měl za to, že Förster je kvůli svému vegetariánství melancholický a sklíčený, přičemž z Britů činí tak výkonné kolonisty jejich záliba v pečeném hovězím, a že Försterovy výklady o árijské čistotě jsou nesmysl.“ Macintyre, Ve službách germánského ducha. Elisabeth Nietzschová a poslední árijská kolonie, s. 124.

[5]       SB, 5, s. 451. Burckhardt Nietzscheho svým náhledem na Luthera zcela jistě ovlivnil. Jeho pozice byla Nietzschemu mnohem bližší než Wagnerova adorace: „Výchozím prvkem u něj nebylo spekulativní myšlení, nýbrž strašlivě mocný základní pocit, jaký se občas vyskytuje u hlubokých povah starých, rozvinutých ras. Takový muž cítí propastnou marnost všeho pozemského a podle sklonu, období, místa a rasy jej pociťuje jako odpadnutí všech živoucích bytostí od Boha. … Rozhodující věcí byl u Luthera fakt, že kromě odpustků nenáviděl také dobré skutky v nejširším slova smyslu. Avšak ty budou vždy mít na své straně přirozené pocity, které rozdupal podobně jako všechny pošetilosti katolické praxe. … Skutečné křesťanství na sebe dokonce uvaluje setrvalé pokání ve formě asketismu a ten Luther, když se jej jednou vzdal, nesnášel ze všeho nejvíce.“ J. Burckhardt, Historische Fragmente, s. 121-122.

[6]       Nakonec hodnotil i ji mnohem zdrženlivěji: „Vzpomeňme ještě komického zděšení, které vyvolal katolický kněz Janssen svým nade vši představivost neohrabaným a neškodně vyvedeným obrazem reformačního hnutí v Německu; co by teprve následovalo, kdyby nám toto hnutí jednou někdo vyprávěl jinak, kdyby nám skutečný psycholog vyprávěl skutečného Luthera, nikoli už s moralistickou prostoduchostí venkovského duchovního, nikoli už s tou nasládlou ohleduplnou stydlivostí protestantských dějepisců, nýbrž například s neohrožeností takového Taina, ze skutečné síly duše, a nikoli z jakési chytré indulgence vůči síle?“ GM, III, 19, s. 114-115; srv. KSA, 5, s. 387.

[7]       SB, 5, s.  451.

[8]       Ibid.

[9]       Ibid.

[10]     Ibid.

[11]     RV, 358, s. 225; srv. KSA, 3, s. 604.

[12]       Na tomto místě je třeba upozornit, že v jistém smyslu si Nietzsche cenil sedláky výše než vzdělance: „Naopak na takzvaných vzdělancích, ctitelích ‚moderních idejí‛, nepůsobí nic tak odpudivě jako jejich nedostatek studu, jejich pohodlná drzost oka a ruky, s níž se do všeho pletou, vše olizují a ohmatávají; a je možné, že se dnes v lidu, v nízkém lidu, zejména mezi sedláky, stále ještě vyskytuje víc relativní vznešenosti vkusu a taktní úcty než u duchovního polosvěta čtenářů novin, u vzdělanců.“ MDZ, 263, s. 172; srv. KSA, 5, s. 218. Otázkou ale stále zůstává, nakolik Luther stojí v základech oněch „moderních idejí“.

[13]     RV, 358, s. 224; srv. KSA, 3, s. 603.

[14]     Ibid., s. 225.

[15]     „Nietzsche rovněž zastával názor, že od Luthera bylo vážnou chybou úsudku, když individuu přiznával tolik svobody a rozhodnosti.“ H. Bluhm, Nietzsche’s Final View of Luther and the Reformation, s. 81.

[16]       RV, 358, s. 225; srv. KSA, 3, s. 604.

[17]     Ibid.

[18]     „Luther zůstal zdatným hornickým synkem, i když ho zavřeli do kláštera a on, z nedostatku jiným hloubek a ‚šacht‛ sestoupiv do sebe jal se hloubit strašlivé temné chodby, – až konečně zpozoroval, že rozjímavý život není pro něj možný a že ho vrozená ‚činorodost‛ duše i těla přivede do záhuby.“ RČ, 88, s. 58; srv. KSA, 3, s. 82.

[19]     RV, 351, s. 212; srv. KSA, 3, s. 587.

[20]       RV, 358, s. 225; srv. KSA, 3, s. 604.

[21]     RV, 128, s. 123; srv. KSA, 3, s. 483.

[22]     Ibid., s. 124; srv. KSA, 3, s. 484.

[23]     ODS, s. 67-68.

[24]     RV, 128, s. 124; srv. KSA, 3, s. 484.

[25]     RV, 358, s. 225; srv. KSA, 3, s. 604.

[26]     MDZ, 191, s. 87; srv. KSA, 5, s. 113.

[27]     RČ, 88, s. 58; srv. KSA, 3, s. 82.

[28]     Ibid.

[29]     RV, 146, s. 130-131; srv. KSA, 3, s. 492.

[30]     RČ, 262, s. 152; srv. KSA, 3, s. 209.

[31]     TR, s. 10. V původně latinském znění tohoto výroku ostatně nestojí „říše Boží“ jako v německém překladu, nýbrž „říše jeho“: Peccatum damnatur per baptismum, et tollitur regnum eius.

[32]     AAN, s. 100.

[33]     MDZ, 247, s. 150; srv. KSA, 5, s. 191.

[34]     Zde se uchyluji k citaci Nietzschova rozhodného slova k tomuto problému: „Césare Borgia papežem… Je mi rozumět?… Nuže, to by bylo bývalo vítězství, po němž jediném já toužím –: tím bylo křesťanství zrušeno! – Co se stalo? Německý mnich, Luther, přišel do Říma. Tento mnich, v těle všechny mstivé instinkty ztroskotaného kněze, vzbouřil se v Římě proti renesanci… Místo aby chápal s nejhlubší vděčností to nesmírné, co se stalo, zdolání křesťanství v jeho sídle – jeho nenávist se dovedla tímto divadlem jen živit. Člověk náboženský myslí jenom na sebe. – Luther viděl zkaženost papežství, ačkoli se právě opak dal rukama hmatat … A Luther církev obnovil: udeřil na ni… – Ach ti Němci, co nás už stáli! Nadarmo – to bylo vždy dílem Němců. – Reformace; Leibniz; Kant a takzvaná německá filosofie; války ‚za svobodu‛; Říše – pokaždé něco, co tu již bylo, něco nenávratného, narazí na nějaké Nadarmo… Jsou to moji nepřátelé, přiznávám se k tomu, tito Němci … Za téměř celé poslední tisíciletí zmotali a zašmodrchali všechno, čeho se dotkli svými prsty, mají na svědomí všechno polovičaté – tříosminové! – čím stůně Evropa, – mají na svědomí také nejnečistší druh křesťanství, jaký je, nejnevyléčitelnější, nejnevýraznější, protestantství… Nezbavíme-li se křesťanství, Němci tím budou vinni.“ A, 61, s. 159-161; srv. KSA, 6, s. 251-252.

[35]     RV, 129, s. 124; srv. KSA, 3, s. 484.

[36]     „A jako je toto přikázání to nejpřednější, nejvyšší, z něhož teprve plynou všechna ostatní, k němuž jsou všechna ostatní zaměřena a podle něhož se řídí a měří, tak je i jeho dílo (to jest víra čili důvěra v boží milost za všech okolností) tím nejpřednějším, nejvyšším, nejlepším, z něhož teprve plynou, pocházejí, a v němž trvají a musí být posuzována a měřena všechna díla ostatní. A jiné skutky jsou oproti tomu jako bez hlavy a jako by nebylo Boha.“ ODS, s. 38.

[37]     MDZ, 244, s. 146; srv. KSA, 5, s. 186.

[38]     Ibid., s. 145.

[39]     Ibid.

[40]     MDZ, 251, s. 151; srv. KSA, 5, s. 193.

[41]     VJL, s. 461.

[42]     SM, Co schází Němcům 1, s. 51; srv. KSA, 6, s. 103-104.

[43]     Nietzsche tento aspekt péče o sebe sama zachytil již ve druhé Nečasové úvaze: „Byla staletí, v nichž Řekové byli v podobném nebezpečí, v jakém se nalézáme nyní my: že totiž zahynou v záplavě cizího a minulého, v ‚historii‛. … A přece se nestala hellénská kultura žádným agregátem – díky onomu apollinskému výroku. Řekové se ponenáhlu naučili chaos organizovat tím, že se podle delfského naučení rozpomínali na sebe samy, to jest na své pravé potřeby, a zdánlivé potřeby nechali odumřít. Tak nad sebou opět získali vládu…“ NÚ, II, s. 146; srv. KSA, 1, s. 333. Později totéž velmi precizně vyhlašuje Zarathustra: „Pravím vám: musí míti ještě chaos ve svém nitru, kdo chce zroditi tančící hvězdu. Pravím vám: vy ještě máte chaos ve svém nitru. Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat.“ Z, s. 13; srv. KSA, 4, s. 19.

[44]     „Luther nerozeznával nic neutrálního mezi hněvem a milostí. Hněv a milost – v tomto rámci leží základní dvojí ohnisko jeho pojímání světa, jazyka a porozumění historii. V nich je založen boj, jenž je třeba vést a jenž Luther po celý život vedl.“ Bayer, O., Luther as an interpreter of Holy Scripture, s. 82.

[45]     LPL, I, 237, s. 147; srv. KSA, 2, s. 199.

[46]     GM, III, 22, s. 121; srv. KSA, 5, s. 395.

[47]     ODS, s. 57. Nebo: „A nevíš-li o své bídě a nepoznáváš-li ji, nebo nemáš-li žádné soužení, pak je s tebou opravdu zle. Neboť to je právě největší soužení (pokušení), že jsi tak zatvrdl a otupěl, že s Tebou nepohne už ani žádné soužení.“ Ibid., s. 73.

[48]     OMŽ, s. 126.

[49]     „Ti třetí to jsou lidé vysokého, bohatého ducha, které ovládla Boží milost. … Takoví lidé jsou vzácní, sotva jeden z tisíce, protože jsou zvláštním, zázračným Božím dílem, kterého se nikdo sám nemůže zhostit.“ Ibid., s. 121.

[50]     „Kdybych byl bůh, a to dobrotivý bůh, pak by mě víc než cokoli jiného popouzela lidská manželství. Daleko, daleko může jednotlivec dospět ve svých sedmdesáti, ba i v třiceti letech, – je to úžasné, dokonce i pro bohy! Když pak ale vidíme, jak dědictví a odkaz tohoto zápolení a vítězení, vavřín své lidskosti, pověsí na první místo, které se namane, kde ho otrhá nějaká žínka; když vidíme, jak dobře umí vybojovávat a jak špatně uchovávat, ba jak vůbec nemyslí na to, že prostřednictvím plození může připravit ještě vítěznější život: pak nás to, jak řečeno, popudí a řekneme si: ‚Z lidstva nemůže dlouhodobě nic vzejít, plýtvá se jednotlivci, nahodilost manželských svazků znemožňuje veškerý smysl velkého postupu lidstva – přestaňme už být horlivými diváky a blázny této podívané bez cíle!‛ – V takovém naladění se kdysi Epikurovi bohové uchýlili do svého božského ticha a do své blaženosti: lidé a jejich milostné aféry je unavili.“ RČ, 150, s. 101-102; srv. KSA, 3, s. 142.

[51]     GM, III, 22, s. 121; srv. KSA, 5, s. 393.

Reklamy

One thought on “Nietzschův Luther

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2018 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s