Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké…

Rudolf Kardoš

Ph.D. student of Czech history – Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Rudolf Kardoš, Zlatá 3, Kynšperk nad Ohří, 357 51.
E-mail: kardos.rudolf@seznam.cz

Shrnutí

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit myšlenkové dědictví reformace, jež dalo vzniknout Řádu svobodného zednářství. V první části představíme ideový rámec – stanovy – jenž je společný všem regulérním zednářským organizacím, kde budeme sledovat zejména vztah svobodného zednářství k náboženství. V druhé části doplníme reakce Římskokatolické církve vůči svobodným zednářům, jež doprovázejí řád téměř po celou dobu jeho existence. Budeme se zejména věnovat argumentům Římské kurie a kodifikaci svobodného zednářství kanonickým právem.

Summary

„Now, the Masonic Sect Produces Fruits That Are Pernicious and of the Bitterest Savour…“. In this paper, we study the impact of reformation onto the religious life, which had led to the foundation of the Freemasonry. The first part depicts the ideas and rules common for all the regular masons´ fraternities. The relation between the Christian church and the Masons is given particular attention. In the second part, the reaction of Roman Catholic Church on the Freemasonry, having been following the fraternity since its foundation, are also taken account of. For instance, the position of the Curia Romana and the codification of the Freemasonry by the canon law are investigated.


Reformace otevřela cestu starého kontinentu k možnosti, jejíž mnohoúhelné naplnění spatřujeme i po půl tisíciletí. Evropa procházela přechodem mezi středověkou společností, jejíž každodenní rytmus udávala církev, a společností moderní, která je charakteristická soukromým životem. V tomto pojetí je možné vnímat jistý společenský rozpor. Svobodný člověk, jenž svůj individualistický život řídí univerzálními idejemi, zároveň touží po ochraně společenství, jež by mu poskytovalo systém a řád.[1] Dovoluji si připojit myšlenku, že jednou z možností, která díky této celospolečenské změně došla svému uplatnění, byl vznik řádu Svobodných zednářů. Ačkoliv oficiální ustavení organizace – spojení čtyř anglických lóží na den svatého Jana Křtitele 24. června 1717 – dělí od symbolického počátku reformace přesně dvě století, je patrné, že řád mohl vzniknout díky již probíhajícímu společenskému dění. Sami zednáři spatřují v reformaci prapůvod své existence – například čeští zednáři se aktivně přihlašovali k odkazu Jana Husa a husitství.[2]

Největší devízou svobodných zednářů dodnes je důraz na toleranci, v průběhu staletí možno podotknout důraz na toleranci náboženskou a po dnes jsou zednářské chrámy otevřeny svobodnému setkávání různých náboženských frakcí.[3] V příspěvku se pokusíme představit řád Svobodných zednářů jako jedno z mnoha dědictví reformace spolu s reakcemi, jež vyvolával a vyvolává u papežského stolce.

Náprava věcí lidských

Ve vzniku, cíli a působení svobodných zednářů musíme hledat několik inspirací. Britská historička Frances A. Yates, jež zkoumala dějiny myšlení v renesanci, představila tezi hermeticko-kabalistické tradice, která se stala podstatou renesančního myšlení. Zájem o hermetismus a mystické tradice vedl jak ke vzniku řádu Svobodných zednářů, tak například rosenkruciánů.[4] Svobodné zednářství se v tomto ohledu od rosenkruciánství liší svou organizační strukturou, ve které můžeme spatřovat pozůstatky organizační struktury kamenických cechů.[5]

Mimo výše zmíněné mystické tradice prezentované jmény Cornelia Agrippy, Johna Deea nebo Eliase Ashmolea,[6] se z myšlenkového prostředí toho času projevily v základu zednářství díla Francise Bacona nebo Jana Amose Komenského. Biskup jednoty bratrské ve svém spisu Via Lucis pojímá vzdělání ať sebe sama, či ostatních jako pomyslnou cestu ke světlu, která vede ke zlepšení života lidí a celé společnosti, což není v rozporu s cílem svobodného zednářství. Pevný rozměr zednářství dali až němečtí klasikové: Johann Gottfried Herder či Gotthld Ephraim Lessing,[7] jenž ve svém spise Ernst und Falk říká: „Die Freimaurerei ist nichts Willkürliches, nichts Entbehrliches, sondern etwas Notwendiges, das in dem Wesen des Menschen und der bürgerlichen Gesellschaft gegründet ist.“[8]

Lóžový život již bezmála po tři staletí určují Andersonovy konstituce, ve kterých můžeme spatřovat zásadní programové poslání organizace. Šest základních bodů konstitucí upravuje chování a jednání svobodných zednářů jak v rámci společenství, tak i vůči nečlenům: I. O Bohu a náboženství; II. O nejvyšších podřízených občanských vrchnostech; III. O Lóžích; IV. O mistrech, o dozorcích, o řádových tovaryších a o učních; V. O chování se v řádu při práci; VI. Jak se zednáři chovají (na veřejnosti).[9]

Velmi problematickým se stal I. bod, protože členům umožňoval individuální svobodu náboženského vyznání, jedinou podmínkou byla víra ve Velikého stavitele nebe a země. Naopak v závěru tohoto bodu James Anderson staví zednářské lóže do pozice místa setkávání dobrých a mravních mužů, kteří by se jinak kvůli konfesním rozporům nedokázali svobodně setkávat v diskuzi. Druhý bod poté členy zavazuje k loajalitě ke státu, ve které žijí a pracují a doslova říká: „Zednář jest pokojný občan, poddaný státní správě, ať bydlí nebo pracuje kdekoliv, a nikdy nesmí býti zapleten do úkladů a spiknutí proti míru a blahu národa, ani zanedbávati svých povinností k úřadům.“ Při jednání s nečleny se pak zednáři zavazují nevyzradit žádná zednářská tajemství.[10]

V základní programové orientaci svobodných zednářů je tak obsažen nejradikálnější postulát – idea náboženské tolerance a nutnost řídit své jednání morálními (mravními) zákony. Můžeme zde spatřovat otevřenost vůči náboženskému pluralismu, jež je možné považovat v jistém slova smyslu za zárodek pluralismu politického. Řád Svobodného zednářství je rovněž otevřen všem lidem bez rozdílu majetku či společenského postavení.[11] Vznik zednářských lóží umožňoval neformální setkání lidem různého společenského postavení, aby se setkali v diskuzi nad společnou myšlenkou bez nacionálních či konfesních bariér, které by jim v profesním či veřejném životě bránily v setkání. Dlužno podotknout, že se v lóžích od jejich vzniku hojně scházela i univerzitní inteligence, proto je možné takovýmto společenským klubům (stolovým společnostem) přiznat velmi významnou roli v pěstování a rozvoji moderní vědy a tím k pozitivnímu rozšiřování vzdělanosti.[12]

Svobodní zednáři se plně přihlásili k racionalistické kritice křesťanství, jež vyústila zvláště v anglickém a později francouzsko-německém prostoru v deismus. Boha vnímali pouze jakožto prvního stvořitele – Velkého architekta Všehomíru, ale v rámci světa si už člověk vystačí se svým vlastním rozumem. Lóže osvícenského století nabízely rozmanitý přehled různých myšlenkových proudů. Kromě racionalistických deistů se prolínaly proudy mysticismu a alchymie, což samo o sbě přinášelo názorovou mnohost a nutnost jejího respektu.[13]

Společenství však není jen samoúčelným svobodným diskusním prostorem, za svůj cíl si klade morální a intelektuální zdokonalení svých členů, které tak vede k nalezení své vlastní individuality.

Klatba papežů

Rozvoj volnomyšlenkářských organizací se nesetkal s pochopením u římské kurie. Již dvacet let po oficiálním ustanovení organizace, 25. července 1737 se ve Florencii na podnět Kongregace římské a obecné inkvizice sešla konference, jejímž tématem bylo svobodné zednářství. Kusé zprávy hovoří o započatém soudním řízení proti této organizaci a zatýkání jejich členů. O necelý rok později vydal již velmi nemocný papež Kliment XII. známou první protizednářskou encykliku – In eminenti apostolatus specula.[14] Nad řádem Svobodných zednářů vyhlásil klatbu, všem dobrým křesťanům bez výjimky společenského postavení zakázal jakkoli vstupovat do kontaktu se členy a všem představitelům církve přikázal organizaci pronásledovat a ničit. Důvodem byly tajnosti členů lóží, jež nikdy nesmí nikomu prozradit, a rituální přísaha na Bibli.[15]

Dlužno podotknout, že se v encyklice podstatné argumenty neobjevily, spíše je rezolutním zákazem svobodných zednářů i dalších podobných organizací, následně papež všechny členy takovýchto organizací exkomunikoval. Následovaly další protizednářské encykliky, mezi nejvýznamnější patří encyklika Benedikta XIV. z roku 1751 a Quo graviora mala Lva XII. z roku 1823, obě našly své uplatnění ponejvíce v katolickém Španělsku. Různé zákazy se množily celé 19. století, patrně nejvýznamnějším a nejpropracovanějším se stala encyklika Lva XIII. Humanum genus z roku 1884.

Papež v úvodu dokumentu označuje společenství svobodných zednářů jako spiknutí stoupenců zla, kteří chtějí změnit dosavadní světaběh, a ponechává v platnosti vše, co proti svobodným zednářům jeho předchůdci vznesli. Lev XIII. rezolutně vystupuje zejména proti neujasněnému postoji lóží v otázce existence Boha a proti nutnosti udržování lóžových tajemství, což podtrhuje povinností zednářů zavraždit každého svého člena, jenž by tato tajemství chtěl vyzradit. Dále zednáře obviňuje z mravního poklesu společnosti, protože prosazují myšlenky sekularizace a omezení vlivu náboženství ve státní správě i při výchově a školním vzdělávání. Rovněž apeluje proti údajnému zednářskému popírání prvotního hříchu a tím ponechání člověka na pospas svému vlastnímu úsudku v nasměrování svého života. „Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nanejvýš trpké, neboť naprosto jistých údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její záměry vrcholí, totiž v základu zničit veškeren řád náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými nařízeními, a podle svých ideí vytvořit jiný, vyvozený z ryzího naturalismu.“[16]

Lev XIII. taktéž negativně hodnotí veřejnou prezentaci těchto spolků, jakož i vydávání různých tiskovin, které šířejí zednářské ideály. Druhým dechem však dodává, že ne všichni zednáři nenávratně propadli svému bludu, a je možné jejich navrácení se do církve. V závěru encykliky je zopakováno všeobecné opovržení nad stavem společnosti, úpadkem mravnosti a role církve ve společnosti projevující se zejména v zřeknutí se nerozlučitelnosti manželství a možnosti volby náboženství. Hlavním viníkem krize společnosti jsou označeni svobodní zednáři, jejichž záměrem je vybudování státu na beztrestné neřesti.[17]

Příslibem změny postoje katolické církve vůči svobodnému zednářství byl průběh 20. století, jež přinesl mnohé celospolečenské změny, a zvláště pak dění po Druhém vatikánském koncilu, které otevřelo revizi kanonického práva. V současném kanonickém právu z roku 1983 nejsou již svobodní zednáři výslovně zmiňování jako sdružení církvi nepřátelské, jako tomu bylo v kodexu z roku 1917.[18] Výklad CIC 1917, kán. 2335 byl, že jakýkoli římský katolík se vstupem do lóže svobodných zednářů ipso facto exkomunikuje.[19] Přesto se ale ani v současnosti oficiální postoj katolické církve v mnohém nezměnil.

Prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger v listopadu 1983 před zveřejněním revize kanonického práva vydal prohlášení, ve kterém sice ve velmi obecné rovině vysvětluje, že vlivem redakcí nového kanonického práva bylo odstraněno explicitní odsouzení svobodného zednářství, ale negativní úsudek církve vůči organizaci zůstává nezměněn. Věřícím je stále přísně zakázán vstup do lóží svobodných zednářů, ti, kteří jej poruší, se nacházejí ve stavu těžkého hříchu a nemohou se účastnit svatého přijímání.[20] O dva roky později Ratzinger zveřejnil prohlášení o neslučitelnosti mezi křesťanskou vírou a svobodným zednářstvím. Zopakoval významné argumenty Lva XIII. a proložil je tvrzením, že největší rozpor mezi organizacemi pochází z přesvědčení, že svobodné zednářství nemá žádných pevných zásad, jež by upravovaly spolkový život a dává tak svým členům volnost i v myšlenkách religiózních. Připomíná praktikování tajných rituálů a zednářskou přísahu nevyzradit různá tajemství. Opětovně označil za neslučitelné, aby jakýkoli římský katolík vstupoval do zednářských organizací, avšak již se zde neobjevuje automatická exkomunikace dotyčného, pouze konstatování, že se dopouští vážného hříchu.[21]

Dlužno podotknout, že i tak bylo toto (i další) prohlášení přijato svobodnými zednáři s odstupem, důvodem bylo jednání mezi německy mluvícími členy organizace a představiteli římskokatolické církve v rakouském Lichtenau v červenci 1970. V základních usneseních několikadenního jednání je možné spatřovat ochotu najít společnou cestu: 1) Zednáři nemají jednotnou představu o Bohu. Zednářství není náboženství a neučí náboženství. 2) Zednáři obdivují zásadu svobody svědomí, víry a duchovní svobody a odmítají jakýkoli nátlak, který ohrožuje tuto svobodu. Respektují každé upřímné přiznání a poctivé přesvědčení. 3) Papežské buly zabývající se svobodným zednářstvím mají jen historický význam, stejně tak jako odsouzení CIC 1917. Oficiální potvrzení deklarace Lichtenauer z řad katolické církve nikdy nepřišlo.[22]

Literatura:

Acta Apostolicae sedis, Commentarium officiale, an. et vol. LXXVI, ACTA SS. CONGREGATIONUM SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, Declaratio de associationibus massonicis, URL:
http://www.vatican.va//archive/aas/documents/AAS-76-1984-ocr.pdf, [cit. 15. 11. 2017].

Boucher, J., Zednářská symbolika, aneb, Královské umění opětovně objasněné a obnovené podle pravidel tradiční esoterické symboliky, Praha 1998.

CODEX IURIS CANONICI an 1917/ can. 2335 (s. 558), URL: http://www.internetsv.info/Text/CIC1917.pdf [cit. 15. 11. 2017].

Hrdina, A., Kanonické právo, Praha 2002.

Javor, M., Předmluva, in: Staré povinností svobodných zednářů, Bratislava 2013, s. V-XXXVIII.

Kardoš, R., Jan Hus okem svobodného zednářství v čase prvorepublikovém, in: M. Šimsa (vyd.), Interpretace a kritika díla Jana Husa, Ústí nad Labem 2016, s. 156-174.

Kroupa, J., Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810, Brno 2006.

Lennhoff, E., Svobodní zednáři, Praha 1931.

Lessing, G. E., Ernst und Falk. Gespräche für Freimaurer, in: F. Bornmüller, (Hg.), Lessings Werke. Fünfter Band, Leipzig – Wien 1900.

Libreria Editrice Vaticana, Humanum genus, URL: http://w2.vatican.va/content/leo-xiii/en/encyclicals/documents/hf_l-xiii_enc_18840420_humanum-genus.html [cit. 15. 11. 2017].

Lomas, R., Vidění v temnotách: odmykání chíramovým klíčem: [svobodné zednářství], Praha 2006.

REFLECTIONS A YEAR AFTER DECLARATION OF CONGREGATION FOR THE     DOCTRINE OF THE FAITH, Irreconcilability between Christian faith and Freemasonry, URL: http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19850223_declaration-masonic_articolo_en.html [cit. 15. 11. 2017].

Scruton, R., Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře, Praha 2002.

Schrefler, H., Die katolische Kirche und die Freimaurerei. Ein dokumentarischer Rückblick und die Dialoge in Östereich im 20. und 21. Jahrhundert, Universität Wien, Dissertation, URL: http://othes.univie.ac.at/4767/1/2009-04-21_5952600.pdf [cit. 15. 11. 2017].

Staré povinnosti svobodných zednářů, Bratislava 2013.

United Grand Lodge of England, The history of Freemasonry, URL: http://www.ugle.org.uk/what-is-freemasonry/history-of-freemasonry [cit. 15. 11. 2017].

Yates, F. A., The Art of Memory, London and New York 1996.

[1]       R. Scruton, Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře, s. 67-77.

[2]       Srv. R. Kardoš, Jan Hus okem svobodného zednářství v čase prvorepublikovém, s. 156-174.

[3]       M. Javor, Předmluva, s. V-XXXVIII. Za připomenutí stojí dnešní lóže v Izraeli, kde se setkávají a pracují Židé, křesťané i muslimové a přispívají tak k rozvinutí dialogu mezi jednotlivými směry.

[4]       F. A. Yates, The Art of Memory, s. 286-305.

[5]       Chápání vnitřní zednářské symboliky je možné nazřít skrze, sice beletristicky pojatou, publikaci Roberta Lomase, přesto se ale domnívám, že v komparaci s odbornou literaturou může poskytnout základní přehled o významu a užívání zednářských symbolů a rituálů. R. Lomas, Vidění v temnotách: odmykání chíramovým klíčem: [svobodné zednářství], Praha 2006. Srv. J. Boucher, Zednářská symbolika, aneb, Královské umění opětovně objasněné a obnovené podle pravidel tradiční esoterické symboliky, Praha 1998.

[6]       Iniciace Eliase Ashmola 16. října 1646 je považována za první důkaz anglického spekulativního zednářství. United Grand Lodge of England, The history of Freemasonry, URL: http://www.ugle.org.uk/what-is-freemasonry/history-of-freemasonry [cit. 15. 11. 2017].

[7]       Srv. E. Lennhoff, Svobodní zednáři, Praha 1931, s. 128-138.

[8]       G. E. Lessing, Ernst und Falk, s. 579: „Zednářství není nic postradatelného, nýbrž něco nutného, co má základ v podstatě člověka a občanské společnosti. Zednářství je něco, co ani ti, kdož to vědí, nedovedou dostatečně pověděti.“

[9]       Staré povinnosti svobodných zednářů, s. 8-10.

[10]     Ibid., s. 14.

[11]     Nutno podotknout, že tuto podmínku zednářství v důsledku nenaplnilo a vždy zůstalo (a do jisté míry zůstává) spojeno s majetnou intelektuální elitou.

[12]     Jako případovou studii je možné vnímat dílo Jiřího Kroupy, zaměřené na vzdělanost v 18. století na Moravě. Srv. J. Kroupa, Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810, Brno 2006.

[13]     Staré povinnosti, s. XIV-XV.

[14]     E. Lennhoff, Svobodní zednáři, s. 323-326.

[15]     Při rituální práci je v lóži přítomna svatá kniha (Bible, Tóra, Korán či jiné texty).

[16]     Libreria Editrice Vaticana, Humanum genus, URL: http://w2.vatican.va/content/leo-xiii/en/encyclicals/documents/hf_l-xiii_enc_18840420_humanum-genus.html [cit. 15. 11. 2017].

[17]     Ibid.

[18]     A. Hrdina, Kanonické právo, s. 345.

[19]     Srv. CODEX IURIS CANONICI an 1917/ can. 2335 (s. 558), URL: http://www.internetsv.info/Text/CIC1917.pdf [cit. 15. 11. 2017].

[20]     Acta Apostolicae sedis, Commentarium officiale, an. et vol. LXXVI, ACTA SS. CONGREGATIONUM SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI, Declaratio de associationibus massonicis (s. 300), URL: http://www.vatican.va//archive/aas/documents/AAS-76-1984-ocr.pdf, [cit. 15. 11. 2017].

[21]     REFLECTIONS A YEAR AFTER DECLARATION OF CONGREGATION FOR THE DOCTRINE OF THE FAITH, Irreconcilability between Christian faith and Freemasonry, URL: http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19850223_declaration-masonic_articolo_en.html [cit. 15. 11. 2017].

[22]     Další výboj, rovněž podrobněji srov. H. Schrefler, Die katolische Kirche und die Freimaurerei. Ein dokumentarischer Rückblick und die Dialoge in Östereich im 20. und 21. Jahrhundert, Universität Wien, Dissertation, URL: http://othes.univie.ac.at/4767/1/2009-04-21_5952600.pdf [cit. 15. 11. 2017].

Reklamy

One thought on “Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké…

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2018 | ergot

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s