Srdce, nebo periférie Evropy?

Martin Šimsa

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: PhDr. Mgr. Martin Šimsa, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96 Ústí nad Labem. E-mail: martin.simsa@ujep.cz


Shrnutí

Ve studii je zkoumána otázka, zda se nacházíme v srdci či na periférii Evropy prostřednictvím konceptů Palackého, který nás umístil do středu či srdce Evropy, Pekaře, který naopak argumentoval pro naše místo na periférii západní Evropy, Masaryka, který s námi počítal jako s Evropany, Rádla, který navazoval na Masaryka a zároveň diagnostikoval a kritizoval středoevropský nacionalismus, Hejdánka, který v otázce Evropy dále rozvíjel Masarykovo a Rádlovo pojetí národa v Evropě. Ve studii se krátce zastavíme u Kosíkova a Kunderova konceptu střední Evropy. Pro srovnání uvádíme Habermasovo a Ferrarovo pojetí Evropy, které vychází zejména z ústavních a právních evropských dokumentů. V závěru je kladena otázka po našem postoji v Evropě a k Evropě, otázka srdce či periférie Evropy je diskutována ne jako empirický fakt, ale jako věc diskuse, vůle, rozhodování a jednání.

Summary

“The heart, or the periphery of Europe?“ The study examines the question whether we are in the heart or on a periphery of Europe through the concepts of Palacky, who placed us in the center or heart of Europe, Pekař, who, on the contrary, argued for our place on the periphery of Western Europe, Masaryk, who counted with us as Europeans, Rádl, who continued with Masaryk and at the same time diagnosed and criticized Central European nationalism, Hejdánek, who further developed Masaryk’s and Rádl’s concepts of the nation in Europe. The study will briefly stop at Kosík’s and Kundera’s Central European concept. By way of comparison, Habermas’ and Ferrara’s concept of Europe are based, in particular, on constitutional and legal European documents. In conclusion, the question of our attitude in Europe and Europe is posed, the question of the heart or periphery of Europe is discussed not as an empirical fact but as a matter of discussion, will, decision-making and action.

Úvod

Jsme srdcem, nebo periférií Evropy? Měli bychom si ujasnit, co rozumíme Evropou, co jejím srdcem a co periférií, tedy okrajem. Může být periférie alternativou k srdci? S oběma pojmy pracujeme metaforicky – srdce je pumpou, která rozhání krev v těle a tím ho udržuje naživu, a zároveň centrem víry pro staré Izraelce i lásky nejen pro romantiky. Periférie je okraj, který biologicky může znamenat končetiny, sociálně a politicky místa, na která se zapomíná, která jsou marginální. Možnost, že bychom se mohli ocitnout úplně mimo Evropu geograficky nepovažuji za uskutečnitelnou, politicky snad jen ve stavu nepříčetného šílenství, nepředpokládám, že bychom se mohli stát druhým Švýcarskem, o Británii ani nemluvě, tak se budu pohybovat jen mezi srdcem a periférií Evropy. Pokud se přidržíme organické metafory, tak srdce i periférie jsou součástí jednoho organismu a vzájemně se potřebují, jen organismus bez nějaké končetiny může přežít, zatímco periférie bez srdce ne.

K tématu jsem cosi psal pod podobným názvem před čtrnácti lety, když jsme vstupovali do EU.[1] Co se od té doby změnilo? Snad jen to, že jsme sice ještě stále součástí EU, ale posunuli jsme se svým politickým jednáním dále na periférii, zvláště svou konformitou vůči zdánlivě středoevropské, fakticky spíše východoevropské mentalitě a východoevropsky satelitnímu myšlení a jednání.

Srdce, nebo periférie v Palackého a Pekařově díle

Jak jsme se viděli sami a jak nás viděli jiní? Podle Palackého jsme v srdci Evropy a zároveň mostem mezi Západem a Východem,[2] podle Pekaře na periférii západní Evropy, Masaryk jednal tak, že jsme se v srdci opravdu ocitli, Beneš se pokusil udržet alespoň ten most, Jan Masaryk si na ten most jen stěžoval, že se po něm moc šlape. S Havlem a Chartou 77 jsme opět mířili do srdce Evropy, i když potom Havlovo politické prezidentské srdce tlouklo spíše přes Atlantik, s Klausem a Zemanem se opět stěhujeme na periférii, chvilky slávy získávají sypáním písku do soukolí evropské komunikace a spolupráce. Hejdánek po revoluci sebevědomě odmítal heslo „Návrat do Evropy“ s tím, že v Evropě jsme vždy byli a změnit se musíme jak my, tak západní Evropa, abychom se potkali v evropském myšlení a jednání. Ani jedno se ve větší míře nestalo a pokud ano, tak spíše k horšímu. Mimo jiné kvůli politikům, kteří vystupovali mnohem razantněji a sebevědoměji než Havel, ale fakticky jednali tak, že jsme se ocitli na periférii, aniž bychom si toho byli vědomi. Myslíme si, že jsme pořád srdcem Evropy, a přitom se stále více stáváme periférií Evropy.

V srdci Evropy nás vidí Palacký. Pro něj jsme křižovatkou, západo-východním mostem, středem i srdcem Evropy. Podle Palackého nás středem či srdcem Evropy činí česká reformace a husitství, protože jedině v tomto údobí jsme byli dějinným hybatelem Evropy, šlo o celoevropský úkol, reformu západního křesťanstva – tak také Palackého interpretují Masaryk a Rádl. Pro Palackého je dějinným hybatelem, subjektem, národ. Löwenstein Palackého pojetí dějin považuje za „romantickou konstrukci“, ale zároveň za „vstupenku do evropského salonu“.[3] Musíme ovšem dodat, s romanticky liberálně nacionálním Palackým vstupujeme do romanticky liberálně nacionální Evropy. Palacký vedle napsání českomoravských dějin, jimiž buduje národní české a moravské sebe-vědomí, chce udržet Rakousko jako středoevropskou říši s faktickou převahou Slovanů normativně jako rovnoprávnou federaci proti potenciální převaze Němců ve střední Evropě a proti Rusům. Palacký sice jako politik občas hrál ruskou kartu proti domácím i zahraničním Němcům, za což ho oproti Havlíčkovi Löwenstein chválí, ale realisticky si od Rusů nic nesliboval, zvláště ne po pouti v roce 1868.  „Politik, na rozdíl od ideologa, musí zvážit reálné šance, možnost uplatnit a prosadit vlastní cíle. Odtud politika Palackého střídavé pokusy najít spojence – ať už na půdě austroslavismu či v podobě „federace české uvnitř federace rakouské“, ať už spojenectvím se zemskou šlechtou nebo carem. Je charakteristické pro Masarykovo pojetí politiky, že proti podobnému taktizování dává přednost „opravdovému“ Havlíčkovi – nepolitikařícímu, nehistorizujícímu, kritickému, pokrokovému. Nechci nikomu křivdit, a proto není konstatováním morálním, nýbrž ryze politickým, řeknu-li: Havlíčkův realismus nebyl tak realistický, ba víc: mohl si dovolit nedělat kompromisy.“[4]

Na periférii Evropy nás viděl Pekař jako empirický, pozitivistický historik. Některé jeho formulace znějí, jako kdyby je vyslovil Václav Klaus v době, kdy jsme vstupovali do EU. To, když mluví o tom, že jsme vždy museli poslouchat povel Evropy. Pekař nás s Gollem vidí jako část západní Evropy, české dějiny nechápe jako „dílo v základě autonomního českého vývoje“, ale ukazuje, že „ráz tohoto vývoje je určován především vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy.“[5]  V hodnocení husitství a jeho evropského významu a přínosu je Palackému a Masarykovi blíže, než bychom si mysleli. Cituji: „… i my účastnili se práce společné, od 10. do 20. století; v době gotické, v husitství zevropeizovali jsme se do té míry, že jsme se cítili kulturně silnější, že jsme sami chtěli udávat směrnice Evropě, své učitelce a vychovatelce, sami se uchopit kormidla. V té souvislosti je husitství nejvýznamnějším bodem našeho podílu v budování evropské osvěty – ale na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůraznit, že je to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí.“[6] Vliv Evropy na české dějiny shrnuje Pekař takto: „autonomie českého vývoje je omezena podstatně duchovým vlivem a povelem Evropy. … Rozhodující vliv Evropy v souvislostech a modalitách vyložených je mi, zavírám, hlavním, daleko nejdůležitějším faktorem našich dějin, hlavním tvůrcem našeho osudu.“[7] Pekař odkazuje na středoškolskou učebnici, kterou vydal poprvé v roce 1914 jako Dějiny naší říše, podruhé v roce 1921 jako Dějiny československé.  Pekař se snaží poněkud hegelovsky tvrdit, že když jsme jednali evropsky, tak jsme to nebyli my, kdo jednal, ale Evropa naším prostřednictvím, tedy ne my, ale Evropa byla dějinným subjektem.

Masarykova Evropa

Jako sebevědomý Evropan vystupuje a jedná Masaryk. Když píše Rusko a Evropa, tak samozřejmě mluví jménem Evropy a cílem knihy bylo přiblížit Rusko Evropě a Evropu Rusku.[8] Když za války píše Novou Evropu, tak se nezdráhá celou, zejména střední a východní Evropu překopat a přeorat.[9] Ne, že by se to stalo tak, jak to Masaryk naplánoval a narýsoval, ale projevil se tu způsob politického myšlení a jednání předtím od dob husitů ani potom v evropském měřítku u nás nevídaný. Masaryk založil ve středu Evropy novou demokratickou republiku. Za to ho dokonce pochválil jinak dosti kritický Patočka, považuje to za Masarykův největší filosofický čin a jako správný platonik se kloní před Masarykem jako před „filosofickým králem“ výrokem: „Filosofové stát většinou budovali ideálně, vytvořit jej skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli, a to právě Masarykovi.“[10]

Rádlova kritika

Rádl první otevřeně kritizuje Palackého dějinnou konstrukci postavenou na „válce Čechů a Němců“,[11] Evropa pro něj znamená nejen Evropu národů, které vidí jako dějinně podmíněné, ideologické děti 19. století, které už překročily svůj vrchol, ale především západní křesťanskou Evropu s demokracií, lidskými právy, filosofií, vědou a kulturou, kde národy neválčí, ale jedinci svobodně hledají pravdu a vzájemně se respektují se svými náboženskými, filosofickými i kulturními odlišnostmi. Rádlova kritika nacionalismu je kritikou romantického a pozitivistického naturalismu, organických koncepcí společnosti, národa a státu.

Hejdánkova korekce

Hejdánkovi je Rádlova kritika sympatická, považuje ji za nosnou a schůdnou, ale zároveň se domnívá, že neřeší problém nacionalismu nebo se tváří jako by to byl jen pseudoproblém. Je to jeden z mála bodů, v nichž se Hejdánek výslovně odchyluje a odlišuje od Rádla. Masarykovo řešení se mu jeví realističtější v tom, že Masaryk považuje národy za „skutečné“, i když jsou založeny na omylech, ideologiích, násilí a chybných výkladech minulosti. Hejdánek problém v nových koncepcích národa vidí v tom, že se z národa stává idol, super-totem, posvátné jsoucno, nadlidská, nadindividuální „osoba“ a to vede ke katastrofám.  Tedy navrhuje navázat na Masarykovo řešení, které poskytl v České otázce a v Naší nynější krizi, tedy v re-formování, pře-programování, pře-hodnocení ideje národa v tom smyslu, že kriticky zhodnotíme minulost a rozhodneme se pro takový národní program, který může přijmout každý člověk, nejen příslušník daného národa. Hejdánek interpretuje Masarykův výrok, že česká otázka je buď světová, nebo to není vůbec žádná otázka v tom smyslu, že cena našeho evropského přínosu „se bude měřit tím, kolika jiným lidem a národům budeme umět nabídnout něco, co budou moci přijmout za své (a ne si pouze „koupit“), nikoliv tím, co nás od nich ještě více oddálí.“[12] – To napsal Hejdánek v roce 1993 – od té doby a zvláště v posledních cca 14 letech, tedy od momentu, kdy jsme vstoupili do EU, postupuje ono oddalování.

Čeští Evropané

Byli Palacký, Masaryk a Rádl Evropané? Palacký byl liberálním, romanticky nacionálním Evropanem v liberální, romanticky nacionální Evropě, která v první půli 20. století přecházela z liberálně nacionální fáze do fáze extrémně nacionalistické, fašistické a nacistické s oslabenou liberální demokracií na ústupu. Masaryk i Rádl byli Evropané s americkým pojetím puritánské demokracie, která šla proti duchu doby. Hromádka při interpretaci Masaryka jako Evropana ukazuje Masarykovu návaznost na evropskou literaturu a filosofii, antiku, židovství, křesťanství, humanismus, reformaci, osvícenský racionalismus. Masarykovo evropanství popisuje takto: „Evropa existuje pouze pro toho, kdo je zúčastněn dynamicky a vědomě na jejích zápasech a bojích, kdo rozumí motivům jejího dila, kdo rozumí smyslu evropského kulturního tvoření. Usednout ke stolu Evropy neznamená si sednout k plným mísám a labužnicky se najíst. Být Evropanem znamená, vzít uvědoměle a odpovědně na sebe poslání Evropy a filosoficky, mravně, politicky a ovšem nábožensky bojovat o vítězství těch tendencí, které činí Evropu Evropou. … Evropanství je ono dynamické napětí, kterým z moře evropského pronikají stále určitěji a výrazněji svrchované normy pravdy, práva a spravedlnosti, ideály osobní svobody, osobní svéprávnosti, osobní odpovědnosti a lásky.“[13]

Jaké jsou evropské hodnoty? Lidská důstojnost, lidská a občanská práva, demokracie, pravda, spravedlnost, tedy hodnoty spojené s křesťanstvím, koncepcemi lidských práv a demokracie. Ústupem od těchto hodnot odcházíme z Evropy. Jestliže většinově nevíme nic o křesťanství a nejsme ani křesťany, ale ani ateisty, lidská práva vyměníme za ruské a čínské zboží, tak přestáváme být Evropany. Jestliže chceme být Evropany, tak to musíme nějak projevit, tedy přemýšlet o evropských otázkách, mluvit a psát o nich, volit evropské politiky a strany.

Střední Evropa

V době minulého režimu jsme byli považováni za východní Evropu a sovětský satelit. Na poli kultury se tomu snažili čelit naši spisovatelé, konkrétně Karel Kosík[14] a Milan Kundera[15] tím, že o nás psali jako o střední Evropě, ovšem středoevropané, o něž se opírali jako Kafka, Hašek, Janáček či Freud byli středoevropany jen místem narození, kulturně byli Evropany. Rádl ve Válce Čechů s Němci (1928) píše o středoevropském nacionalismu, který je dítětem německého romantického nacionalismu 19. století, ten staví do protikladu se západním pojetím svobody, které platí na druhém břehu Rýna, kde je svoboda spojena se zákonem a s odpovědností[16] a národ i stát jsou chápány ne jako kmen nebo velká rodina, ale jako to, vůči čemu jsem loyální a za co jsem odpovědný. Středoevropský nacionalismus nyní znovu ožívá tváří v tvář migrační krizi, která se nás sice tkla jen virtuálně, ale naši politici, média i veřejnost se chovají jako bychom byli permanentně ohrožováni davy migrantů. Je to ovšem zároveň také politika české opatrnosti či vychytralosti.

Evropa

Co je Evropa? Rádl říkal: řecká filosofie, křesťanství a římské právo, demokracie a lidská práva. Habermas: lidská důstojnost; lidská práva; demokracie – spravedlivé procedury, občanská participace, tvorba veřejného mínění a společné vůle, demokratické sebeurčení, demokratická legitimita – volba a zpětná vazba prostřednictvím veřejné kritiky volených zástupců občany; spravedlnost (možnost zmírnění a proměny strukturální sociální nerovnosti); lidská a občanská solidarita;[17] Ferrara uvažuje o Evropě jako sedimentu ústavních demokratických dokumentů v nejrozsáhlejším demokratickém prostoru planety a vypichuje nové body oproti starším demokratickým ústavám, hlavní smysl EU je pro něj demokratický projekt k vyloučení války, zákaz trestu smrti, ochrana integrity lidské osoby, každá lidská bytost má svou hodnotu (základ kosmopolitního projektu, z tohoto bodu rozvíjí Held i Habermas demokratický kosmopolitismus), svoboda, nezávislost a pluralita sdělovacích prostředků, rovnost žen a mužů ve všech oblastech, ochrana práv spotřebitelů, právo starších osob na důstojný, nezávislý, společenský a kulturní život – poněkud nepatřičné mi připadá Ferrarovo vyzdvihnutí formulace: „Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva“,[18] protože v okamžiku, kdy se daly do pohybu statisíce lidí z Afriky a Asie, aby se do toho mimořádného prostoru dostaly, tak to Evropu hodně rozkolísalo, i když stará, západní Evropa je se situací pořád schopna se vyrovnávat lépe, lidštěji a etičtěji než Evropa nová, střední či spíše opět znovu východní. Ještě jedna myšlenka je důležitá jak pro evropské právo, tak pro evropské občany a filosofy, a tedy že zdrojem i cílem evropského práva je evropský občan. Evropský občan se může sám brát o svá práva na evropské úrovni. Právo ovšem nevystačí samo o sobě, aby platilo, musí ho respektovat nejen evropské státy, ale i evropští občané, společenství je vytvářeno spíše povinnostmi, než právy, tedy převzetím břemen, která jsou s právy druhých, tedy zejména slabších, spojena.

Literatura

Ferrara, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In Nedostatek soudnosti. Praha, Filosofia 2007, s. 87-111

Habermas, J. K ustavení Evropy. Praha, Filosofia 2013

Hejdánek, L. Národ: ideologie či idea? in Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993, s. 274-287

Hromádka, J. L. Masaryk, Praha, J. Laichter 1930

Kosík, K. Co je střední Evropa, Obrana Karlova mostu. LtN, Praha 1992

Kundera, M. Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983) http://www.smatana.sk/archiv/clanky/kundera/milan-kundera-unos-zapadu-aned-tragedie-stredni-evropy-1983

Löwenstein, My a ti druzí. Brno, Doplněk 1997

Masaryk, T. G. Rusko a Evropa I. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1995

Masaryk, T. G. Nová Evropa. Brno, Doplněk 1994

Patočka, J. Pokus o českou národní filosofii a její nezdar. In Češi I, Praha, Oikoymenh 2006. s. 341-365

Pekař, J. Smysl českých dějin (O nový názor na české dějiny), 1928, in Spor o smysl českých dějin 1895-1938. ed. Havelka, M. Praha: Torst 1995, s. 499-560

Rádl, E. O německé revoluci. Praha 1933

Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993

Šimsa, M. Otázka Evropy na periférii, nebo v srdci Evropy? in Hrubec, M.(ed.): Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha, Filosofia 2005, s. 157-170.

[1] Šimsa, M. Otázka Evropy na periférii, nebo v srdci Evropy? in Hrubec, M.(ed.): Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha, Filosofia 2005, s. 157-170.

[2] Palacký, F. Úvod o dějinách českých. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Díl 1, č. 1, Praha 1848, s. 7-19.

[3] Löwenstein, B. My a ti druzí. Brno, Doplněk 1997, s. 236.

[4] Tamtéž, s. 237.

[5] Pekař, J. Smysl českých dějin, 1928, in Spor o smysl českých dějin 1895-1938. ed. Havelka, M. Praha: Torst 1995, s. 503.

[6] Tamtéž, s. 504.

[7] Tamtéž, s. 508.

[8] Masaryk, T. G. Rusko a Evropa I. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1995, s. 10 „Při své práci jsem měl zvláštní dvojaké postavení: myslil jsem na evropské i na ruské čtenářstvo – pro jedno bylo často třeba vylíčit věci neznámé, pro druhé bylo často nutno věci známé formulovat jinak a celek posunout do jiného světla.“ s. 13: „Přehlížíme-li vývoj od Petra, vidíme, že Rusko je rozdvojeno ve dvě poloviny, v Rusko staré s kulturou předpetrovskou a v Rusko nové, evropské.“ s. 16: „Rusko je – také Evropa. Stavím-li tedy Rusko a Evropu proti sobě, srovnávám dvojí období; Evropa není Rusku podstatně cizí, ale Rusko si ji přece neosvojilo, dosud neosvojilo úplně.“

[9] Masaryk, T. G. Nová Evropa. Brno, Doplněk 1994

[10] Patočka, J. Pokus o českou národní filosofii a její nezdar. In Češi I, Praha, Oikoymenh 2006, s. 343

[11] Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993

[12] Hejdánek, L. Národ: ideologie či idea? In: Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993, s. 285-287.

[13] Hromádka, J. L. Masaryk, Praha, J. Laichter 1930, s. 185.

[14] Kosík, K. Co je střední Evropa, Obrana Karlova mostu, LtN, Praha 1992, č. 51–52.

[15] Kundera, M. Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983) in http://www.smatana.sk/archiv/clanky/kundera/milan-kundera-unos-zapadu-aned-tragedie-stredni-evropy-1983.

[16] Tyto myšlenky Rádl explicitně rozvíjí in Rádl, E. O německé revoluci. Praha 1933.

[17] Habermas, J. K ustavení Evropy. Praha, Filosofia 2013.

[18] Ferrara, A. Evropa jako mimořádný prostor. In Nedostatek soudnosti. Praha, Filosofia 2007

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s