SUKCESIVNÍ LEJZR A SIMULTÁNNÍ SMRŽ

Jan Černoch

Department of Philosophy and Religious Studies, Faculty of Arts, Charles University in Prague, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Jan Černoch, Durasova 26, Slaný, 274 01. E-mail: trichokles@gmail.com

Shrnutí

Tato studie se zaměřuje na pozoruhodný rozdíl mezi eremiálními a hyletickými kulturami, které podle textu Lejzr a smrž od Stanislava Komárka patří ke kořenům evropské kultury. Charakteristiky eremiálních a hyletických kultur jsou interpretovány s ohledem na porozumění času a prostoru. Eremiální kultury se vyznačují fascinací časem, který chápou odděleně od absolutního prostoru. Svou fascinaci věčností mohou spojit právě s absolutním prostorem. Hyletické kultury se vyznačují fascinací relativním prostorem, který je s časem provázaný. Detailnější analýza vede k nutnosti rozlišovat různé významy sukcese a simultaneity. Odhalení fascinace časem ve fyzice od Einsteina dál je příkladem zajímavého výsledku, který může rozlišování různých pojetí sukcese a simultaneity mít pro porozumění fyzikálním teoriím, které se časem a prostorem zabývají.

Summary

„Successive laser and simultaneous morel“ This paper focuses on the striking difference between eremial cultures and hyletic cultures which belong together to the roots of European culture according to the text Lejzr a smrž (Laser and morel) by Stanislav Komárek. Features of eremial and hyletic cultures are interpreted with regard to the understanding of time and space. The eremial cultures are characterized by their fascination with time which they understand separately from the absolute space. They can connect their fascination with eternity just with the absolute space. The hyletic cultures are characterized by their fascination with relative space which is bound with time. More detailed analysis leads to a necessity of differentiation between different meanings of succession and simultaneity. Disclosure of the fascination with time in physics from Einstein and beyond is an example of interesting result which the differentiation between different concepts of succession and simultaneity can have for understanding of physical theories which deal with time and space.


Text Lejzr a smrž pochází z rozhovorů Stanislava Komárka a Zdeňka Neubauera při jejich cestě Izraelem v roce 1993, takže je jeho původ vztažen ke zkušenosti určené co do místa i času. Tématem textu Lejzr a smrž je rozdíl eremiálních a hyletických kultur v kontextu evropské kultury. Zdeněk Neubauer toto téma později rozvinul v textu Poušť a les (aneb Dvojí pramen metafyziky).[1] V této studii předkládám interpretaci charakteristik eremiálních a hyletických kultur, jak jsou obsaženy v textu Lejzr a smrž.[2]

Eremiální i hyletické kultury jsou původně definovány vazbou na specifické geografické prostředí. U eremiálních kultur jsou to „semiaridní, otevřené a zčásti i zcela pouštní krajiny“, zatímco hyletické kultury jsou vázány „na více či méně zalesněnou krajinu, v typickém prostředí pak na listnatý háj či les“.

Eremiální kultury se vyznačují třemi hlavními rysy:

  • jsou auditivní (upřednostňují sluch)
  • paradigmaty poznání jsou pro ně vyřčené slovo, hláskové písmo a zapsaný text (vyřčené slovo jako sekvence fonémů, zapsané slovo jako sekvence písmen, lineární text, v rámci biologie informační sekvence genetického zápisu)
  • hodnotu pro ně má věčnost (bůh je věčný, cílem poznání je formule, zákon a předpis, na něž lze nové jevy zredukovat)

Upřednostňování sluchu implicitně znamená důraz na vnímání sukcesivních skutečností, protože je slovo jako následnost fonémů ze své povahy sukcesivní. Následnost je zachována i při zápisu slova pomocí písmen. Přestože lze zapsané slovo opakovaně přečíst, je na sekvenci písmen patrná právě jednosměrnost, která je vlastní každé sukcesi. Také text se slovy sdílí tuto sukcesivnost spojenou s jednosměrností. Zvláště u zapsaných příběhů je linearita textu zdůrazněna, protože děj předpokládá sukcesi událostí. Potud svědčí první dva rysy eremiálních kultur o jejich fascinaci časem, nakolik jej lze chápat právě jako jednosměrnou sukcesi. Do této souvislosti zapadá fakt, že sloveso má v hebrejštině výsadní postavení: „Takto byl kořen téměř všech slov v hebrejštině jistým slovesným tvarem, zatímco příslovce, přídavná jména a podstatná jména byla získána modifikací slovesného tvaru pomocí předpon, přípon a jinými způsoby.“[3]

Podle třetího rysu se však eremiální kultury vyznačují fascinací věčností. To je na první pohled v rozporu s fascinací časem. Opakem sukcesivnosti času je simultaneita prostoru, takže čas může být jak v opozici k věčnosti, tak v opozici k prostoru. Zajímavé je, že hebrejština má totéž slovo pro prostor a Boha, což je předpokladem pro ztotožnění věčného Boha s absolutním prostorem:

„Toto spojení nekonečné prostorovosti s božskou všudypřítomností může být stopováno značně daleko do minulosti; Jammer ho stopoval skrze středověké hebrejské myšlení zpátky do biblických časů, když nalezlo skvělý poetický výraz v Žalmu 139. ʽMakomʼ je jménem, kterým je označen prostor i Bůh. Tak byl Newtonův pohled na prostor jako na ʽsensorium Deiʼ, který byl pokládán pozitivistickými komentátory Newtona v 19. století za šokující vniknutí ʽmysticismuʼ do Newtonova myšlení, pouze pokračováním staletí staré tradice.“[4]

Citovaný Max Jammer uvádí tuto myšlenku v souvislosti s kontrastem mezi židovským a řeckým myšlením:

„Nejranější známka spojení mezi prostorem a Bohem spočívá v užití termínu „místo“ (makom) jako jména pro Boha v palestinském judaismu prvního století. „V řecké filosofii se užití termínu ʽmístoʼ jako pojmenování Boha neobjevuje.“ Jediné náznaky řeckého vlivu v tomto použití jsou nalezeny u Sexta Empeirika a možná u Prokla.“[5]

Hláskové písmo má nakonec dvojí význam. Byť mají písmena určité pořadí nejen v abecedě, ale i v každém zapsaném slově, má každé písmeno svůj tvar a představuje simultánní skutečnost lišící se od všech ostatních písmen. Zdá se tedy, že eremiální kultury sice formuje fascinace časem, ale na druhou stranu připouštějí absolutní prostor. Simultaneita se tak stává dvojznačnou, protože odkazuje jednak k věčnosti a jednak k prostoru. Zaměření na absolutní prostor nevyžaduje zvláštní ohled na tvary, protože ty představují pouze relativní prostorové skutečnosti, které se v časové sukcesi ztrácejí. Stanislav Komárek připomíná zákaz zobrazování živých tvorů.

Hyletické kultury se také vyznačují třemi hlavními rysy:

  • jsou vizuální (upřednostňují zrak)
  • zaměřují se na tvar, tělesnost a podobnost (paradigmatem poznání je pro ně srovnání a nalezení většinou vizuálně tvarové analogie: podobenství a paralely Nového zákona, jazykové a uměleckohistorické komparatistiky, v rámci biologie srovnávací morfologie (goethovská přírodověda, naturfilosofická morfologie), francouzská a německá srovnávací anatomie, vývojová morfologie (embryologie), autonomistická škola (Fritz Süffert, Adolf Portmann) [6]
  • proměnlivost světa mají za přirozenou (proteovští bohové Keltů, světští bohové řeckého polytheismu)

Důraz na zrak implikuje vnímání simultánních skutečností. Viditelný tvar je totiž simultánní skutečnost, jejíž rozlišitelné rysy jsou dány alespoň do určité míry zároveň. Ohled na tělesnost také odkazuje k simultánním tvarům, které jsou nejen viditelné, ale principiálně i hmatatelné. Podobnost je možné vykazovat právě na simultánních skutečnostech. První dva rysy hyletických kultur tedy svědčí o fascinaci prostorem, nakolik je vymezen simultánními skutečnostmi, které jsou relativní vůči sobě navzájem i vůči sukcesi, ve které následují. Zaměření na tvary se totiž obejde bez předpokladu absolutního prostoru, zvlášť pokud by mohla být obrazem absolutního prostoru poušť.

Podle třetího rysu se však hyletické kultury vyznačují důrazem na proměnlivost. Proměnlivost implikuje časovou sukcesi. Orientace na simultánní tvary přirozeně vede k objevení řádu sukcese, protože je sukcese patrná na simultánních skutečnostech v sukcesivním pořádku. Takto je sukcese se simultaneitou provázaná.

Z této analýzy vyplývá, že ani hyletické, ani eremiální kultury se nedovedou zaměřit pouze na čas nebo prostor, ale vždy jsou nuceny zaujmout postoj jak k času, tak i k prostoru. Zatímco však strategie eremiálních kultur vede k oddělení času od prostoru, protože absolutní prostor je věčný a neměnný v protikladu k sukcesivním skutečnostem, které se dějí, strategie hyletických kultur připouští provázanost času a prostoru, protože v rámci sukcese se ukazují simultánní skutečnosti, a naopak simultánní skutečnost nelze udržet věčně mimo dění, protože se jeví v řádu sukcese. Oddělení času od prostoru pak může vést k bergsonovské nedělitelnosti času (durée) na rozdíl od dělitelnosti prostoru (espace): „Zkrátka, stejně jako v trvání je homogenní pouze to, co netrvá, tedy prostor, kde se řadí simultaneity, tak homogenní složkou pohybu je to, co mu přísluší nejméně, proběhnutý prostor, tedy nehybnost.“[7]

Po tomto představení hyletických a eremiálních kultur lze vyložit i název textu Lejzr a smrž. Ten totiž obrazně vyjadřuje rozdíl mezi eremiálními a hyletickými kulturami, protože lejzrový paprsek symbolizuje kultury eremiální, zatímco smrž kultury hyletické. Samo uvedení obrazů naznačuje příslušnost textu Lejzr a smrž spíše ke kultuře hyletické, neboť obraz je hyletickým vyjadřovacím prostředkem. Na obrazu lejzrového paprsku lze v souladu s odhalenou fascinací časem zdůraznit implicitní sukcesi částic. Stanislav Komárek však zdůrazňuje naopak druhou stránku, která byla spojena s fascinací věčností:

„Eremiální kulturní okruh měl vždy tendenci převádět skutečnost na pokud možno jednoduše slovně vyjádřitelnou formuli, zákon, předpis (jehož přísné a přesné dodržování bylo už samo sebou spasitelné), v kabalistické mystice i číslo, tedy nějaké netělesné abstraktum. […] Eremiální komponenta v evropském smýšlení se stala velice účinným nástrojem manipulace intelektuální (a v důsledku toho i věcné), je v ní obrovská síla i veliké riziko. Je velice účinným myšlenkovým instrumentem, cosi jako diamantový vrtáček, či ještě lépe lejzrový paprsek, velmi brizantní a skoro bez hmoty.“[8]

Na obrazu smrže je patrná jak fascinace prostorem, tak proměnlivost: „Představa smrže či jiné houby, ukazující formu v téměř čisté podobě, samu ze sebe rostoucí, sebe samu svým růstem a proměnami vyhmatávající, bez velkých skrytých tajemství uvnitř a přitom, ač jen z mykochitinu a vody, přece horribile dictu tělesná, by asi nejlépe symbolizovala hyletickou komponentu evropského myšlení.“[9]

Stanislav Komárek využívá rozdíl hyletických a eremiálních kultur v textu Lejzr a smrž k úvahám o takovém kulturním fenoménu, jakým je tradice vědy. Do eremiální myšlenkové tradice se podle něj řadí novověká věda: „Kořeny novověké vědy vyrůstají mimo veškerou pochybnost i z eremiální myšlenkové tradice. Židovské pojetí Zákona se nakonec odrazilo v představě zákona přírodního, evropské pojetí kauzality bylo významně ovlivněno arabským pojetím „mechanické“ osudovosti v její averroistické podobě, též arabská matematická formalizace (algebra, algoritmus) sehrála důležitou roli.“[10] V novověké vědě se tedy projevuje eremiální myšlenková tradice ve smyslu fascinace věčností, nikoli fascinace časem. Zajímavé je, že eremiální myšlenkovou tradici shledává Stanislav Komárek i v genetice: „Představa, že v živých organismech je cosi jako kniha, lineární text či současným vokabulářem řečeno, zápis genetické informace, je zcela netriviální a z vizuálního názoru neodvoditelná. Zvíře či rostlina jsou tu doslova tvořeny informační sekvencí – tedy čímsi jako slovem (i Golema, jinak neforemný kus hlíny, oživuje informační sekvence, sice krátká, ale zato ta nejrelativnější – šém – pravé jméno Boží).“[11] V genetice se tedy projevuje eremiální myšlenková tradice ve smyslu fascinace časem (sekvence lineárního textu), ale i fascinace věčností, nakolik je genetická informace neměnná.

Zajímavé je přejít od představené analýzy světa hyletických a eremiálních kultur k situaci, kdy je epistemologický svéráz eremiálních kultur konfrontován s epistemologickým svérázem kultur hyletických v rámci evropské kultury v širokém slova smyslu. V takové směsi jsou k dispozici různé významy sukcese (jednak sukcese postavená proti věčnosti, jednak sukcese provázaná se simultánními skutečnostmi), ale i různé významy simultaneity (jednak absolutní simultaneita, jednak simultaneita relativní). Konfrontace těchto významů je pak sledovatelná v různých kontextech, ať už jde o kontext theologický či fyzikálně filosofický.

Takto pestré pole významů nabízí různé možnosti. Na jednu stranu lze jeho komplikovanost opustit a vyvodit z rozdílu hyletických a eremiálních kultur rozdíl hlediska synchronního a hlediska diachronního. Simultánní skutečnosti jsou totiž synchronní, ať už jde o strukturu, obraz či fotografii. Sukcesivní skutečnosti jsou zase diachronní, ať už jde o pohyb, vyprávění či film.[12] I když by se mohlo zdát, že synchronní hledisko a diachronní hledisko rozdělují svět na dvě části, není těžké najít fenomény, které mají jak synchronní, tak diachronní aspekt. Mezi takové fenomény patří nejen jazyk (diachronní vývoj jazyka versus synchronní jazyková struktura), ale i živý tvor (diachronní evoluce versus synchronní morfologie) a dějiny (dějiny jako vyprávění versus obraz dějin). Chápání dějin prostřednictvím jejich obrazu tematizoval Zdeněk Vašíček: „V okamžiku, kdy je respektována simultánnost dějů, kdy ve vyprávění převládne společný rámec děje nad jednotlivými příběhy, lze hovořit o přechodu od diskursu příběhu k diskursu obrazu.“[13]

Na druhou stranu se lze komplikovanosti přidržet a zaměřit se na vzniklé mnohoznačnosti. Sukcesi lze chápat jednak jako nedělitelnou, jednak jako dělitelnou (dělitelné kontinuum či dělitelné/počitatelné diskontinuum). Případ simultaneity je ještě složitější. Simultaneita může být absolutní nebo relativní. Absolutní simultaneita může znamenat absolutní prostor, protože je opakem veškeré sukcese, ale ze stejného důvodu může znamenat také věčnost. Relativní simultaneita může mít prostorový ale i časový význam (současnost).[14] Když Max Jammer prochází historické koncepce simultaneity od antiky přes Einsteina dál, zaměřuje se na problém konvencionality simultaneity prostorově oddělených událostí (distant simultaneity):

„Jedním z hlavních problémů diskutovaných filosofy vědy v naší době je kontroverzní otázka, zda pojem vzdálené simultaneity [distant simultaneity] označuje něco faktického, empiricky testovatelného, nebo alespoň jednoznačně definovatelného, nebo zda odkazuje pouze k objektu konvence, to znamená k arbitrární dohodě bez jakéhokoli faktického obsahu, pokud jde o to, které události mají být nazvány simultánními. Tento „problém konvencionální teze týkající se pojmu vzdálené simultaneity [distant simultaneity]“ se zdá mít dalekosáhlé filosofické implikace.“[15]

Dochází k závěru, že tento problém není uspokojivě rozřešen: „Avšak, navzdory této bezprecedentní sofistikovanosti, otázka, zda teze konvencionality pojmu vzdálené simultaneity [distant simultaneity] je správná, dosud nedosáhla konečného nebo obecně přijatého uspokojivého řešení.“[16] Filosoficky zajímavý je nepoměr, kterého si všímá. Zatímco právě pojem simultaneity prostorově oddělených událostí je předmětem vášnivých diskusí, obdobný pojem simultaneity časově oddělených událostí zůstává stranou zájmu:

„Zatímco pojem událostí nastávajících na různých místech v prostoru, ale v témže momentu času (tj. vzdálená simultaneita [distant simultaneity]) je tématem zanícených diskusí, obdobnému pojmu dvou událostí nastávajících v různých momentech času, ale na tomtéž místě v prostoru byla sotva, pokud vůbec, věnována vážná pozornost.“[17]

Simultaneitu prostorově oddělených událostí Max Jammer rovněž nazývá temporální koincidencí prostorově oddělených událostí (temporal coincidence of spatially separated events). To znamená, že se jedná o časovou simultaneitu prostorově vzdálených událostí (současnost). Simultaneita časově oddělených událostí je naopak prostorovou koincidencí časově oddělených událostí (spatial coincidence of temporally separated events), tedy prostorovou simultaneitou po sobě jdoucích událostí. Fyzikové se podle Maxe Jammera omezují právě na časovou simultaneitu, zatímco prostorovou simultaneitu přehlížejí. Tato nová fascinace časem, která je zbavena rubu věčnosti, se tak stává konstitutivní jednostranností fyzikálního myšlení od Einsteina dál. Hans Reichenbach ve své knize The philosophy of space and time přiznává, že je v přírodní vědě čas fundamentálnější než prostor:

„Ukážeme, že tento paralelismus [tj. paralelismus prostoru a času] neexistuje objektivně a že v přírodní vědě je čas fundamentálnější než prostor, jehož topologické a metrické vztahy mohou být zcela zredukovány na pozorování času. Nakonec rozpoznáme, že časové uspořádání představuje prototyp kauzálního šíření, a tak odhalíme prostoro-časové uspořádání jako schéma kauzálního spojení. “[18]

Rozdíl hyletických a eremiálních kořenů evropské kultury by mohl inspirovat k metodickému určování podílu fascinace časem, fascinace prostorem a fascinace věčností (respektive fascinace tou kterou interpretací sukcese či simultaneity) na chápání světa, kultury, společnosti a sebe sama. Když například Zdeněk Vašíček představuje chápání dějin prostřednictvím obrazů (nikoli prostřednictvím vyprávění), píše v doslovu k jeho knize Obrazy (minulosti) Miroslav Petříček o opuštění jednostranné fascinace časem:

„Obraz dějin (např. Francouzské revoluce) je chronologie, kterou historik jako by rozvrhne do prostorových a hierarchických vztahů: právě tím ukazuje určitý proces ne jako jednoduchou lineární následnost, nýbrž jako útvar, který je vnitřně celistvý dík svým vnitřním relacím – svým napětím stejně jako svými kontrasty. I v tomto ohledu je Vašíčkova kniha nesmírně aktuální, neboť se dotýká něčeho, co sice již prožíváme, avšak co ještě možná nejsme s to plně reflektovat: jako by nás zvolna opouštěla jednostranná fascinace časem (a linearitou), takže si začínáme více všímat prostoru, tj. koexistence (různých kultur, různých časů, dokonce různých teorií, tj. koexistence různorodého).“ [19]

Interpretace charakteristik eremiálních a hyletických kultur v textu Lejzr a smrž tedy ukázala, že lze tyto kultury vymezit ve vztahu k porozumění času a prostoru, čímž je rozdíl těchto kultur zasazen do specifického fyzikálně-kosmologického rámce. Eremiální kultury se vyznačují fascinací časem a fascinací věčností spojenou s absolutním prostorem odděleným od času. Hyletické kultury se zase vyznačují fascinací relativním prostorem ve vztahu k času. Ve hře je tedy jednak daná jednostrannost (buď důraz na čas, nebo na prostor), jednak povaha vztahu času a prostoru (buď oddělení, nebo provázanost). Tato interpretace je podnětem k analýze různých významů sukcese a simultaneity. I po této transformaci původního tématu se jeví rozdíl eremiálních a hyletických kultur zajímavým příspěvkem k porozumění nejen kulturním fenoménům, ale i fyzikálním teoriím, které se časem a prostorem zabývají.

Literatura:

BERGSON, Henri. Essai sur les données immédiates de la conscience. Genève: Albert Skira, 1945

BOHM, David. Wholeness and the Implicate Order. Taylor and Francis e-Library, 2005

ČAPEK, Milíč. Introduction. in: Boston Studies in the Philosophy of Science. Volume XXII. The Concepts of Space and Time. Synthese library 74, 1976

JAMMER, Max. Concepts of space. New York: Dover Publications, Inc., 1993

JAMMER, Max. Concepts of Simultaneity. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2006

KOMÁREK, Stanislav. Lejzr a smrž. in: Sto esejů o přírodě a společnosti. Praha: Vesmír, 1995

KOMÁREK, Stanislav. Stručné dějiny biologie. Praha: Academia, 2017

KOMÁREK, Stanislav. Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy. Praha: Dokořán, 2004

NEUBAUER, Zdeněk. Poušť a les (aneb Dvojí pramen metafyziky). in: Vhled (číslo 3), 2001 (online: http://www.vhled.cz/Archiv/Casopis_Vhled(cislo3)/Vstupni_stranka/Prameny/Poust_a_les.html)

PETŘÍČEK, Miroslav. Archeologie historie z prehistorie obrazu. in: Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času. Praha: Prostor, 1996

REICHENBACH, Hans. The philosophy of space and time. New York: Dover Publications, Inc., 1958

VAŠÍČEK, Zdeněk. Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času. Praha: Prostor, 1996

[1] Zdeněk Neubauer: Poušť a les (aneb Dvojí pramen metafyziky). in: Vhled (číslo 3). 2001 (online: http://www.vhled.cz/Archiv/Casopis_Vhled(cislo3)/Vstupni_stranka/Prameny/Poust_a_les.html)

[2] Stanislav Komárek: Lejzr a smrž. in: Sto esejů o přírodě a společnosti. Vesmír. Praha. 1995. str 220-224

[3]Thus, the root of almost all words in Hebrew was a certain verbal form, while adverbs, adjectives and nouns were obtained by modifying the verbal form with prefixes, suffixes, and in other ways.“ (David Bohm: Wholeness and the Implicate Order. Taylor and Francis e-Library. 2005. str. 38)

[4] „This association of infinite spatiality with divine omnipresence may be traced considerably farther back into the past; Jammer traced it through medieval Hebrew thought back to Biblical times when it found a magnificent poetic expression in Psalm 139. ʽMakomʼ is the name by which both space and God were designated. Thus Newton´s view of space as ʽsensorium Deiʼ, which was regarded by the 19th century positivistic commentators on Newton as a shocking intrusion of ʽmysticismʼ into Newton´s thought, was merely a continuation of the centuries-old tradition.“ (Milíč Čapek: Introduction. in: Boston Studies in the Philosophy of Science. Volume XXII. The Concepts of Space and Time. Synthese library 74. edited by Milíč Čapek. 1976. str. XXIII-XXIV)

[5]  „The earliest indication of a connection between space and God lies in the use of the term „place“ (makom) as a name for God in Palestinian Judaism of the first century. „In Greek philosophy the use of the term ʽplaceʼ as an appellation of God does not occur.“ The only intimations of Greek influence in this usage are found in Sextus Empiricus and perhaps in Proclus.“ (Max Jammer: Concepts of space. Dover Publications, Inc. New York. 1993. str. 28-29)

[6] Příklady uvádím v náznacích, jak jsou zmíněny v textu Lejzr a smrž. Podrobnější přehled autorů a jejich děl lze nalézt v knize Stručné dějiny biologie, kde Stanislav Komárek rozdíl „hyletického kulturního okruhu“ a „kulturního okruhu eremiálního“ rovněž činí součástí výkladu (Stanislav Komárek: Stručné dějiny biologie. Academia. Praha. 2017. str. 33-34). Stanislava Komárka lze v tomto duchu k hyletické biologii přiřadit hlavně s ohledem na práce o fenoménech mimikry a aposematismu (Stanislav Komárek: Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy. Dokořán. Praha. 2004).

[7] „Bref, de même que dans la durée il n´y a d´homogène que ce qui ne dure pas, c´est-à-dire l´espace, où s´alignent les simultanéités, ainsi l´élément homogène du mouvement est ce qui  lui appartient le moins, l´espace parcouru, c´est-à-dire l´immobilité.“ (Henri Bergson: Essai sur les données immédiates de la conscience. Albert Skira. Genève. 1945. str. 95)

[8] Stanislav Komárek: Lejzr a smrž. in: Sto esejů o přírodě a společnosti. Vesmír. Praha. 1995. str 220-224

[9] Tamt.

[10] Tamt.

[11] Tamt.

[12] Film však může být chápán i jako směs obrazů a pohybu.

[13] Zdeněk Vašíček: Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času. Prostor. Praha. 1996. str. 17

[14] Relativita simultaneity implikuje mnohost simultánních skutečností na rozdíl od jedinosti simultaneity absolutní.

[15] „One of the major problems debated by philosophers of science in our time is the controversial question of whether the concept of distant simultaneity denotes something factual, empirically testable, or at least unambiguously definable, or whether it refers to merely an object of a convention, that is to an arbitrary stipulation without any factual content, as to which events are to be called simultaneous. This „problem of the conventionality thesis concerning the concept of distant simultaneity“ seems to have far-reaching philosophical implications.“ (Max Jammer: Concepts of Simultaneity. The Johns Hopkins University Press. Baltimore. 2006. str. 5)

[16] „Yet, despite this uprecedented sophistication, the question of whether the thesis of the conventionality of the concept of distant simultaneity is correct has not yet reached a final or generally accepted satisfactory solution.“ (Max Jammer: Concepts of Simultaneity. The Johns Hopkins University Press. Baltimore. 2006. str. 300)

[17] „While the concept of events occurring at different places in space but at the same moment of time (i. e., distant simultaneity) is the subject of heated discussions, the analogous concept of two events ocurring at different moments of time but at the same place in space has hardly, if ever, been given serious attention.“ (Max Jammer: Concepts of Simultaneity. The Johns Hopkins University Press. Baltimore. 2006. str. 300)

[18] „We shall show that the parallelism does not exist objectively and that in natural science time is more fundamental than space, the topological and metrical relations of which can be completely reduced to observations of time. We shall finally recognize that time order represents the prototype of causal propagation and thus discover space-time order as the schema of causal connection“ (Hans Reichenbach: The philosophy of space and time. Dover Publications, Inc. New York. 1958. str. 112-113)

[19] Miroslav Petříček: Archeologie historie z prehistorie obrazu. in: Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času. Prostor. Praha. 1996, str. 138

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s