Erbenova pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký aneb O pasivní princezně

Mgr. Jan Černoch

Department of Philosophy and Religious Studies, Faculty of Arts, Charles University in Prague, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Jan Černoch, Durasova 26, Slaný, 274 01.

E-mail: trichokles@gmail.com


Úvod

Text pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký od Karla Jaromíra Erbena je dostupný v různou měrou upravené podobě. Vycházím z jednoho méně upraveného vydání.[1] Zatímco například v jednom upravenějším vydání pohádky[2] čteme o „králevicovi“, toto vydání uvádí „královice“.[3] Postava královice prochází pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký od začátku do konce, což by mohlo být výzvou k provedení čistě psychologické interpretace pohádky, v jejímž centru by stál právě královic. Vše ostatní by se stalo jeho rozvinutím, takže i Dlouhý, Široký a Bystrozraký by byli jeho aspekty. Tato trojice je však doma ve světě, takže ji nelze bez obtíží zredukovat na postavu královice, čímž k výhradně psychologické interpretaci nepoukazují. Přestože totiž vyjadřují postavu královice (psychologický rozměr), zároveň svědčí o povaze světa, jehož mocnosti ztělesňují (kosmologický rozměr). Proto jsou Dlouhý, Široký a Bystrozraký výzvou ke kosmologické interpretaci této pohádky, kterou v této studii předkládám. Ukazuje se, že kosmologickou interpretaci nelze od psychologické interpretace jednoduše odtrhnout, takže se obě interpretace nakonec doplňují.

Pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký je podle mého názoru klíčová pro pochopení pasivní princezny.[4] Fenomén pasivní princezny je podnětem k rozvinutí typologie aktivních, reaktivních a pasivních povah pohádkových postav. Zatímco Dlouhý, Široký a Bystrozraký mají aktivní povahu, je královicova povaha reaktivní. Když je nakonec oddělen svět od domova, spadá na stranu světa aktivita, zatímco na stranu domova reaktivita. Pasivita zůstává problematickým stádiem, které vyzývá k aktivitě.

Objevení princezny

Při výkladu pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký rozlišuji tři hlavní fáze: objevení princezny, cesta za princeznou a získání princezny. Pohádka začíná tím, že starý král královice vyzývá, aby se oženil, ačkoli ten žádnou nevěstu nezná. Proto mu král dá klíč od komnaty ve věži, kde si má vybrat. Královic tedy přebírá iniciativu, což svědčí o jeho reaktivním způsobu života, protože je jeho jednání odpovědí na výzvu krále. Přestože mu dosud byla uzavřena určitá stránka světa, starý král ho vede k tomu, aby ji poznal.[5] O královicově matce zde není zmínky, takže ženský element v jeho životě zatím úplně chybí.

Zlatý klíč vede do vysoko položené komnaty: „Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo. Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec, a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že královic na nich očí nenechal.“[6] Vysoká poloha komnaty a kontrast zelené podlahy a nebeského stropu naznačují překročení dosavadních hranic světa. Královic najednou poznává ženskou dimenzi světa, byť jenom vizuálně. Ta je navíc rozrůzněná do dvanácti různých aspektů, což nápadně připomíná běh roku s dvanácti měsíci.[7] Tato typologie žen je zde podána bez výkladu a bez alternativy a královici otevírá nepoznaný svět.

Tím se dostáváme k samotnému objevení princezny. Jakkoli jsou panny pouze vizuální, žijí jako hologramy: „A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit.“[8] Královice ovšem povrchní hologramy neuspokojují, láká ho skrytost, netransparentnost, tajemství a hloubka: „Tu zpozoroval královic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu.“[9] Zarážející situace. Královic, který neznal žádnou nevěstu, si ze vší ženské nádhery vybere tu nejtajemnější: „Královic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!“ A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všechny ty obrazy zmizely.“[10] Královicova reaktivní povaha je tentokrát patrná na tom, že se rozhoduje v reakci na bolící srdce. Kromě toho vidíme nutnost jednostranné volby tváří v tvář mnohostrannosti světa. Královic si nemůže vybrat více jak jednu ženu, i když ví, že jich více je. Jednostranná volba svědčí o svobodě i nutnosti ve vztahu ke světu. Možností je více, ale musí být uskutečněna pouze jedna.

Královic se potom vrací ke svému otci králi, který z jeho volby není zrovna potěšený: „Zles učinil, synu můj! žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestati se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své, a zdráv mi se domů zase vrať![11] Na první pohled je nápadná ta neodvolatelná závaznost, která doprovází princovo jednostranné rozhodnutí. Kvůli němu má princ podstoupit nebezpečí a vykonat cestu tam a zase zpátky. Žádné přemlouvání ve stylu „To bys neměl dělat!“. Překvapující je, že má starý král tak přesné znalosti o tajemné princezně. Říká synovi, v čem je problém, kde ji najde a jaká je pravděpodobnost na úspěch. Zlý černokněžník a železný zámek pravděpodobně neodkazují k metalové subkultuře, ale k nějaké pevné překážce, která princeznu omezuje a podtrhuje její uzavřenost. Zatím vidíme, že je tato překážka dvojí: zlý černokněžník a železný zámek.[12] Královic tedy objevil princeznu, která dává na odiv svou pasivitu, protože působí mrtvolně a navíc je zakrytá závojem a uvězněná černokněžníkem v železném zámku. Prostřednictvím pasivní princezny se královici jeví pasivní stránka světa.

Cesta za princeznou

Královic jede za princeznou na koni. Dostává se do lesa a začíná bloudit. Náhle na něj někdo volá. Je to vysoký člověk, který k němu chce vstoupit do služby, takže iniciativa opět není na straně reaktivního královice, který se ptá uchazeče na identitu: „„Kdopak jsi?“ řekl královic, „a co umíš dělat?“ „Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylezt.[13] To Dlouhý zvládne stejně jako najít cestu z lesa ven. Co je tedy Dlouhý zač, že to všechno dokáže? Jeho hlavní schopností je zaujmout odstup. Tento odstup se ukazuje důležitý pro orientaci. Dlouhý dokáže v prostoru zvětšovat měřítko a nacházet tak detaily (ptačí hnízdo), ale i celkové souvislosti (cesta z lesa). Prostřednictvím Dlouhého se princi jeví živý svět jako aktivní moc zvětšovat měřítko (kosmologický rozměr Dlouhého). Tu si královic může osvojit jakožto rozum (psychologický rozměr Dlouhého). Rozum totiž také pracuje s odstupem a celkovými souvislostmi, které jsou z tohoto odstupu vidět. Je třeba dodat, že je to rozum v souladu s praxí, protože tento odstup je užitečný k orientaci. Tím, že chce Dlouhý vstoupit k princi do služby, je tedy princ obdařen rozumem, který je na prvním místě, pokud jde o poznávání aktivní povahy světa. Vůdčí a kritický král je nyní zastoupen Dlouhým.

Princ na koni společně s Dlouhým se dostávají z lesa ven a před nimi se rozprostírá široká rovina. Dlouhý ihned upozorňuje prince, že v této krajině je někdo, kdo je s ním spřízněný: „„Támhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru že by vám dobře posloužil.“[14] Představení této druhé postavy je vtipné. Dlouhý pro ni nejprve doskočí, protože by jí dlouho trvalo, než by došla. Když pak Široký ukazuje, co umí, musí ostatní utíkat do lesa: „Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyřvěderní soudek. „Kdopak jsi ty?“ zeptal se ho královic, „a co umíš dělat?“ „Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“ „Tedy mi se ukaž.“ „Pane, ujíždějte honem – honem zpátky do lesa!“ volal Široký a počal se nadýmat.[15] Zde je zřejmé, že objevení Dlouhého v lese plném vysokých stromů a Širokého na široké rovině není náhodné. Právě v těchto krajinách jsou jejich schopnosti zjevné. Co je tedy Široký zač? Dokáže se nafouknout a zaplnit celou planinu. Jeho hlavní schopností je tedy pojímat a obsahovat. Prostřednictvím Dlouhého se princi jeví živý svět jako aktivní moc obsahovat jiné (kosmologický rozměr Širokého). Tu si královic může osvojit jakožto otevřenost (psychologický rozměr Širokého). Otevřenost implikuje pojímání do sebe a postihování i těch nejmenších detailů. Zatímco Dlouhý vytváří odstup od toho, co je vně něj, v případě Širokého jde naopak o pojímání toho, co pak bude uvnitř něj.

Princ tedy na své cestě získává rozum a pak otevřenost, a tak poznává další stránku aktivní povahy světa. Toto pořadí není náhodné. Je totiž evidentní, že královic v lese nemohl potkat Širokého z prostorových důvodů. Pokud však Dlouhý implikuje rozum a Širokého zase otevřenost, máme druhý důvod, proč je toto pořadí nezvratné. Kdyby měl princ, který nedávno opustil krále, získat nejprve otevřenost, nejspíš by se z lesa vůbec nedostal, protože by ho otevřenost pro samé detaily v lese uvěznila. Protože Dlouhý dovedl prince k Širokému, osvojil si princ otevřenost pro detaily na popud rozumu. Něco mu ale stále ještě chybí.

Za rovinou jsou skály, kde potkávají třetí postavu: „Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem.[16] Vůdčí role Dlouhého/rozumu je zde zachována, protože Dlouhý opět vyzývá prince, aby vzal do služby dalšího spřízněnce: „„Pane, to je náš třetí kamarád,“ povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru že by vám darmo nejedl.“ „Kdopak jsi?“ zeptal se ho královic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“ „Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“[17] Přirozeným prostředím Bystrozrakého jsou skály, obecně překážky, vůči kterým nestačí jen zaujmout odstup (Dlouhý) nebo se jim otevřít (Široký). Co je tedy Bystrozraký zač? Dokáže překonávat překážky a procházet jimi navzdory. Prostřednictvím Bystrozrakého se princi jeví živý svět jako aktivní moc rušit meze (kosmologický rozměr Bystrozrakého). Tu si královic může osvojit jakožto schopnost překonání překážek (psychologický rozměr Bystrozrakého). Oheň, kterým Bystrozraký spaluje hořlavé překážky, je rovněž známkou zvratu.[18]

Planina má tedy svou neprostupnou hranici, na kterou by otevřenost pouze narazila a uznala by její platnost. Proč by ale skály nezvládl Dlouhý? Vždyť už na začátku přenesl Širokého, aby překonal prostorovou vzdálenost. Oproti Bystrozrakému je však Dlouhý pouze povrchní, protože nedokáže odhalit to, co je důkladně skryté. Bystrozraký odhaluje skryté tím, že popírá zjevné: „Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a královici to přinesl. Bylo to ryzí zlato.[19] Princ by si vystačil jen s Dlouhým a Širokým, kdyby nebylo neprostupných překážek, které nelze překročit a které je třeba projít skrz. Bystrozraký je nezbytný tam, kde má být rozhodnutí dotaženo do konce a kde už nelze udělat krok stranou, ať už proto, že došlo ke změně plánu, nebo proto, že se objevila zdánlivá nemožnost.

Právě Bystrozrakého se princ ptá, jak daleko je ještě železný zámek. Ten odpovídá s jistotou a humorem ve stylu Dumasových Tří mušketýrů[20]: „„Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes – právě nám tam nyní chystají večeři.“ „A co tam dělá moje nevěsta?“ „Za železnou mřeží / na vysoké věži / černokněžník ji střeží.“ A královic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!“ A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat.[21] Princ tedy vyzývá své druhy, aby s ním podstoupili dobro-družství. Zdá se, že dobro, o které jim jde, spočívá v překonávání pasivity. Až Bystrozraký dává vyniknout této princově rozhodnosti vysvobodit princeznu. Pravděpodobně ho ale princ nemohl potkat již v lese. Musel nejdřív dokázat, že je vůbec schopen putovat světem, což mu umožnili Dlouhý a Široký, aby nakonec znovu potvrdil, že jeho cíl je mnohem větší, když vzal do služby Bystrozrakého. Dlouhý, Široký a Bystrozraký – v královicových službách rozum, otevřenost a schopnost překonání překážek – se tak ukazují jako nezbytné schopnosti královice (psychologický výklad), ale i jako aktivní stránky živého světa (kosmologický výklad). Zatímco pasivní stránku světa představuje pouze princezna, aktivní stránka světa je rozrůzněná do třech podob: Dlouhý, Široký a Bystrozraký.[22]

S pomocí svých služebníků se princ dostává do železného hradu už večer. Jako kdyby se však všichni tři nechali chytit do pasti: „a když už bylo nad západem, viděl královic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem, a královic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.[23] Žádné vřelé uvítání je nečeká. Musejí si poradit sami: „Když se tu v nádvoří ohlédli, dal královic koně svého do konírny – a bylo mu tu všecko už přichystáno – a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nepohnul – byli všickni zkamenělí.[24] Zkamenění je názorným obrazem pasivity. Všichni čtyři se musejí sami obsloužit u stolu: „Prošli několik pokojův a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostříno bylo čtyrem osobám. Čekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.[25] To, že princezna hosty neobsloužila, ba dokonce neposlala ani své sluhy, svědčí opět o její pasivitě. Hosti dostali najíst po dlouhé cestě, protože se nezdráhali a aktivně se pustili do připraveného jídla.

Po jídle se objevil černokněžník s pasivní princeznou: „Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. Vtom nenadále rozlítly se dveře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu.[26] V případě černokněžníka není určen žádný příbuzenský vztah k princezně, o jejíž rodině nic nevíme. Černokněžník prostě k princezně patří a doplňuje její pasivitu reaktivitou. Ať už je minulost černokněžníka jakákoli, nyní se jeví jako reaktivní pán železného zámku. Místo aby aktivně napadal cizince, uzavírá s nimi dohodu, jejímž výsledkem má být jejich prohra a zkamenění. Rysy černokněžníka rovněž nesvědčí o tom, že by měl aktivní povahu. Je to shrbený stařec, což naznačuje nedostatek flexibility a zkostnatělost. Dále má dlouhý černý oděv, což zdůrazňuje jeho vážnost. Holá hlava je opakem divoké volnosti. Šedivé vousy po kolena upomínají na nezvratné plynutí času. Všechno jsou to známky omezení, což je ještě zjevnější u třech železných obručí.[27] Na princezně je nápadné, že je oblečená do opačné barvy než černokněžník. Je podřízená černokněžníkovi, takže je pasivní i vůči němu.[28] Z pohledu prince musí princezna vypadat přinejmenším nevlídně.

Získání princezny

Královic nepřehlédnutelnou pasivitu princezny nepřeceňuje, což je nezbytné, když ji chce získat. Její pasivitu bude muset postupně a trpělivě překonat: „Královic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale prvé než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník: „Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvést. Herež! budiž tak, vem si ji, jestliže ji po tři noci dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všickni, co přišli prve než ty.“[29] Princ tedy nejprve zjišťuje, za jakých podmínek může princeznu získat. To, že princezna uniká, není známkou její aktivity, ale právě pasivity, která prince vyzývá k aktivitě. Zkamenět znamená propadnout pasivitě, která se šíří na poražené. Železný zámek pasivitu sdružuje a představuje mrtvý domov.[30]

Královic je pannou fascinován, ale ona neodpovídá a vypadá, jako kdyby byla také zkamenělá: „Královic nemohl z té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru.[31] Přestože je mu jasné, že musí být trpělivý, tak toho vlastně není schopen. Jeho slova nejspíš nejsou věrohodná, dokud nejsou podložená skutky. Nezbývá mu tedy, než reagovat na černokněžníkovu nabídku a princeznu uhlídat. Dlouhý, Široký a Bystrozraký mu pomohou. Stačí, aby neusnuli. To se jim však nepodaří.

První se probouzí princ a je zasažen zmizením princezny: „Ráno když se počalo rozednívat, královic první se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil – královna pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se, co dělat?[32] Zde se opět ukazuje, že má princ reaktivní povahu na rozdíl od aktivní povahy Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. To znamená, že musí být k aktivitě podnícen. Tak je nyní zasažen ztrátou princezny[33], a proto ji chce najít. Bystrozraký se ihned iniciativně nabízí: „„Nestarejte se, pane, nic!“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím“! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub, a na tom dubě na vršku žalud  – a ten žalud je ona. Ať mne Dlouhý vezme na ramena a dostanem ji.“[34] Rozhodující roli má v tomto případě Bystrozraký. Okamžitě posoudí situaci a za pomoci Dlouhého jedná. Schopnost překonání překážek spojená s rozumem vede k opětovnému získání princezny: „I neminulo ani, co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu, a Dlouhý královici ten žalud podal: „Pane, pusťte jej na zem!“ Královic jej pustil, a v tom okamžení stála královna vedle něho.[35] Musel to být právě královic, kdo vrátil princezně její podobu, aby se zachoval aktivně.[36] Celá zkouška připomíná situaci, kdy Dlouhý podával princi z vrcholu stromu ptačí hnízdo. Jsou zde ovšem dva zásadní rozdíly. Zaprvé se jedná o žalud, tedy o něco, co ke stromu patří ještě těsněji než hnízdo. Zadruhé tento žalud je sama královna.

Co může znamenat, že princ získá princeznu v podobě žaludu? Dub je statný strom, který tradičně odkazuje k vládnoucí moci. Protože je žalud semínkem dubu, máme důvod se domnívat, že poznat princeznu jakožto žalud znamená uznat, že je zdrojem vládnoucí moci. Ať už je tedy její pasivita jakkoli frustrující, je třeba ji přijmout, protože královna skrývá velký potenciál. Královic má pochopit, že královna navzdory své pasivitě ztělesňuje zárodek vládnoucí moci. Pro královnu má královicovo gesto ještě další význam. Královic jí totiž ukazuje mužství v jiném světle. Prostřednictvím černokněžníka znamená mužství omezení. Prostřednictvím královice má však mužství osvobozující význam. Tím, že královna unikla, pasivně se stáhla, ale zároveň dala královici příležitost, aby ji aktivně osvobodil. Protože ji královic za pomoci Bystrozrakého a Dlouhého objevil a vrátil jí její známou podobu, odhalil její skrytý projev. Tím překonal omezení, a tak praskla obruč na černokněžníkovi. Získat princeznu jako žalud na dubu uprostřed vzdáleného lesa tedy znamená prokázat jí pozornost a pomoci jí, aby se projevila.

To je však teprve začátek. Černokněžník princeznu odvádí pryč, protože je stále omezena pasivitou. Princovi zatím vzniká volný čas, kdy se prochází po zámku, kde je mrtvo: „Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul.[37] Dokonce ani řeka neteče. Catering je však zajištěn. Hosté zjevně nemají vyhladovět. Mají mít sílu na to, aby princezně pomohli. Na druhou stranu může mít právě zdejší jídlo uspávající účinek, takže napodruhé strážci princezny opět usnou. Princ se probouzí opět jako první a ihned se obrací na Bystrozrakého. Podle Bystrozrakého je tentokrát princezna drahým kamenem v hoře: „„Už ji vidím! dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona. Když mne tam Dlouhý donese, dostaneme ji.“[38] Drahý kámen získají a ten se opět promění v královnu. Rozhodující kombinací je v případě této zkoušky opět rozum a schopnost překonání překážek. Teď již musí princ princeznu vysloveně dobývat. Uznat, že je právoplatnou královnou navzdory tomu, že je v železném zámku mrtvo, bylo povrchní záležitostí ve srovnání s tímto úkonem. Princ musí princezně dát najevo, že pro něj má tu nejvyšší hodnotu. Musí jí prokázat úctu. Princezna jeho vyznání uvěřila, protože podruhé osvobodil její projev. Druhá obruč na černokněžníkovi praskla. Její pasivita šla tentokrát tak daleko, že se stala předmětem. V případě žaludu šlo alespoň o formu života.

I když má princ dvě třetiny práce hotové a obtížnost prací postupně roste, odvádí černokněžník princeznu stejně jako napoprvé. To by mohlo znamenat, že všechny tři překážky mají stejnou důležitost, takže dokud nejsou všechny odstraněny, není vyhráno. Napotřetí samozřejmě všichni zase usnou a princezna opět zmizí. Princ se probouzí i tentokrát jako první a obrací se na Bystrozrakého. Bystrozraký zhodnotí situaci a dojde k závěru, že budou potřebovat i Širokého: „„Hó, pane!“ povídá, „daleko je, daleko! tři sta mil odtud je černé moře, a prostřed toho moře na dně leží skořepina, a v té skořepině zlatý prsten – a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostanem! Ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budem ho potřebovat!“[39] Široký pomůže Dlouhému vyndat prsten z moře tak, že většinu vody vypije. Nejprve tedy musí spolupracovat rozum a schopnost překonání překážek, ale aby potom mohl rozum práci dokončit, je třeba otevřenosti.[40] Jako zlatý prsten je již princezna připravena odevzdat se svému princi. Zlatý prsten je totiž něco podstatně odkázaného na toho, kdo jej nosí a komu se dává. Otevřenost má své místo až v tomto posledním momentě a nikoli hned na začátku. Poslední zkoušku princ dokončil až na poslední chvíli, protože to nebylo vůbec snadné: „Bystrozraký vida, co se v zámku děje, a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prásk![41] S poslední obručí se z černokněžníka stává havran, který odlétá pryč. Princezna je získána, protože se princi podařilo obstát ve všech zkouškách ve stanoveném pořadí. Prsten je známkou tohoto závazku a posledním překonaným výrazem její pasivity, kvůli níž se opět stala předmětem.

Princezna konečně mluví, děkuje svému zachránci a vrací se jí zdravá barva: „A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala královici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže.[42] Zámek ožívá spolu s ní: „Všude živo, všude veselo![43] Když princovi vysvobození dvořané děkují, pokorně uznává zásluhy Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého: „Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy.“[44] Princ tedy uznal podíl mocností světa na jeho úspěchu. Nakonec se královic s královnou vydávají ke královicovu otci. Ten pláče radostí, že se jeho syn přece jen vrátil. Následuje svatba.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký potom od prince odcházejí do světa: „Když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práci. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali: „Všecko vám dám, co budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!“ Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vzali od něho odpuštění a šli přec, a po tu dobu se někde ve světě potloukají.[45] Princ ví, jak dobří pomocníci všichni tři jsou, takže není divu, že by je chtěl mít u sebe. Jeho místo však již není ve světě, ale doma. Domov mohl vytvořit proto, že nejprve žil ve světě. Vytvořením domova se však od světa svým způsobem distancoval. Dlouhý, Široký a Bystrozraký mají aktivní povahu, protože jsou doma ve světě, kam se vydávají princové na zkušenou. Jsou k ruce nejen královici, ale i komukoli jinému.[46] Zatímco princezna je zbavena pasivity, princ je zbaven aktivity jeho pomocníků. To, co zbývá, je reaktivita prince a princezny. Protože je domov vymezen reaktivitou, je zřejmé, proč tam z povahy aktivní Dlouhý, Široký a Bystrozraký nepatří. Pasivita princezny byla podnětem k tomu, aby si reaktivní princ osvojil aktivitu, a tak přiznal, že je odkázán na svět, ve kterém žije. Díky získané aktivitě princezninu pasivitu překonal, ale aktivita ho opět opustila, takže je jejich společný domov opět vymezen reaktivitou.[47] Pokud pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký vypráví o střetu dobra a zla, je v jejím kontextu dobro aktivitou, která rozbíjí pasivitu, a zlo je naopak aktivitou, která působí pasivitu.[48]

Shrnutí

Dlouhý, Široký a Bystrozraký je známou českou pohádkou od Karla Jaromíra Erbena. V této studii navrhuji interpretaci královny jako pasivní princezny. Vodítkem této interpretace je motiv poznání světa v této pohádce. Typologie rozlišující aktivní, reaktivní a pasivní pohádkové postavy poskytuje sjednocující rámec této pohádky, v němž aktivita přísluší Dlouhému, Širokému a Bystrozrakému, reaktivita přísluší královici a pasivita přísluší královně. Pasivita se stává podnětem k doplnění reaktivity aktivitou. Domov je nakonec postaven proti aktivnímu světu, protože představuje prostor reaktivity. Kosmologické hledisko na pohádkové postavy je doprovázeno psychologickým hlediskem, protože Dlouhý, Široký a Bystrozraký na jednu stranu představují mocnosti světa (moc zvětšovat měřítko, moc obsahovat a moc rušit meze), ale na druhou stranu si je královic osvojuje jako vlastní psychologické vlastnosti (rozum, otevřenost a schopnost překonání překážek).

Summary

Erben´s fairy tale Long, Wide and Sharp-Eyed or of passive princess“ Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Long, Wide and Sharp-Eyed) is known Czech fairy tale by Karel Jaromír Erben. In this paper I suggest the interpretation of queen as an passive princess. Clue of this interpretation is a motive of knowledge of the world in this fairy tale. Typology differentiating active, reactive and passive fairy-tale characters provides an unifying frame of the fairy tale in which activity belongs to Long, Wide and Sharp-Eyed, reactivity belongs to prince and passivity belongs to the queen. The passivity becomes an impulse to supplement the reactivity with the activity. Home is eventually opposed to the active world because it represents a space of reactivity. The cosmological perspective on the fairy-tale characters is accompanied by the psychological perspective because Long, Wide and Sharp-Eyed represent powers of the world (power to enlarge a scale, power to contain and power to eliminate boundaries) on the one hand, but the prince appropriates them as his own psychological properties (reason, openness and ability to overcome obstacles) on the other hand.

Literatura

ERBEN, Karel Jaromír. Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Praha: Nakladatelství Svoboda-Libertas, 1993

ERBEN, Karel Jaromír. Pohádky. Praha: Československý spisovatel, 1976

GRIMM, Jacob a GRIMM, Wilhelm. Pohádky bratří Grimmů. Praha: Brio, 2004

HAVEL, Ivan M., Vytržení (Radimu Paloušovi k sedmdesátinám). URL: http://www.cts.cuni.cz/~havel/work/rp-94.html

KLÍMA, Ladislav. Utrpení knížete Sternenhocha. Praha: Maťa, 2004

Slovník spisovného jazyka českého. URL: https://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=&sti=EMPTY&where=hesla&hsubstr=no

[1] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 8-14 (Redakce této knihy na straně 186 poznamenává: „Při textologické úpravě výboru řídili jsme se těmito zásadami: drželi jsme se současného pravopisu tam, kde jím není narušena tvaroslovná složka, ani jiná autorova osobitost. Plně jsme respektovali interpunkci s výjimkou zastaralého pravidla, podle něhož se dvě věty s různým podmětem oddělují čárkou i před spojkou a.“

[2] Karel Jaromír Erben: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Nakladatelství Svoboda-Libertas. 1993. Praha (Číslo stránky nelze uvést, protože tato bohatě ilustrovaná knížka čísla stran neobsahuje.)

[3] Slovník spisovného jazyka českého uvádí u hesla „králevic“ také zastaralou variantu „královic“. (https://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=kr%C3%A1levic&sti=EMPTY&where=hesla&hsubstr=no)

[4] V Erbenově pohádce Zlatovláska naopak nacházím aktivní princeznu.

[5]Z hlediska psychologického výkladu králova a královicova chování bychom nebyli nuceni respektovat jejich oddělenost. Mohlo by se jednat o dvě stránky téhož prince, jehož svět je utvářen tím, že na jednu stranu ví, že už je nejvyšší čas hledat princeznu, ale na druhou stranu žádnou nezná, takže stojí o poučení.

[6] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 8

[7] Zde se nabízí astrologický výklad, který nebudu rozvíjet.

[8] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 8

[9] Ibid., s. 8

[10]Ibid., s. 8 Celá tato situace připomíná začátek knihy Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Nabízím ke srovnání: „Poprvé uzřel jsem Helgu na jistém plese; mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé. Vyčouhlá postava, tenká, že jsi se jí lekl; tvář hanebně bledá, skoro bílá, prahubená; židovský nos, všechny tahy, ač jinak ne nejhorší, tak nějak zvadlé, ospalé, uspávající; vypadala jako mrtvola, mechanismem nějakým pohybovaná, – a stejně jako tvář, byly i její pohyby strašně líné a chcípavé. Oči měla pořád sklopené jako pětileté nejstydlivější děvčátko. Ještě nejlepší na ní byly mohutné, jako saze černé vlasy…Bylo mně direktně špatně, když jsem se ponejprv pohledem o ni otřel; a když mi hrabě M., diletující v malířství, řekl: „Ta slečna má nanejvýš interesantní, klasicky krásnou tvář,“ – nemohl jsem se zdržet chechtotu. Vůbec nevím, jak to, že všichni tihle výtvarníci a lidé „vybroušeného vkusu“ žádný vkus nemají, – patrně jej brousili tak dlouho, až z něho nic nezbylo; co se mně líbí, jim se zrovna nelíbí, a co se mně nelíbí, jim jako naschvál se líbí. Tak třeba já nevyměnil bych tvář žádné buclaté Berlíňačky za hlavy všech řeckých kamenných bohyň, a skoro každý voják od infanterie je pro mne hezčí, než takový nosatý, podivný Schiller a Goethe, o jejichž kráse a ušlechtilosti se tolik žvaní. Ale přesto, věříte? Musil jsem se pořád a pořád po ní dívat…A když jednou, tančíc těsně vedle mne, pozdvihla náhodou zraky, na mě přitom ani nehledíc, jako by do mne vpálila plný elektrický náboj…A od toho dne musil jsem na ni dost myslit.“ (Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha. Maťa. Praha. 2004. str. 8)

[11] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 8 Pouze na tomto místě je řečeno, že je černokněžník zlý. Zdá se, že jeho zlo nakonec spočívá v tom, že činí druhé pasivními.

[12] Podobně jako v případě prince by psychologický výklad ani v případě princezny nebyl povinen striktně oddělovat černokněžníka, železný zámek a pannu. Mohou to být tři různé aspekty jediné princezny.

[13] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 9

[14] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 9

[15] Ibid., s. 9

[16] Ibid., s. 10

[17] Ibid., s. 10

[18] Ivan M. Havel interpretuje bystrozrakost jako schopnost vidět zároveň to, co je vlastní různým měřítkům: „Kdybychom byli bystrozrací, spatřili bychom molekuly, strom i les, všechno najednou.“ (Ivan M. Havel: Vytržení. 19. URL: http://www.cts.cuni.cz/~havel/work/rp-94.html) Tato extrémní simultaneita různých měřítek vede v případě Bystrozrakého paradoxně až ke zničení prostorové skutečnosti. Zatímco Dlouhý odkazuje k měřítkovosti prostoru a Široký k obsažnosti prostoru, Bystrozraký odkazuje spíše k času, protože prostorové skutečnosti ničí nebo je neguje tím, že hledí skrz ně, jako kdyby v prostoru vůbec nebyly.

[19] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 10

[20] Mohlo by být zajímavé srovnat Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého s Athosem, Porthosem a Aramisem. Královic by samozřejmě musel být d´Artagnan. Porthos by mohl být Široký. Athos by mohl být Dlouhý a Aramis Bystrozraký. Porthos je totiž požitkářský, Athos klidný a lakonický a Aramis je šarmantní theolog.

[21] Ibid., s. 10

[22] Dlouhý, Široký a Bystrozraký jakožto tři aktivní stránky světa mohou být chápáni také jako tři stránky života, pro nějž je podstatná schopnost zvětšovat měřítko (organizace buněk do živého celku, projevy rozumu), schopnost obsahovat (obsahování chemických látek, snášení emocí) a schopnost rušit meze (zvládání životního prostředí, evoluce).

[23] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 10-11

[24] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 11

[25] Ibid., s. 11

[26] Ibid., s. 11

[27] Motiv obručí se objevuje také v pohádce Žabí král aneb Železný Jindřich od bratří Grimmů (Pohádky bratří Grimmů. Brio. Praha. 2004. str. 29-34).

[28] Psychologicky vzato by mohl být černokněžník považován za určitý aspekt princezny, takže by se rozpor mezi princeznou a černokněžníkem redukoval na její vnitřní spor. Princeznu pravděpodobně svazuje nedůvěra, nejistota a strach, což ovšem zvenku vypadá jako preventivní odmítavost, přísnost a domáhání se zaběhnutého pořádku, na nějž je princezna zvyklá, ale který je pro cizince zarážející.

[29] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 11

[30] Psychologicky vzato jde v případě pasivity o neschopnost překonávat překážky a řešit problémy.

[31] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 11

[32] Ibid., s. 11

[33] Princezna již zde není nazvána „panna“, ale „královna“. Podle Slovníku spisovného jazyka českého může být i slovo „královna“ výrazem pro dceru krále, takže mezi „královicem“ a „královnou“ není nutně asymetrie. (https://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?heslo=kr%C3%A1lovna&sti=29850&where=hesla&hsubstr=no)

[34] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 11

[35] Ibid., s. 12

[36] To, že má královic reaktivní povahu, neznamená, že nemůže jednat aktivně vůči pasivní princezně. Jeho aktivita je navíc odpovědí na černokněžníkovu nabídku, takže zůstává v rámci jeho reaktivní povahy. Podobně není sporné, že má černokněžník reaktivní povahu a zároveň aktivně činí své oběti pasivními.

[37] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 12

[38] Ibid., s. 12

[39] Ibid., s. 13

[40] Protože mají Dlouhý, Široký a Bystrozraký i kosmologický rozměr, nelze trojí záchranu královny chápat pouze jako činnost prince. Jedná se o činnost prince, které jsou mocnosti světa nakloněny.

[41] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 13-14

[42] Karel Jaromír Erben: Pohádky. Československý spisovatel. 1976. Praha. s. 14

[43] Ibid., s. 14

[44] Ibid., s. 14

[45] Ibid., s. 14

[46] Královic zůstává po celou dobu beze jména stejně jako královna.

[47] V této pohádce lze sledovat tři podoby domova: 1) domov, který volá po obnově a jemuž vládne reaktivní starý král; 2) železný zámek, který je mrtvým domovem a jemuž vládne reaktivní černokněžník; 3) domov reaktivního královice a královny, který na konci pohádky teprve vzniká

[48] To znamená, že je dobro a zlo v této pohádce vztažené v prvé řadě k dynamice života, čímž dochází ke sporu s morálkou. Tato pohádka se totiž tváří, jako kdyby neexistoval morální problém, zda je nakonec správné královice s jeho pomocníky považovat za osvoboditele. Královic je nakonec za osvoboditele považován z toho důvodu, že přispěl k oživení železného zámku. Jeho intervence do záležitostí železného zámku je ovšem opovážlivá a jeho touha po pasivní princezně mohla skončit tím, že bude touto princeznou odmítnut a že bude označen nikoli za osvoboditele, ale za narušitele. V tomto světle je úvodní prohlášení starého krále dvojznačné. Tím, že královic odkryl obraz pasivní princezny, učinil zle jednak proto, že ohrozil svůj život, a jednak proto, že se zapletl do nejasných cizích záležitostí. Bez tohoto rubu by se jeho osvoboditelský čin snadno stal karikaturou.

Reklamy

3 komentáře: „Erbenova pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký aneb O pasivní princezně

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2019 | ergot
  2. Zajímavý text, dobré počtení. Ostatně této pohádky jsem se jako malý na kazetě v podání Karla Högera něco naposlouchal :-) Jen bych řekl, že princezna je pasivní z důvodu toho, že je zakletá. Nemůže tedy „dávat na odiv“ svou pasivitu, jak je v textu psáno. Je pasivní nutně proto, že je v moci černokněžníka, pasivita tak není její volba.

    To se mi líbí

    • Díky za zájem a za reakci. Snažil jsem se sledovat, jak se královna v pohádce projevuje, a na základě toho tvrdit, že má pasivní povahu. Když rozlišíme svobodný a nesvobodný (neautentický?) projev, zdá se mi, že bude náhle vztah mezi černokněžníkem a královnou zjednodušený. Kdybychom nesledovali, jak se královna projevuje, nebylo by jasné, co znamená, že je v moci onoho černokněžníka. I královic chce tu pannu mít, protože se mu nějak jevila. O černokněžníkovi mluví až jeho otec. Zatímco tedy král vysvětluje příčinu pasivity, královice zajímá pasivní projev mrtvolné panny jako takový. Jede pannu získat, aniž by si mohl být jist, že ji její mrtvolnosti zbaví. Mrtvolnost je pro něj od panny neoddělitelná. Možná, že kdyby k panně přistupoval jako k nemocné (zakleté), tak by právě neuspěl. Svou pasivitou totiž královna vyjadřuje více než jen to, že je zakletá, jak se snažím ukázat na třech proměnách.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s