Schopenhauer o sebevraždě

Bc. Marek Vodička

Faculty of Humanities, Charles University in Prague. Correspondence: Žitomírská 541/4, 101 00, Praha 10

E-mail: marekvodicka505@gmail.com


Zatímco z hlediska dějin idejí bývá filosofie Arthura Schopenhauera přiřazována k různým -ismům, zejména k pesimismu, voluntarismu a idealismu, Schopenhauer sám o své filosofii tvrdí, že v ní jde především o pravdu bez jakéhokoliv přikrášlení. Právě „přikrášlováním“ skutečnosti a přehlížením nelítostného charakteru lidského údělu je podle něj vinna většina jeho dobových filosofických kolegů, kteří se přikláněli k Leibnizovu a Hegelovu metafyzickému optimismu, který tento svět nazývá nejlepším možným světem a dějiny světa rozumně řízeným „pokrokem v uvědomování si lidské svobody“.[1] Schopenhauer na rozdíl od optimistů nenachází v konfrontaci s bytím žádný rozumný řád světa, nýbrž naopak iracionální Vůli[2], jež je metafyzickou podstatou přírody a člověka. Tuto Vůli charakterizuje jako jakési slepé puzení, jako sílu, která existuje sama ze sebe a pro sebe, mimo čas, prostor a kauzalitu a která je podstatou všech přírodních sil, ať už se jedná o gravitaci či magnetismus, hlad či rozmnožovací pud, nebo obecně o chtění a tužby. Právě proto, že člověk má tělo, jež je stejně jako jakýkoliv jiný organismus pouhou individuací Vůle, tedy jejím „zhmotněním“ a převedením do partikularity, a proto, že Vůle má jedinou snahu, a to snahu zachovávat sebe samu, se v člověku Vůle nutně projevuje ve formě vůle k životu – jakési obdoby darwinovského pudu sebezáchovy a pudu rozmnožovacího.  Aby Vůle zachovala sama sebe, produkuje v člověku chtění. Nejde však pouze o základní sebezáchovné pudy jako hlad či rozmnožovací pud, nýbrž o veškeré chtění vůbec. Toto chtění si podle Schopenhauera nevybíráme, a proto je jím zásadně podmíněna a omezena naše svoboda: „Der Mensch kann tun was er will; er kann aber nicht wollen was er will.“[3] V tomto determinismu žádostivosti shledává Schopenhauer hlavní zdroj lidského utrpení:

„Všechno chtění vyvěrá z potřeby, tedy z nedostatku, tedy z utrpení. Ukončuje je vyplnění. Avšak proti nějakému přání, které se nám splní, zůstane aspoň deset odepřeno. Dále, toužení trvá dlouho, požadavky jdou donekonečna, vyplnění je vyměřeno krátce a skrovně. Avšak konečné uspokojení samo je jen zdánlivé. Vyplněné přání dělá hned místo novému, ono je poznaným, toto ještě nepoznaným omylem. Trvající, neustupující uspokojení nemůže dát žádný žádaný objekt chtění, nýbrž se vždy podobá jen almužně, hozené žebrákovi, která mu dnes zajistí život, aby mu zítra prodloužila jeho bídu. – Proto, pokud je naše vědomí vyplněno vůlí, pokud jsme vydáni tlaku přání, s jeho stálými nadějemi a obavami, pokud jsme subjektem chtění, nikdy nás nečeká trvalé štěstí ani klid.“[4]

Tento citát vystihuje onu pravdu, na níž Schopenhauer postavil jednu polovinu své filosofie (polovinu nazvanou „Svět jako vůle“), a skrze niž se ostře vymezil proti svým filosofickým vrstevníkům. Je to pravda bezútěšná, taková, která neprospívá životu, ale přesto je nutnou součástí naší conditio humana, ačkoliv děláme všechno proto, abychom si jí nebyli vědomi. Uvědomění této pravdy nás však nutně přivede k otázce na sebevraždu: pokud je naším údělem neustále trpět (pouze s malými „přestávkami“), proč tedy raději rovnou nespáchat sebevraždu? A pokud je veškeré naše chtění podmíněno nějakou externí silou, je sebevražda opravdu svobodným činem? Má na ni člověk vůbec právo? Na tyto otázky má Schopenhauer jasné, a možná i poněkud překvapující odpovědi.

Nejprve si objasněme Schopenhauerův názor na právní stránku sebevraždy. Podle něj byla možnost sebevraždy člověku propůjčena přírodou jako „kompenzace“ za to, že na rozdíl od zvířete netrpí pouze tělesně, nýbrž i duchovně, což je mnohem horší úděl. Člověk má tak možnost žít, jak dlouho chce, a ne tak dlouho, jak může.[5] Proto má na sebevraždu každý člověk výsadní právo – možnost rozhodovat o délce vlastního života je totiž považována za základní aspekt lidství. Doslova „mít na něco právo však Schopenhauer definuje jako „…možnost něco dělat, brát či používat, aniž by tím [člověk] poškodil někoho druhého.“[6] Zde se nabízí otázka, zda člověk sebevraždou nepoškozuje své blízké. Na tuto otázku Schopenhauer přímo neodpovídá, ovšem v otázce života a smrti zastává striktně individualistické stanovisko – člověk žije primárně sám pro sebe, a když už takto žít nechce, bylo by přehnaným požadavkem po něm vyžadovat, aby přežíval „jako pouhý nástroj k užitku druhých“.[7] Nakonec ještě přidává epikúrovský argument: „Všechny nároky, jež na člověka mohou mít druzí, existují pouze za podmínky, že daný člověk žije, a s jeho smrtí tedy odpadají.“[8]

Dále Schopenhauer ostře kritizuje ty, kdo sebevraždu považují za zločin. Takoví jsou podle něho pouze vyznavači monoteistických, židovských náboženství, a to navzdory tomu, že ve Starém ani v Novém Zákoně není jediná zmínka o zákazu sebevraždy, a ani o rozhodném nesouhlasu s ní.[9] Zákaz sebevraždy si tedy údajně museli vymyslet židovští učitelé náboženství, protože dobrovolně se vzdát života je „…špatným komplimentem pro toho, kdo řekl panta kala lian“.[10] Protože neměli dostatečně silné filosofické argumenty, jimiž by podpořili zmíněný zákaz, uchýlili se k šíření předsudků, podle nichž je např. sebevražda aktem nejvyšší zbabělosti anebo je možná jen ve stavu šílenství. Vrcholem nestoudnosti je pro Schopenhauera „hrubě bigotní“ Anglie jeho doby, v níž se sebevrahovi dostává pouze potupného pohřbu spojeného se zabavením vší jeho pozůstalosti, protože je téměř vždy prohlášen porotou za šíleného. Přitom posoudíme-li sebevraždu svým morálním citem a ne pomocí svých předsudků, poznáme, jak tvrdí Schopenhauer, že ji přirozeně nevnímáme jako zločin. Ilustruje to na příkladu ze života, podle něhož zpráva o sebevraždě známé osoby v nás vyvolá spíše žal a soucit, spojený s údivem nad tím, „co se tomu člověku muselo odehrávat v hlavě, že se uchýlil k tak definitivnímu řešení“, zatímco zpráva, že známý člověk někoho okradl či zavraždil, nás pouze naplní hnusem.

Považovat tedy sebevraždu za zločin je podle Schopenhauera pouhý předsudek nerespektující přirozené absolutní právo jedince na svůj vlastní život. Schopnost rozhodnout o ukončení vlastního života je přírodou daná, nedotknutelná individuální svoboda, kterou je třeba respektovat. Má-li tedy člověk na sebevraždu právo, co mu doopravdy brání ji uskutečnit a vyprostit se z koloběhu chtění? Považuje ji Schopenhauer za ultimátní způsob vykoupení z utrpení?

Nikoliv, protože člověk po smrti v žádném případě nedojde klidu. Svou smrtí totiž zrušuje pouze jednu individuaci Vůle – svoje tělo – a ne Vůli samu. Vůle je kantovskou věcí o sobě, která je mimo dosah lidského vnímání, a destrukce jednoho těla se jí nijak nedotkne. Tělo je hmotné a hmota je nezničitelná – může pouze měnit formu, ale podle staré zásady ex nihilo nihil fit[11] nemůže vznikat ani zanikat. Proto tělo po smrti v průběhu času a působením Vůle znovu získá některou z forem života, a koloběh utrpení začne nanovo. To by ovšem ještě nemusel být pádný argument proti sebevraždě, poněvadž by někdo mohl namítnout, že se smrtí zrušuje i vědomí daného člověka, a ten tak již nemůže zakoušet bolest. Sebevražda by pak pro něj byla východiskem z utrpení. Proti tomu by pravděpodobně Schopenhauer nic nenamítal – zrušením vlastního vědomí se člověk opravdu vymaňuje z utrpení. Ovšem je to pošetilý způsob vymanění. Připravuje totiž člověka o možnost skutečného vykoupení, kterého lze dosáhnout již v průběhu života, a to skrze umrtvování vůle k životu. To je ve své nejradikálnější formě možné prostřednictvím kvietismu, tj. absolutní rezignace na světské záležitosti a veškeré chtění, askezí, tj. záměrným umrtvováním chtění, a nakonec dosažením mysticismu, tj. vědomí identity své vlastní podstaty s podstatou všech věcí a bytostí.[12] Tímto jediným vpravdě svobodným konáním, jež je svobodným proto, že není podmíněno Vůlí a naopak jde proti ní, může člověk dojít k naprostému popření vlastní bytosti, vymanění z koloběhu chtění, a tedy ke spáse. Je jasné, že takto radikální cesta je vyhrazena pouze několika vyvoleným světcům, jako byl například Ježíš nebo František z Assisi. Avšak Schopenhauer věří, že člověk musí přirozeně dospět alespoň k částečnému následování této cesty, jakmile se mu podaří nahlédnout pravdu o podstatě lidství z mravní perspektivy, tedy jakmile pochopí, že formy poznání uvězněné ve formách času a prostoru generují pouze neustálé pomíjení, kontinuální utrpení, marné strádání a vnitřní napětí. Takové poznání člověka osvobodí natolik, že sám ztratí zájem přitakávat vůli k životu, jejíž manifestací tento tragický stav je. Schopenhauerův argument proti sebevraždě tedy spočívá v tom, že sebevražda zabraňuje člověku v dosažení nejvyššího možného morálního cíle, tj. popření vůle k životu a následné absolutní svobody a klidu. Sebevražda totiž ve skutečnosti není popřením vůle k životu, ale naopak jejím silným přitakáním. Popření vůle k životu spočívá v opovrhování požitky, což sebevrah v žádném případě nečiní. Sebevrah naopak chce žít, jen ne za takových podmínek, v nichž se právě nachází. Chce žít a přitakávat vůli k životu, jenže okolnosti mu to nedovolují. Proto se nevzdává vůle k životu, nýbrž pouze života, a to tím, že zničí jednotlivý jev, tedy své tělo.[13] Sebevražda je tak nakonec jen dalším aktem Vůle a ne aktem svobody:

„Právě proto, že sebevrah nemůže přestat chtít, přestává žít a vůle si přitaká právě tímto zrušením svého jevu, jelikož si už jinak přitakat nemůže. Protože však právě utrpení, jemuž se odtahuje, bylo to, co ho mohlo jako umrtvování vůle dovést k jejímu popření a ke spáse; podobá se v tomto ohledu sebevrah nemocnému, který nenechá dokončit započatou bolestivou operaci, jež by ho mohla zachránit, nýbrž raději si podrží nemoc. Utrpení přibližuje a jako takové otevírá možnost k popření vůle; avšak ví o sobě, že tím, zničí-li jev vůle, tělo, zůstane vůle nezlomená.“[14]

Sebevražda je tedy pro Schopenhauera činem sice oprávněným, avšak pošetilým. Sebevrah se domnívá, že zničením svého těla se navždy zbaví utrpení, ovšem to je v Schopenhauerově pojetí ukryto v jádru veškerého bytí a sebevraždou se pouze zničí jeden jeho projev. Vůle v Schopenhauerově metafyzice je zlem, proti němuž se dá bojovat jedině askezí, k níž vede cesta skrze poznání.

„Neboť když tu vůle k životu je, tak ji, jako všechno metafyzické nebo věc o sobě, nemůže zlomit žádné násilí, nýbrž může pouze zničit její jev na tomto místě a v tomto čase. Ona sama nemůže být zrušena ničím jiným než poznáním. Proto je jediná cesta spásy ta, že se vůle nechá bez zábran projevit, aby v tomto jevu mohla poznat svou vlastní podstatu. Jen v důsledku tohoto poznání může vůle sama sebe zrušit a tím také ukončit utrpení, které je od jejího jevu neoddělitelné: není to však možné fyzickým násilím jako zničením zárodku nebo usmrcením novorozence či sebevraždou. Příroda vede vůli ke světlu právě proto, že jen na světle může najít své vykoupení. Proto je třeba všemi způsoby podporovat účely přírody, jakmile se vůle k životu, která je její nejniternější podstatou, stala rozhodnou.“[15]

Shrnutí

Práce se zabývá tématem sebevraždy ve filosofii Arthura Schopenhauera. Po krátkém úvodu do Schopenhauerova filosofického systému je nejprve věnována pozornost otázce práva na sebevraždu, konkrétně důvodům, proč podle Schopenhauera nemůže být sebevražda považována za zločin, a proč na ni má každý člověk absolutní právo. Poté si práce klade za cíl vysvětlit paradoxní povahu sebevraždy v Schopenhauerově filosofickém systému. Její paradoxní povaha spočívá v tom, že podle Schopenhauera není sebevražda popřením vůle k životu, nýbrž naopak silným přitakáním této vůli. V rámci Schopenhauerova determinismu je sebevražda tedy jen dalším aktem Vůle a nikoliv svobodným činem. Skutečným vykoupením z utrpení života podle Schopenhauera není sebevražda, nýbrž potlačování vůle k životu skrze askezi.

Summary

Schopenhauer on suicide“ This paper deals with the theme of suicide in the philosophy of Arthur Schopenhauer. After a short introduction into the philosopher’s metaphysical system, the attention is first focused on the legal aspect of suicide, specifically the reasons why, according to Schopenhauer, suicide cannot be considered a crime and why every person has an absolute right to it. The second part of this work aims to explain the paradoxical nature of suicide in Schopenhauer’s philosophical system. The paradox lies in the fact that suicide is not, in fact, a denial of the will to live, but rather its strong affirmation. Under Schopenhauer’s deterministic worldview, suicide is thus just another act of the Will and not an act of freedom. True salvation from the sufferings of life lies not in suicide, but rather in denying the will to live through asceticism.

Bibliografie:

Hegel, G. F. Filosofie dějin. Pelhřimov 2004.

Schopenhauer, A. Dva základní problémy etiky in O vůli v přírodě a jiné práce. Academia, Praha, 2007.

Schopenhauer, A. Parerga a Paralipomena. Nová tiskárna Pelhřimov, 2011.

Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa I. Nová tiskárna Pelhřimov, 1997.

Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa II. Nová tiskárna Pelhřimov, 1997.

Poznámky

[1] Hegel, G. F., Filosofie dějin, Pelhřimov 2004.

[2] Jelikož se v němčině píší všechna podstatná slova s velkým počátečním písmenem, pravopis slova „Vůle“ (v originále „der Wille“) je arbitrární. Zde ho záměrně píši s velkým „V“, abych jasně odlišil Schopenhauerův metafyzický pojem od běžně užívaného psychologického pojmu. „Vůle k životu“ pak píši záměrně s malým „v“, abych zdůraznil, že vůli k životu chápu jako individualizovaný projev metafyzické Vůle, tudíž jako princip jistým způsobem Vůli podřazený. Mnou citovaný překlad Světa jako vůle a představy tuto distinkci nečiní, nicméně osobně se domnívám, že je vhodná.

[3] „Člověk může dělat, co chce; ale nemůže chtít, co chce.“ Tato fráze sice nepochází původně od Schopenhauera, nýbrž od Alberta Einsteina, který byl Schopenhauerovým velkým obdivovatelem, nicméně vystihuje velmi dobře Schopenhauerův voluntaristický determinismus. Zdroj: Seelig, C., Albert Einstein, Mein Weltbild, Ullstein Taschenbuch 2005, str. 416.  

[4] Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa I, Nová tiskárna Pelhřimov 1997, str. 163-164.

[5] Schopenhauer, A., Dva základní problémy etiky in O vůli v přírodě a jiné práce, Academia, Praha 2007, § 5. str. 437.

[6] Schopenhauer, A., Parerga a Paralipomena. Nová tiskárna Pelhřimov 2011.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž.

[9] Schopenhauer, A., Parerga a Paralipomena, Nová tiskárna Pelhřimov, 2011, § 157

[10] Všechny věci jsou dobré (pravil Bůh ve Starém zákoně). Tamtéž.

[11] „Z ničeho nic nevzniká.“

[12] Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa II, Nová tiskárna Pelhřimov 1997, str. 452.

[13] Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa I, Nová tiskárna Pelhřimov 1997, § 69, str. 315.

[14] Tamtéž, str. 316.

[15] Tamtéž, str. 317.

Reklamy

1 komentář: „Schopenhauer o sebevraždě

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2019 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s