Sebevražda ve výrobě: Konečná dekonstrukce kapitalistické výrobní soustavy?

Bc. Radek Holodňák

Katedra Obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze (Faculty of Humanities, Department of General Anthropology).
E-mail: radekholodnak@gmail.com


I. Patologie kapitalismu 

Nahlížet fenomén sebevraždy optikou díla Karla Marxe, jehož 200. výročí narození bychom si letos mohli připomínat, se na první pohled může zdát jako poněkud neočekávané. Pravdou také je, že sebevražda nepatří k tématům, kterými by se Marx nějak zevrubně zaobíral. Jistou výjimku však představuje esej nazvaná stručně Peuchet k sebevraždě,[1] kterou Marx napsal ve druhé polovině roku 1845 a která o rok později vyšla v socialistickém časopise Gesellschaftsspiegel. Připomeňme, že mluvíme o době o dva roky předcházející vydání Komunistického manifestu. Spisek, který zůstává dodnes veřejnosti v podstatě neznámý, tak přispívá k odhalení dalších obzorů myšlení tzv. mladého Marxe.

Jacques Peuchet byl francouzský encyklopedista a statistik. Občas se mu připisuje autorství pojmu „byrokracie“. Důležité pro nás je to, že před svou smrtí dlouhá léta působil jako šéf policejního archivu v Paříži. Za dobu jeho působení mu do rukou přišly zřejmě statisíce různých spisů, Peuchet si však obzvláště všímal zpráv o sebevraždách, které později začal „sbírat“. Za svou kariéru prý zaznamenal přes 2000 sebevražd. Mnohé z nich opatřil vlastními komentáři, jejichž společným jmenovatelem je na svou dobu progresivní pohled na osoby sebevrahů. Z jeho pohledu na jednotlivé případy se zdá, že se v rozporu s tehdejším všeobecným názorem domníval, že sebevrahové jsou mnohem více oběťmi společnosti, než zločinci či blázni. Z vysoké míry sebevražednosti a stupňující se „zvrácenosti“ případů, které zkoumal, vinil nedostatek křesťanské vzájemnosti na soukromé i veřejné úrovni. Peuchetovy komentáře a interpretace sebevražd vyznívají jako silná kritika tehdejší společnosti plné nerovnosti, útlaku, rodinných tragédií a neštěstí. Peuchet své zápisky o sebevraždách připravoval k vydání, jež si ale nemohl za svého života dovolit, a tak souhlasil s vydáním posmrtným. Jako člověk skvělé profesionální pověsti, s níž v úřednických pozicích vcelku pohodlně prožil všechny režimy následující po Francouzské revoluci, si nemohl dovolit být označen za „ukvapeného socialistu nebo komunistu“.[2]

Peuchet v roce 1830 zemřel. Neveselé čtení vyšlo až v roce 1838 pod názvem Mémoires tirées des archives de la police.[3] Mladému Marxovi se spis dostal do rukou zřejmě až v roce 1845, a zaujal jej natolik, že se rozhodl napsat a publikovat o něm svou esej. V ní po krátkém představení Peuchetovy osoby a jeho profesionální dráhy předkládá určité, svou bizarností specifické případy sebevražd z Paříže. Vychází v zásadě z Peuchetových textů; esej představuje jejich tu více, tu méně doslovné převyprávění doplněné o Marxovy vlastní komentáře. Marx si v citovaných případech všímá různých aspektů, které by dnešní terminologie označila jako sociálně patologické jevy a které se ve spisovém materiálu stále opakují.

Marx se domnívá, že většina individuálních patologických činů včetně sebevraždy má společenský původ. Společnost samu ve svém eseji nastiňuje jako patologickou, jako chronicky nemocnou. Sebevražda je v jeho pojetí bytostným projevem kapitalismu, produktem odcizení práce, sebeodcizení a odcizení člověka člověku. Jeví se tak jako jakási nemoc, která je v kapitalismu nutným důsledkem uspořádání výrobní soustavy a vlastnických vztahů. Kapitalismus, který degraduje lidské bytosti na nahraditelné mechanické součástky vykonávající automatický pohyb, podle Marxe nemůže vytvářet prostředí, v němž by mohli být lidé vskutku lidmi.[4] Z uspořádání výrobního procesu a dělby práce vznikají individuální pracovní jednotky, jejichž víceméně jediným zájmem je uspokojit své nejnižší potřeby, jako je potřeba jíst, spát a být v teple. Na nic dalšího kromě práce pro buržou nemá dělník energii, čas ani prostředky. Na druhé straně způsob života buržoazie, třídy vykořisťovatelů, je taktéž životem vyprázdněným, bezobsažným,[5] životem, který z nudy, zpupnosti a patologické touhy po hromadění kapitálu vytváří z kapitalisty, stejně jako je tomu v případě dělníka, nástroj kapitálu. Kapitalista nehromadí kapitál pro radost, to spíše kapitál sám, jakmile se jednou dá do pohybu, vytváří své fyzické orgány, které potřebuje k udržení své neustálé slepé touhy po multiplikaci. Kapitalista je otrokem kapitálu stejně jako dělník a stejně tak trpí odcizením, nerodovou prázdnotou, která vede k sociálním patologiím.

Na tomto místě je třeba zmínit další z motivů, který v Marxem vybraných Peuchetových zprávách, obzvláště silně rezonuje: kromě kritiky aktuálních společenských vztahů jako celku mám na mysli kritiku rodiny a rodičovství vedenou z téměř feministické perspektivy, v níž je manžel a otec ztotožněn s vlastníkem-utlačovatelem, a tedy se statutem, který zakládá patologické perverze v jejich vztahu. Stejně jako je dělník utlačován ve výrobě, je žena utlačována v manželství. To nezřídkakdy vede k tragickým sebevraždám. Výmluvným příkladem tohoto Marxova stanoviska je jeho převzetí Peuchetovy pasáže o případu sebevraždy Madame de M.,[6] v jejímž závěru se píše: „Žárlivý muž potřebuje otroka, žárlivý muž je schopen lásky, ale láska, kterou cítí, je pouze přepychovým doplňkem žárlivosti; žárlivý muž je nadevše vlastníkem soukromého majetku.“[7] I v tomto případě můžeme tragický případ číst jako důsledek degradace mezilidských vztahů na vztahy zbožní.

Nyní, když jsme dospěli k tomu, co Marx chápe jako zdroje sebevražednosti, vidíme, že jeho současnost lze jak na příkladu dělníka, tak na příkladu kapitalisty (či spíše jeho nebohé manželky) vidět jako dobu, v níž lidé nejsou lidmi, resp. jsou natolik odcizení sobě samým i druhým lidem, že jsou přinejlepším lidmi „už jen trochu“. Pokud lidé nejsou lidmi, není vlastně žádný důvod, proč by se k sobě měli jako lidé chovat. Připomeňme, že člověk v Marxově pojetí je bytost zásadně společenská, rodová.[8] A právě upíráním její rodovosti, čemuž finální ránu zasadila manufaktura a úzce specializovaná dělba práce, se z lidí stávají tržní jednotky, při troše dobré vůle snad ještě oduševnělé, ale stroje. Stroje neznají lidskost, úctu ke svému životu ani k životu druhých. Každou součástku lze nahradit, ačkoliv to může něco stát. Život jednotlivce nemá jinou cenu, než je cena energie, která se může zpředmětnit ve formě výrobku. Duše i tělo člověka a vůbec celá společnost v kapitalismu chátrá. Spolu s tím chátrá i chuť žít.

Společnost, v níž jsou si lidé cizí natolik, že sledují jen a pouze své vlastní zájmy, společnost, která se nechápe jako celek, bude nešťastná. Když navíc výrobní cyklus se svou periodickou pravidelností upadá do fáze krize, míra sebevražednosti strmě roste. Peuchet mluví o znásobení nejen míry sebevražednosti, ale také kriminality a prostituce jako o epidemii své doby. Není náhodou, že i tyto sociálně patologické jevy Marx analyzuje jako důsledky kapitalistického uspořádání společnosti – je to nemoc ze spotřeby: „Nemoc ze spotřeby, proti které je současná věda netečná a neefektivní, zneužívá přátelství, podvádí v lásce, zabíjí ambice, způsobuje rodinná neštěstí, potlačuje [zdravou?, pozn. autora] řevnivost, činí život nesnesitelně monotónním a zadupává entusiasmus – to jsou nepochybně časté z příčin sebevraždy (…), a láska k životu sama – tato hybná síla osobnosti – velmi často vede k rozhodnutí učinit přítrž nesnesitelné existenci.“[9]

Jaké je východisko z této situace, v níž soucítíme s osudy sebevrahů, ale každodenně se podílíme na tom, že se udržují v chodu kola, jimž v otáčení pomáhají také ti, kteří se právě k sebevraždě tajně chystají – třeba tím, že uděláme nákup v supermarketu, zaplatíme účty, odešleme balík?

Marxova odpověď je, domnívám se, jasná: je-li společnost odrazem, nadstavbou materiální základny, je třeba změnit materiální základnu, tedy výrobní a vlastnické vztahy. Protože právě kapitalistické vlastnické vztahy jsou zdrojem odcizení, je třeba soukromé vlastnictví zrušit a ustanovit společnost založenou na bratrství, vzájemnosti, lidskosti a štěstí ve smyslu štěstí ze štěstí druhých. Zbožní fetišismus je třeba nahradit humanismem. Dovršením humanismu, návratem člověka k člověku jako rodové bytosti jest komunismus.[10] Marx tak mezi řádky říká, že v komunismu sebevražda neexistuje. Zrušit sebevraždu jako společenský fenomén tedy znamená zrušit současnou společnost. Pokud je to tedy vůbec společnost, neboť jak píše Peuchet:

„Vskutku, co je to za společnost, kde jeden nachází nejhlubšího osamocení uprostřed milionů; kde jeden může být zcela pohlcen nepřekonatelnou touhou zabít se, aniž by si toho vůbec někdo všiml? Taková společnost není žádná společnost; je to, jak říká Rousseau, poušť obydlená divokými zvířaty.“ Marx vzápětí dodává: „Shledávám tedy, že jakýkoliv pokus [o zlepšení společnosti, pozn. autora], jehož součástí nebude totální reforma současného společenského řádu, vyjde nazmar.“[11]

II. Ohrožení výroby

Zatím jsme sledovali, jaký vliv má z Marxova pohledu výrobní proces na sebevražednost jako společenský jev. Nyní se podívejme na tento vztah obráceně, tedy jak se má sebevražda k výrobě.

Sebevražednost v kontextu výrobních vztahů je jev negativní oboustranně, pro proletáře i pro kapitalistu. Pro proletáře představuje smrtelné východisko z extrémní životní situace, které ale nepřináší žádné uspokojení, žádné rozuzlení; pro kapitalistu představuje ohrožení výrobního procesu, jeho materiálního zajištění, v extrémním případě i jeho života. Vysoká míra sebevražednosti dělníků je pro kapitalistu stejně špatná jako vysoká míra úmrtnosti, nemocnosti nebo zranění – obecně čehokoliv, co je klínem v soukolí výrobního cyklu. Absence dělníka na místě výkonu práce je drahá, někdy dokonce může „zastavit pásy“, je-li jeho nahrazení složitější. Najít a zaškolit dělníka pro činnost v továrně vyžaduje investice. Čím je dělník zkušenější a obratnější, čím více roste jeho odbornost, tím je při práci výkonnější a tím více nadhodnoty může po čas pracovního dne vyprodukovat. Přijít o takového dělníka je pro kapitalistu stejně nežádoucí jako zničení miniaturního kovového pastorku v útrobách pletacího stroje. Dá se nahradit, ale bude to stát prostředky. Ať už dělník zemře na mor, z vyčerpání nebo spáchá sebevraždu, znamená to ukončení jeho participace na výrobním procesu, a tak i kapitálovou ztrátu.

Pro kapitalistu navíc není nežádoucí jen sebevražda, ale také různé negativní psychické a fyzické stavy dělníka. Toho si v posledních nejpozději patnácti letech mimořádně všímá obor analyticky nazvaný Human Resources, tedy „lidské zdroje“. Současní oboroví specialisté naštěstí často říkají, že z „lidských zdrojů“ (Human Resources) je třeba udělat „lidské vztahy“ (Human Relationships), což může naznačovat určitou míru proměny vztahů mezi dělníkem a kapitalistou.[12] Tito manažeři si všímají, že negativní sociálně patologické jevy a onemocnění, například deprese, patologická závislost, přepracovanost, smyslová či spánková deprivace a samozřejmě i sebevražedné tendence, stojí současné korporace obrovské peníze. Jednoduše řečeno: nešťastný zaměstnanec pracuje hůř než šťastný zaměstnanec. Zaměstnávat člověka je tím méně ekonomicky udržitelné, čím je nešťastnější. Zaměření manažerů lidských zdrojů na štěstí v práci je v současnosti trendem, který má potenciál značným způsobem reformovat výrobní vztahy směrem od „top-down“ managementu (řízení shora) k managementu společenskému, holokratickému, chápanému marxisticky jako sdílená správa výrobních prostředků a různé formy post-družstevního podnikání. To je teď ale vedlejší. Pro nás je v kontextu sebevraždy důležité to, že kapitalismus si na různých úrovních vyvinul instituce, které proletariátu slouží k tomu, aby odbourávaly negativní efekty působení kapitalistické výrobní soustavy. Mluvíme o úřadech práce, sociálním pojištění, moderních nemocnicích, psychiatrických a psychologických ambulancích a léčebnách atp. Zdůrazňuji, že tyto instituce pouze usilují o odbourání zmíněných negativních důsledků. Někteří kapitalisté si nicméně uvědomili, že je efektivnější vzniku patologických jevů zabraňovat, než jen řešit jejich následky.[13] Uchylují se proto k takřka revolučním opatřením, která svou náplní nápadně připomínají to, oč tradičně usilovalo socialistické hnutí politickou cestou. Mezi taková opatření se řadí kroky, které lze chápat jako opravdové projevy emancipace dělníka, jako návrat k lidskému sebeurčení. Mluvíme o neustále se rozšiřující, leckde už neomezené dovolené, o demokratickém rozhodování ve firmách, o kolektivním vlastnictví, o stírání rozdílů mezi místem výkonu práce a domovem, o školkách pro zaměstnance, volnočasových programech, bezplatném vzdělávání, dotovaném bydlení, motivačních benefitech, speciálním poradenství, ale i o nadstandardních platech atd., jejichž společným jmenovatelem je kapitalistova snaha o to, aby byl dělník šťastný. Kapitalista tak ale zpravidla nečiní proto, že si přečetl „Kapitál“ a uvědomil si svou třídní příslušnost a historickou roli, ale čistě proto, že si spočítal, že se mu to vyplatí, ba že je to prostě nutné k udržení vlastní konkurenceschopnosti. Korporace si stále více uvědomují, že nešťastný, nemocný nebo mrtvý zaměstnanec je může od jistého okamžiku může stát víc, než jaké jsou náklady na zajištění toho, aby byl šťastný, zdravý a živý. A podle toho udělají, čeho jsou schopny, aby se „dělník cítil emancipován“. V tuto chvíli se spokojme s banálním závěrem, že tento vývoj trhu prospívá oběma stranám, kapitalistovi i proletáři. Kapitalista zmnožuje kapitál a dělník je o něco (možná pouze domněle) více člověkem a méně součástkou či zbožím. Ke čtenářově zhodnocení zde nechávám ideu, kterou ověřuji ve své diplomové práci, že socialismu se velmi dobře „daří“ na určitém stupni kapitalismu.[14] Každopádně v otázce sebevraždy je společným cílem proletáře i kapitalisty – bojovat proti sebevraždnosti.

III. Závěr

Mohla by se zde objevit námitka, která stála i na počátku promýšlení látky k tomuto článku a která je zmíněna v jeho názvu: usiluje-li komunismus o destrukci kapitalismu a víme-li zároveň, že kapitalismu škodí sebevražda, nemůže být sebevražda nejefektivnějším aktem komunismu?

Když to dovedeme ad absurdum, cesta k závěru je jednoduchá. Člověk je spotřebitel. Člověk, který spáchal sebevraždu, nic nespotřebovává. Bez spotřeby není poptávka. Bez poptávky není důvod vyrábět. Bez výroby není koho vykořisťovat. Bez vykořisťování nevzniká nadhodnota. Bez nadhodnoty se nemůže kapitál multiplikovat. Bez množení kapitálu končí kapitalismus. Je tedy vcelku nepřekvapivým předběžným závěrem, že absolutní sebevražda rodu je zřejmě nejefektivnějším způsobem, jak zničit kapitalismus. Pokud by se tedy někomu podařilo přesvědčit celé lidstvo, aby v jednu chvíli dobrovolně odešlo z tohoto světa. (Kdyby totiž zůstali naživu alespoň poslední dva lidé formovaní kapitalistickou ideologií, začali by spolu zřejmě válčit o zdroje, v lepším případě obchodovat, a kapitál by se dal znovu do pohybu. A kdyby snad zbyl jen jediný takový člověk, věnoval by všechno své úsilí tomu, aby naučil obchodovat opici.)

Jenže marxistický člověk, komunista, má jiný cíl. Dějiny nespějí k nesmyslné smrti rodu, naopak, spějí dopředu – směrem k naplnění člověka v člověku, k okamžiku, kdy se člověk navrátí k sobě jako rodové bytosti, k dovršení rodu, k dovršení humanity. Úkolem Marxovy filozofie není přece popisovat – smiřovat se –, ale měnit svět;[15] a proletář na cestě k emancipaci nemá co ztratit, leda své okovy. Položit život v revoluci je alespoň čin mučedníka, který může inspirovat. Ale spáchat sebevraždu je pouze přistoupením na hru vabank, kterou s námi hraje z kapitalismu se odvíjející falešné vědomí. Cílem komunistů musí být vytvoření takové společnosti, ve které nebudou existovat předpoklady k sebevraždě, nikoli uskutečnit naprostou negaci společnosti.

Absolutní sebevražda, sebevražda rodu, se tak rozhodně dá chápat jako antikapitalistický nástroj (a proto kapitalisté chtějí, abychom byli šťastní a nepáchali sebevraždy), možná i jako revoluční nástroj (však vskutku jde o skokovou, radikální změnu!), ale rozhodně ne jako komunistický nástroj konečné dekonstrukce kapitalistické výrobní soustavy. Život je totiž společným zájmem kapitalismu i komunismu. Kde není živý člověk, tam není trh ani humanismus.

Shrnutí

Vytváří kapitalistická výrobní soustava principiálně takové společenské vztahy, ze kterých nutně vzniká fenomén sebevražednosti? Jak sebevražednost ohrožuje výrobu? Stávají se z důvodu tržní udržitelnosti současní vlastníci výrobních prostředků agenty emancipace člověka jako rodové bytosti? Je sebevražda komunistovým nástrojem dekonstrukce kapitalismu?

Tyto otázky jsou obsahem zamyšlení nad recepcí fenoménu sebevraždy ve filozofii Karla Marxe, k němuž jako rukojeť využijeme Marxův raný spis „Peuchet k sebevraždě“. Uvidíme, že Marx sebevraždu chápe jako bytostný projev kapitalismu, jako patologii plynoucí ze společenské nadstavby formované ekonomickou základnou, jež se opírá o soukromé vlastnictví. V rámci tohoto přístupu se budeme zabývat fenomény odcizení a ztráty sebeurčení ústící ve vznik sebevražedných tendencí a dalších zdravotně i sociálně patologických jevů.

Ve druhé části analyzujeme negativní důsledky sebevražednosti pro výrobní cyklus, které v kapitalistově optice představují podnikatelské riziko, kterému je třeba zabraňovat prostředky, jejichž východiska nápadně připomínají doktrínu tradičně prosazovanou socialistickým hnutím. Tato východiska vykazují prvky kolektivismu a narušení monopolu tradičně chápaného soukromého vlastnictví jako jediného možného principu efektivního byznysu. Článek předkládá k zamyšlení tezi, zda lze prostřednictvím de facto tržního chování na trhu specificky vysoké úrovně dosahovat emancipace člověka jako rodové bytosti.

V závěru zodpovíme otázku, zda je sebevražda komunistovým nástrojem zničení kapitalismu a zjistíme, že kapitalismus i komunismus mají společný zájem: živé lidi.

Summary

Suicide in production: A definitive deconstruction of the capitalist mode of production?“ Does capitalistic system of production essentialy create social relationships fundamentally specified by the necessity of existence of the suicide phenomenon? How does the suicide rate threaten the production? Are nowadays production means‘ owners becoming the agent of human as social being emancipation just for the need of economic profit? Is a suicide communist‘s instrument to deconstruct the capitalism?

Answering these questions is a goal of this essay dedicated to Marx‘s philosophical reception of the suicide. To grasp this topic, we will use Marx‘s early writing „Peuchet on Suicide“ as a guidebook. As we shall see, Marx percieves suicide as a substential manifestation of capitalism, as a patology resulting from the social superstructure spawned by the private ownership based economic foundation. Within this understanding we will take a closer look at phenomenons of alienation and loosing the self-determination that founds the soil for suicide tendencies and other both medically and socially patologic phenomenons.

In the second part we will analyze the negative consequences suicide has for production cycle, that the capitalist percieves as a threat to his business so urgently he can no longer tolerate it. The capitalist takes the stance against these threats while unknowingly wearing the colors of what is traditionally percieved as the socialist doctrine. The article renders the thesis wheter there is the way to achieve human emancipation through the market behavior of specific level.

At the end we will answer the question wheter the suicide of the society is a communist‘s instrument of destruction of capitalism, and we will achieve that both capitalism and communism have something in common: people alive.

Literatura

Haque, U., Jestli chcete víc kapitalismu, chtějte více socialismu, URL: https://finmag.penize.cz/ekonomika/338111-jestli-chcete-vic-kapitalismu-chtejte-vic-socialismu [cit. 30. 11. 2018]

Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010.

Odcizení a emancipace člověka, Praha 1967.

Peuchet, J., Mémoires tirés des archives de La police de Paris, pour servir à l’histoire de la morale et de la police, depuis Louis XIV jusqu’à nos jours, Paříž 1838.

Poznámky

[1] Či Peuchet o sebevraždě; spis nebyl, pokud je mi známo, přeložen do češtiny, i proto překlad názvu není ustálen; při psaní článku jsem těžil z edice Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010, s. 597-612

[2] Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010, s. 598

[3] Peuchet, J., Mémoires tirés des archives de La police de Paris, pour servir à l’histoire de la morale et de la police, depuis Louis XIV jusqu’à nos jours, Paříž 1838

[4] Motiv člověka degradovaného na zboží svého druhu se v Marxově díle neustále opakuje; z časového kontextu bližšího vydání eseje Peuchet k sebevraždě lze pro ilustraci ocitovat třeba z Ekonomicko-filosofických rukopisů z r. 1844: „Dělník chudne tím víc, čím větší bohatství produkuje, čím více moci a rozsahu přibývá tomu, co vyrobí. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí roste přímo úměrně znehodnocování světa lidí. Práce neprodukuje jen zboží; produkuje sebe samu a dělníka jakožto zboží, a to v poměru, v jakém vůbec produkuje zboží.“ Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy z r. 1844: Odcizená práce, in Odcizení a emancipace člověka. Praha, 1967, s. 82.

[5] Představit si dělníkovu sebevraždu z důvodu bezvýchodné situace, zoufalství, materiálního nedostatku či frustrace a přetěžování v zaměstnání lze snadno. Jak se ale může k smrti uzoufat vykořisťovatel obklopený bohatstvím a přepychem? Marx pro ilustraci „duševní bídy“ panující v buržoazní třídě vybírá z Peucheta například zmínku o případech mužů, kteří spáchali sebevraždu z důvodu frustrace způsobené přebytkem dopřávání si rozkoše. To je přivedlo do stavu impotence a následné fatální melancholie. Zabila je přemíra chtíče, chtělo by se říct. Mnohem častěji se ale jedná o rodinné tragédie, které se Marxovi stávají municí pro kritiku tradiční rodiny a manželství ve smyslu vlastnictví. Koneckonců – íklady sebevražd celebrit a osob z elitního prostředí, které se pak po dlouhé týdny rozplétají v bulvárním tisku, známe i dnes.

[6] Peuchetova zpráva o příběhu manželů de M. (reálná jména autor zatajil) je mimořádně znepokojivým vyprávěním o tragickém osudu mladého zbohatlického páru zastiženého nepřízní osudu, a je napsána opravdu dramaticky, až se tají dech. Stojí za to přečíst si celou zprávu, nyní jen ve zkratce: Příběh Madame de M. a Monsieura de M. začal jako romantická balada. Seznámili se jako mladí a vzali se dobrovolně z lásky a vzájemné náklonnosti. První léta po svatbě byla idylická. Pak Monsieur de M., člen jedné z nejbohatších rodin na karibském Martiniku (dodnes francouzský department), onemocněl neznámou chorobou, která jej, dříve člověka dmoucího se pýchou nad svým dokonalým vzezřením, fyzicky znetvořila. Doslova prý hnil zaživa. Zpočátku si ještě udržoval svou společenskou povahu a pokračoval v pořádání banketů, časem ale začal trpět paranoidní představou o tom, že se mu společnost vysmívá a opovrhuje jím. Monsieur de M. se nakonec proměnil v šílence, jehož jedinou náplní se staly násilnické záchvaty žárlivosti. Zcela přestal vycházet ze svého sídla a k tomu brzy donutil i svou manželku. V domě ji nepřetržitě držel pomocí důmyslného komplexu zámků. Před okny vystavěl zeď, aby nebylo vidět z domu ani do něj. Mezi stavy šílenství se mu občas vracela příčetnost. Tehdy svou ženu, o které si uvědomoval, že pod jeho útlakem trpí, prosil, ať jej zabije. Sám prý sebevraždy není schopen a ví, že jinak jejich soužení neskončí. Svou ženu tak postavil tváří v tvář extrémnímu mravnímu dilematu, které nakonec vedlo k jedinému řešení, jehož byla Madame de M. schopna: sama se utopila. Viz Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010, s. 605-609.

[7] Tamtéž, s. 609. (vlastní překlad)

[8] Poprvé Marxem zformulováno v již zmíněných Ekonomicko-filozofických rukopisech, viz Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy z r. 1844: Odcizená práce, in Odcizení a emancipace člověka, Praha, 1967, s. 86.

[9] Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010, s. 603. (vlastní překlad)

[10] Formulováno s odkazem například k Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy z r. 1844: Soukromé vlastnictví a komunismus, in Odcizení a emancipace člověka, Praha, 1967, s. 91-103

[11] Marx & Engels Collected Works Volume 04: Marx and Engels 1844-45, Londýn 2010, s. 604. (vlastní překlad)

[12] Nebo také jen k šikovněji zakamuflovanému falešnému vědomí; tento problém, zda jsou zdánlivě emancipační kroky zaměstnavatelů vskutku emancipační, je třeba vyřešit. Sám jsem tuto otázku v rámci svého bádání dosud nezodpověděl (z hlediska této práce je vedlejší) a zaměřuji se zatím spíše na analýzu projevů změny manažerských postupů v praxi. V ní je „na první pohled“ indiferentní, zda dělníka osvobozuje či lépe vykořisťuje, je-li to pro oba tržně anebo jinak výhodné (ve skutečnosti to zřejmě indiferentní není a zdá se, že firmy, které změny na úrovni správy a sdílení výrobních prostředků realizují „jen na oko“, na tom v dlouhodobém důsledku ekonomicky tratí; a možná se to podaří výzkumem firem, jichž se tato problematika týká, časem prokázat i v číslech). Obecně se ale domnívám, že i vlastník výrobních prostředků může dosáhnout určitého (humanistického?) uvědomění a začít se chovat „jako komunista“, a že toto uvědomění je dáno především materiálními předpoklady v podobě určitého stupně vývoje na konkrétním segmentu trhu (pak se snad dá mluvit o „překonání kapitalismu“, řečeno s Marxem). Můj výzkum se aktuálně zabývá právě těmi případy, v nichž je toto chování navíc tržně výhodné či dokonce nutné.

[13] Prahu nedávno v rámci konference Happiness@Work navštívila americká psycholožka Sonia Lyubomirsky z Kalifornské univerzity. V rámci své přednášky představila mj. data o tom, kolik peněz stojí psychické obtíže americkou ekonomiku. Podle výzkumu známého jako National Comorbidity Survey se celá jedna třetina všech amerických sick days (sick day je forma zaměstnaneckého benefitu: zaměstnanec si může vzít určitý počet dní volna na zotavenou bez udání důvodů či lékařského vyšetření) využita k vyrovnávání se se stavem psychického zdraví – především depresí a úzkostmi – a činí 1,3 miliardy pracovních dní. Podle Milken Institute negativní duševní kondice zaměstnanců bude americký trh v roce 2023 stát 116 miliard dolarů. Podle výzkumníků ze společnosti Gallup je ztráta způsobená sníženou mírou produktivity depresivních či úzkostných zaměstnanců vyčíslena na 300 miliard dolarů ročně. Ačkoliv většině z nás tato čísla nic neřeknou, sami vidíme, že mají tolik nul, že vlastníkům a manažerům nezbývá, než se jimi zabývat.

[14] V souvislosti s tímto tématem doporučuji například do češtiny přeložený článek současného ekonomického myslitele Umaira Haquea, který se zabývá nutností společenské reformy, jejímž hybatelem jsou soukromé firmy, viz Haque, U., Jestli chcete víc kapitalismu, chtějte více socialismu, URL: https://finmag.penize.cz/ekonomika/338111-jestli-chcete-vic-kapitalismu-chtejte-vic-socialismu [cit. 30. 11. 2018]

[15] Jak praví Marxova slavná 11. teze o Feuerbachovi.

Reklamy

1 komentář: „Sebevražda ve výrobě: Konečná dekonstrukce kapitalistické výrobní soustavy?

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2019 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s