„Sebevražedný pud“ vepsaný do těla. Diskuse o sebevraždě v německojazyčné a francouzské lékařské literatuře mezi Wertherem a Kleistem (přelom 18. a 19. století)

Doc. Mgr. Daniela Tinková, Ph.D.

Ústav českých dějin, Univerzita Karlova v Praze

E-mail: daniela.tinkova@gmail.com 


[1]Rok 1720

Anna Šíchová byla dcera ovčáka. Když otec zemřel, pobývala dílem u matky, dílem se protloukala ve službě různě po postoloprtském panství. Často chodila za svým bratrem a stěžovala si: „Už to nemůžu vydržet, je mi úzko a mám strach… Musím si něco udělat“. Vzal ji zprvu k sobě, do domu svého tchána, ale protože viděl, že je stále malomyslnější, poslal ji do Žatce ke kapucínům, aby posílila svou víru. Po návratu se dívka odstěhovala k matce, ale měla stále stejné skličující „přeludy“ (Einbildungen), vedla zoufalé řeči, bila se do hlavy a naříkala: „Kdybych se tak mohla mlátit do té hlavy i zevnitř! Kdybych se tak mohla zabít!“

Matce si stěžovala: „Když on mně Ďábel nedá žádný klid, nenechá mne se už ani pořádně modlit!“. Bratr k ní poslal místního kaplana, pátera Šimona, který ji vyzpovídal a na ochranu jí dal prý „cosi k zavěšení“. V noci dívka zmizela. Škapulíř, který dostala od pátera Šimona, nechala v kapse odhozené svrchní sukně. Ráno ji marně hledali, až ji objevili oběšenou na trámu branky, která vedla do sadu jednoho ze sousedů. Byla bosa, měla na sobě jen košili a spodničku – zjevně tak, jak vyběhla z postele. Nebylo jí ještě pětadvacet. Postoloprtský starosta se rozhodl jednat „podle zákona“: Ze Žatce dal povolat kata, který tělo nešťastnice odřízl, hodil na káru a odvezl k popravišti, kde jí rýčem oddělil hlavu od těla a poté uťal i obě ruce a nohy. Pak ji „osm kroků od popraviště“ zakopal. V rozsudku je uvedena formulka „von Rechts wegen“ – podle práva.[2]

O sto deset let později.

Na konci května roku 1830 došlo v Potštátu v Přerovském kraji (Potstadt, Prerauer Kreis) na moravskoslezském pomezí k tragédii. Leopold Kretschmer, kterého všichni přátelé a známí považovali za slušného, milého člověka, si neočekávaně podřezal hrdlo.[3] Ihned ráno po jeho skonu proběhla pitva vedená dvěma chirurgy. Po popisu obecných tělesných charakteristik a očekávatelného popisu smrtící rány a konstatování bezprostřední příčiny úmrtí protokol pokračuje. V souladu s detailní instrukcí pro soudní pitvy z roku 1814[4] a takřka jako by měli před očima učebnici soudní medicíny od Josefa Bernta, o níž ještě pohovoříme, otvírají chirurgové lebku, poté hrudní dutinu a nakonec břicho. Konstatují, že vše je víceméně v normálním stavu, nicméně mezi tvrdou a měkkou plenou mozkovou nacházejí větší množství nažloutlé krve; také velký i malý mozek je plný krve. Lékařské dobrozdání je jednoznačné: tento sebevrah trpěl již delší či kratší čas chronickým zánětem (Entzündung). Ačkoli při vyšetřování všichni sousedé i příbuzní včetně vlastní manželky zpochybnili, že by Kretschmer kdy projevoval známky šílenství či melancholie, je závěr, tlumočený potštátskými úředníky do zprávy na vrchnostenský a následně i krajský úřad, nasnadě: ze zprávy chirurgů jasně vyplývá, že Leopold Kretschmer mohl spáchat („verüben haben kann“) tento čin „pouze ve stavu melancholie a pomatení smyslů“ (nur in dem Zustande der Melancholie und Sinnenverwirrung). Nemůže být tedy stíhán podle trestního zákona, který předpokládá „plné užívání rozumu“. Z uvedeného důvodu je tudíž povoleno, aby byl Kretschmer pohřben ještě dnes večer na hřbitově, bez obřadu a v tichosti. Zpráva končí lakonickou poznámkou, že „[f]aráři to bylo dáno ve známost.“ Trpný rod – gesetzt werden – ve vztahu k duchovní autoritě, která je zde očividně postavena před hotovou věc bez možnosti větších námitek, stojí za povšimnutí.

Jak je možné, že slovo zdravotnické osoby mělo takovou váhu, když ještě o pár desetiletí dříve by takřka nikdo nepochyboval o tom, že Kretschmer spáchal především smrtelný hřích a současně těžký zločin?

Od roku 1803, kdy byl vydán trestní zákoník Františka I., již nebyla sebevražda v habsburské monarchii zločinem, ale pouhým policejním přestupkem, a roku 1850 zmizela z trestního zákoníku úplně. V té době již sebevraždu jako zločin neznala celá řada okolních zemí – v Prusku jako v první zemi vůbec ji dekriminalizoval již Friedrich II. v roce 1747. V Toskánsku k tomuto kroku přistoupil arcivévoda Leopold (budoucí císař Leopold II.) v roce 1786, a ve Francii dekriminalizovala sebevraždu Revoluce. Pod vlivem Francouzské revoluce i pruských zákonů zmizela sebevražda na počátku 19. století ze seznamu trestných činů také v Bádensku (1803), Šlesvicko-Holštýnsku (1808) či Bavorsku (1813) a jinde se předpisy proti sebevrahům zvolna stávaly mrtvou literou. Jistě, v platnosti zůstávala církevní nařízení týkající se formy pohřbu, ale ze strany zvolna se sekularizujícího státu se trestní postih na těle či jmění sebevraha jevil stále více jako nepřijatelný.

Jistě se o to přičinily zejména bouřlivé diskuse, které rozvířily veřejné mínění v Anglii, Francii i německých zemích zejména od 70. let 18. století.[5] Ty požadovaly v souladu s obecnými postuláty osvícenského pojetí zákona, zločinu i trestu, úplnou dekriminalizaci sebevraždy. Poukazovali především na neúčelnost trestu vykonávaného na mrtvém těle, ale i na jeho nespravedlivost, protože ekonomická část trestu, stejně jako újma na cti, dopadají jen na nevinné pozůstalé. Stále častěji však zaznívalo i přesvědčení, že většina sebezabitých nejedná se svobodnou vůlí a zlým úmyslem (další základní osvícenský postulát umožňující obvinit z trestného činu), ale ve stavu pomatení mysli. A protože nikomu, natož zemřelému, do hlavy nevidíme, měli bychom spíše předpokládat to, co mu uškodí méně (presumpce neviny jako další osvícenská zásada). Svůj podíl na proměně postojů měla jistě i empatie a sentimentalita probuzená wertherovskou literaturou, dominantní ideová role však připadla vědě, která právě v tomto období nabývala na prestiži: medicíně. Ostatně velmi diskutovanou otázkou byla již od sklonku 18. století také tzv. nepříčetnost (Zurechnungsunfähigkeit) provinilce, která mohla oslabit vinu, popřípadě i viny zprostit, a která si tehdy vybojovala pevné místo i v trestním právu.[6] A kdo jiný může kompetentněji posoudit míru této nepříčetnosti než lékař?

V osvícenské době se sebevražda ostatně poprvé dočkala právě i z lékařského pohledu monografických zpracování. Kromě samostatných titulů věnovaných tomuto tématu však od konce 18. století přibývalo i článků v prvních lékařských časopisech, stejně jako kapitol v příručkách rodící se soudní medicíny či psychiatrie, tedy oborech, které se jen stěží mohly tomuto tématu vyhnout. K medikalizaci a (psycho)patologizaci sebevraždy existují z poslední doby příslušné kapitoly v monografiích věnovaných sebezabití.[7] Cílem této studie je vytyčit a charakterizovat hlavní interpretační novinky, které, podle mého mínění, nejvíce rozhodly o nové interpretaci sebevražedného jednání, které usnadnilo její dekriminalizaci. Protože zde není dostatečný prostor na vyčerpávající přehled všech relevantních titulů, soustředíme se především na autory, jejichž působení a intelektuální činnost byla alespoň nějaký čas spjata s habsburskou monarchií, především s Vídní. Jde o Leopolda Auenbrüggera (1722-1809), Franze Josefa Galla (1758-1828) a litoměřického rodáka Josefa Bernta (1770-1842), zčásti pak o Johanna Petera Franka (1745-1821). Jejich myšlenky se však pokusím koncepčně zasadit do kontextu dalších relevantních titulů z oblasti soudobého medicínského (psychiatrického) myšlení německého a francouzského, a poukázat na jejich, velmi často rozhodující, podíl a vliv.

Za klíčové novinky považuji: 1) Vnímání sebezabití jako jevu patologického (v lékařském smyslu slova), jako důsledku chorobného stavu, jako „nemoci o sobě“; 2) Snahy o lokalizaci „sebevražedných sklonů“ v těle, a tudíž i fyzické, empirické zakotvení tohoto chorobného stavu; 3) pronikání tohoto nového chápání sebevraždy do praxe prostřednictvím soudní medicíny, která umožnila zcela přímou konfrontaci s teologickou a právnickou praxí.

Jako úvod: Biomoc, medikalizace a medizinische Polizeiwissenschaft

Za jakousi „nultou“ kategorii vytknutou před závorku bych považovala již samotný nárůst důležitosti medicínských faktorů v péči o kvalitu populace, který vedl jak státovědce, tak lékaře k novému zájmu o fenomén a příčiny sebevraždy. V osvícenském období se ve velké části západní a střední Evropy výrazně proměnilo postavení lékařských věd ve společnosti i ve vztahu k (osvícenskému) státu. Medicína sama nabývala na důležitosti jako obor zodpovědný za fyzické (ale stále více i psychické) blaho občanů státu, a tudíž i za jejich pracovní „kvalitu“ klíčovou pro branné a fiskální potřeby tohoto modernizujícího se osvícenského absolutistického státu. Rozšiřování pole působnosti medicíny a posílení kontroly nad lidským životem i prostředím právě pomocí medicíny, které nazýváme medikalizací, představuje komplexní proces, jímž se do sféry ovládané medicínskými teoriemi i lékařskou praxí dostávají jisté oblasti života, které do ní dosud nenáležely,[8] a který s sebou nesl i nárůst užívání profesionálních lékařských služeb:[9]

Z tohoto „biopolitického“ úhlu pohledu představovala sebevražda – jakkoli byla navzdory dobovému toposu o rostoucím množství či dokonce epidemiích sebevražd stále ze statistického hlediska její četnost stále zanedbatelná – znepokojující jev. Pokud se občan záměrně vyvázal ze společenského pouta a obíral společnost a stát o své síly, nemohlo to být státu a společnosti lhostejno. Z hlediska dobového rozdělení medicínských oborů zajímala sebevražda zejména několik nových oblastí, jimž se nyní budeme věnovat. V rámci lékařské specializace samé byly pro výzkum fenoménu sebevraždy nejdůležitější orgánová patologie (patologická anatomie) a rodící se psychiatrie a psychologie, tedy, dobovým slovníkem, Erfahrnunsseelenkunde („empirická věda o duši“) či aliénistique („alienistika, nauka o choromyslnosti“). A z nových „vnitrooborových“ impulzů jsou zde důležité zejména tři: 1) soustředění na nervový (později neurocerebrální) systém, dále pak 2) rozvoj orgánové patologie a nakonec 3) formování „morální“ (psychologické) medicíny (budoucí psychiatrie) a její postupné vyčleňování z économie animale – fyziologie.

Ve vztahu ke státní správě pak byla sebevražda relevantní pro účelové, eklekticky koncipované obory, které pochopitelně i z anatomie, psychiatrie a dalších oborů vydatně čerpaly: tzv. zdravotní policii (medizinische Polizeywissenschaft) resp. s ní spjatou státní medicínu (Staatsarzneywissenschaft), a medicínu soudní (Gerichtsmedizin). Pro novou „konceptualizaci“ sebevraždy však byly důležité právě i obecnější podoby „medikalizace smrti“, které se ostatně v habsburské monarchii včetně českých zemí realizovaly zcela učebnicově. Mám na mysli především tyto tři novinky: 1) zavádění povinného ohledání mrtvol a s tím spjatá povinnost nechat vystavit úmrtní list výhradně od lékaře, který jako jediný může povolit pohřeb; 2) vymezení hřbitova jako jediného prostoru určeného k ukládání lidských ostatků (v habsburské monarchii díky tereziánským a josefínským reformám pohřebnictví ze 70. a 80. let 18. století), což se již ze své podstaty vylučuje s územ ukládat některé „nečisté“ zemřelé mimo tento sanitární prostor; 3) uzákonění povinné soudní pitvy v podezřelých případech, násilných úmrtích apod., jejímž účelem je určit pravou příčinu úmrtí. Tyto soudní pitvy měli od josefínské doby (1785) v habsburské monarchii vykonávat výhradně krajští fyzikové (Kreisphysici) či chirurgové (Kreischyrurgi): i to lze považovat za jistou záruku přítomnosti vzdělanějšího a obezřetnějšího příslušníka zdravotnických povolání (i) v případech sebevražd.

Až do osvícenské doby tvořila sebevražda nikoli samostatné téma, ale nedílnou součást diskursu o melancholii, který rozvíjel staré antické učení o vášních duše (Leidenschaftstheorien). Leidenschaften der Seele představovaly privilegované „pole“ pro střetání těla a duše a v hippokratovské medicíně tvořily základ klasické dietetiky, tedy v podstatě zásady zdravé životosprávy a duševní vyrovnanosti. Správné zacházení s emocemi, l´économie des émotions, stejně jako tělesná životospráva, představovalo ještě v 18. století nedílnou součást prevence všech onemocnění. I do tohoto „učení“ nicméně pronikaly nové medicínské teorie a poznatky, včetně těch empirických. Většina osvícenských lékařů každopádně myšlenkově operovala stále ještě se zmíněným klasickým rastrem „vášní duše“, který nebyl prost určitého moralizování. Sebevražda, pokud byla tematizována, se zde objevovala většinou jako varovný extrémní případ nezvládnuté vášně melancholie.

Příčiny vášní tak dělili lékaři 18. století, zpravidla na: 1. „vnější“, geografické, klimatické. U melancholie / sebevraždy byl pochopitelně příznačný vliv mlh a podzimu na rozvoj melancholie, případně i pobyt v Anglii se stejnými důsledky apod. Najdeme zde řadu stereotypů / topoi či modelů, které se opakují od počátku 18. a možná i od konce 17. století. Zejména vztah mezi sebevraždou a „mlhami“ či atmosférou Britských ostrovů byl charakteristický. 2) „morální“ (psychologické), tedy především vrozené psychické dispozice, nálady, záliby a životní styl. V osvícenství se opakovaně setkáváme s jevy jako četba špatných románů, přehnané náboženské cítění (nebo naopak neznabožství, alkoholismus, přílišné studium abstraktních problémů přehnaným rozumováním a neúčelným vzděláním či „materialismem“ a prudkými politickými změnami) a přehnanou láskou ke svobodě (i tyto dva jevy se pojí v moralizujícím diskursu o sebevraždě k negativnímu obrazu Anglie).

Dá se každopádně říci, že i v lékařském diskursu se postupně, během druhé poloviny 18. století, ze sebevraždy stává skutečná civilizační choroba. Pro osvícenství 18. století je nicméně příznačné, že ani tyto „morální“ psychologické / duševní jevy nevidělo bez širších sociálních a kulturních souvislostí.

Pro nás jsou zajímavé zejména příčiny „vnitřní“ (tedy somatické, fyzické a fyziologické), do jejichž chápání zasáhly nové impulsy 18. století nejvíce. Studium příčin a „sídla“ (duševní choroby obecně) však ještě v této době vycházelo především ze staré hippokratovské a galénovské teorie založené na myšlence „špatné cirkulace tělesných šťáv“. Pod vlivem platónské filosofie, která člověku připisovala nesmrtelnou a racionální duši, která nemůže být narušená ve své esenci, se mělo za to, že nemoci mohou mít příčinu pouze ve špatném fungování těla – a to i nemoci duševní. Podle staré antické koncepce sídlily vášně v orgánech podbřišku. Toto staré učení o „břišním“ sídle vášní, které M. Gauchet a G. Swainová nazývají „epigastrickou teorií“ či „epigastrickou metaforou“, sdíleli lékaři, jak ještě uvidíme, v podstatě až do počátku 19. století.[10] Co se týče melancholie,[11] podle klasického antického paradigmatu leží její „sídlo“ v hypochondrech (slabiny – slezina, játra), jež produkují černou žluč zodpovědnou za toto duševní rozpoložení, úzkost a touhu po samotě. „Obsedantní přežívání“ stereotypu černé žluči jako příčiny melancholie ještě v osvícenské době, ba na přelomu 18. a 19. století, možná souviselo s obrovskou symbolickou mocí „černé“ barvy, a narušení tohoto stereotypu bylo takřka nemožné.[12] Věřil v ni dokonce i velký Boerhaave a předepisoval výhradně pouštění žilou a projímadla určená ke zředění této tekutiny, což sdíleli i jeho žáci – zakladatelé vídeňské lékařské školy, Anton van Haen (1704-1776) a Gerhard van Swieten (1700-1722), lékař Marie Terezie.[13]

S touto – podle dobové terminologie humoralistickou – představou tedy stále operuje většina lékařů 18. století. Oproti jejich předchůdcům, kteří se ještě pohybovali v jistém smyslu v abstraktním, „metaforickém“ diskursu, je však pro autory, zejména fyziology, 18. století zcela charakteristický pokus o aplikování mechanistického (řekli bychom možná až naivně mechanistického či vulgárně mechanistického) výkladu, který má legitimizovat starou teorii a dodat jí na vědeckosti svou empiričností a konkrétností. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem tento antický model racionalistické a empirické 18. století obohatilo.

„Sebevražedný pud“ a „Tichá agrese“ u Leopolda Auenbrüggera

Je nasnadě, že především melancholický temperament měl k  sebevražednému duševnímu rozpoložení větší dispozice než jiné temperamenty. A právě tato představa „dispozic“ dostala v osvícenské medicíně nové označení „pud“ (Trieb), resp. Selbstmordtrieb, který této dispozici propůjčil určitou nevyhnutelnost, fatalitu. Z předpokladů, s nimiž bylo možné bojovat morálně, vzniklo cosi esenciálního, proti čemu se vlastně úplně bojovat nedalo. Něco, co u jistých jedinců mohlo představovat protiváhu k pudu sebezáchovy (Selbsterhaltungtrieb).

Zjevně prvním lékařem, který se snažil s představou sebevražedného pudu seriózně pracovat, byl rakouský lékař Leopold Auenbrügger.[14] Tento rodák ze Štýrského Hradce je znám především jako objevitel metody perkuse. Jeho aktivity byly spjaty zejména s tzv. Španělským špitálem ve Vídni, kde měl Auenbrügger možnost po více než dvacet let pozorovat právě i pacienty se sebevražednými sklony: je tak zjevně (a to je první Auenbrüggerova novinka) prvním lékařem, který si vytváří vlastní sebevražednou „kazuistiku“ na základě vlastní praxe. Svá pozorování shrnul do sedmdesátistránkové monografie, kterou vydal v roce 1783 v Dessau. Jak už název Von der stillen Wuth oder dem Triebe zum Selbstmorde als einer wirklichen Krankheit[15] napovídá, sebevražedný pud chápe – a to je jeho druhá velká novinka – sám o sobě jako svébytnou nemoc: „Tichý vztek je tajná, vnitřní a nepostřehnutelná touha, pomocí níž se člověk snaží, zavraždit sebe sama.“ (Die stille Wuth ist ein geheimes, innerliches und unsinniges Bestreben, mittelst welchem der Mensch sich selbst zu ermorden sucht.) [16] Tato stille Wuth, kterou Auenbrügger klasifikuje jako duševní nemoc (doslova Gemütskrankheit), je u něj tedy definována jako agresivita namířená proti vlastní osobě, která má příčiny jak „morální“ (psychologické), tak i fyzické. Auenbrügger zbytečně nemoralizuje: uvádí příčiny „vzdálené“ (věk, temperament, rodiště / místo původu, životní styl) a vypočítává hlavní vášně, které podle něj vedou k narušení sebezáchovného pudu (utrpení, chudoba, neštěstí, hanba, znechucení životem [Unlust zu Leben]), ale především detailně popisuje vnější tělesné projevy, které lze sledovat u člověka stiženého tímto neduhem. Zobecňuje empiricky pozorované jevy a snaží se je dokonce třídit stupňovitě od počátku nemoci až po sebevražedné gesto, aby bylo možné takové jednání předvídat a zabránit mu.

Zvláštní pozornost každopádně věnuje léčbě, která se vztahuje k příčinám tělesným. Základem jeho nové metody léčby byl nicméně starý předpoklad, že „fyzické“ příčiny melancholických forem šílenství jsou výlučně organické, spjaté se špatným oběhem šťáv, a jejich „sídlem“ jsou „hypochondry“, tedy „podžebří“ včetně sleziny a jater.

Auenbrüggerova metoda sestávala ze tří základních kroků: 1) nemocný byl nejprve svázán pevnými provazy, 2) pak musel vypít velké množství studené čerstvé vody (studená voda, někdy smíchaná s amoniakem, posloužila i k obkladům na hlavu a krk pacienta), 3) nakonec mu na jeden či druhý „hypochondr“ přiložili vesikatorium (baňku). Jako strava byl povolen pouze lehký vývar. Po skončení této „fyzické“ části léčby bylo však nutné zahájit léčbu „morálními“ prostředky.

Auenbrüggerovo myšlení poněkud překvapivě (navíc až posmrtně) našlo své následovníky ve Francii. Jeho metodu perkuse pro širší vědecký svět objevil Napoleonův osobní lékař Corvisart (1755–1821). A pozapomenutý spis o sebevraždě objevil a zpopularizoval profesor lékařské fakulty v Antverpách, Le Roy, který se ve svém pojednání z roku 1808 věnovaném přímo sebevraždě k jeho koncepci přihlásil a přejal, jak ještě uvidíme, i jeho metody léčby. Inspirován Auenbrüggerem, tvrdil, že samotný „sklon“ (penchant) k sebevraždě, „vycházející z degenerované melancholie“, je „skutečnou nemocí“, byť dříve prý byl málo běžný a projevoval se spíše v jiných zemích – v Německu a Anglii.[17]

Zhruba ve stejné době začíná být tedy sebevražda či sebevražedný sklon pojímána jako specifická odrůda melancholie, jako svébytná nosologická jednotka, každopádně však, stejně jako u Auenbrűggera, jako nemoc o sobě. Zakladatel francouzské vědecké psychiatrie, „alienistiky“, Philippe Pinel (1745–1826) hovoří o specifické odrůdě melancholie, „sebevražedné melancholii“ (mélancolie-suicide) či o „melancholii vedoucí k sebevraždě“.[18] Jeho žák Étienne Esquirol (1772–1840), když v roce 1805 vyjmenovával různé typy melancholiků, s nimiž se setkal v ústavu pro choromyslné v Charentonu, hovoří o případech „dispozice k sebevraždě“.[19] Jean Chevrey ve své disertaci z roku 1816 klasifikuje tento „sklon k sebevraždě“ (penchant au suicide) jako neurózu pod názvem „suicidární melancholie“ (mélancolie suicidique), kterou dělí na dvě třídy a několik podtříd – v prvé řadě na dlouhodobé, spojené s charakterem, a pak na spontánní, chronické.[20] Nejde tedy o projev zbabělosti či slabosti, ale o smrtelnou chorobu („nejstrašnější ze všech chorob“), jíž často podléhají ti nejcitlivější a výjimeční jedinci.[21]

S Auenbrűggerem a jeho následovníky se však rodí i nové otázky kolem onoho „sídla“, tedy tělesného „zakotvení“ tohoto „sklonu“. „Epigastrická metafora“ totiž na samém konci 18. století nalezla nečekaného spojence v jedné v podstatě čistě osvícenské novince – v orgánové patologii: důležitý příklad situace, kdy „novátorský krok“ (zdánlivě paradoxně) posloužil lékařům k utvrzení starého paradigmatu, nikoli k jeho rozbití.

Od podbřišku k mozku. Orgánové „zakotvení“ sebevraždy

Na prahu 60. let 18. století přinesl padovský rodák Giambattista Morgagni (1682–1771) ve svém spise De sedibus et causis morborum per anatomem indignatis (1761) vlivnou teorii o „sídlech“ chorob v orgánech, a stal se tak duchovním otcem patologické anatomie. Morgagni učinil základní stavební jednotkou lidského těla orgán, který se současně stal i rozhodujícím nositelem zhoubných lézí; analogicky pak podstatu nemoci představovaly orgánové změny. Od té doby usilovali mnozí lékaři o přesnou lokalizaci sídla nemocí, pátrali po viditelném narušení konkrétního orgánu a posmrtná pitva – jejíž výsledky se konfrontovaly s příznaky pozorovanými zaživa u lůžka nemocného,– se stala obligátním postupem při určování příčiny úmrtí. Tento postup se začal uplatňovat i u chorob, které obvykle označujeme jako duševní a které ještě v 18. století spadaly cele právě do domény vášní. Právě melancholie či sebevražedné sklony představují exemplární příklad.

Protože hippokratovská teorie, jak víme, činila z melancholie poruchu šťáv sídlících v hypochondrech, pozornost lékařů se zpočátku zaměřovala právě na tyto oblasti podžebří.[22] Někteří lékaři například opravdu podle svého přesvědčení „viděli“ při pitvě sebevrahů patologické změny na orgánech odpovědných za melancholii – na slezině a játrech. Toto myšlení považuji za poměrně charakteristické zejména pro „materialističtější“ francouzské (přesněji pařížské) prostředí, poznamenané ideově-politickou revolucí, ale také více zasažené zmíněnou revolucí anatomicko-patologickou. Svůj podíl však měl i citovaný Rakušan Leopold Auenbrügger, jehož forma „epigastrické teorie“ našla ve Francii své následovníky. Již zmiňovaný antverpský lékař Le Roy (1808) inspirovaný Auenbrüggerem považoval za příčiny sebevraždy senzibilitu nervů ve slezině – a to na základě pitvy „hypochondrů“ (jater a sleziny) u jedinců postižených „sebevražedným sklonem“. Obvykle prý nacházel slezinu či játra větší, tvrdší a teplejší než u osob zdravých;[23] „Při zkoumání obou hypochondrů jsem ten levý shledal velmi tvrdým… a horkým. Nepokoj, úzkosti, které se stávaly zcela neúnosnými, vytřeštěné oči, nesnesitelná žízeň“.[24] Orgánové změny byly ostatně patrné i u živých pacientů: „Při zkoumání obou podžebří (hypochondrius) jsem to levé shledal velmi tvrdým a horkým“, konstatoval Le Roy.[25]

Tomuto přístupu ostatně odpovídala i léčba, v podstatě naprosto tradiční, klasická, jako například přikládání baněk do oblastí pod žebry – stejně, jako to činil Auenbrügger. Auenbrüggerovu metodu považoval Le Roy za postup léčení „melancholie se sklonem k sebevraždě“ „skutečně racionální a klinický“ a „založený na samotném rozumu“. Le Roy následně uvádí řadu devíti případů, které takto úspěšně vyléčil a u nichž se sebevražedný sklon již znova neprojevil.[26] Na rozdíl od svých předchůdců Le Roy (a před ním patrně Auenbruegger) zavrhl takřka jednoznačně užívání purgativ i pouštění žilou, tedy klasické „hippokratovské“ léčebné postupy. Auenbrüggerova léčebná metoda měla zjevně určitý ohlas, protože i Chevrey (1816) ji považoval za „celkem racionální“, zejména kvůli užívání studených nápojů a obkladů, které zklidňují i podráždění mozku.[27] Byla však zjevně užívána i v (psychiatrickém) ústavu Etienna Esquirola. Podle svědectví Esquirolova i Falretova ale nepřinesla kýžené úspěchy – snad jen u pacientů, kteří by se byli vyléčili i bez ní.[28] S epigastrickou teorií však pracovali i další přední francouzští lékaři: například Cabanis (1758–1808) a Fourcroy (1755–1809) nalézali v břiše sebevrahů sraženiny černé žluči,[29] a také jeden ze zakladatelů francouzské psychiatrie, žák Philippa Pinela, Esquirol, dával ještě často psychické problémy spjaté se sebevraždou do přímého vztahu s obtížemi v břišní oblasti.[30]

Objevovaly se však i alternativy: „zakladatel“ francouzské soudní medicíny, François-Emmanuel  Fodéré (1764–1835), považoval za „sídlo“ suicidárního sklonu ten orgán, který je po smrti nejvíce narušený, a jmenovitě uvádí buď zmíněné orgány podžebří, nebo mozek, což je podle něj empiricky dokazatelné pitvou.[31]

Obrat k mozku

V prvních desetiletích 19. století se vůbec začal přenášet zájem lékařů na mozek, který se protnul se starším studiem nervového systému. Ten byl již v 18. století s velkým zájmem studován jako orgán, který zprostředkovává kontakt mezi tělem a duší. Ostatně již Hermann Boerhaave (1668–1738), přední lékařská autorita 18. století, tvrdil ve svých aforismech o šílenství, že sebevrazi mají suchý a tvrdý mozek a černou krev v mozkových žilách.[32]

Rozhodující „obrat k mozku“ však v rodícím se psychiatrickém myšlení přinesl přední německý anatom a neurolog, působící ve Vídni a Paříži, Franz Josef Gall (1758–1828). Pocházel z Bádenska-Württemberska, studoval však mimo jiné ve Štrasburku a především ve Vídni, kde si založil soukromou praxi a také zahájil soukromé přednášky. Ty mu byly v roce 1801 zakázány a později, v roce 1805, se katolická církev zasadila o Gallovo úplné vykázání z monarchie kvůli „materialismu“ – zejména kvůli myšlence hmotného zakotvení nehmotné duše. Skutečná léta slávy tak Galla čekala teprve po usídlení ve Francii – především poté, co Gall v 10. a 20. letech 19. století publikoval v Paříži spolu se svým žákem a původně vídeňským kolegou J. G. Spurzheimem (1776–1832) stěžejní díla o mozku,[33] která přenesla pozornost na šedou kůru mozkovou a její záhyby.[34] byl přesvědčen, že mozek – jako orgán myšlení i vůle – určuje současně i lidský charakter: představuje totiž kompozitum mnoha částí, jež ovládají různé lidské charakterové rysy a sklony (respektive v nichž sídlí na tři desítky různých vlastností a dispozic). Velikost a tvar lebky stejně jako různé hrbolky na jejím povrchu jsou tak nepřehlédnutelnými svědky kvality a úrovně mozkové činnosti. Duševní porucha stejně jako vášeň se tak stávají jen pouhým symptomem nějaké cerebrální léze, projevem chronické a často nezvratné degenerace mozkové tkáně, za kterou její nositel vlastně nemůže a nezodpovídá.

Stejná logika myšlení vedla i k úvahám o vrozených sebevražedných sklonech vepsaných do mozku.[35] Gallova frenologie, která přinesla v psychiatrii „obrat k mozku“ a k teorii vrozených, přirozených „sklonů“, měla vliv na chápání sebevraždy jako jevu, který nenastává náhle. Není to tedy pouze konkrétní čin, ale imanentní schopnost, sklon vlastní určitému jedinci – sebevražda je tedy doslova vepsaná do mozku nemocného člověka. Představuje vždy patologický jev – a tedy, stručně řečeno, racionální sebevražda neexistuje. Podle Galla byla sebevražda výsledkem působení nemoci nebo věku na ubývání mozku (Hirnschwund) a následné nabývání lebeční hmoty, které považoval za skutečnou příčinu sebevraždy.[36] Gall tvrdil, že lebky sebevrahů, které studoval, vykazovaly větší hmotnost a „hustotu“. A jeho žák a nejbližší spolupracovník Spurzheim coby další důkaz fyzických, organických příčin uvádí zvýšenou hustotu lebeční substance osob zasažených chronickým sebevražedným sklonem.[37]

Gallovy a Spurzheimovy práce, které vyšly francouzsky v Paříži, pochopitelně souzněly s patologicko-anatomicky orientovanými alienisty („psychiatry“ ve slovníku z přelomu 18. a 19. století). Již zmíněný lékař-filozof Pierre-Georges Cabanis (1758–1808) tak například při pitvě lebeční dutiny jednoho sebevraha nalezl „zářící“ mozek, protože prý obsahuje více fosforečné hmoty než mozek zdravého člověka. O pár let později se také mladý medik Jean Chevrey snažil dokázat jasné souvislosti mezi sebevražednými sklony a výslednou viditelnou lézí na mozku: „Dvakrát jsem u mrtvol přinesených do Hôtel-Dieu zaznamenal prasklé vlásečnice a narušené mozkové membrány. Informace o okolnostech předcházejících smrt těchto jedinců mne poučily o tom, že k ní došlo bezprostředně po návalu hlubokého zoufalství. Na mrtvole jednoho sebevražedného melancholika chronického druhu jsem si rovněž povšiml, že mozek vykazoval výjimečnou měkkost, zejména v místech mozečku“.[38]

Obrat k duši

Zdaleka ne všichni lékaři zajímající se o duševní procesy však sdíleli toto přesvědčení o samospásnosti orgánové patologie, o čitelnosti těla, a netajili se svou skepsí. Francouzský soudní lékař Fodéré odmítal názor, že by sebevražedný sklon vycházel výlučně z organických příčin a mohl být tedy léčen auenbrüggerovsky, mechanicko-fyzickým způsobem.[39]

Rovněž Johann Peter Frank (1745–1821), německý lékař organizačně činný ve Vídni a hlavní reprezentant tzv. medicínské policie (medizinische Polizey) varoval na konci 80. let 18. století před příliš zbrklým spojováním duševní nemoci a fyzických projevů rozpoznatelnými v těle. Otvírání těla (pitvu) sebevrahova těla označil za „ceremonii“, která má jen dílčí význam, a příčiny šílenství nejsou prý vždy tak patrné, jak se někdy domníváme. Anticipuje dokonce praxi, s níž se skutečně budeme ještě o půl století později běžně setkávat (viz ostatně naše úvodní ukázka z „praxe“) a která ještě ve Frankově době nebyla v našich zemích tak běžná: „Byly tedy dokonce zneužívány často nahodilé odchylky, aby mohla být omluvena sebevražda“ (Man hat also gar oft zufällige Abweichungen missbrauchet, um den verübten Selbstmord zu entschuldigen).[40]

Frankovo myšlení bylo, jak jsme již uvedli, obecně blízké klasickým teoriím vášní (Leidenschaftstheorien) a jejich apelu na morální vůli každého člověka a na jeho odpovědnost za své duševní zdraví. Také jeho vrstevník, zakladatel francouzské alienistiky Philippe Pinel ve svých teoriích duševních nemocí rozvíjel mnohem spíše staré koncepce vášní duše – v tom vlastně zůstával tak trochu moralistou – v obojím smyslu slova. Jednak ve smyslu morální=psychický: duševní nemoc je především duševní nemoc, její příčiny je tedy zapotřebí hledat především v duši. A ve smyslu morální= moralizující: za své duševní zdraví je především zodpovědný člověk sám – svým stylem života a pochopitelně svou schopností zvládat právě své vášně a neupadat do excesů. „Nejenže jsou vášně nejběžnější příčinou šílenství (aliénation)“, píše Pinelův žák Esquirol, „ale všechny formy šílenství mají svou analogii či přímo prvotní stádium v povaze vášní“. Zuřivost tak má zdroj v déletrvajícím záchvatu hněvu, „erotická mánie“ je excesivní formou lásky, melancholie se sklony k sebevraždě je dalším stupněm dlouhotrvajícího záchvatu zoufalství.[41] Již v Esquirolově době existovaly v ústavech pro choromyslné sály určené přímo sebevrahům, jak o tom svědčí samo svědectví Esquirolovo. Ty byly pochopitelně přednostně umísťovány v přízemí.[42]

Na Esquirola navázal jeho žák Jean-Pierre Falret (1794–1870). Jeho spis De l´Hypochondrie et du suicide z roku 1822 byl o dva roky později přeložen i do němčiny.[43] V jejich myšlenkové linii „morální léčby“ následně pokračoval úřední chirurg velkovévodství bádenského a soukromý chirurg ve Freiburgu, C. A. Diez svou monografií o sebevraždě z roku 1838.[44] „Morální“ chápání sebevraždy s sebou přineslo i návrat myšlenky, že ne všichni sebevrazi jsou nutně duševně nemocní. To tvrdil na základě svých klinických výzkumů například další Pinelův následovník, Alexandre Brierre de Boismont (1798–1881) v roce 1856: rozlišoval sebevraždy z vášně (nešťastné lásky atd.) od „skutečné“ (véritable) sebevraždy zaviněné duševní poruchou.[45] V úvahu bral jak individuální psychologické predispozice, tak dispozice sociální a stejně jako například i Esquirol dával sebevraždu do souvislosti rovněž s „procesem civilizace“. Na Boismonta navazoval i přední německý psychiatr Wilhelm Griesinger (1817–1868), který byl dobře obeznámen s prací pařížské školy. I on ve své klasické učebnici vyjádřil mínění, že ne každá sebevražda je výsledkem či symptomem nějaké psychické nemoci.[46]

Podle Gladys Swainové a Marcela Gaucheta představovalo toto očištění či sublimace vášní, které se tak zařadilo do čistě myšlenkových pochodů a tedy do nitra „sféry, již nazýváme psychikou“, „jednu z největších revolucí vnímání člověka sebou samým v moderní době“.[47] Z těchto dvou teorií o (fyziologickém či morálním) původu mentální poruchy se ostatně vyvinuly dvě tendence moderní psychiatrie.

Psychiatrická péče byla nicméně ještě v první polovině 19. století dostupná jen zlomku populace. V praxi se týkala zjevně především obyvatel velkých měst, kde se nacházely příslušné instituce a personál, a také těch nejkřiklavějších extrémů. Duševně trpící z venkova a menších měst měli k tomuto druhu specialisty stále poměrně daleko, a to i mentálně. Lze předpokládat, že v těžších případech rodina nebo oni sami vyhledali spíše tradiční pomoc ranhojiče či nejbližšího vrchnostenského či městského lékaře. A pokud se rozhodli své utrpení ukončit sami, pak tajemství jejich nemocné duše rozkrýval nanejvýš ranhojič či v lepším případě krajský lékař provádějící soudní pitvu.

Zbývá nám tedy ještě poslední bod – otázka, jak se nové patologicko-anatomické koncepty dostaly přímo do soudní „praxe“ a napomohly tak u většiny sebezabitých ke zbavení viny a zodpovědnosti. A abychom se zvolna vrátili k úvodnímu případu, soustředíme se opět na českorakouské země.

Soudní medicína a otázka sebevraždy ve spisech Josefa Bernta

Pro pochopení způsobu myšlení nám snad dobře poslouží nejrozšířenější učebnice soudní medicíny v českorakouském soustátí, závazná pro všechny chirurgy – několikrát reeditovaná a rozšiřovaná učebnice Josefa Bernta, původně vydaná v roce 1813. Pro nás je toto kompendium jistě zajímavé mimo jiné proto, že Josef Bernt (1770–1842), rodák z Litoměřic a absolvent pražské lékařské fakulty, udělal kariéru právě jako profesor soudní medicíny a státního lékařství (Staatsarzneiwissenschaft) až na lékařské fakultě vídeňské, a proslul právě i jako autor několika obsáhlých normotvorných kompendií ze svého oboru. V jednom z nich (první vydání vyšlo v roce 1813; zde citujeme rozšířené vydání z roku 1834) věnuje rozsáhlé pasáže duševním poruchám a mimo jiné právě i fenoménu sebevraždy a jejích předpokládaných příčin. [48]

Berntova fascinace „čitelností“ těla, ale také duše prostřednictvím tělesných lézí poněkud upomíná i na francouzské autory, byť je Bernt přímo necituje. Které lékařské autority byly tedy pro Bernta určující? Kromě několika severoněmeckých (ve smyslu konfesně protestantského světa) latinských disertací s vyloženě forenzní tematikou (Jena),[49] a jedné disertace pražské[50] cituje Bernt v této problematice poměrně omezený seznam vybraných (německých) autorů, zaměřených (kromě chronologicky nejstaršího titulu (Knüppeln 1790]) vyloženě na soudní medicínu[51] a operujících s koncepcí „do těla vepsaného sklonu“.[52]

Berntovým nejcitovanějším a zjevně i nejvíce užívaným autorem je ovšem přední německý porodník Friedrich Benjamin Osiander (1759–1822), zakladatel vlivné „univerzitní“ porodnice v Göttingenu, který byl okouzlen a ovlivněn právě francouzskou lékařskou (a porodnickou) školou a ve stejném roce, kdy vyšlo Berntovo kompendium (1813), publikoval knihu přímo o sebevraždě.[53] Přinesl tak nejen monografické, ale především systematické zpracování tématu včetně přesné definice, rozvinutí teologické, právní a filozofické diskuse i rozbor kazuistiky. Jeho výchozí myšlenkou bylo, že člověk se zdravým rozumem sebevraždu nespáchá, vždycky se musí „zřeknout zdravého rozumu a být ve vlastním smyslu pomatený“ („der gesunden Vernunft entsagen, und im eigentlichen Sinne verrückt seyn“)[54] Hledá příčiny, jejichž detailní soupis přináší, počínaje fyzickými neduhy a jejich projevy, zamýšlí se nad rozdíly mezi různými národy a zeměmi (zvláštní pozornost je pochopitelně věnována Anglii). Poměřuje také individuální „morální“ (psychologickou) situaci i sociální faktory. Narození, výchova, náboženství, vzdělání a „formování (Bildung) rozumu i srdce“, životní styl, strava[55] – to vše hraje roli a proto spatřuje profylaxi zejména ve změně společnosti a postoji samotného státu. Toto vše byly principy blízké i Josefu Berntovi.

V některých pasážích Bernt Osiandera přímo přejímá, jinde s ním polemizuje, například s jeho představou, že by důvod, proč se určitý člověk zabije v určitý čas a na určitém místě spíše než jindy a jinde, tkvěl ve větší či menší pružnosti (Elastizität) atmosférického tlaku. Toto rozhodnutí spojuje Bernt spíše s „vnitřními“ příčinami, řečeno jeho slovy, s „pevným systémem myšlenek“ a nespokojeností se sebou samým, jež jsou často zakořeněny v individuální religiozitě a blouznění (Schwärmerei).[56] Bernt se zabývá dále konkrétními způsoby a prostředky sebezabití ve spojitosti s profesí nebo činností dotyčné/ho, a pochopitelně také v souvislosti s následnými stopami relevantními pro patologa.[57]

V této souvislosti je zajímavá poznámka, přejatá přímo z Osiandera, že volba dobrovolné smrti často odpovídá tělesnému neduhu, který nešťastníka trápí: utopení prý volí osoby trpící hypochondrií, hysterií či chronickým zánětem střev (Darmentzündung); k oběšení či podřezání hrdla se pak rozhodují osoby sužované „plnokrevností“ (Vollblütigkeit); po smrti v plamenech zase touží dospívající jinoši, dívky a osoby se sníženou inteligencí, slaboduší (Cretinen) mající zálibu ve světle, ohni a požárech.[58] Když navíc člověka nezadrží pud sebezáchovy, resp. láska k životu, může dojít k tomu, že převáží jiné sklony (Neigung, dispositio), jako právě sklon sebevražedný.[59] A když se pak všechny tyto příčinné momenty (ursächlichen Momente) navíc spojí s nějakou formou duševní poruchy (Geisteszerrütungen), stanou se základem, respektive tou bezprostřední příčinou (nächste Ursache) sebevraždy.

Příčiny sebevraždy rozlišuje Bernt na morální, jejichž vyšetřování náleží soudci / rychtáři, který je schopen rozeznat stupeň morálního zkažení (Verderbnis); přihlédnout k nim má však i soudní lékař. Dále jsou tu však i příčiny fyzické, jejichž vyšetřování náleží pouze znalci přírody (Naturkündigen).[60]

Mezi morální (duševní) příčiny řadí Bernt všechny vášně a náhlá hnutí mysli (Gemüthsbewegungen), k nimž patří (v uvedeném pořadí) nešťastná láska, žárlivost, hněv, ctižádost, touha po slávě, blouznění (Schwärmerei), nespokojenost se svým osudem, strach z hanby či trestu nebo budoucí bídy, těžká práce, dále život v hříchu (tedy onanie, obžerství, opilství, marnotratnost apod). Dále pak Bernt uvádí „prozření z opojení zločinem“, přesycení různými pomíjivými rozkošemi, a konečně pochybování o svém možném morálním polepšení.[61]

Pro nás jsou však zajímavé především příčiny fyzické, neboť právě ony budou relevantní pro chirurgy a další zdravotníky vykonávající (soudní) pitvy.[62] Patologické jevy, které mohou způsobit některou podobu Geistesverwirrung, pomatení ducha, vedoucího v extrémním případě i k sebevraždě, jsou podle Bernta lokalizovatelné: odpovídá mu tvar či „hustota“ lebky, výrůstky na lební bázi, „vodnatelnost“ či zánět mozkových plen, popřípadě jakékoli porušení, narušení mozkové tkáně – záněty, nádory, změna struktury, … Podle Bernta má toto vše nepopiratelný vliv na příčetnost zemřelého. Ale ani ostatní části těla nejsou bez vlivu na duševní zdraví: patologické změny v dýchacích cestách nebo v trávicím systému, popřípadě jakákoli dlouhotrvající bolest mohou způsobit stav nepříčetnosti a přivodit sebevražedný sklon.[63] V podstatě žádné vybočení z průměru, žádná ab-normalita – příliš velké, příliš malé – není bezpříznaková, nevinná.[64]

Zdá se, že minuciózní výčet všech eventuálních fyzických změn, které by měl lékař či chirurg podle Josefa Bernta sledovat při otevření sebevrahova těla, takřka nenechává žádnou možnost, aby sebevrah jednal o svobodné vůli. Každý důležitý orgán, každá patologická změna, každá bolest oslabovala vůli postiženého jedince, zpochybňovala plné užívání rozumu, narušení funkce životního sensoria a pudu sebezáchovy.

Každopádně zmíněná fascinace „čitelností“ těla i duše prostřednictvím tělesných lézí vysvítá i z povinných lékařských zpráv a pitevních protokolů, jež se staly v první polovině 19. století nedílnou součástí vyšetřovacích zpráv při obvinění ze sebevraždy. Po uvedení obecné tělesné charakteristiky zemřelého a konstatování bezprostřední příčiny úmrtí přistupuje chirurg pověřený krajským úřadem k otevření sebevrahova těla, a přitom postupuje zcela podle Berntových předpisů: otvírá postupně hlavu, poté hrudní dutinu a nakonec dutinu břišní.

Autorita chirurgické expertízy dále narůstá od počátku 20. a zejména 30. let. Například nařízení Českého gubernia (Gubernium / oberste Landesstelle) v Praze z roku 1821 explicité nařizuje, aby se do policejních zpráv zaznamenávaly, resp. in extenso zanášely i zprávy lékařů, tedy především jejich pitevní protokoly a závěry o předpokládaných příčinách smrti. Vliv lékařských důkazů a argumentů dále posílil dekret z roku 1830, který právě chirurgům dával hlavní slovo v určení příčiny sebevraždy, a v podstatě tedy i v rozhodování o způsobu pohřbu, jak jsme ostatně viděli i v úvodní ukázce.

Facit

Tato studie se snažila na vybraných autorech a jejich dílech především poukázat na několik interpretačních novinek, které do diskurzu o sebevraždě (Selbstmordsdiskurs) vnesla osvícenská medicína jako specifický systém vědění (Wissenssystem), a které nejvíce ovlivnily způsob, jakým byla sebevražda od přelomu 18. a 19. století vnímána. Zajímala nás především nová lékařská argumentační strategie neboli, foucaultovsky řečeno, nový „diskurs pravdy“, který medicíně zajistil pomyslné intelektuální i morální „vítězství“ vůči jiným systémům vědění -– především tedy vůči (tradičnímu) myšlení právnickému a teologii.

Šlo především o tyto tři základní elementy:

  1. Interpretace sebezabití jako výsledku působení (zpravidla organicky zakořeněného) „sebevražedného pudu“ či „sklonu“, tedy jako důsledek patologického stavu přispělo k zobecnění patologizace sebevraždy a k její asociaci s „nepříčetností“ (Unzurechnungsfähigkeit). Jinými slovy řečeno – z pohledu většiny (pozdně) osvícenských lékařů neexistuje „racionální“ sebevražda, která by byla spáchána s rozumem a svobodnou vůlí, což byl nezbytný předpoklad jejího postihu jako zločinu či policejního deliktu.
  2. Hledání empirického zakotvení tohoto sklonu přímo v těle vycházelo zprvu především z postulátů hippokratovské medicíny („epigastrická metafora“ a soustředění na oblast podbřišku), napomohlo však i k rozvoji studia neurocerebrálního systému a jeho funkcí. Vulgární materialismus některých anatomických patologů sice působí naivně a jako zjednodušující se jevil už současníkům (alienisté z Pinelovy školy), poskytl nicméně lékařům důležité strategické zbraně v „boji“ s tradičními teologickými a právními koncepty sebevraždy jako vědomého hříchu a zločinu.
  3. V posledním, třetím oddíle jsem se snažila poukázat na to, že tento lékařský obraz a diskurs se „do praxe“ uváděl nejprve zejména prostřednictvím soudní medicíny a jejích praktiků (do rukou kvalifikovaného alienisty v psychiatrickém zařízení se dostávaly zprvu spíše výjimky). Nového experta na temná zákoutí mysli představuje zprvu především chirurg, jehož vpravdě empirické poznatky mohou doplnit výpovědi svědků a poznatky vyšetřujících úřadů. Tak mohl být konfrontován i bezprostředně s exponenty moci světské/soudní a církevní (faráři), a postupně tedy pronikal i do nelékařského, laického, prostředí a osvojovalo si je širší publikum.

Tam, kde dosud panovaly jen dohady teologů, právníků a filozofů, nastupovala nyní empirická „moc“ faktů a racionální vysvětlení lékařů. Ačkoli šlo někdy o vědecké koncepty či představy naivní nebo dokonce lehce zavádějící, operující s celou řadou ustálených topoi, nelze jim upřít zásluhu na tom, že sebevražda přestala být automaticky asociována s trestným činem (Kriminalverbrechen) a především s těžkým hříchem. Současně se však pro alienistiku – budoucí psychiatrii – sebevražda stala jedním z hlavních témat, na nichž se tato nová věda utvářela.

Summary

Suicidal instinct” inscribed in the body. Discussion on suicide in German-language and French medical literature at the turn of the 18th and 19th century”. The aim of the study is to present and analyse the main novelties, which Enlightenment medical thought brought the interpretation of suicidal behaviour, and so facilitating the decriminalization of suicide. I concentrate mainly on physicians whose activities and intellectual activities have been connected at least for some time with the Habsburg monarchy, especially with Viennese but also with Prague clinics and universities: Leopold Auenbrügger (1722–1809) Franz Josef Gall (1758–1828), Josef Bernt (1770–1842) and Johann Peter Frank (1745–1821). However, I attempt to place their ideas conceptually in the context of the other relevant books from the area of period German and French medical (psychiatric) thought, and show on them, the very often decisive, share and influence. Within the framework of the differentiation of the Late Enlightenment medicine, the changes and novelties in the area / field of so-called “medical police”, pathological anatomy, neurology and “alienistics” – future psychiatry but also medical jurisprudence (i.e., legal medicine) will be important for me.

I consider the following to be crucial: 1) The perception of suicide as an independent diseased state, namely – I emphasize – a state that is always pathological; 2) The efforts to localize the “suicidal tendencies” in the body, and thus also a physical, empirical anchoring of this pathological state; 3) The “entry” of this new understanding of suicide into “practice” through medical jurisprudence, which allowed an entirely direct confrontation with the theological and legal practices.

Translated by Sean Mark Miller

Prameny a literatura

Prameny rukopisné – archivní

Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, fond Ústřední kancelář, starší oddělení, Postoloprty; B 5 Bc 2a (případ Anny Šíchové [1720]).

Státní oblastní archiv Olomouc, Velkostatek Potštát, č. kart. 61, inv. č. 996, sign. Pub. 324 (případ Leopolda Kretschmera, 1830).

Prameny vydané tiskem

Anceaume, E. H., De la mélancolie, Esquisse historique de la mélancolie, 1818.

Auenbrügger, L., Von der stillen Wuth oder dem Triebe zum Selbstmorde als einer wirklichen Krankheit, mit Original-Beobachtungen und Anmerkungen, Dessau 1783.

Boismont, A. B. de, Du suicide et de la folie suicide, Paris 1856.

Bernt, J., Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, zum Gebrauche für Aerzte, Wundärzte, Rechtsgelehrte und zum Leitfaden bey öffentlichen Vorlesungen, Praha 1834.

Dictionnaire des Sciences médicales, par une société des médecins et chirurgiens, Paris 1818-1822.

Diez, C. A., Der Selbstmord, seine Ursachen und Arten vom Standpunkte der Psychologie und Erfahrung, Tübingen 1838.

Elevert, E. G., Ueber den Selbstmord in Bezug auf gerichtliche Arzneykunde, Tübingen 1794.

Esquirol, J.-É. D., Des passions considérées comme causes, symptômes et moyens curatifs de l’aliénation mentale (thèse soutenue à l’Ecole de médecine de Paris, le è Nivôse an XIV (1805), librairie des Deux mondes, reprint, Paris 1980.

Esquirol, J.-É. D., V° „Suicide“, in: Dictionnaire des Sciences médicales, par une société des médecins et chirurgiens, 53, Paris 1818-1822, s. 282.

Fodéré, F.-E., Traité de médecine légale et d´hygiène publique, ou de police de santé, adaptér aux codes de l´Empire Français et aux connaissances actuelles, Paris 1813.

Gall, F. J. – Spurzheim, J. G., Anatomie et physiologie du système nerveux en général, et du cerveau en particulier, Paris 1811-1819.

Griesinger, W., Die Pathologie und Therapie der psychischen Krankheiten, Stuttgart 8612.

Chevrey, J., Essai médical sur le suicide, considéré, dans tous les cas, comme le résultat d’une aliénation mentale, thèse présentée e soutenue à la Faculté de Médecine de Paris, le 9 juillet 1816, pour obtenir le grade de Docteur en médecine. Instruction für die öffentlich angestellten Aerzte und Wundärzte in den k. k. österreichischen Staaten, wie sich bey gerichtlichen Leichenschauen zu benehmen haben, Wien 1814.

Dr. Knüppeln, Ueber den Selbstmord: Ein Buch für die Menschheit, Gera 1790.

Kunz, J. E., Diss. Inaug: De Autocheiria, seu de morte sibimet sui conscita, Praha 1813.

Osiander, F. B., Über den Selbstmord, seine Ursachen, Arten, medicinisch-gerichtliche Untersuchung und die Mittel gegen denselben. Hannover, bei den Brüdern Hahn 1813.

Pinel, Ph., „Observations sur une espèce particulière de mélancolie qui conduit au suicide“, in: La Médecine éclairée par les sciences physiques, I., ed. F. E. Foderé, Paris 1791.

Pinel, Ph., Traité médico-philosophique sur l’aliénation mentale ou la manie, Paris 1800.

Spurzheim, J. C., Observations sur la folie, Paris 1818.

Le Roy d´Anvers, Bulletin des sciences médicales. Publié au nom de la Société médicale d’émulation de Paris…1807-1811 (I-VIII) – 1807, s. 198 n.

Swieten, G. van, Commentaires des Aphorismes de Médecine d’Hermann Boerhave sur la connoissance et la cure des maladies, par M. Vans-Wieten (sic), tranduit en français par Monklet, docteur en Médecine de l’Université de Monpellier, gradué en la faculté de Paris, II, Avignon 1766.

Literatura

Baumann, U., Vom Recht auf den eigenen Tod.Die ie Geschichte des Suizids vom 18. bis zum 20. Jahrhundert, 2001.

Fodere, Traité de médecine légale, Paris 1813.

Foucault, M., Dits et écrits, III: 1976-1979. Eds. Fr. Ewald – A. Fontana, Paris 1994.

Frank, J. P., System einer vollständigen medicinischen Polizey, IV, Mannheim 1788, s. 493-509.

Gauchet, M. – Swain, G., Dialogue avec l’insensé, Paris 1994.

Gauchet, M. – Swain, G., La pratique de l´esprit humain. L´Institution asilaire et la révolution démocratique, Paris 1980.

Greve, Y., Verbrechen und Krankheit. Die Entdeckung der „Criminalpsychologie“ im 19. Jahrhundert, Köln 2004.

Gruner, De imputatione suicidii dubia, Jena 1779.

Immrich, J. B., Diss. Inaug. Suicidium dubium casu singulari illustratum, Jena 1808.

Jordanova, L., The Social Construction of Medical Knowledge, Society for the Social History of Medicine, 8 (1995), s. 361–381.

Kästner, A., Experten für ein gutes Leben. Zur Rolle von lutherischen Pfarrern in Untersuchungsverfahren nach Selbsttötungen (Kursachsen 1700-1815), in: A. Kästner – S. Kesper-Biermann, Experten und Expertwissen von der Frühen Neuzeit bis zur Moderne, Leipzig 2009.

Kästner, A., Tödtliche Geschichte(n). Selbsttötungen in Kursachsen im Spannungsfeld von Normen und Parktiken (1547-1815), Konflikte und Kultur – Historische Perspektiven Band 24, 2012.

Lieberman, L. J., Une Maladie Epidémique: Suicide and its Implications in 19th Century France, Yale University 1987.

Liepoldová, T., Vztah lokálních elit a lidových vrstev k tělům sebevrahů v době sekularizace společnosti (16.-19. století), bakalářská práce, Ústav českých dějin FFUK, Praha 2014.

Lind, V., Selbstmord in der Frühen Neuzeit. Diskurs, Lebenswelt und kultureller Wandel am Beispiel der Herzogtümer Schleswig und Holstein, Göttingen 1999.

Mac Donald, M., The Secularization of Suicide in England, 1660-1800, Past and Present, 111 (1986), s. 50-100.

Neumeyer, H., Anomalien, Autonomien und das Unbewusste: Selbstmord in Wissenschaft und Literatur von 1700 bis 1800, Göttingen 2009.

Schreiner, J., Jenseits vom Glück, Suizid, Melancholie und Hypochondrie in deutschsprachigen Texten des späten 18. Jahrhunderts, reprint, München 2014 (1. vyd. 2003).

Steinhardt, Diss. De suicidiii notis in foro fere dubiis, Jena 1793.

Ramsey, M., Professional and Popular Medicine in France, 1770–1830: The Social World of Medical Practice, Cambridge 1988.

Tinková, D., Péché, crime, folie au temps du désenchantement du Monde, Presses Académiques Francophones, Strasbourg 2013 (upravená česká verze: Tinková, D., Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha 2010).

Poznámky

[1]Tato studie vznikla v rámci grantového projektu GAČR č. 17-06860S Neklidni zemřelí. Sebevražda mezi dekriminalizací, sekularizací a medikalizací (17.-19. století).

[2] SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, fond Ústřední kancelář, starší oddělení, Postoloprty; B 5 Bc 2a (případ Anny Šíchové [1720]).

[3] Státní oblastní archiv Olomouc, Velkostatek Potštát, č. kart. 61, inv. č. 996, sign. Pub. 324 (případ Leopolda Kretschmera, 1830).

[4] Instruction für die öffentlich angestellten Aerzte und Wundärzte in den k. k. österreichischen Staaten, wie sich bey gerichtlichen Leichenschauen zu benehmen haben, Wien 1814.

[5] K diskusím o sebevraždě v osvícenském období dnes již existuje velmi rozsáhlá bibliografie. Srov. především: V. Lind, Selbstmord in der Frühen Neuzeit: Diskurs, Lebenswelt und kultureller Wandel am Beispiel der Herzogtümer Schleswig und Holstein, Göttingen 1999; A. Kästner, Experten für ein gutes Leben: Zur Rolle von lutherischen Pfarrern in Untersuchungsverfahren nach Selbsttötungen (Kursachsen 1700-1815), in: týž – S. Kesper-Biermann, Experten und Expertwissen von der Frühen Neuzeit bis zur Moderne, Leipzig 2009, s. 85-98 a A. Kästner, Tödtliche Geschichte(n): Selbsttötungen in Kursachsen im Spannungsfeld von Normen und Parktiken (1547-1815), Konflikte und Kultur – Historische Perspektiven, 24, 2012; H. Neumeyer, Anomalien, Autonomien und das Unbewusste: Selbstmord in Wissenschaft und Literatur von 1700 bis 1800, Göttingen 2009; J. Schreiner, Jenseits vom Glück, Suizid, Melancholie und Hypochondrie in deutschsprachigen Texten des späten 18. Jahrhunderts reprint (1. vyd. 2003), München  2014; M. Mac Donald, The Secularization of Suicide in England, 1660-1800, Past and Present 111 (1986), s. 50-100; D. Tinková, La question du suicide, in: taž, Péché, crime, folie au temps du désenchantement du Monde, Strasbourg 2013 (upravená česká verze: D. Tinková, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha 2010 – kapitola 6).

[6] Nověji srov. např. Y. Greve, Verbrechen und Krankheit: Die Entdeckung der „Criminalpsychologie“ im 19. Jahrhundert, Köln 2004.

[7] Srov. pro Francii: L. J. Lieberman, Une Maladie Epidémique: Suicide and its Implications in 19th Century France, 1987; pro německé země: Vera Lind, Selbstmord in der Frühen Neuzeit: Diskurs, Lebenswelt und kultureller Wandel am Beispiel der Herzogtümer Schleswig und Holstein, Göttingen 1999; U. Baumann, Vom Recht auf den eigenen Tod: Die ie Geschichte des Suizids vom 18. bis zum 20. Jahrhundert, 2001, kapitola Jenseits von Gut und Böse: Zur Entmoralisierung des Suizids, s. 180-185. H. Neumeyer, Anomalien, Autonomien und das Unbewusste: Selbstmord in Wissenschaft und Literatur von 1700 bis 1800, Göttingen 2009.

[8] L. Jordanova, The Social Construction of Medical Knowledge, Society for the Social History of Medicine, 8 (1995), s. 361–381, s. 367.

[9] M. Ramsey, Professional and Popular Medicine in France, 1770–1830; The social world of medical practice. Cambridge 1988, s. 299. Dále zejm. M. Foucault, Naissance de la médecine sociale, in: týž, Dits et écrits, III (dále jako DE): 1976-1979, eds, Fr. Ewald – A. Fontana, č. 196, s. 208. K této otázce srov. i řadu dalších textů, především přednášky Crise de la médecine ou crise de l’antimédecine? (říjen 1974, publikováno v lednu 1976, DE III, s. 40 –57).

[10] M. Gauchet – G. Swain, La pratique de l´esprit humain: L´Institution asilaire et la révolution démocratique, Paris 1980, s. 330.

[11] K tématu melancholie existuje relativně velké množství literatury, především R. Burton, The Anatomy of Melancholy, London 1621; J. Starobinski, Histoire du traitement de la mélancolie des origines à 1900, Bâle 1960; R. Klibansky – E. Panofsky, Saturne et la Mélancolie, Paris 1989; M. Gauchet – G. Swain, Dialogue avec l’insensé, Paris 1994, s. 167 n („Permanence et transformations de la mélancolie“).

[12] M. Gauchet – G. Swain,  Dialogue avec l’insensé, s. 167-169.

[13] Např. Commentaires des Aphorismes de Médecine d’Hermann Boerhave (sic), sur la connoissance et la cure des maladies, par M. Vans-Wieten (sic), tranduit en français par Monklet, docteur en Médecine de l’Université de Monpellier, gradué en la faculté de Paris, II., Avignon 1766.

[14] Leopold AUENBRUGGER, AUENBRUEGGER (AWENBRUEGGER), (1722–1809), vídeňský lékař, žák Van Swietenův, který na sebe přilákal pozornost lékařů kolem roku 1761, kdy publikoval krátký spis o poslechu ozvů v hrudníku, v němž se snažil dokázat, že lze poslechem rozpoznat poruchy plic či srdce. Podle tradice došel k tomuto objevu na základě rodinné vinařské praxe, která umožňovala poznat poklepem na dřevěný sud množství v něm obsaženého vína. Tato práce se dočkala ještě širšího věhlasu po francouzském překladu z roku 1808 od Napoleonova osobního lékaře Corvisarta.

[15] L. Auenbrügger, Von der stillen Wuth oder dem Triebe zum Selbstmorde als einer wirklichen Krankheit, mit Original-Beobachtungen und Anmerkungen, Dessau 1783.

[16] Ibid., s. 5, §1.

[17] Le Roy d´Anvers, Bulletin des sciences médicales. Publié au nom de la Société médicale d’émulation de Paris… 1807-1811 (I-VIII) – 1807, s. 198n.

[18] Ph. Pinel, Observations sur une espèce particulière de mélancolie qui conduit au suicide, in: La Médecine éclairée par les sciences physiques, I, 1791 (éd. Fourcroy) et section IV du Traité médico-philosophique sur l’aliénation mentale ou la manie, Paris, an IX ( repris des „Observations sur les alénés et leur division en espèces distinctes“, in: Mémoires de la Société médicale d’émulation, Paris, an VIII, vol. III).

[19] J.-É. D. Esquirol, Des passions considérées comme causes, symptômes et moyens curatifs de l’aliénation mentale – thèse soutenue à l’Ecole de médecine de Paris, le è Nivôse an XIV (1805), reprint, Paris: librairie des Deux mondes, 1980, s. 99.

[20] J. Chevrey, Essai médical sur le suicide, considéré, dans tous les cas, comme le résultat d’une aliénation mentale, thèse présentée e soutenue à la Faculté de Médecine de Paris, le 9 juillet 1816, pour obtenir le grade de Docteur en médecine. Instruction für die öffentlich angestellten Aerzte und Wundärzte in den k. k. österreichischen Staaten, wie sich bey gerichtlichen Leichenschauen zu benehmen haben, Wien 1814, s. 18

[21] Ibid., s 13.

[22] M. Gauchet – G. Swain, La pratique de l’esprit humain; L’Institution asilaire et la révolution démocratique, Paris 1980, s. 330.

[23] Le Roy d´Anvers, Bulletin des sciences médicales, 1808, s. 213.

[24] Ibid., s. 198 n.

[25] Příklady uvádí soudní lékař F.-E. Fodéré, Traité de médecine légale et d´hygiène publique, ou de police de santé, adaptér aux codes de l´Empire Français et aux connaissances actuelles, Paris 1813, s. 275, a Le Roy d´Anvers, Bulletin des sciences médicales. Publié au nom de la Société médicale d´émulation de Paris, 2/1808, s. 213. K tomuto příkladu a také k dalším příkladům srov. D. Tinková, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, s. 286.

[26] Le Roy d´Anvers, Bulletin des sciences médicales 1807, s. 198 n.

[27] J. Chevrey, c. d., s. 42 n.

[28] J.-É. D. Esquirol, V° „Suicide“, in Dictionnaire des Sciences médicales, par une société des médecins et chirurgiens, 53, Paris 1818-1822, s. 282; J.-P. Falret, De l’Hypochondrie et du suicide, considérés sur les causes, sur le siège et le traitement de ces maladies, sur les moyens d’en arrêter les progrès,… Paris 1822, s. 223 a 228.

[29] Fodere, Traité de médecine légale, Paris 1813, s. 277.

[30] Dictionnaire des Sciences médicales, par une société des médecins et chirurgiens, 53, Paris 1818-1822, s. 213 n.

[31] Fodere, c. d., s. 275.

[32] E. H. Anceaume, De la mélancolie, Esquisse historique de la mélancolie, Paris 1818, s. 168.

[33] Především F. J. Gall – J. G. Spurzheim, Anatomie et physiologie du système nerveux en général, et du cerveau en particulier, Paris 1811-1819.

[34] Srov. např. G. Lantéri-Laura, Le psychisme et le cerveau, in: M. D. Grmek (ed.), Histoire de la pensée médicale, 3: Du romantisme à la science moderne, Paris 1999, (s. 97-114) s. 99-100.

[35] Srov. D. Tinková, Otázka sebevraždy, in: táž, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, s. 232-309, k anatomickým „stopám“ sebevražedných motivů u (francouzských) lékařů zejm. s. 282-290.

[36] U. Baumann, c. d., s. 104.

[37] J. G. Spurzheim, Observations sur la folie, Paris 1818, (s. 207-219) s. 220.

[38] J. Chevrey, Essai médical, s. 39.

[39] Fodere, cit. d., s. 375-376.

[40] J. P. Frank, System einer vollständigen medicinischen Polizey, IV, Mannheim 1788, s. 493-509, zde s. 506-508.

[41] J.-É. D. Esquirol, Des passions, s. 21.

[42] J.-É. D. Esquirol, La lypémanie…, p. 141.

[43] K tomu U. Baumann, s. 181-182.

[44] C. A. Diez, Der Selbstmord, seine Ursachen und Arten vom Standpunkte der Psychologie und Erfahrung, 1838.

[45] A. B. de Boismont, Du suicide et de la folie suicide, Paris 1856.

[46] W. Griesinger, Die Pathologie und Therapie der psychischen Krankheiten, Stuttgart 1845, 18612. Srov. U. Baumann, c. d. s. 185.

[47] M. Gauchet – G. Swain, La pratique de l´esprit humain, s. 330.

[48] J. Bernt, Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, zum Gebrauche für Aerzte, Wundärzte, Rechtsgelehrte und zum Leitfaden bey öffentlichen Vorlesungen, Praha 1831 (1. vyd.  1813), s. 342, § 875.

[49] Gruner, De imputatione suicidii dubia, Jena 1779; Steinhardt, Diss. De suicidiii notis in foro fere dubiis, Jena 1793; J. B. Immrich, Diss. Inaug. Suicidium dubium casu singulari illustratum, Jena 1808.

[50] J. E. Kunz, Diss. Inaug. De Autocheiria, seu de morte sibimet sui conscita, Praha 1813.

[51] E. G. Elvert, Ueber den Selbstmord in Bezug auf gerichtliche Arzneykunde, Tübingen 1794.

[52] Dr. Knüppeln, Ueber den Selbstmord. Ein Buch für die Menschheit, Gera, 1790; E. G. Elvert, Über den Selbstmord in Bezug auf gerichtliche Arzneikunde, Tübingen, 1794; J. V. Müller, Der Selbstmord, nach seinem medicinischen und moralischen Ursachen betrachtet, Frankfurt 1796; W. Fr. Schäufelen, Über die physischen Zeichen, woraus auf absichtliche Selbsttödtung durch Erschiessen zu schliessen ist, Stuttgart 1827; J. F. M. Heyfelder, Der Selbstmord in arznei-gerichtlicher und in medicinisch-polizeilicher Beziehung, Berlin 1828.

[53] Fr. B. Osiander, Über den Selbstmord, seine Ursachen, Arten, medicinisch-gerichtliche Untersuchung und die Mittel gegen denselben. Hannover 1813.

[54] Ibid., s. 11.

[55] Ibid., s. 196 n.

[56] J. Bernt, Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, zum Gebrauche für Aerzte, Wundärzte, Rechtsgelehrte und zum Leitfaden bey öffentlichen Vorlesungen, Praha 1834 (1. vyd.  1813), s. 342, § 875.

[57] J. Bernt, Systematisches Handbuch, s. 342, § 874 a dále s. 344-347 § 881-890.

[58] Ibid., § 876. Srov. Fr. B. Osiander, s. 108.

[59] Ibid., § 891.

[60] Ibid., § 892.

[61] Ibid., § 893.

[62] Ibid., § 894.

[63]  O sebevrazích – z Bernta: Srov. zejm. Bernt, Systematisches Handbuch, zejm. s. 358 n.

[64] K Berntovi a sebevraždě srov. též T. Liepoldová, Vztah lokálních elit a lidových vrstev k tělům sebevrahů v době sekularizace společnosti (16.–19. století), bakalářská práce, Ústav českých dějin FFUK Praha, 2014, zde zejm. s. 27-40.

Reklamy

1 komentář: „„Sebevražedný pud“ vepsaný do těla. Diskuse o sebevraždě v německojazyčné a francouzské lékařské literatuře mezi Wertherem a Kleistem (přelom 18. a 19. století)

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2019 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s