Vždy zapomeneme… aneb sebevražda odkazu

Mgr. Jan Kaňa

Department of General Anthropology, Faculty of Humanities, Charles University: Prague, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Jan Kaňa, Daliborova 333/20, Litoměřice, 412 01.

E-mail: JanKana@atlas.cz


Sebevražednost je obvykle uváděna jako výskyt určitého chování, které vede k fyzické likvidaci sebe sama.[1] Snad by bylo možné říct, že jen málokdo z nás za tím slovem hledá jiný smysl. Tento text ovšem pracuje se dvěma významy sebevražednosti. Jeden význam je již zmíněn v první větě, jedná se tedy o sebevraždu v tradičním slova smyslu, sebevraždu fyzickou. Druhý význam by se dal nazvat sebevraždou odkazu, a především na něj zde bude dáván důraz. Text by měl vysvětlit, co ona sebevražda odkazu vlastně je, jaké může mít příčiny, zda tyto příčiny mohou vyvolat i jiné reakce, a také by měl odpovědět na otázku, jak (zda-li vůbec) sebevražda odkazu souvisí se sebevraždou v onom tradiční slova smyslu.

Zdá se zřejmé, že jednání, které vede k vědomému ohrožení vlastního života, je tak staré jako lidstvo samo. Ať už se jednalo o nebezpečný lov, účast ve válce apod., muselo být počítáno s tím, že takovéto aktivity mohou skončit smrtí toho, kdo se jich zúčastnil. Za sebevraždu to lze ovšem označit teprve tehdy, kdy se u zúčastněného objevilo přesvědčení, že smrt mu při těchto aktivitách není pouhou možností, ale prakticky jistotou. Jistotou, kterou ovšem vnímá jako něco výhodného, nebo alespoň o něco výhodnějšího než alternativu bez jeho účasti. Ona nabízená výhoda je zvláště patrná od těch dob, kdy právě například skrze účast ve válce zde byla možnost zachování odkazu nejenom kolektivu, k němuž se hlásí a za který bojuje,[2] ale především možnost zachování odkazu jeho samotného. Kdy se pro zásluhy či alespoň pro projevenou statečnost pamatovalo na jména mnoha těch, jejichž čas byl třeba již i několik generací minulostí. Předpokladem je tedy společnost, která se nabídne, že odkaz jeho samotného uchová ještě dlouho poté, co on sám na světě již fyzicky nebude. Nebo snad přesnější by bylo říct, že předpokladem je spíše víra v to, že společnost onen odkaz nezapomene. Víra, která zpravidla bývá samotnou společností podporována. Jednak tomu přispívá samotná skutečnost, že zde máme mnohé příklady mnoha postav z minulosti, třeba i velmi dávné, které jsou zachovány v naší paměti.[3] Můžeme si ovšem ukázat i na uměle vytvořené příklady z literatury, filmů, počítačových her i lidového vyprávění.[4] Postav, které se měly zapsat do paměti jakožto někdo, kdo pro dobrou věc, čímž je míněno především zachování jeho společnosti, a to zachování v určité chtěné podobě, šel dobrovolně na smrt. Postav prezentovaných jako vzorové a hrdinské . Takto to ovšem zpravidla bývá označováno spíše za sebeobětování než za sebevraždu. Nakonec tak může docházet k situacím, na které upozorňoval například už Masaryk, totiž že spousta lidí jde tomuto sebeobětování vstříc, že je v tom určitá romantika.[5] A zřejmě správně bylo přitom určené, že důvodem, proč se tomuto chodí vstříc, je zdání snadnosti, jak být uznán jakožto někdo, kdo si zaslouží být uchován v paměti. Zvláště v porovnání s mnoha jinými, mnohdy pracnějšími, déle trvajícími, a nakonec i žádné záruky dávajícími způsoby.

Nicméně doba pokročila. Ne snad že by výše zmíněný příklad pozbyl platnosti. Je přitom možné poukázat na zprávy z nedávné doby,[6] které se týkaly případu českých vojáků zabitých při plnění zahraniční mise.[7] Čímž nemá být naznačeno, že by snad tito vojáci měli být považováni za sebevrahy, jde spíše o to ukázat na způsob, jak tyto zprávy byly podány a jakou reakci vyvolaly. Jejich smrt jako by se měla rovnat tomu, že my budeme zachováni, všude se objevovaly jejich fotografie, padaly návrhy na pamětní desky apod. Takováto reakce všeobecné podpory a uznání by snad mohla a možná i chtěla mít ten dopad, že by mnozí začali opět vidět cestu ke společenské prestiži a samozřejmě i k věčnému sebezachování skrze armádu, který by se následně dal snadno vykázat skrze statistiky náborů před a po jejich smrti. Kdyby dnes možností dostupného a relativně rychlého zápisu do kolektivní paměti nebylo spatřováno více než dost, možná by se to i podařilo. Možností, které jsou navíc výrazně bezpečnější, a není tedy vůbec nutné pro ně obětovat svůj život. S trochou nadsázky lze říct, že v dnešní době mohou lidé snadno získat přesvědčení o tom, že do paměti možná ještě i větší části společnosti se lze zapsat například skrze přenosy her na válku ve známých virtuálních světech než zapojením se do války skutečné.[8] Je ovšem důležité uvědomit si jednu podstatnou věc: jedná se o médium nové, jehož uživatelé patří převážně k mladším ročníkům, a tak si zatím nemusí uvědomovat riziko nestálosti pole příjemců podobných odkazů. Především si nemusí uvědomovat, že jejich odkaz může snadno skončit se současnou generací příjemců, že budoucí generace vůbec nebude zajímat to, co oni dělali. Zkrátka si nemusí uvědomovat, že si nezvolili cestu, která by vedla k jejich “nesmrtelnosti“.

Zároveň se ono prosazení skrze některou z tradičnějších možností stává s každou další generací náročnějším, neboť vyžaduje čím dál tím větší specializaci, zvyšuje se náročnost (na výkon) a s ní velmi často (ne však nutně vždy) se zvyšuje i náročnost časová. Každý nový zápis mající ambice zachování se v nestálém poli paměti určitého kolektivu, která není do nekonečna se nafukující, musí mít zároveň dostatečnou sílu, aby z pole vytlačila některý ze zápisu starších, méně pevně usazených. S rostoucím polem, tedy s počtem lidí majících ochotu ve své paměti uchovávat odkazy jiných, a s rostoucí dobou trvání možnosti se počet smazaných stop odkazů citelně zvyšuje. Až se nakonec může velmi snadno stát, že pro mnoho nových možných zájemců se snaha o zachování skrze některou z těchto tradičních možností začne jevit jako něco, co se prakticky rovná sebevraždě potenciálu svého odkazu.

Menší rizika pro zanechání svého odkazu se mohou jevit v možnostech, které jsou omezeny menším polem. Tam lze přeci jen očekávat méně konkurentů. Samotný fakt menšího pole je ovšem doprovázen zvýšeným rizikem zániku celého tohoto pole.

Existuje jedno malé pole, které je něčím vlastním většině z nás. Tímto polem je rodina. Zanechání odkazu zde často považujeme za něco téměř samozřejmého, nejspíš i proto, že od ostatních jejích členů máme častou zpětnou vazbu, kterou potvrzují, že vědí, kdo my jsme. To by ovšem samo nestačilo, ono je totiž ještě daleko důležitější samotné vědomí kontinuity rodiny. Vědomí, že toto malé pole, jehož jsme součástí, samo dokázalo přežít až do dnešních dní. Možná i proto stále existuje citlivost na jakékoliv změny v rámci tématu rodiny, příkladem budiž současná diskuze o zrovnoprávnění homosexuálních rodin, kdy na straně odpůrců se vynořují obavy, zda připuštění něčeho takového nebude znamenat právě velké ohrožení kontinuity rodin, zvláště když současné rodiny udržují trend menšího počtu dětí než v minulosti.

Nicméně, rodina je zvláštním polem ještě v jiném ohledu. Většinou již na prvním stupni dostávají děti za domácí úkol sestavit si jednoduchý rodokmen. Dítě jen málokdy zná své předky mimo těch, kteří jsou stále živí, a tak postup bývá většinou stejný, ptá se doma… a zjišťuje velmi málo. U nejstarších jmen nalezených tímto vyptáváním jsou zjištěné údaje často doplněné slovy „asi“ či „možná“. V nejsmutnějších případech se dítěti doma v tomto úkolu nepomůže vůbec s vysvětlením, že to sami neznají, nikdy jim to k něčemu nebylo a nevědí, k čemu by to mělo být jemu. Snadno tak lze ukázat, že třeba pouhé jméno jedince se v tomto “svém“ poli málokdy uchová déle než dobu přibližně tří, čtyř generací.[10] Samozřejmě je možné setkat se i s výjimkami, kdy znalost historie vlastního rodu je podstatně větší, zvláště je to patrné u šlechtických rodů[11] a taky u lidí, co mají genealogii jako koníček. V případě genealogů se jedná vlastně o oživování odkazu již dávno zemřelých, přičemž jejich “oživovací“ možnosti jsou omezeny dostupnými matrikami.[12] Jak se ale stalo, že vůbec došlo k zapomnění naprosté většiny našich vlastních předků, a to často i těch z doby nijak dávné? Odpověděli na to snad ti rodiče, které jsem před chvíli zmiňoval u příkladů těch “nejsmutnějších“ případů? Částečně ano, samozřejmě se v naprosté většině případů nejednalo o vědomou selekci, na kterého zesnulého člena rodiny pamatovat,[13] a na kterého ne, spíše jen nebyla dostatečná ochota vynaložit nějaké zvláštní úsilí na jeho zachovávání.

Dnes, když se přeci jen již nějakou dobu v rodině nutně nedědí například povolání, vázanost s určitým místem, v mnoha případech ani společenské postavení, tak se lze oprávněně ptát, co vlastně z odkazu předků v rodině přežívá do současnosti. Není nesnadné dospět k přesvědčení, že jen velmi málo. Nakonec to hlavní, co nás s našimi předky spojuje, jsou společné geny. Rodina působí tím uspokojivěji, čím je tradičnější společnost a čím menší se zdají být rozdíly mezi jednotlivými generacemi. Pro společnosti s větší, řekněme dynamikou vývoje, ovšem musí přirozeně uspokojení s rodinným polem být menší. A právě i zde by bylo možné hledat vysvětlení pro větší snahu, tzv. západního člověka, prosadit se na mnoha jiných polích. On zkrátka v poli vlastní rodiny nenachází dostatečnou záruku uchování vlastního odkazu. A zároveň to může ukazovat obecně na problémy vztahů obou pomyslných druhů společností, tedy společností s dynamickým vývojem na jedné straně a společností tradičnějších na straně druhé.

Zatímco u lidí ze společností tradice se nevole ke společnostem s dynamickým vývojem dá vysvětlit jednoduše strachem z přetrhání oné pro ně přirozené kontinuity, která ve výsledku znamená pocit ztráty jim přirozeného pole,[14] u lidí z ne-tradičních společností se případy nevole k vlastní společnosti dají vysvětlit spíše A) nenalezením vyhovujícího pole, B) neúspěchem na vybraném poli, C) pociťovaným neúspěchem celého vybraného pole. To, že projevem této nevole (či spíše frustrace) je jistá forma boje, ať už je násilná či nikoliv, se zde vyloženě nabízí. Žádná reakce by naopak znamenala smíření se zánikem / smrtí toho, co považují za vlastní odkaz.

V případě reakce jsou samozřejmě cílem jakékoliv přijímané či alespoň propagované změny ve společnosti a představitelé těchto změn. Zdali se jedná o změny, které bychom hodnotili jako dobré či naopak jako zlé, je vlastně vedlejší. Je přitom poměrně častým jevem, že při této reakci je jakožto prostředku boje používáno dovolávání se tradice, která se ovšem nezřídka musí pro tyto účely “vyrobit“, jelikož původní vlastní tradice již dávno není žita a existuje spíše jen matná představa, čím ona vlastně byla. Popřípadě to známo je, ale obsah toho, co tvoří původní tradici, v úplnosti nevyhovuje, a tak je vědomě vytvářen obsah jiný. Paradoxně pak tato “tradice“ představuje alespoň pro generaci jejích zakladatelů nové pole po způsobu ne-tradičních společností.

Existuje ovšem ještě reakce vycházející z nevole k vlastní společnosti. Reakce, která tedy již byla alespoň naznačena a která řešení nenachází v boji proti společnosti samotné, ale v ignoraci všech jejích “polností“. Reakce, která je vědomou sebevraždou svého odkazu či spíše potenciálu zanechat svůj odkaz a zároveň je odmítnutím nadále zůstávat jedním z příjemců nových odkazů jiných lidí. Je to stav, který může předcházet sebevraždě skutečné a v extrémních případech i vraždě svých blízkých, vlastní rodinu nevyjímaje – zvláště děti, nyní představující riziko potenciálních nositelů odkazu toho, kdo chce být “vymazán“. Reakce, která se ovšem může projevit i podstatně méně tragickým způsobem, například tím, že si jedinec zvolí život někde v pustině téměř bez kontaktu s jakýmkoliv jiným člověkem, nebo alespoň ne s člověkem, který by případně jeho odkaz mohl předat dále k uchování. Takovéto reakce je možné považovat za sebevraždu odkazu.

Ovšem ne vše, co vypadá jako sebevražda odkazu, musí nutně sebevraždou odkazu být. Mnozí by jakožto sebevraždu odkazu mohli vnímat například odchod do kláštera či jiného podobně uzavřeného společenství. Jenže zde je potřeba se zastavit u několika nabízejících se otázek: Zdali ten, kdo ze společnosti odchází, přeci jen v ní již nezanechal nějaký pevně působící odkaz? Jak moc ono uzavřené společenství je skutečně uzavřené? Pokud by toto společenství komunikovalo se světem mimo něj, nepředává do tohoto světa odkaz jeho členů? Může se tedy ukázat, že tento odchod je reakcí vlastně opačnou, že se skrze něj pouze hledají nové cesty k zachování vlastního odkazu. Ovšem i tehdy, pokud by společenství bylo skutečně důsledně světu uzavřené a člověk by do něj vstupoval, aniž by dříve byl úspěšný na jemu vyhovujícím poli, tak stále by se nemuselo jednat o příklad sebevraždy odkazu.  Ono společenství, před nímž tzv. utíká ze světa, je totiž také polem, a to pravděpodobně polem, s nímž se jedinec ztotožňuje, a kde samotná skutečnost, že se k němu lidé přidávají, znamená záruku ne-zániku. Jiná situace by nastala, kdyby člověk odešel do společenství, u něhož nepředpokládá delší trvání a kdy toto společenství je prakticky bez kontaktu s okolním světem, potom by se již mohlo jednat o sebevraždu odkazu.

Na rozdíl od sebevraždy v tradičním slova smyslu, která s trochou nadsázky může v některých případech působit třeba i jako reklama na dotyčného sebevraha, a tímto způsobem mu zajistit pevnější místo v paměti svého společenství, tak sebevražda odkazu by vždy měla představovat snahu o naprostý zánik sebe. Aby ovšem o sebevraždě odkazu bylo vůbec možné mluvit, nesmí být smrt jakkoliv reflektována lidmi představujícími “trvalé“ pole.

Shrnutí

Příspěvek rozlišuje dva druhy sebevraždy – sebevraždu fyzickou a sebevraždu odkazu, přičemž se soustředí na sebevraždu odkazu. Zároveň se snaží ukázat na současné vlivy, které vyvolávají strach ze ztráty tradičních možností, jak odkaz předat dále. Tento strach vyvolává různé reakce a jednou z těchto možných reakcí, třebaže zřejmě ne z nejběžnějších, je právě snaha o sebevraždu odkazu. Ne však vše, co se na první pohled může jevit jako snaha zničení svého odkazu, sebevraždou odkazu skutečně je. Je tedy potřeba se ptát, jaké podmínky je potřeba splnit, aby skutečně bylo možné o sebevraždě odkazu mluvit. A jak vlastně sebevražda odkazu může souviset se sebevraždou fyzickou?

Summary

We always forget… or suicide of legacy.”There are two kinds of suicide – suicide in the traditional sense of that word (physical) and suicide of the inheritance. Article focuses on suicide of the inheritance, asks what can cause this suicide and what it has in common (if anything) with physical suicide. The assumption is that there is something like fear of losing the traditional ways of preserving self in others and this fear can cause various reactions. Article also wants to show that not everything that looks like suicide of the inheritance can be considered as suicide of the inheritance and to describe what is needed for this definition.

Poznámky

[1] Například Masaryk uvádí dvě možná pochopení sebevraždy podle míry uvědomění si, že to, co člověk dělá, ho zabíjí. Zatímco u prvního smyslu je sebevražda zpravidla pomalejší a je důsledkem hlouposti a nemravnosti, např. alkoholismus, tak ve druhém, Masarykovými slovy: „V užším a vlastním smyslu je naproti tomu jenom ten sebevrahem, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním nebo opomenutím smrt přivodí.“ (T. G. Masaryk, Sebevražda, Praha: Čin, 1926, s. 2.) V této práci se sebevraždou bude nazývat pouze to jednání, které je uvědomělé. Ostatně i v jednoduché definici sebevraždy používané Světovou zdravotní organizací je zmíněno slovo “záměrně“. (Srvn.http://www.emro.who.int/health-topics/suicide/index.html)

[2] Snadno se zde odkázat například na staré Řecko, kdy jsou sice velmi patrné i jiné výhody vyplývající z ochoty riskovat svůj život, protože: „V polis znamenají stav vojenský a občanský totéž; kdo má místo ve vojenské formaci obce, má ho i její politické organizaci.“ (J. P. Vernant, Počátky řeckého myšlení, Praha: OIKOYMENH, s. 44.) Kdo neriskoval svůj život ve prospěch polis, ten není roven tomu, kdo za polis bojoval. Jaká asi tak mohla být ochota lidí uchovávat v paměti jména / odkaz těch, kteří nedosahovali jejich úrovně?

[3] Asi nejvýraznější takovou postavou z dávné minulosti je Ježíš. Postava, která možná paradoxně s válečnictvím nic společného nemá. Jeho sebeobětování ovšem taktéž mělo přispět záchraně “svého společenství“, které mělo nést jeho odkaz dále do budoucnosti. Podobně například sebeobětování postav mnoha světců mělo napomoci udržení jejich společenství. Za vhodný příklad by mohlo posloužit i sebeobětování Sókratovo, jehož odkaz by byl vnímán zcela jinak, kdyby se nakonec nebezpečí (pravděpodobného) nepříznivého rozsudku nevystavil, čehož si měl být sám vědom. (Srvn. Platón, Kritón, Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 81-96)

[4] Zmíněné příklady bývají velmi často zjevně inspirované postavami reálnými. Jedná se většinou o postavy hrdinské, které jsou vytvořeny s tím, že jsou následováníhodné.

[5] Jak může být patrné například z těchto slov: „Nemějme záliby v mučenictví. Nemějme záliby ve smrti. Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnout od smrti. Chceme-li tedy život, nechtějme mučenictví. Jestliže se posud volalo: Pryč s mučiteli!, musíme také říci: Pryč s mučeníky. Pokud jsou mučitelé, jsou mučeníci ale pokud jsou mučeníci, jsou také mučitelé. Vzpomeňme si v románě Turgeněva Novina na sympatickou Mariannu, jak chce obětovat život za Rusko. Pořád čeká, kdy přijde příležitost, kdy národ řekne: teď polož hlavu.“ (T. G. Masaryk, Ideály humanitní, Praha: Melantrich, 1968, s. 59.)

[6] Příspěvek byl psán na přelomu října a listopadu 2018.

[7] Například zde: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/padli-vojaci-byli-povyseni-letadlo-s-ostatky-doprovodi-gripeny/1649893(5. 11. 2018)či zde:https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/218411000100317/obsah/607657-padly-vojak-z-afghanistanu-ma-ode-dneska-v-rodne-obci-pametni-desku (5. 11. 2018)

[8] Jako příklad jistého pána s přezdívkou Ninja, jehož “odkaz“ je pravidelně a dobrovolně přijímán a ctěn miliony lidí. Více například zde: https://bonusweb.idnes.cz/ninja-twitch-youtube-hry-0hf-/Novinky.aspx?c=A180320_153842_bw-novinky_srp (5. 11. 2018)

[9] V jiných svých textech používám častěji výrazu stopa, pro účely tohoto textu však výraz odkaz, který by bylo možné považovat za určitý souhrn stop, považuji za vhodnější vzhledem k vybranému tématu. (Srvn. J. Kaňa, Prokletí revolucí, prokletí revolucemi, In: Ergot, č. 2, Ústí nad Labem: Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2017, s. 18-25)

[10] Což ostatně potvrzují například i mnoho genealogické příručky, kdy už v jejich úvodu se můžeme dočíst: „V samém úvodu pátrání obvykle známe jména našich rodičů, prarodičů, a pokud jsme hodně zvídaví, uchováváme si pár vzpomínek nebo drobností z vyprávění o většinou již zemřelých prarodičích. Naše paměť však nebývá nekonečná. Byť pozůstalí často dekorují hroby svých zesnulých blízkých pohřebními věnci s nápisem „Nezapomeneme“, opak bývá pravdou. Navzdory bohulibému tvrzení totiž vzpomínka na mrtvého během několika generací vybledne, až z jednoho lidského života zbude jen omšelý nápis na náhrobním kameni.“ (L. Peremská, Rodokmen krok za krokem, Brno: CPress, 2016, s. 7)

[11] Kde ovšem jména předků neslouží jen k onomu uchování v paměti, ale například i jakožto jistý doklad svého společenského statusu.

[12] A čitelností zápisů lidí, co tyto matriky sestavovali.

[13] Což je ovšem možné zpochybnit například v případě “uvolňování“ místa v rodinných hrobech či jen počtu jmen na desce hrobu, nemluvě o možné neochotě platit za staré hroby s některými z předků.

[14] Čímž nechci popírat jiné možné důvody k nevoli různých tradičnějších společností vůči různým společnostem s dynamickým vývojem, například špatnou historickou zkušenost apod.

Reklamy

1 komentář: „Vždy zapomeneme… aneb sebevražda odkazu

  1. Pingback: ERGOT Č. 1/2019 | ergot

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s