Ozbrojené drony v kontextu teorie spravedlivé války

Jakub Mareš[1]

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno

363670@muni.cz

---

Nové vojenské technologie často představují výzvu, která nás nutí měnit způsob, jakým uvažujeme o válce. Nejen z hlediska vojenské vědy – vojenské technologie mají i společenský, etický a obecně filosofický přesah. Tento text se zaměřuje na etický přesah vojenské technologie, která se rozšířila v posledních deseti letech – bezpilotních bojových vzdušných prostředků (UCAV, z anglického unmanned combat aerial vehicle). Tento text se přímo nezabývá tématem zcela autonomních (tedy robotických) bojových prostředků. Je tomu tak jednak proto, že jsou stále ve zkušební fázi, a není je možné hodnotit z odstupu a také proto, že se jedná
o komplikovanější případ – právě důsledná analýza UCAV by měla sloužit jako základ pro podobnou analýzu robotických prostředků.

Válka představuje v etice oblast sui generis, která se vymyká běžným normám společenského života – právo na život a jeho hodnotnost je jedním z nejzákladnějších pilířů etiky, válka ze své podstaty toto právo neguje. Tradičním způsobem, jak k inherentní morální ambivalenci války přistupovat a pokusit se ji nějak smířit s etikou, je teorie spravedlivé války – je to stará tradice, ale stále představuje jeden z nejrozšířenějších přístupů. Tento text bude UCAV hodnotit právě v  rámci této teorie v její současné podobě. Cílem je určit, jsou-li UCAV kompatibilní s konceptem spravedlivé války.

Teoretický rámec

V této části textu představím teoretický rámec, ze kterého vycházím (moderní modifikace teorie spravedlivé války), a pokusím se určit, které složky tohoto rámce jsou relevantní pro diskuzi týkající se UCAV, a jak musíme o spravedlivé válce uvažovat, abychom pokryli celou šíři fenoménu ozbrojených dronů.

V teorii spravedlivé války existují dvě základní oblasti – právo ve válce (ius in bello) a právo na válku (ius ad bellum). Ius ad bellum sestává z šesti základních principů: spravedlivý důvod (v tradiční teorii sebeobrana, nebo humanitární intervence ve velmi vzácném případě odvracející tragédii), legitimní autorita, spravedlivý záměr, rozumná šance války na úspěch a tedy dosažení spravedlivého cíle, proporcionalita (morální užitek z války musí převyšovat morální cenu války), a princip poslední možnosti – válka musí být až poslední eventualita po vyčerpání všech ostatních možností, například diplomatických.^[2]

Tradiční teorie spravedlivé války předkládá následující podmínky ius in bello: není možné cíleně útočit na nekombatanty/civilisty (pravidlo diskriminace), újma způsobená nekombatantům jako nepřímý důsledek vojenských akcí je přípustná pouze po posouzení proporcionality k cílům a princip nezbytnosti – újma na nekombatantech je možná pouze, pokud byly vyčerpány ostatní možnosti dosažení (dílčího) cíle.^[3]

Vedle toho existuje ve Walzerově modifikaci koncept, který je pro drony zvlášť relevantní. Je to morální rovnost kombatantů (MEC, moral equality of combatants). Podle Walzera je zbavování života a svobody, které je nerozlučně spjato s válkou, přijatelné pouze tehdy, je-li založeno na aktu svobodné vůle – kombatanta od nekombatanta odlišuje právě to, že se aktem boje dobrovolně vzdává práva na život a svobodu.^[4] Tím, že člověk ohrožuje jiného, se mu odcizuje a zbavuje se společného lidství, stává se nebezpečným člověkem, a tak se sám stává cílem legitimního použití smrtící síly.^[5] Drony samozřejmě tuto zásadu zpochybňují – je to proto, že operátor dronu se obvykle nachází v bunkru daleko od bojiště a nevystavuje se skutečné hrozbě. Tím vnáší do boje problematický prvek, jistou absenci reciprocity ohrožení. Domnívám se, že právě tato obava je společným kořenem obav z „playstation mentality“ (operátor bere boj jako hru)^[6], považování dronů za zbabělé a odporující vojenským ctnostem^[7] a obavám z dehumanizace války a pokřivení psychologického vztahu mezi válečníky a redukci „důstojného soupeře na pouhý cíl.“

V klasické formulaci je nezbytné, aby byly podmínky obou oblastí dodrženy – tedy logicky, ius ad bellum předchází ius in bello a je jeho podmínkou. V současnosti existuje ohledně vztahu těchto oblastí diskuze – v zřejmě nejvlivnější^[8] současné formulaci teorie spravedlivé války Michaela Walzera jsou nezávislé – je možné, že válka je z hlediska ius in bello spravedlivá a zároveň nespravedlivá z hlediska práva na válku. Tento přístup byl kritizován. Podle McMahana nemohou vojáci strany, která vede válku bez naplnění práva na válku dodržet právo ve válce: „Je těžké říci, jak by mohli spravedliví kombatanti být legitimními cíli prostě proto, že se brání nespravedlivým útokům nespravedlivých kombatantů násilím…útok na spravedlivé kombatanty znamená útok na osoby, které jsou v obecném smyslu nevinné: které nebyly zbaveny svého práva nebýt napadeny. Jsou tedy nelegitimními cíli. Jejich napadení porušuje princip diskriminace.“^[9]

Domnívám se, že Walzerovo pojetí logické nezávislosti dvou oblastí válečného práva je v kontextu tohoto článku nosnější. McMahanovo pojetí má totiž díky tomu, jak je absolutizující, nezamýšlený důsledek – pokud jsem bojovník v nespravedlivé válce a vím to, neexistuje pro mě žádný „etický benefit“ z dodržování ius in bello. Druhá možná výtka je, že McMahan absolutizuje i v jiném smyslu – předpokládá, že je jasné, kdo je a kdo není v právu. Nezřídka se ale stává, že se obě strany konfliktu domnívají, že právě oni jsou v právu. Walzerovo pojetí je tak praktičtější – umožňuje pracovat s ius in bello bez rozhodování o ius ad bellum. Z našeho hlediska není nijak možné ospravedlnit například kampaň radikálních islamistů hnutí Šabáb, snažících se zavést v Somálsku právo šaría. Z jejich hlediska to dává dokonalý smysl. Je vhodné, aby existoval regulativní ideál přípustných prostředků dosažení cíle, bez ohledu na to, o jaký cíl se jedná.

Diskuze o nezávislosti dvou válečných práv je relevantní také proto, že současné mezinárodní prostředí pro základní podmínky ius ad bellum představuje výzvu. V současnosti je totiž samotný koncept války velmi rozmlžený – žádná z velkých válek posledních desetiletí není klasická válka s jasným začátkem, koncem a autoritou, která ji vyhlásí. Není ostatně ani jasné, kdo je legitimní autorita – charta OSN výrazně limituje právo států vyhlašovat válku. Z hlediska mezinárodního práva je nelegální každá vojenská akce, jejímž cílem není obrana sama sebe nebo spojenců, nebo která není schválená rezolucí Rady Bezpečnosti OSN (kapitola 7 Charty OSN, zejména čl. 5).

Místo toho se jedná obvykle o „ozbrojené intervence“, případně také dochází k situaci, kdy válka prostě „vypukne“ bez vyhlášení. Není také jasné, kdo může a nemůže být považován za kombatanta – tedy kdo se vzdává práva na život. Teroristické organizace považují za kombatanty často celou populaci nepřátelského státu. Jejich zdůvodnění přitom má etický element, který se vyskytuje i v dnešních diskuzích o spravedlivé válce – podle reduktivních individualistů není možné dělat rozdíl mezi etikou ve válce a etikou mimo válku^[10]. Jedním z důsledků je narušení představy, že nekombatanti nesmí být cílem – nekombatant, který svým úsilím pomáhá protivníkovi, se vzdává práva na život úplně stejně jako kombatant.

Válka je tedy v současnosti rozmlžená geograficky (například kybernetický útok může proběhnout kdekoliv), morálně i co do stupně intenzity. Žijeme v době, ve které probíhá neustálý relativně nízkoúrovňový konflikt, ve kterém hrají roli státy i nestátní aktéři. Je velmi obtížné vztáhnout na současný svět klasické podmínky práva na válku v absolutních termínech, protože žijeme v neustálé válce nízké intenzity. UCAV jsou velmi často kritizovány, v zásadě jako symbol tohoto způsobu boje. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny současné konflikty jsou s teorií spravedlivé války v menší či větší míře v konfliktu, měli bychom roli UCAV hodnotit velmi opatrně a rozlišovat ji od charakteristiky konfliktu jako takového. Vezměme si příklad války v Afghánistánu – kritika UCAV zde splývá s kritikou neustálé protiteroristické kampaně. Zde by bylo nutné se ptát, zda je tato kampaň umožněna existencí UCAV, nebo jsou UCAV pouhým nahraditelným nástrojem – nůž není špatný, jde o to, kdo jej drží. Kampaň v Afghánistánu a na Blízkém východě vůbec se totiž vyznačuje značnou mírou strategické bezradnosti a nejasnosti ohledně cílů.^{[11] [12]} V takovém případě totiž není problém v UCAV, ale v naprostém nesplnění dvou podmínek spravedlivé války – spravedlivého cíle (pokud je cíl nejasný, těžko může být spravedlivý) a šance na úspěch (neokonzervativní ideál zavedení moderních, západních demokracií na Blízkém východě se zdá jako přespříliš ambiciózní cíl).

Na druhou stranu, představa „morálně neutrálního nože“ je u pokročilých vojenských technologií zřejmě příliš zjednodušující. Vojenské technologie vznikají za určitým cílem, mají určité místo v doktríně, otevírají a zpřístupňují plánovačům některé konkrétní úkoly. Vojenské technologie nejsou morálně neutrální – málokdo by zřejmě argumentoval pro morální neutralitu biologických zbraní, otravných plynů či mnoha jiných ničivých vynálezů, které jsme se rozhodli právě z důvodu jejich jasně záporné morální polarity zakázat smlouvami. Otázka, kterou se zabýváme, je, jestli mají UCAV nějaké inherentní vlastnosti, které je k těmto „strojům zkázy“ řadí, a jestli naopak nemají jiné, pozitivní morální vlastnosti (jako například jaderné zbraně, u kterých je možné konstruovat argument, že jsou příčinou absence velkých mezistátních válek za posledních 75 let).^{[13] [14]}

Kritéria spravedlivé války jsou velmi tvrdá. Při posuzování kompatibility zbraně s těmito kritérii nemůžeme postupovat absolutně – pokud bychom vyloučili všechny zbraně, se kterými lze vést nespravedlivou válku, nezbyla by nám žádná a museli bychom vyjádřit pochybnosti také o mnoha civilních technologiích. Za zcela nekompatibilní s teorií spravedlivé války můžeme považovat ty zbraně, se kterými je spravedlivou válku nemožné vést.^[15] U zbraní, které jsou kompatibilní, se můžeme dále ptát jaké pobídky (incentives) dávají dvěma hypotetickým typům velitelů – veliteli, který chce vést válku spravedlivě, ale musí se ohlížet i na jiné priority (životy vojáků, cíl mise) a veliteli, pro kterého je spravedlivá válka irelevantní. Ptáme se tím vlastně na dva druhy inherentních morálních vlastností – za prvé, jestli drony pomáhají vést spravedlivou válku svojí samou podstatou, tj. zda jejich použití velitelem, který má na mysli pouze vojenské ohledy, bude blíže či dále od striktních kritérií spravedlivé války než bez nich a za druhé, jestli drony veliteli, který sice chce vést válku spravedlivým způsobem, ale má i jiné priority (životy vlastních vojáků, cíl mise) dávají do rukou nástroj, který mu spravedlivé vedení války usnadňuje.

Východiskem této práce tedy je, že by nás mělo zajímat, o kolik blíže či dále nás UCAV posouvají směrem k nebo od spravedlivé války. Vzhledem k problémům s ius ad bellum a podstatě problému (etika konkrétního zbraňového systému, který má spíše taktický a operační než strategický význam) se zaměřím spíše na ius in bello a také na otázku která sdružuje mnohé deontologické výhrady vůči UCAV – morální rovnost kombatantů. Zda mají UCAV nějaký význam pro ius ad bellum řeším na závěr.

Pravidla ius in bello

Současné UCAV (např. MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper) jsou zbraní asymetrického boje, vzniklého v rámci „války proti terorismu“ jako nástroj protipovstaleckého boje, zpočátku zejména na hranici Pákistánu a Afghánistánu.^[16] Jedná se o velmi rozsáhlou oblast, jejíž neustálé monitorování a kontrola tradičními prostředky by bylo velmi obtížné a drahé. UCAV jsou relativně jednoduché platformy, které by v boji proti srovnatelnému protivníkovi neměly šanci obstát – jsou jednak zranitelné rušením a potom jsou velmi pomalé a relativně bezbranné. Jejich největší výhoda z vojenského hlediska je jejich nízká cena, dlouhá doba letu a postradatelnost. Díky tomu, že nejsou pilotované, není nutné se příliš obávat sestřelení, které je z pragmaticky vojenského hlediska nežádoucí, jednak kvůli dlouhé době a vysoké ceně výcviku kvalifikovaného pilota, potom kvůli tomu, že moderní západní armády jsou limitovány demokratickým procesem a války s velkým množstvím vlastních ztrát rychle ztrácejí popularitu u voličů. Jejich hlavní doktrinální rolí byl „lov“ skupin militantů – jejich lokalizace, identifikace a eliminace. Měly pomoci vybojovat válku proti terorismu pomocí postupné degradace schopností teroristických sítí přímou eliminací jejich ozbrojenců, specializovaného personálu a klíčových postav.^[17]

První pravidlo ius in bello, pravidlo diskriminace určuje, že není možné útočit záměrně na nekombatanty. To ale vyžaduje napřed kombatanty od nekombatantů rozlišit. Každý velitel by se měl pokusit využít všech dostupných prostředků k tomuto rozlišení – pokud by tak neučinil, porušuje pravidlo diskriminace z nedbalosti. UCAV vykazují pro tuto roli ideální vlastnosti – jsou pomalé, tiché, mají dlouhou dobu letu a jsou dlouho schopné kroužit nad jedním místem, kde dochází k pozorování a ke snaze o identifikaci cíle, obvykle za pomoci dalšího pozorovatele na zemi. To umožňuje vyhnout se chybě způsobené unáhleností. Jsou postradatelné – velitel, který má zájem na dodržení pravidla diskriminace, je může nasadit na jinak riskantní průzkum bez obav ze ztráty vlastního vojáka. Veliteli tedy mohou při snaze o dodržení ius in bello výrazně pomoci.

Musíme také vzít v úvahu, jaké jsou alternativy k použití UCAV. Prvním způsobem, jak zlikvidovat skupinu či tábor identifikovaných militantů, je použití dělostřelectva, případně raketometů. Dělostřelectvo není oproti podvěsným střelám příliš přesné, poloměr destrukce je širší. Jeho použití má mnohem větší šanci vést k civilním ztrátám. Další variantou, která plní podobnou roli jako UCAV (limitování ztrát, snížení mediální expozice) – je využití armád místních spojenců jako je Pákistán nebo irácké ozbrojené síly – tito spojenci však nemají západní výcvik ani etické standardy, ve skutečnosti mají sklon být poměrně brutální. V některých konkrétních případech mohou podobnou roli jako UCAV plnit síly zvláštního určení, jejich případné zajetí ovšem představuje oproti UCAV značné riziko a stavělo by velitele před další etické dilema – zda má upřednostnit životy vlastních vojáků nebo cizích nekombatantů. Případné riziko životů vlastních vojáků totiž má vždy dopad na způsob plánování – vede k menší toleranci rizika. Péče o životy civilistů je z hlediska velitele často luxus – jeho primární povinnost je zabránit vlastním ztrátám. To má dva důležité dopady – jednak UCAV přináší zcela novou možnost, která umožňuje snáze vyhovět pravidlům spravedlivé války. Druhý dopad je ten, že i zcela pragmaticky uvažující velitel bude spíše nakloněn alespoň v některých případech použít UCAV – válka se jejich zavedením sama o sobě posouvá směrem blíže ke spravedlivé válce.

Podle statistik mají útoky s použitím UCAV nižší počty civilních obětí než bez nich.^{[18] [19] [20]} Pravidlo proporcionality ovšem hovoří o neúmyslných obětech – úmyslnost je vyloučena principem diskriminace. Velká schopnost diskriminace u UCAV a také jejich velká přesnost (naváděné rakety s malým poloměrem exploze) vytvářejí situace, kdy je možné určit přítomnost civilistů, ale přesto dojde k rozhodnutí o upřednostnění cílů mise (např. zabití kombatantů, kteří se mezi nimi skrývají) před jejich životy. Klíčová otázka zde tedy je, zda má situace, kdy velitel ví o přítomnosti civilistů, ale přesto zaútočí, být považována za porušení tohoto pravidla. Takový pohled by měl ale nepřijatelný důsledek – vytvářel by tlak na nevyužití vlastních zpravodajských kapacit a favorizoval by plošné údery bez znalosti o výskytu nekombatantů, aby bylo možné vyhnout se etické zodpovědnosti.

Důvodem potíží s dodržením těchto pravidel je sama povaha současné války. Jak již bylo řečeno, jde obvykle o dlouhé asymetrické konflikty (boj moderní armády proti nějaké formě partyzánského hnutí) na území státu třetího světa s civilním obyvatelstvem, z něhož toto hnutí vychází. Iniciátor války má málokdy jasnou strategickou představu cíle války, partyzánské hnutí může být klíčovou součástí místní civilní sociální struktury, a válka proti nim tak má zároveň charakteristiky války proti civilistům. Největší míra utrpení civilistů pak pramení nikoli z přímých obětí válečného úsilí, ale z narušení běžného života, degradace infrastruktury a bezpečnosti a jiných jevů spojených s dlouho trvajícím chaotickým konfliktem. To je ale intrinsitní povaha války v takových podmínkách a otázka její spravedlivosti je otázkou  ius ad bellum (princip proporcionality), ne ius in bello. Jinými slovy – drony představují dobrý, morálně šetrný nástroj, jak dodržovat ius in bello v typu konfliktu, který je velmi obtížné obhájit z hlediska ius ad bellum.

Drony a ovlivnění prahu podmínek ius ad bellum

Výše jsem k otázce ius ad bellum, respektive její problematičnosti, přistupoval jako k jakési statické scéně, na které drony existují a plní určité úlohy. Drony ale scénu, na které se odehrává morální kalkul spojený s ius ad bellum také mění. Problém, který se u UCAV vyskytuje, tzv. mission creep, stojí na pomezí dvou válečných práv a zasahuje do obou.

Tento problém nastává v situaci „limitované morálky“, která je jistým kompromisem mezi spravedlivou válkou a pragmatismem. Civilní oběti jsou tolerovány, ale jen do jisté výše a jsou váženy proti dosaženým výsledkům. Vedle morálních ohledů má toto pravidlo i pragmatické zdůvodnění – západní armády jsou pod tlakem veřejnosti a musí udržovat pozitivní mediální obraz. Mnohé pozitivní vlastnosti UCAV – jejich nízká cena, absence rizika ztrát a velká šance na limitování civilních ztrát – může vést k provedení riskantních (z hlediska dodržení proporcionality) misí, které by jinak provedeny z různých důvodů nebyly. Tyto důvody se pojí s výhodami, které drony mají – může jít o sebevražedné mise či mise vysoce rizikové z hlediska životů příslušníků ozbrojených sil, na které by nebylo vhodné poslat pilotovaný stroj. Může jít ale také o misi, u které by za normálních okolností hrozila tragická chyba a velké civilní oběti – UCAV umožní tyto oběti redukovat na přijatelnou mez, která zůstane bez mediálního dopadu. Nízká cena UCAV také znamená, že je jich možné vyrobit a nasadit daleko víc než u jiných typů sil, případně je přiřadit i jiným typům aktérů, než by připadalo v úvahu u běžných letadel – velkou flotilou UCAV disponovala mimo jiné CIA. Právě velký počet umožňující neustálé pokrytí rozsáhlých geografických oblastí je z vojenského hlediska významná výhoda UCAV – z hlediska morálního je tato vlastnost ošidná.

K „mission creep“ (rozrůstání úkolů) může dojít na každé úrovni. Stejně jako UCAV umožňují nové mise na již existujících bojištích, pomáhají otevírat bojiště zcela nová a díky svým vlastnostem snižují práh pro vstup do limitovaného konfliktu. Takovými případy může být kampaň vedená pomocí UCAV v Jemenu a Somálsku, vedená ze základny JSOC^[21] v Džibutsku a případná expanze kampaně na Saharu.^[22] Je do jisté míry diskutabilní nakolik jsou to právě UCAV, která tato bojiště otevírají – je pravděpodobné, že cíle s vysokým významem by mohly být zničeny i jinými prostředky, například pomocí střel s plochou drahou letu odpalovaných z lodí. Právě UCAV v kombinaci se speciálními silami zde ale vytvářejí mnohem stálejší a trvalejší přítomnost, než by mohly občasné údery z lodí – v tomto smyslu tedy přímo zasahují do hájemství ius ad bellum tak, že snižují hranici vstupu do války, činí neustálé zásahy snadnější a tím i přitažlivější.

Morální rovnost kombatantů

Podmínka morální rovnosti kombatantů není součástí původní teorie. Je moderní modifikací Michaela Walzera. Podle Walzera je zbavování života a svobody, které je nerozlučně spjato s válkou, přijatelné pouze tehdy, je-li založeno na aktu svobodné vůle, kterým se kombatant vzdává práva na život.^[23] Je zde jistý element válečnické cti – rovnost spočívá v tom, že obě strany vědí, že mohou zemřít.

Nelze popřít, že UCAV snižují expozici vlastních vojáků smrtící síle – pro západní státy, jejichž populace je na ztráty značně citlivá, je to jeden z jejich největších plusů a může vést k  rozšiřování misí (viz výše). Tento trend ale nezačíná u UCAV – snaha snížit riziko pro vlastní vojáky a dosažení naprosté převahy je charakteristickým rysem moderní války, protesty založené na podobném zdůvodnění můžeme nalézt např. i ohledně bombardování Jugoslávie NATO.^[24] Souvisí s ní i otázka asymetrické eskalace – západní armáda se snaží redukovat vojenské ztráty, nasadí tedy bezrizikové prostředky. Protivník hledá způsob, jak způsobit protivníkovi škodu a je nucen se uchýlit k asymetrickým taktikám, často v podobě terorismu. Ve výsledku dochází k rozmlžení obsahu termínů „bojiště“ na celý svět a „kombatant“ na „nepřátelský občan“ a vytváří atmosféru neustálého strachu. Tento trend je intrinsitní morální problém s typickými konflikty dneška a UCAV v něm nepředstavují kvalitativní změnu.

Walzerovu zásadu je možné interpretovat také na základě etiky ctnosti, ne jen konsekvencí ztráty reciprocity. Je možné tvrdit, že voják bez rizika není nucen k úctě k nepříteli a k boji přistupuje jako k počítačové hře^[25], čímž jednak zbavuje závažný akt zabíjení osobního rozměru, a potom se také stává krutým. Jenže Walzerova reciprocita rizika je spojena se strachem o vlastní život a stresem – které mohou také snadno vyvolat krutost. Vědomí vlastní nezranitelnosti tak naopak u morálně vybaveného jedince může vést k větší uvážlivosti a menšímu podléhání animální nenávisti. UCAV navíc usnadňují dohled nad konáním vojáka. Díky záznamům by mělo být snazší vyvodit případné důsledky.

Morální rovnost kombatantů tedy ve skutečnosti naráží na charakter moderní armády, ve které je osobní zodpovědnost a svoboda jednání silně omezena integrací vojáka do komplexního systému. UCAV jsou jen dalším článkem dehumanizace, která začala probíhat nejpozději s rozvojem nepřímé dělostřelecké palby. Posledním argumentem proti představě, že drony jsou kvalitativním skokem v dehumanizaci, může být, že právě ti vojáci, kteří nejvíce rozhodují o podobě boje, jsou v moderní válce vystaveni riziku obvykle nejméně.

Závěr

Posuzujeme-li morální rozměr zbraňového systému, musíme z podstaty věci (totiž, že jde o smrtící zbraň) učinit jistý morální kompromis a ustoupit realitě existence války. UCAV bychom neměli posuzovat osamoceně – musíme je zohlednit oproti jejich alternativám, uvažovat nikoliv, zda je jejich použití nemorální (jistě někdy může být), ale kterým směrem válečnictví posouvají. Můžeme říci, že UCAV přinášejí na bojiště větší potenciál pro humanitu, pokud humanitou myslíme ohledy na nevinné lidské životy v konkrétních situacích. Spravedlivou válku je s jejich pomocí snazší vést, pokud k tomu existuje vůle. Jejich použití v opačném případě – pokud existuje naopak vůle terorizovat populaci – nebude děsivější než použití běžných nástrojů, například raketometů. Díky UCAV je snadnější dodržovat pravidla ius in bello. Umožňují přesněji určit, kdo je, a kdo není kombatant a limitovat civilní ztráty. Pokud budeme o kompatibilitě ale uvažovat realističtěji, vzniká nám situace, kdy drony také usnadňují provedení misí, které dříve nebyly možné, s relativně malým množstvím civilních obětí. Staví tak velitele před dilema „žádná mise, žádné oběti“ versus „užitečná mise s pravděpodobně malým množstvím obětí“. K tomuto efektu dochází na všech úrovních – taktické, operační
i strategické.

Pokud bychom uvěřili v naprosté naplnění pravidel ius in bellum  – pokud by válka vedená drony byla naprosto spravedlivá – bylo by možné takové rozrůstání misí omluvit s ohledem na proporcionalitu. Jsou-li úkoly, které UCAV umožňují skutečně důležité pro dosažení konečného vítězství ve spravedlivé válce, je možné se smířit i s civilními oběťmi. Problém s UCAV tak ve skutečnosti není problémem s touto platformou samotnou. Týká se spíše zpochybnění práva na válku v konkrétním případě války proti terorismu, u které není vůbec jasné, jestli má jasné cíle a šanci na úspěch, což jsou důležité podmínky práva na válku. UCAV se staly symbolem několika konfliktů vedených zejména USA, jejichž zhodnocení z hlediska ius ad bellum je velice problematické. Bylo by chybou kvůli těmto válkám UCAV zcela zavrhnout, ale bylo by také chybou ignorovat vlastnosti, které vedly k tomu, že byly pro tyto konflikty ideálním nástrojem v pozitivním i negativním smyslu.

Shrnutí

Cílem článku je určit, zda UCAV – bojové drony – jsou kompatibilní se spravedlivou válkou v rámci stejnojmenné teorie. Moderní teoretický rámec spravedlivé války se skládá ze tří hlavních částí – právo na válku, právo ve válce
a morální rovnost kombatantů. Článek se nejvíce zabývá právem ve válce a dochází k tomu, že drony jsou většinou užitečným nástrojem s potenciálem snížit civilní oběti a zvýšit dodržování principů ius in bello. Mají pouze limitovaný význam pro právo na válku, až na tzv. mission creep, kde ty stejné vlastnosti, které způsobují užitečnost dronů, vedou k efektu, který láká velitele používat drony mnohem lehkovážněji, než by používali jejich alternativy a schvalovat mise, které by jinak nebyly schváleny. Konečná část je kritika morální rovnosti kombatantů, spojovaná s dehumanizací války. Morální rovnost kombatantů ale v kontextu současného válečnictví nepůsobí přesvědčivě.

Summary

“Combat drones in the context of just war.” This article attempts to ascertain, whether UCAV – „combat drones“ are compatible with fighting a just war in the just war theory framework. Modern just war theory framework consists of essentially three parts – ius ad bellum, ius in bello and moral equality of combatants. This article mostly deals with ius in bello and concludes that drones are for the most part a beneficial tool with a potential to reduce civilian casualties as well as improve observance of ius in bello principles. Combat drones have only limited relevance to ius ad bellum, except for „mission creep“, where the same features that improve ius in bello observance also create an effect which tempts commanders to use drones much more recklessly and authorize missions they wouldn’t otherwise. Finally, moral equality of combatants and the associated idea of „dehumanization of war“ is criticised and found mostly irrelevant to contemporary warfare.

Použitá literatura

Braun, M., Counting civilian casualties in CIA’s  drone war, in: Foreign Policy, 2. listopad 2012.

Cole, Ch., Dobbing, M., Hailwood, A., Convenient Killing: Armed Drones and the ‘Playstation’ Mentality, URL: https://dronewarsuk.files.wordpress.com/2010/10/conv-killing-final.pdf?fbclid=IwAR1-yqNRotpMCVsVycv4TCZapHymzj9BRAO0oHovduNTXHU0jIiiFFZKSl0 [cit. 08.06.2019].

Fatic, A., The ethics of drone warfare, in: Filozofija i društvo, 28, 2017, s. 349-364

Frowe, H., The Just War Framework, in:  H. Frowe – S. Lazar (eds.), The Oxford Handbook of Ethics of War, New York 2018.

Hussain, K., What’s Wrong With the US Afghanistan Strategy?, in: The Diplomat, 31. srpen 2018.

Charter of the United Nations. URL: https://www.un.org/en/sections/un-charter/un-charter-full-text/?fbclid=IwAR3lsQg58bHq0Rdc7gI5yaWZUBVwti8yM9ZQWzoiDSh3E9cTVhwkxb4r8vc [cit. 08.06.2019]

Kahn, P. W., The Paradox of Riskless Warfare, New Haven 2002.

Lazar, S., War, URL:  https://plato.stanford.edu/entries/war/?fbclid=IwAR1VzyaM5FU316lwI2d_8MZh1jBF3Nn6FWzRLnLvwEL0TCl48KYp3BamPH8 [cit. 06.05.2019].

Leister, W., MQ-9 Reaper Unmanned Aircraft System (MQ-9 Reaper) As of FY 2016 President’s Budget, URL: https://www.esd.whs.mil/Portals/54/Documents/FOID/Reading%20Room/Selected_Acquisition_Reports/15-F-0540_MQ-9%20Reaper_SAR_Dec_2014.PDF?fbclid=IwAR0HmKL-2fDPOhtEsqq3o6078_Dh4lC2cTt_rFRYMflXO8F7yLPmN9v2Cvs [cit. 08.06.2019].

Manning, R. A., The United States Needs an Afghanistan Exit Strategy, in: Foreign Policy, 5. říjen 2018.

McMahan, J., Killing in War, Oxford 2009.

Rauchhaus, R., Evaluating the Nuclear Peace Hypothesis: A Quantitative Approach, in: Journal of Conflict Resolution, 53, 2, 2009, s. 258-277.

Seligman, L., Shadowy U.S. Drone War in Africa Set to Expand, in: Foreign Policy, 4. září 2018.

Stojar, R., Bezpilotní prostředky a problematika jejich nasazení v soudobých konfliktech, in: Obrana a strategie, 16, 2, 2016, s. 5-18.

Walsh, D. Leading UN Official Criticises CIA’s role, URL: https://www.theguardian.com/world/2010/jun/03/us-pakistan-drone-strikes?fbclid=IwAR2JAU0kPxm3e1xA9LMt8cFMKYAcbTtAPpYT2eVfMDRH6e7PfZ_NeHPRb-I [cit. 08.06.2019].

Waltz, K., Spread of Nuclear Weapons: More May Better. Londýn 1981.

Walzer, M., Just and Unjust Wars: A Moral Argument with Historical Illustrations, New York 2006.

Williams, B. G., Accuracy of the U.S. Drone Campaign: The Views of a Pakistani General, in: CTC Sentinel, 3, 4, 2011, s. 9-11.

Williams, B.G., Fricker, M., Plaw, A., New Light on the Accuracyof the CIA’s Predator Drone Campaign in Pakistan, in: The Jamestown Foundation, Terrorism Monitor, 41, 8, 2010.

 

[1]  Mgr. Jakub Mareš, pracoviště: Filozofická fakulta, katedra filozofie, Masarykova univerzita, Arne Nováka 1,
602 00 Brno, alma mater: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita.

[2] S. Lazar, War, URL: https://plato.stanford.edu/entries/war/?fbclid=IwAR1VzyaM5FU316lwI2d_8MZh1jBF3Nn6FWzRLnLvwEL0TCl48KYp3BamPH8 [cit. 06.05.2019].

[3] Ibid.

[4] M. Walzer, Just and Unjust Wars: A Moral Argument with Historical Illustrations, New York 2006, s. 136.

[5] Ibid., s. 142-145.

[6] D. Walsh, Leading UN Official Criticises CIA’s role, URL: https://www.theguardian.com/world/2010/jun/03/us-pakistan-drone-strikes?fbclid=IwAR2JAU0kPxm3e1xA9LMt8cFMKYAcbTtAPpYT2eVfMDRH6e7PfZ_NeHPRb-I [cit. 08.06.2019].

[7] A. Fatic, The ethics of drone warfare, in: Filozofija i društvo, 28, 2017, s. 349-364.

[8] S. Lazar, War, URL: https://plato.stanford.edu/entries/war/?fbclid=IwAR1VzyaM5FU316lwI2d_8MZh1jBF3Nn6FWzRLnLvwEL0TCl48KYp3BamPH8 [cit. 06.05.2019].

[9] J. McMahan, Killing in War, Oxford 2009, s. 16.

[10] H. Frowe, The Just War Framework, in:  H. Frowe – S. Lazar (eds.), The Oxford Handbook of Ethics of War,
New York 2018.

[11] K. Hussain, What’s Wrong With the US Afghanistan Strategy?, in: The Diplomat, 31. srpen 2018.

[12] R. A. Manning, The United States Needs an Afghanistan Exit Strategy, in: Foreign Policy, 5. říjen 2018.

[13] K. Waltz, Spread of Nuclear Weapons: More May Better, Londýn 1981.

[14] R. Rauchhaus, Evaluating the Nuclear Peace Hypothesis: A Quantitative Approach, in: Journal of Conflict Resolution, 53, 2, 2009, s. 258-277.

[15] Zde je zajímavá otázka jaderných zbraní. Mezi experty existuje jak morální pozice abolicionistická, podle které by jaderné zbraně měly být zakázány, protože jejich případné použití jako riziko vždy existuje a není nijak obhajitelné a druhá názorová škola, podle které jsou jaderné zbraně spíše politický nástroj, jehož smyslem je zůstat nepoužity a sloužit k odstrašení (deterence) nebo k donucení (kompelence).

[16] R. Stojar, Bezpilotní prostředky a problematika jejich nasazení v soudobých konfliktech, in: Obrana a strategie, 16, 2, 2016, s. 5-18.

[17] W. Leister, MQ-9 Reaper Unmanned Aircraft System (MQ-9 Reaper) As of FY 2016 President’s Budget, URL: https://www.esd.whs.mil/Portals/54/Documents/FOID/Reading%20Room/Selected_Acquisition_Reports/15-F-0540_MQ-9%20Reaper_SAR_Dec_2014.PDF?fbclid=IwAR0HmKL-2fDPOhtEsqq3o6078_Dh4lC2cTt_rFRYMflXO8F7yLPmN9v2Cvs [cit. 08.06.2019].

 

[18] B. G. Williams, M. Fricker, A. Plaw, New Light on the Accuracyof the CIA’s Predator Drone Campaign in Pakistan,
in: The Jamestown Foundation, Terrorism Monitor, 41, 8, 2010.

[19] B. G. Williams, Accuracy of the U.S. Drone Campaign: The Views of a Pakistani General, in: CTC Sentinel, 3, 4, 2011,
s. 9-11.

[20] M. Braun, Counting civilian casualties in CIA’s  drone war, in: Foreign Policy, 2. listopad 2012.

 

[21] Joint Special Operations Command – Společné velitelství speciálních operací

[22] L. Seligman, Shadowy U.S. Drone War in Africa Set to Expand, in: Foreign Policy, 4. září 2018.

[23] M. Walzer, Just and Unjust Wars: A Moral Argument with Historical Illustrations, New York 2006, s. 136.

[24] P. W. Kahn, The Paradox of Riskless Warfare, New Haven 2002.

[25] Ch. Cole, M. Dobbing, A. Hailwood, Convenient Killing: Armed Drones and the ‘Playstation’ Mentality, URL: https://dronewarsuk.files.wordpress.com/2010/10/conv-killing-final.pdf?fbclid=IwAR1-yqNRotpMCVsVycv4TCZapHymzj9BRAO0oHovduNTXHU0jIiiFFZKSl0 [cit. 08.06.2019].