Prozatimní program květnového symposia

Petr Bláha, O revolučnosti nerevoluční doby
Ondřej Čadek, Zelená revoluce. Pokus o ekologickou etiku
Radan Elischer, Take it easy, žádná revoluce se nekoná… Camus, revolta a zaprděnost nowadays
Jiří Hoblík, Saturnský prapříběh revoluce
Jan Kaňa, Prokletí revolucí, prokletí revolucemi
Michal Milko, Revoluce v evoluční biologii jako počátek revoluce morální
Vít Pokorný, Spekulativní obrat v současném myšlení
Jan Sůsa, Mezi revolucí a demonstrací: Judith Butlerová k veřejným shromážděním
Martin Šimsa, Oligarchická kontrarevoluce
Daniel Štěpánek, Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody
Hynek Tippelt, Příroda skoky nedělá, revoluce ano

Přihlášky příspěvků přijímáme do konce dubna na adrese ergot@post.cz .

Ex abrupto

Radan Elischer

Chvíli jsem uvažoval, že bych něco zkusil napsat, ale asi nemám na to to nějak analyticky pojmout, je to pro mně hrozně široký téma a to ani nehovořím o tom, že vlastně vůbec nevím, co je filosofický text…  Možná to beru za špatnej konec, ale ta filosofická metodologie mně někdy ubíjí. Já mám filosofii rád, ale je to pro mě spíš „myšlenkování“ (jak by řekl Neználek) než metodická věda. Jasně, člověk musel hodně napsat k různým věcem, ale je to spíš taková hra se slovy, než s myšlenkami a chybí tomu ta naléhavost, kterou máš, když se s někým bavíš třeba u skleničky. Možná je to vágní, ale má to větší drajv, než celý karteziánský meditace… Nedávno jsem se trochu více zabýval Berkeleym a to je přesně ono, jeho Pojednání je v podstatě jednoduchej text o všehomíru, ale zásadní je tak Předmluva a První část, pak už se to rozplyzne do těch argumentačních dálav, který mě právě na filosofii serou… Dá se o tom popsat určitě spousta stran, ale když člověk zauvažuje, tak pak Johnsnovo kopnutí do kamene je asi tou nejlepší reakcí, protože to prostě tak cítil. Je to asi chabé, ale jinak se člověk v metafyzice utopí. Je mi jasný, že když něco tvrdíš, tak si to musíš podložit, ale to jsou takový pocitovky, že prostě na to nejde nic říct, či to spíše neumíš vyjádřit. Prostě to tak cítíš a jiná představa odporuje tvýmu elementárnímu přesvědčení a ani nevíš, proč tomu tak je, ale cítíš to. Ale není to víra, nemáš to nasraný do hlavy třeba z bible a nekamenuješ vlastní rozum. Pascal byl určitě génius, ale mohl by ses s ním bavit po roce 1654 někde u piva? Prostě bys mu řekl, hele kámo, s tímhle na mě nechoď, agnosticismus ok, asi se k ničemu nedobereme, a to si taky myslím, ale proč do toho tahat Boha. Super věc, že se vykašlal na racionální dokazování, ale pak se vydá směrem, který už ti nesedí a už z principu na to nemáš co říct, když to tedy k ničemu nevede, takže memáš žádný tažný lano, nic o co se opřít, ale nemáš tu víru, takže byste na sebe asi koukali a za chvíli šli každej jinam… Neumím to vyjádřit, protože jsme limitovaní jazykem, strukturami a pak to zákonitě stojí za hovno, když nejsi zrovna Shakespeare. Vždycky jsem si přál myšlenkovej diktafon… Navíc si myslím, že dneska je už „klasická“ filosofie prostě mrtvá. Jasně, můžeme psát moralizující úvahy, vyjadřovat se k dění, pečovat o duši a dbát na výchovu… Ale kdo o to stojí. Budeš dneska na člověka apelovat Kantem? Nebo všechno ničit jako Žižek?  Jedno i druhý je naprd. A pak težce vyhrává třeba Hesse, kterej je asi na filosofický poměry nepřesný, ale tak nějak postřehne, co si třeba myslíš a hlavně cítíš. Mýtus, fyzika, jazyk, emoce, počitky… jak to probůh chceš všechno nějak popsat? To se pak vykašleme na texty a každej máme svý políčko a tam se možná dá na něčem pracovat. Pokud nepůjdu do psych typu myšlenkových matrixů apod. tak prostě musíme poznat mozek (pokud tedy může samo sebe něco opravdu poznávat) a od toho se odvyjí vše další. Jinak každej směr má zákonitě chybu a jen si honí ego na vlastních principech. Neumím to popsat, protože mě to prostě přesahuje, ctím analýzu, ale to pak máš tendence začít někde u kvarků a na to je papír i život krátkej… Tak pak čteš, vstřebáváš, děláš debilní práci, někde u cigára si nad tím přemýšlíš a vlastně nevíš vůbec nic.

 

Ergot č. 1/2017

Filosofický text

Editorial (Hynek Tippelt)

Recenzované studie:

Textualita existence (Daniel Štěpánek)

Je možný popularizační filosofický text? (Jan Kaňa)

Filosofický text jako nástroj sociální kritiky. Příklad Aristofanových Oblak (Ondřej Stulík)

Od textu ke zkušenosti (v kontextu Platónovy filosofie a náboženství) (Jiří Hoblík)

Filosofický text jako literární žánr v pojetí Richarda Rortyho (Vladimír Ješko)

Filosofické texty a veřejné diskuse (Martin Šimsa)

Začátek obrazu, konec (filosofického) textu? (Barbora Řebíková)

Diktát nevědomí. Latentní význam filosofického textu (Hynek Tippelt)

Je filosofický text součástí úpadku textové kultury? (Petr Bláha)

Diskuse

Mezi řádky. Hledání filosofického textu (Hynek Tippelt)

Mezi řádky. Hledání filosofického textu

Hynek Tippelt

K tomuto zamyšlení mě inspiroval Evžen Martínek svým návrhem obálky prvního čísla revue ERGOT. Umístil do něj zkusmý název mého článku Mezi řádky aneb o nevědomí filosofů. Název mě čímsi zaujal, pokusím se pochopit čím.

Představme si stupínek vítězů, na němž se umisťují jednotlivé filosofické disciplíny. Zobrazuje to, co bych nazval koncepcí filosofické strategie. První místo na stupínku zaujímá první filosofie, tedy ta, jejíž otázky mají přednost a v jejíž oblasti jsou formulovány klíčové předpoklady celého systému. Taková hierarchie docházela v průběhu vývoje filosofického myšlení zásadních proměn a lze očekávat, že tomuto vývoji odpovídaly také proměny stylu filosofických textů. Příklady by mohly být aristotelovsko-tomášovsko-spinozovský ontologický styl, montaigneovsko-descartovsko-humeovský styl pyrrhónské krize, lockovsko-leibniziánsko-kantovský epistemologický styl, atp. Dnes oblíbený parascientistický sloh se zdá být jakýmsi reaktivním výtvorem dobíhající etapy postmoderního relativismu. Současně nastupující holismus se patrně bude snažit takové hierarchie anulovat a zatím lavíruje mezi integrativní strategií a preferováním ekologické etiky.

Navzdory nesporné bohatosti filosofických textových forem lze v průběhu vývoje evropské filosofie sledovat zřetelný směr, kterým je jisté obsahové, významové nebo deklarativní vyprazdňování. Egon Bondy to ve svých Poznámkách k dějinám filosofie nazval kastračním komplexem. Evropské myšlení je jím podle něj postiženo zhruba od Galilea. Filosofové stíhaní pochybnostmi o vlastních poznávacích schopnostech se zříkají svých někdejších privilegií, kapitulují v agnosticismu, vyklizují prostor vědě a rezignují. Anebo píší dál, ale jinak, s Nietzschem bychom mohli říci asketičtěji. Odpírají si skutečný cíl svého snažení, svůj prvotní motiv, tedy pravdivé poznání absolutní reality, a píší třeba o tom, o čem píší jiní mezi řádky svých textů. Noří se do onoho tajemně bezhraničného prostoru bez písmen, ve svých dekonstrukcích často odvážní, ale nikdy natolik, aby na povrch vynesli to, po čem původně toužili a co tam pod hladinou snad i zahlédli. Pravdu zahlédnutou mezi řádky cizích textu ponechávají i ve svých textech jako černého pasažéra, skrytého v záři běloby pozadí temných řádků. Ona askeze, onen kastrační komplex jakoby vytlačují to, oč ve filosofii jde, do anonymního a nevyslovitelného tabu. Autentická filosofie je vytěsněna do kulturního nevědomí, a filosofický význam filosofických textů je proto nutno hledat téměř zásadně mezi jejich řádky.

Výše jsem onen filosofický význam, skutečný cíl či prvotní motiv, vymezil jako pravdivé poznání absolutní reality. V takové definici by zajisté bylo možno shledat množství nesamozřejmých předpokladů. Nechme se tedy vést osvědčenou etymologickou taktikou a řekněme, že skutečná filosofie je ta, v níž jde o moudrost. Jaký filosofický text je moudrý? Jsou nebo mohou vůbec filosofické texty takové být? Sókratés na to, o čem ve skutečnosti mluvil, odkazoval otázkami, takže ani filosofické texty možná moudré být nemusí a stačí, když k moudrosti odkazují, když o ni pečují nebo ji oslavují. V obojím případě jakoby dávali filosofové moudrosti šat, cítíce stud z její nahé pravdy. Moudrost, stejně jako vtip, slyšíme spíše v náznacích nebo mlčení. Pregnantní vyjádření pravd o životě nevyžadující interpretaci může znít spíše banálně, trapně, vulgárně či krutě, anebo líbezně či blahosklonně, jaké má kdo uši. Nevyslovenost provokuje právě tím, že poukazuje na tabuizaci, která přitahuje příslibem ukojení zvědavé touhy. Vtip vybízí ke zvědomění vytěsněné souvislosti, a je tedy vlastně podmínkou moudrého úsudku a rozvahy. A tak je možná filosofický text, v němž je filosofii nutno hledat mezi řádky, dosti blízko svému původnímu určení, jimž se zdá být vtipná provokace uvědomění si souvislostí, bez nichž není možno myslet a jednat moudře.

Pravdu koneckonců není třeba říkat, protože je jasná. Slova jsou spíše pomůcky na cestě, zábradlí, jehož se lze přidržet. Vzpomínám, jak kdosi poznamenal „napíšu si to, abych to mohl zapomenout“. Když volíme slova, vybíráme možná ze skutečnosti to, co chceme zastřít, na co chceme zapomenout. Píšeme nebo říkáme vlastně možná přesně to, na co nechceme myslet. Aby nám to, před námi samými, „prošlo“, volíme takové formulace, které „celou věc“ ukazují jako vyřízenou, vyřešenou, neproblematickou. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet — ale nejdříve se to musí zapsat. To, že pravda zůstává mezi řádky, umožnuje, aby nám bylo prostřednictvím textu zvědoměno právě to, co bylo ke zvědomění už takříkajíc nachystáno. Pravda o věcech spočívá v jejich souvislostech, jejichž nekonečnost zaručuje, že není slovy postižitelná, je nepředmětná či nesubstanční. Nelze ji uchopit, ale lze na ni odkázat, ukázat, kde ji hledat. Pokud je skutečnost čímsi na způsob textu, nekonečnou sítí jednotlivin protkanou vzájemnými vztahy, pak pravda není v ní, stejně jako není v textu, ale je spíše jí samotnou a ještě čímsi více, stejně jako pravda textu není v něm, ale je spíše jím i prostorem mezi řádky. Zvědoměn je tedy vždy jen určitý aspekt, další okolnost, spolupříčina, ty, které je pro vědomí momentálně nejsnazší uvést v souvislost s ostatními přijatými skutečnostmi.

Poukázal jsem na podobnost filosofického textu a vtipu v tom, že jejich pointa zůstává mezi řádky. Popsal jsem charakterovou askezi evropského filosofa a jeho kastrační komplex, jenž podporuje vytěsňování autentického zdroje filosofické motivace, což vede k tomu, že jsou filosofické texty čím dál tím vtipnější. Filosofické texty se dnes vlastně většinou nacházejí mezi řádky textů spíše historicko-deskriptivních nebo logicko-analytických. Vpisování mezi řádky a hledání mezi nimi jsou nicméně tradiční filosofické metody odpovídající povaze toho, čím se filosofie zabývá. Náhled souvislostí dosud neuvědomovaných skutečností může být zprostředkován spíše náznakem, obdobným vtipu, než drtivým úchopem scientistické kategorizace, a tak za vrcholnou podobu filosofování bývá pokládán spíše dialog, vyznání či esej, zatímco spinozovská geometričnost nebo hegelovská dialektika působí víceméně trapně. Dnes jako jindy zůstávají moudrost a filosofické pravdy nevysloveny a co se proměňuje, je jejich rétorický šat. Ať už zdobí, chrání nebo maskují, filosofické texty vždy více nebo méně zahalují. A proto filosofové čtou stále totéž, třebaže sami stejně jako jejich kolegové již dávno přešli od ručního šití ke strojové velkovýrobě.

Je filosofický text součástí úpadku textové kultury?

Petr Bláha

Každý pokus vyrovnat se nějak s tématem „filosofický text“ zřejmě musí začít určitým vyjasňováním, ze kterého může teprve vzejít kladení východisek a předpokladů případné úvahy. Úvodem pouze naznačme okruhy problémů, v nichž je třeba nalézat klíč k zorientování. Mluvíme-li o filosofickém textu, pak se jedná o text, který se nějak odlišuje od ostatních textových podob. Jde-li o filosofický text, musí nezbytně následovat charakteristika filosofování. Je vůbec filosofování takovým přístupem ke světu, při němž není možné se obejít bez textu? Pokud tomu tak je, co taková provázanost znamená? Nestává se dokonce filosof filosofem teprve tím, že prokáže svou schopnost vytvářet texty, které lze prohlásit za filosofické? Jak ale v takovém případě posuzovat třeba sókratovský archetyp a není vědomí takového archetypu vhodnou příležitostí vnést jisté pochybnosti nad provázaností filosofování s vytvářením textu? Nestává se v následujícím kroku této úvahy filosofický text důsledkem nějaké kompenzace, tedy jakési ztráty, kterou je zapotřebí něčím dohánět? Takto bychom se od sókratovského archetypu mohli dostat až k tomu, co lze s nadsázkou označit za archetyp rousseauovský. Máme tím na mysli Rousseauovo odůvodnění z jeho autobiografického Vyznání, v němž se přiznává k tomu, že psaní textů je jedinou formou uchovávání sebe samého. Tedy filosofický text jako obrana před odcizujícími ataky společenského provozu, jenž po člověku nemilosrdně vyžaduje určitý souhrn konformních schopností. Filosofem v tomto případě je ten, kdo si uvědomuje svou diskvalifikaci v rámci uniformující konfrontace. Pokud propadá dojmu, že není schopen zabránit tomu, aby se pod náporem vyžadované pohotovosti nestával někým jiným, nalézá svou skrýš ve vytváření textů.

Touto otevírající úvahou chceme pouze naznačit, že souvislost mezi filosofem a filosofickým textem je vždy nějakým způsobem podmíněna a že obsahuje řadu napětí, která se mohou za určitých okolností překlopit do zprvu nečekaných konstelací. Je docela dobře myslitelné, že provozně zjednodušené chápání filosofa jako producenta filosofických textů povede k záplavě textů, za nimiž začne pokulhávat vlastní filosofování. Pochopitelně se může sebezáchovně přizpůsobit zbytnělému provozu vytváření textů, ale pak může náhle dojít k procitnutí, že za plejádou textů, jež jsou považovány za filosofické, přestaneme nalézat filosofy. Zde asi není třeba příliš zdůrazňovat, že naznačená absurdita postihuje cosi ze současné situace, v níž se podoba filosofických textů stává zoufalstvím filosofování. Toto zoufalství lze různě vysvětlovat, například tím, že se dnešní převládající povaha filosofování zuby nehty brání před možná zaslouženou společenskou diskreditací.

Pro příklad pozoruhodného zasazování situace filosofického textu do širších dějinných souvislostí si vybíráme filosofa, který se sám netajil svou osobnostní závislostí na produkování textů. Zároveň tímto výběrem hodláme připomenout, že uběhlo již čtvrt století od okamžiku, kdy tragicky zahynul v zemi, která ho zrodila, aby se stala počátkem jeho trvalého vyhnanství. Nebudeme se nyní pouštět do peripetií životních osudů Viléma Flussera, ačkoliv tyto osudy mnohdy velmi zásadně vstupují do akcentů jeho filosofického uvažování. Flusser v řadě svých textů přichází s pojetím dějin, kterým chce ozřejmit závažnost momentálního dějinného zlomu, v němž se textová kultura stává čímsi uzavřeným. Domnívá se, že se uzavírá dlouhá etapa dějin, v níž se právě prostřednictvím textů utvářela naše představa o světě. Není to však vytváření textů, které provázelo člověka odjakživa. Texty vznikají za určité dějinné situace, kterou Flusser spojuje s kdysi revolučním vynálezem lineárního písma. Ve svém díle „Postdějiny“ (Nachgeschichte) tento revoluční zvrat odůvodňuje vnitřní dialektikou dosud používaných obrazových kódů. Ty totiž sloužily tehdejšímu člověku k orientaci ve světě, byly však zároveň nejpůvodnější formou odcizování se bezprostřední skutečnosti. Mezi člověka a svět kladly zástěny, v nichž se již zpřítomňovala možnost jejich osamostatňování. Odcizující prvek tak hrozil přerůst natolik, že by se ztrácel význam obrazových kódů pro usnadnění orientace. Vynález abecedy proto přichází právě včas, v napjaté chvíli, v níž vnitřní nástrahy obrazů přerůstají v jejich uctívání. Nebezpečí idolatrie je pro Flussera dostatečným legitimizujícím prvkem k tomu, aby odůvodnil smysl vynálezu písma. Ten vnesl do následujících dějin přetrvávající napětí, které teprve v současnosti získává finální podobu.

Nežli se ale dostaneme k Flusserovu chápání dějinného vyústění, pozastavme se nad jiným jeho důležitým dílem. Ve své Komunikologii přichází mimo jiné s tvrzením, že abecední kód  v prvé řadě sloužil obchodnické vrstvě. Teprve v odvozeném smyslu byl využíván v duchovnějším významu, v němž se proti převaze uctívání obrazů začínají klást texty, které získávají aureolu svatosti. Přes zdání, že teprve textová kultura umožnila kodifikaci určitých duchovních orientací, Flusser poněkud provokativně trvá na tom, že nelze podceňovat onen nejprimárnější důvod vzniku písma, který byl úzce provázán s obchodnickými zájmy. Alfabetické písmo v sobě tudíž od počátku nese zvláštní rozpolcenost, která však nelítostně posunuje člověka směrem k desakralizaci jeho existence. Snaha vysvětlovat obrazy a zbavovat tak člověka úskalí jejich dvojznačnosti ve skutečnosti vede k prohloubení odcizenosti, čímž se pochopitelně otevírá širší nabídka pro rozličnou manipulovatelnost.

Flusserovo pojímání závažné dějinné zápletky napomáhá porozumět tragickému potenciálu, kterým je naše civilizace obtěžkána. Ten se kumuloval v okamžicích, které se dají zjednodušeně vnímat jako vynálezecký průnik lidské důvtipnosti, kterou se vyrovnáváme s tím, co odsunujeme do dávné minulosti. Ukazuje se, že přemíra nadšení, jež je zpravidla vyvolávána účelovou sugescí, zakrývá řadu nástrah, které v přímé úměře k nárůstu civilizačního sebevědomí násobí svou míru nebezpečí. V lidské povaze je příliš málo prozíravosti, jakou se vyznačoval například egyptský král z Platónova dialogu Faidros, když odmítl skvělou nabídku vynálezu písma. Z dějinného hlediska se takové jednání jeví vždy jako výjimka, jejíž dosah nemůže obstát vůči tlaku lidského vynálezectví na své uplatnění.

Na řadě míst svých textů si Flusser ironicky pohrává s jednostranným přeceňováním úsilí člověka zlepšovat svět. Pravděpodobně ve svém nejznámějším díle Za filosofii fotografie ve zkratce zmiňuje, že vztah mezi texty a obrazy tvoří ústřední otázku dějin. Tento vztah se odehrává v různých podobách, například v podobě na textu založeného křesťanství vůči pohanskému uctívání obrazů. Z pokrokářského hlediska takový střet vypadá jako konflikt dvou vývojových stupňů, přičemž o tom, který z nich má dějinné oprávnění na definitivní prosazení, nemůže být pochyb. Flusser i v tomto případě zdůrazňuje poněkud znečitelňující dialektiku, která vyústění dějin přesouvá proti původnímu záměru člověka. Potíráním pohanství si totiž křesťanství osvojovalo to, čím se vyznačovalo pohanství. Podobně nároky vědy se potíráním ideologií stávaly ideologickými. Snaha zbavit se dějinného protivníka nemůže jednoduše zbavit dějiny napětí, které je vytváří.

Vrátíme-li se do díla Postdějiny, konkrétněji do kapitoly příznačně nazvané Naše obrazy, můžeme zahlédnout jednu z podob Flusserova náhledu na dějinné vyústění. Pro texty a potažmo celou textovou kulturu platí totéž, co pro obrazy. Jsou totiž lidským výtvorem, a proto se v tom podstatném od obrazů neliší, jakkoliv se mohou stát nástrojem k domnělé záchraně člověka. Ani textům se nemůže vyhnout vnitřní rozporuplnost. Napomáhají sice vysvětlovat obrazy, na druhé straně však prohlubují distanci mezi člověkem a světem. Od počátku tedy v sobě textová kultura nese ideologizující potenciál, jehož závažnost se začíná projevovat  úměrně se ztrátou povědomí o úmyslu, jenž stál při vzniku lineárního písma. Flusser se domnívá, že v 19. století lze již s jistotou uvažovat o tom, co nazývá text-idolatrií. Fascinace texty dopadá podobně jako nebezpečí, jež se skrývalo v původních obrazech. Tehdejší šílenství halucinace se jenom proměnilo v šílenství nepředstavitelnosti, které je pochmurným výsledkem pozapomenutí, že vytváření textů se nemůže zcela odpoutat od toho, co chtělo svou počáteční úderností zahladit. Jakékoliv duchovní obzory, jež jsou s textovou kulturou neodbytně spjaty, doplácejí na prioritní funkční odůvodnění vynálezu písma, jímž je obchodnický kalkul.

Krize historického vědomí, které kdysi potlačovalo magické vědomí, uvrhává současnou civilizaci do dalšího dějinného zvratu, v němž jako by se obrazy chtěly pomstít za dlouhé období potlačování. Nejedná se ale o obrazy původní, nýbrž o obrazy technické. Technické obrazy se neobejdou bez další úrovně zprostředkování, která prohlubuje míru odcizenosti. Dle Flussera nastává doba, v níž rozhodující roli přebírá aparát jakožto zdánlivý pomocník člověka pro záchranu před text-idolatrií. Tím se však lidstvo ocitá v pokušení, které může mít tragické důsledky. Například v „Postdějinách“ Flusser používá pojem aperativní totalitarismus, jenž mu slouží k poněkud děsivému upozornění na jeden z možných scénářů otevírajících se parametrů momentální situace člověka. Jakkoliv se Flusser zejména svým propracováváním různých podob komunikace snaží odolat podezření, že svým chápáním dějin nahrává jejich jednoznačnému zacílení, zdá se, že osud lidstva je zpečetěn.

Využijeme-li Flusserových zpřehledňujících předpokladů pro letmý návrat do našeho počátečního vymezování prostoru pro možnosti úvah, co tedy znamená v momentální přelomové době vytvářet filosofický text? Budeme-li Flusserovo dějinné vyústění konfrontovat s patrně převažující představou, že od toho, kdo je považován za filosofa, se nutně předpokládá produkce filosofických textů, nedostáváme se do nepříjemných kolizí? Vždyť požadavek, aby ambice být filosofem byla stvrzována pokud možno pravidelnou publikační referencí o své odbornosti, zavání naprostým nepochopením soutěsek, v nichž lidstvo uvízlo. Je z tohoto dilematu nějaké únosné východisko? Pro hledače východisek se pochopitelně nějaké nabízí. Nejsnadnější je vyrovnat se s Flusserovým uvažováním jako s pozoruhodnou, ale zcela nevykazatelnou představou, která navíc citelně trpí subjektivní omezeností svého původce. Protože jsme ale úvodem deklarovali, že takové východisko alespoň pro tuto úvahu není přijatelné, je zapotřebí poohlédnout se po jiných. Zůstaneme-li uvězněni v náhledu, že filosofování je nezbytně spjato s produkováním textů, pak nezbývá než konstatovat, že dějinný potenciál je vyčerpán. Filosofování, které se opírá o zanikající textovou kulturu, se stává skanzenem, jenž může být ještě chvíli trpěn v akademických sférách, kterým je dosud tolerována ztráta kontaktu se skutečností. To, že se filosofické texty staly v akademické sféře obětí kalkulačních dostihů, dostatečně vypovídá o tom, co se s akademickým filosofováním děje.

Odvážnější možností je pokusit se zpochybnit předsudek, že filosofování je pevně spjato s produkcí textů. Takové konstatování může svou provokativnost skrýt do různých forem opatrnosti. Pokud však nalezneme odvahu z nich vystoupit, můžeme se přiblížit až k tvrzení, že vytváření filosofických textů bylo počátečním selháním filosofování. Nároky uplatňovat prostřednictvím textů například kritiku společenských poměrů podlehly již v zárodku jakési neprozíravosti. Zvolený prostředek totiž zároveň s možností kritiky nabízel snadný protiútok ze strany napadeného. Rozporuplnost textu jakožto použitého nástroje totiž zpřítomňuje účinnou diskreditaci filosoficky zaštiťované textové kritiky. Namísto očekávané nápravy proto pouze dochází k posílení sebestřednosti textové kultury.

Jak ale vypadá filosof, který je natolik prozíravý, že odolá všem svodům, které připravují selhání? Jedná se vůbec o filosofa a není filosofování pouze pojmovým určením pro určitou formu lidského selhávání?

Co si tedy počít s právě vzniklým textem? Opatřit ho všemi náležitostmi, aby splňoval předepsaná kritéria pro udělení pomyslných bodů jako záruku růstu odbornosti, nebo ho někde o samotě roztrhat a zahledět se do nebe s otázkou, jak vážně to s námi zamýšlí?

Literatura:

Flusser Vilém, Komunikológia, Bratislava 2002.

Flusser V., Nachgeschichten, Düsseldorf 1990.

Flusser V., Za filosofii fotografie, Praha 1994.

Platón, Faidros, Praha 1993.

Rousseau Jean Jacques, Vyznání, I. Díl, Praha 1910.

Anotace

Článek je připomínkou filosofa Viléma Flussera a jeho názoru na textovou kulturu. Ta podle něho nahradila původnější obrazovou kulturu, jejíž kódy začaly podléhat idolatrii. Textová kultura se ovšem postupně dostává do podobné krize, která je násobena zdánlivě úspěšným industriálním pokrokem. Ocitáme se tedy ve zlomové dějinné situaci, v níž textovou kulturu začínají nahrazovat technické obrazy. Co takto naznačený vývoj znamená pro filosofické texty a pro chápání filosofa jako prioritně tvůrce takových textů?

Abstract

The article wants to reminde the philosopher Vilém Flusser and his opinion on the text-culture. He replaced the original visual culture, which codes began to be defeated by the idolatry. The text-culture is gradually getting into a similar crisis which is multiplied seemingly successful industrial progress. So we find ourselves in a turning historical situation in which the text-culture is beginning to replace by the technical images. What this means for the development of philosophical texts and for the understanding of the philosopher as a creator of such texts?