Návrh etického kodexu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Letos na jaře proběhla na UJEP diskuse o podobě zatím ještě neschváleného etického kodexu. Poté, co jsme k prvnímu návrhu přednesli řadu připomínek, rektorát UJEP připravil novou verzi, v níž připomínky vzal výrazně  v úvahu. Aby však návrh dostal skutečně konzistentní povahu a také určení celé akademické obci, připravili jsme třetí verzi kodexu. V tuto chvíli přesně nevíme, jaké jsou její osudy, kromě toho, že žádný etický kodex UJEP nebyl dosud přijat. Protože však je třetí verze poměrně sevřeným útvarem, za dané situace jej chceme rovněž publikovat na stránkách Ergotu, abychom podpořili diskusi nad ním.

Jiří Hoblík a Hynek Tippelt

Preambule

Tento etický kodex je shrnujícím nástinem aplikované etiky pro společenské prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Slouží zájmům celé její akademické obce s ohledem na rozmanitost a individualitu jednotlivých jejích členů a zároveň nezávisle na jejich postavení, jakož i ostatním zaměstnancům univerzity. Jeho obsah je určen dalšímu promýšlení a diskusi. Z hlediska normativní etiky má povzbuzovat k prospěšnému jednání, jakož i napomáhat předcházení mravním konfliktům a jejich řešení. V případě konfliktů jeho cílem není potrestání viníků jako v disciplinárním řízení, nýbrž náprava nedostatků universitního étosu. Přitom základním cílem etického kodexu je být orientační podporou při snaze o dosahování dobra na cestě za pravdou, jíž jsou povinováni všichni členové univerzitního společenství.

Část I

Společné zásady

  1. Společné zásady se týkají členů akademické obce (akademických a vědeckých pracovníků, studentů) a ostatních zaměstnanců Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
  2. Člen akademické obce a zaměstnanec dodržuje zákony a ostatní právní předpisy, jakož i vnitřní předpisy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a jejích fakult. Kdo složil akademické sliby, zůstává jim věrný. Mimoto člen akademické obce a zaměstnanec ctí mravní principy a zásady a pravidla slušného chování.
  3. Člen akademické obce a zaměstnanec obhajuje akademické svobody: zejména svobodu vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, svobodu vysokoškolské výuky, právo učit se, právo volit zastupitelské akademické orgány, právo užívat akademické insignie a konat akademické obřady. Tím zároveň obhajuje svobodu slova a kritického myšlení, samostatného bádání, svobodnou výměnu názorů a informací. Ctí právo na alternativní názor.
  4. Ctí autonomii akademické obce.
  5. Odpovědně a řádně vykonává své povinnosti, vyplývající z akademického postavení, funkce, členství v akademickém orgánu, pracovního zařazení či statutu studenta.
  6. Ctí zásady kolegiality a otevřené akademické spolupráce, při vší své činnosti se varuje nepoctivého jednání. Vůči členům akademické obce i ostatním zaměstnancům nevyvíjí nevhodný nátlak.
  7. Uznává právo na kritiku. Případné kritické podněty podává věcně podložené a také transparentně, takže se neuchyluje k anonymním kritikám. Za spravedlivou kritiku nesmí být nikdo postihován, mylná kritika má být vyvracena argumenty.
  8. Vzdoruje podléhání vnějším vlivům a zájmům, které by narušovaly jeho práci.
  9. Podílí se na plnění poslání univerzity zakotveném v jejím Statutu a svým jednáním napomáhá univerzitě k jejímu dobrému jménu, se zvláštním zřetelem tam, kde ji reprezentuje navenek. Při vykonávání svých akademických, pedagogických, zaměstnaneckých či studentských povinností a uplatňování svých akademických práv nenadřazuje svůj soukromý zájem zájmům univerzity.
  10. Snaží se zjednat nápravu mravů, pokud se u členů akademické obce setká s jednáním, jež odporuje tomuto kodexu, anebo se takového jednání sám dopouští. Soustavně usiluje o prevenci takového jednání, a to již tím, že sám se řídí tímto etickým kodexem.
  11. Nezneužívá majetek univerzity k soukromým zájmům nebo k prospěchu osobnímu či prospěchu třetí osoby.
  12. Nikoho neupřednostňuje ani neznevýhodňuje na základě rasy, ideologie, náboženství, národní příslušnosti, věku, pohlaví, sexuální orientace nebo fyzického handicapu.

Část II

Zásady výuky

  1. Akademický pracovník jedná se studenty čestně, slušně a spravedlivě. Jde jim tak příkladem. Neznevažuje jejich studijní úsilí, neponižuje je, nečiní na ně nátlak.
  2. Své studenty učí týmové i individuální odborné práci, pomáhá jejich odbornému a tvůrčímu myšlení. Vyučuje svůj obor na adekvátní úrovni.
  3. Studijní výsledky studentů hodnotí spravedlivě a transparentně.
  4. Nezneužívá vůči studentům učitelskou autoritu a nevyžaduje od nich činnosti, které nejsou předmětem jejich studijních povinností. Nepřivlastňuje si výsledky jejich práce.
  5. Student při plnění svých studijních povinností nepodvádí a nenapomáhá k podvádění druhým. Neznehodnocuje výsledky své práce, neznevažuje práce vyučujících, zaměstnanců či jiných studentů.

Část III

Zásady vědecké a umělecké činnosti

  1. Akademický a vědecký pracovník a student sledují odborné zájmy, věnují se poctivě zkoumání, řídí se platnými metodickými postupy, účastní se odborného diskurzu, jsou otevření týmové spolupráci. Prohlubují své odborné znalosti a dovednosti. Svou práci dávají k dispozici akademické obci.
  2. S prací kolegů nakládají stejně jako se svou kriticky, ale neznevažují ji.
  3. Dbají na ochranu duševního vlastnictví, a to jak při vlastní práci, tak i při nakládání s tvorbou druhých. Nepřivlastňují si výsledky práce druhých.
  4. Odborné posudky a expertní stanoviska podává akademický a vědecký pracovník spravedlivě.

Část IV

Etická komise

  1. K posuzování podnětů ve věci dodržování Etického kodexu se ustavuje Etická komise.
  2. Podrobnosti o Etické komisi, jejím jmenování a o přijímání podnětů upravuje Jednací řád Etické komise, který schvaluje Akademický senát.

Neviditelná duše univerzity

Barbora Řebíková

Akademik z Jižní Koreje se odpoledne uprostřed července vypraví do Kampusu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a v jinak naprosto liduprázdném, tichém a horkém prostoru potká jedinou živou, dost vytřeštěnou duši, která právě po osmi hodinách psaní odborného textu opustila výheň těsné kanceláře. Potkáváme se ve stínu schodiště univerzitní knihovny. Kultivovaný pár středního věku se mě plynulou angličtinou s americkým přízvukem ptá, kde je obchod s propagačními materiály Univerzity, že by si rád odvezl nějaký upomínkový předmět, suvenýr, pero či odznáček. Kde je book shop, pencil corner, cokoli? Odpovídám a on se ptá, tak alespoň hlavní vchod do Univerzity? Přemýšlím. Posílám ho dolů po schodech směrem k pletivem obehnané holozemi. Tváří se dost nevěřícně, otázku opakuje a znejistí i mě. Rozumím dobře a odpověď opakuji. Začíná mi ho být líto, je milý, hezký, chytrý.

Kde máme hlavní vchod do Univerzity a stánek s propagačními materiály, které si i uprostřed léta může odvézt návštěvník z Jižní Koreje? Kde je na rohu trafika, která prodává vlajky a odznaky UJEP? A co je vlastně hlavní vchod do Univerzity? Zmocňuje se mě panika, že jediné, co si tento muž z návštěvy kampusu odnese, bude náš rozhovor, a tak se snažím, aby skrze mě zahlédl duši tohoto místa. Přátelskost, kolegialitu a úroveň zdejších pracovníků, kteří jsou duší této Univerzity. Svá „no“, „éé, no“, „yes, eem no“ prokládám účastnými „sorry“, „maybe tomorow“ a končím „welcome in Czech republic“. Vysokou úroveň tedy rozhodně zahlédl.

Duše univerzity je neviditelná, nesídlí v suvenýrech a nesedí v trafikách. Na tom jediném se možná na Filozofické fakultě shodneme. Duši univerzity si člověk neodveze spolu s odznáčkem na klopě, vlaječkou či propiskou. Do duše místa musí člověk prorůst svým tělem a spojit s ním svou duši. Dýchat dlouhou dobu stejný vzduch a projít stejnými ohni. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že něco si i v době dovolených odvézt měl a že měl dostat šanci hodit do automatu padesátku a navždy si uschovat pamětní minci s vyraženým UJEP.

Prozatimní program květnového symposia

Petr Bláha, O revolučnosti nerevoluční doby
Ondřej Čadek, Zelená revoluce. Pokus o ekologickou etiku
Radan Elischer, Take it easy, žádná revoluce se nekoná… Camus, revolta a zaprděnost nowadays
Jiří Hoblík, Saturnský prapříběh revoluce
Jan Kaňa, Prokletí revolucí, prokletí revolucemi
Michal Milko, Revoluce v evoluční biologii jako počátek revoluce morální
Vít Pokorný, Spekulativní obrat v současném myšlení
Jan Sůsa, Mezi revolucí a demonstrací: Judith Butlerová k veřejným shromážděním
Martin Šimsa, Oligarchická kontrarevoluce
Daniel Štěpánek, Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody
Hynek Tippelt, Příroda skoky nedělá, revoluce ano

Přihlášky příspěvků přijímáme do konce dubna na adrese ergot@post.cz .

Ex abrupto

Radan Elischer

Chvíli jsem uvažoval, že bych něco zkusil napsat, ale asi nemám na to to nějak analyticky pojmout, je to pro mně hrozně široký téma a to ani nehovořím o tom, že vlastně vůbec nevím, co je filosofický text…  Možná to beru za špatnej konec, ale ta filosofická metodologie mně někdy ubíjí. Já mám filosofii rád, ale je to pro mě spíš „myšlenkování“ (jak by řekl Neználek) než metodická věda. Jasně, člověk musel hodně napsat k různým věcem, ale je to spíš taková hra se slovy, než s myšlenkami a chybí tomu ta naléhavost, kterou máš, když se s někým bavíš třeba u skleničky. Možná je to vágní, ale má to větší drajv, než celý karteziánský meditace… Nedávno jsem se trochu více zabýval Berkeleym a to je přesně ono, jeho Pojednání je v podstatě jednoduchej text o všehomíru, ale zásadní je tak Předmluva a První část, pak už se to rozplyzne do těch argumentačních dálav, který mě právě na filosofii serou… Dá se o tom popsat určitě spousta stran, ale když člověk zauvažuje, tak pak Johnsnovo kopnutí do kamene je asi tou nejlepší reakcí, protože to prostě tak cítil. Je to asi chabé, ale jinak se člověk v metafyzice utopí. Je mi jasný, že když něco tvrdíš, tak si to musíš podložit, ale to jsou takový pocitovky, že prostě na to nejde nic říct, či to spíše neumíš vyjádřit. Prostě to tak cítíš a jiná představa odporuje tvýmu elementárnímu přesvědčení a ani nevíš, proč tomu tak je, ale cítíš to. Ale není to víra, nemáš to nasraný do hlavy třeba z bible a nekamenuješ vlastní rozum. Pascal byl určitě génius, ale mohl by ses s ním bavit po roce 1654 někde u piva? Prostě bys mu řekl, hele kámo, s tímhle na mě nechoď, agnosticismus ok, asi se k ničemu nedobereme, a to si taky myslím, ale proč do toho tahat Boha. Super věc, že se vykašlal na racionální dokazování, ale pak se vydá směrem, který už ti nesedí a už z principu na to nemáš co říct, když to tedy k ničemu nevede, takže memáš žádný tažný lano, nic o co se opřít, ale nemáš tu víru, takže byste na sebe asi koukali a za chvíli šli každej jinam… Neumím to vyjádřit, protože jsme limitovaní jazykem, strukturami a pak to zákonitě stojí za hovno, když nejsi zrovna Shakespeare. Vždycky jsem si přál myšlenkovej diktafon… Navíc si myslím, že dneska je už „klasická“ filosofie prostě mrtvá. Jasně, můžeme psát moralizující úvahy, vyjadřovat se k dění, pečovat o duši a dbát na výchovu… Ale kdo o to stojí. Budeš dneska na člověka apelovat Kantem? Nebo všechno ničit jako Žižek?  Jedno i druhý je naprd. A pak težce vyhrává třeba Hesse, kterej je asi na filosofický poměry nepřesný, ale tak nějak postřehne, co si třeba myslíš a hlavně cítíš. Mýtus, fyzika, jazyk, emoce, počitky… jak to probůh chceš všechno nějak popsat? To se pak vykašleme na texty a každej máme svý políčko a tam se možná dá na něčem pracovat. Pokud nepůjdu do psych typu myšlenkových matrixů apod. tak prostě musíme poznat mozek (pokud tedy může samo sebe něco opravdu poznávat) a od toho se odvyjí vše další. Jinak každej směr má zákonitě chybu a jen si honí ego na vlastních principech. Neumím to popsat, protože mě to prostě přesahuje, ctím analýzu, ale to pak máš tendence začít někde u kvarků a na to je papír i život krátkej… Tak pak čteš, vstřebáváš, děláš debilní práci, někde u cigára si nad tím přemýšlíš a vlastně nevíš vůbec nic.

 

Ergot č. 1/2017

Filosofický text

Editorial (Hynek Tippelt)

Recenzované studie:

Textualita existence (Daniel Štěpánek)

Je možný popularizační filosofický text? (Jan Kaňa)

Filosofický text jako nástroj sociální kritiky. Příklad Aristofanových Oblak (Ondřej Stulík)

Od textu ke zkušenosti (v kontextu Platónovy filosofie a náboženství) (Jiří Hoblík)

Filosofický text jako literární žánr v pojetí Richarda Rortyho (Vladimír Ješko)

Filosofické texty a veřejné diskuse (Martin Šimsa)

Začátek obrazu, konec (filosofického) textu? (Barbora Řebíková)

Diktát nevědomí. Latentní význam filosofického textu (Hynek Tippelt)

Je filosofický text součástí úpadku textové kultury? (Petr Bláha)

Diskuse

Mezi řádky. Hledání filosofického textu (Hynek Tippelt)