Ergot č. 1/2017

Filosofický text

Editace čísla 1/2017: doc. Jiří Hoblík, Th.D. s přispěním Mgr. Petra Bláhy, Ph.D.
Návrh obálky: Bc. Petr Pres
Typografická úprava: ErgotSelfMade
© Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2017
ISSN 2533-7564

Editorial (Hynek Tippelt)

Recenzované studie:

Textualita existence (Daniel Štěpánek)

Je možný popularizační filosofický text? (Jan Kaňa)

Filosofický text jako nástroj sociální kritiky. Příklad Aristofanových Oblak (Ondřej Stulík)

Od textu ke zkušenosti (v kontextu Platónovy filosofie a náboženství) (Jiří Hoblík)

Filosofický text jako literární žánr v pojetí Richarda Rortyho (Vladimír Ješko)

Filosofické texty a veřejné diskuse (Martin Šimsa)

Začátek obrazu, konec (filosofického) textu? (Barbora Řebíková)

Diktát nevědomí. Latentní význam filosofického textu (Hynek Tippelt)

Je filosofický text součástí úpadku textové kultury? (Petr Bláha)

Diskuse

Mezi řádky. Hledání filosofického textu (Hynek Tippelt)

Reklamy

Mezi řádky. Hledání filosofického textu

Hynek Tippelt

(Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96, Ústí nad Labem. Email: tippelt@centrum.cz)

——–

K tomuto zamyšlení mě inspiroval Evžen Martínek svým návrhem obálky prvního čísla revue ERGOT. Umístil do něj zkusmý název mého článku Mezi řádky aneb o nevědomí filosofů. Název mě čímsi zaujal, pokusím se pochopit čím.

Představme si stupínek vítězů, na němž se umisťují jednotlivé filosofické disciplíny. Zobrazuje to, co bych nazval koncepcí filosofické strategie. První místo na stupínku zaujímá první filosofie, tedy ta, jejíž otázky mají přednost a v jejíž oblasti jsou formulovány klíčové předpoklady celého systému. Taková hierarchie docházela v průběhu vývoje filosofického myšlení zásadních proměn a lze očekávat, že tomuto vývoji odpovídaly také proměny stylu filosofických textů. Příklady by mohly být aristotelovsko-tomášovsko-spinozovský ontologický styl, montaigneovsko-descartovsko-humeovský styl pyrrhónské krize, lockovsko-leibniziánsko-kantovský epistemologický styl, atp. Dnes oblíbený parascientistický sloh se zdá být jakýmsi reaktivním výtvorem dobíhající etapy postmoderního relativismu. Současně nastupující holismus se patrně bude snažit takové hierarchie anulovat a zatím lavíruje mezi integrativní strategií a preferováním ekologické etiky.

Navzdory nesporné bohatosti filosofických textových forem lze v průběhu vývoje evropské filosofie sledovat zřetelný směr, kterým je jisté obsahové, významové nebo deklarativní vyprazdňování. Egon Bondy to ve svých Poznámkách k dějinám filosofie nazval kastračním komplexem. Evropské myšlení je jím podle něj postiženo zhruba od Galilea. Filosofové stíhaní pochybnostmi o vlastních poznávacích schopnostech se zříkají svých někdejších privilegií, kapitulují v agnosticismu, vyklizují prostor vědě a rezignují. Anebo píší dál, ale jinak, s Nietzschem bychom mohli říci asketičtěji. Odpírají si skutečný cíl svého snažení, svůj prvotní motiv, tedy pravdivé poznání absolutní reality, a píší třeba o tom, o čem píší jiní mezi řádky svých textů. Noří se do onoho tajemně bezhraničného prostoru bez písmen, ve svých dekonstrukcích často odvážní, ale nikdy natolik, aby na povrch vynesli to, po čem původně toužili a co tam pod hladinou snad i zahlédli. Pravdu zahlédnutou mezi řádky cizích textu ponechávají i ve svých textech jako černého pasažéra, skrytého v záři běloby pozadí temných řádků. Ona askeze, onen kastrační komplex jakoby vytlačují to, oč ve filosofii jde, do anonymního a nevyslovitelného tabu. Autentická filosofie je vytěsněna do kulturního nevědomí, a filosofický význam filosofických textů je proto nutno hledat téměř zásadně mezi jejich řádky.

Výše jsem onen filosofický význam, skutečný cíl či prvotní motiv, vymezil jako pravdivé poznání absolutní reality. V takové definici by zajisté bylo možno shledat množství nesamozřejmých předpokladů. Nechme se tedy vést osvědčenou etymologickou taktikou a řekněme, že skutečná filosofie je ta, v níž jde o moudrost. Jaký filosofický text je moudrý? Jsou nebo mohou vůbec filosofické texty takové být? Sókratés na to, o čem ve skutečnosti mluvil, odkazoval otázkami, takže ani filosofické texty možná moudré být nemusí a stačí, když k moudrosti odkazují, když o ni pečují nebo ji oslavují. V obojím případě jakoby dávali filosofové moudrosti šat, cítíce stud z její nahé pravdy. Moudrost, stejně jako vtip, slyšíme spíše v náznacích nebo mlčení. Pregnantní vyjádření pravd o životě nevyžadující interpretaci může znít spíše banálně, trapně, vulgárně či krutě, anebo líbezně či blahosklonně, jaké má kdo uši. Nevyslovenost provokuje právě tím, že poukazuje na tabuizaci, která přitahuje příslibem ukojení zvědavé touhy. Vtip vybízí ke zvědomění vytěsněné souvislosti, a je tedy vlastně podmínkou moudrého úsudku a rozvahy. A tak je možná filosofický text, v němž je filosofii nutno hledat mezi řádky, dosti blízko svému původnímu určení, jimž se zdá být vtipná provokace uvědomění si souvislostí, bez nichž není možno myslet a jednat moudře.

Pravdu koneckonců není třeba říkat, protože je jasná. Slova jsou spíše pomůcky na cestě, zábradlí, jehož se lze přidržet. Vzpomínám, jak kdosi poznamenal „napíšu si to, abych to mohl zapomenout“. Když volíme slova, vybíráme možná ze skutečnosti to, co chceme zastřít, na co chceme zapomenout. Píšeme nebo říkáme vlastně možná přesně to, na co nechceme myslet. Aby nám to, před námi samými, „prošlo“, volíme takové formulace, které „celou věc“ ukazují jako vyřízenou, vyřešenou, neproblematickou. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet — ale nejdříve se to musí zapsat. To, že pravda zůstává mezi řádky, umožnuje, aby nám bylo prostřednictvím textu zvědoměno právě to, co bylo ke zvědomění už takříkajíc nachystáno. Pravda o věcech spočívá v jejich souvislostech, jejichž nekonečnost zaručuje, že není slovy postižitelná, je nepředmětná či nesubstanční. Nelze ji uchopit, ale lze na ni odkázat, ukázat, kde ji hledat. Pokud je skutečnost čímsi na způsob textu, nekonečnou sítí jednotlivin protkanou vzájemnými vztahy, pak pravda není v ní, stejně jako není v textu, ale je spíše jí samotnou a ještě čímsi více, stejně jako pravda textu není v něm, ale je spíše jím i prostorem mezi řádky. Zvědoměn je tedy vždy jen určitý aspekt, další okolnost, spolupříčina, ty, které je pro vědomí momentálně nejsnazší uvést v souvislost s ostatními přijatými skutečnostmi.

Poukázal jsem na podobnost filosofického textu a vtipu v tom, že jejich pointa zůstává mezi řádky. Popsal jsem charakterovou askezi evropského filosofa a jeho kastrační komplex, jenž podporuje vytěsňování autentického zdroje filosofické motivace, což vede k tomu, že jsou filosofické texty čím dál tím vtipnější. Filosofické texty se dnes vlastně většinou nacházejí mezi řádky textů spíše historicko-deskriptivních nebo logicko-analytických. Vpisování mezi řádky a hledání mezi nimi jsou nicméně tradiční filosofické metody odpovídající povaze toho, čím se filosofie zabývá. Náhled souvislostí dosud neuvědomovaných skutečností může být zprostředkován spíše náznakem, obdobným vtipu, než drtivým úchopem scientistické kategorizace, a tak za vrcholnou podobu filosofování bývá pokládán spíše dialog, vyznání či esej, zatímco spinozovská geometričnost nebo hegelovská dialektika působí víceméně trapně. Dnes jako jindy zůstávají moudrost a filosofické pravdy nevysloveny a co se proměňuje, je jejich rétorický šat. Ať už zdobí, chrání nebo maskují, filosofické texty vždy více nebo méně zahalují. A proto filosofové čtou stále totéž, třebaže sami stejně jako jejich kolegové již dávno přešli od ručního šití ke strojové velkovýrobě.