Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody

Daniel Štěpánek

Department of Philosophy, Faculty of Philosophy, Masaryk University: Brno, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Daniel Štěpánek, Velká hradební 238/10, Ústí nad Labem 400 01. Email:  danielstepanek89@gmail.com

Abstrakt

Tematizovat „revoluci“ znamená učinit zřejmým ty konstitutivní prvky, ze kterých se revoluce děje jako jednání, vyjadřující způsob existování. Cílem příspěvku je předložit specifickou perspektivu na tematiku revoluce. Specifikum spočívá v použité metodologii, jejímž východiskem je etymologická analýza, ze které se poté rozvíjí interpretace vztahu mezi vůlí a svobodou, rozdílu mezi existenciální a existencielní svobodou, a toto vše na rovině procesuálního dění existence jako události.

Abstract

The study is called „A Deconstruction of Revolution as a Reconstruction of Freedom“. When „revolution“ is being thematized, there have to be also reflected those aspects, that are constitutive for revolution. Revolution is thus conceived as an action, in which and through which a way of existing is expressed. The aim of our study lies in an attempt for presenting specific perspective, where used methodology concentrates on etymological analysis, thanks to which interpretation of the relation between will and freedom can be done.


1 Revoluce: Etymologické pozadí

Řekneme-li revoluce, okamžitě se nám vybaví konkrétní příklady. Historie nás zaplavuje událostmi, které byly nazvány revolučními pro podobu, s jakou byly uskutečňovány. Uskutečnit revoluce znamená uskutečnit změnu, kterou se reaguje na stávající podmínky tak, aby jejich prostředí bylo proměněno v prostředí jiné, lépe vyhovující, „lepší“. Revoluce je vedena nadějí a uskutečněna touhou. Řekneme-li revoluce, vidíme před sebou obrazy naděje a touhy. Nabývá pro nás revoluce smyslu tehdy, je-li vyslovována jako definice konkrétních příkladů? Je sám význam revoluce tímto vyslovováním plně vyčerpán?

Odpověď je nasnadě: není. Význam revoluce může být ve své plnosti odhalen jen tehdy, ukáže-li se, co se jím vyznačuje. Etymologicky je význam českého slova revoluce spjatý s anglickým a francouzským významem – revoluce je revolution a révolution. V obou slovech se jasně vyjadřuje kořen, na němž revoluce stojí: volition a volonté. Vyjadřování tohoto kořenu odpovídá původnímu latinskému voluntas. Volition, volonté a voluntas – revoluce vyjadřuje vůli.

Vůle je etymologickým významem revoluce. Nicméně, etymologie sama nevyčerpává význam. Ve své plnosti může být význam dán jen tomu, kdo ho vyjadřuje. Je to totiž vyjádření významu, co rozhoduje o charakteru významu významu – nebo-li o jeho smyslu. Zdrojem smyslu může být jen a pouze ten, pro koho je smysluplnost určující. A tímto „kým“ není nikdo jiný než člověk. Člověk je zdrojem smyslu jako ten, kdo smysluplnost existuje z významnosti své existence. Ukažme si tedy, jak je pro existenci člověka možné vyjadřovat revolucí vůli.

2 Dekonstrukce: zne-tvoření[1]

2.1 Chtění bytí

2.1.1 Bezzábranost

Nejbytostnějším projevem existence je existování. Existence nemůže být jinak než jako existující. Jejím bytím je existování. Bytí existence je charakteristické existováním existence.

Pokud existence existuje, nemůže své existování neexistovat. Neexistence není existenci vlastní. Vzhledem k tomu není v existenci samé ničeho, co by ji mohlo v existování sebe samé bránit. Existuje-li existence takto bezzábraně, je svobodná.

Svoboda, která je rysem existování existence, je svobodou existence samé. Náleží jí jako neodstranitelný, protože ve struktuře jejího existování zakotvený a touto strukturou i neustále procházející rys. V jakém smyslu může svoboda procházet strukturu existence?

Svoboda je rys náležející struktuře existence. Být takovýmto strukturním rysem znamená být rysem celé existenciální charakterizace existence. A existence je charakteristická existováním sebe samé. Bytím svobody je být existována existencí. Být existována existencí znamená, že se svoboda projevuje ve všech projevech existování. Každý z projevů existování je pak sám rozvíjením strukturních rysů existence, zakotvených v existencialitě existence. Jako rys existenciality umožňuje svoboda strukturním rysům existence, rozvíjet se bezzábraně skrze a prostřednictvím existování. Existováním své existenciality se existence neustále projevuje jako existenciálně svobodná.

2.1.2 Chtění jako „puzení“ k aktivitě

Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence, k němuž dochází existováním. Strukturní rysy se rozvíjejí ve svých projevech, jimiž takto vyjevují povahu existování. Povahou existování je právě existování vyjevující existenci samu. To znamená, že povahou existování je proces neustálého vycházení existence ze sebe.

Vycházet ze sebe může existence existováním sebe samé. Existence ze sebe vychází ve způsobech, jakými své existování existuje. Přestože se způsoby existování mohou navzájem lišit, všem náleží jeden společný charakter. Tímto charakterem je aktivita.

Existování existence je aktivní proto, že rozvíjením strukturních rysů rozvíjí existence sebe samu. Aby zachovala sebe samu, nemůže být ani jinak. Být existencí znamená existovat. Samotné existenci je proto vlastní „puzení“ k aktivitě.

Být „puzena“ k rozvíjení sebe samé existováním svědčí o vnitřním napětí. Toto napětí je dáno procesualitou, kterou se existence projevuje jako existující. Existence totiž není statická, substaciálně „stoická“ vůči sobě samé. Existence není hypostazovanou pasivitou, která by byla aktivní pouze v existování. Právě naopak! Jako ve své existenci podmíněná existováním, je existence bytostně dynamická. Dynamičnost existence svědčí o její procesualitě, jíž vzniká vnitřní napětí, na které existence nemůže jinak než odpovídat existováním. Tato „nemoc“, resp. „nemožnost“ reagovat jinak než existováním jakožto rozvíjející sebe samu se projevuje jako „puzení“.

„Puzení“ však neruší svobodu existence. Již jsme řekli: Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence. Je-li „puzení“ dáno napětím existence k rozvíjení sebe samé, je-li „puzení“ živeno tímto napětím samým, znamená to, že svoboda umožňuje, aby bylo „puzení“ rozvíjeno bezzábraně. Vnitřní napětí existence nutí existenci existovat svou svobodu. Procesualita existence neustále napíná existenci k rozpínání se v existování. Existence se chce rozpínat, existence chce existovat. Toto chtění je jako vnitřní napětí „puzením“ k existování. Existováním existence hýbe existenciální chtění.

2.1.3 Chtění vyzývá existenci významy

Existovat vlastní existenci je možné pouze konkrétním způsobem. Existence je puzena vnitřním napětím k existování sebe samé, avšak způsob, jakým bude sebe samu existovat, není vnitřním napětím sám dán. Je proto ponecháno na existenci samé, jakým způsobem bude existovat.

Způsob existování je způsobem provádění. Existence je způsobem svého existování prováděna ve svém existování. Jako bytostně procesuální, rozpínající se prostřednictvím „puzení“ v rozvíjení své existenciální struktury skrze aktivitu, existence je prováděním existování.

Existence provádí své existování tak, že ho v průběhu konkretizace navádí do konkrétního směru. Navádět existování do konkrétního směru vyžaduje vytyčení konkretizace. Vytyčit konkretizaci je možné jen vytyčením „podnětů“ konkrétnosti. „Podnět“ takového druhu je podnětem pro své „podněcování“, jímž existence „dráždí“ sebe samu k ustavení určité „určitosti“.[2] „Určitost“ je základem konkretizace. Konkretizace je přibližováním toho, co je „určité“ k tomu, co je z-určitelňováno existováním existence. A existence v existování z-určitelňuje sebe samu.

Z-určitelňováním sebe samé existence „opatřuje“ „určitostí“ své existování tak, že mu dává význam. Význam je základní odpovědí existence na „podnět“ k ustavení „určitosti“, protože představuje „výraz“, umožňujícím základní zorientování existence. Prostřednictvím významu si existence umožňuje orientovat se v průběhu svého existování.

Taková orientace je významem umožněna proto, že existence jím „opatřuje“ „podnět“, kterým sebe samu „podněcuje“. „Podněcováním“ však existence reaguje nejen na rozpínání se skrze „puzení“, ale i na to, co během rozpínání „volá“ po reakci existence. K tomuto „volajícímu“ existence upírá pozornost tak, že sebe samu „podnítí“ k opatření „volajícího“ významem. Jen jako zvýznamnělého, takto z-určitelněného, může existence volajícího „vyslyšet“. A co existence na z-určitelněném „volání“ zvýznamnělého „slyší“, je význam, jímž ho opatřuje jako od sebe samé odlišného, přestože odlišeného jen prostřednictvím jeho existování existencí.

2.2 Zvůle a vůle

2.2.1 Podvojnost smyslu(plnosti)

Základem smyslu je význam. Význam je zvýznamněním, které vytváří prvotní odstup od zvýznamňovaného. Tím význam umožňuje uchopit zvýznamnělé jako odlišné. Odlišnost zvýznamnělého je však daná způsobem konkretizace. Na rovině významu se jedná o konkretizaci strukturní.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, což znamená, že vychází ze struktury existence. Strukturou existence je existencialita. Proto je to každý z existenciálů, co přímo ovlivňuje možnosti strukturní konkretizace. Existenciály, chápané jako bytostné rysy existence, „projektují“ bytnost existence do jejího existování. Existence existuje sebe samu tak, že existuje svou strukturu – existence existuje svou existencialitu a svou existencialitou.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, přičemž strukturní existování je provázeno „projektováním“ bytostných rysů existence do jejího existování. Je-li význam důsledkem procesu (strukturní) konkretizace – procesu, během kterého dochází ke zvýznamňování toho, co je zvýznamňováno, aby jako zvýznamnělé, tzn. významem „uchopené“ mohlo být prezentováno jako „odlišné“ -, je to také význam sám, co vyjevuje strukturu existence.[3]

Každý existenciál zasahuje do existování. Každý existenciál ovlivňuje existování po svém, ve své „rysosti“ – v bytnosti sebe jako existenciálu, tzn. ze své „existenciálity“. Každý existenciál tak „projektuje“ svou „existenciálitu“ do existování, a tím i do strukturní konkretizace. Tím každý existenciál projektuje svou „rysovost“ do konstrukce významu. Zvýznamňování probíhá prostřednictvím „zrysovění“ zvýznamňovaného, které se stává odlišným.

Nicméně aby odlišné bylo odlišným od existence, která toto odlišné činí zvýznamňováním odlišným, je nutné „ustavit“ odlišnost. Ustavení takového druhu probíhá jako zůstavení projektování, resp. „zrysovění“.

Zůstavit projektování, resp. „zrysovění“ se děje jako „sloučení“ „zrysujících“ rysů. Existencialita je tvořená existenciály, které jsou jakožto bytostné rysy „své“ či „samostatné“, avšak kvůli svému spolutvoření existenciality jsou navzájem propojené. Existence existuje svou existencialitu. Bytostné rysy existence jsou „projektovány“ v existování. Proto zvýznamňování jako proces strukturní konkretizace probíhá prostřednictvím existování vlastní existenciality existencí. Každý bytostný rys „zrysovává“ zvýznamňované, čímž ho postupně proměňuje ve zvýznamnělé. Proces zvýznamňování je „dokončen“ ve chvíli, kdy se jednotlivá „zrysovování“ každým z bytostných rysů „prolnou“.[4] Prolnutí „existenciálity“ vlastní každému z existenciálů, které jsou prostřednictvím „zrysovování“ projektovány, utváří „prolnuté“ jako „utvořené“ – prolnuté se stává procesem prolínání „zrysovění“ každého z bytostných rysů „útvarem“.

„Útvar“ jakožto výsledek prolínání existenciálního „zrysovění“ je oním „volajícím“, který v průběhu existování „podněcuje“ existenci k z-určitelnění. Právě voláním „útvaru“ je existence vybízena k ustavení odlišnosti prostřednictvím opatření „útvaru“ významem. Tím, že existence opatří významem „útvar“, současně opatřuje významem „prolnutí“ vlastních existenciálních rysů. Přestože je ve zvýznamňování existování zvýznamnělé od existence odlišné, je odlišné jen pro svou „vázanost“ na proces prolínání bytostných rysů existence, jimiž je jako existencí existované „zavázáno“.[5]

2.2.2 Zvůle: Přisvojování smyslu

Systém, na základě kterého může existence orientovat své existování „napříč“ prostorem odlišného, a díky kterému dokonce může uchopit i tento prostor samotný, je pro existenci zdrojem smyslu. Rozdílnost, panující mezi odlišným, nabývá v systému smyslu. Spoutanost odlišného, kterou existence poutá jak odlišné k sobě, tak sebe k odlišnému, dává existování existence smysluplnost.

Smysluplnost vychází ze systému. Systém sám však není jediný. Naopak, existence si svůj systém vytváří anebo jej přijímá. Vytvářet systém může existence buď tak, že se bude řídit již existujícími systémy, či dokonce soubory systémů, nebo tak, že si bude vytvářet vlastní, třebaže s ohledem na ony již existující.

Řídit se ve vytváření si systému již existujícím systémem znamená přejímat z něj i smysluplnost, která je mu vlastní. Existence, která se bude ve svém existování orientovat výhradně přejatým systémem, bude v existování „napříč“ rozdílností vedena výhradně smysluplností přejatého. Být takto vedena znamená rozvíjet sebe samu, rozvíjet „puzení“ vnitřního napětí výhradně pouze tím směrem, který je přejatým systémem určen jako smysluplný.[6]

Existence je vedena k orientování svého existování na již existující systém určitou pružinou, jejímž prostřednictvím je „puzení“ usměrňováno vytyčeným směrem zvoleného, protože touto pružinou přejatého systému. Pružina, kterou je existence vedena k přejímání systému, díky němuž dosáhne smysluplnosti svého existování, je zvůle.

2.2.3 Vůle: Osvojování smyslu

Existence však může systém zapojit do existování „napříč“ prostorem rozdílnosti i jiným způsobem než „čistým“ přisvojením. Existování může systematizaci osvojovat s ohledem na již existující systém. Toto „s ohledem“ je právě tím, co způsobuje, že se existence může v rozdílnosti odlišného orientovat vlastním způsobem, který je již existujícími systémy pouze spoluutvářen. Osvojování systému znamená učinit systém „svým“ tak, aby existence měla možnost neustálým zvnějšňováním spoluutvářet již existující systémy do podob, které jsou pro tu kterou chvíli nejvhodnější.

Osvojování systému je neustále probíhajícím procesem, jehož cíl není nikdy stanoven jako definitivní. Orientace existence v jejím existování „vztaženosti“ „sebovosti“ a „odlišnosti“ včetně rozdílu, panujícího mezi jednotlivými „odlišnými“, je vedena zvnějšňováním. Cílem není zvnějšňování fixovat, směřovat do stanoveného systému, díky němuž by byla smysluplnost existování jasně dána. Naopak, zvnějšňování má smysluplnost neustále spoluutvářet vzhledem k právě „zvnějšňované“ vnitřní struktuře „vztaženosti“. Prostor rozdílnosti získává otevřenost pro utváření adekvátního způsobu uchopitelnosti.

Takováto otevřenost pro utváření je provázená specifickou podobou vyvolování smysluplnosti prostředí. V případě osvojování jde o spoluutváření, které je svým přístupem ke zvnějšňování vystavěním smyslu. Oproti přisvojování, které je spjato s vystavením smyslu, daným přijetím již existujícího systému, je osvojování nesené vystavěním smyslu, jeho budováním. Vystavění jako budování smyslu je procesem, který smysluplnost prostředí, v němž je existování existence orientováno, neustále vystavuje, staví, buduje. Jen udržováním procesu vystavění smyslu, je možné udržovat neustálou proměnu procesu zvnějšňování.

Zvnějšňování vnitřní struktury je zvnějšňováním toho, co je v sobě významuplné natolik, že existenci umožňuje rozvíjet své existování do konkretizace podoby „sebovosti“. Pro utvářející uchopení popsaného děje vystavění smyslu může být provedeno jen takovou existenční pružinou, která zvnějšňování vnitřní struktury uchopuje otevřenost nepotlačujícím způsobem. Touto pružinou je vůle.

3 Rekonstrukce: pře-tvoření

Existence existuje sebe samu prostřednictvím vůle. Tato pružina je tětivou, skrze niž existence reaguje na „puzení“ k aktivitě svého chtění. Ve své derivaci, existenční deformaci se vůle stává zvůlí. Zvůle stejně jako vůle je pružinou. Avšak zatímco zvůlí je systematizovaná struktura významu pouze „zvnitřněna“, vůlí je systematizace strukturace sama spoluutvářena prostřednictvím utváření významů.

Pružení vůle a zvůle se v existenci projevují jako vyvolení. Vyvolením vůle i zvůle „rozechvívají“ podvojnost smysluplnosti existování.

Zvůlí se „rozechvívání“ „děje“ jako vystavení. Existence se ve svým existování vystavuje systému, kterým nabývá smysluplnosti. Způsob existování je pak pouze takovým způsobem, který může být realizován uvnitř systému. Mimo systém by existování ztratilo „svého“ smyslu. Zvůle si sice tím, že si přisvojuje již existující systém, zaručuje smysluplnost způsobu svého existování, nicméně tato smysluplnost je vykoupena vyhraněností možností způsobů existování.

Oproti zvůli, která se systému vystavuje, vůle systém vystavuje. Vystavení systému zvůli je deformací „rozechvívání“ smysluplnosti existování. Naproti tomu vůle „rozechvívá“ smysluplnost jejím vystavěním. Jelikož je vůle nesena osvojováním si smyslu, činěním smyslu svým po způsobu svého vlastního existování, prochází systémy smysluplnosti vůlí existence, kterou jsou znovu a znovu vystavěny. Hranice systému, uvnitř kterých může existence existující systém smysluplnosti existovat, se procesem vystavění posouvají.

Vůle proměňuje „puzení“ k aktivitě v takové osvojování smyslu v rámci smysluplného systému, kterým jsou samy hranice tohoto rámu překračovány a systém sám podroben procesu přetvoření. Proto je možné říci, že vůle způsob svého existování rekonstruuje prostřednictvím rekonstrukce systémů smysluplnosti.

3.1 Volba

Vůle a zvůle jsou pružinami, kterými se existence chápe systémů smysluplnosti. Tato uchopení systémů určují způsoby existování. Uchopení samo je proto uskutečněním způsobu existování. Jinými slovy, „z-určení“ způsobu existování se děje prostřednictvím jeho existování.

Systém smysluplnosti je rámcem možných způsobů existování. Pouze v hranicích tohoto rámce může mít existování smysl. Ztotožněním se se systémem staví existenci do hranic možností, jak existovat. Hranicemi systému je existence postavena do hranic existování. Hranice existování, resp. hranice možností toho, jak existovat, jsou tvořené hranicemi určitosti.

Hranice určitosti jsou vlastní každému systému. Tyto hranice jsou na základní rovině tvořené strukturou významů, uspořádanou ve vzájemnou spjatost smyslu. Každému ze způsobů existování náleží odlišnost vzájemné spjatosti smyslu, přestože tato odlišnost je na obecné rovině dána charakterem samotného systému. Ztotožnění se se systémem existování, staví existenci do hranic možných způsobů existování tak, že je existenci „dán“ soubor navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu.

„Danost“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu je podmíněná již předcházejícím ztotožněním se existence se systémem existování. Existenci je vždy „dán“ tento soubor, a to tak, že je existenci „přítomen“ samotným systémem. „Danost“ jako „přítomnost“ znamená, že existenci je neustálou „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu „dána“ i „přítomnost“ existování.

„Přítomnost“ existování je spjatá s „daností“ tak, že systém přivádí existenci k sobě tím, jak ji neustále „nutí“ udržovat způsob existování. Neustálou „nuceností“ je existence neustále konfrontována s sebou. Touto konfrontací existence nachází sebe samu jako udržující „přítomnost“.

V čem je existence udržována, je spjatost „přítomnosti“ svého existování s „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu. Existence je udržována ve spjatosti existování se způsobem existování. Tato spjatost, jejímž charakterem je neustálá konfrontace, nutí existenci konfrontovat sebe samu. „Sebovost“ existence je na této rovině vnitřně spjatým vztahem mezi tím, kým existence je, a tím, kým být může. Vnitřní spjatost takovéto vztaženosti nazvěme volbou.

3.2 Zvolení

Existence volbou uchopuje vnitřní spjatost vztaženosti mezi přítomností existence a jejím „zpřítomňováním“. Uchopit vnitřní spjatost prostřednictvím volby znamená uskutečnit volbu, zvolit si. Existence zvolením provádí existování skrze volbu, kdy je existování svedeno v „určitý“ způsob existování.

Zvolení je „aktivitou“, prováděnou jakožto „činnost existování“. Provádění volby jakožto „činnosti existování“ je přitom možné dvojím způsobem – jednak zvůlí, jednak vůlí. Zvůlí je „činnost existování“ primárně „usměrňována“ systémem, v jehož hranicích je volbou uchopována vnitřní spjatost vztaženosti. Systém takto „vstupuje“ svou strukturou do existování, kde je přítomnost existence činěna „poutem“ zpřítomňování. Přítomností existence, resp. tím, kým existence právě je, systém svazuje to, kým existence být může. Z toho důvodu je existování vždy zpřítomňováním, ve smyslu zavazování sebe sebou. Zvolením ve způsobu zvůle je „činnost existování“ pouhým udržováním existence.

Naproti zvůli je vůle takovou „činností existování“, kterou je „systém“, v jehož hranicích existence volbou uchopuje vnitřní spjatost svého existování, neustále konfrontován ve svých hranicích svými hranicemi. Tato konfrontace probíhá jako existenční „zpochybňování“ pevnosti spjatosti smyslu, náležející významové struktuře systému. S čím jsou hranice systému konfrontovány, není nic jiného než jejich dostatečnost. Ke „zpochybňování“ systematičnosti vybízí existenci samo existování, které přestože se odehrává v hranicích systému, ukazuje svou nemožností uchopit „anomalitu“ na nedostatečnost vlastní struktury. „Anomalita“ vybízí existenci k „přizpůsobení“ struktury, resp. k uzpůsobení významu tak, aby bylo tímto možné uchopit „anomální“ v jeho „anomálnosti“. Jen takovým uzpůsobením, probíhajícím nejprve jako „znevýznamnění“ významu, následované jeho „převýznamněním“, může být významová struktura přizpůsobena „anomálnímu“ jakožto „zvýznamňovanému“.

Vzhledem k tomu jsou hranice systému posunuty tak, aby se existence mohla v možných způsobech svého existování orientovat na neustále se měnící okolnosti prostředí, v němž existuje. Na rovině zvolení to znamená, že „činnost existování“ již neprobíhá jako „aktivita“ „svazování“ zpřítomňovaného přítomností, nýbrž naopak. Zvolením ve způsobu vůle je „aktivita“ „umožněním“ „zpřítomňovanému“ být „zpřítomňujícím“, což má za následek orientaci přítomnosti existence na její „zpřítomnělost“. To, kým existence může být, se stává měřítkem toho, kým právě je.

4 Svoboda

Na začátku jsme vyšli z předpokladu existenciální svobody, která umožňuje otevřenost pro rozvíjení vnitřního napětí procesuality existence tím, že je toto rozvíjení existencí existováno. Na rovině existenciality je tedy existence vždy svobodná.

Svoboda, která je spojena s existováním existence, nabývá v dimenzi zvnějšnění takového smyslu, který je určen systémem orientace. Lépe řečeno: svoboda nabývá smyslu určeného nejen systémem orientace, nýbrž hlavně a především způsobem uchopení systému orientace. Způsob uchopení systému orientace, vyvolení, může být vedeno dvojí pružinou, provázející zvnějšňování vnitřní struktury. Zvnějšňování vnitřní struktury může být vedeno do podoby vnější struktury, resp. systému zakládajícího smysluplnost, buď přisvojením, nebo osvojením. Zatímco přisvojení je pružinou pasivní, cele přijímající již existující systém, je naproti tomu osvojení pružinou aktivní, která si existující systémy utváří na základě právě se nabízejících okolností. Zvůle je ve své pasivitě svévolí vzdání se možnosti rozvíjení své existenciální svobody na rovině (či v dimenzi) zvnějšnění pro nezpochybnitelnost zajištěnosti orientace vlastního existování. Vůle je ve svém aktivním vytváření orientace „motivována“ nejistotou, která provází otevřenost pro proces neustálého zvnějšňování. „Motivovanost“ zachovávání otevřenosti procesu neustálého zvnějšňování umožňuje existenciální svobodě neustále se projevovat jako svoboda existencielní. A je to právě tato svoboda existencielní, která může pro otevřenost existence k neustálému spoluutváření smysluplnosti prostředí vlastního existování být tím jediným, co vždy a znovu ujišťuje existenci samu o tom, že je svobodná.

Literatura

Derrida, J., Writting and Difference, London 2001.

Hejdánek, L., Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997.

Poznámky

[1] V následných výkladech budeme využívat dekonstruktivní metody jako metody „zne-tvoření“, tzn. rozložení na základní ustavující prvky. Obdobným způsobem, přestože ji neoznačuje jako za „zne-tvoření“, pojímá dekontrukci Ladislav Hejdánek, který ji v textu K otázce méontologické archeologie popisuje jako reflexi, která „je myšlenkový „obrat“ (flexio), který může být opakován (re-) a jímž se myšlenkově zaměřujeme, nikoli ve shodě se svou akcí na něco vnějšího (např. na nějaký vnější předmět nebo situaci apod.), nýbrž na tuto akci samu.“ Tímto svým pojetím si Hejdánek uvědomuje jistou odlišnost od původního derridovského vymezení, avšak sám bere tuto odlišnost za konstruktivní pro jeho vlastní méontologickou metodologii: „Mezi francouzskými mysliteli poslední doby se rozšířilo užívání určitějšího slova „dekonstrukce“ nebo „reflexivní analýza“, ale přitom došlo k jistému významovému posunu, který je pro naše záměry spíše nevhodný. Proto se pokusíme razit význam bez specifického navázání na nějakého určitého myslitele.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[2] Obdobný popis „podnětu“, který se stává „předmětem“ jednání, aktivity, existování můžeme nalézt i u Hejdánka: „V reflexi se akce ukazuje jako určitá konkrétní (konkrescentní) jednota prvků či složek, na jejichž formování se rozhodující měrou podílí to, co se stalo až už zamýšleným nebo jen nahodilým „předmětem“ akce, a jiných prvků či složek, jež mají svůj původ v povaze a typu akceschopnosti a konkrétní aktivity „podnětu“, tedy subjektu akce.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[3] Uvnitř významu zůstává pozůstatek procesuality existence, jejímž existováním byl význam jako význam ustaven: „But within structure there is not only form, relation, and configuration. There is also independency and a totality which is always concrete.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 3.

[4] Zde je však nutné podotknout, že skutečné „dokončení“ procesu zvýznamňování neexistuje, protože existence neustále existuje sebe samu. Touto neustálostí nutí sebe samu k neustálému rozvíjení se, kvůli čemu proces zvýznamňování neustále probíhá. „Prolnutí“, do kterého je zvýznamňování svedeno, je „prolnutím“ pouze prozatímním. Jakmile existování překoná rozvíjením se dosavadní dostatečnost „prolnutosti“, utváří se zvýznamňováním jiné „prolnutí“.

[5] Zde by bylo možné vzpomenout moment, ve kterém dává Derrida za pravdu Hegelovi: „It is thus simultaneously true that things come into existence and lose existence by being named. Sacrifice of existence to the word, as Hegel said, but also the consecration of existence by the word.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 86

[6] Existence, orientující usměrňování svého existování pouze přisvojeným systémem, resp. přejatými způsoby existování, které jsou v přisvojeném systému přítomny, orientuje přístup k sobě „systémově omezeně“. V tomto ohledu souhlasíme s Hejdánkovým názorem, že průběh reflexe „může být charakterizován jako odstup reflektujícího „subjektu“ od sebe, a to za účelem přístupu k sobě. V téže míře, ve které „subjekt“ od sebe neodstoupí, nýbrž zůstane u sebe a při sobě, v téže míře si zavírá cestu přístupu k sobě a tedy cestu poznání sebe.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 160 V určité přenesené podobě můžeme vidět blízkost našeho a Hejdánkova výkladu s Derridovým pojetím v Writing and Difference: „…the relief and design of structures appears more clearly when content, which is the living energy of meaning, is neutralized.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 4.

Reklamy

Mezi revolucí a demonstrací: Judith Butlerová k veřejným shromážděním

Jan Sůsa

Social Sciences and Philosophy Department, Faculty of Education of Charles University, Prague, Czech Republic. Correspondence: Katedra občanské výchovy a filosofie, Pedagogická fakulta, Magdalény Rettigové 4, 116 39 Praha 1. Email: ok1gsb@seznam.cz

Anotace:

V následujícím příspěvku se pokusíme přiblížit politické myšlení Judith Butlerové v souvislosti s její knihou, nazvanou „Notes Toward a Performative Theory of Assembly“. V této knize se Butlerová snaží analyzovat návrat politiky do ulic v událostech z roku 2011, jako bylo Occupy Wall Street či Arabské jaro. Jak mohou podobná veřejná shromáždění získávat revoluční potenciál? A jaký mohou mít vztah k demokratickému režimu? Abychom upřesnili, jak Butlerová pojímá politickou sféru, přiblížíme její kritiku rozlišení Hannah Arendtové mezi veřejným a soukromým prostorem. Butlerová spatřuje možný revoluční potenciál v „nelehkých a nepředvídatelných spojenectvích“ napříč vrstvami „nezajištěných“ menšin – není však podobné očekávání příliš optimistické? V závěru textu se pokusíme poukázat na některá omezení jejího pojetí: pokud je veřejné shromáždění lidu performativní, nevyžaduje dříve nebo později transformaci na politický subjekt nového druhu? Jsou podobná veřejná shromáždění schopna přinést revoluci s pozitivním politickým programem, nebo mohou pouze jednat negativním způsobem, tj. proti stávající situaci?

Abstract:

In the following paper „Between revolution and demonstration. Judith Butler on public assembly“ I will try to outline political thought of Judith Butler in relation to her book „Notes Toward a Performative Theory of Assembly“. In this book, Butler analyses return of politics to the streets, such as Occupy Wall Street or Arabian Spring in 2011. How is it possible that public assembly, such as demonstration, can get revolutionary potential? What kind of relation can such an event have for democratic regimes? In order to discuss Butler’s conception of the political, the present paper engages with her critique of Hannah Arendt’s division between public and private place. Butler sees possible revolutionary potential in „uneasy and unpredictable alliances“ through  precarious minorities. But isn’t here Butler too optimistic, with her somehow utopian expectation about united precariat? Last part of the paper tries to explore some limitations of such conception: if public assembly of „the people“ is performative, doesn’t such position need to be transformed into other political subject? Could public assembly serve a revolution with a positive political programme, or could it act just in a negative way, against the present situation?


Nejprve se pokusíme krátce přiblížit cestu, po níž se Judith Butlerová dostává k teoretickému uchopení problematiky veřejných shromáždění. Butlerová není primárně politickou teoretičkou a v československém kontextu je převážně známa[1] jako genderová teoretička a zastánkyně poststrukturalistického feminismu, a dá-li se to tak říci, „proslavila se“ především svou kontroverzní tezí ohledně performativní konstituce pohlaví. Na rozdíl od feminismu diference[2] Butlerová zpochybňuje jednoznačné dělení mezi pohlavím, jakožto neměnným a neutrálním biologickým substrátem (mužské či ženské tělo), a genderem, jakožto sociokulturním významem, který je tělu přidělován. Butlerová poukazuje na to, že i samotná kategorie pohlaví není akulturní a neutrální substrát, ale je vždy nutně a neodmyslitelně zprostředkována skrz historicky a kulturně podmíněný diskurs. Nejen genderová, ale i pohlavní identita je performativní[3] – je závislá na svém ztvárnění a výkonu v určité situaci, které probíhá vždy v konkrétním sociokulturním rámci. Performativita se však odlišuje od performance – identita není pouze suverénní volbou subjektu, ale odehrává se vždy uvnitř určitého rámce. Butlerová radikalizuje tezi Simone de Beauvoir o tom, že „člověk se ženou nerodí, ale stává“ – ono „stávání se“ ale platí i pro maskulinní identity, „člověk“ není nikdy zcela dotvořený, nýbrž svým jednáním uvnitř daných rámců utváří svou vlastní identitu.[4] Pozice Butlerové bývá často karikována dvojím způsobem: buď si vybíráme vlastní pohlaví podle momentální nálady, podobně jako si vybíráme ráno šaty ze šatníku, nebo je tato identita zcela určena zvnějšku – jak pozorovatelem, tak socio-kulturním kontextem, v němž je taková identita rozpoznávána.[5]

Autorčino pojetí se však vzdaluje od radikálního kulturně-sociálního konstruktivismu v tom smyslu, že implikuje spíše konstituci identity: naše identita je ustanovena skrze rámec daný socio-kulturními vzorci, avšak zároveň není pouze výslednicí vnějších sil. Mechanismy začleňování a označování tak zůstávají vždy neúplné a nedokáží bezezbytku zařadit určitou identitu do daného rámce – účinky začleňovacích mechanismů vždy produkují určitý zbytek. Možnost rezistence tak tkví v různých formách parodického znejišťování zdánlivě stabilních a neproblematických identit pomocí parodických performativních aktů. Dokonce i zdánlivě originální identity (např. „silně maskulinní, heterosexuální muž“) jsou nejisté a jsou založené na parodickém pokusu o nápodobu nějaké „původní“ identity, která ale absentuje. Různé parodické performativní akty mají tu moc ukázat tento paradoxní základ, na němž stojí naše zdánlivě stabilní identity. Příkladem podobné parodické performativity, který Butlerová uvádí, je představení drag show.[6] Když transvestita na pódiu teatrálně napodobuje identity známých zpěvaček, ukazuje tím právě na nejistotu oněch „originálních“ identit, které nejsou o nic méně parodické než obsah podobného představení.[7] Identita je tak vždy spjatá se svým konkrétním výkonem. Utváří se v kontextu dané situace a daného rámce, ale to neznamená, že je neodvratně determinovaná a uzavřená přetváření.

Ačkoli se výše zmíněná teorie týká v první řadě individuální identity, je patrné, jak se tato genderová problematika neváže pouze k individuu, neboť výrazně záleží na rámci rozpoznávání, které probíhá v daném diskursu. S určitým zjednodušením můžeme tvrdit, že zájem Butlerové se od počátku 90. let pomalu přesouvá od detailního výzkumu problematiky gender studies a feminismu, směrem k obecnějším otázkám politické filosofie. Zkoumání individuální identity se dotýká teorie kolektivního subjektu ve studii „Gender Trouble“ (1990), kde Butlerová kritizuje feminismus diference na politické rovině a problematizuje možnost udržení identity kolektivního subjektu „ženy“.[8] Butlerová poukazuje na to, jak je při konstituci stabilního kolektivního subjektu feminismu nutné některé subjekty vyřadit.[9]

Butlerová v pozdějších textech uplatňuje koncepci performativity na širší témata politické filosofie a ve studii „Notes Toward a Performative Theory of Assembly“ uvažuje o performativitě v souvislosti s identitou kolektivních subjektů, které se mohou objevovat na veřejných shromážděních. Typickým příkladem je nečekané shromáždění většího množství lidí na demonstraci. Butlerová se v tomto smyslu zaměřuje na určitý návrat politiky do ulic v posledním desetiletí – konkrétně zmiňuje události z roku 2011 jako Occupy Wall Street, demonstrace na náměstí Tahrír v Káhiře, demonstrace z Madridu na náměstí Puerta del Sol, nebo istanbulské demonstrace v parku Gezi z roku 2013.[10] Jaký je spojující prvek podobných událostí? Butlerová za takový prvek považuje snahu o kolektivní odmítnutí sociálně a ekonomicky navozené „nezajištěnosti“[11] – samotný akt shromáždění těl ve veřejném prostoru je výkonem shromažďovacího práva a vyjadřuje požadavek po tom, aby se životy zúčastněných staly žitelnějšími.[12] Právě prekariát tvoří podle Butlerové spojující prvek těchto demonstrací – její definice se ale odchyluje od významu ve smyslu sociální třídy, za prekariát považuje vrstvu „nezajištěných“ v nejširším slova smyslu. Prekariátem jsou tak všechny menšiny, které mohou vytvářet „nelehké a neočekávatelné spojenectví.“[13] Nejednotnost demonstrujících a absence konkrétního politického programu na zmíněných demonstracích není nutně nevýhodou, ale poskytuje prostor k nečekanému sjednocení. Veřejné shromáždění tak netvoří jednotný „lid“, který má konkrétní politické požadavky. „Lid“ podobných veřejných shromáždění je performativní, nemá pevnou identitu, ta se formuje až během samotného shromáždění. Snaha demonstrujících tak nemusí být motivována jednoznačně sdílenými zájmy, nýbrž výsostně politický charakter může získat dokonce i pouhé shromáždění těl na určitém místě. Butlerová tvrdí, že existuje určitá tendence zaujímat k návratu politiky do ulic v zásadě dvojí stanovisko: buď podobné demonstrace prohlásíme za radikálně demokratickou snahu o změnu stávajícího stavu, nebo naopak prohlásíme, že snahy demonstrujících jsou pouze symbolické, a nemají šanci změnit rostoucí sociální a ekonomickou nerovnost. Pokud však podlehneme pokušení tyto události jednoznačně zařadit, riskujeme, že nám unikne jejich smysl, že je budeme poměřovat předcházejícím režimem.[14]

Podle Butlerové se klíčovým stává samotný požadavek po možnosti veřejného shromáždění a dokonce i pouhé shromáždění těl ve veřejném prostranství může vznášet určité požadavky. Butlerová dává zmiňovaný návrat politiky do ulic do souvislosti s postupující privatizací veřejných prostor.[15] Právě zde se ukazuje, jak křehké může být dělení mezi veřejným a soukromým prostorem. Butlerová se inspiruje v politickém myšlení Hannah Arendtové, a veřejnou sféru uvažuje jako prostor „mezi“ lidmi: „prostor ukazování“ neexistuje sám o sobě, není předem daný, ale vytváří jej až samotné akty ukazování.[16] Butlerová ale kritizuje dělení Arendtové mezi veřejným[17] a soukromým prostorem[18] a poukazuje na neudržitelné dělení mezi těmito dvěma sférami. Podle Arendtové jsou záležitosti odehrávající se ve skrytosti domova automaticky vyřazené z politické sféry – soukromý prostor a tělesnost je u Arendtové vnímán jako sféra před-politična a pouhé shromáždění těl na veřejnosti bez výslovných požadavků by ještě nemohlo získávat politický charakter. Podle Butlerové podobné rozdělení „znevažuje a znehodnocuje takové formy politického jednání, odehrávající se v oblastech, které se jeví jako před-politické, či dokonce jako ležící zcela mimo politickou oblast. Podobné formy se do „prostoru ukazování“ prolamují jakoby z vnějšku.“[19] Butlerová zdůrazňuje, že v revolučních obdobích si nikdo nemůže být jistý, kde přesně začíná a končí politický prostor, protože se proměňuje samotné vymezení politiky jako takové.[20] Butlerová v této souvislosti poukazuje na specifičnost situace, kdy se shromažďovací právo z různých důvodů (bezpečnost, privatizace, aj.) omezuje a právě tehdy se i samotné shromáždění těl může stát výsostně politickým činem. Butlerová tvrdí, že jednání má vždy tělesný rozměr, zatímco Arendtová o tělesnosti uvažuje pouze v soukromé sféře. Právě nové formy návratu politiky do ulic ukazují, jak je soukromá, tělesná sféra neoddělitelná od veřejné, politické sféry a dokonce i pouhé shromáždění těl může mít politický význam, ačkoli podle Arendtové by to bylo bez vznešení jasných požadavků shromáždění před-politické a pouze by vymezovalo konkrétní veřejný prostor.[21]  Individuálně-tělesná identita a politika pro Butlerovou netvoří oddělené oblasti, ale spíše se v jejich vzájemné interakci ukazuje, jak je striktní dělení mezi veřejnou a soukromou sférou nemožné. Obojí se do sebe prolamuje, navzájem se ovlivňuje a ve výsledku tak tvoří neoddělitelný komplex. Butlerová dále performativitu lidu na veřejném shromáždění uvažuje v souvislosti s volebním procesem:

„I když mají volby reprezentovat suverenitu lidu, její význam se v nich nikdy zcela nevyčerpává. Volby jsou pochopitelně zásadní pro všechny koncepce suverenity lidu, ale výkon této suverenity volbami nezačíná ani nekončí. (…) Pomocí volebního systému tak není možné zcela přenést suverenitu lidu na zvolené reprezentanty – něco ze suverenity lidu zůstává vždy nepřenositelné, a označuje vnější prostor volebního procesu.“[22]

Butlerová tvrdí, že pokud by se suverenitu lidu povedlo kompletně přenést na volené reprezentanty, ztratila by se možnost kritického myšlení, odporu a revolučních změn. Suverenita lidu se skrz volby pochopitelně převádí na moc reprezentantů, a síla mandátu implikuje větší moc zvolených, nicméně takový převod není nikdy zcela adekvátní. Určitá část suverenity lidu zůstává vždy nepřeložitelná, nepřevoditelná a dokonce nenahraditelná. Suverenita lidu dovoluje pořádat volby, ale také zrušit určitý režim i bez voleb. [23]

Podmínky demokratické vlády závisí na výkonu lidové suverenity, která není zcela zahrnutelná pod určitý demokratický řád, ale tato suverenita současně tvoří podmínku její demokratické povahy. Mimoparlamentní moc tvoří upozaděnou podmínku, bez které nemůže žádná parlamentní moc legitimně fungovat. V jiných situacích ale může tato mimoparlamentní moc dokonce rozložit i moc parlamentu. Butlerová to nazývá[24]  anarchistickým intervalem, permanentním principem revoluce, který se objevuje uvnitř demokratického řádu, zejména v zakládajících a rozkládajících momentech, ale který probíhá i tehdy, když demokracie tzv. normálně funguje a objevuje se právě v možnosti nečekaného veřejného shromáždění.

Výše nastíněné radikálně demokratické pojetí Butlerové se tak pokouší nacházet aktéry demokracie i mimo její oficiální charakter, a navíc zdůrazňuje, že tento neoficiální rozměr výrazným způsobem podpírá fungování demokracie v její oficiální podobě. Skutečná demokracie tak není tímto permanentně revolučním principem ohrožena, ale jeho prvky dokáže využívat ke svému vylepšování. Co si ale představit pod pojmem „skutečná demokracie“?  Úvahy Butlerové se do značné míry inspirují v Derridově pojetí „budoucí demokracie“ či „demokracie na příchodu“:[25]

„Skutečná demokracie má být spíše příslibem budoucí demokracie, která není omezená určitou teleologií a která není redukovatelná na konkrétní příklad svého uskutečnění. Skutečná demokracie má vytvářet takový závazek, který ‚konečnou‘ realizaci demokracie permanentně odkládá. Demokracie má být zabezpečena paradoxně skrz odpor ke své definitivní realizaci. Ať již je dosaženo jakýchkoli dílčích cílů, demokracie ‚jako takové‘ nelze nikdy dosáhnout – v tomto smyslu zůstává definitivní dosažení demokracie nemožné.“[26]

Butlerová nemá pojetí globální revoluce, ale spíše zdůrazňuje revoluční pohyb, odehrávající se uvnitř demokracie. Ten nemá rozvrátit systém, a následně vytvořit systém nový, ale má spíše pomocí série událostí učinit stávající systém více vyhovujícím i pro utlačované menšiny. V souvislosti s tím si můžeme klást následující otázku: je myšlení Judith Butlerové natolik revoluční, jak se může zdát? Domníváme se, že Butlerová plně náleží do tradice kontinentální filosofie právě svým zaměřením na fenomény, kdy jazyk není přesný, nedokáže vhodně postihnout danou situaci (politka, problémy genderu, atd.) a přináší určitou míru násilí, ale zároveň je tím jediným, co máme k dispozici. Cílem tak není postulovat podmínky, jak daný řád revolučně změnit, ale spíše ukázat, jak mohou progresivní změny vycházet zevnitř stávajících režimů. Veřejná shromáždění mohou výrazně přispět k vyvolání radikálních změn, stejně jako mohou naopak přispět k zachování současného režimu.

V souvislosti s výše nastíněnou teorií se však objevují určité otázky. Jedna z nich spočívá v tom, jak má být dosaženo „nepředvídatelných spojenectví“ napříč prekariátem. Jakkoli lze podobné výzvy po vytváření takových spojenectví jistě ocenit, zůstává problematická pozice prekariátu jako sociální třídy – pokud má prekariát nahrazovat proletariát, pak lze poukázat na mnohem větší rozrůzněnost prekariátu, která může přinášet i zásadní překážky v uvažovaném vzájemném spojenectví. Prekariát je třída, která má potenciál se donekonečna vnitřně dělit. Zdá se tak, že Butlerová nedává dostatečný důraz na toto vnitřní rozdělení prekariátu, jeho nesoudržnost a vnitřní stratifikaci. Prekariát může snadno vytvořit neočekávané spojenectví, ale z dlouhodobého hlediska může vytvářet zásadní rozepře ohledně sdílených zájmů. To však nemusí být automaticky nevýhoda. Butlerová právě zdůrazňuje, jak spočívá síla performativních veřejných shromáždění právě v jejich dočasném charakteru. Jak ale ukazuje Christopher Menke v recenzi na zmiňovanou knihu, pro dosažení dlouhodobější strategie je třeba, aby se veřejné shromáždění lidu dříve nebo později přetavilo v kolektivní subjekt jiné povahy, např. do podoby politické strany.[27]

Zdá se, že síla veřejných shromáždění tak tkví v především v bezprostředním odporu vůči neudržitelné situaci. Setrvání revolučních snah je však podmíněno transformací veřejného shromáždění lidu na politický subjekt nové úrovně, jako je politická strana či hnutí. Bylo by však nespravedlivé se domnívat, že si Butlerová tento problém neuvědomuje, neboť se pokouší o jeho řešení v rámci „nepředvídatelného spojenectví“ prekariátu. Zůstává ale otázkou, nakolik reálné je jeho vytvoření a zejména jeho následné udržení okolo konkrétních otázek. Zdá se, že revoluční potenciál veřejných shromáždění tkví spíše v negativním vymezení se vůči stávajícímu režimu, přičemž hlavním spojujícím prvkem zúčastněných bývá zejména sdílený odpor. Podobná spojenectví se nemusí shodovat na přesné strategii politického aktivismu, ale přesto se mohou spojit za společným cílem. To, že podobné spojenectví jsou ze své podstaty nestálá, pak nelze brát jako nevýhodu, ale zároveň to nevyhnutelně předurčuje jejich dočasný charakter.

Zřejmě nejdůležitější otázky ohledně výše nastíněné teorie představuje nedávný rozhovor[28] k vydání „Notes Toward a Performative Theory of Assembly“, kde se Butlerová věnuje situaci v USA po zvolení Donalda Trumpa na prezidentský post. V tomto rozhovoru se ukazuje, kde může být nejproblematičtější místo v jejím pojetí veřejného shromáždění – jakkoli se Butlerová obecně vymezuje proti „většinové“ definici lidu ve vztahu k volebním výsledkům, ve vztahu k Trumpovi neváhá argumentovat právě pomocí většinového pojetí volebních výsledků a poukazováním na složitý volební systém v USA, který umožňuje, aby byl zvolen kandidát s absolutně menším počtem hlasů. Skoro se nabízí ironická odpověď: „Nebyla to menšina, byl to lid.“ Jakkoli by taková většinová interpretace mohla být naprosto legitimní, zdá se, že je v protikladu vůči autorkou zdůrazňovanému menšinovému pojetí lidu, který se nijak nemusí překrývat s volební většinou, ale přesto dokáže prosadit své zájmy. Pokud výsledek voleb, který neodpovídá předpovědím, průzkumům a očekáváním, prohlásíme za vyjádření vůle lidu, zdá se pak, že lid může nabývat radikálně odlišné podoby, než je spojenectví nezajištěných menšin, které odloží své partikulární zájmy, aby společně zastávaly progresivní požadavky. Zmíněný rozhovor s Butlerovou tak v souvislosti s výše nastíněným pojetím představuje klíčový problém současné liberální demokracie: pokud uznáme právo menšin na prosazení zájmů i proti vůli většiny, může být následně velmi těžké uznat legitimitu situace, kdy jiné menšiny, jejichž zájmy podle svého přesvědčení nepovažujeme za progresivní, svou volbu nakonec prosadí.

Použitá literatura:

Arendtová, H., Vita Activa, Praha, 2007.

Barša, P., Judith Butlerová: teorie performativního rodu a dilemata současného feminismu, in: Filosofický časopis, č. 5, roč. 36, 1999.

Butlerová, J., Rámce války, Praha, 2013.

Butler J., Trampoty s rodom, Bratislava, 2014.

Butler, J., Salmon, Ch., Trump, fascism, and the construction of „the people“: An interview with Judith Butler. URL: https://www.versobooks.com/blogs/3025-trump-fascism-and-the-construction-of-the-people-an-interview-with-judith-butler [cit. 30.6.2017].

Butlerová J., Závažná těla, Praha, 2016.

Chambers, S., Carver, T., Judith Butler and Political Theory, New York, 2008.

Derrida, J. Rogues: Two Essays on Reason, Stanford, 2005.

Derrida, J., Politiky přátelství, Praha, 1994.

Kobová, Ľ., Medzi nepoddajnosťou poriadku a jeho každodenným prekračováním, in Butler J., Trampoty s rodom, Bratislava, 2014.

Kobová, Ľ., Sesterstvo zabíja sestry, in: A2, č. 11, 2017, s. 18 – 19.

Menke Ch., Judith Butler: Notes Toward a Performative Theory of Assembly. URL: http://ndpr.nd.edu/news/notes-toward-a-performative-theory-of-assembly/ [cit. 30.6.2017].

Raymond J., The Transsexual Empire, New York, 1994.

Poznámky

[1] V kontextu raného díla Butlerové jsou to zejména následující překlady do českého jazyka: Butlerová J., Kritické teploušství, in: Filosofický časopis, 36, č. 5, 1999, s. 753–771; Butlerová, J., Závažná těla, Praha, 2016. Ve slovenštině: Butler, J., Ťažkosti s rodom: Feminizmus a subverzia identity, in: Aspekt, č. 1, 1996, s 18 – 27. Butlerová, J., O jazyku, ubližovaní a cenzúre, in: Aspekt, č. 3. 1997, s. 50 – 61. Butler, J., Náhodnosť základov: Feminizmus a problém „postmodernizmu“. In Aspekt, č. 1, 1998, s. 39 – 47.  Butler, J., Trampoty s rodom: Feminizsmus a podrývanie identity, ASPEKT, Bratislava 2003.

[2] „Feministky diference oproti společné antropologické identitě mužů a žen zdůrazňují jejich podstatnou odlišnost a žádají, aby právní a politické procedury zajišťovaly nejenom rovnost žen jako jednotlivců, ale také jejich rovnost jakožto reprezentantů zvláštní skupinové ‚esence‘ – společného rodu.“ Barša, P., Judith Butlerová: teorie performativního rodu a dilemata současného feminismu, in: Filosofický časopis, č. 5, roč. 36, 1999, s. 772.

[3] „Performativitu je v první řadě nutno chápat nikoli jako singulární či záměrný ‚akt‘, ale spíše jako reiterativní a citační praxi, jíž diskurs vytváří účinky, které pojmenovává.“ Srv.  J. Butlerová, Závažná těla, Praha, 2016, s. 16.

[4] Butler J., Trampoty s rodom, Bratislava, 2014, s. 182.

[5] Butlerová J., Závažná těla, Praha, 2016, s. 10 – 11.

[6] Butler J., Trampoty s rodom, Bratislava, 2014, 213 – 214.

[7] „Travestia predstavuje bežný spôsob toho, jako sa rody privlastňujú, teatralizujú, nosia a robia; znamená to, že každý proces stávania sa rodom je istým druhom stvárnenia a aproximácie“ Butler J., Imitation and Gender Insubordination, s.313, in Kobová, Ľ., Medzi nepoddajnosťou poriadku a jeho každodenným prekračováním, in Butler J., Trampoty s rodom, Bratislava, 2014, s. 250.

[8] „Feministické ‚my‘ je vždy len fantazmatickou konštrukciou, ktorá má svoj účel, no popiera vnútornú komplexnosť a neurčitosť tohto temínu a konštituuje samu seba vylúčením nejakej časti skupiny, ktorú sa zároveň pokúša reprezenatovať. Nestály alebo fantasmatický status tohoto ‚my‘ však nie je dôvodom iba na zúfalstvo. Radikálna nestabilita tejto kategórie spochybňuje obmedzenia feministického politického teoretizovania  vyplývajúce zo základu tejto kategórie a otvára ďalšie konfiguracie, a to nielen konfigurácie rodov a tiel, ale aj politiky jako takej.“ Srv. J. Butler, Trampoty s rodom, Bratislava, 2014, s. 226.

[9] Ukázkovým případem takového vyřazování je kniha „The Transsexual Empire“ Janice Raymondové, kde se autorka důrazně ohrazuje vůči snaze trans-lidí stát se ženami a označuje takovou snahu jako imperialistickou. Viz Raymond J., The Transsexual Empire, New York, 1994. Ohledně nevyhnutelných vyloučení při konstrukci kolektivního subjektu feminismu viz také Kobová, Ľ., Sesterstvo zabíja sestry, in: A2, č. 11, 2017, s. 18 – 19.

[10] Tamtéž, s. 26.

[11] Termín „nezajištěnost“ používáme v souladu s českém překladem knihy „Frames of War“, v které jím byl přeložen tvar „precariousness“.  Viz Butlerová, J., Rámce války, Praha, 2013.

[12] Butler, J., Notes Toward a Performative Theory of Assembly, London, Camebridge, 2015, s. 24 – 25.

[13]   Tamtéž, s. 70.

[14]   Tamtéž, s. 71.

[15] Tamtéž, s. 10.

[16] Arendtová, H., Vita Activa, Praha, 2007, s. 260.

[17] Tamtéž, s. 66 – 76.

[18] Tamtéž, s. 76 – 88.

[19] Butler, J., Notes Toward a Performative Theory of Assembly, c. d., s. 78.

[20] Tamtéž, s. 94.

[21] Arendtová, H., Vita Activa, c. d., s. 260.

[22] Butler, J., Notes Toward a Performative Theory of Assembly, c. d., s. 161 – 162.

[23] Tamtéž, s. 162.

[24] Tamtéž, s. 163.

[25] Viz Derrida, J. Rogues: Two Essays on Reason, Stanford, 2005; Derrida, J., Politiky přátelství, Praha, 1994.

[26] Butler, J., Connolly, W., Politics, Power and Ethics: A Discussion Between Judith Butler and William Connolly, in: Theory & Event 4, č. 2, 2000, s. 268. Citováno in: Chambers, S., Carver, T., Judith Butler and Political Theory, New York, 2008, s. 13.

[27] Menke Ch., Judith Butler: Notes Toward a Performative Theory of Assembly. URL: http://ndpr.nd.edu/news/notes-toward-a-performative-theory-of-assembly/ [cit. 30.6.2017]

[28] Butler, J., Salmon, Ch., Trump, fascism, and the conctruction of „the people“: An interview with Judith Butler. URL: https://www.versobooks.com/blogs/3025-trump-fascism-and-the-construction-of-the-people-an-interview-with-judith-butler [cit. 30.6.2017].