Textualita existence

Daniel Štěpánek

(Department of Philosophy, Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Daniel Štěpánek, Velká hradební 238/10, Ústí nad Labem 400 01. Email:  danielstepanek89@gmail.com)

Anotace

Cílem předkládané studie je pokus ozřejmit, v jakých ohledech je možné člověku „spojit“ se s textem, resp. na jaké úrovni a do jaké míry může text proniknout do člověka a ovlivnit způsob jeho života. Vzhledem k tomu je třeba učinit výklad možných existenciálních, bytostných strukturních momentů, na jaké „kontakt“ člověka se slovem působí a jakým způsobem je aktualizuje.

Abstract

The aim of presented study „Textuality of existence“ is to make clear the moments, in which is possible for man to „make a connection“ with a text. Also, we would like to show the dimension, through which a text flows in man and how this „textual flow“ influences mans life as a whole – our question thus is How textual flow influences mans being? Answering this question is goal, that will be realized through interpretation of that structural moments of human existence, where can be seen and therefore grasped „existence“ of words of a text.

Úvod

Naše výchozí teze zní: Text je specifický určitou formou fenomenality diskursivity existence člověka.

V duchu této teze máme v úmyslu ilustrovat vliv, jaký má na člověka text obecně. Filosofickým textem totiž můžeme nazvat jakýkoli text, protože filosofie, definovaná jako láska k moudrosti, vytváří filosofičnost, moudrostimilovnost, kdy to, co je moudré, určuje buď autorita, nebo (někdy v lepším případě) sám jednotlivec. Avšak zdrojem, který může díky podněcování moudrostimilovnosti ovlivňovat člověka, je jakýkoli text. Důvodem je povaha působení textu při jeho četbě a následném myšlenkovém zpracování člověk-čtenářem.

Bez ohledu na kvalitu nebo hodnotu textu samotného, kteréžto aspekty jsou bytostně individuální bez ohledu na autority, text na čtenáře působí, ovlivňuje jeho způsob života. Způsob, jakým text ovlivňuje způsob života čtenáře, je závislý na způsobu přístupu a zpracování čteného čtenářem. V našem příspěvku nám půjde o snahu vyložit centrální strukturu, díky níž může text vstoupit do člověka, prostoupit jeho lidskost a zapůsobit na jeho život.

Ve způsobu, jakým k námi zvolené tématice přistupujeme, se zračí vliv konceptů Michela Foucaulta. Skutečně se některými aspekty jeho myšlení inspirujeme, avšak přímého přejmutí se snažíme vyvarovat z důvodu lepší možnosti nalezení přístupové cesty ke způsobu, jakým je možné tematizovat rozsah vlivu textu na existenci člověka, to znamená, k lepší možnosti tematizace toho, co zde nazýváme textualitou existence. Přesto na něj v místech, která ho silně vzpomínají, citujeme. Podobně zapojujeme do naší myšlenkové cesty i Ladislava Hejdánka, jehož méontologie nám v některých svých aspektech taktéž posloužila jako inspirace pro některé naše vlastní úvahy.

1. Diskursivní prostor

1.1 Diskursivita existence

Existence člověka je charakteristická vynacházením se. Toto vynacházení se může mít dva odlišné, přesto však bytostně propojené aspekty. Může jím být míněna umístěnost ve světě, jímž v tuto chvíli míníme vynacházení se v místě a prostředí, jimž je vlastní určitá konkrétnost. Vynacházení se však může také znamenat naladěnost, projevující se jako nálada, která ovlivňuje přístup člověka ke světu, tzn. k místu a prostředí, v němž se právě v tu kterou chvíli existenčně nachází. Oba aspekty jsou bytostně propojené v tom, že se navzájem ovlivňují a podmiňují. Vynacházení se existence člověka má tedy dvojí povahu: umístěnost a naladěnost.

Tato podvojnost povahy je důsledkem základnějšího, bytostnějšího charakteru existence člověka. Jedná se o takový charakter, kterým se umožňuje samotné vztahování se člověka k oběma aspektům vynacházení se jeho existence. Charakterem, na něhož zde míříme, je nejen umožněním, ale dokonce samotnou podmínkou uchopení vlastního vztahu ke svému konkrétnímu umístění a naladění. Tímto charakterem je diskursivita.

Být člověku podmínkou uchopení vlastního vztahu k vynacházení se své existence znamená, že diskursivita je přímým prostředkem spojení sebe sama se sebou. Jako bytostný charakter existence člověka musí diskursivitě – jakožto podmínce pro vztažení se k umístěnosti a naladěnosti a jakožto prostředku k uchopení vynacházení se – náležet přednost v obou charakterech vynacházení se. Proto je diskursivita existence předpokladem vynacházení se člověka. Diskursivita se rozprostírá v existenci jako předpoklad vztahu k umístěnosti a naladěnosti. Pro předcházení umístění a naladění je diskursivita přítomná na obou rovinách, resp. sférách. Tato přítomnost má specifickou povahu.

Diskursivita, pojímaná jako bytostný charakter existence člověka, je bytostným předpokladem konkretizace vztahu k sobě. Uskutečněna může být pouze jako konkrétní způsob existování – jako diskurs. Konkretizace podoby diskursu je závislá na způsobu uchopení vlastní existence. Proces uchopování vlastní existence je procesem neustále probíhajícím, a proto také procesem neustále se měnícím. Vzhledem k tomu je konkretizace podoby diskursu procesem, který se také odpovídajícím způsobem mění. Proměna diskursu nakonec ovlivňuje proměnu umístění a naladění existence člověka.

1.2 Prostorovost významotvorby

Podoba vynacházení se je vázána na promítnutí diskursivity do světa, a to jakožto diskursu ve světě. Aby bylo toto promítnutí v určitou podobu umístění a naladění možné, je pro člověka nezbytné být již samou svou existencí součástí světa. Avšak nikoli součástí ve smyslu pevného, hmotně a nehnutě se ve světě vyskytujícího balvanu. Existence člověka je vždy již dopředu součástí světa proto, že promítání diskursivity je bytostně spjaté s prostorovostí jeho vlastní existence.

Lépe řečeno: diskursivita existence umožňuje prostorovost vynacházení se ve světě – prostorovost má podobu možnosti zaujetí odstupu své vlastní existence od světa samého. Jde o odstup, jehož charakterem je utvoření meze, vytvoření hranice, mezi existencí vlastní a vnějškem jako existencí něčeho odlišného. Zaujetí tohoto existenčního odstupu, bytostně spjatého s existencí člověka samého, nabývá jeho existence promítáním diskursivity do světa podoby procesu vztahu k vnějškovosti jako procesu realizace vztahu k existenční odlišnosti v rámci vlastní prostorovosti.

Prostorovost existence může být člověkem uchopena jako důsledek jeho vlastní diskursivity, přestože je prostorovost sama s diskursivitou bytostně spjatá a jedno bez druhého existovat nemůže. Je totiž rozdíl mezi tím, jak něco je, a tím, jak je to uchopitelné. Uchopení samo vyžaduje specifického prostředku, kterého se člověku dostává až díky realizaci jeho procesu vztažení se.

Proces vztažení se, jakožto proces uchopení vlastní prostorovosti, který je ve své realizaci podmíněný diskursivitou existence, je procesem zaujetí odstupu vůči odlišně existujícímu, a tím i nastolením hranice mezi existencí vlastní a existencí cizí. Jako takovýto proces vztažení se vyžaduje určitého prostředku, kterým je uchopení vlastní prostorovosti realizovatelné jako vytvoření odstupu mezi vlastním a cizím. Prostředkem, jenž svým charakterem může umožnit odstup, může být pouze takový prostředek, který vychází z existence člověka samého.[1] A jelikož je existence člověka charakteristická diskursivitou, uskutečňuje se uchopení odstupu jako nastolení odlišnosti mezi sebou samým a vůči sobě cizím. To také znamená, že proces uskutečnění uchopení odstupu nastoluje vědomí sebe sama jako někoho odlišného od něčeho vůči sobě cizího.

Člověk procesem uskutečnění uchopení odstupu nabývá vědomí vlastní existence jako ohraničené vůči existenci něčeho jiného. Prostorovost, jež je spolu s tím vědomě uchopena, nabývá podoby procesu vtiskování „odlišnosti“, „cizosti“, „jinakosti“.[2] K procesu vtiskování této povahy je nutným určitý prostředek, který zároveň umožňuje vyplnit prostor, nastolený odstupem člověka od jemu odlišného, „značkami“ odlišnosti, a to nejen odlišnosti od tohoto člověka samého, ale i odlišnosti odlišného jako navzájem se odlišujícího.[3] Tímto prostředkem je význam.[4]

1.3 Situovanost pojmotvorby

Nutnost utvoření orientace ve vynacházení se své existence je dána potřebou vytvořit řád vlastní prostorovosti. Tato orientace je však možná pouze jako pojmotvorná situovanost, pod níž je třeba rozumět vyplňování pojmy významy vše, k čemu je možné navázat vztah v rámci snahy systematizovat orientaci ve vlastním umístění a naladění.[5]

Konstrukce pojmu jako důsledek vynacházení se ve světě, které díky významotvorbě umožňuje zaujetí odstupu existence, má za důsledek možnost pojmové systematizace prostorovosti vynacházení se vlastní existence. Situovanost existence je uskutečnitelná pouze jako umístění a naladění existence v pojmově systematizované prostorovosti.[6] Toto strukturně specifické vynacházení se je umožněné vlastní diskursivitou jako spjatostí s umístěním a naladěním prostřednictvím prostorovosti vlastní existence. To jinými slovy znamená, že je umožněné prostřednictvím významotvorby, umožňující vytváření vztahů k vnějšímu jako vůči sobě odlišnému. O odlišnost zde jde v té podobě, v níž je významem určené vnější jako vnější, tzn. jako bytostně se odlišující od vztahu k sobě samému, k vlastní existenci. Zvýznamňování napomáhá existenčnímu odlišení.

Pojmotvorba, vycházející z potřeby zorientovat se ve významem postiženém odlišujícím se, dovoluje vytvářet existenční označení, které je užitelné ve snahách systematizovat prostorovost vlastního vynacházení se, díky čemu je existence člověka umísťována do specifikovaného prostředí.[7] Touto snahou systematizovat vlastní prostorovost dochází k vytvoření struktury vlastní existenční situovanosti.[8]

2. Geneze smyslu

2.1 První fáze konkretizace: Individuální uchopení

Významy jsou tvořeny jako snaha zorientovat se ve světě zakoušeném z vlastní perspektivy, která nabývá konkretizované podoby právě díky významům. Tyto významy jsou vytvářeny na základě individuálních zkušeností, zakoušených konfrontací sebe sama s odlišným. Proto to jsou tyto individuální zkušenosti, co vybízí k vytváření významů pro odlišné, jež je jako toto odlišující se vnímáno skrze ustavení meze existenčním odstupem člověka. Vynacházení se ve světě předpokládá významotvorbu jako prostředek vědomého vztahu k prostorovosti vlastní existence, což člověku dává možnost vytvořit si prostředí zorientovanosti.

Zaujmutí odstupu vůči odlišnému jako již zvýznamněle konkretizovanému umožňuje vytvoření konkrétního postoje a navázání konkrétního vztahu k tomu kterému zvýznamněle konkretizovanému odlišnému. Způsob, jímž je ten který odlišný zvýznamněle konkretizovaný, se však odvíjí od způsobu konkretizace, který je vlastní tomu kterému člověku. Individualita způsobu existování každého člověka je přímo úměrná způsobu zvýznamňování, který je taktéž individuální, protože vlastní každému člověku. Proto také zvýznamňující konkretizace, o které je v této podkapitole řeč, je vázána na individualitu zkušenosti toho kterého člověka.[9]

Způsob konkretizace zvýznamňování je vázaný na individuální způsob existence člověka. Avšak individuální způsob existence člověka je ovlivňován způsobem konkretizace zvýznamňování odlišného. Zde je patrný určitý argumentační kruh. Avšak, jedná se pouze o argumentační kruh, daný neschopností jasného vyjádření děje, k němuž na této rovině existence dochází. Vyjádřit probíhající děj, neustávající proměnu, je nemožné, protože významově neuchopitelné a pojmově neuzávorkovatelné. Smíříme-li se tak s tímto „kruhem“, budeme moci přijmout symbiotickou provázanost, která je vlastní individualizaci a konkretizaci. Existence člověka je středobodem, okolo něhož probíhá neustálý proces protínání vzájemně se prolnavé individualizace s konkretizací, a skrze něhož vyvěrá snaha harmonizovat vzájemnou prolnutost individualizace a konkretizace do podoby zorientovatelného prostředí.

Pojmotvorba, jež uzavírá zvýznamněle konkretizované odlišné do ještě konkretizovanější podoby, přináší zasazením zpojmovatelného odlišného možnost systematizace pojmově konkretizovaného. Tím je zpojmovatelně konkretizované odlišné uzavřené do podoby jiného, což dovoluje vytváření strukturální podoby prostředí.[10] V tomto prostředí se existence člověka nachází a jako zde se nacházející je systematizována v podobě jejího vynacházení se.

2.2 Druhá fáze konkretizace: Univerzální optika

Systematizace prostředí vynacházení se existence vyžaduje strukturaci prostorovosti. A jelikož je to významotvorba, co umožňuje realizaci strukturace vlastní prostorovosti, je to také zvýznamňování, z čeho pochází vybavování odlišného významy. Pro základní, prvotní orientaci ve svém existenčním prostředí člověku postačuje zvýznamnělost toho, co se od něj liší jako to, co je odlišné. Konkretizace na rovině významotvorby dává možnost vytváření vztahů a realizaci na nich založených přístupů.

Nicméně, významotvorná konkretizace je konkretizací čistě individuální. Existence člověka se díky ní sice může orientovat v bezprostředním prostředí, které je strukturací prostorovosti uspořádáno v celek zvýznamnělosti, avšak tento celek je „pouze“ výrazem individuality toho kterého člověka – specifičnost jeho vynacházení se utváří podobu jeho prostředí. V případě, kdy se toto prostředí dostane do kontaktu s odlišnou existencí, pro níž je specifické jí vlastní prostředí, dochází k prolnutí obou způsobů orientace, poukazující na odlišnost způsobů zvýznamňování každého z těchto dvou. Kontakt, k němuž dochází, a prolnutí, jež ho provází, vyzývá oba zúčastněné k zaujetí takového vzájemně si vstříc vycházejícího postoje, kterým bude zajištěno vytvoření oblasti, umožňující společné existenční vynacházení se, aniž by touto oblastí byly narušeny hranice, za nimiž se díky odstupu utváří individualita existence.

Pro vytvoření takové oblasti, v níž by bylo možné prolnutí existenčních prostředí, je třeba prostředku, jehož povahou bude zprostředkování orientace v prostorovosti dané oblasti. Prostorovost, jež k této oblasti patří, sama o sobě neexistuje. Je vytvářena prostorovostí každé z tuto oblast vytvářejících existencí. Zvýznamnělost, zvýznamňováním konkretizované prostředí, které je projevem individuality existence, tak přichází „ke slovu“ právě v kontaktu se svým protějškem, náležejícím existenci jiného člověka. Prostředí vyplněné významy, vyjadřujícími strukturaci prostorovosti existence, „hovoří“ o způsobu, jakým se vynachází ten, jehož existenci toto prostředí náleží. Tak je to sama individualita existence, co v kontaktu s druhým „vypovídá“ o sobě samé.

Aby zvýznamnělost přišla „ke slovu“, aby se „hovořilo“ o způsobu vynacházení se, a aby individualita „vypovídala“ o sobě samé, předpokládá prostředku, na jehož nutnost použití jsme poukazovali již na začátku této podkapitoly. Takový prostředek musí být schopný „vyjádřit“ zvýznamnělost způsobem, kterým přivede individualitu každé existence do zapojení se ve společnou „řeč“, avšak kterým bude též zachována sama povaha významotvorby, a tím i zachována možnost individuace zapojené existence. Společná „řeč“, o níž zde jde, je prostředkem existenční vzájemnosti, jehož charakterem je konkretizace společné podoby konkretizace způsobů individuální konkretizace odlišného. Tím máme na mysli to, že pro nalezení společné cesty koexistence je nutné využít prostředku, jímž budou zastřešeny navzájem se odlišující způsoby orientace v rozdílných prostředích, odpovídajících odlišnému způsobu zvýznamňování prostorovosti vlastního vynacházení se.

Je třeba využít společné „řeči“ jako optiky, jíž je vlastní konkrétní způsob zvýznamňování, a s níž bude úpravně nahlíženo na individuální způsoby zvýznamňování, které jsou vlastní té které prostorovosti té které existence. Právě takto bude možné zajistit společnou oblast, v níž bude převládat společná orientace a tak i společný způsob existence. Jediné, co může toto vše zajistit, a na co je námi po celou dobu odkazováno jako na společnou „řeč“, je systém pojmů, protože právě jeho prostřednictvím je utvářena společná existenční situovanost ve světě.

2.3 Optimalizace diskursivního prostoru

Existence člověka se ocitá na rozhraní významotvorby a pojmotvorby. Zaplétá se do možnosti orientovat se ve vlastním existenčním prostředí buď na základě vlastního, individuálního zvýznamňování, nebo na základě odlišného, obecného zpojmování. První je přístupem k vlastní existenční prostorovosti z hlediska vlastních zkušeností, vytvářející vlastní způsob vynacházení se. Druhému přístupu náleží možnost zobecnit zvýznamňování do podoby zobecňujícího přístupu k vlastní zkušenosti. Druhý přístup umožňuje uniformovat charakter existence.

Tím, že se takto způsob orientace zuniformuje, bude zuniformován i způsob přístupu k odlišnému jakožto jinému a sobě jakožto stejnému. Uniformováním strukturálně systematizovaného smyslu dochází k vyrovnávání individuální zkušenosti významotvorby vzhledem k univerzálním nárokům pojmotvorby.

3. Textualita existence

3.1 Dvojrozměrnost monologu

Vztah k sobě je ovlivňován mnoha aspekty. Jedním z nejdůležitějším, dokonce možná tím nejdůležitějším, je schopnost zvýznamňování existujícího, nastolování odstupu a rozlišení mezi sebou a vůči sobě odlišným. Významotvorba dává možnost určit význam své vlastní existence, existující skrze vlastní prostorovost vyplňovanou významy, protože sama schopnost významotvorby vychází z bytostného charakteru existence člověka – jeho diskursivity.

Pojmotvorba, k níž je člověk veden snahou porozumět smyslu zvýznamnělého, nabývá podoby systematizace vztahu k sobě. Porozumění, realizované pojmy, jimž je vlastní obecně stanovený význam, a možnost jejich smysluplného použití, přináší konkretizovanou, přestože zobecnělou možnost porozumění sobě samému. Pojmotvorba tak přivádí člověka k možnosti smysluplného vedení a korekce způsobu své existence.

Pojmotvorba, ovlivňující významotvorbu, je ve své realizaci velmi často ovlivňována již existujícími systémy možného porozumění existenci člověka. Tyto systémy, jakožto systematizace strukturace zvýznamňování, přináší člověku možnost zaujetí odlišného způsobu situovanosti, a tím i odlišného přístupu k vlastní prostorovosti.[11]

Zdrojem systémů možných porozumění své vlastní existenci jsou člověku texty. Text je ve své podstatě reprezentací možnosti porozumění konkrétnímu způsobu existence, a jako takový představuje text konkrétní způsob zpojmování a zvýznamnění vynacházení se.[12]

Při procesu kontaktu s textem je člověk postaven před odlišný způsob existenčního porozumění, jeho porozumění textu je konfrontování s porozuměním v textu. Člověk se tak ocitá v prolnutí dvou porozumění existenci, vlastního a textuálního, aniž by zprvu mohl odlišit jedno od druhého.[13] Hlavním důvodem nemožnosti odlišení, je nemožnost zaujetí odstupu vůči textu, jelikož je to právě on jakožto čtenář, kdo do sebe nechává procesem četby text proniknout, je to on, kdo textuální porozumění vyzvedá vlastním, umožňující prvnímu prolnutí s druhým.[14]

Prolnutí dvou způsobů porozumění vede člověka k započetí monologu, který je procesem vyjadřování porozumění, jehož cílem je etablovat pro sebe sama syntetizovanou podobu způsobu porozumění. Podstatou takové syntetizované podoby je dosažení syntetizace dvou rozměrů existence, rozměru vlastního a rozměru textuálního, mezi nimiž člověk není schopen jasně rozlišit a navzájem je odlišit.[15] Proto je zaveden k nutnosti syntetizace obou rozměrů, k započetí procesu vyjadřování porozumění v monologu.[16]

3.2 Mnohorozměrnost dialogu

Existence člověka, určená ve specifičnosti svého způsobu existování, nabývá skrze systematickou strukturaci zpojmování zvýznamnělosti vynacházení se konkrétní podoby, která přestože je ve svém jádru individuální, představuje svou formální stránkou příklad obecného způsobu existence. Tento obecný způsob vyvolává konfrontací se způsobem existence představeným textem nutnost syntetizace obou rozměrů možného porozumění v jeden způsob, pokud možno jednotný.

Syntetizací se však přítomnost možnosti odlišného porozumění z existence člověka nesmaže. Pouze klesá na dno procesů systematizace strukturování zvýznamňování, vedených syntetizovaným způsobem výkladu. Z tohoto dna může být odlišné porozumění opět vyzvednuto, avšak je k tomu nutno „násilné“ konfrontace s protikladným způsobem porozumění, než jaký je nyní člověkem zastáván.[17] „Násilnost“ konfrontace může být zakoušena pouze při setkání s druhým člověkem, jehož porozumění se svým způsobem liší od našeho. Důvodem pro tuto „násilnost“ je radikalita, jakou působí odlišnost způsobu porozumění, které je vlastní druhému, na náš způsob porozumění, protože nás svou odlišností zasahuje v jistotě našeho dosavadního způsobu porozumění a jemu náležejícího způsobu existenční situovanosti.

V setkání s druhým dochází ke střetu nejen proto, že je zvyklána naše jistota způsobu dosavadního porozumění, jemuž odpovídal způsob našeho existování, nýbrž i proto, že svým zvykláváním se druhý dotýká, třebaže neúmyslně, našeho dna, dráždí ponořené způsoby porozumění a ty začínají postupně vyplouvat na povrch, zaplavujíc hladinu syntetizovaného způsobu porozumění. Tím je zvyklán samotný celek systematizace strukturace základních kamenů porozumění – zpojmování a zvýznamnění.[18] Důležitým, ne-li dokonce bytostným charakterem této konfrontace je fakt, že tomuto otřesení nepodléhám pouze já, nýbrž i sám druhý. I v něm probíhá tento proces chaotizace existence. Vzájemně tak otřásáme jeden druhým.

Oblast kontaktu s druhým je oblastí narušení vlastního porozumění. Aby bylo možné toto narušení zbavit jeho radikality, „znenásilnit“, je třeba překonat hranice vytyčené vlastním celkem systematizace strukturace. Zatímco konfrontovat předsyntetizovanost dvourozměrnosti vlastní existence bylo možné v monologu, konfrontace vlastní otřesené syntetizace s otřesenou syntetizací druhého je možná pouze v dialogu.

Dialog je proces konfrontace dvou způsobů porozumění, kdy je každému z nich, kvůli otřesenosti těchto způsobů, vlastní vyplavení dvourozměrností jejich existencí. A protože toto vyplavení je umožňováno pouze v přítomnosti druhého, má v oblasti, jíž oba sdílí, povahu zaplavení.[19] Možné způsoby porozumění se zde valí jeden přes druhý, aniž by se kterýkoli z nich stal tím proudem, který je spojí a povede dál jednotným směrem.

3.3 Institucionalizace syntetizace

Dialog dává možnost vytvoření nového způsobu porozumění či převzetí odlišného způsobu porozumění, protože se způsobem porozuměním otřásající „násilnost“ existence druhého vzbuzuje nutnost vytvoření postsyntetizovaného porozumění, které bude pokud možno konečnou syntetizací narušené syntetizace.

Dialog je však prostředkem, jemuž pro jeho dynamičnost náleží vlastní oblast. V této oblasti dochází k prolnutí již prolnutého, a to v podobě prolnutí dvourozměrnosti každého z dialogu se účastnících. Tím dochází k vytvoření mnohorozměrné oblasti, jež je prostředím, skýtajícím mnoho možností způsobů porozumění. Aby bylo možné, tyto možnosti skloubit v jeden konkretizovaný způsob porozumění, postsyntetizované porozumění, je nezbytné takové instance, která zastřeší svou existenční autoritou oblast dialogu a spolu s tím i samotnou dialogičnost vlastní existenci každého účastníka dialogu.[20]

Autorita, která má vrh nad existencí člověka, musí zasahovat tuto existenci samu. Takové autoritě musí být vlastní rozměr existenčního působení, musí být schopna proniknout způsobem porozumění, přestože kvůli dvou- až mnohorozměrnosti zchaotizovaném, a tento syntetizovat do konkretizované podoby, jíž bude vlastní konkrétní způsob situovanosti vzhledem k pojmotvorbě, a prostorovosti vzhledem k významotvorbě. Existenční autorita je tak existenční pro své pronikání k samotnému charakteru existence člověka. Skrze své pronikání existenčními rozměry existence se dotýká a přímo zasahuje do diskursivity každého člověka.[21]

Vládnout tímto bytostným způsobem nad existencí může pouze autorita, jíž do sebe nechá vpustit člověk sám. Oblast dialogu, v níž se spolu s druhým stýká, ovlivňuje člověka „násilností“ chaotičnosti pro nekontrolovanost, vznikající s narušení syntetizovaného porozumění, na základě kterého dotyčný člověk doposud usměrňoval způsob svého existování. Pro zbavení se chaotičnosti, narušující syntetizované porozumění, otevírá se člověk celou svou existencí možnosti provedení syntetizace vnějším vlivem.

Nejběžnější podobou té existenční autority, jíž se člověk svou vlastní existencí otevírá, a kterou nechává proniknout do nejhlubších rozměrů své existence, je institucionalizovaný výklad. Jemu je vlastní konkretizovaný způsob porozumění, který je pro absenci vnitřní účasti člověka na jeho utváření tomuto člověku neotřesitelným. Instituce představuje zdroj zpojmování a zvýznamňování, který pro svou neotřesitelnost dává člověku možnost zbavit se vlastní chaotičnosti, „násilnosti“, s níž byl zbaven vlastního syntetizovaného porozumění. Institucionalizovaný výklad jakožto konkrétní způsob porozumění představuje pro člověka neúčastnícího se vnitřní konstrukce a korekce daného výkladu, autoritu pro možnost získat postsyntetizované porozumění, které nebude moci být zvykláno dialogem.[22]

Institucionální autorita poskytováním postsyntetizovaného způsobu porozumění vytváří oblast, v níž je možné otevřením se účasti na ní docílit jistoty vlastního způsobu porozumění. Díky tomu bude moci opětně moci nabýt převládajícího způsobu řízení vlastní pojmotvorby a významotvorby, zasunujíce veškeré monologem a dialogem vzniklé způsoby odlišného porozumění jakožto rozměry vlastní existence.[23]

Závěr

V tomto příspěvku jsme se pokusili o osvětlení způsobu možného vlivu diskursivity na existenci člověka, jeho vztah k sobě a k druhým, a naopak, všeho tohoto bytostně lidského na konstrukci konkrétní podoby textu. Nosným hlediskem byla myšlenka bytostné prolnutosti existence s diskursivitou, kterážto diskursivita – jakožto předpoklad a nezbytná podmínka monologu, dialogu a nakonec i jejich písemné transformace – prochází vším, čím prochází existence.

Literatura:

Michel Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016.

Michel Foucault, Diskurs, autor, genealogie: tři studie, Praha 1994.

Michel Foucault, Myšlení vnějšku, Praha 1996.

Michel Foucault, Slova a věci, Brno 2007.

Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012.

[1]
Na tento aspekt uchopování naráží Ladislav Hejdánek ve svém Úvodu do filosofování, kde k tomu říká: „Počátkem všeho myšlení a mínění je praktické proniknutí a uchopení té možnosti, že můžeme myslit a že můžeme něco mínit.“ Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 114.

[2]
Zde jdeme podobnou cestou, jakou jde v Archeologii vědění Michel Foucault, když popisuje postup analýzy diskursivní pole těmito slovy: „…jde o to uchopit onu výpověď v přesné specifičnosti jejího výskytu, určit podmínky její existence a zachytit přinejmenším její hranice, ustavit její vztahy k jiným výpovědím, které s ní mohou být spojeny, a ukázat, které jiné formy vypovídání vylučuje.“ Michel Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 46.

[3]
Hejdánek podotýká: „Počátkem mínění není ve skutečnosti nějaký vypracovaný nejobecnější pojem „něco“, nýbrž dosud obsahově prázdné mínění, které se teprve učí zachytávat se na míněném, resp. které se učí zaměřovat se na něco určitého.“ L. Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 114.

[4]
V argumentaci, jíž dospíváme k pojetí významu jako prostředku pro proces vtiskování odlišnosti něčemu cizímu, jsme se inspirovali u Foucaultova vyjádření, že „předpojmová rovina…neodkazuje ani k horizontu ideality, ani k empirické genezi abstrakcí…nevymezuje nějaký horizont, vznikající v historii a udržující se napříč historií, nýbrž je, na „nejpovrchnější“ rovině (rovině diskursu), naopak souborem pravidel, která jsou v něm účinně aplikována.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 97.

[5]
Foucault na jednom místě své Archeologie vědění popisuje podobný postup: „Taková analýza se potom zabývá, na určité předpojmové rovině, polem, v němž mohou pojmy koexistovat, a pravidly, jimiž je toto pole podřízeno.“ Tamtéž, s. 94.

[6]
„Pojmy míří jakoby ke skutečnostem, ale je to vlastně pouhé zdání. Skutečná vazba pojmu na míněnou skutečnost jde velikou oklikou přes řadu (i v té chvíli neaktualizovaných) soudů, přes určité logické („řečové“) souvislosti a struktury, obsažené ve zkušenostech a v praxi a konečně přes tuto praxi samotnou, tj. přes akce, dostihující a zasahující skutečně onu pojmem míněnou skutečnost.“ L. Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 119.

[7]
S Hejdánkem řečeno: „…první vlastnost pojmu, vlastnost základní a konstitutivní, tak říkajíc vlastnost strukturální, neboť je to ona která zakládá a umožňuje samu nejvlastnější strukturu pojmu (resp. pojem jakožto strukturu). Pojem míní něco jiného, něco dalšího, něco co není on sám. Pojem někam míří, k něčemu se odnáší, k něčemu intencionálně směřuje.“ L. Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 114.

[8]
Vytvoření takovéto struktury přirozeně omezuje diskursivní možnosti existování. Foucault se tímto momentem zaobírá ve chvíli, kdy provádí výklad omezení pole diskursivních událostí: „Pole diskursivních událostí je naopak souborem, který je vždy konečný a v každém okamžiku omezený lingvistickými sekvencemi, které už byly formulovány, mohou být nevyčíslitelné, svým množstvím mohou překračovat kapacitu záznamu, paměti či četby: přesto tvoří konečný soubor.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 45.

[9]
Na tomto místě se dotýkáme Foucaultově přirovnání výpovědi k „funkci existence“: „…výpověď není jednotka téhož druhu jako věta…není to struktura. Je to funkce existence, jež patří k vlastnictví znaků, na základě které lze následně rozhodovat, analýzou či intuicí, jestli „dávají smysl“ či nikoli, podle jakého pravidla následují jeden za druhým nebo leží vedle sebe, co označují a jaký druh jednání je vyvolán jejich formulací.“ Tamtéž, s. 133.

[10]
„Má-li být pojem něčím víc než pouhou intencí, pouhým poukazem ke svému předmětu, musí být napojen na empirická dat.“ L. Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 117.

[11]
Opět se zde dotýkáme analogického momentu ve Foucaultově konceptualizaci: „V každém případě nejsou pravidla formování pojmů, ať už jsou tyto pojmy jakkoliv všeobecné, výsledkem uloženým v historii a usazeným v mase kolektivních zvyklostí…Předpojmové pole vyjevuje pravidelnosti a omezení diskursu, které byly umožněny heterogenní multiplicitou pojmů, a kromě toho i zmnožování těch témat, přesvědčení, reprezentací, kterými se člověk zabývá, píše-li dějiny idejí.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 98.

[12]
Konkrece způsobu zpojmování a zvýznamnění vynacházení se však není definitivní, přestože je součástí „psaného slova“ jakožto příkladu kodifikovaného způsobu existování. Archeologie vědění v této věci hovoří jasně: „To, co popisujeme jako „systémy formování“, netvoří konečný stupeň diskursu, pokud tímto termínem rozumíme texty, tak jak se nabízejí svým slovníkem, syntaxí, logickou strukturou nebo rétorikou organizací.“ Tamtéž, s. 116.

[13]
Analogičnost toho, co zde nazýváme prolnutím, nalézáme u Foucaultova pojetí děje vábení a ustupování. Nicméně zdůrazňujeme, že tato analogičnost není plným významovým překrýváním. „Pohyb vábení a ustupování průvodce obnažují to, co je před každým slovem a co je pod každou němotou: setrvalý hukot řeči… Řeči, která nemá svého mluvčího, neboť subjekt je tu pouhý gramatický záhyb. Řeči, jež se nerozpouští v mlčení, neboť každé její přerušení je pouhou slepou skvrnou v tomto bezešvém povrchu… Tento pohyb otevírá neutrální prostor, v němž se nemůže zakořenit žádná existence…slovo je manifestní neexistence toho, co se jím označuje…bytí řeči záleží ve viditelném zahlazování toho, kdo mluví…“ M. Foucault, Myšlení vnějšku, Praha 1996, s. 66.

[14]
V díle Slova a věci Foucault popisuje podobný proces, když se zabývá řečí: „Řeč si stejným způsobem, ale téměř přesně obráceně dává za úkol rekonstruovat úplně první diskurs, ale vyslovit ho může pouze tehdy, když se mu přiblíží, když se sama pokusí vyslovit podobné věci jako on, a když takto do nekonečna plodí sousední podobné důvěrnosti.“ M. Foucault, Slova a věci, Brno 2007, s. 38.

[15]
„Stanuli jsme pojednou před průrvou, jež pro nás byla dlouho neviditelná: bytí řeči se zjevuje samo pro sebe jen tehdy, mizí-li subjekt.“ M. Foucault, Myšlení vnějšku, s. 39.

[16]
Zde se dotýkáme momentu, který tematizoval Foucault jako moment odlišnosti mezi jazykem a výpovědí: „Jazyk existuje pouze jako systém konstruování možných výpovědí, na druhé straně však existuje jako popis, získaný ze souboru reálných výpovědí. Jazyk a výpověď nejsou na stejné rovině existence. Není možné říci, že jsou tu výpovědi tím způsobem, jímž říkáme, že jsou tu jazyky.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 131.

[17]
„Okolnost, že struktura soudu je analogická struktuře (úspěšné) akce, se zdá nasvědčovat především tomu, že logické souvislosti se neomezují na rámec mluvy, ale že jsou mluvou, resp. řečí jen odhalovány, činěny zřejmými a zprůhledňovány, ve skutečnosti však na jedné straně jazykovému vyjádření předcházejí, na druhé straně však z roviny jazykového vyjádření zase znovu vedou do praxe, tj. mají tendenci být uváděny v život.“ Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha 2012, s. 118.

[18]
„Napojení pojmů a soudů na „empirii má tedy tento významný základ: logos není výhradní záležitostí „řeči“, „jazyka“ a „mluvy“, nýbrž je tím, co činí smysluplnou každou skutečnost vůbec, a co tedy proniká za hranice mluvy do všech rovin aktivity a reaktibility.“ Tamtéž, s. 118.

[19]
„Řeč ve svém vyčkávajícím a zapomínajícím bytí, v této své schopnosti zakrývat, jež zahlazuje jakýkoli určitý význam, jakož i existenci toho, kdo mluví, v této šedé neutralitě, jež je formou bytostného úkrytu všeho bytí a jež rozevírá prostor obrazu, není ani pravdou ani časem, není ani věčností ani člověkem, nýbrž je ustavičně se rozpadávající formou vnějšku…“ M. Foucault, Myšlení vnějšku, s. 69.

[20]
Foucault k námi popsanému problému přistupuje z druhé strany: „Ať už byla jejich formální úroveň jakákoliv, nazvěme konvenčně tato témata a teorie „strategiemi“. Diskursivní formace bude analyzována, pokud bude možné definovat systém formování různých strategií, které se v něm rozvíjejí, jinými slovy, pokud bude možné ukázat, jak se všechny odvozují z jedné hry vztahů.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 105.

[21]
Existenční autorita napovídá, že je zde určité „doktríny“, která napomůže realizaci řečeného. Dle Foucaulta se doktrína diskursu dotýká výpovědi skrze subjekt: „Týká se subjektu prostřednictvím výpovědi a vycházeje z ní, jak dokazují postupy vylučování…Doktrína váže jedince k určitým typům vypovídání a zakazuje jim všechny ostatní. Dovádí tak k dvojímu zotročení: podrobuje subjekty diskursu diskursům a diskursy skupině projevujících se jedinců.“ M. Foucault, Diskurs, autor, genealogie, Praha 1994, s. 22-23.

[22]
Podřízení se institucionalizovanému výkladu vede k potlačení nejvlastnějšího aspektu textu, a tím i aspektu bytostného charakteru textuality naší vlastní existence. Přestože ho nenazývá textualitou existence, ani ho tak v podobě našeho pojetí sám nepojímá, popisuje Foucault nejvlastnější aspekt textu  takto: „ „Já myslím“ vedlo kdysi k nepochybné jistotě Já, „já mluvím“ tuto existenci naopak odsouvá, tříští ji a smazává tak, že se z ní už ukazuje pouze její prázdné místo…mluvení promluvy nás prostřednictvím literatury a právě tak i prostřednictvím jiných způsobů řeči naopak přivádí k vnějšku, kde promlouvající subjekt mizí.“ M. Foucault, Myšlení vnějšku, s. 38.

[23]
Připomeňme zde Foucaultův popis: „Tyto systémy formování nelze chápat jako nehybné bloky, statické formy, jež se prosazují zvnějšku do diskursu a definují jednou provždy jeho vlastnosti a možnosti. Nejsou to žádná omezení, jež by měla svůj původ v myšlenkách lidí či ve hře jejich reprezentací…Tyto systémy spočívají v diskursu samém, či spíš na jeho hranici, na té mezi, kde se definují specifická pravidla, která mu umožňují vůbec existovat. Systémem formování je třeba rozumět komplexní svazek vztahů, jenž funguje jako pravidlo: předepisuje, co musí být v diskursivní praxi uvedeno do vztahu, aby odkazovala k určitému objektu, aby odstartovala určité vypovídání, aby použila určitý pojem, aby organizovala určitou strategii. Definovat systém formování v jeho singulární individualitě tedy znamená charakterizovat diskurs či skupinu výpovědí pravidly nějaké praxe.“ M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2016, s. 114.

Reklamy