Srdce, nebo periférie Evropy?

Martin Šimsa

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: PhDr. Mgr. Martin Šimsa, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96 Ústí nad Labem. E-mail: martin.simsa@ujep.cz


Shrnutí

Ve studii je zkoumána otázka, zda se nacházíme v srdci či na periférii Evropy prostřednictvím konceptů Palackého, který nás umístil do středu či srdce Evropy, Pekaře, který naopak argumentoval pro naše místo na periférii západní Evropy, Masaryka, který s námi počítal jako s Evropany, Rádla, který navazoval na Masaryka a zároveň diagnostikoval a kritizoval středoevropský nacionalismus, Hejdánka, který v otázce Evropy dále rozvíjel Masarykovo a Rádlovo pojetí národa v Evropě. Ve studii se krátce zastavíme u Kosíkova a Kunderova konceptu střední Evropy. Pro srovnání uvádíme Habermasovo a Ferrarovo pojetí Evropy, které vychází zejména z ústavních a právních evropských dokumentů. V závěru je kladena otázka po našem postoji v Evropě a k Evropě, otázka srdce či periférie Evropy je diskutována ne jako empirický fakt, ale jako věc diskuse, vůle, rozhodování a jednání.

Summary

“The heart, or the periphery of Europe?“ The study examines the question whether we are in the heart or on a periphery of Europe through the concepts of Palacky, who placed us in the center or heart of Europe, Pekař, who, on the contrary, argued for our place on the periphery of Western Europe, Masaryk, who counted with us as Europeans, Rádl, who continued with Masaryk and at the same time diagnosed and criticized Central European nationalism, Hejdánek, who further developed Masaryk’s and Rádl’s concepts of the nation in Europe. The study will briefly stop at Kosík’s and Kundera’s Central European concept. By way of comparison, Habermas’ and Ferrara’s concept of Europe are based, in particular, on constitutional and legal European documents. In conclusion, the question of our attitude in Europe and Europe is posed, the question of the heart or periphery of Europe is discussed not as an empirical fact but as a matter of discussion, will, decision-making and action.

Úvod

Jsme srdcem, nebo periférií Evropy? Měli bychom si ujasnit, co rozumíme Evropou, co jejím srdcem a co periférií, tedy okrajem. Může být periférie alternativou k srdci? S oběma pojmy pracujeme metaforicky – srdce je pumpou, která rozhání krev v těle a tím ho udržuje naživu, a zároveň centrem víry pro staré Izraelce i lásky nejen pro romantiky. Periférie je okraj, který biologicky může znamenat končetiny, sociálně a politicky místa, na která se zapomíná, která jsou marginální. Možnost, že bychom se mohli ocitnout úplně mimo Evropu geograficky nepovažuji za uskutečnitelnou, politicky snad jen ve stavu nepříčetného šílenství, nepředpokládám, že bychom se mohli stát druhým Švýcarskem, o Británii ani nemluvě, tak se budu pohybovat jen mezi srdcem a periférií Evropy. Pokud se přidržíme organické metafory, tak srdce i periférie jsou součástí jednoho organismu a vzájemně se potřebují, jen organismus bez nějaké končetiny může přežít, zatímco periférie bez srdce ne.

K tématu jsem cosi psal pod podobným názvem před čtrnácti lety, když jsme vstupovali do EU.[1] Co se od té doby změnilo? Snad jen to, že jsme sice ještě stále součástí EU, ale posunuli jsme se svým politickým jednáním dále na periférii, zvláště svou konformitou vůči zdánlivě středoevropské, fakticky spíše východoevropské mentalitě a východoevropsky satelitnímu myšlení a jednání.

Srdce, nebo periférie v Palackého a Pekařově díle

Jak jsme se viděli sami a jak nás viděli jiní? Podle Palackého jsme v srdci Evropy a zároveň mostem mezi Západem a Východem,[2] podle Pekaře na periférii západní Evropy, Masaryk jednal tak, že jsme se v srdci opravdu ocitli, Beneš se pokusil udržet alespoň ten most, Jan Masaryk si na ten most jen stěžoval, že se po něm moc šlape. S Havlem a Chartou 77 jsme opět mířili do srdce Evropy, i když potom Havlovo politické prezidentské srdce tlouklo spíše přes Atlantik, s Klausem a Zemanem se opět stěhujeme na periférii, chvilky slávy získávají sypáním písku do soukolí evropské komunikace a spolupráce. Hejdánek po revoluci sebevědomě odmítal heslo „Návrat do Evropy“ s tím, že v Evropě jsme vždy byli a změnit se musíme jak my, tak západní Evropa, abychom se potkali v evropském myšlení a jednání. Ani jedno se ve větší míře nestalo a pokud ano, tak spíše k horšímu. Mimo jiné kvůli politikům, kteří vystupovali mnohem razantněji a sebevědoměji než Havel, ale fakticky jednali tak, že jsme se ocitli na periférii, aniž bychom si toho byli vědomi. Myslíme si, že jsme pořád srdcem Evropy, a přitom se stále více stáváme periférií Evropy.

V srdci Evropy nás vidí Palacký. Pro něj jsme křižovatkou, západo-východním mostem, středem i srdcem Evropy. Podle Palackého nás středem či srdcem Evropy činí česká reformace a husitství, protože jedině v tomto údobí jsme byli dějinným hybatelem Evropy, šlo o celoevropský úkol, reformu západního křesťanstva – tak také Palackého interpretují Masaryk a Rádl. Pro Palackého je dějinným hybatelem, subjektem, národ. Löwenstein Palackého pojetí dějin považuje za „romantickou konstrukci“, ale zároveň za „vstupenku do evropského salonu“.[3] Musíme ovšem dodat, s romanticky liberálně nacionálním Palackým vstupujeme do romanticky liberálně nacionální Evropy. Palacký vedle napsání českomoravských dějin, jimiž buduje národní české a moravské sebe-vědomí, chce udržet Rakousko jako středoevropskou říši s faktickou převahou Slovanů normativně jako rovnoprávnou federaci proti potenciální převaze Němců ve střední Evropě a proti Rusům. Palacký sice jako politik občas hrál ruskou kartu proti domácím i zahraničním Němcům, za což ho oproti Havlíčkovi Löwenstein chválí, ale realisticky si od Rusů nic nesliboval, zvláště ne po pouti v roce 1868.  „Politik, na rozdíl od ideologa, musí zvážit reálné šance, možnost uplatnit a prosadit vlastní cíle. Odtud politika Palackého střídavé pokusy najít spojence – ať už na půdě austroslavismu či v podobě „federace české uvnitř federace rakouské“, ať už spojenectvím se zemskou šlechtou nebo carem. Je charakteristické pro Masarykovo pojetí politiky, že proti podobnému taktizování dává přednost „opravdovému“ Havlíčkovi – nepolitikařícímu, nehistorizujícímu, kritickému, pokrokovému. Nechci nikomu křivdit, a proto není konstatováním morálním, nýbrž ryze politickým, řeknu-li: Havlíčkův realismus nebyl tak realistický, ba víc: mohl si dovolit nedělat kompromisy.“[4]

Na periférii Evropy nás viděl Pekař jako empirický, pozitivistický historik. Některé jeho formulace znějí, jako kdyby je vyslovil Václav Klaus v době, kdy jsme vstupovali do EU. To, když mluví o tom, že jsme vždy museli poslouchat povel Evropy. Pekař nás s Gollem vidí jako část západní Evropy, české dějiny nechápe jako „dílo v základě autonomního českého vývoje“, ale ukazuje, že „ráz tohoto vývoje je určován především vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy.“[5]  V hodnocení husitství a jeho evropského významu a přínosu je Palackému a Masarykovi blíže, než bychom si mysleli. Cituji: „… i my účastnili se práce společné, od 10. do 20. století; v době gotické, v husitství zevropeizovali jsme se do té míry, že jsme se cítili kulturně silnější, že jsme sami chtěli udávat směrnice Evropě, své učitelce a vychovatelce, sami se uchopit kormidla. V té souvislosti je husitství nejvýznamnějším bodem našeho podílu v budování evropské osvěty – ale na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůraznit, že je to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí.“[6] Vliv Evropy na české dějiny shrnuje Pekař takto: „autonomie českého vývoje je omezena podstatně duchovým vlivem a povelem Evropy. … Rozhodující vliv Evropy v souvislostech a modalitách vyložených je mi, zavírám, hlavním, daleko nejdůležitějším faktorem našich dějin, hlavním tvůrcem našeho osudu.“[7] Pekař odkazuje na středoškolskou učebnici, kterou vydal poprvé v roce 1914 jako Dějiny naší říše, podruhé v roce 1921 jako Dějiny československé.  Pekař se snaží poněkud hegelovsky tvrdit, že když jsme jednali evropsky, tak jsme to nebyli my, kdo jednal, ale Evropa naším prostřednictvím, tedy ne my, ale Evropa byla dějinným subjektem.

Masarykova Evropa

Jako sebevědomý Evropan vystupuje a jedná Masaryk. Když píše Rusko a Evropa, tak samozřejmě mluví jménem Evropy a cílem knihy bylo přiblížit Rusko Evropě a Evropu Rusku.[8] Když za války píše Novou Evropu, tak se nezdráhá celou, zejména střední a východní Evropu překopat a přeorat.[9] Ne, že by se to stalo tak, jak to Masaryk naplánoval a narýsoval, ale projevil se tu způsob politického myšlení a jednání předtím od dob husitů ani potom v evropském měřítku u nás nevídaný. Masaryk založil ve středu Evropy novou demokratickou republiku. Za to ho dokonce pochválil jinak dosti kritický Patočka, považuje to za Masarykův největší filosofický čin a jako správný platonik se kloní před Masarykem jako před „filosofickým králem“ výrokem: „Filosofové stát většinou budovali ideálně, vytvořit jej skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli, a to právě Masarykovi.“[10]

Rádlova kritika

Rádl první otevřeně kritizuje Palackého dějinnou konstrukci postavenou na „válce Čechů a Němců“,[11] Evropa pro něj znamená nejen Evropu národů, které vidí jako dějinně podmíněné, ideologické děti 19. století, které už překročily svůj vrchol, ale především západní křesťanskou Evropu s demokracií, lidskými právy, filosofií, vědou a kulturou, kde národy neválčí, ale jedinci svobodně hledají pravdu a vzájemně se respektují se svými náboženskými, filosofickými i kulturními odlišnostmi. Rádlova kritika nacionalismu je kritikou romantického a pozitivistického naturalismu, organických koncepcí společnosti, národa a státu.

Hejdánkova korekce

Hejdánkovi je Rádlova kritika sympatická, považuje ji za nosnou a schůdnou, ale zároveň se domnívá, že neřeší problém nacionalismu nebo se tváří jako by to byl jen pseudoproblém. Je to jeden z mála bodů, v nichž se Hejdánek výslovně odchyluje a odlišuje od Rádla. Masarykovo řešení se mu jeví realističtější v tom, že Masaryk považuje národy za „skutečné“, i když jsou založeny na omylech, ideologiích, násilí a chybných výkladech minulosti. Hejdánek problém v nových koncepcích národa vidí v tom, že se z národa stává idol, super-totem, posvátné jsoucno, nadlidská, nadindividuální „osoba“ a to vede ke katastrofám.  Tedy navrhuje navázat na Masarykovo řešení, které poskytl v České otázce a v Naší nynější krizi, tedy v re-formování, pře-programování, pře-hodnocení ideje národa v tom smyslu, že kriticky zhodnotíme minulost a rozhodneme se pro takový národní program, který může přijmout každý člověk, nejen příslušník daného národa. Hejdánek interpretuje Masarykův výrok, že česká otázka je buď světová, nebo to není vůbec žádná otázka v tom smyslu, že cena našeho evropského přínosu „se bude měřit tím, kolika jiným lidem a národům budeme umět nabídnout něco, co budou moci přijmout za své (a ne si pouze „koupit“), nikoliv tím, co nás od nich ještě více oddálí.“[12] – To napsal Hejdánek v roce 1993 – od té doby a zvláště v posledních cca 14 letech, tedy od momentu, kdy jsme vstoupili do EU, postupuje ono oddalování.

Čeští Evropané

Byli Palacký, Masaryk a Rádl Evropané? Palacký byl liberálním, romanticky nacionálním Evropanem v liberální, romanticky nacionální Evropě, která v první půli 20. století přecházela z liberálně nacionální fáze do fáze extrémně nacionalistické, fašistické a nacistické s oslabenou liberální demokracií na ústupu. Masaryk i Rádl byli Evropané s americkým pojetím puritánské demokracie, která šla proti duchu doby. Hromádka při interpretaci Masaryka jako Evropana ukazuje Masarykovu návaznost na evropskou literaturu a filosofii, antiku, židovství, křesťanství, humanismus, reformaci, osvícenský racionalismus. Masarykovo evropanství popisuje takto: „Evropa existuje pouze pro toho, kdo je zúčastněn dynamicky a vědomě na jejích zápasech a bojích, kdo rozumí motivům jejího dila, kdo rozumí smyslu evropského kulturního tvoření. Usednout ke stolu Evropy neznamená si sednout k plným mísám a labužnicky se najíst. Být Evropanem znamená, vzít uvědoměle a odpovědně na sebe poslání Evropy a filosoficky, mravně, politicky a ovšem nábožensky bojovat o vítězství těch tendencí, které činí Evropu Evropou. … Evropanství je ono dynamické napětí, kterým z moře evropského pronikají stále určitěji a výrazněji svrchované normy pravdy, práva a spravedlnosti, ideály osobní svobody, osobní svéprávnosti, osobní odpovědnosti a lásky.“[13]

Jaké jsou evropské hodnoty? Lidská důstojnost, lidská a občanská práva, demokracie, pravda, spravedlnost, tedy hodnoty spojené s křesťanstvím, koncepcemi lidských práv a demokracie. Ústupem od těchto hodnot odcházíme z Evropy. Jestliže většinově nevíme nic o křesťanství a nejsme ani křesťany, ale ani ateisty, lidská práva vyměníme za ruské a čínské zboží, tak přestáváme být Evropany. Jestliže chceme být Evropany, tak to musíme nějak projevit, tedy přemýšlet o evropských otázkách, mluvit a psát o nich, volit evropské politiky a strany.

Střední Evropa

V době minulého režimu jsme byli považováni za východní Evropu a sovětský satelit. Na poli kultury se tomu snažili čelit naši spisovatelé, konkrétně Karel Kosík[14] a Milan Kundera[15] tím, že o nás psali jako o střední Evropě, ovšem středoevropané, o něž se opírali jako Kafka, Hašek, Janáček či Freud byli středoevropany jen místem narození, kulturně byli Evropany. Rádl ve Válce Čechů s Němci (1928) píše o středoevropském nacionalismu, který je dítětem německého romantického nacionalismu 19. století, ten staví do protikladu se západním pojetím svobody, které platí na druhém břehu Rýna, kde je svoboda spojena se zákonem a s odpovědností[16] a národ i stát jsou chápány ne jako kmen nebo velká rodina, ale jako to, vůči čemu jsem loyální a za co jsem odpovědný. Středoevropský nacionalismus nyní znovu ožívá tváří v tvář migrační krizi, která se nás sice tkla jen virtuálně, ale naši politici, média i veřejnost se chovají jako bychom byli permanentně ohrožováni davy migrantů. Je to ovšem zároveň také politika české opatrnosti či vychytralosti.

Evropa

Co je Evropa? Rádl říkal: řecká filosofie, křesťanství a římské právo, demokracie a lidská práva. Habermas: lidská důstojnost; lidská práva; demokracie – spravedlivé procedury, občanská participace, tvorba veřejného mínění a společné vůle, demokratické sebeurčení, demokratická legitimita – volba a zpětná vazba prostřednictvím veřejné kritiky volených zástupců občany; spravedlnost (možnost zmírnění a proměny strukturální sociální nerovnosti); lidská a občanská solidarita;[17] Ferrara uvažuje o Evropě jako sedimentu ústavních demokratických dokumentů v nejrozsáhlejším demokratickém prostoru planety a vypichuje nové body oproti starším demokratickým ústavám, hlavní smysl EU je pro něj demokratický projekt k vyloučení války, zákaz trestu smrti, ochrana integrity lidské osoby, každá lidská bytost má svou hodnotu (základ kosmopolitního projektu, z tohoto bodu rozvíjí Held i Habermas demokratický kosmopolitismus), svoboda, nezávislost a pluralita sdělovacích prostředků, rovnost žen a mužů ve všech oblastech, ochrana práv spotřebitelů, právo starších osob na důstojný, nezávislý, společenský a kulturní život – poněkud nepatřičné mi připadá Ferrarovo vyzdvihnutí formulace: „Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva“,[18] protože v okamžiku, kdy se daly do pohybu statisíce lidí z Afriky a Asie, aby se do toho mimořádného prostoru dostaly, tak to Evropu hodně rozkolísalo, i když stará, západní Evropa je se situací pořád schopna se vyrovnávat lépe, lidštěji a etičtěji než Evropa nová, střední či spíše opět znovu východní. Ještě jedna myšlenka je důležitá jak pro evropské právo, tak pro evropské občany a filosofy, a tedy že zdrojem i cílem evropského práva je evropský občan. Evropský občan se může sám brát o svá práva na evropské úrovni. Právo ovšem nevystačí samo o sobě, aby platilo, musí ho respektovat nejen evropské státy, ale i evropští občané, společenství je vytvářeno spíše povinnostmi, než právy, tedy převzetím břemen, která jsou s právy druhých, tedy zejména slabších, spojena.

Literatura

Ferrara, A. Evropa jako mimořádný prostor pro naději lidstva. In Nedostatek soudnosti. Praha, Filosofia 2007, s. 87-111

Habermas, J. K ustavení Evropy. Praha, Filosofia 2013

Hejdánek, L. Národ: ideologie či idea? in Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993, s. 274-287

Hromádka, J. L. Masaryk, Praha, J. Laichter 1930

Kosík, K. Co je střední Evropa, Obrana Karlova mostu. LtN, Praha 1992

Kundera, M. Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983) http://www.smatana.sk/archiv/clanky/kundera/milan-kundera-unos-zapadu-aned-tragedie-stredni-evropy-1983

Löwenstein, My a ti druzí. Brno, Doplněk 1997

Masaryk, T. G. Rusko a Evropa I. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1995

Masaryk, T. G. Nová Evropa. Brno, Doplněk 1994

Patočka, J. Pokus o českou národní filosofii a její nezdar. In Češi I, Praha, Oikoymenh 2006. s. 341-365

Pekař, J. Smysl českých dějin (O nový názor na české dějiny), 1928, in Spor o smysl českých dějin 1895-1938. ed. Havelka, M. Praha: Torst 1995, s. 499-560

Rádl, E. O německé revoluci. Praha 1933

Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993

Šimsa, M. Otázka Evropy na periférii, nebo v srdci Evropy? in Hrubec, M.(ed.): Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha, Filosofia 2005, s. 157-170.

[1] Šimsa, M. Otázka Evropy na periférii, nebo v srdci Evropy? in Hrubec, M.(ed.): Spravedlnost a demokracie v evropské integraci. Praha, Filosofia 2005, s. 157-170.

[2] Palacký, F. Úvod o dějinách českých. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Díl 1, č. 1, Praha 1848, s. 7-19.

[3] Löwenstein, B. My a ti druzí. Brno, Doplněk 1997, s. 236.

[4] Tamtéž, s. 237.

[5] Pekař, J. Smysl českých dějin, 1928, in Spor o smysl českých dějin 1895-1938. ed. Havelka, M. Praha: Torst 1995, s. 503.

[6] Tamtéž, s. 504.

[7] Tamtéž, s. 508.

[8] Masaryk, T. G. Rusko a Evropa I. Praha: Ústav T. G. Masaryka 1995, s. 10 „Při své práci jsem měl zvláštní dvojaké postavení: myslil jsem na evropské i na ruské čtenářstvo – pro jedno bylo často třeba vylíčit věci neznámé, pro druhé bylo často nutno věci známé formulovat jinak a celek posunout do jiného světla.“ s. 13: „Přehlížíme-li vývoj od Petra, vidíme, že Rusko je rozdvojeno ve dvě poloviny, v Rusko staré s kulturou předpetrovskou a v Rusko nové, evropské.“ s. 16: „Rusko je – také Evropa. Stavím-li tedy Rusko a Evropu proti sobě, srovnávám dvojí období; Evropa není Rusku podstatně cizí, ale Rusko si ji přece neosvojilo, dosud neosvojilo úplně.“

[9] Masaryk, T. G. Nová Evropa. Brno, Doplněk 1994

[10] Patočka, J. Pokus o českou národní filosofii a její nezdar. In Češi I, Praha, Oikoymenh 2006, s. 343

[11] Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993

[12] Hejdánek, L. Národ: ideologie či idea? In: Rádl, E. Válka Čechů s Němci. Praha, Melantrich 1993, s. 285-287.

[13] Hromádka, J. L. Masaryk, Praha, J. Laichter 1930, s. 185.

[14] Kosík, K. Co je střední Evropa, Obrana Karlova mostu, LtN, Praha 1992, č. 51–52.

[15] Kundera, M. Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983) in http://www.smatana.sk/archiv/clanky/kundera/milan-kundera-unos-zapadu-aned-tragedie-stredni-evropy-1983.

[16] Tyto myšlenky Rádl explicitně rozvíjí in Rádl, E. O německé revoluci. Praha 1933.

[17] Habermas, J. K ustavení Evropy. Praha, Filosofia 2013.

[18] Ferrara, A. Evropa jako mimořádný prostor. In Nedostatek soudnosti. Praha, Filosofia 2007

Reklamy

Pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění konceptuální moci

Hynek Tippelt

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96, Ústí nad Labem. E-mail: tippelt@centrum.cz

Shrnutí

Tento článek tematizuje pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění tzv. konceptuální moci. Seznamuje s pojmem konceptuální moc, jak je užíván v tzv. dostatečně obecné teorii řízení, kterou vypracoval zčásti anonymní kolektiv ruských autorů vystupujících pod pseudonymem Vnitřní prediktor. Referovanou teorii ozřejmuje na příkladu dvou konceptualizací možných postojů k problematice evropské integrace. Předkládá hypotézu, že převládající konceptualizaci je možno charakterizovat jako dualistickou, navrhuje jako alternativní konceptualizaci trojičnou a ukazuje některé výhody a nevýhody obou pojednávaných konceptualizací.

Summary

„The concept of euro-scepticism as an example of the use of conceptual power.“ The present article thematises the concept of euro-scepticism as an example of the use of so called conceptual power. It indroduces the term conceptual power, as it is used in so called Sufficiently Universal Theory of Ruling, which has been produced a partly anonymous collective presenting itself under pseudonym Internal Predictor. The introduced theory is further clarified with the helf of the example of two types of conceptualisation, which is can be apllied on the spectrum of european integration positions. It suggest a hypothesis, that the usual conceptualisation can be characterised as dualistic, it proposes an alternative ternary conceptualisation, and it points out the (dis) advantages of both discussed conceptualisations.


Úvod

V posledních letech se až inflačně rozšířila terminologie informační války a společnost si vesměs osvojila náhled, že mocenské boje včetně mezinárodních se nevedou jen řinčivými a invazivními nástroji, anebo tichými jedy jaderných a chemických zbrani, ale i informacemi, desinformacemi, mlžením a mlčením. Abychom však roli informační války adekvátně porozuměli, je třeba pochopit, že existují ještě jemnější – a zároveň potenciálně záludnější formy boje. V následujícím textu představím tzv. dostatečně obecnou teorii řízení, která rozlišuje několik úrovní, na nichž boj o moc permanentně probíhá. V této teorii je úroveň řízení, na níž probíhá informační válka, na třetím místě, zatímco první pozici zaujímá pole, kde se prvořadě uplatňuje tzv. konceptuální moc a kde se nebojuje o kusá fakta ani historické výklady, ale o světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady.

Výrazem paradigmatický odkazuji k tzv. diskuzi o změně paradigmatu. Počínaje sedmdesátými lety se formuje proud, který s využitím koncepce Thomase Samuela Kuhna předložené v knize Struktura vědeckých revolucí[1] formuluje diagnózu stávajícího „vnímání skutečnosti“ jako založeného na nefunkčním a překonaném „dualistickém paradigmatu“, klade požadavek „změny vnímání“ a předestírá alternativu „holistického paradigmatu“.[2] Dostatečně všeobecná teorie řízení (dále DVTŘ), která co do vzniku onu diskuzi následuje, stejně jako koncepce změny paradigmatu předpokládá, že alternativou dvou typů vnímání postihuje klíčové dilema, jež rozhodne jak o produktivitě našeho úsilí o pochopení světa a orientaci v něm, tak o našem morálním statusu. Konceptuální boj, který západní teoretici změny paradigmatu formulovali především v ekologicko-etickém nebo kosmologickém kontextu, charakterizuje dostatečně obecná teorie řízení v jeho náboženských, politických a mravních aspektech.

S (doslovným) termínem anebo (implicitním) pojmem konceptuální moci, kterým se zachycuje politicko-mocenský význam nikoli jednotlivých znalostí a informací, ale paradigmatických, filosofických nebo ideologických základů celkové stavby veškerého vědění, potažmo přístupu ke světu, se lze dnes setkat například u australského profesora civilního inženýrství Davida Carmichaela[3] nebo amerického didaktika Rukhsara Sharifa,[4] stejnému významu se blíží také výraz kosoryoku no ronri japonského filosofa Miki Kiyoshiho, překládaný nejednoznačně jako „logika imaginace“, „principy moci idejí“ nebo „základy síly organizace“.[5] V českém prostoru například političtí filosofové Milan Valach,[6] Jiří Polák[7] nebo Miroslav Sapík[8] upozorňují na to, jak významnou roli hrají v kontextu politických úvah výchozí gnoseologické předpoklady, jimiž je předurčeno například to, zda se bude z hlediska politického systému jevit jako výhodná nebo smysluplná např. přímá demokracie, anebo určitá míra hierarchizace.

V druhé polovině dvacátého století budil velkou pozornost francouzský filosof a historik Michel Foucault, který se tímtéž fenoménem zabýval pod titulem diskursivní moc nebo režim pravdy: „Každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy, tedy typem diskursu, který je přijímaný jako pravdivý; mechanismus a instance, jež umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky, prostředky na potvrzování každého z nich; uznávané techniky a procedury pro získání pravdy; status těch, kteří jsou oprávněni říci, co je a co není pravdivé,” tvrdil Foucault.[9] V knize Dohlížet a trestat[10] pak Foucault užívá ke zdůraznění neoddělitelnosti gnoseologické a politické roviny skutečnosti výraz moc/vědění (Power/Knowledge). Dle Foucaulta je tedy více než přiléhavé hovořit o gnoseologických záležitostech v termínech moci a boje o moc. V práci Archeologie vědění užívá v tomto smyslu zvláště „militaristický výraz“ diskursivní formace.[11] Z mnohých historických předobrazů všech moderních úvah o konceptuální moci v našem civilizačním prostoru nelze na prvním místě nezmínit biblické přísloví: „Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.“[12] Koncept upomíná také na Platona, který se domníval, že součástí dispozice k vládnutí je schopnost nahlížet ideje.[13] Zvláště s ohledem na jeho politický význam není možno opomenout ani Francise Bacona, autora jednoho z vůdčích hesel evropské moderny „vědění je moc“.[14]

Precizní výklad obsahu, zaměření a významu konceptuální moci a jejího postavení v poměru k ostatním typům mocenského zápasu předkládají práce ruského autorského kolektivu, který publikuje pod jménem Vnitřní prediktor SSSR.[15] Poněkud tajemný nebo spíše provokativní název s aluzí na ne všude populární někdejší politický útvar Svaz sovětských socialistických republik by bylo možno v souladu se záměrem kolektivu objasnit ve smyslu „držitelé vědění, jehož mocenský záměr a dosah se omezuje na soubornou, sociálně spravedlivou Rus“. V posledních letech dochází rozsáhlé dílo tohoto autorského kolektivu v zemích bývalého Československa značné obliby, ačkoli se až na výjimky šíří pouze prostřednictvím blogosféry a sociálních sítí. Ponechám stranou, že by tento fakt bylo možno interpretovat ve smyslu potvrzení zvěsti ze zpráv BIS o míře ruského působení v našem informačním prostoru.[16] Pomineme-li intelektuální přesvědčivost a vezmeme-li v potaz, jak málo líbivě je toto dílo předkládáno (mám na mysli mimo jiné technický jazyk publikací Prediktoru nebo nadstandardně dlouhý a dramaturgicky monotónní pořad Otázky a odpovědi,[17] který je hlavním nástrojem popularizace práce Prediktoru v České a Slovenské republice) a jak bez výjimky je ignorováno středně-proudnými, tedy korporátními nebo veřejnoprávními, médii, nabízí se chápat takovou oblibu především jako výraz hloubky konceptuální, filosofické a duchovní, nouze. Váhavá, ale probouzející se lačnost, s jakou se zdejší společnost vrhá na to, co našim temnotám nabízí záchranné světlo, je pro naši dobu a náš – severoatlantický či středozemní – prostor charakteristická. Referovaná teorie bude ozřejměna na příkladu dvou konceptualizací postojů k problematice evropské integrace. Na pojmu euroskepticismu bude ilustrován dosah možného pole konceptuální moci. Na příkladu jeho obvyklé dualistické konceptualizace bude ilustrováno, jakým způsobem se může konceptuální moc uplatňovat, a vůči této převládající dualistické konceptualizaci bude navržena trojičná alternativa, která se ukáže v několika ohledech výhodnější.

Konceptuální moc

Pro rychlý vstup do tématu uvádím níže přehled šesti úrovní (tzv. priorit, tj. zobecněných prostředkú řízení), na nichž je možno bojovat, jak ho předkládá kolektiv autorů DVTŘ.[18]

  1. priorita, konceptuální – světonázorová, meta-ideologická („cesty uplatnění“ jsou zde „nejbazálnější“ – jádro spočívá ve výchově a vzdělávání)
  2. priorita, chronologická (historické rámce a filosofie dějin)
  3. priorita, faktologická – informační („věrouky religiózních kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech odvětví vědy“, zde hraje roli propaganda, desinformace)
  4. priorita, ekonomická (dluhová ekonomika, institut úročeného úvěru, systém centrálních bank, krypto-měny)
  5. priorita, prostředky nepřímé likvidace – biologická (alkoholismus, tabakismus, chyby stravování, nesprávné diagnózy, nesprávné lékařské postupy, psychologická válka, degradace intelektu, rozklad rodiny)
  6. priorita, prostředky přímé likvidace

Konceptuální moc se v této hierarchizaci uplatňuje na nejvyšší úrovni řízení, protože všechny ostatní – chronologická úroveň zbraní historického poznání, faktologická úroveň informační války, úroveň ekonomické války různých sankcí atd., biologická úroveň zbraní genocidy, i „konvenčně vojenská“ úroveň ničivých zbraní – jsou jí metodologicky podřazeny: Tvůrci světových názorů a konceptuálních rámců určují chápání historického vývoje; v jeho kontextu získávají význam fakta; ta zakládají ekonomické vztahy, v jejichž mezích se rozvíjí biologický potenciál obyvatelstva; a ten podmiňuje schopnost jeho bojového nasazení. Nástroje nejvyšší úrovně řízení jsou nejradikálnější a nejpomalejší, zbraně nejnižší úrovně působí bezprostředně, ale šíře, hloubka a trvání jejich efektu je nejmenší.

Moc (vládnutí) chápe ruský kolektiv jako „v praxi realizovanou schopnost subjektu k sociálnímu řízení, jehož výsledkem je dosaženo realizace subjektem vytyčených cílů.“[19] Konceptuální moc definuje DVTŘ jako „nejvyšší všeobjímající úroveň sociálního řízení, založené na jediném chápání obecného chodu civilizačního rozvoje v rámcích zadaných (reálnými – pozn. autora) mravními hodnotami. Jsou na ní orientovány zákonodárná, výkonná a soudní moc. Termín „konceptuální moc“ v sobě (podle DVTŘ – vložil autor) obsahuje dva smysly: zaprvé, je to osobní moc lidí, kteří jsou schopni vypracovat koncepci organizace života společnosti a realizovat ji v reálném procesu samořízení společnosti; za druhé, je to moc koncepce nad společností, nepodmíněná osobnostmi konkrétních lidí.“[20]  Dvojznačnost vymezení vyplývá z holistické perspektivy, kterou je teorie ruského kolektivu vedena: samořízená společnost vládne sama sobě prostřednictvím koncepce života, která je vytvářena a realizována konkrétními lidmi. Konceptuální mocí se přitom nerozumí moc vědění jako takového, ale řízení té roviny nebo oblasti vědění, která je ostatnímu vědění hierarchicky nadřazena.

Výraz „konceptuální moc“ není pochopen, pokud je mu rozuměno ve smyslu moci informací, ani když se zaměňuje s mocí nebo efektem psychologických operací. Informační válka je konceptuální válce hierarchicky podřazena, protože určitým informacím rozumíme na základě určité koncepce a jen celé a velice rozsáhlé nové informační pole nás může přesvědčit o tom, že bychom svou koncepci měli změnit. Dostatečně obecná teorie řízení je v tomto bodě ve shodě s výše zmíněnou teorií Thomase Kuhna, která mluví o tom, že je třeba velkého počtu pozorovaných anomálií, tedy paradoxních – do systému přijaté koncepce nezapadajících, nicméně evidentních faktů – dříve než dojde k vážnému zpochybnění přijatého paradigmatu, aby bylo možné jeho nahrazení novým.

Uplatnění konceptuální moci se nepřekrývá ani s tím, co bývá nazýváno psychologickými operacemi nebo psychologickou válkou. Různé formy psychologické manipulace pro prosazení mocenských cílů známe již od starověku, přestože termíny vznikly až v první polovině minulého století. Centrum psychologických operací má i Česká armáda,[21] a to svůj předmět definuje jako „plánované a cílevědomé psychologické působení na cílové skupiny, prováděné v době míru, za stavu vnějšího ohrožení státu a v době války, zaměřené na cílové skupiny k ovlivnění jejich postojů a chování, pro dosažení politických a vojenských cílů stanovených představiteli státu a Armády České Republiky“.[22] Takové působení je představitelné na mnoha úrovních a nepochybně probíhá v podstatě nepřetržitě například na úrovni ekonomické, pokud je například manipulována poptávka po určitém produktu za účelem určitého politického cíle. Konceptuální moc je ale nástrojem a předmětem jen těch nejvyšších forem psychologické manipulace, které se zaměřují na zmíněné světonázorové, náboženské nebo paradigmatické předpoklady. Bylo by ji možno nazvat také mocí duchovna nebo snad magií slov.

Konceptuální moc tedy spočívá v utváření základu myšlení svého nebo ostatních. Jako moc tvoření slovem, alchymie slov, „musí“ být „chráněna“. DVTŘ uvádí: „Konceptualna moc sa realizuje v davo-´elitarnych´ socialnych systemoch na zaklade zasväteni, z vačšej časti klanovo-uzamknuto. Na rozpracovanie a použitie zodpovedajuceho terminologickeho aparatu je v kolektivnom podvedomi vyššich „elitarnych“ skupin uvaleny zakaz.“[23] Nastíněná teorie o šesti úrovních sociálního řízení a postavení informačně-mediální moci v rámci představeného hierarchického konceptu pomáhá pochopit, v jakém smyslu jsme ve válce a v jakém třetí světové válce. Válka v oblasti konceptuální moci nikdy nepřestává, protože svobodu myšlení nelze omezit. Různá intenzita boje je typická spíše pro nižší úrovně řízení. Představení DVTŘ by nebylo úplné, kdybych neupozornil na náboženské založení celé teorie, které má určitou přírodní nebo panteistickou povahu. Tomuto založení odpovídá i úvodní autorská poznámka, kterou jsou opatřeny všechny výstupy produkce „vnitřního prediktoru“: „Publikované dokumenty sú vlastníctvom Ruskej kultúry a preto vo vzťahu k nim nikto nedisponuje osobnými autorským právami. V prípade privlastnenia si autorských práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež v podobe nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať aj za komerčným učelom. Ten, kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, pri ich fragmentálnom (čiastočnom) citovaní, alebo pri odkazoch na ne, berie na seba osobnú zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu, meniaceho zmysel následných materiálov jako celku má šancu naraziť na „mystické“ pôsobenie mimo právneho rámca.“[24] Konceptuální moc sice v jistém smyslu patří všem, neboť ji není možno institucionalizovat (protože přístup k ní má každý natolik, nakolik porozumí základům fungování svého myšlení), avšak z povahy věci jsou jejími držiteli především filosofové, přestože tak často bývají nejužitečnějšími z idiotů.[25]

Pojem euroskepticismu

Konkrétní uplatnění konceptuální moci může být dobře ilustrováno na pojmu euroskepticismu. Klasické a drtivě převažující paradigma západního politického a politicko-filosofického diskursu nevystupuje z převládajícího dualistického schématu západního, euroatlantického myšlení. Politické strany bývají standardně klasifikovány jako eurofilní – pokud věří základním myšlenkám evropské integrace, anebo eurofobní – pokud některou z idejí evropské integrace kritizují. Eurofilní postoj bývá nazýván také eurooptimismem nebo europozitivismem; protikladný eurofobní pak europesimismem, euronegativismem nebo euroskepticismem.[26] Jednoduché dualistické rozčlenění bývá někdy dále precizováno na členění čtverné rozlišením umírněné a radikální varianty. V tom duchu například Paul Taggart[27] člení euroskepticismus na měkký a tvrdý. Obvyklý přístup se však omezuje na použití kritéria, zda strana podporuje všechny základní myšlenky evropské integrace. Je-li tomu tak, bývá strana označována jako eurofilní, není-li tomu tak (nejčastěji se objevuje neochota k ústupkům v oblasti omezení suverenity),[28] je označena za eurofobní.[29]

Filosoficky poučený anebo zdravým rozumem nadaný člověk přitom snadno nahlíží, že dualistické uchopení pozic, jež mohou být vůči otázce EU zaujímány, je liché. Ve skutečnosti pospolu stojí tři základní pozice: ta, která unii podporuje, ta, která ji odmítá, a ta, která ani jedno z předchozích stanovisek nezaujímá, protože váhá, vzdává se úsudku nebo je zvědavá na to, jak by to mohlo být. Toto třetí stanovisko je také ve shodě s etymologií výrazu skepticismus, neboť starořecké sloveso skeptesthai znamená dívat se, posuzovat, odrážet nebo zrcadlit – nikoli odmítat, bát se nebo nenávidět. Starořecké přídavné jméno skeptikos znamená zkoumavý, tázavý, což jsou vlastnosti, které filosofie i zdravý rozum obvykle respektuje. Proč mají potom (euro)skeptici tak špatnou pověst? Skepticismus je někdy – v lidovém užití tohoto termínu, ale i v běžných mediích – chápán jako negativismus, zásadové odmítání všeho a čehokoli. U historických proponentů skeptické filosofie tomu tak ale zdaleka není – alespoň u těch slavných jako byli antičtí pyrrhonici nebo David Hume. Odmítání – například poznatelnosti nějakých spekulativních poznatků (nesmrtelnost duše, pravé dobro atp.) – bylo zmíněnými filosofy chápáno jako dogma (starořecké dogma má český ekvivalent tvrzení, názor) a skeptici byli velmi hrdi na to, že nejsou dogmatiky, tedy zastánci určitých (předem daných) tvrzení, proponenti určitých názorových stanovisek. Jako dogmatismus antičtí skeptici označovali nejen pozitivní přístup ke zkoumané problematice, ale každý hotový názor (dogma), tedy i takový, že určitá oblast otázek je nepoznatelnou nebo nediskutovatelná.[30]

Dualistický primitivismus, na němž je založena aktuálně populární konceptualizace euro-unijních pozic, nutně vede k boji, z něhož není uniku, musí být setrvalý, a tak oslabuje své proponenty, aniž by jim jakkoli prospíval. Jak říká Manu, „nic nového pod sluncem“, neboť již Římané věděli, jak snadno panují, když své poddané rozštěpí. Pojmová trojice naproti tomu umožňuje syntézu, kompromis a kooperaci, tedy potenciálně posílení všech zúčastněných. Lze si přeci představit, že by se eurooptimisté, europesimisté i euroskeptici shodli na tom, že bude nejlépe uspořádat referendum, v němž se otázka vyřeší, a tak se jí nebude třeba permanentně vyčerpávat.

Stávající dualistické pojetí euro-unijních pozic je tedy výhodné pro stávající držitele moci, zatímco je nevýhodné pro ty, kterým by bylo třeba posílit, aby se jim nějaké moci dostalo. Dualismus, nikoli snad reálný, žitý, ale pragmatický, sugerovaný, tak můžeme přiřadit konzervativismu, nikoli radikálnímu, tedy takovému, který by usiloval o obnovení dávných tradic, nýbrž relativnímu, tedy usilujícímu o konzervaci momentálního stavu. Trojičná klasifikace je naproti tomu v radikálním smyslu pokroková, tedy umožňuje překonávání nedostatků stávajícího stavu, zatímco relativní pokrokářství, tedy takové, které usiluje o jakoukoli novost, jen aby bylo něco nového, eliminuje.

Závěr

Článek představil pojem konceptuální moci, jak je užíván v tzv. dostatečně všeobecné teorii řízení. Bylo předvedeno, že příklad pole možného užití konceptuální moci není těžké najít. Na příkladu pojmu euroskepticismu byl ukázán dualistický charakter obvyklé výchozí konceptualizace, s níž je k otázce možných postojů k problematice evropské integrace přistupováno. Předložená alternativní konceptualizace, jež byla charakterizována jako trojičná, ilustrovala, jak navzdory mnohým výhodám nemusí být určitá konceptualizace rozšířena, pokud nevyhovuje tomu, co by se dalo zkusmo označit jako „konceptuální poptávka“.

Má-li se občan ve společnosti, kde je uplatňována určitá moc, zodpovědně podílet na politickém i jiném rozhodování, je třeba, aby existenci této moci chápal v obecných obrysech i v konkrétních aplikacích. Na rozdíl od jiných typů moci – např. prostředků přímé likvidace -, které se uplatňují na jiných úrovních sociálního řízení, specifikem konceptuální moci je to, že je uplatňována stále. Řečeno slovy ruského autorského kolektivu: „ každý v míře svého pochopení pracuje na sebe, a v míře nepochopení – na toho, kdo chápe více.“[31] Konceptuální poptávka – relativní snadnost přijímání určitého typu konceptu – tedy sice může být v určité míře implementována, současně nicméně platí, že má-li se ona poptávka prosadit, implementována být, takříkajíc, musí.

Literatura a další zdroje

103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928.

Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002.

Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003.

Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.

Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

Empiricus, S., Outlines of Scepticism, Cambridge 2000.

Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002.

Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006.

Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017.

Jefimov, V. A., Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/.

Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

Přísloví, in: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon (včetně deuterokanonických knih), Česká biblická společnost 1993.

Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. a Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.

Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia. Konsenzualne materialy naučneho kurzu Fakulty praktickej matematiky – procesov riadenia Sankt Peterburgskej štatnej univerzity (1997 – 2003) Vydanie s upresneniami z r. 2004, 2011, Sankt Peterburg 2011.

Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež: Mocný hrad Ruska 2004.

[1] Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh 1997.

[2] Srv. Capra, F., Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura, Praha: DharmaGaia 2002; Capra, F., Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Praha: DharmaGaia 2003; Capra, F., Tkáň života – Nová syntéza mysli a hmoty, Praha: DharmaGaia 2004.)

[3] Carmichael, D., The conceptual power of control systems theory in engineering practice, in: Civil Engineering and Environmental Systems, 2013, 30 (3-4), s. 231-242.

[4] Sharif, R., Opposing forms of Power Through a University Student Labor Union´s Advocacy for Its Student Members, in: Yoon, B. A Sharif, R. (Eds.). Critical Literacy Practice. Applications of Critical Theory in Diverse Settings, Singapore: Springer Singapore 2015, s. 165-178.

[5] Kiyoshi, M., Kosoryoku no ronri, Tokio 1946.

[6] Srv. Valach, M., Ontologické předpoklady totalitních etických koncepcí: současný význam, in: Konec ontologie? Brno: FF MU v Brně 1993, s. 91-95.

[7] Srv. Polák, J., Texty o přímé demokracii, Krásná Lípa: Marek Belza 2013.

[8] Srv. Sapík, M., Politická filosofie v kontextu gnoseologie, in: Sociosphera, 2014, online, URL: http://sociosphera.com/publication/conference/2014/288/politick_filosofie_v_kontextu_gnoseologie/

[9] Foucault, M., Je třeba bránit společnost, Praha: Filosofia 2006, s. 36.

[10] Foucault, M., Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha: Dauphin 2000.

[11] Foucault, M., Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové 2002, s. 272.

[12] Přísloví 24:5, In: Bible 1993.

[13] Srv. Platón, Ústava, Praha: Svoboda 1993.

[14] Tato fráze (scientia potestas est) bývá spojována s filosofem a politikem Francisem Baconem. U Bacona se nachází v jeho raných Meditationes Sacrae (1597), vztahuje se nicméně k vlastnostem Boha. V Baconově díle nacházíme nicméně mnohé parafráze tohoto výchozího „postřehu“, použitého již v antropologickém smyslu, např.: „Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje (vytvoření, zmocnění se – H. T.) účinku.“ (Bacon, F. 1974. Nové organon. Praha: Svoboda, s. 79). Varianta „scientia potentia est“ se objevuje poprvé v roce 1668 v díle Baconova někdejšího sekretáře Thomase Hobbbese Leviathan (Hobbes, T., Leviathan, sive de materia, forma, et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis, in: T. Hobbes a W. Molesworth, Opera philosophica quae latine scripsit omnia, in unum corpus nunc primum collecta studio et labore Gulielmi Molesworth, vol. 3, London: J. Bohn 1841, s. 69). Nejstarší doložené užití spojení „vědění je moc“ nacházíme u Imáma Aliho Bin Abi žijícího v 7. stol. po K.: „Vědění je moc a může zprostředkovat poslušnost. Člověk poznání si může během života lidi podmanit a vést je a po smrti je oceňován a oplakáván. Pamatuj, že vědění vládne a bohatství je ovládaným.“ (přeložil H. T. podle: Abi Talib, A. ibn., Nahjul Balagha (Peak of Eloquence). Sermons, Letters, and Sayings of Ameer al-Mu’mineen, the Commander of the Faithful, Saying 146, in: Dawoodi Bohras, 2017, online, URL: http://www.dawoodi-bohras.com/pdfs/Nahjul-Balagah-English.pdf). (Poznámka převzata z Tippelt, H., Otevřená pevnost. K filosofickým aspektům přímé demokracie, in: Central European Journal of Politics, 2017, 3 (1), s. 50–71.)

[15] Pro naše téma je zásadní práce Vnútorný prediktor ZSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011. Další materiály tohoto autorského kolektivu jsou v českém a slovenském jazyce dostupné na http://leva-net.webnode.cz/clanky-katalog/materialy-vp-sssr/.

[16] Nepřesvědčivé hypotéze o tom, že české „filosofické vědomí“, světonázor české společnosti, je ve významné míře formován ruskými tajnými službami, pojednávám v textu Jedenácté přikázání, černá filosofie a pravda mezi řádky, online, in: mezi břehy, URL:

https://tippelt.wordpress.com/2016/10/09/jedenacte-prikazani-cerna-filosofie-a-pravda-mezi-radky/

[17] Jedná se o debatní pořad, v němž populární ruský analytik mezinárodních vztahů odpovídá na dotazy diváků. S českými titulky online, URL:  http://leva-net.webnode.cz/videa2/v-pjakin/

[18] Vnútorný prediktor ZSSR, Voda mrtva. Оd “sociológie” k reči života (k sTrojeniu spoloCnosti), Kitež: Mocný hrad Ruska 2004, s. 76-7.

[19] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/

[20] Tamt.

[21] Jedná se o 103. centrum civilně vojenské spolupráce a psychologických operací v Olomouci.

[22] Srv.: Základní definice PSYOPS, in: 103cp.army.cz, web 103. centra civilně vojenské spolupráce a psychologických operací, online, URL: http://www.103cp.army.cz/

[23] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, Sankt Peterburg 2011, s. 179.

[24] Vnitřní prediktor SSSR, Dostatočne všeobecná teória riadenia, str. 1.

[25] Srv.: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je významným prvkem demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento skrytý mechanismus společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země. Jsme ovládáni, naše mysl jsou modelována, náš vkus formován, naše ideje jsou nám vnukány, a to povětšinou lidmi, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem je naše demokratická společnost organizována. Rozsáhlá množství lidských bytostí jsou nucena spolupracovat, mají-li spolu žít ve hladce fungující společnosti.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37)

„Skoro v každém ohledu našich životů, ať už ve sféře politiky nebo obchodu, v našem společenském chování nebo etickém smýšlení, jsme ovládání poměrně malým počtem jedinců… kteří rozumí mentálním procesům a společenským vzorcům mas. Jsou to oni, kdo tahá za nitky, které řídí mysl veřejnosti, kdo zapřahá prastaré společenské síly a kdo vynalézá nové způsoby, jak svázat a vést svět.“ (Bernays, E., Propaganda, Routledge 1928, s. 37–38)

„Demokracie, má-li být připravena na moderní vědeckou válku, nutně opouští svou demokratičnost. Na současnou válku není žádná země vskutku dobře připravena, pokud není ovládána tyranem, který stojí v čele výborně vycvičené a dokonale poslušné byrokracie.“ (Huxley, A., Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideals, New York: Routledge 2017, kap. Centralization and Decentralization)

[26] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, in: E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, roč. 24(1), s. 30–43.

[27] Taggart, P., A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party Systems, in: SEI Working Paper No. 59, 2002. Dostupné z www: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/wp56.pdf.

[28] Kopecky, P. a Mudde, C., The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration in East Central Europe, in: European Union Politics, 3/3, 2002, s. 297-326.

[29] Srv. Novotný, L. a Tippelt, H., Je třeba zkoumat Evropu? K filosofii euroskepticismu, E-LOGOS – Electronic Journal for Philosophy 2017, Vol. 24(1) 30–43.

[30] Empirikus, Sextus, Náčrt pyrrhónství, I, 1., Orig. Pyrrhoneioi hypotypéoseis. Vycházím z anglického překladu Empiricus, S., Outlines of Scepticism, přeložili J. Annas a J. Barnes, Cambridge 2000. Orig. text k dispozici ve vydání J. Mau (vyd.), Pyrroneion hypotyposeon, Sexti Empirici Opera, sv. 1, Lipsiae 1963. Dostupný také slovenský překlad S. Empiricus, Základy pyrrhonskej skepsy, přeložil J. Špaňár, Bratislava 1984.

[31] V.A.Jefimov, Ruský projekt globální transformace, online: Leva-Net, URL: http://leva-net.webnode.cz/products/globalni-transformace-rusky-projekt/