Koncepce dějin v pozitivistické filozofii

Lucjan Klimsza

Department of Civic Education Fráni Šrámka 3, Ostrava-Mariánské Hory, 709 00, Czech Republic. Tel: 00420 597 092 602, email: lucjan.klimsza@osu.cz

Shrnutí

Francis Fukuyama se ve svém díle z roku 1992 The End of History and the Last Man snažil dokázat, že všeobecné dějiny lidstva nejsou totožné s dějinami vesmíru. Na rozdíl od vesmíru, jenž má své zákony, podle kterých se vesmír vyvíjí a na jejichž základě lze hovořit o dějinnách vesmíru, dějiny lidstva takto popsat nelze. Existuje celá řada teoretických východisek, které se snaží najít všeobecné schéma v rozvoji lidských společností (Fukuyama, 1992). Fukuyama zároveň také ohlásil konec dějin – nebo lépe řečeno –  konec jednoho schématu rozvoje západní společnosti. Předkládaná studie se snaží analyzovat jiné myšlenkové schéma, které by bylo schopno postihnout rozvoj lidské společnosti. Cílem analýzy se stala pozitivistická filozofie Augusta Comteho.

Summary

The concept of history in positivist philosophy.“ Francis Fukuyama, in The End of History and the Last Man, his work from 1992, sought to prove that the universal history of mankind was not identical to the history of the universe. Unlike the universe, which has its laws, according to which the universe evolves and on the basis of which it is possible to speak of the history of the universe, the history of mankind can not be described as such. There are a number of theoretical backgrounds that seek to find a general scheme in the development of human societies (Fukuyama, 1992). Fukuyama also announced the end of history – or rather, the end of one developmental scheme of Western society. The present study attempts to analyze another thought scheme that would be able to capture the development of human society. The aim of the analysis was the positivist philosophy of August Comte.


Úvod

Únos Európy je mytickým dílem, jehož doba vzniku není zcela jasná. Nejstarší známá verze se nachází v Homérově Iliadě. Prastaré dílo, jež nedá spát archeologům a historikům, klade počátky evropské civilizace na ostrov Krétu. Mýtický příběh dívky Európy, jež je unesena ze svého rodiště na Krétu, kde přivede na svět své děti Mínoá, Sarpédona a Rhadamantya, problematizuje existenci evropské civilizace coby svébytné kultury. Toto dílo je zároveň příkladem myšlení, které si uvědomuje nutnost vyjádřit in expresis verbis fenomén výskytu kultury, neboť předpokládá, že kultura dané civilizace není něčím samozřejmým. Pro svoji nesamozřejmost představuje tajemství a zároveň problém. Mytická narace Únos Európy je příkladem právě takového myšlení, které si staví za cíl vysvětlit vznik, legitimitu a budoucnost evropské kultury. Jakkoli není z pohledu filozofie a vědy dvacátého prvního století možné považovat mýtus  za legitimní prostředek k uchopení této problematiky, přesto je právě mýtická narace Únos Európy snahou o vysvětlení vzniku kultury a civilizace na evropském kontinentu vůbec.

Teprve se vznikem antické filozofie je možné na vznik evropské kultury pohlížet kriticky. Až filozofie provede kritické pokusy vysvětlit evropskou kulturu. První historicky doložitelný pokus filozofie o deskripci společnosti podnikl Hérakleitos z Efesu ve své knize Περι φυσεος, jež měla tři části a jedna z ní byla věnována politice. Žel, toto dílo se nám nedochovalo. Ale vědomí, že již v šestém století před Kristem existovala snaha o kritický pohled na společnost a kulturu v Evropě, je fascinující. O té doby již nebylo možné myslet jinak, nebylo možné ignorovat Herakleitův pokus a navrátit se zpět k mytologickému výkladu světa a společnosti. Přicházejí další, nejen filozofové, ale již historici, jako například Θεουκιδιδος. Filozofie přitom pracuje s kulturou jako s něčím nesamozřejmým. Nejen nesamozřejmým, nýbrž také vzácným a křehkým. Pracuje s vědomím, že se uspořádaný svět a kultura může zvrhnout ve svůj přesný opak. Lze jít ještě o krok dále a říci, že kultura může zcela zaniknout. A když zanikne jedna kultura, vzniká prostor pro kulturu novou. Dějiny se tak dostávají do cyklického navracení se téhož.  Takto nahlížel na kulturu Aristotelés.

Středověká společnost již pracovala s dějinami a s výkladem společnosti na zcela odlišné bázi. Přijala židovské pojetí času, který má svůj smysluplný počátek ve stvoření a zároveň spěje ke svému smysluplnému završení. V tomto případě hovoříme o lineárním plynutí dějin. Tím se dějiny vymykají nečekanému, vymykají se náhodnému a směřují pouze ke svému smysluplnému naplnění. Vznikají komplexní kroniky, jež nejen popisují společnost a její dějiny. Jsou zároveň pokusem o interpretaci světa.

K poměrně zásadnímu obratu, téměř k tragickému, dochází v novověké filozofii. Zvláště v osvícenství dochází k uchopení dějin, které používáme dodnes. Collingwood ve svém díle The Idea of History[1] tvrdí, že k zásadní změně nazírání na dějiny dochází v osvícenecké Francii.  Rozlišuje tři základní přístupy k dějinám:

  1. Osvícenecký.
  2. Idealistický.
  3. Pozitivistický.

Osvíceneckou myšlenku dějin vytvořil Voltaire. Historie byla součástí věd, přičemž se práce historika omezovala pouze na opakování toho, co bylo nalezeno ve starých knihách. Voltaire podle Collingwooda chápal historii jako vědeckou disciplínu, jako opakování toho, co bylo zaznamenáno. Radikálně nový přístup k dějinám přinesl G.W.F. Hegel. Koncepce dějin, jak ji popsal, se odlišuje od koncepce Voltaira v tom, že Hegel hledal a našel univerzální myšlenku dějin, jež mají svůj počátek, svůj průběh a také své vyvrcholení. Na dějiny již více nebylo možné nazírat jako na separované akty, byť i vědomé. Hegelova filozofie propojila dějiny do jednoho velikého systematického celku. Tohoto celku se zmocnil dále Karl Marx. Hegelovou koncepci ovšem radikálně přepracoval a z dějin učinil anonymní sílu, jíž museli být podřízeni jednotlivci, kteří v dějinách plní pouze jediné poslání. A to uskutečňovat slepě nutnost, kterou dějiny přinášejí.

Pozitivistická filozofie, která byla vytvořena Augustem Comtem zhruba v době Hegelovy smrti, představila dějiny poněkud jiným způsobem. Comte, Mill anebo Lotze hledají generální zákony, jež podmínily jednotlivé akty lidského rozumu,  které dále vedly k rozhodnutím a tím pádem k historickým změnám.

V předkládaném článku se snažíme uchopit ideu dějin filozofie v pozitivismu. Pozitivistická filozofie však není jednolitým směrem. Má svá vývojová stadia.  Zkusíme tedy postihnout rozdíly v porozumění dějinám filozofie v pozitivismu Augusta Comteho, empiriokriticismu Lotzeho a novopozitivistmu Bertranda Russella. Dalším aspektem, kterého si chceme všímat, je vliv takto pojatých dějin filozofie na Evropu.

Problém filozofické recepce dějin filozofie v pozitivistické filozofii

Filozofie by se nikdy neměla zabývat sama sebou. Pokud by to učinila, pak by za předmět svého myšlení považovala sebe sama.[2] Nabízela by se proto oprávněná otázka na pravdivost výroků a také soudů, které by tím způsobem získávaly tautologický význam. Význam filozofie spočívá především ve skutečnosti, že přísně odlišuje subjekt poznávající od objektu poznávaného. Ne jinak rozumí předmětu zkoumání pozitivistická filozofická tradice, která kategoricky odlišuje předmět zkoumání od zkoumajícího subjektu. Autorem tohoto předpokladu byl Auguste Comte, který napsal ve své knize Kurz pozitivní filozofie toto: “Je zaiste jasné, že lidský duch v dôsledku neodvratnej nevyhnutelnosti môže priamo pozorovať všetky javy okrem svoich vlastných.”[3] Rozdělení či spíše oddělení pozorujícího subjektu od pozorovaného objektu umožnilo znovu definovat úlohu kritického myšlení filozofie ve vztahu k vědám. Zároveň však dalo vzniknout problému kritické reflexe samotné filozofie. Jak uvažovat o filozofii a kriticky vybudovat její základy, když řečeno s Comtem: “Mysliace individuum sa nedá rozdelit na dve individua tak, aby jedno rozmýšľalo a druhé pritom pozorovalo premyšľani.”[4] Tím se zkomplikovala filozofie nebo zdůvodnění jejích samotných základů. Otázka totiž zní: je-li filozofie naukou, která zkoumá jiné nauky, jak může zkoumat sebe sama? Tato otázka získává na své naléhavosti také ve chvíli, kdy se filozofie zaměří na své vlastní dějiny. Jedním z možných přístupů k dějinám filozofie a dějinám myšlení vůbec je kritický náhled na dějiny z pozice jednotlivých filozofických škol a jejich představitelů. Můžeme se tedy zeptat takto: Jak rozuměl Auguste Comte dějinám, zvláště pak dějinám filozofie?

Výklad dějin dle Augusta Comteho

Auguste Comte zanechal nepřehlédnutelný odkaz, dílo, které přerůstá svým významem ne jeden, ale hned několik oborů lidské činnosti. Slovenský filozof a teolog Tomáš Pružinec klasifikoval dílo Augusta Comta jakožto dílo filozofické, dále sociologické, politické a také náboženské.[5] Ve všech těchto disciplínách uplatnil Auguste Comte svůj jedinečný pohled na dějiny lidského myšlení. Na poli filozofie je to zákon tří stadií, kterým Comte otevírá svůj spis Kurz pozitivní filozofie a kterým je zdůvodněna legitimita pozitivistické filozofie. Tomuto zákonu se budeme podrobně věnovat později. Předpokladem pozitivistické filozofie, jakožto třetího stadia, je pozorování. Comte píše: “Všeci vynikajúci duchovia od Baconových čias opakujú, že skutočné poznanie je iba to, ktoré sa zakláda na pozorovaných faktoch.”[6] Všechny disciplíny, o kterých referoval Tomáš Pružinec, jsou založeny na tomto předpokladu – vyjma jedné.

Náboženské myšlení v žádném případě s pozitivistickou filozofii nekoreluje. Anzenbacher odkazuje na definici pozitivistického přístupu Ernsta Laaseho, filozofa, který sám patřil mezi významné představitelé pozitivismu a jenž napsal: „Pozitivismus nemá žádný jiný základ než pozitivní fakta, tj. vnější a vnitřní vnímání.“[7] Pod pojmem pozitivní fakta rozuměl taková fakta, která jsou verifikovatelná čili empiricky ověřitelná. Přesto sehrálo náboženství v Comtově filozofii velice významnou roli. Dějiny vývoje myšlení lidstva, alespoň západní společnosti, by nebyly bez náboženství možné. Comte vychází z předpokladu náboženského myšlení jakožto prvního způsobu přemýšlení o světě. Z toho důvodu bylo prvním vývojovým stadiem stadium teologické. Comte takto vycházel z kritiky náboženství, především z kritiky teologického myšlení, aby se k náboženství opět vrátil. Tomáš Pružinec doslova tvrdí, že Comte z počátku odmítal náboženství, později však vypracoval svérázný náboženský systém, bez kterého není možné porozumět jeho filozofii jako celku.[8] Proč tedy náboženství? Comte tvrdil, že společnost potřebuje určitý vzor, ke kterému by měla jako celek směřovat.

Příkladem téměř ideální společnosti pro něj byla společnost středověká. František Sirovič ve svých Dějinách filozofie tvrdí, že Comte se ke středověké společnosti navrací nikoli náhodou. Spatřoval v ní ideál sociálního uspořádání.[9] Středověká filozofie byla založena na metafyzických spekulacích a Comtemu vadila její spekulativní povaha. Z toho důvodu píše, že měla nesprávnou filozofickou orientaci. Zde je potřeba dodat, že Comte nezpochybňoval pro spekulativní charakter pouze scholastickou filozofii, nýbrž také filozofii novověkou. Tedy alespoň její část. Pravděpodobně měl na mysli idealistickou filozofii. Comtova kritika filozofie vychází z interpretace jejích dějin filozofie. Tedy jednotlivých filozofických směrů, které dějinně vymezil a charakterizoval. Tato snaha vrcholí nakonec v jeho zájmu o filozofii a její vývoj definicí dějin lidstva a také dějin lidského myšlení. Tedy v zákonu tří stadií. Čím jsou tedy dějiny myšlení a jak je možné jim porozumět?

Dějiny jako progrese

Auguste Comte píše, že pozitivní filozofii lze pochopit pouze tehdy, když pochopíme celkový vývoj dějin.[10] K tomu dospěl na základě studia přírodních věd.[11]  Tak si uvědomil, že vývoj vesmíru a přírody má jasně definovaná stadia, která jsou empiricky ověřitelná, a tedy prostá jakýchkoli spekulací. Stejný předpoklad aplikoval na dějiny lidského myšlení. Studium dějin je možné potud, pokud budeme moci poznávat zákony, které dějiny utvářejí. [12] Dějiny tímto způsobem můžeme chápat jako určitý specifický systém, jenž je inteligibilní čili lidskému rozumu poznatelný.

Charakteristickým znakem tohoto systému je fakt, že se neustále vyvíjí. Tomáš Pružinec uvádí, že idea pokroku na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století nebyla v té době nikterak nová.[13] Novověké chápání pokroku, se kterým Comte pracoval, bylo podobné či snad totožné s ideou pokroku jakožto neustálého vývoje. Tomáš Pružinec nachází dobu vzniku ideje pokroku jakožto neustálého vývoje již na přelomu patnáctého a šestnáctého století.[14] I předcházející období, tedy scholastika, znalo ideu pokroku. Ovšem definovalo jej odlišným způsobem. Scholastika označovala slovem progressio časové přiblížení se Království Božímu. Novověká filozofie chápala ideu pokroku radikálně odlišně. Zejména se zde projevovala sekularizace, z počátku především v myšlení. Novověk tedy pracuje s novým pojetím pojmu progressio v kategoriích sekulárních. Vývoj člověka a státu byl definován v kategoriích neustálého pokroku. Tato idea pokroku v praxi představovala rozvoj věd, poznání, techniky a také politického přeuspořádání celé společnosti. Od chvílí, kdy vznikala novověká filozofie, vzniká s ní zcela nový druh víry, sekulární víry, v lepší budoucnost. Auguste Comte na novověkou víru v lepší budoucnost navázal.

Tato víra v pokrok měla podle Augusta Comteho nahradit víru v osobního Boha.[15] Prostředkem, jenž měl tuto víru v pokrok zprostředkovat, byla věda. Proč však věda? Jak teologie, tak metafyzika znaly termín budoucnost člověka i lidstva a pracovaly s ním. Dokonce náboženské systémy, které předcházely křesťanství, se snažily budoucnost poznat, odhalit ji a také ovlivnit. Používaly k tomu magii, pomocí které se snažily budoucnost poznat i ovlivnit. Křesťanství pracovalo s pojmem eschatologická budoucnost světa, což znamenalo budoucnost konce světa, která je poodhalena v symbolické řeči novozákonní knihy Zjevení sv. Jana. Novověká filozofie, především pozitivistická, začala pracovat s jiným nástrojem – s vědou. Věda totiž, na rozdíl od magie a náboženských představ, může učinit svět předvídatelným na základě poznání neměnných zákonů přírody.

Věda má takto jediný úkol, má vést ke konání. Comte tuto skutečnost vyjádřil ve svém Kurzu pozitivní filozofie, když napsal: “Od vědy k předvídání, od předvídání ke konání.”[16]. Pro svou pozitivní filozofii musel vytvořit smysluplné pojetí vědy. Pokud chtěl učinit předvídatelnou nejenom přírodu ale i společnost, musel stanovit nové pojetí dějin a dějinného vývoje. A právě proto předložil nové pojetí dějin, jakožto vědeckého pokroku. Je však potřebné říci, že takto definované dějiny není možné chápat jako samoúčelné. Jinak vyjádřeno, smyslem vývoje dějin není vývoj dějin. Smyslem dějin je neustála progrese, tedy vývoj, jenž má v konečném důsledku sloužit lidstvu tak, že učiní společnost a její vývoj předvídatelnými. Comte tvrdil, že budoucnost je možné předvídat na základě poznání minulosti. Tento způsob myšlení nazýváme retrográdním přístupem k dějinám.[17] Na tuto retrográdní tradici Comte plodně navázal. Výsledkem Comtova úsilí je objevení zákona třech stádií.[18] Tato tři stádia jsou velice dobře známa:

  • teologické,
  • metafyzické,
  • pozitivní.

Toto poslední stádium je filozofickým základem rozvoje všech věd, řemesel a umění, které mají být jeho nejužitečnějším výsledkem.[19] Zde se ovšem setkáváme s otázkou, jak se v dějinách rozvíjely filozofie a vědy.

Dva způsoby interpretace dějin filozofie

Cesty, jež vedou k poznání a porozumění dějinám filozofie a věd, mohou být různé. Výsledek interpretace záleží na zvoleném předpokladu, podle kterého k dějinám přistupujeme. Auguste Comte navrhuje dva základní přístupy, jež umožňují poznání dějin vývoje filozofie:[20]

  1. Historický.
  2. Dogmatický.

Dějiny filozofie můžeme vykládat historizujícím způsobem.[21] Tím Comte rozuměl chronologický výklad dějin, který umožňuje třídit poznatky postupně podle toho, co bylo dříve a co bylo později. Dějiny chápeme lineárním způsobem a veškeré poznatky zasazujeme chronologicky podle doby vzniku.

Druhý způsob, jak zaznamenávat vývoj dějin filozofie, je dogmatický.[22] Takové pojmenování navrhuje Comte. Je však potřebné říci, že slovo dogmatický nebylo zvoleno šťastně. Pokud totiž pod pojmem dogma rozumíme neměnnou pravdu, pak definicím či normativním soudům budeme muset rozumět jako neměnným pravdám. Víme však, že mnohé definice a poučky, jež platily několik staletí, byly v důsledku rozvoje věd buď zcela zpochybněny, nebo byly korigovány. Dnes bychom spíše použili slovo systematický. Nicméně pro zachování dobového diskurzu budeme používat původní Comtovo pojmenování. Dogmatickým způsobem Comte chápal takovou interpretaci dějin filozofie, která nehledí na chronologii, nýbrž na samotné poznatky, a třídí je podle systému myšlenek.  Z něj se pak snaží vytvořit jeden veliký systém věd.  Jde o systematické utřídění filozofických témat do jednoho celku. Cílem je spíše podat poznatky, které filozofie vytvořila nežli podat chronologii vzniku.

Comte si je vědom, že oba přístupy dějiny filozofie redukují.[23]  Zatímco historizující přístup vykládá souvislosti mezi jednotlivými etapami vývoje filozofie, dogmatický přístup zohledňuje praktické použití jednotlivých znalostí pro praktický život nebo pro aplikované vědy. Nezamítá však historizující přístup, naopak, jak jsme již ukázali v předcházející kapitole, retrográdní přístup mu byl velice blízký. Znalost chronologického vývoje filozofie a věd považoval za zcela zásadní pro budoucí rozvoj těchto disciplín. Bez znalosti chronologického vývoje, tvrdil, není vůbec možné porozumět dogmatickému systému věd. Comte doslova tvrdí toto: “Sme teda presvedčení, že znalosť histórie vied má obrovský význam. Dokonca si myslím, že človek nepozná úplne tú-ktorú vedu, keď nepozná jej históriu.”[24] Znalost dějin, tedy postupného lineárního vývoj filozofie, je základním předpokladem systematického používání znalostí. Poznání dějin filozofie, ať už z pohledu historického, či dogmatického, není podle Comta samoúčelné.

Samotným smyslem poznání dějin filozofie je obeznámit posluchače v poměrně krátkém čase s vývojem filozofie a jejími systematickými poznatky, které byly vytvořeny v průběhu mnoha staletí. Comte doslova píše “který v průběhů staletí dosáhlo značný počet géniů”[25]. Dogmatický způsob Comte ve vzdělávání dokonce mírně upřednostňoval, a to z toho důvodu, že seznamuje se samotnými závěry, ke kterým filozofie dospěla, nikoli s vývojovými etapami.  Je však potřebné říci, že oba tyto přístupy k dějinám filozofie se navzájem doplňují a jeden se bez druhého neobejde.

Závěr

Pozitivistická filozofie pracovala především v prvním vývojovém stadiu s koncepcí dějin, kterou vytvořil Auguste Comte. Tuto koncepci lze charakterizovat následujícím způsobem. Dějiny se nevyvíjejí ani náhodným způsobem, ani skokově. Vyvíjejí se chronologickým způsobem a postupně. To znamená, že každému vývojovému stadiu dějin a dějin filozofie předcházela stádia, která jsou nutnou vývojovou podmínkou daného vývojového stádia. Comte vycházel z retrográdní tradice, která zdůrazňuje význam minulosti k předvídání budoucnosti. K tomu je možné dospět tím způsobem, že nejdříve se snažíme o porozumění zákonům, které utvářely minulost. Aplikacemi těchto zákonů na budoucnost můžeme tuto budoucnost podle Comta učinit předvídatelnou. Zároveň retrográdní tradice poukazuje na fakt, že existují podobnosti ve vývoji dějin filozofie.

Z předchozího je možné vyvodit tyto závěry:

  1. Dějiny jsou neustálou progresí.
  2. Lidské myšlení, tedy dějiny filozofie, se vyvíjí postupně.
  3. Lidské myšlení, tedy dějiny filozofie, se vyvíjí tak, že mezi jednotlivými stupni existují podobnosti.

Comtova koncepce dějin je optimistická. Vyjadřuje pozitivistickou víru v pokrok lidského rozumu a pozitivistický rozvoj celé lidské společnosti.

Literatura:

ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. ISBN 80-04-26038-1.

COLLINGWOOD, G. Robin. The Idea of History. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-285306-6.

COMTE, Auguste. Kurz pozitívnej filozofie. In.: HRUŠOVSKÝ, Igor, ZIGO, Milan. Antológia z diel filozofov. Pozitivismus, voluntarismus, novokantovstvo. S. 7 až 110. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatury, 1967.

PRUŽINEC, Tomáš. Filozofický rozmer “Ľudstva” v myslení Augusta Comta. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2008. ISBN 978-80-8094-462-9.

SIROVIČ, František. Dejiny filozofie. Pozitivismus, neoscholasticizmus. Bratislava: Teologický inštitút sv. Alojza Spoločnosti Ježíšovej na Slovensku, 1994.

[1] “The name “philosophy of history”was invented in the eighteenth century by Voltaire, who meant by it no more than critical or scientific history, a type of historical thinking in which the historian made up his mind for himself instead of repeating whatever stories he found in old books. The same name was used by Hegel and other writers at the end of the eighteent century. But they gave it a different sense and regarded it as meaning simply universal or world history. A third use of the phrase is found in several nineteenth-century pozitivists for whom the philosophy of history was the discovery of general laws governing the course of the events which it was history’s business to recount.” COLLINGWOOD, R.G. The Idea of History. s.25.

[2] “Philosophy is never concerned with thought by itself. It is always concerned with its relation to its object and is therefore concerned with the object just as much as with the thought. COLLINGWOOD, R.G. The Idea of History.

[3] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 52.

[4] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 53.

[5] PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 12.

[6] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo, s. 42.

[7] ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie, s. 54.

[8] “Spočiatku sa staval proti akémukoľvek náboženskému systému. V neskoršom období však nielenže neodmietol blízky a potrebný vzťah nábožensva a spoločnosti, ale vypracoval i svojský náboženský systém.” PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 18.

[9] “Stredovek mal správný prístup k sociálnej organizácii, avšak mal zlú filozofickú orintáciu.” SIROVIČ, F. Dejiny filozofie. Pozitivismus, novoscholasticizmus, s. 5n.

[10] “Abysme si náležite vysvetlili skutečnú podstatu a vlastnú povahu pozitivnej filozofie, je nevyhnutné si najprv všeobecne všimnúť postupný vývin ĺudského ducha, ako sa nám javí vcelku, lebo akúkolvek koncepciu možno dobre poznať iba na základe jej histórie.” COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie, s. 39. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 39.

[11] PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 27.

[12] “Študium príčin a konečností univerza je nahradené štúdiom zákonov, teda štúdiom nemenných vzťahov postupnosti a podobnosti medzi javmi.” PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 28.

[13] PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 29.

[14] “S témou pokroku, ktorá sa sklbila s témou sebauvedomovania, sa špecificky stretáváme už v XV. a XVI. storočí, v prostredí malomeštiactva a potom v humanizme. V tomto období sa pod pokrokom rozumelo iba zlepšovanie, a teda vývoj k lepšiemu.” PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 29.

[15] PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comte, s. 31.

[16] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo, s. 63.

[17] “Odpoveď sa nachádza práve v pochopení retrográdnej tradície, ktorej spôsob myslenia si Comte osvojil. Comtovo myslenie bolo touto tradíciou ovplyvnené v tom, že si zaumienil pripraviť budúcnost v mene minulosti. Retrográdna škola v zásade predstavovala úctu k minulosti, k dejinám ako takým a zvýrazňovala myšlenku kontinuity, ktorá zabezpečuje poriadok. Comte teda nedosudzoval minulosť, ona totiž znamenala dôležitý článok vo vyvoji myslenia, avšak na rozdiel od retrográdnej teórie mala smerovať k pozitivizmu. … U Comta sa rozvinulo dejinné nazeranie. Filozofov totiž chápal ako súčasť filozofického hľadania. o ktorom si zanovito myslel, že ho završil v pozitivizme.” PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 37.

[18] Tomáš Pružinec v této souvislosti uvádí, že Comte objev těchto stadií přirovnal k objevům na poli fyziky, které uskutečnil Isaac Newton objevem gravitačního zákona. Porovnej: PRUŽINEC, T. Filozofický rozmer ľudstva v myslení Augusta Comta, s. 28.

[19] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo, s. 66.

[20] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo, s. 69.

[21] “Prvým spôsobom vykladáme poznatky postupne v tom istom poradí, v ktorom ich ľudský duch skutočne získaval, kráčajúc pritom, pokiaľ sa len dá, tými istými cestami.” COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 69.

[22] “Druhým spôsobom podávame systém myšlienok tak, ako by si ho dnes mohl vybudovať jediný človek , ktorý by sa, stojac na náležitom stanovisku a zásobený dostatočnými vedomosťami, zaoberal snahami o vytvorenie určitej vedy v jej celku.” COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 69.

[23] Ibid. s. 69.

[24] COMTE, A. Kurz pozitívnej filozofie. In. HRUŠOVSKÝ, I., ZIGO, M. Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus, voluntarizmus, novokantovstvo. s. 71.

[25] Ibid. s. 70.

 

Reklamy