Problematika sebevraždy z pozice J. G. Herdera

Bc. Adam Vostárek

Faculty of Humanities, Charles University, Department of General Anthropology
E-mail: adamvost@email.cz


Představení myslitele

Jelikož se zabývám autorem méně známým, rozhodl jsem se na úvod svého příspěvku nejprve zmínit několik historických faktů, které, jak se domnívám, pomohou čtenáři se lépe zorientovat. Johann Gottfried von Herder se narodil roku 1744 a umřel 1803. Byl to jeden z oblíbených (tedy alespoň po nějakou dobu) žáků Imanuela Kanta, se kterým se na sklonku 18. století spolupodílel na pořádání tzv. antropologických kurzů. Díky tomu byl často pokládán za tzv. praotce antropologie. Nutno říci, že s Kantem se nakonec rozkmotřil. Jeho učitel vždy zastával stanovisko, že by se antropologie jako nová věda měla podřídit primátu filozofie, což ovšem nebyl postoj našeho autora. Dále je Herder znám hlavně pro svou teorii jazyka, která je pro jeho dílo naprosto stěžejní a na kterou navazoval Wilhelm von Humboldt. No a na konec musím také zmínit jeho neméně důležité teorie národa hojně citované nejen mezi českými obrozenci.

Dále je nutno říci, že zde budu vycházet především z jeho stěžejního díla Vývoj lidskosti. Pojem sebevraždy je v této knize zmíněn ovšem jen párkrát. Tím chci říct, že pro Herdera samotného není sebevražda úplně zajímavým tématem. Nalezl jsem však, myslím, v jeho myšlení argumenty, které mi umožní ukázat čtenáři, jak tento autor uvažuje a to právě na problematice sebevraždy. Zaměřil jsem se tedy proto pouze a hlavně na dílo Vývoj lidskosti.

Ovšem musíme začít od začátku a pokud vůbec chceme nějak uvažovat s Herderem, musíme nejprve pochopit, jakým způsobem by k řešení takového problému jako je sebevražda přistupoval.

Dva přístupy

U Herdera se pohybujeme mezi dvěma perspektivami. Zaprvé se jedná o perspektivu celku a za druhé o perspektivu části. Nutno říci, že část má v Herderově myšlení stejnou váhu jako celek.

„Pro přirozenost, která si všude vystačí sama, má zrnko prachu stejnou hodnotu jako nezměrný celek.[1]

Jinými slovy první přístup není možný bez druhého a obráceně. U prvního se nám problematika sebevraždy konstituuje jako jakýsi všeobecně lidský fenomén, u druhého bychom k sebevraždě přistupovali jako ke konkrétnímu lidskému aktu.

Já budu skrze právě tyto dva přístupy také pracovat. Stejně jako Herder začnu z pozice celku a budu pokračovat směrem k partikularitě. Celkem je zde myšleno, že podrobuji problematiku takové optice, která jaksi vyjevuje ona „věčná pouta“, zákony, které jsou slovy Herdera věčné. Částí zase optika vyjevující partikulární situaci.

Sebevražda

Každá živá bytost se raduje ze života; neptá se a nespekuluje o tom, proč jest? Existence jest jí účelem a jejím účelem je bytí. Žádný divoch nespáchal sebevraždu právě tak, jako se nezabíjí zvíře; rozplozuje se, aniž ví, proč tak činí, a podrobuje se i pod tlakem nejdrsnějšího podnebí vší práci a námaze, jen aby mohl být živ.[2]

Toto je naše startovní pozice. Možnost sebevraždy je věc výhradně lidská. Chcete-li tady argumentovat lumíky skákajícími v zástupech z útesu nebo labutí s její sebevražednou tendencí, musím podotknout, že v Herderových očích se zde jedná o naprosto odlišný akt než u člověka.

Máme tu tedy sebevraždu jako výhradně lidský fenomén. A já se tážu, co to vlastně je za fenomén. Dle Herdera je totiž člověk kvalitativně nejvyšší bytostí na zemi. Bytostí, která se jaksi vzpřímila mezi všemi ostatními zvířaty a jala se stávati lidskou. Člověk je zde opravdu jakýmsi spojovatelem dvou světů, je to tvor, který přestal být zvířetem, ale ještě plně nedovršil ani své lidství. Je bytostí, která je zároveň jedním rodem a zároveň rozmanitostí individualit. Vše, co se nachází na této planetě z této perspektivy slouží člověku k nalezení jeho lidství. Je tedy z principu nesmyslné páchat sebevraždu a Herder by se proti něčemu takovému stavěl velmi silně. Abychom tuto otázku rozluštili, musíme provést malý exkurz do problému, jak člověk v jeho myšlení jedná, poznává a jak se učí.

Člověk jako bytost napodobující

„Každá výchova uskutečňuje se pouze napodobením a cvikem, tedy přechodem vzoru na ty, kteří jej napodobí; a jak to nazvati lépe, než podáním? Napodobící však musí mít síly, které jej uschopňují, aby přijal to, co se mu sděluje a co je oddělitelné, a aby to změnil ve svou přirozenost tak jako jídlo, které požívá.“[3]

Člověk se v Herderově myšlení učí výhradně nápodobou a to přesněji nápodobou formální, neboť nenapodobuje obsah skutečnosti, nýbrž její formu. Rozumějme! Papoušek jen imituje. Snaží se okopírovat zvuk, který slyší a tedy se zaměřuje na obsah. Ne tak ovšem člověk, který vždy nejprve abstrahuje formu jednání, uloží ji do příběhu a tu pak aplikuje na přítomnou skutečnost. Jednání jako takové není právě žádným jiným procesem než tímto. Myslí se jím přímý akt změny skutečnosti.

Zdroje této nápodoby jsou celkem tři. V prvé řadě je to něco, co Herder nazývá klimatem. To není nic jiného než prostředí, ve kterém žijeme a vlastně veškeré biologické podmínění člověka. Zde dle Herdera vzniká kupříkladu jazyk. Nápodobou zvířecích zvuků a zvuků „vlastního těla“.

Za druhé je to rozum. Rozum je zde jakýmsi souborem příběhů, které neustále aktualizuje a tvoří imaginace[4]. Tyto příběhy pak slouží jako vzory našeho jednání. Rozum abstrahuje z vnímané skutečnosti formu jednání, kterou, aby uchoval, předává imaginaci ke stvoření příběhu. Tyto příběhy se poté intersubjektivně aktualizují a utvrzují, až dosahují minimálně zdánlivé shody s příběhy dalších jednotlivců.

Obraz duševní je cosi duchovního, utvořeného duší samou na popud smyslového dojmu. Duše vyvolává z chaosu dojmů, které ji obklopují, určitý tvar, na který upírá svou pozornost, a tvoří tak vnitřní mocí z mnohého jedno, které náleží výhradně jí.“[5]

Podívejme se na rozum ovšem poněkud blíže. Rozum ve své abstrakci rozděluje vnímanou skutečnost na jevy poznatelné a jevy nepoznatelné. Poznatelné jevy poté kategorizuje (přiřazuje k nim znaky, které jinak známe jako slova), aby s nimi mohl pracovat jako se vzory svého jednání, aby je mohl zakomponovat do příběhu. Nepoznatelné jevy pouze sjednocuje do jakýchsi „jednot“ (kruhů), které se upevňují intersubjektivně. Základní takovou nepoznatelnou jednotou je jednota bytí (nevíme, co to přesně je, ale v zásadě o tom dokážeme nějak mluvit).

Třetím a posledním zdrojem nápodoby je to, co Herder označuje jako cvik. Jinými slovy, pokud jednání opakujeme, utvrzujeme se v něm.

Příběh o sebevraždě jako utvrzující lidskost

Kde tedy ale je ta sebevražda? Všimněme si, jak se právě dostáváme do fáze, kde přecházíme z perspektivy celku k partikulárnímu případu. Je nesmyslné, aby člověk napodobil sebevraždu z klimatu, neboť, jak jsme si řekli, zvířata sebevraždu nepáchají. Je nesmyslné, aby byla sebevražda utvrzena cvikem, neboť úspěšné sebevražedné jednání je jaksi neopakovatelné. Zbývá tedy rozum? Ano, pouze rozum může stvořit příběh o sebevraždě, se kterým jsme schopni naložit jako se vzorem našeho jednání. Nikdo nespáchá sebevraždu, protože by přišel pozdě na přednášku. Souhlasíme? Dle Herdera je tomu tak právě proto, že v našem „souboru příběhů“[6] se žádný takový příběh nevyskytuje a tak nám takové jednání připadá jednoznačně nesmyslné. Za to sebevraždu z nešťastné lásky mohu spáchat právě a jedině proto, že znám příběh o Tristanovi a Izoldě, Romeovi a Julii, o Karlovi z pátého patra, kterému zahýbala manželka.

Proč zmiňuji náhodného člověka jako je Karel? Právě proto, abych zdůraznil, že příběhem nemusí být jen příběh, který se za příběh oficiálně považuje, nýbrž příběhem může být i Vaše včerejší cesta na nákup. Důležité je, že si Vaši cestu do obchodu pamatujete a utvrzujete cvikem. Je to stejně plnohodnotný příběh jako příběh o Romeovi a Julii. Pochopitelně v něčem se liší a to v obsazení rolí, neboť ve Vašem příběhu jste v hlavní roli Vy a pak, že příběh o Romeovi a Julii jest příběhem reprodukovaným kulturně[7].

Ale zpět z hlediska celku. Mluvíme tedy o sebevraždě jako o fenoménu lidského jednání. Dle mého názoru není zde možnost sebevraždy nic jiného než „možnost být zvláštním způsobem k smrti“. To je totiž také to, čím se lišíme od zvířat. Tím, že dokážeme být zoufalí k smrti, dokážeme milovat k smrti, nenávidět k smrti, se utvrzujeme v našem lidství. Ale jen touto možností! Ve chvíli, kdy příběh vejde ve skutečnost a člověk sebevraždu spáchá, pak sice utvrzuje příběh[8] o tom, kým jsme, ovšem už do toho nezahrnuje sebe, neboť sám již není.

Leč po stránce své svobody jest člověk i při jejím nejhorším zneužití tvorem královským. Smí volit, i kdyby zvolil nejhorší stránku; může o sobě rozhodovati, i kdyby se z vlastní volby určil pro to nejnižší.“[9]

Otázka prvního sebevraha

Ovšem máme tu jeden problém. Rozum sice produkuje příběh, ale zdroj těchto příběhů je stále nápodoba. Jinými slovy ptáme-li se, co bylo dříve, zda příběh o sebevrahovi či sebevrah sám, musíme dojít k tomu, že sebevraždu musel nejprve někdo spáchat a až poté o ní mohl být vytvořen příběh. Vskutku nenapadá mne žádný způsob, jak by mohl vzniknout příběh o sebevrahovi bez toho, aby na začátku této sebevražedné tradice stál reálný „první“ sebevrah. Kde se ale vzal?

K tomu, abychom vyřešili zase tento problém, musíme se podívat na velmi významnou Herderovu metaforu, kterou je metafora kruhu. Kruh zde nevyjadřuje jen geometrický obrazec, ale především cyklickou funkčnost daného systému. Například náš ekosystém[10] je kruhový právě proto, že funguje cyklicky. Kruh je obrazcem, který, ve chvíli, kdy se konstituuje, tvoří nový bod, což je bod středu. A tento bod je dle Herdera tím, co se vyvíjí[11]. Například takový člověk se právě stal zemským tvorem středu[12] a jen díky tomu se dokázal napřímit a nastoupit na svou cestu k lidskosti.

A tento princip funguje i partikulárně. Lidská játra, jsou pro Herdera taktéž jakousi cyklickou funkcí udržující v chodu náš organismus. A stejně jako naše orgány fungují a musí fungovat takto, podobně jsou vykresleny i duševní funkce. Mozek je konec konců soustava mnoha menších orgánů, které taktéž fungují a musí fungovat cyklicky[13]. Z praxe ovšem víme, že sem tam se stane, že člověk onemocní, nebo že ho postihne jakási dysfunkce z důvodu nadužívání daného orgánu či prostě jen dílem náhody nebo nehody. Například, když budete hodně pít alkohol a máte geneticky slabší játra (klimaticky), může dojít k cirhóze, na kterou můžete velmi lehce umřít. A to samé se Vám může stát s oněmi „orgány duše“. A tak už asi tušíte, kam se pomalu dostáváme. Prvním sebevrahem byl bezpochyby šílenec.

Šílenec jako stvořitel příběhu

U Herdera je sebezáchova prvním smyslem života. Každá věc od zrnka prachu až po převeliké slunce snaží se zůstat tím, čím jest. A za tím účelem mají zvířata svůj instinkt, člověk svůj rozum.

Jinými slovy, pakliže člověk prahne po své vlastní smrti, pak je v nepořádku něco s jeho tělem, s jeho biologickou podmíněností. Zkrátka jedna z oněch přírodních daností nefunguje. Tělo je v tuto chvíli ustaveno v nesouladu s těmi věčnými zákony, jež jsem zmiňoval na začátku. Ale! Zároveň ovšem Herder uznává, že to tak není v případech všech. Kdyby se totiž jednalo jen o pouhou chybu, nemohl by se příběh o sebevraždě konstituovat jako utvrzující lidskost.

„Historie nemocí ukazuje, že nejen afekty a tělesné rány, nýbrž i šílenství se dovedlo sympateticky šířit.“[14]

Tedy je možné, že někdo poruší i toto pravidlo a nemusí být šílený od přírody k tomu, aby se jaksi ztotožnil s příběhem sebevraha.

Závěr

Měli bychom zmapovat historii šílenství, abychom viděli, jak se reprodukuje v lidských dějinách a kde stojí na počátku řetězce, kterého se jala tradice. Ano, Herder by chtěl dozajista zjistit, zda a hlavně kde se onen první šílenec nachází. Pro nás z toho ovšem, takto na závěr plyne ještě jedna otázka a to otázka, jak jsou na tom další příběhy, které nás utvrzují v lidskosti? Zda-li snad na začátku i dalších lidskost utvrzujících příběhů nestál šílenec. Zda-li snad dokonce nemůže pouze šílenec stvořit nový příběh. To již ovšem není otázkou tohoto příspěvku, stačí akorát na závěr říct, že přeci mezi šílenstvím a genialitou může být jen tenká hranice.

Shrnutí

Ve svém příspěvku jsem si dal za cíl interpretovat problém sebevraždy z pozice J. G. Herdera. Zkoumaný fenomén se zde ukazuje jako stěžejní pro autorovu koncepci lidskosti jako takové. Důležitým pojmem pro celou mou studii je pojem příběhu. Neboť právě příběh o sebevraždě je zde tím, co samotnou sebevraždu umožňuje. Člověk se v Herderově optice učí vždy nápodobou. Napodobované jednání poté aplikuje na skutečnost, pakliže jsou podmínky pro aplikaci přijatelné. Jinými slovy člověk spáchá sebevraždu, pouze pokud mu to příběh umožňuje. Zároveň tím, že samotný příběh o sebevraždě existuje, se člověk utvrzuje ve svém lidství. Tento příběh je zde jakýmsi dokladem toho, že člověk může „konat k smrti“. Tedy milovat k smrti, nenávidět k smrti, být zoufalý k smrti atd. A to je velký rozdíl od zvířete, které nic takového nesvede. A právě v tomto rozdílu se skrývá dle Herdera lidskost. Závěrem se pokusím nastínit ještě pár dalších momentů. Například, když se tedy člověk učí nápodobou, pak musel existovat jakýsi „první“ sebevrah, který se stal prvním v této sebevražedné tradici a díky kterému o sebevraždě mohl vzniknout příběh.

Summary

Problematics of suicide from the position of J. G. Herder.“ In my article I want to take a problem of suicide and interpret it by a specific optic of J. G. Herder. My investigation of this phenomenon claims to show how interesting is thinking about suicide for the whole Herder’s conception of humanity. The very important term here is absolutely the term of a story. Because the story is here what permits us to commit a suicide. The man seen through Herder’s eyes learns only by an emulation. Emulated concept of action he applies to the reality just when conditions of the particular action are present. On the other hand just the fact that this story about suicide exists shows a man much more confirmed in his own humanity. This story is here taken as an evidence that the human may somehow „act to the death“. So human may love to the death, hate to the death, desperated to the death etc. And this is a significant difference between a human and an animal which can’t do either of those. And by Herder in this difference is hidden some kind of our humanity. In the end I’ll try to show some more inquiry emerging with the theme. For example if human learn only by an emulation then there had to be some „first“ suicide which created a story about it.

Použitá literatura

Herder, J. G. Vývoj lidskosti. Přel.: Jan Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna / Sv. 26, 1941.

Zammito, John H. Kant, Herder, and the birth of anthropology. Chicago: University of Chicago Press, c2002. ISBN 02-269-7859-1.

Poznámky

[1] Herder, J. G. Vývoj lidskosti. Přel.: Jan Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna / Sv. 26, 1941, s. 12

[2] Tamtéž, s. 155

[3] Tamtéž, s. 160

[4] Imaginace je zde brána za jakousi podsložku rozumu. Dle Herdera je ovšem pro jeho výkon naprosto stěžejní. Právě imaginací jsou dané vzory jednání udržovány a aktualizovány. Tvoří se zde jakási idealita jednání.

[5] Herder, J. G. Vývoj lidskosti. Přel.: Jan Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna / Sv. 26, 1941, s. 113

[6] Tento „soubor příběhů“ můžeme také zvát kulturou, ovšem jen za podmínky, že k němu přistupujeme z partikulární pozice. Z pozice celku je koncept kultury značně složitější. Pro tento příspěvek ovšem postačí vědět, že kultura z pohledu jednotlivce neboli z pohledu části jest přesně tímto souborem vzorů jednání.

[7] Dochází u něj častější shody s dalšími jednotlivci, zatímco u cesty do obchodu se takové shody nedosahuje – každý má přeci jen jiný obchod a jinou cestu do něj.

[8] Respektive z pohledu partikularity víme, že cvik je vždy vázán na osobu konající. Jinými slovy cvikem vždy utvrzujete jen sebe. Ale! Existuje i pohled z celku, přičemž zde se nám cvik může vázat přímo k příběhu. Tedy již se neutvrzuje člověk v příběhu, nýbrž jaksi příběh v člověku. Jinými slovy, pokud někdo v mém sousedství spáchá sebevraždu z nešťastné lásky, příběh o ní se utvrdí ve své existenci.

[9] Herder, J. G. Vývoj lidskosti. Přel.: Jan Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna / Sv. 26, 1941, s. 97

[10] Herderovými slovy spíše naše klima.

[11] Metaforicky pochopitelně. Musíme brát v potaz, že Herder byl básník a jeho vyjadřování tomu také odpovídá.

[12] Díky kruhové funkci našeho klimatu.

[13] Cyklicky – tedy jejich činnost musí být opakovatelná.

[14] HERDER, J. G. Vývoj lidskosti. Přel.: Jan Patočka. Praha: Laichterova filosofická knihovna / Sv. 26, 1941, s. 165

Reklamy