Jan Hus v latinské poezii raného novověku

Jana Nechutová

Department of Classical Studies, Faculty of Arts, Masaryk University, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno. Correspondence: Prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Arna Nováka 1, 602 00 Brno-střed

Shrnutí

Následující texty jsou překladovým výborem z Janu Husovi věnované básnické tvorby 16. století, období počínajícího humanismu v luterském, českém i německém, prostředí. U těchto výtvorů se již uplatňuje renesanční nápodoba antické latinské poezie, což se projevuje ve volbě básnických rozměrů (daktylské verše, alkajská strofa) i v metonymice. Skladby jsou zde seřazeny takto: Exodion (Závěr officia ke cti Jana Husa), Epitaphium Ioannis Hussii, Dva veršované komentáře k vyobrazení Husova upálení, verše, jež Husovi věnoval Konrád Celtes, Husovo proroctví o Lutherovi, verše Hieronyma Treutlera ze Svídnice. Za latinskými texty následují české překlady přízvučnou nápodobou rozměru originálu. Latinské texty jsou vydány u Václava Novotného, Fontes rerum Bohemicarum VIII., odkud je přebíráme, existuje-li novější kritická edice, podáváme latinský text podle ní.

Summary

„John Hus in Latin Poetry of Early Modern Age“. The following texts form an anthology of poetry dedicated to John Hus which originated in 16th century, a period of early humanism in Czech and German Lutheran environment. In these works the Renaissance return to imitation of Antique Latin poetry is applied, which can be seen in both the choice of metric verse forms (dactylic hexameters, alcaic stanza) and metonymy. The order of the poems is as follows: Exodion (The closing part of the officium in honour of John Hus), Epitaphium Ioannis Hussii, Two commentaries (in verses) to the depiction of Hus’s burning to death, verses dedicated to Hus by Conrad Celtes, Hus’s prophecy about Luther, verses by Hieronymus Treutler of Schweidnitz. The Latin texts are followed by their Czech translations in accentual verse form. We adopted the Latin texts as they were published by Václav Novotný, Fontes rerum Bohemicarum VIII, unless we found a more recent critical edition.


Václav Novotný vydal v 8. svazku ediční řady Fontes rerum Bohemicarum vedle historiografických textů, pamětí a zpráv liturgické i neliturgické básnické skladby z 15. a 16. století, vztahující se k Husově a Jeronýmově památce.[1]

V pořadí první oddíl s těmito latinskými i staročeskými skladbami má v uvedené edici pořadové číslo XXV a editor jej nazval Bohoslužebná skládání o Husovi z 15. a 16. století.  Nejprve jsou zde otištěny (většinou však nikoli po prvé) starší skladby, z nichž některé mají původ již ve druhém a třetím desetiletí 15. století. Jsou to texty liturgického charakteru, latinské i české, najdeme zde sekvence, hymny, mešní kolekty; jednotlivé skladby jsou značeny písmeny A-I. Dále, pod písmeny K-T, jsou otištěny skladby o málo mladší, ze 16. století.[2]

Následující část Novotného edice s pořadovým číslem XXVI je nadepsána „Ukázky básní a epigramů ke cti Husově“ [3]  a najdeme zde např. epigramy Konráda Celta nebo verše z Flaciova norimberského vydání Husova díla.

Soubor překladů, který zde přinášíme, je výběrem z mladších skladeb Novotného oddílu XXV a z výtvorů oddílu následujícího, označeného číslem XXVI, jejichž původ je přibližně o století pozdější; pocházejí z doby Lutherovy, kdy se rozvíjí evropská reformace a kdy již působí v Německu čelní představitelé latinského humanismu. V oblasti veršové tvorby to znamená na jedné straně prezentaci reformačních témat, mezi něž patří i lutherské ztotožnění s Husem, s jeho myšlenkami a teologickými důrazy, a oslava kostnického mučedníka. A také před sebou nebudeme mít, jak by tomu bylo v předchozím období, formy duchovní poezie, tedy hymny a sekvence, nýbrž výtvory vracející se k tvorbě antických latinských básníků. Většinou půjde, jak uvidíme, o daktylské rozměry, o stichicky použitý hexametr a o elegické distichon, setkáme se však i s náročnějším metrem, s alkajskou strofou.

Náš výběr sice vychází z uvedeného osmého svazku FRB, nemůžeme ale vždy zůstat při dnes již víc než osmdesát let staré edici; v ideálním případě je k dispozici dokonce nová edice (č. 1, Litoměřický graduál), jindy neměl V. Novotný novější edici k dispozici (č. 4, Konrád Celtes). Zejména je ale nutno brát v úvahu výsledky badatelského úsilí Josefa Hejnice, v naší souvislosti jde zejména o jeho materiálovou studii Mikuláš Reusner a husitská tradice.[4] Předchůdcem Václava Novotného byl v tomto ohledu Arnošt Kraus.[5] Na obojí odkazují poznámky této studie.

 

1

 

In Ioannem Hus Exodion[6]

Závěr officia ke cti Jana Husa

 

Skladba je zapsána v Litoměřickém graduálu[7], datovaném 1517.

En proprium vatem divisa[8] Boemia sacris

Edidit in Latios concita terra viros.

Ordinis antiqui non nescius ipse superbum

Dixit pontificem, maxima Roma, tuum,

Divicias, luxum Cristi non esse ministri,

Sed neque cesareum vertice ferre decus.

Moribus optavit meliorem reddere clerum,

Vinceret ut priscum religione Numam.

Verba movent animos Romanaque curia sevit

Et vatem flammis gens male sancta tradit.

Inmeritam vatis vidit Constancia mortem,

Quid pia mens celos ingeniumque petit.

 

Proti římskému kléru povstala země Čechů

Od církve oddělená, světce svého teď má.

Znal dobře mravy prvotní církve a neváhal říci

Římu, že jeho papež pyšný a lakotný je,

Služebník boží že nemá mít bohatství, hojnost a přepych,

Jako nějaký císař ve světské nádheře žít.

Přál si napravit bezbožné mravy tehdejších kněží,

Dávného Numu[9] předčil zbožnou přísností svou.

Jeho učení vzbudilo rozruch, a kurie zuří,

Bezbožní proroka zajmou, v ohni vytrpěl smrt.

Kostnice spatřila tehdy, jak umírá nevinný prorok,

Zbožná Husova duše do slávy nebeské jde.

 

2

 

Epitaphium Ioannis Hussii apostoli ac martyris Christi Iesu

Tento epitaf, fiktivní náhrobní nápis, zaznamenal podobně jako následující veršované texty Matthias Flacius Illyricus v souboru Iohannis Hus et Hieronymi Pragensis confessorum Christi Historia et monumenta (I-II Norimbergae 1558, 2. vyd.1715, uváděno jako M. Iohannis Hus Opera, zkr. dále Opp.). Jeho znění podávám podle edice Václava Novotného[10]. Zachariáš Theobald[11] uvádí jako autora této skladby Matouše Collina z Chotěřiny, slezský humanista Mikuláš Reusner ji připisuje Martinu Lutherovi.[12]

 

Ille renascentis verbi sine labe fidelis

Praeco, bonus vita dogmatibusque bonus

Hussius, aeterni servus syncerus Iesu,

Nomine pastoris dignus apostolici,

 Praeceptor Pragae generati Hieronymi et idem

Docto Wiclefi de grege discipulus,

A Constantiensi synodo combustus, Olympum

Mente adiit, cineres ossaque Rhenus habet.

Christe, Bohemorum genti concede, perenni

Ut studio cantus Anseris huius amet.

 

 

Věrný a bezúhonný, Hus, kazatel obrody Slova,

Dobrý životem, dobrý učením, za nímž sám stál,

Důsledný služebník Ježíše Krista, našeho Pána,

Muž, hodný aby byl zván pastýřem apoštolským,

V Praze učitel Jeronýma, jejž duchovně zplodil,

Sám také učený žák ze stáda Viklefova[13],

Když byl upálen Kostnickým koncilem, tu jeho duše

Vznesla se k Olympu hned, popel a kosti má Rýn.

Kriste, prosím, dej českému lidu, aby už navždy

V lásce měl husí zpěv, kterému učil ho Hus.

 

3

 

In icona Ioannis Hussii sancti martyris

Dva veršované komentáře k vyobrazení Husova upálení

 

Dvojverší (a) nad obrazem, desetiverší (b) pod ním čteme opět u Flacia Illyrika, Opp. I, reverz uvedeného (předchozí položka a pozn. 8) nečíslovaného folia;  znění obou textů (a, b) podávám podle edice Václava Novotného.[14]

a

Haec fuit effigies quondam venerabilis Hussi,

Dum sua pro Christo membra cremanda dedit.

 

Hus, jenž býval ctihodným mužem, měl podobu tuto

Tehdy, když vydal své tělo k spálení pro Boží věc.

 

b

Albicolas niveo vincens candore volucres,

Salve Boioemis, Anser amande, tuis!

Te manet aeternum decus et memorabile nomen,

Quod furor ac aetas tollere nulla potest.

Atra licet cornix, furtivis abdita pennis,

Candorem spurco vellicet ore tuum,

Nulla sed est Boemis nec erit praestantior ales,

Conferri viva quae tibi voce quaeat.

Grex avium vanis oblectat cantibus aures,

Tu mentes niveo pectore et ore pias.

 

Svou sněžnou září předstihneš všechny bělostné ptáky,

Žij blaze, drahá Husi, u českých krajanů svých!

Budeš navěky slavný, tvé jméno z paměti lidí

Nemůže vymazat zášť, nikdy je nezničí čas.[15]

Ačkoli černá vrána se skrývá v pokoutním peří

A svým zobákem hnusným sápe se na tvůj lesk,

Lepšího ptáka nemají Češi, mít nebudou nikdy,

Jaký by roven ti byl, měl by tak zvučný hlas.

Hejna ptáků lichotí uším svým nicotným zpěvem,

Tvé prosté slovo a duch zbožně těší tvůj lid.

 

4

 

˂Conradi Celtis versus Hussiani˃

 

Verše, jež Husovi věnoval Konrád Celtes

 

Pod tímto českým titulem uveřejnil Celtovy verše V. Novotný[16] na základě znění, jež podal Arnošt Kraus, zde je uvádím podle kritického vydání Karla Hartfeldera,[17] jež neměl editor FRB k dispozici. Konrád Celtes (1459-1508), slavný humanistický básník, poeta laureatus, se v srpnu 1491 při svých cestách zastavil v Praze a z tohoto krátkého pobytu pochází několik jeho epigramů týkajících se Čech.[18] Byl katolík a na husitskou tradici Čech se díval s kritickou rezervou, ale i s jistým uznáním. K husitským či spíše utrakvistickým Čechám se vztahuje i několik dalších většinou ironicky kritických epigramů z 1. knihy této sbírky.

 

De rogo Ioannis Hus

 

Conflagras vivo lacrimabilis hostia busto,

Cerbereoque datur umbra voranda cani.

Bemorum sed templa tuas amplissima laudis

Concelebrant supero te socianda Iovi.

Dic mihi, quo tandem possim cognoscere verum,

O princeps Latii splendide concilii.

 

Hranice, na níž byl upálen Jan Hus

Žalostná oběti, za živa hoříš v planoucím ohni,

Kerberos, pekelný pes, pozřít tvou duši prý má.

Avšak ty největší svatyně Čechů tě chválí a slaví,

Aby k sobě svou duši sám velký Jupiter vzal.

Jaká je tedy pravda, jak poznám ji, to mi teď řekni,

Ty, který stojíš v čele římských prelátů všech!

 

Cavillum  Bemorum in Romanum pontificem

 

Dum Latiale caput nostram exsecraverat oram,

Et nullo, dixit, germine terra vire,

Nullaque sit Bemis fecundi femina partus

Intententque graves sidera moesta lues,

Tanta fuis Bemis foecundi copia Bacchi

Et tanto tellus foenore dona tulit,

Ut vix maturas caperent plena horrea messes,

Et cunctae matres pignora trina dabant.

 

Český výsměch římskému papeži

 

Hlava Latinské církve sic proklela končiny naše,

Země prý nemá dát úrodu, vůbec nést plod,

Ženy že mají o plodnost přijít a nerodit děti,

Neblahá znamení nebes zvěstovat zkázu a mor.

Ale v Čechách se daří hojnosti dobrého vína,

Plodná a štědrá zem rodí tak bohatě chléb,

Že plné sýpky mohou jen stěží tu úrodu pojmout.

Všechny ženy teď rodí, dětí je trojnásobně.

 

5

 

Hussi de Luthero vaticinium[19]

 

Husovo proroctví o Lutherovi

Anonymní skladba v rozměru antické řecké a později klasické latinské lyriky, v tzv. alkajské strofě. V. Novotný se domnívá, že je „nikoli starší poloviny 16. stol.“ a otiskl ji zde po prvé, a to z přípisku vevázaném ve starém tisku Univerzitní knihovny (Národní knihovna v Praze).[20] Metaforická parelela Hus (husa) – Luther (labuť) se rozvinula v luterském prostředí spolu s názorem, že Hus byl Lutherovým přímým předchůdcem.[21] Legendistická představa Husova proroctví o Lutherovi se zrodila na základě údajného Husova výroku, který však podle celkem spolehlivého životopiscova svědectví pronesl těsně před svým upálením Jeroným Pražský.[22]

 

 

Romana quando pontificis cohors

iussit Bohemi corpus et agnitam

      ob veritatem fata fortis

   Hus subiturus erat per ignem .

 

„Non impiorum dogmata perfidus“

dixit, „probavi. Credite, talibus

      doctrina sustolenda vobis

   suppliciis mea non fuisset.

 

Sed vis iniquum vestra potentior

in me furorem compleat. Hic ego

      vultu per ardentes favillas

  impavido patienter ibo.

 

Non usitata vel dubia ferar

spe, quam mihi non praeripient malae

      fraudes. Nec in terris morabor

   longius, impietate plenum

 

mundum relinquam. Non ego, ceu caput

pinxistis, inferno rapiar malo.

      Magna fide mortem levabo,

   nec Stygiis cohibebor undis,

 

sed me beatum sedibus inferam

coelestibus: vos per decies decem

      annos Deo responsa tandem

   atque mihi dabitis sepulto.

 

Cernetis album non procul alitem,

qui iam crematum vendicet Anserem,

      cygnus truci non ille vestrae

   fulmine concutietur aulae.

 

Hic ocyor quam Triptolemi rotae

seu Daedali pennae celerem feret

      cursum per auras, hunc ruinae

   intrepidum ferient minaces.

 

Olim lares Romae Senones velut

caepere, Mars autor nec opem tulit:

     sic impio Romam tumentem

  iustitiae titulo movebit.“

 

 

Když římskou církví, papežskou kohortou,

byl český mistr odsouzen k hranici,
Hus nesl statečně ten úděl

v poznané pravdě šel na smrt v ohni.

 

„Já nikdy bludy zvráceně nedržel

jak bezbožníci. Ač moje učení,

si nezaslouží, věřte mi to,

takový trest, jaký vynesli jste,

 

teď tohle zpupné násilí vůči mně

ať tedy vaše pýcha a moc koná:

já do ohně a jeho výhně

bez bázně, strachu, teď klidně vstoupím.

 

Je se mnou moje víra a naděje,

Již lstivá zloba nikdy mi nevezme,

a nemusím už v světě lidí

zůstat; já opustím tuto zemi.

 

I když jste dali vložit mi na hlavu

znak pekla, přesto peklo mne neschvátí.

Má velká víra hne i smrtí,

neskončím v propasti temných hlubin,

 

 

spíš do výše se vznesu, a v svatosti

smím bydlet v nebi; pak ale za sto let

vy budete se zodpovídat

Bohu i mně, jenž jsem dávno zemřel.

 

Pak bílý pták se nablízku objeví

a pomstí Husu, kterou jste spálili.

Tu labuť nemůže už zahnat

ukrutné prokletí z vaší moci.

 

Vpřed rychle letí jak vůz Triptolemův

a rychleji než s křídly sám Daidalos:

a kdyby celý svět se hroutil,

spousty těch trosek ho nevyděsí.[23]

 

Řím s bůžky jeho dobyli Senoni,

a otec Mars jim na pomoc nepřišel:

teď také Římu, jenž se planě

mocí svou vynáší, nesnáz vzejde.

 

6

Verše Hieronyma Treutlera ze Svídnice

Lutherský právník a básník Hieronymus Treutler (1565-1607)[24]  píše v osmdesátých letech 16. století, podobně jako autor předchozích alkajských veršů, o údajném Husově proroctví a o symbolech husy a labuti. Skladbu zde podáváme podle Novotného.[25]

Anser eras, et te Romana caterva[26] cremabat,

      Quod nimis obstreperus pontifici anser eras.

At tua vindicias habuerunt fata, repertus

      Nempe fuit, quem vox summa canebat, olor,

ignis corpora sacra sacri consumerat Hussi,

      Post Hussum caeco cygnus in orbe canit.[27]

Constantem inconstans Constantia sustullit Hussum,

      Pro Christo ardentem cum subit ille rogum:

„Anni abeant centum, causam Christoque mihique

      Dicetis, cycnus cum anseris ultor erit.“

 Husou (-em) jsi byl, a římská smečka tě spálila v ohni,

papeži na obtíž byl hlas tvůj – husou (-em) jsi byl.

Nepomstěn nezůstal ale tvůj osud, vždyť přišla pak labuť,

o níž jsi v poslední den života prorokoval.

Svaté tělo svatého Husa tak shořelo v ohni,

místo husy však labuť zpívá, a slyší to svět.

Kostnice, nevěrné město, slyšelo věrného Husa,

když šel pro Krista na smrt, vstupoval na hranici:

„Po stu letech vás přede mnou bude soudit sám Kristus,

tehdy přiletí labuť, odplaty dočká se H (h)us.“

 

Předním postavám české reformace a jejich duchovnímu odkazu se již od konce 19. století, zejména v pozitivistické historiografii, věnuje mnoho pozornosti, růst tohoto odborného zájmu a nové badatelské přístupy i metody pak pozorujeme zvlášť od 60. let století dvacátého, můžeme zmínit i oživení tohoto zájmu v posledních, jubilejních, letech 2015 a 2016.  Pokusy odpovídat na tázání, co česká reformace znamená, které a jaké ideje přijala za své, přispěla-li k rozvoji teologických konceptů nebo snad i názorů na život společnosti a jedince, byly a jsou většinou záležitostí historiků, teologů a filozofů. Ovšemže se v tomto směru angažovali filologové, a to přínosem zcela zásadním – prací na moderních kritických edicích textů z české reformace vzešlých. Víme tedy nebo aspoň se zabýváme tím, co čeští reformní teologové napsali a čemu učili, nevěnovali jsme se však až na výjimky (A. Vidmanová) jejich dílu jako literatuře. Několik básnických textů, které přináší tento příspěvek, nerozebírá literární kvality právě Husových spisů; cílem je ukázat, že již v krátké době, která uplynula od Husovy smrti, se M. Jan Hus, jeho osud i jeho recepce staly předmětem literární tvorby, a to v žánrech poezie.

Literatura:

Brodský, P. a Šumová, M., Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017.

Celtes Konrad, Fünf Bücher Epigramme, Hartfelder, K.(ed.), Olms Hildesheim 1963 (Reprographischer Nachdruck der Ausgabe Berlin 1881).

Flacius Illyricus, M., Iohannis Hus et Hieronymi Pragensis confessorum Christi Historia et monumenta I-II, Norimbergae 1558,17152.

Fontes rerum Bohemicarum – Prameny dějin českých, VIII. Historické spisy Petra z Mladoňovic a jiné zprávy a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronymovi z Prahy. Novotný, V. (ed.), Praha 1932.

Fudge, T. A, Jerome of Prague and the foundations of the Hussite movement, New York 1916.

Hauffen, A., Husz eine Gans – Luther ein Schwan, in: Prager deutsche Studien, Untersuchungen und Quellen zur germanistischen ind romanischen Philologie Johann von Kelle dargebracht von seinen Kollegen und Schüllern, Teil II, Prag 1908, s. 1-28.

Hejnic, J., Mikuláš Reusner a husitská tradice. In:  Vědecké informace, Metodický zpravodaj pro knihovny a útvary vědeckých informací. Suplement 1/1970. K soupisu cizojazyčných bohemik z let 1501-1800. Základní knihovna ČSAV, Praha, 1970. „Určeno pro vnitřní potřebu“, s. 24-33.

Horatius Flaccus, Q., Vavřín a réva (přel. Mertlík, R., Pokorný, J.), Praha 1972

Kraus, A., Husitství v literatuře, zejména německé, Část první, Husitství v literatuře prvních dvou století svých, Praha 1917.

Litoměřice Gradual (The) of 1517, Barry F.H. Graham (ed), Praha 1999.

Rukověť humanistického básnictví – Enchiridion renatae poesis, 1, Praha 1966; 4, Praha 1973; 5, Praha 1982; 6, Praha 2001.

Truhlář, J., Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in C. R. Bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur, II, Praha 1905.

Truhlář, J., Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II., Praha 1897.

Truhlář, J., Kterak se zachovali nejstarší humanisté k národu českému, in: Časopis Českého Muzea 1880, s. 476-489 .

Zacharias Theobaldus, Hussiten Krieg, darinnen begriffen das Leben, die Lehr und Tod M. Johannis Husii und wie derselbige von den Böhmen, besonders Johanne Zisska und Procopio Raso, ist gerochet worden. 1609. Wittenberg, gedruckt bey Lorenz Seuberlich.

 

Studie byla zpracována v rámci výzkumného projektu „Jan Hus a husitská literatura pro 21. století, GA ČR 17-15433S“.

 

[1]       Fontes rerum Bohemicarum (dále FRB) – Prameny dějin českých, VIII. Historické spisy Petra z Mladoňovic a jiné zprávy a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronymovi z Prahy. Vydal Václav Novotný. V Praze 1932.

[2]       FRB VIII, s. 419-472. Úvodní informace k textům tohoto oddílu najdeme tamtéž, s. CXXI-CXLVIII.

[3]       FRB VIII, s. 473-484. V živých záhlavích jsou i skladby tohoto oddílu (stejně jako oddílu předchozího, XXV.), označeny jako Bohoslužebná skládání o Husovi z 15. a 16. stol. Úvodní informace k textům tamtéž, s. CIL-CLX.

[4]       In: Vědecké informace, Metodický zpravodaj pro knihovny a útvary vědeckých informací. Suplement 1/1970. K soupisu cizojazyčných bohemik z let 1501-1800. Základní knihovna ČSAV, Praha 1970, s. 24-33. Za laskavé a pohotové poskytnutí tohoto materiálu jsem zavázána pí dr. Anežce Baďurové.

[5]       Husitství v literatuře, zejména německé, Část první, Husitství v literatuře prvních dvou století svých, Praha 1917.

[6]       FRB VIII, s. 437. Úvodní informace k textu včetně údajů o předchozích vydáních s. CXXXIII-CXXXIV. Uvedený nadpis je v rukopise, jak ukazuje nová edice, na konci skladby, a končí jim celé mešní oficium „De sancto Iohanne Hus cum sociis“.

[7]       Litoměřický graduál je uložen v Lovosicích, Státní okresní archiv Litoměřice, sign. IV C 1. Edice: The Litoměřice Gradual of 1517, edited by Barry F. H. Graham, Prague 1999. Husovo oficium je jako součást sanctorale zapsáno na fol. 245v, edice s. 186, n. 1384. Nejnovější literatura ke graduálu: P. Brodský a M. Šumová, Iluminované rukopisy v archivech na území Čech, Praha 2017, s. 165-169. Text skladby jsem převzala z Grahamovy edice, její transliteraci jsem převedla na transkripci (velká písmena, souhláskové „u“-v).

[8]       divisa : divina Novotný.

[9]       Numa Pompilius, legendární druhý (po Romulovi) král Říma, podle tradice založené antickými autory se zasloužil o římskou civilizaci, též o zákonodárství, a byl znám přísností mravů.

[10]     FRB VIII, s. 475 (Opp. I, averz posledního nečíslovaného folia za Lutherovými výroky o Husovi a o kostnickém koncilu). Úvodní informace k textu tamtéž, s. CLI-CLII, zde také informace o několika starších edicích tohoto textu. Skladba existuje ve dvou variantách odlišných kvalitou metra, strukturou i pořadím veršů, edice FRB přináší obě varianty jako α,β, v Opp. Je otištěna pouze α, patrně původní. Znění β je dochováno také rukopisně, v Lobkovickém rukopise 384, fol. 6. roudnická lobkovická knihovna Nelahozeves.

[11]     Zacharias Theobaldus, Hussiten Krieg, darinnen begriffen das Leben, die Lehr und Tod M. Johannis Husii und wie derselbige von den Böhmen, besonders Johanne Zisska und Procopio Raso, ist gerochet worden. 1609. Wittenberg, gedruckt bey Lorenz Seuberlich, s. 142. Srv. heslo  Theobaldus Zacharias ml., Rukověť humanistického básnictví – Enchiridion renatae poesis, 5, Praha 1982, s. 356, dodatek tamtéž, 6, Praha 2001, heslo Theobaldus, Zacharias, s. 296.

[12]     J. Hejnic, Mikuláš Reusner, s. 29. Srv. heslo Reusner (Reuisnerus), Rukověť humanistického básnictví, 4, 1973, s. 308, zejména dodatek tamtéž, 6, s. 244-248, heslo Reusner, Nicolaus.

[13]     „Docto Wiclefi de grege discipulus“– dosl. žák z učeného stáda Viklefova; „grex“ jako metonymie pro školu, skupinu žáků a následovníků, je převzata z Horatia, Epistulae  (Listy) I, IV, 10; Horatiův verš se stal příslovečným, ovšem v jiném významu, než jak je metonymie užito zde, obvykle označuje poživačného člověka (překl. R. Mertlík, Q. Horatius Flaccus, Vavřín a réva, Praha 1972, s. 230).

[14]     FRBVIII, s. 475-476  (Opp. I, averz posledního nečíslovaného folia za Lutherovými výroky o Husovi a o kostnickém koncilu, znovu v Opp. II, na reverzu druhého listu svazku). Úvodní informace k textům tamtéž, s. CLII.  U desetiverší (b), zapsaného v roudnickém lobkovickém rukopise 386 (f. 6) v Nelahozevsi, je podle Novotného rovněž možné autorství Matouše Collina z Chotěřiny, atribuci zpochybnil J. Hejnic (Mikuláš Reusner, s. 28), který ukázal, že Reusner přináší odchylné, patrně starší, znění, připsané Martinu Lutherovi.

[15]     Srv. Ovidius, Metamorphoses – Proměny XV, 872: (opus, quod) „nec poterit ferrum nex edax abolere vetustas“.

[16]     RB VIII, s. 473. Úvodní informace k textům tamtéž, s. CIL-CL.

[17]     Fünf Bücher Epigramme von Konrad Celtes, herausgegeben von Hartfelder, K., Olms Hildesheim 1963. Reprographischer Nachdruck der Ausgabe Berlin 1881: liber I., 65 (s. 16) – De rogo (s. 16),liber  I., 68 (s. 16-17) – Cavillum Boemorum in Romanum pontificem (s. 16-17) Oba tyto epigramy otiskl již A. Kraus, Husitství v literatuře, s. 133. Srv. J. Truhlář, Kterak se zachovali nejstarší humanisté k národu českému, in: Časopis Českého Muzea 1880, s. 476-489 (srv. týž, Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II., Praha 1897).

[18]     O těchto i dalších jeho básních, které vznikly v souvislosti s tímto pobytem, informuje Rukověť humanistického básnictví 1, 1966, s. 352-353, heslo Celtis (Celtes), Conradus.

[19]     FRB VIII, s. 474. Úvodní informace k textu tamtéž, s. CL-CLI.

[20]     J. Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in C. R. Bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur, II, s. 374-5, n. 2774 adlig. 33 E 25.

[21]     Dodnes má svou hodnotu důkladná studie o tomto tématu: A. Hauffen, Husz eine Gans – Luther ein Schwan, in: Prager deutsche Studien, Untersuchungen und Quellen zur germanistischen ind romanischen Philologie Johann von Kelle dargebracht von seinen Kollegen und Schüllern, Teil II, Prag 1908, s. 1-28.

[22]     De vita Magistri Ieronymi de Praga, FRB VIII, s. 337; Petri de Mladoňovic Narracio de Magistro Hieronymo Pragensi, c. 6, tamtéž s. 347; Petra z Mladoňovic Pašije M. Jeronýma s překladem, tamtéž s. 365. Srv. T. A., Fudge, Jerome of Prague and the foundations of the Hussite movement, New York Oxford University Press 1916, s. 245. Že výrok o stoleté lhůtě patří spíše Jeronýmovi než Husovi, ví již Zachariáš Theobald (výše pozn. 11), srv.  A. Kraus, Husitství v literatuře, s. 244.

[23]     :…hunc ruinae intrepidum ferient minaces – parafráze veršů Horatiovy Ódy III,3 si fractus illabatur orbis impavidum ferient ruinae – pro 3. a 4. verš strofy je zde použito překladu J. Pokorného, Q. Horatius Flaccus, Vavřín a réva, Praha 1972, s. 75.

[24]     Rukověť humanistického básnictví, 5, s. 391, heslo Treutlerus.

[25]     FRB VIII, s. 479. Úvodní informace k textu tamtéž, s. CLVI (také in: A. Hauffen, Husz eine Gans, s. 18.). Též J. Hejnic, Mikuláš Reusner, s. 28, informuje o starším zápisu skladby, než který použil Novotný, a u tří jejích distich klade otázku o autorství.

[26]     Romana caterva: Pietas Romana Reusner.

[27]     A. Hauffen, ibid., s. 18: „Das dritte Distichon zeigt ein Eteostichon. Die Buchstabenzahlen ergeben die Jahre 1414 und 1517“ („IgnIs Corpora saCra saCrI ConsVMerat hVssI, / post hVssVM CoeCo CyCnVs In orbe CanIt“).

Reklamy