O revolučnosti nerevoluční doby

Petr Bláha

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Petr Bláha, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96, Ústí nad Labem

Shrnutí

Nerevolučnost doby může být výsledkem chápání současnosti jako dosažení optimálního stavu. Může být však i vyústěním zjištění osudového pomýlení v očekávání, jež byla do revolucí kladena. Přesto se takto chápaná nerevolučnost nemusí vylučovat s jiným rozměrem revolučnosti. Totiž takové revolučnosti, která v sobě obsahuje zásadní proměny z hlediska dlouhodobě působících dějinných tendencí.

Abstract

The paper „On the Revolutionarity of Unrevolutionary Times“ thematizes the not so revolutionary aspect of these days. The unrevolutionarity may be a consequence of understanding the present as an achievement of an optimal state. It may also be an outflow of fatal illusion of revolutionary expectations. However even unrevolutionarity understood in this way does not have to exclude other dimension of revolutionarity. Namely such a revolutionarity, which contains basic changes from the point of view of longly acting historical tendencies.


Protože název příspěvku může vzbuzovat dojem jisté zmatečnosti, pokusme se úvodem o předběžné projasnění použitých pojmů. Nerevoluční dobou lze nazývat takovou dobu, která nejeví známky jakéhokoliv revolučního potenciálu. Toto vymezení je možné chápat jako pouze přechodový jev, nebo z hlediska širšího časového rozmachu, dokonce jako cosi definitivního. Pro oba případy ovšem platí různá odůvodnění nerevolučnosti. Tou může být například míněna společenská konstelace, která navazuje na revoluční výdobytky, jimž je rozuměno tak, že jsou určitým obecně přijatelným završením dějinné dynamiky. Vzhledem k tomuto pocitu završení, se jakékoliv uvažování o následné revoluci jeví jako cosi nepochopitelného, či dokonce nepřijatelného. Nerevoluční období však může být chápáno i tak, že dosavadní průběh revolučních událostí potvrdil nesmyslnost pokusů prostřednictvím revoluce cosi zásadního změnit. Zjištění nerevolučnosti tak může být výsledkem pozitivního i negativního posuzování role revoluce v současném společenském uspořádání.

Zmíněná rozrůznění v pojímání revolučnosti vycházejí nejen z odlišného chápání fenoménu revoluce, ale také z odlišného porozumění průběhu dějinných událostí, v nichž se revoluční zvraty objevují jako potvrzování určité dějinné logiky. Pro názornost uveďme příklad marxistického chápání revolucí v rámci dějinného procesu. Revoluce v tomto přístupu znamená přeměnu společenského řádu, přičemž každá takováto přeměna podléhá hodnotící představě o dějinném vyústění. Buržoazní revoluce připravuje v rámci mechanismu třídního antagonismu rozhodující aktéry závěrečného revolučního klání. Proletářská revoluce je pak průchodem k nastolení společenské konsolidace, jež z každého následného nápadu na návrat revolučního vzmachu činí něco zcela nesmyslného. Závěrečná revoluce je dějinným vyústěním, jež pro příště vylučuje strategii revoluční akce.

Převedeme-li marxistické dějinné schéma na obecnější úroveň pojímání dějin jako procesu lidské emancipace, pak po předjímaném dějinném završení přestává být revoluce čímsi reálně myslitelným. Jakkoliv se mohou vést spory o dokonalosti provedení závěrečné revoluční akce, každá společenská problematizace dosaženého stavu získává punc zpochybňování předpokladů vlastní emancipace. Z tohoto hlediska nelze například to, co jsme schopni nazývat „sametovou revolucí“ vnímat jinak než jako kontrarevoluci, nebo jako návrat k již překonanému dějinnému období. Pokud bychom ovšem naší závislost na osmyslňování dějin prostřednictvím završitelnosti emancipačního procesu chápali tak, že marxistická představa chybila ve svých odhadech vývojových možností člověka, pak se pochopitelně nabízejí zcela jiná kritéria hodnocení. Třeba taková, která za vrchol emancipačního procesu považují ideologii liberalismu, kterou se marxistické prodloužení významu revoluční strategie pokusilo znehodnotit. Potom se i „sametová revoluce“ může jevit jako skutečná revoluční událost, jejíž význam spočívá v negaci zdiskreditovaného chápání dějinného završení.

Pokud je z pouze naznačených souvislostí zřejmé, jakým způsobem může vznikat dojem nerevoluční doby, lze se v průběžném vyjasňování posunout k tomu, v jaké podobě se v nerevolučnosti přesto ukrývá revoluční potenciál. Nejjednodušším vysvětlením je, že revolučnost lze spatřovat již v tom, že se nerevoluční doba z rozličně chápaných důvodů principiálně odlišuje od dosavadního dějinného průběhu, pokud v něm ovšem vždy nějak dominoval revoluční princip. Chceme-li však postihnout zdánlivým paradoxem méně zjevné okolnosti, musíme vyjít z problematizace ztotožnění revoluce s konkrétní dějinnou událostí. Revolučnost ve smyslu zásadní proměny se totiž může projevovat nejen v podobě časově koncentrované události. K řadě závažných proměn dochází také prostřednictvím samotné tendenčnosti dějinného nasměrování.

Získáním časově odlišně určených významů revoluce vstupujeme do prostoru tázání po vzájemné provázanosti obou úrovní. Pochopitelně se asi jako první vybaví různé formy souběhu, čímž je míněno, že revoluční událost je vždy podmíněna přípravnou vývojovou fází, takže se stává jakýmsi mezníkem, jenž potvrzuje zjevnost předchůdných dějinných tendencí. Do méně patrných souvislostí by nás zavedla úvaha o tom, že revoluční události mohou v jistém smyslu nahrávat dějinným tendencím, které mají odlišnou orientaci než vlastní revoluční záměry. Ideologizující zpřehledňování revoluční nepřehlednosti účelově odvádí od uvědomování si skutečnosti, že revoluční událost lze chápat jako projev zoufalství v pokusu získat dynamiku dějinného troskotání na svou stranu. Revolučnost nerevoluční doby pak může být chápána jako smíření se s revolučními proměnami, jež se průběžně odehrávaly navzdory emancipačním záměrům člověka. Takové smíření může nabývat rozličných podob, přičemž patrně nejméně pravděpodobné je, že si lidstvo na vrcholu civilizačního sebeklamu bude ochotno přiznat svou definitivní prohru.

Pro další rozvíjení dosavadních úvah vybíráme z plejády autorů, kteří se fascinací revolučním děním nechali nějak inspirovat, Ortegu y Gasseta, který již téměř před sto lety přišel s překvapujícím konstatováním o zániku revolucí. V úvahách, v nichž se snaží tematizovat obrysy úkolu tehdejší doby, provádí rozlišení mezi skutečnou revolucí a tím, co přes veškerá očekávání má podobu pouhého státního převratu. Domnívá se, že skutečná revoluce je především duchovním stavem, k jehož projevům není nezbytně zapotřebí násilí. Násilný převrat může být dokonce něčím, co zastírá dějinnou podmíněnost revolučního ducha. Aby celou záležitost lépe osvětlil, pouští se odvážně do popisu toho, co nazývá fyziologií revolučního procesu, během něhož dochází k postupné následnosti různých duchovních situací. Podstatou revolučního ducha je vyvázání z tradicionalistické mechaniky duše. Zatímco v odkázanosti na předávané tradice se lidské jednání konstituovalo v rámci respektu ke sdílené minulosti, revoluční duch odmítl omezující závaznost tradice. Tímto pomyslným gestem se uvolnil prostor pro racionalistický radikalismus, jenž se projevoval zejména snahou nahradit odstraněná omezení konstrukcí rozmáchlých teorií, které by lépe vyhovovaly emancipačním nárokům. Ve spekulativní abstrakci se potřeba přiblížit životní poměry dokonalosti snadno převrátila do zvláštního pohrdání skutečností. Tím došlo k zásadnímu zvratu ve vztahu mezi skutečností a ideou. Člověk v pohlcení revolučním nadšením vyměňoval radost z dosaženého za fiktivní očekávání naplnění, čímž byla povážlivě narušena jeho psychická rovnováha.

Ortega předpokládá, že vypětí revolučního ducha spěje k vyčerpání jeho falešných očekávání. Tím nejen poklesne význam spasitelského syndromu politiky, ale zejména dojde k rozevření prostoru pro střízlivost, kterou se bude vyznačovat nastupující vnímání. Je tudíž evidentní, že Ortega charakterizuje svou současnost jako dobu přelomovou, což je také důvod pro vznášení apelu na uvědomování si náročnosti nových úkolů. Tuto revolučnost nastávající nerevoluční doby ovšem komplikuje to, co lze s ohledem na předešlé úvahy nazvat důsledkem dějinných revolučních tendencí. O několik let později se Ortega pouští do smělé formulace svých pochybností nad možností zaslechnout jeho dřívější apel na převzetí úkolu. V proslulé Vzpouře davů píše o revoluční povaze 19. století, v němž se završila dějinná konstituce davového člověka. Právě v těchto souvislostech neopomíná připomenout, že revolučnost není v hrdinné obraně barikád a ve vzpouře proti momentálně platnému řádu, ale v uvedení nového řádu. Tento nový řád byl nastolován postupně třemi rozhodujícími principy, jimiž dle Ortegy jsou liberální demokracie, vědecké experimentování a industrialismus. Davový člověk je průsečíkem narůstajícího sebevědomí průměrného člověka, v němž se ukotvuje souběh iluze svobody s přísliby moderní techniky. Tato dominující síla průměrnosti a všednosti způsobuje definitivní rozvrat dosud platného řádu, což Ortega načrtává v nejrůznějších ohledech. Převažujícím faktorem společenského uspořádání je spokojenost s vlastní omezeností, která je povzbuzována nárůstem vědecké specializace. Děsivá primitivizace moderního člověka tak přerůstá do vnitřní falešnosti, kterou Ortega metaforicky přirovnává k vichru všeobecné frašky. Zpohodlněním omezený člověk se přestává dopátrávat sepětí s vlastní osudovostí a námahu pokládá za něco, co je takřka v rozporu s jeho chápáním práva na lidskou důstojnost.

Mohl-li se Ortega ve své době ještě živit určitou nadějí, že vyjádření tíživé skutečnosti povede alespoň k částečnému prozření, jež omezí tragické důsledky vzmáhajících se znecitlivění, o sto let později vypadá situace mnohem beznadějněji. Lépe řečeno beznadějněji z hlediska očekávání, která byla kladena do možných politických úspěchů revolučních akcí. Člověku naší civilizace se přihodilo to, že zapouzdřen do svých nároků přestal ovládat proměnu své dějinné situace. Z hlediska emancipačních nadějí, jež byly vkládány do možného přizpůsobení společenského mechanismu potřebám člověka, se sice jedná o frustrující a opožděné zjištění, přesto zůstává možná mnohem hodnotnější zdroj útěchy. Politika sice přestává mít oporu v dějinném opodstatnění, otevírá se však průzor k pochopení, že přes možná nařčení z nepřátelství vůči lidstvu obstojíme tváří v tvář skutečnosti svého údělu. Podobně jako Ibsenův lékař Stockmann, když pochopil, že lidé se raději nechají zadávit, než aby obětovali něco ze svých vybojovaných zásluh.

Nerevoluční doba ovšem neznamená, že nebude docházet k něčemu, co by v různých ohledech tradiční revoluce nepřipomínalo. Dokonce bude se značnou pravděpodobností docházet k událostem, které si z pochopitelných důvodů budou říkat o to, aby byly nazvány revolucemi. Jakkoliv se bude jednat pouze o rozličné podoby státních převratů, lidé nepřestanou doufat v to, že mají právo na vylepšování společenských poměrů. Vzhledem k širšímu dějinnému záběru se ale nemůže jednat o nic jiného, než o potvrzení stoupající bezmoci masové mentality. Ta každým dalším pokusem o revoluční proměnu společnosti člověka pouze vzdaluje od možnosti pochopit tragičnost jeho emancipačního údělu.

Setrvačnost odkládané naděje může dokonce způsobit poměrně zásadní změnu společenského režimu. Ani v tomto případě ale nepůjde o revoluční událost. Dojde zřejmě pouze k tomu, že pro skutečnost totalitního zmasovění, a tudíž i snadné ovladatelnosti davového člověka, bude již nemožné udržet iluzorní ideologii demokracie. Jejím prostřednictvím se zatím daří zmást revolučnost dějinného vývoje alespoň natolik, že je davovému člověku znesnadněno zahlédnout svou tvář na dně osudové prohlubně. To, co bude následovat po rozkladu i těchto posledních mámivých osidel, si lze pouze představovat, třebaže je již dnes možné značnou část idealizujících scénářů vyloučit. Hledání smyslu dějin je vždy ošemetnou záležitostí, nepodaří-li se ho však najít ani pro opuštěné jednotlivce, přetaví nás všeobecná fraška v pouhé stíny svých obětí.

Literatura

Ibsen, H., Nepřítel lidu, Praha 1929

Ortega y Gasset, J., Úkol naší doby, Praha 1969

Ortega y Gasset, J., Vzpoura davů, Praha 1993

 

Reklamy