Prokletí revolucí, prokletí revolucemi

Jan Kaňa

Department of General Anthropology, Faculty of Humanities, Charles University: Prague, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Jan Kaňa, Daliborova 333/20, Litoměřice, 412 01. Email: JanKana@atlas.cz

Abstrakt

Cílem příspěvku je uchopení tématu revoluce jakožto projevu touhy po sebezáchově. Tímto sebezachováním přitom není myšleno jen současné fyzické přežívání, ale i zachování sebe do budoucna, čehož se člověk snaží docílit nejenom skrze vlastní biologickou reprodukci, ale především skrze jakékoliv své duševní dílo. Přitom samozřejmě hledá různá pole, kam by toto dílo mohl úspěšně zasadit a zároveň hledá různé vhodné příležitosti, kdy by k tomuto zasazení mělo dojít. Úspěšnost této snahy se poté měří podle délky trvání a přesnosti zachování tohoto otisku v poli. V ideálním případě by zasazené dílo mělo být zachováno na věčnost. Lze si přitom klást otázku nakolik vhodnou příležitostí k tomuto pokusu o sebezachování je právě revoluce. Nakolik sama revoluce je důsledkem právě tohoto přirozeného sklonu k sebezachování. Zdali je možné z dlouhodobého hlediska revolucím zabránit či zda jsou něčím nevyhnutelným. A zdali je nebezpečí revolucí něčím vlastním pro každého člověka či jen pro člověka z určitého kulturního okruhu.

Abstract

In this article “The Curse of Revolution”, we look at revolution as a manifestation of desire for self-preservation. By this self-preservation we do not mean only something like present preservation of the body, but also preservation of ourselves into future. We try to do that not only by biological reproduction, but above all through any product of our mental work. In this process, we search for various “fields” where it would be possible to “plant” our print and we also search for suitable opportunity to do this. If we are successful or not depends on duration and accuracy of our prints in the field. With this in mind, we ask the question of how much a revolution is a suitable opportunity for self-preservation. We also have the question whether or not revolution itself can be result of this natural tendency to self-preservation. Are revolutions inevitable or we can find something that could prevent, in long term, the risk of revolution? And finally, is risk of revolution something typical for everyone or just for people in some cultural areas?


Slovo prokletí dává tušit hned dvě věci. Za prvé je to skutečnost, že existuje nějaký původce tohoto prokletí, zkrátka někdo, kdo sebe či druhého prokleje. Za druhé to pak znamená příslib téměř nevyhnutelného neblahého osudu prokletého. Není přitom obtížné si domyslet, že těmi, kdo se stávají prokletými, jsou lidé a těmi, kdo to toto prokletí jiných způsobují, jsou opět lidé. Nabízí se však také množství otázek, na něž není tak snadné odpovědět. Mezi tyto otázky patří například: V čem spočívá ona nevyhnutelnost revolucí či alespoň zdání jejich nevyhnutelnosti? Komu všemu hrozí toto prokletí a u koho všeho hrozí, že bude jiné proklínat? A co máme vůbec na mysli, když mluvíme o revoluci?

Než se pokusíme na výše uvedené otázky odpovědět, podívejme se nejdříve na základní předpoklad, z něhož budeme vycházet. Tímto předpokladem je, že každý člověk má ve své přirozenosti sklon k sebezáchově. Toto sebezachování přitom není omezeno jen na současné fyzické přežívání, ale míří i na zachování sebe do budoucna, čehož se snaží docílit nejenom skrze vlastní biologickou reprodukci, ale především skrze jakékoliv své duševní dílo. Přitom samozřejmě hledá různá pole, kam by toto dílo mohl úspěšně zasadit a zároveň hledá různé vhodné příležitosti, kdy by k tomuto zasazení mělo dojít. Úspěšnost této snahy se poté měří podle délky a přesnosti zachování tohoto otisku v poli. Přičemž mírou přesnosti se zde myslí to, nakolik zasazené dílo zůstane nezměněno. V ideálním[1] případě by zasazené dílo mělo být zachováno na věčnost. Což je však samozřejmě cílem, u něhož lze mít vážné pochybnosti, zda je vůbec možným. Ale zároveň je také cílem, u něhož je pravděpodobné, že mnozí lidé zkrátka nebudou mít možnost si svůj úspěch či neúspěch zkontrolovat.

Nyní si lze klást otázku nakolik vhodnou příležitostí k tomuto pokusu o sebezachování je právě revoluce. Nakolik sama revoluce je důsledkem právě tohoto přirozeného sklonu k sebezachování. Zdali je možné z dlouhodobého hlediska revolucím zabránit či zda jsou něčím nevyhnutelným. A zdali je nebezpečí revolucí něčím vlastním pro každého člověka či jen pro člověka z určitého kulturního okruhu.

Každý dlouhodobě budovaný systém, který ani nemusí nutně být politický, zabírá postupem času čím dál tím větší plochu onoho pomyslného pole, v němž je duševní dílo zaseto a jenž takto právě představuje naději na ono sebezachování pro ty jenž ho v tomto poli zaseli. Je přitom vcelku přirozené, že ti, jenž různé časti tohoto pole obsadili, se zároveň snaží, aby jejich dílo v tomto poli odolalo cizím pokusům jej nahradit a ohrozit tak jejich naději na sebezachování. Tehdy, když se zdá, že pole je prakticky celé obsazené, že zasetá díla nelze rozšířit dílem vlastním, popřípadě je dílem vlastním nahradit, tak se onen celý systém musí chtě nechtě ocitnout ve vážném nebezpečí. V nebezpečí, které hrozí náhlým svržením a nahrazením celého tohoto systému.

Hlavním cílem revoluce pak není nic jiného než otevření dříve uzavřeného pole pro mnohá nová díla a poskytnutí tak naděje na sebezachování pro revoltující. Jednou z tezí Hannah Arendtové bylo, že: „Samozřejmě se nic nezdá přirozenějším, než že způsoby revoluce předurčuje typ zřízení, jenž svrhává. Nic tak zřejmě nevysvětluje lépe, že čím absolutnější byl vládce, tím absolutnější bude pak revoluce, jenž ho nahradí.“[2] K čemuž bychom mohli dodat, že čím více systém své pole úspěšně bránil a nenechal nikomu jinému mnoho možností k zasetí na něm, tím větší bude právě vůle ho svrhnout a jeho stopy na onom pomyslném poli zničit.

Pokus o náhlé přesetí většiny tohoto pomyslného pole bychom tedy mohli nazvat revolucí. Naopak přesetí jen dílčích částí tohoto pole je reformou a samotné poskytnutí možnosti reformy je nutnou podmínkou přežití systému. Zvláště tedy ve společnostech, které mají výrazně oslabenou schopnost náboženského prožitku a s ním spojené víry v posmrtný život. Prakticky každá společnost jistě také nabízí mnoho různých pomyslných polí, skrze která mohou jedinci provést svůj pokus o sebezachování skrze své dílo. Jistě tedy nejsou veškeré podobné snahy mířeny jen na pole politiky, když stejnou funkci může zastávat kdejaké jiné pole, které se navíc může jevit dostupnějším. Ovšem zde je třeba si uvědomit dvě základní pravidla:

1) Jakmile je nějaké pole ustanoveno, vždy je spojeno s konkrétními díly, která se alespoň v případě zakladatelů zdají býti nesmrtelnými, a tato možnost dosažení nesmrtelnosti v tomto poli je dostatečným lákadlem, aby se vždy našli zájemci o prosazení se na něm.[3]

2) Ne každé pole má stejnou hodnotu. Hodnotu pole určuje to, jak ovlivňuje různá jiná pole. Hlavně však její hodnotu určuje počet nositelů tohoto pole. Čím více nositelů, tím větší možnost přežití pole samotného. Byť tedy s tím zároveň je spojena také větší konkurence na tomto poli a zajisté také větší riziko přepisu jednotlivých zasetých děl na něm.

Pomyslné pole politiky je tak možné řadit mezi ta pole, která mají hodnotu nejvyšší, neboť může ovlivňovat mnohá jiná pole a zároveň jeho nositeli jsme prakticky my všichni, přestože se do politiky nemusíme ani aktivně zapojovat.

Stačí tedy široká nabídka různých polí, které by nabízeli lidem možnost jistého prosazení se na nich k tomu, aby se politický režim, který tuto širokou nabídku umožňuje, udržel? Zřejmě je možné říct, že tato široká nabídka jistě zmenší počet nespokojených, jelikož jim některé z těchto polí skutečně poskytlo naději na sebezachování. A samozřejmě čím menší počet nespokojených, tím menší riziko revoluce. Ovšem ani relativní úspěch na některém z menších polí ještě nutně nemusí přinést úplnou spokojenost, jednoduše proto, že jiná větší pole jsou zkrátka lákavější, nadějnější a pole menší tak v očích toho, kdo se na něm již prosadil, může postupně ztrácet na významu. Také je možné se ptát, zda neustále rozšiřující se nabídka různých polí, kdy například v současnosti je toto tempo růstu dosti zvýšeno stále ještě poměrně novým vynálezem internetu, nesnižuje příliš hodnotu relativně malých polí a zda tak v budoucnu nebude hrozit, v současnosti možná těžko představitelný, velký přesun zájemců o sebezachování z těchto menších polí na přeci jen stabilnější pole větší. Stabilnější ve smyslu, že jemu samému nehrozí velká ztráta nositelů a tím tak samotné životnosti tohoto pole. Čímž ovšem mohou být tato větší pole ohrožena, jelikož nebudou připravena na zvýšený počet zájemců o prosazení se na nich. Tato větší pole zkrátka nebudou poskytovat dostatečný prostor pro ně.

Co se pole politiky týče, tak motivace revoltovat nemusí mít nutně příčinu v systému, který by fungoval špatně v tom smyslu, že se v něm například nedodržují základní lidská práva a svobody, popřípadě že jeho současní představitelé nejsou zvyklí mluvit pravdu apod. Přestože tedy takovéto špatné fungování může poskytovat revoluci legitimitu potřebnou pro následné obsazování získaného pole. Hlavní příčinou revoluce je zkrátka atraktivita onoho obsazeného pole, spíše než ideálů, s nimiž se do revoluce vstupuje. Což je tedy myšlenkou, kterou s poměrně velkou dávkou cynismu, naznačoval již Engels v jednom ze svých novinových článků. Engels ovšem tento zřejmě obecně lidský sklon k revoluci pro revoluci samotnou přisuzoval pouze studenstvu.[4] Zatímco tedy dělníci, na rozdíl právě od studentů, dle něj měli být schopní revoluce pro revoluční ideály.

Přestože sice schopnost způsobit revoluci se jistě nemůže připisovat pouze studentům, tak očekávání, že oni budou tím, co bychom mohli nazvat rizikovější skupinou, jistě má své rozumné základy. Přičemž onu zmiňovanou rizikovost nezpůsobuje ani tak skutečnost, že se jedná o jedince studované. Tu rizikovost způsobuje především samo jejich mládí. Abychom tento bod blíže vysvětlili, pomůžeme si tím, co říká Kuhn o jisté spojitosti mládí a změny paradigmatu:

„Téměř vždy byli lidé, kteří takových podstatných nápadů nového paradigmatu dosáhli, buď velmi mladí, nebo byli čerstvými nováčky v oboru, jehož paradigma změnili. Snad není třeba tento bod zdůrazňovat, protože je zřejmé, že lidé, které předchozí praxe jen málo váže k tradičním pravidlům normální vědy, pravděpodobně uvidí, že tato pravidla už nevymezují hru, kterou by bylo možno dále hrát, a vymyslí si jiný soubor pravidel, jimiž stará pravidla nahradí.“[5]

Můžeme dále dodat, že nováčci vědecké obce tak zkrátka nebývají toliko fixováni na určitou podobu stávajícího pole, jelikož na něm nemají zaseto žádné své dílo, které by právě zrušením starých pravidel ohrozili. Stejně tak je pochopitelné odhodlání mnohých zkušenějších členů vědecké obce starou podobu pomyslného pole bránit, jelikož by jejich vlastní díla na této podobě pole závislá, ocitla se rázem ve “smrtelném“ nebezpečí. Mládí tedy představuje větší riziko revoluce, a to prakticky pro většinu pomyslných polí, nejenom pro ta, která bychom mohli spojovat s vědou či politikou. Rozhodně však nemůžeme říct, že by riziko revoluce bylo svázáno vždy jen s mládím, jelikož ani stáří rozhodně nemusí znamenat, že se jedinci podařilo uzmout část stávajícího pole, třebaže nepatrnou, pro zasetí vlastního díla.

Vraťme se ovšem zpátky k tématu pomyslného pole politiky. Jako nejstabilnější systém postavený na poli politiky se může zdát býti demokracie. Ne snad proto, že by vždy nutně musela představovat ten nejspravedlivější a nejpopulárnější z možných systémů, ale proto, že zkrátka nabízí, v pravidelných intervalech, možnost přeobsazení vybraných úseků svého pole. Nedává však samozřejmě žádné záruky za to, kým budou tyto vybrané úseky po dané období drženy, neboť sama je ve svém základu pouhou platformou pro možnost prosazení se na poli politiky jinými. Samotné viditelné poskytnutí možnosti obsadit část pole politiky však ještě nutně nezaručuje bezpečí pro demokracii. Přičemž toto nebezpečí hrozí jak ze strany těch, kterým se skrze demokracii dlouhodobě nedaří na pole dostat, tak i ze strany těch, kteří skrze ni již část pole obsazují.

Například už jen skutečnost, že držení alespoň části pole je jen časově omezené a že poté hrozí rozsáhlé přesetí, velmi zvyšuje šanci na ohrožení demokracie ze strany toho, kdo v určité chvíli drží tolik moci, aby měl možnost systém samotný omezovat. Jak ostatně dokázaly mnohé případy z historie.[6] V případě těch, kterým se naopak nedaří skrze demokracii dlouhodobě na pole vůbec dostat, třeba proto, že jejich politické sebevyjádření je pro případné voliče jednoduše nepřijatelné, vzrůstá samozřejmě nespokojenost se samotnou platformou. Když skrze demokracii nelze se na chtěné pole dostat, vznikají pokusy tuto platformu poškodit či zcela zničit. Čím více podobně dlouhodobě nespokojených skupin je, tím větší nebezpečí platformě hrozí. Například už jen tím, že sami nespokojenci vytváří vlastní nové pole, jehož jsou sami nositeli a atraktivita tohoto pole je tím větší, kolik daných nespokojenců je. Vážné problémy nastávají ve chvíli, kdy je atraktivita tohoto nového pole natolik vysoká, že se stane přitažlivou i pro větší množství lidí, kteří původně s demokracií nikterak nespokojeni nebyli. Nezapomínejme ovšem, že i pole vytvořené původně nespokojenci může být později v ohrožení ze strany těch, kteří jsou nespokojeni, že se ani na něm nedokázali prosadit.

Jistě je možné říct, že revoluce, která se týká velkého pole, velmi pravděpodobně bude mít dopad i na pole menší, která s tímto velkým polem souvisejí či jsou dokonce jeho součástí. Třebaže tyto součásti mohou mít určitou mírou autonomie. Naopak revoluce, která se týká menšího pole jenž souvisí s polem velkým, nemusí mít žádný výraznější dopad na ono pomyslné velké pole. Zkrátka nespokojenci z menších polí pro pole větší nutně riziko nepředstavují. Nepředstavují-li riziko nutně, neznamená to však, že nepředstavují riziko vůbec. Představme si, že máme například pomyslné velké pole politiky státu, v němž právě došlo převratu ze strany islamistických revolucionářů. Ti se dlouhodobě nemohli na toto politické pole vůbec dostat. Není na něm tedy dosud zaseto prakticky žádné jejich dílo, a tak se jedná o revoluci přesívající toto pole ve velké míře. Což vzhledem k významu daného pole znamená také velké změny na polích významově menších, která ani nutně nemusí být politická. Vezměme si například pole kinematografie, kdy se za dob předchozího režimu zdál být preferovaným určitý typ filmů s nímž byly spojovány určitá jména. Vzhledem k tomu, že tento typ filmů je spojovaný právě s předchozím režimem, lze předpokládat tlak na změnu i zde.  Tlak, který přinese nejenom jiné typy filmů, ale velmi pravděpodobně i nová jména, mající přesadit jména stará, se starým režimem spojovaná. Nyní se podívejme na věc ze strany opačné, kdy revolucionáři nezpůsobí převrat v celém státě, ale zmocní se například pouze jednoho malého regionu. Změny, které zde revolucionáři způsobí, neznamenají automaticky změny na poli větším, pod něhož pole jimi právě zabírané patří. Dojde-li například v tomto regionu k programu přestavby kostelů na mešity, neznamená to, že se kostely promění v mešity na území celého státu.

Z pohledu zastánců demokracie se jistě nabízí otázka, jak s podobnými nebezpečími, jako je například to ze strany nespokojenců, účinně a dlouhodobě bojovat. Jak se jim bránit? Částečnou obranou může být ta velká nabídka menších polí umožňujících sebeprosazení, avšak ani ta, jak jsme si ukázali, nemusí nutně stačit. Dále částečnou ochranu přináší také samotnou demokracií poskytnutá možnost přístupu na své pole, která ovšem sama o sobě taktéž stačit nemusí. Velkým rizikem je také zavádění různých auto-imunitních opatření,[7] které by vykazovaly ať už skutečné či jen domnělé anti-demokraty z demokratické soutěže o zisk části svého pole. Neboť podobnými opatřeními dochází nejenom k oslabování toho, co obvykle nazýváme demokratickými zásadami, ale zároveň se jimi jen ještě více posiluje odhodlání systém svrhnout a jeho pole zcela přeobsadit. Nejefektivnější možnou prevencí, tak nakonec může být hrozba zvenčí, ať už skutečná či ne, kdy ti druzí jsou prezentování jakožto někdo, kdo touží smazat celý náš odkaz. Kdy většina našich pomyslných polí má být přepsána a držena tímto Jiným. Tato prevence je však samozřejmě účinná jen tehdy, když se skutečně podaří lid, tedy nositele pole, přesvědčit a zároveň toto přesvědčení v nich držet, že ti druzí tyto ambice skutečně mají. Nejefektivnější možnou prevencí to však může být spíše u těch systémů, které nejsou demokratické, neboť pocit podobného ohrožení vede opět spíše ke snahám vlastní pole i s jeho aktuálním obsazením bránit, a to i za cenu znehodnocování toho co chce vlastně chránit, tedy demokracie samotné.

„A nevpisují naši filosofové své jméno i do těch pojednání, kde píší o pohrdání slávou?“[8]  Vraťme se nyní s touto Ciceronovou otázkou k tématu, nakolik je možné ono “prokletí“ revoluce považovat za něco univerzálního. Zda vůbec potřebu zachovat se skrze své dílo je možné považovat za něco univerzálního? Přeci jen zde máme ještě dvě výrazné alternativní možnosti, skrze něž je možné dojít k onomu zachování sebe. První z těchto možností je tedy zachování sebe skrze své potomstvo, druhou pak neporušená víra ve věčný posmrtný život. Obě se přitom přeci jen zdají být právě více univerzálními, než je právě snaha zachovat se skrze své dílo. Je však možné si vystačit pouze s nimi?

Již zde bylo zmíněno, že riziko revolucí lze přeci jenom očekávat spíše ve společnostech, které mají oslabenou schopnost náboženského prožitku, na níž je víra v posmrtný život závislá. Ovšem všichni jistě známe i mnohé příklady různých revolucí ve společnostech u nichž tuto víru stále ještě máme ve zvyku očekávat. Nechceme se nyní pouštět do diskuzí, zdali náhodou i ony společnosti tuto schopnost již ve větší míře ztratily. Spíše chceme ukázat, že potřeba zachovat se skrze své dílo vírou v posmrtný život nutně nezaniká, třebaže může být přeci jen utlumenější. Hlavní nevýhodou této alternativní možnosti, jak zachovat sebe je totiž její větší abstraktnost. Při zachování sebe skrze své dílo přeci jen máme možnost zpozorovat, že jsme část pole uzmuly. Máme tedy možnost si svůj příslib nesmrtelnosti, s trochou nadsázky řečeno, osahat. Skutečnost, že je zde vždy riziko, že nám tato část pole nebude patřit věčně, je vedlejší.

Jakožto ještě méně abstraktní se však může jevit možnost zachování se skrze své potomstvo. Zde ovšem by byla nejspíše chyba k dítěti přistupovat pouze jako k dílu masitému. Dítě po určitý čas představuje pro rodiče nejpřístupnější pole, do něhož mohou sebe zasadit. To, co bychom nazvali výchovou je vlastně tvorba duševního díla a byť je cílena na velmi malé pole, tak přeci jen nabízí možnost věrnějšího sebezachování než mnohá pole větší,[9] do nichž se snažíme vsadit většinou jen určité malé fragmenty sebe. Největší nevýhodou zde je však právě ten fakt, že se jedná o pole velmi malé, které tak nepůsobí jako žádná velká záruka vlastního sebezachování.

Závěrem bychom mohli říct, že riziko revoluce je tedy stále aktuální. Riziko revoluce lze sice různými prostředky výrazně snížit a těchto prostředků je stále poměrně dosti. Ovšem ani skrze ně se ho pravděpodobně nelze nikdy zcela zbavit.

Seznam literatury:

Arendt, H. On revolution, Londýn: Penquin Books, 1990.

Cicero, M. T., Tuskulské hovory, IN: Cicero, M. T., Tuskulské hovory: Cato Starší O stáří; Laelius O přátelství, Praha: Svoboda, 1976.

Derrida, J. a Borradori, G., Autoimmunity: Real and Symbolic Suicides, IN: Borradori, G., Philosophy in a time of terror: dialogues with Jürgen Habermas and Jacques Derrida. Chicago: University of Chicago Press, 2003, s. 85-136.

Engels, F., Nedávné vraždění v Lipsku. – Německé dělnické hnutí, URL: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/091845.html  [cit. 05.06.2017].

Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, Praha: Oikoymenh, 1997.

Poznámky

[1] Ve smyslu nejlepšího možného výsledku pohledem toho, kdo skrze dané dílo chce docílit sebezáchovy.

[2] Nothing, indeed, seems more natural than that a revolution should be predetermined by the type of government it overthrows; nothing, therefore, appears more plausible than to explain the new absolute, the absolute revolution, by the absolute monarchy which preceded it, and to‘ conclude that the more absolute the ruler, the more absolute the revolution will be which replaces him. (Arendt, H. On revolution, s.155.)

[3] Uveďme zde třeba příklad pole filosofie, které by jistě nebylo pro nové uchazeče natolik lákavé, nebýt mnoha slavných jmen s tímto polem spojených. Zvláště však těch jmen, jejichž dílo se zdá býti v tomto poli pevně zaseto třeba již od dob starověku, čímž vzbuzují nadějí na dlouhodobé zachování se skrze filosofii. Skutečnost, že mnohá slavná díla byla po několik staletí “ztracena“ či jsou dokonce ztracena dodnes, na tomto mnoho nemění. Jakožto jistou demonstraci vědomí si atraktivity pole filosofie, můžeme uvést jen několik let starý plakát lákající ke studiu na FF UJEP ukazující studenta s antickou bustou místo hlavy a doplněnou sdělením, že i uchazeč může být na jeho místě.

[4] Srvn. Engels, F., Nedávné vraždění v Lipsku. – Německé dělnické hnutí, URL: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/091845.html  [cit. 05.06.2017].

[5] Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí, s. 87.

[6] Zde je možné vybírat z nepřeberného množství vhodných příkladů. Nebudeme však chodit nikam hluboko do minulosti a zvolme si příklad stále ještě tzv. čerstvý, jakožto připomínku, že toto riziko je pro demokracie stále aktuální. Tímto příkladem je Turecko, kde v roce 2017 demokratickou cestou došlo k výraznému rozšíření pravomocí prezidenta Recepa Tayyipa Ergona a zároveň tak došlo i k rozšíření možností, jak ubránit jím a jeho politickou stranou drženou část pole proti případným konkurentům.

[7] Právě i s ohledem na to, že ona demokracií nabízená možnost přístupu na pomyslné pole politiky širokému okruhu uchazečů, splní-li jasně daná pravidla platná pro všechny, je vlastně důležitou součástí vlastní ochrany demokracie různými riziky, mezi něž patří například i riziko revoluce. Lze poté slovy Derridy říci: „As we know, an autoimmunitary process is that strange behavior where a living being, in quasi-suicidal fashion, „itself“ works to destroy its own protection, to immunize itself against its „own“ immunity.” (Derrida, J. a Borradori, G., Autoimmunity: Real and Symbolic Suicides, IN: Philosophy in a time of terror, s. 94.)

[8] Cicero, M. T., Tuskulské hovory, IN: Cicero, M. T., Tuskulské hovory: Cato Starší O stáří; Laelius O přátelství, s. 45.

[9] Jistě se zde nabízí také srovnání revoluce a puberty, kdy se dítě snaží náhle přesadit část pole, kterým je vlastně ono samo. Spíše však jde jen o jistou demonstraci schopnosti revoltovat než o revoluci samotnou, při níž by dítě bylo schopné náhle přepsat většinu ze svého vlastního pole.

Reklamy