Aktuální poznámky o válce a smrti II

Hynek Tippelt[1]

Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem

tippelt@centrum.cz


Skrytá válka

Asi před 10 lety jsem při jízdě trolejbusem v Ústí nad Labem zaslechl starší dvojici: „To je jak za války, co?“, nadhodil pamětník. Stařenka bez váhání, ale pomalu přikývla. Poněkud zaskočený jsem se snažil odhadnout, co je k tomu srovnání vedlo. Usoudil jsem, že nejspíš mají na mysli reklamní poutače, jimiž jsou polepena okna vozidla. Cestující jsou uchráněni pohledů zvenku a i jejich možnost sledovat okolní dění je téměř vyloučena. Uspávající efekt zbytků světla cezeného šedivou sítí samolepící plachty dotváří vtíravě ponurou náladu osamění a odevzdanosti. Příhoda mi však uvázla v paměti a ponoukala k dalším výkladům. Možná pokolení, která nezažila válku, přehlížejí nejen podobnosti nahodilé, jako je ta mezi reklamním bannerem a válečným maskováním, ale i ty podstatné, které by nás mohly navést k nahlédnutí válečné reality naší současnosti. Mnozí důvěryhodní odborníci sice upozorňují na to, že žijeme v době narůstajícího nebezpečí propuknutí války nebo že válka, mnohým skrytá, již dávno probíhá, ve společnosti nicméně převládá duch nevšímavosti a popírání. Možná realitu války nevnímáme proto, že naše běžné zvyky válečným poměrům vyhovují. Nejsou snad právě tato paramilitární disciplinarizace a ono popírání typickými znaky soudobé kolektivní psychické reality, která někdy bývá charakterizována jako narcistická[2] nebo schizoidní[3]?

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v roce 1912 v rozhovoru pro New York Times[4] uvedl, že mezi Američany pozoruje obrovské množství sebekontroly. Upozorňuje, že taková míra sebeomezení jsou vždycky nějakou zástěrkou, a v případě americké pruderie za ní shledává brutalitu. Čtenáře časopisu vyzývá k tomu, aby analyzovali své myšlenkové pochody a zkoumali, před čím se vlastně hlídají. Kontrola brutality je, říká Jung, nutná, současně je ale nutno být si jí jasně vědom, nestydět se za ni a neskrývat se sám před sebou, a tedy kontrolovat ji vědomě. Protože zvědomění agresivity umožní vyšší míru integrace psychiky, která s sebou nese celkové uvolnění a posílení všech schopností, slibuje Jung americkým čtenářům, že pokud tak učiní, budou „nejemocionálnějším, nejtemperamentnějším, nejrozvinutějším národem na světě“. Jungovy rady, zdá se, zůstaly oslyšeny. Díky omezené moci federální vlády sice Státy jako celek zůstávají asi nejsvobodnějším místem na světě, nicméně „puritánství“ veřejného prostoru od Jungovy doby pokročilo ještě dál. Klíčová hesla jako politická korektnost, genderová neutralita atp. jsou pojmy, které jsou vnitřně konfliktní a míjí pravé podstaty problémů, jež se domnívají řešit. Vyjadřují spíše vyhrocení strategie nevědomé sebekontroly, než aby napomáhaly zvědomění impulsů, o jejichž kontrolu jde, tedy boj o moc, maskovaný jako boj ideologický, nebo válka pohlaví jako setrvalý archetyp lidského prožívání. Není tak extrémní kontrola, jaká je typická nejen pro severoamerické, ale i euro-unijní prostředí, vynucena potřebou zakrýt brutální realitu, jež je skryta jen kousek pod povrchem morálního nátěru se sebou spokojené současné společnosti?

V této eseji bych se chtěl zamyslet nad několika rysy soudobé společenské atmosféry a soudobého myšlení, které mají vztah k válce a smrti. Nálada severoatlantického kulturního okruhu je v posledních letech charakteristická pesimismem, destruktivitou a zklamáním. Stále častěji jsme konfrontováni s násilnými činy i našimi vlastními násilnými popudy. Málokdo očekává v blízké době světlou budoucnost, neboť vývoj naší civilizace nás přesvědčuje o tom, že naděje, k níž jsme se upínali, a důvěra ve vznešenost lidské přirozenosti, které jsme propadli, byly dosti krátkozraké. Vycházím z předpokladu, že byť si to většina z nás neuvědomuje, žijeme v podstatě ve válečném stavu, a to, že tuto skutečnost přehlížíme, nám přizpůsobení se mu rozhodně neusnadní. Příčiny takového popírání mohou souviset s celkovým vztahem k agresivitě, destruktivitě a smrti. Následky mohou spočívat v obecném útlumu psychické energie a narušení emocionality i myšlení. Racionalita našeho uvažování nebude obnovena mega-propagandou typu „hnutí Gréta“, které záměrně usiluje o šíření paniky, ale trpělivým pátráním
v zákrutech našich motivací.

Takto popsaná atmosféra může připomínat dobu před 100 lety, její negativita je však znásobená právě tím, že zpětně vidíme, že jsme se za 100 let víceméně neposunuli. První světová válka (1914-1918) vtiskla 20. století pečeť válečného konfliktu. V tom smyslu píše Jana Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin o 20. století jako válce.[5] Zdálo se, že lidé jsou tak mohutným výronem ničivosti tolik zaraženi, že udělají vše pro to, aby dalšímu podobnému globálnímu konfliktu bylo zamezeno. Za tím účelem vznikl roku 1920 projekt „Společnost národů“, na nějž po druhé světové válce navázala „Organizace spojených národů“. Mírotvorný efekt těchto struktur se ovšem ukazuje být velmi limitován. S otázkou budoucnosti válek a naděje na mír se jako představitel Společnosti národů obrátil Albert Einstein na Sigmunda Freuda. Freud odpověděl v tom smyslu, že pudově založená násilná přirozenost člověka znemožňuje trvalý mír a že globální autorita bez suverénní vojenské moci nemůže destruktivní tendence dlouhodobě efektivně potlačovat. Otevřený dopis, jímž Freud odpověděl na Einsteinovu výzvu, pochází z roku 1931, je poměrně stručný a jeho styl spíše příležitostný.[6] Zde se budu podrobněji věnovat Freudově textu Aktuální poznámky k válce a smrti,[7] který je jednak delší
a propracovanější a jednak je pro nás zajímavý svým vznikem v roce 1915, který vybízí k hledání analogií mezi válkou, o níž píše Freud, a tou, kterou tušíme nebo s níž jsme konfrontováni.

Zklamání a zmatek

„Zklamání z války“ zní název úvodní kapitoly pojednávaného Freudova eseje. Vyjadřuje jeho výchozí pozorování, že bezprostřední zkušenost s válečným běsněním staví „civilizovaného“ příslušníka „kulturních“ národů před pokořující náhled, že mravní ani institucionální pokrok „vyspělých“ národů není spolehlivou prevencí návratu k barbarství: „Nejenomže je (tato válka – H. T.) krvavější a přináší větší ztráty než kterákoli z předchozích válek,… ale je přinejmenším i zrovna tak krutá a rozhořčeně neúprosná jako kterákoli válka dřívější.“[8] Navzdory trudné zkušenosti, kterou Freud zachycuje, vzchopili se po skončení války mnozí k úsilí o obnovenou naději na mírovou budoucnost. Zklamání, které následovalo po pouhých dvou desítkách let, bylo asi víc než dvojnásobné. Jestliže celá moderna je charakteristická odstupem od lidské přirozenosti, resp. hledáním lidské podstaty nebo základu spokojenosti někde zcela jinde, než je život a to, co mu prospívá, pak války 20. století se zdají vývoj moderny v tomto směru uzavírat. Krutost válečných zločinů zdánlivě definitivně znemožnila důvěru v dobrou povahu člověka a verdikt, že přirozenost je zlá, se zdál potvrzen.

Jedno z významných prvenství 1. světové války spočívá v tom, že na ní poprvé měla masivní podíl multimediální válečná propaganda. Freudův synovec Edward L. Bernays své zkušenosti z práce v americkém státním úřadu na ovlivňování veřejného mínění, který fungoval během této války, zúročil v zásadní knize z roku 1923 Propaganda. Jejím nejcitovanějším místem jsou první dvě věty, které znějí: „Vědomá a organizovaná manipulace organizovaných zvyků a názorů mas je důležitým prvkem v demokratické společnosti. Ti, kteří manipulují tento neviditelný mechanismus společnosti, tak vytvářejí neviditelnou vládu, jež je skutečnou mocí v naší zemi.“[9] Informačního a psychologického rozměru války si všímá i Freud, ovšem vnímá ho negativně jako matoucí, dezorientující a výkonnost zbrzďující prvek. Dokonce i věda, zdánlivé útočiště odstupu a nestrannosti, se ve válce stává služkou moci: „Antropolog musí protivníka prohlásit za méněcenného
a zdegenerovaného, psychiatr musí vyhlašovat diagnózu jeho rozumové nebo duševní poruchy.“[10]

Zatímco ve válce, kterou komentoval Freud, se tento propagandistický rozměr poprvé výrazněji projevil, pro válkou poznamenané časy, které prožíváme, je tato poloha tou nejtypičtější. V populárních mediích čteme odborné posudky duševní kondice politiků, které se ze své tendenčnosti usvědčují již tím, že jednak ignorují nutnost kontrolovaných podmínek vyšetření, jednak nerespektují právo diagnostikovaného na ochranu soukromí. Zneužití efektu patologické nálepky je ovšem jen jedním z široké palety prostředků, které může propagandě nabídnout věda. K tomu, aby jedinec nebyl postižen ve svém úsudku, tak zdaleka nestačí jen nespoléhat na spolehlivost poznatků humanitních věd. Současná informační situace, spoluutvářená pokusy o psychickou manipulaci nejširšího rozsahu, je tak matoucí právě proto, že vytváří dojem, že se nelze spolehnout vůbec na nic, včetně zdravého rozumu nebo nejzákladnějších hodnot, jako je láska, pravda, dobro nebo krása.

Poté, co poukáže na zklamání a zmatek, k nimž válečná situace vede, upozorňuje Freud na změny, ke kterým za daných okolností dochází v našem postoji ke smrti. Zatímco dřívější války byly začasté rámovány rasovými, kulturními nebo náboženskými předsudky a na nich založené distanci vůči nepřátelské skupině, rozložení sil ve válkách dvacátého století ukazuje, že stejnou míru nenávisti mohou cítit a projevovat mezi sebou i příslušníci zdánlivě vyspělých, kulturně, nábožensky i rasově příbuzných evropských národů. Tento posun znemožňuje tak snadnou dehumanizaci protivníka, k jaké se bylo možno z emocionálně-obranných důvodů uchylovat dříve. Srovnejme genocidu severoamerické populace s válkami posledních let. Buffalo Bill mohl nepříjemné ozvěny svědomí potlačovat představou, že bizoni, které za úplatu vybíjel, nemají duši – tedy úplně stejně jako nesčetný další dobyvatel „nového“ kontinentu, jenž analogicky přistupoval k původním obyvatelům. Voják 20. století nebo prostý občan, který válku svými daněmi platí, možnost takto jednoduchého potlačení nepříjemně doléhajících ozvěn smrti již nemá. Tento postřeh lze bohužel snadno aplikovat i na realitu současných válečných bestialit.

Dosavadní vztah ke smrti je dle Freuda válečnou realitou první poloviny dvacátého století narušen. Jakkoli žádná reálná blízkost smrti nemůže – dle freudovských zásad – podstatně ovlivnit náš nevědomý vztah ke smrti, ve vědomých částech naší mysli se odehrávají pod tlakem traumatizujících zkušeností podstatné proměny. Pokud jde o naše nevědomé popírání možnosti naší vlastní smrti, Freudův jasný postoj zní: „Ve skutečnosti nikdo na vlastní smrt nevěří, nebo – což je totéž: v nevědomí je každý přesvědčen o své nesmrtelnosti.“[11]

Tento proces se ve své dynamice mohl jenom zintenzivnit. Nebývalá všudypřítomnost smrti klade na obranné síly naší egocentrické sebelásky nebývalou zátěž a vlastně nás pohání k jisté psychotizaci, které spočívá v tom, že ignorujeme stále více skutečností, které by mohly poukazovat jednak na naši bezohlednou brutalitu, jednak na naléhavost ohrožení, v němž se ocitá naše tělesná integrita (zdraví a život). Víra ve vlastní nesmrtelnost a připouštění smrtelnosti druhých zajisté vždy vyžaduje jistou míru popírání, štěpení, vytěsňování nebo fantazijní tvorbu různých reaktivních a kompenzačních iluzí. V situaci, kdy zabíjíme ty, které naše smysly a naše dosavadní chápání pokládá za v zásadě stejné, jako jsme my, však nabývá intenzita užívání těchto obranných mechanismů kritické míry, kterou je většina z nás schopna snést pouze ve změněném stavu vědomí. To vysvětluje, proč je dnes tolik rozšířeno bojové nasazení pod vlivem drog, současně jako je tato obtíž nepochybně jedním z kamínků mozaiky příčinné sítě rozšířenosti narkotik napříč společností. Freud v této souvislosti vyjadřuje následující naději:

„… milióny lidí pozorujeme jako celek, a jako kdyby zůstávaly už jen ty nejprimitivnější, nejstarší a nejhrubší postoje. Na tomto politováníhodném stavu budou snad s to něco změnit teprve pozdější vývojové procesy. Ale snad o něco větší pravdivost a upřímnost na všech stranách, ve vztazích lidí k sobě navzájem i ve vztazích mezi nimi a mezi těmi, kdo jim vládnou, by mohla i pro tyto přeměny urovnat cestu.“[12]

Pravdivost, již má Freud na mysli, se týká našich destruktivních popudů, které nejsme s to vyloučit, a které můžeme do jisté míry ovlivnit pouze v tom smyslu, jakým směrem budou namířeny. Čím více budeme nahlížet potenciální nebezpečnost našich vzájemných animozit, tím spíše budeme připouštět jednak nutnost cílevědomého zaměření pudové agresivity a jednak vytváření takových vzájemných pout vyvážené dostatečnou mírou nezávislosti, které vytvoří prostor, v němž destruktivní pud nebude probouzen.

Naděje, spjatá s požadovanou pravdivostí, nevychází jen z vize přátelství mezi jedinci i národy. Freud poukazuje také na to, že tabuizace smrti, s níž se v moderní společnosti setkáváme, vede k paradoxnímu „umrtvení“: „Život se ochuzuje, ztrácí na zajímavosti, když se člověk nesmí odvážit nejvyšší sázky v životních hrách, kterou by byl právě život sám. Stává se asi tak planým a bezobsažným jako nějaký americký flirt…“[13] Je možno konstatovat, že k Freudem vyhlíženému pokroku v oblasti kolektivního zvědomění záležitostí umírání a smrti možná začíná docházet, jak to naznačují např. diskuze o eutanazii, vývoj nových pohřebních technologií, rozmach ideologie hnutí new age zahrnující víru v nesmrtelnost duše, tematika umělecké tvorby, atd. Odtabuizování smrti by mělo vést k uvolnění životních sil a vskutku můžeme souběžně v současnosti sledovat narůstající společenský trend charakteristický obnoveným vztahem k životu, přírodě a přirozenosti, ať již v zkomercionalizovanější americké, hlubinnější germánské nebo „zdravě rozumné“ slovanské podobě. „Život se stal opět zajímavým,“ zachycuje příznivý následek přitakání skutečnosti smrti v následku válečné zkušenosti Freud.[14]

Zvědomění smrti a umírání neprobíhá přímočaře. Válečná realita, kterou Freud reflektoval, byla ve své destruktivitě natolik jednoznačná, že v ni „člověk musel uvěřit“.[15] Současné podoby přítomnosti smrti v životě a války ve vnějších i vnitřních vztazích jsou často skryté, a pokud se vyjeví, bývají mnohoznačně interpretované. Problematiku ochromení výkonnosti, o němž se Freud zmiňuje jako následku neadekvátního vztahu ke smrti, odráží vedle celkového „bezpečného“ životního stylu západní společnosti například popularita kursů překonávání sklonu k prokrastinaci. Toto oslabení motivace podporuje rozhodovací nouze, k níž vede „(des)informační exploze“ alternativ vůči tradicím a zvykům a dominantní agnosticko-relativistické paradigma. Nad ránem ovšem bývá největší tma, a tak nás známky ochromení života a zřetelně vygradované snahy o popření mohou navést k pátrání po náznacích návratu vytěsněného, k němuž se bude vázat uvolnění životních sil. Hádankou, nad kterou se může dnešní člověk pozastavit, by mohla být příhoda, kdy jistá válečná proponentka na dotaz o šokujícím počtu obětí šokuje odpovědí, že to stálo za to.

Návrat vytěsněné destruktivity v nás vyvolává dvojí úzkost. Jednak je to pocit ohrožení nás samých, jednak pocit viny za smrt a utrpení druhých. Blízká možnost naší smrti vyvolává otázku smyslu naší konečné existence. Skutečnost smrti si proto snáze uvědomujeme u druhých a cizích. Připouštíme eutanázii, tresty smrti a pokusy na zvířatech, zatímco ignorujeme vlastní konečnost a tím i nutnost dosažení jejího transcendentního smyslu. Naše konečnost nám okrývá propastnou temnotu světa zbaveného náboženské dimenze, kterou tápavě resuscitujeme. Pociťovaným proviněním se nevědomá psyché brání pokusy o odčinění vybitím agrese na sobě samé nebo na nějaké zástupné oběti. Forma útoku může být více či méně přímočará – omezení spánku, fyzické násilí – nebo symbolická – gamblerství, bezohledná agresivita v ekonomických vztazích. Zdá se, že nejhlubší obavy pociťujeme z našich vlastních reakcí na hloubku naší sebenenávisti. Ticha upřímnosti k sobě samému se děsíme více, než jsme se dříve obávali samoty s Bohem. Čím silněji a déle udržujeme tato vytěsnění, v tím nečekanějších chvílích a tím častěji v nás cosi vzbuzuje nepříjemné pocity, které zaháníme rozptýlením stále primitivnějším, neboť musí víc a víc ohlušovat.

Těžko odhadovat míru, v jaké dnešní společnost svou obecnou patologizací splácí daň za zbavení se nutnosti vyrovnat se smrtí. Výše bylo zmíněno, že od zpětné integrace destruktivity do vědomí můžeme očekávat posílení výkonnosti, rozhodnosti a motivace. K těmto pozitivním následkům můžeme přičíst široké rozevření spektra prožívaných emocí, zjasněnost myšlení – která může působit dojmem zjednodušení – a celkové posílení duševního, potažmo fyzického zdraví. Freudův postřeh, že za války jsou lidé duševně nejzdravější, lze na současnost aplikovat s tou podmínkou, že musí jít o válku uvědomovanou.

Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky

Válečné běsnění neutuchá, nicméně jsme vůči němu poněkud hluší. Zčásti je to tím, že válka je dominantně ekonomická a informační a užití konvenčních, případně nekonvenčních zbraní přímého ničení je upozaděno, resp. omezeno na oblasti, které populaci dominantních světových sil nenarušují pocit bezpečí, neboť budí dojem dostatečné prostorové vzdálenosti. Nabízí se uvažovat i o dalších aspektech relativně skrytě probíhajícího válečného konfliktu, jenž může probíhat v širokém spektru od biologické po ideologickou úroveň, a může probíhat nepovšimnut, co do své reálné kauzální povahy, současně ale působí ve smyslu konfrontace s jeho destruktivními následky. Přítomnost destrukce v našich životech se zdá akumulovat a vytěsnění vědomí jejího zdroje vyvolává úzkost, protože znemožňuje realistickou adaptaci na ni. Kolektivní popírání skutečnosti válečného rozměru soudobé mezinárodní situace, potažmo válečného („výjimečného“, „nouzového“ nebo „fašizujícího“) totalitně-diktátorského vnitropolitického stavu se zdá odrážet intrapsychickou strukturu, ve které jsou pudově založené destruktivní impulsy popírány, touha po nich vytěsňována a jejich energie odváděná takovými cestami, aby způsob uspokojení připomínal skutečný cíl natolik, aby bylo vybití energie efektivně dosaženo, a jen potud, aby nenarušilo zdánlivé bezpečí vědomého nepřiznání pudové ničivosti.

Úzkost, vyvolaná konfrontací dosud úspěšného popírání destruktivních stránek skutečnosti se stále masivnější běžnou zkušeností s těmito stránkami, vede k o to hysteričtějšímu, zkratovitějšímu chování, o co bližší se zdá hrozba prolomení bariéry nevědomí, pokud jde o tento jeho obsah. Z obludných zásob vytěsněné nenávistné energie jakoby vystřikují parciální, zdánlivě nepochopitelné, resp. situaci nepřiléhavé projevy. Záměna cíle, na nějž se jen velice dočasně zapomnělo, je zřejmá v zápletkách malicherných hádek politiků, kde se častují obviněním z vlastizrady nebo vyhrožují polním soudem. Ve svém přepjatém narcismu a navyklém exhibicionismu politici i další „celebrity“ téměř nezastírají „freudvíco“ projikují do svých konkurentů, protože – stejně jako ostatní populace – již jen „zuby nehty“ drží svou agresivitu na uzdě před jejím fyzickým projevem. V zásadě vědomě, jen nevysloveně, nebo ve slovníku raného Freudova díla řekněme předvědomě, se zde nenávistná energie odreagovává zástupným, ale stále ještě legálním způsobem, a směšnost nebo nízkost počínání zde není na překážku, neboť narůstající frustrace vyvolává stále větší obavy z možnosti nekontrolovaného propuknutí potlačované energie. „Politický divák“ či konzument ostatního světa celebrit by se mohl o svém nevědomém prožívání dozvědět mnohé, kdyby se pozastavil a zkusmo svou zkušenost vystavil alternativnímu pohledu. Politická „dramata“ může chápat jako plátno, na nějž jsou prostřednictvím politiků promítány postavy, které odehrávají jeho vědomě nepřijatelné polohy prožívání a kde hrdinové politických zápasů poráží jeho samého v jeho traumatických vzpomínkách. Fantazijní atmosféru příznivou rozvoji magického myšlení umocňuje převládající celková informačně mediální strategie, jejíž orientaci na infantilní rovinu prožívání dobře ilustruje například užívání metaforiky nadpřirozených bytostí v současných informačních bitvách.

Zakázaná nenávist nemizí, ale skrytě bobtná a hledá náhradní cíle. Tento přesun a nutnost jeho pseudo-racionální obhajoby nám znemožňuje objektivní posouzení dalekosáhlého spektra problémů a v hledání objasnění zakoušených důsledků probíhajících destruktivních procesů snadno „sedáme na lep“ podbízivých vizí, která se tváří jako řešení. Paralýza úzkostí z nekontrolovaného propuknutí svazovaných destruktivních sil je dále podporována počínajícím uvědomováním si možnosti katastrofických podob vyústění současných klimatických proměn. Vzhledem k zaměření tohoto textu se nebudu věnovat otázce reálnosti klimatických změn
a předpovědí, které se k nim vážou. Pro úhel pohledu zde zaujímaný je důležitý především fakt, že lidé jsou „zvěstí“ o klimatické krizi a apokalyptickými vizemi, které senzacechtivá média i seriózní vědecký diskurs šíří, sice hluboce zasaženi, ovšem ne ve smyslu vytváření destruktivních popudů, které pociťují, nýbrž ve smyslu kontroly a regulace těchto popudů. Psychologicky infantilizující zaměření této informační vlny nasedající na regresivní obranné mechanismy může ilustrovat emblém soudobého typu regulované nespokojenosti s „vládnoucími poměry“ v „eko-panikujícím“ provedení. Jakkoli prázdný co do reálné efektivity v péči o klima se může „projekt Gréta“ zdát, motiv vzpoury, kterým oslovil své mladé i starší příznivce, není jeho posledním slovem. V jejich narcistické izolovanosti osamělým a klimatickým alarmismem usměrněně vyděšeným jedincům nabízí iluzi spočinutí a ochrany v mateřské náruči „klimatického hnutí“, jež bývá často charakterizováno jako nové náboženství. Čím více vytěsňujeme povědomí o reálných válečných poměrech, v jakých žijeme, vědomí svých vlastních agresivních a destruktivních emocí a impulsů, i zkušenosti s  projevy analogických popudů u druhých, tím více je oněmi emocemi a impulsy poznamenána ta naše činnost, která je naší obvyklé bezprostřední realitě více či méně vzdálená, ať už se jedná o setkání s lidmi, jež s největší pravděpodobností znova nepotkáme, nebo fantazijní produkci v žánrech sci-fi apod.

Popírání vnější fakticity války, resp. vlastní angažovanosti, jakkoli pasivní, v ní, a vnitřní destruktivní reality, prožívané jako zakázané, nemorální nebo jinak nepřijatelné, jsou doprovázena dalšími obrannými mechanismy. Upouští se od vývojově vyspělejší depresivní pozice, která umožňuje svět i sebe prožívat jako integrovaný celek, v němž vše mé své organické místo, protože nic není absolutně dobré ani zlé, mocné ani bezmocné, a regreduje se do paranoidně schizoidní pozice, kde štěpení přináší úlevu rozlišením „osy dobra a zla“, představou, že válka a touha po ní je „jinde“, a nadějí v plně kontrolovanou mechaniku vnějšího i vnitřního života. Megalomanské uspokojení z rozštěpené reality je narušováno temnými vizemi čehosi ve své cizosti vágně znepokojivého, takřka neviditelného, a přece překvapivě silně působícího, parazitismu ideologického, sociálního i biologického. Obranné mechanismy reaktivních výtvorů podporují popření destruktivní reality snahou o její kontrolu. Můžeme je sledovat například v projevech exaltovaně přívětivých postojů označovaných pejorativně jako „vítačství“, v jisté zásadové ignoranci možnosti racionálních pochybností ohledně vyloučení uplatnění taktik biologické války v lékařství nebo potravinářství atp. Jedním z posledních pokusů o odložení nutnosti přijetí reality vnější i vnitřní destruktivity je strategie rezignace, jako nazývá Karen Horneyová to, čeho aspekt u Freuda nacházíme pod jménem „předjímané truchlení“.[16] Abychom nemuseli vnímat nebezpečí, která ohrožují stabilitu našeho vnějšího světa, smiřujeme se s katastrofickou vizí a naděje na svůj „věčný život“ (ať ho již chápeme „biologicky“ jako pokračování rodu, „fyziologicky“ jako setrvalé bytí atomů, z nichž jsme složeni nebo „ontologicky“ jako trvání významu naší existence) přesouváme „jinam“, kamkoli, kam přítomná destrukce neproniká.

Síly našich obranných mechanismů nejsou vůči měnící se realitě nepřemožitelné a ani není v zájmu ega, aby se ve svých adaptivních manévrech zcela míjelo s objektivními podmínkami. Jistý moudrý impuls v nás samých nás ponouká k experimentu: Co když ta zkáza kolem je válka? Co když se to, co cítím, nevymyká z destruktivity, která je kolem? Freudova teorie, potvrzovaná nesčetnou zkušeností psychoanalytické praxe (byť spíše příznivců Melanie Kleinové a Wilfreda Biona než Karen Horneyové a Ericha Fromma…), klade do jádra našich motivací vedle konstruktivních, erotických, libidinózních nebo syntetizujících tendencí i popudy opačné, agresivní, nenávistné, odporující a analytické — celek prvních je označován jako pud života, druhých jako pud smrti. Pokud bude společenská realita srozumitelnější za předpokladu, že v ní probíhá válka, lze doporučit tento předpoklad pracovně akceptovat. Pokud možnost, že ne všechny naše negativní impulsy jsou reaktivní, resp. že nikoli veškerá jejich energie je dána zpětnou vazbou našich pozitivních impulsů, tedy že naše agresivita může být původní, že jako můžeme svobodně cítit lásku a naději, můžeme tak cítit i nenávist a strach, – tedy pokud přijetí této možnosti umožní návrat vytěsněné destruktivity, nelze než doporučit ji přijmout.

Hypotézu vrozené destruktivity může podporovat návrat vytěsněných pocitů a vzpomínek, které mají znak zakázané agresivity, zraňování a ničení. Akceptaci faktů, že destrukce je neodmyslitelná od reality v její proměnlivosti, že destruktivita je i naší vlastní potencialitou, a že nám proto destrukce může způsobovat slast, a otevřenost jejich dalekým důsledkům nazvěme destruktivní revolucí. Vzhledem k síle dosavadních popření a šíři palety dalších spoluhrajících obranných mechanismů jsou následky tohoto zvědomění vskutku zlomové, a zároveň svým způsobem komicky „něžné“. Zvědomění agresivních popudů totiž nevede k jejich nárůstu, jako spíše k jejich uvolnění co do místa nebo směru projevu. Zatímco nevědomá nenávist probublá na povrch třeba zcela nemístně ve chvíli setkání s příbuzným jejího pravého terče, s vědomým nenávistným potenciálem lze pracovat. Zůstane v tomto zamyšlení nevyřešenou otázkou, zda lze nenávistí pracovat pro lásku nebo strachem pro naději. Vystrčit hlavu z písku může ale v tomto případě vést i některým důležitým zásadám analogickým té, že v kuchyni se nehádáme.

Závěr

K závěru svých Aktuálních poznámek Freud poznamenává, že „s vývody tohoto druhu nedochází psychoanalýza u laické veřejnosti většinou žádné víry.“[17] Výše jsem se pokusil aktualizovat jeho vývody v situaci, která je jim relativně otevřenější. Zatímco společenský vývoj dvacátého století byl významně poznamenán akceptováním dosahu sexuality v různých oblastech života od reklamy po náboženskou praxi, navazující úkoly, s nimiž jsme konfrontováni, se zdají spočívat v docenění role destruktivity, míry, v jaké je naše aktivita motivována agresí, významu role destrukce v našem tvoření a postavení smrti ve vztahu ke smyslu našich životů. Historický sled naznačuje, že vytěsnění destruktivity bylo hlubší než v případě sexuálních motivů, traumatická bolest byla vytěsněna hlouběji než touha po zakázané slasti. Než své zamyšlení Freud ukončí, vyzývá k přehodnocení moderního kulturního postoje k válce, k připuštění faktu, že k válkám bude dále docházet, a k vědomému přizpůsobení se skutečným, pudově založeným, postojům ke smrti.

Současný vývoj dává Freudovi za pravdu zajisté v tom, že nelze čekat trvalý mír, a nelze ho čekat nejen ve světě mezinárodní politiky, ale ani v mezilidských vztazích ani uvnitř nás samých. Válka je rozměr života a jen to, co je mrtvé, je definitivně usmířené. V posledních větách pojednávaného eseje Freud parafrázuje okřídlený výrok „chceš-li mír, chystej se na válku“. Freudova variace čtenáře vyzývá „chceš-li život, chystej se na smrt“. Závěrem předloženého pokusu o aktualizaci Freudových poznámek by mohla být instrukce „chceš-li se připravit na smrt (abys mohl ochránit život), věz, že jsme ve válce (a přestaň to popírat)“. Pokrok v oblasti zvědomení (pudové) destruktivity by mohl přinést v některých případech úlevu od perverzních pseudo-kompromisů, jimiž mnozí řeší svou neschopnost dostatečného vytěsnění tabuizovaných impulsů. Psychologicky blahodárným efektem odstranění bariér průniku destruktivních popudů do vědomí může být jednak subjektivní příliv energie, jednak objektivní ústup dekadentních společenských trendů.

Shrnutí

Tato studie aktualizuje Freudovy postřehy z jeho textu Aktuální poznámky k válce a smrti s ohledem na současnou společensko-politickou situaci a atmosféru. Klade si otázky týkající se proměn vztahů k násilným a ničivým skonům a prověřuje Freudovy odhady jejich budoucího vývoje. Předkládá hypotézu, že vrozená destruktivita podléhá mohutnějšímu vytěsnění než libido, objasňuje mechanismy s tímto vytěsněním související a zvažuje možné následky zvědomění destruktivity v kolektivním rozměru. Kapitola „Skrytá válka“ seznamuje čtenáře s možností chápat dnešní mezinárodní realitu v analogii k předchozím dvěma světovým válkám, a tak ospravedlňuje záměr využít Freudův text, který komentuje psychologický efekt událostí, jež dnes chápeme jako „první světovou válku“, k analýze soudobých proměn kolektivní (severoatlantické) psyché. Druhá kapitola „Zklamání a zmatek“ za tím účelem využívá vybrané motivy Freudova eseje s důrazem na motiv zhroucení iluzí o „dobré“, „morálně akceptovatelné“ či společensky přívětivé povaze lidské osobnosti rámovaných optimistickým výhledem na efekt civilizačního pokroku. Třetí kapitola „Vytěsnění válečné reality a jeho důsledky“ rozvádí hypotézu „destruktivní revoluce“ jako podstatného kroku v procesu kolektivního zvědomování destruktivních popudů, jejich nevykořenitelnosti dané jejich vrozenou (pudovou) zakotveností a možností jejich integrace v úsilí o uplatnění jejich „konstruktivního“ smyslu v kontextu širších motivačních komplexů.

Summary

This study called Thoughts for the Times on War and Death II updates Freud’s observations from his text Thoughts for the Times on War and Death with respect to current socio-political situation and atmosphere. It asks questions about changes in relations to violent and devastating tendencies and examines Freud’s estimations of their future development. It puts forward the hypothesis that innate destructivity is subjected to more powerful repressions than libido, explains the mechanisms associated with this repression, and considers the possible consequences of awareness of destructiveness in a collective dimension. The chapter „The Hidden War” introduces readers to the possibility of understanding today’s international reality in analogy to the previous two world wars, and thus justifies the intention to use Freud’s text, which comments on the psychological effect of events that we see today as „World War I.”, for the analysis of contemporary changes of collective (North Atlantic) psyche. The second chapter, „Disappointment and Confusion,” uses selected motives of Freud’s essay, emphasizing the theme of the collapse of the illusions of the „good”, „morally acceptable” or socially friendly nature of a human person framed by an optimistic outlook over the effect of the progress of civilization. The third chapter „Repression of the War Reality and its Consequences” elaborates the hypothesis of „destructive revolution” as an essential step in the process of collective awareness of destructive impulses, their incorruptibility given by their innate (instinctive) anchoring and their integration possibilities in pursuing their „constructive” sense I the context of wider motivation complexes.

Použitá literatura

Bernays, E. L., Propaganda, New York: Horace Liveright 1928.

Freud, S., Truchlení a melancholie, in: týž, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

Freud, S., Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990.

Jung, C., „America Facing Its Most Tragic Moment“, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

Patočka, J., Války 20. století a 20. století jako válka, in: týž, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

Šebek, M., Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2, roč. 3, 2002, s. 41-45.

Tyl, J., Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

 

[1] Mgr. Hynek Tippelt, PhD., Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96, Ústí nad Labem.

[2] Srv. J. Tyl, Metamorfóza Narcise: z mytologie do psychopatologie, z psychopatologie do dějin, in: Revue Psychoanalytická psychoterapie, č. 1, roč. 7, 2005, s. 25-39.

[3] Srv. M. Šebek, Být či nebýt po americké tragédii 11. září 2001, in: Revue psychoanalytická psychoterapie, č. 2,
roč. 3, 2002, s. 41-45.

[4] C. Jung, America Facing Its Most Tragic Moment, in: New York Times, 29th September 1912, Section P, s. 2.

[5] Srv. J. Patočka, Války 20. století a 20. století jako válka, in: J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia 1990, s. 104-119.

[6] Vyšel pod názvem Proč válka? v českém překladu, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 200-209.

[7] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175-199.

[8] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: týž, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 178.

[9] E. L. Bernays, Propaganda, New York: Horace Liveright 1928, s. 9.

[10] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 175.

[11] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[12] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 188.

[13] Ibid., s. 190.

[14] Ibid.

[15] Ibid.

[16] S. Freud, Truchlení a melancholie, in: S. Freud, Práce k sexuální teorii a k učení o neurózách. Vybrané spisy III, Praha: Avicenum 1971.

[17] S. Freud, Časové poznámky o válce a smrti, in: S. Freud, O člověku a kultuře, Praha: Odeon 1990, s. 197.

Na hraniciach samovraždy. Psychoanalytický pohľad na samovraždu

Mgr. Tomáš Puškárik

Mgr. Tomáš Puškárik, Department of Electronic Culture and Semiotics,Faculty of Humanities, Charles University: Prague, Czech Republic.Correspondence: Mgr. Tomáš Puškárik, U Kříže 8, Praha 5- Jinonice, 158 00.

E-mail: puskarik.tomas@gmail.com.


Samovražda bola pre psychoanalýzu dôležitou problematikou už v roku 1910, kedy Viedenská Psychoanalytická Spoločnosť zorganizovala sympózium o samovražde. Na tomto sympóziu vystúpili velikáni psychoanalýzy ako Alfred Adler alebo Wilhelm Stekel a medzi prednášajúcimi nechýbal samozrejme ani Freud. Ten, ako píše Mikhailova[1], všetkých prekvapil svojou rezervovanosťou. Výstupom zo sympózia bol konsenzus, podľa ktorého je k detailnejšiemu vypracovaniu psychoanalytickej teórie samovraždy potrebné získať viac klinických pozorovaní, ktoré by mohli formulovať koherentnú teóriu.

V nasledujúcich častiach textu sa pokúsime vymedziť psychoanalytický prístup ku skúmaniu samovraždy a porovnať ho s ostatnými druhmi skúmania, ktoré sú blízke iným disciplínam. Následne sa pokúsime priblížiť psychoanalytické teórie samovraždy z pohľadu klasickej psychoanalýzy v rámci teórie Sigmunda Freuda, teórie objektných vzťahov Melanie Kleinovej a Johna Maltsbergera. Na záver sa pokúsime prepojiť teoretické východiská s praktickými ukážkami zo psychoterapie v prostredí väznice.

I. Psychoanalytické skúmanie samovraždy

Hillman[2] popisuje vo svojej knihe Duše a sebevražda analytické (vycházajúce z teórií C. G. Junga) stanovisko voči samovražde. Vymedzuje 4 hlavné oblasti (disciplíny), ktoré sa zaoberajú skúmaním samovraždy. Na základe týchto disciplín potom definuje analytické hľadisko, ktoré je obdobné aj pre stanovisko psychoanalýzy. Toto hľadisko nehodnotí a neodsudzuje samovraždu, ale snaží sa jej porozumieť a chápať ju ako psychickú realitu. Hillman[3] hovorí o týchto disciplínach a o prvotných metaforách, z ktorých vychádzajú vo svojom prístupe k samovražde. Tieto metafory nie sú vedomým kolektívnym stanoviskom, ale skôr  predvedomiu prístupné štruktúry psyché, na základe ktorých reprezentanti týchto disciplín jednajú. Viac filozofický a aktuálny by bol možno termín diskurz, ktorý určuje, ako sa o samovražde v rámci určitej disciplíny hovorí a ako na ňu daná disciplína reaguje. Tieto 4 disciplíny sú:

a) Sociológia. Jej provtnou metaforou je spoločnosť. To znamená, že ak sa človek zabije, na spoločnosť to pôsobí dekadentne. Preto je dôležité, aby sociológia chránila ľudský život. Jej metódou je napríklad štatistika, ktorá svojimi dátami môže prevenciou bojovať proti samovraždám. Je to práve spoločnosť, ktorá sa má ochrániť a spôsob akým sa to má urobiť je podľa sociológov resocializácia. Človek sa musí znova včleniť do spoločenského diania a byť spoločensky aktívny.

b) Právo. Prvotnou metaforou je zákon (spoločenská zmluva), ktorú nie je možné vypovedať, iba ju porušiť. Tento zákon je apriórny. Samovraždu odsúdili všetky tri tradičné právne sústavy rímskeho, cirkevného a anglického práva. Do roku 1870 sa vyskytovali v anglickom práve hlavne materiálne sankcie voči pozostalým samovrahov. Zaujímavé je, že roku 1487 Henrich IV. Nariadil zvolávnie rady, kde koroneri posudzovali, či bol samovrah pri zdravom rozume. Ak bol, skonfiškovala sa časť majetku jeho rodiny. Do roku 1961 sa v Anglicku mohli vyberať pokuty z majetku samovrahov a životné poistenia sa vyplácali, iba ak rátali s eventualitou suicída.

c) Církev. Prvotnou metaforou pre cirkev je Boh (stvoriteľ) a keďže život nepatrí nám, ale je dar od Boha, tak je samovražda hriechom proti stvoriteľovi.

d) Medicína. Jej prvotnou metaforou je život. Na zreteli má byť záchrana života, pri možnosti samovraždy sa automaticky objavuje hospitalizácia, medikácia a dozor. Z medicínskeho hľadiska je samovražda odchýlka, alebo porucha, ktorej je treba zabrániť

Všetky tieto prístupy reagujú na možnosť samovraždy okamžite, snažia sa jej zabrániť či už prevenciou, sankciami, alebo liečbou. Psychoanalýza však naopak poskytuje mentálny priestor, kde je možné hovoriť aj o týchto pocitoch, bez okamžitej reakcie. Samozrejme pokiaľ analytik vyhodnotí, že hrozba suicída je enormná, doporučí hospitalizáciu. No dôležité je mať možnosť hovoriť o samovražde.

II. Psychoanalytické teórie samovraždy

A) Klasická psychoanalýza a Sigmund Freud

Na vyššie zmienenom sympóziu Viedenskej Psychoanalytickej Spoločnosti Freud vystúpil iba krátko a rezervovane. Znovu sa však k tejto téme dostal v roku 1917, kedy publikuje svoj článok Smútok a melanchólia[4]. V tomto texte tvrdí, že ak pozorne počúvame sebaobvinenia melancholika, zistíme, že iba ťažko patria jemu, ale skôr ide o obvinenia, ktoré sa týkajú niekoho, koho pacient miluje, miloval, alebo mal milovať. Inými slovami, obvinenia patriace objektu boli presunuté na ego. Dôležité je teda to, že u pacienta došlo ku strate milovaného objektu, ale namiesto toho, aby sa daného objektu vzdal, tak ho inkorporoval a identifikoval sa s ním (stal sa týmto objektom). Terčom hnevu a obvinení je namiesto objektu ego identifikované s objektom. Freud tvrdí, že takto vzniká konflikt medzi kritickou časťou ega a ega identifikovaného s objektom. Položil tu vlastne základy superega. Superego doháňa potom ego až k samovražde[5]. Za každým sebadeštruktívnym aktom je teda možné vidieť zároveň útok na ego identifikované s objektom. Tento akt je útokom na objekt a zároveň trestom za hnev a útok na objekt. Samovražda je chápaná v zmysle schopnosti objektivizovať sám seba a správať sa voči sebe samému ako k niekomu inému.[6]

B) Kleiniánsky pohľad

Melanie Kleinová naviazala na Freudove teórie o pude smrti a vypracovala na jej základe svoju koncepciu vnútorného sveta dieťaťa. Dieťa prichádza na svet plné strachu a úzkosti zo zničenia, nielen zvonku, ale aj zvnútra v zmysle vlastných „phantázii“. Na rozdiel od fantázií, ktoré sa píšu s f, sú phantázie s ph nevedomými mentálnymi obrazmi, s ktorými dieťa prichádza na svet a ktoré si v rannom veku ďalej vytvára. Hlavnou úlohou dieťaťa je vytvoriť si dobrý objekt (v Kleiniánskej terminológii vnútornú mentálnu reprezentáciu dobrého prsníka), ktoré mu poskytuje starostlivá matka, ktorá uspokojuje všetky jeho potreby[7]. Tým sa však vývin dieťaťa nekončí. Matka samozrejme nemôže byť neustále nablízku a saturovať všetky potreby dieťaťa. Znovu v ňom vzrastá hnev a úzkosť. Aby nezničilo vnútornú reprezentáciu dobrej matky, dochádza ku štiepeniu na dobrý a zlý objekt, dobrú a zlú mentálnu reprezentáciu matky. Tieto obrazy si dieťa internalizuje a samo je rozštiepené na dobré a zlé Ja. Vyššie popísané mechanizmy sú jadrom toho, čo Kleinová nazýva paranoidne schizoidná pozícia. Jeho vnútorný svet pozostáva z dokonalej, idealizovanej dobrej matky a úplne zlej matky. Medzi týmito pólmi neexistuje nič, tieto mentálne reprezentácie sú od seba úplne oddelené, inak by bola reprezentácia dobrej matky zničená agresívnymi phantáziami dieťaťa a zlej matky. Ak matka chýba, dieťa je zaplavené úzkosťou a hnevom a nedokáže si ju sprítomniť. Za optimálneho vývinu dieťa dokáže integrovať obraz dobrej a zlej matky a postupuje do depresívnej pozície, kde dokáže vnímať objekty ambivalentne, a práve preto prežíva vinu za agresívne phantázie, ktoré voči objektom pociťovalo.

Pre suicidálnych pacientov je charakteristické štiepenie na dobré Ja a zlé Ja, vzťahujúce sa k idealizovanému objektu. Zlé časti Ja sú často projikované do častí, alebo celého tela. Tieto projektívne introjektívne procesy môžu mať niekoľko podôb.

U niektorých pacientov je vysoká miera intolerancie frustrácie z nenaplnenia základných fyziologických potrieb. Telo im potom slúži ako projektívne plátno, lebo je zdrojom potrieb a túžob, pociťovania reality. Nenávisť tohoto uvedomenia môže viesť k útokom na telo, aby sa pacient vyhol frustráciám spojeným s požiadavkami tela. Suicídum by viedlo znovu k intrauterínnemu stavu, spojeniu s idealizovaným materským objektom. O niečom podobnom hovorí Freud, keď píše o nirváne a smerovaní pudu smrti do stavu blaženosti. Tento intrapsychický stav je pravdepodobne najcharakteristickejší pre psychotické fungovanie človeka.[8]

Ďalšou možnosťou je projekcia dobrého objektu von. Samovražde v tomto prípade bráni iba predstava, že by pacient ublížil iným. Alternatívnym príkladom môžu byť týrané deti. Samé seba vnímajú ako zlé a rodičov ako dobrých. Nemajú na výber, inak by ich celý vonkajši svet bol zlý. Výstižne tento proces definuje britský psychoanalytik William Fairbairn[9] týmito slovami: „Člověk, než aby bol dobrý vo svete, kde vládne diabol, tak je radšej hriešnikom vo svete, kde vládne Boh.“ Dobrý objekt sa tiež môže zachovať rozštiepením tela a mysle. Telo môže predstavovať väzenie mysle. Zničením tela by sa oslobodila mysel a všetky jej útrapy. Bell[10] ďalej popisuje, že zlý objekt môže byť projikovaný do personálu inštitúcie, alebo samotnej inštitúcie, ktorá potom stelesňuje trestajúce a perzekuujúce superego. Tým, že je zlý objekt projikovaný von, sa človeku čiastočne uľaví. Zlý objekt už nie je  vo vnútri, ale mimo neho. Riziko, obzvlášť v represívnych inštitúciách, ale aj zdravotníckych je hlavne v tom, že sa personál môže identifikovať so zlým objektom a potvrdiť pacientovi jeho vnútorný perzekujúci svet, ktorý ho znovu môže dohnať k násilu voči sebe.

V takomto paranoidne schizoidnom svete sú dobré objekty neustále ohrozované vlastnými vražednými impulzmi. Aby dobré objekty prežili, vstupujú do hry proejktívno introjektívne mechanizmy, ktoré sa pomáhajú zbaviť zlých objektov a zachovať tie dobré.[11]

C) Zostup do samovraždy

Maltsberger[12] vníma samovraždu ako zostupný proces pozostávajúci zo 4 aspektov. Zámerne sa vyhýba použitiu slova fáza, ktorá by mohla evokovať chronologickú následnosť. Tieto aspekty sa nemusia nevyhnutne prejavovať v chronologickom poradí, nemusia všetky prebehnúť v procese samovraždy, avšak objaviť sa môžu v rôznom poradí.

Prvým aspektom zostupu do samovraždy je afektívne zaplavenie. Kaskáda samovraždy obvykle začína zahltením emóciami ako sú úzkosť, bezmocnosť, či zúfalstvo, spojené s potrebou okamžitého uvoľnenia. V tejto etape ľudia buď vyhľadajú pomoc, siahnu po drogách, alebo po svojom živote.

Nasleduje snaha zvládnuť afektívnu potopu. V tejto etape sa emocionálny stav zhoršuje, človek hovorí o suicidálnych myšlienkach zanedbáva prácu a sociálne sa izoluje. Môže sa zvýšiť spotreba návykových látok a objaviť sebapoškodzovanie ako snaha uľaviť si a aspoň čiastočne kontrolovať dianie. Častá je disociácia, počas ktorej člověk funguje ako robot (nevníma sám seba). Práve v dôsledku disociácie môže člověk na svoje okolie pôsobiť vyrovnane. Ak si siahne na život, okolie je prekvapené, lebo na ňom nič zvláštne nezbadali. Za zmienku možno stojí, že tento fenomén si všimol už aj Marx[13], ktorý bol prekvapený, s akým vnútorným kľudom si ľudia dokážu siahnuť na život. Nejedná sa len o spisovateľov a básnikov, ale aj nevzdelanú triedu. Samovražedný plán a rozhodnutie zabiť sa zmierňujú úzkosť, dodávajú pocity kontroly a chránia pred dezintegráciou. Môže dôjsť tiež k narušeniu testovania reality, pseudohalucináciám, pri ktorých si človek uvedomuje, že to čo vidí, nemá reálny podklad. Celý proces sa prehlbuje stratou kontroly a dezintegráciou. Tá sa prejavuje hlavne v snoch o sebe ako o niekom cudzom (objektivizácia, ktorú sme spomenuli vyššie) alebo o častiach tela. Človek je zahltený emóciami a začína podliehať zúfalstvu. Najhlbšou etapou je obvykle grandiózne prežitie a zbavenie sa tela. Objavuje sa predstava, že duša a telo sú oddelené a zničením tela duša pretrvá a bude jej lepšie (Hillman tento proces výstižne nazýva psychosémantickým bludom[14]). Smrť nie je vnímaná ako koniec, ale ako nový začiatok, víťazstvo. Samovražda v tomto ponímaní nie je vraždou, ale sebaobranou.

III. Dva prípady z prostredia väznice

V tejto časti textu sa pokúsime aplikovať vyššie zmienené psychoanalytické teoretické koncepty do praxe pomocou 2 ukážok z psychoterapeutického procesu dvoch klientov. Oba prípady sú príkladom psychoterapie v penálnom prostredí. Toto prostredie sa na prvý pohľad možno zdá nezvyčajné pre vykonávanie psychoterapeutickej praxe, no podľa Saundersovej [15]môže byť práve táto posledná zastávka inštitúcií vhodnou motiváciou pre vstup do terapie a zmenu. Hlbšie skúmanie problematiky psychoterapie vo väzení by presahovalo zámer tejto práce, ale pre záujemcov o danú problematiku doporučujeme dielo vyššie zmienenej autorky Life Within Hidden Worlds: Psychotherapy in Prisons. Z nášho pohľadu je najväčším problémom psychoterapie vo väzenskom prostredí nemožnosť úplne a okamžite preniesť skúsenosť nadobudnutú v psychoterapii na svoje najbližšie okolie. Dovolíme si tvrdiť, že samotná psychoterapia v rámci väzenia sa líši od psychoterapie mimo penálne prostredie iba minimálne a to hlavne v technických otázkách.

Ako sme už povedali, nasledovať budú dve ukážky. Všetky osobné údaje boli pozmenené v snahe zachovať čo najväčšiu anonymitu. Pre jednoduchšie porozumenie a zo štylistických dôvodov v nasledujúcej časti opustíme autorský plurál.

Prípad 1

Pán K, muž v strednom veku, slobodný, vo výkone trestu za majetkovú trestnú činnosť sa dvakrát pokúsil o samovraždu už v civilnom živote. Pána K som stretol pri pravidelnom pohovore, ktorý musia absolvovať odsúdení, ktorí sa pokúsili o samovraždu alebo sa vážne sebapoškodili. Asi tri mesiace pred našim stretnutím sa pán K pokúsil o samovraždu, podrezal si žili. Život mu zachránili spoluodsúdení a personál väzeňskej služby. Počas pohovoru sa pán K informoval, či by bolo možné absolvovať psychoterapiu a tak započala naša spolupráca 52 sedení s frekvenciou dva sedenia týždenne.

Prvé sedena pán K popisoval deň svojho pokusu o samovraždu. Popisoval zúfalstvo, ktoré ho trápilo celý život a ktoré vyeskalovalo až za hranice únosnosti. Hovoril o tom, ako sa mu v deň, keď sa konečne rozhodol ukončiť svoj život a svoje trápenie uľavilo. Zrazu ho vraj nič netrápilo a zároveň prestával vnímať okolie a svet okolo seba, fungoval ako automat. Počas niekoľkých sedení opakoval tento príbeh a zvažoval, či má cenu žiť ďalej a ak áno, tak ako to má robiť. Sťažoval sa na väzeňské prostredie a lekársku starostlivosť, ale vyzdvihoval pani doktorku, ku ktorej dochádzal po medikáciu v civilnom živote. Často zdôrazňoval, že sem nepatrí a že by mal byť v miernejšom zariadení s lepšou starostlivosťou.

Väčšinu tejto etapy terapie som pociťoval hnev, bezmocnosť a nepotrebnosť. K hovoril bez prestávky a vypĺňal priestor tak, ako to len šlo. Moje reakcie si sice vypočul, ale nevnímal ich. Mal som často fantáziu, že som pri ňom iba duch.

Počas 20. sedenia sa stav pána K začal zhoršovať a témou začali byť jeho samovražedné myšlienky a plány. Hovoril o tom, že chce mať konečne pokoj, ktorý by mu priniesla smrť. Snažil sa nájsť dôvody prečo žiť a zdôrazňoval hlavne rodinu. Pán K mi často hovoril, ako ma vidí vo forme ducha, keď s ním nie som a ako ku mne hovorí. Postupom času sa K čoraz viac upokojoval a dokázal ma pustiť k slovu a premýšľať nad tým, čo hovorím. Začal vrámci výkonu trestu pracovať. V tejto etape šlo hlavne o to, aby mohol voľne hovoriť o svojich myšlienkach a spolu so mnou ich spracovať. Dôležitá je najmä skúsenosť, že sa dá hovoriť o bezmocnosti a zúfalstve aj bez toho, aby to poškodilo dobrý objekt alebo bez toho, aby došlo k jeho dezorganizácii.

V tejto časti sa pokúsime aplikovať predošlé teoretické východiská. K prežíval pred pokusom na jednej strane uvoľnenie tým, že si ho naplánoval a na druhej strane z celej situácie disocioval. Následne bolo možné postrehnúť proces štiepenia a s tým spojenú idalizáciu a devalváciu, ktorú prežíval pán K voči väzeňskej starostlivosti a starostlivosti svojej civilnej lekárky. Uviedli sme hlavne príklady, kde došlo u pána K k narušeniu testovania reality a kde sa objavili procesy štiepenia a projektívnej identifikácie. Najzreteľnejšie to bolo v pseudohalucináciách mojej osoby, ktorú si predstavoval, keď som s ním nebol. Táto pseudohalucinácia v Kleiniánskej terminológii zodpovedá budovaniu si vnútorného dobrého objektu. Pán K si tak mohol dobrý objekt, ktorý mu bol k dispozícii počas psychoterapeutických sedení odniesť so sebou aj mimo terapeutický priestor. Zároveň bolo možné vidieť, že K musel odštiepiť svoje bezmocné ja a projikovať ho do mňa. Túto jeho projikovanú časť som potom pociťoval ako hnev, zúfalstvo a bezmoc. Dôležité bolo spoločné spracovanie týchto emócií a skúsenosť, že tieto pocity môžu byť zvládnuteľné aj bez toho, aby boli projikované do vlastného tela. Súčasne slúžilo väzenie ako plátno pre zlé objekty a sadistické superego. Telo a väzanie boli pre pána K reprezentáciami zlých objektov.

Prípad 2

Pán J, muž stredného veku odsúdení za mimoriadne násilnú trestnú činnosť ma sám kontaktoval, že by mal záujem o psychoterapiu. Absolvovali sme spolu 8 sedení, po poslednom sedení sa pán J pokúsil o samovraždu, podrezal si žily.

Po úvodných stretnutiach, na ktorých sa snažil popísať svoj život (ktorého polovicu strávil vo výkone trestu) a momentálnu situáciu, ma požiadal, aby som zariadil jeho umiestnenie na ním určenom oddelení. Často mi popisoval, akými spôsobmi by sa mohol zabiť, ak mu nepomôžem. Tiež mi hovoril o svojej trestnej činnosti a o tom, ako sa vysporiadava s ľuďmi, ktorí ho naštvú. Spomínam si, ako sa ma na jednom spoločnom sedení opýtal, či sa ho bojím. Asi tri dni po našom poslednom sedení, na ktorom som odmietol vyhovieť jeho požiadavkam, sa pán J pokúsil o samovraždu.

Už podľa popisu je asi zrejmé, že sa jedná o odlišný prípad, ako je pán K. Pán J mal osobnosť štruktúrovanú psychopaticky, kde je ústredná dynamika osobnosti a sedení okolo moci, submisie a dominancie[16]. Pán K mal v sebe dobrý objekt, ktorý by mu mohol pomôcť (pseudohalucinácia mňa), u pána J však dobrý objekt absentoval.

Jednou z rovín interpretácie prípadu pána J je samozrejme „manifestačka“, pomocou nátlaku chcel dosiahnuť to, čo chce. Druhou rovinou je však samotná terpaeutická situácia a žiadosť pána J o pomoc. Psychopatické osobnosti majú problém s blízkosťou. Namiesto ideálneho, dobrého objektu majú iba zlý objekt. S týmto zlým objektom sa identifikujú obranným mechanizmom, ktorý Anna Freudová[17] nazvala identifikáciou s agresorom. Často je tento obranný mechanizmus postrehnuteľný v prostredí školy, kde obvykle dieťa, ktoré šikanuje iné deti, je samo doma fyzicky alebo psychicky týrané. Tým, že sa samo stane agresorom, vyhne pocitom slabosti a samo sa stáva silným. Snaha zmeniť tento ideálny, ale zlý objekt, by viedla u psychopata k dizidentifikácii a ego by bolo zrazu vo vzťahu k a nie identifikované so zlým objektom[18]. To by viedlo k masívnej agresii, projikovanej do terapeuta. Pán J pravdepodobne závidel dobrý objekt terapeuta, preto sa ho snažil kontrolovať, zmocniť a zničiť. Nemôže pripustiť, že niečo, čo je mimo, je dobré a že by potreboval pomoc tohoto dobrého objektu a že by bol na ňom závislí. Spomeňme si, ako sa snažil vo mne vyvolať strach alebo hnev. Boli to jeho pocity, ktoré chcel do mňa vložiť[19]. Ďalšou interpetačnou rovinou môže byť to, že všetko dobré, čo by v ňom mohlo byť, sa dostáva pod útok nenávistného a agresívneho superega. Vlastné superego neznesie nič pozitívne, čo by mohlo byť v jedincovi.[20] Myslím, že moja prítomnosť pre pána J znamenala obrovskú úzkosť a že jediným východiskom preňho bolo siahnuť si na život.

Zhrnutie

V tomto texte sme sa pokúsili na jednej strane vymedziť psychoanalytický prístup k samovražde oproti iným discipínam, ktorým sme sa venovali v prvej časti práce. Na strane druhej sme sa pokúsili priblížiť najznámejšie teoretické koncepty psychoanalýzy, ktoré sme aplikovali na samovražedné jednanie. Vychádzali sme pri tom z teórií Freuda, Kleinovej a Maltsbergera. Tieto teórie, ako väčšina psychoanalytických teórií, vznikli na základe klinických pozorovaní a psychoterapeutickej praxe. Práve z tohto dôvodu sme pomocou nich snáď dokázali priblížiť možno zložitý svet psychoanalytických konštruktov. Zároveň dúfame, že táto práca poslúži hlbšiemu porozumeniu vnútorného sveta človeku, ktorý sa pohybuje na hraniciach samovraždy.

Summary

„On the borders of suicide. Psychoanalytic perspective on suicide. In this paper, we attempted, on the one hand, to define the psychoanalytic approach to suicide compared to other disciplines we dealt with in the first part of the thesis, and on the other hand, to approach the most well-known theoretical concepts of psychoanalysis that we then applied to suicide. These were based on the theories of Freud, Klein and Maltsberger. These theories, like most of the psychoanalytic theories, have arisen on the basis of clinical observations and psychotherapeutic practice. We hope that we have been able to elucidate the maybe somehow complicated world of psychoanalytic constructs. At the same time, we believe that this work will bring a more thorough understanding of the inner world of a person balancing on the borders of suicide.

Literatúra

Bell, D., Who is killing what or whom? Some notes on the internal phenomenology of suicide, in: Psychoanalytic Psychotherapy, 15 (1), 2000, s. 21-37.

Fairbairn, W., Psychoanalytick Theories of Personality, Routledge 1952.

Freud, A., Já a obranné mechanismy, Praha: Portál 2006.

Freud, S., Smútok a melanchólia, in: Freud, S., Za princípom slasti, Kalligram 2005.

Hillman, J., Duše a sebevražda, Sagittarius 1997.

Klein, M., Notes on some schizoid mechanisms, in: The International Journal of Psychoanalysis, 27, 1946, s. 99-110.

Maltsberger, J. T., The descent into suicide, in: The International Journal of Psychoanalysis, 85 (3), 2003, s. 653-668.

Marx, K., Marx on suicide, in: ed. Plaut, E. A., Anderson, K., Northwestern University Press 1999, s. 43-54.

McWilliams, N., Psychoanalytická diagnóza, Praha: Portál 2015.

Meloy, R, J., The Psychopathic Mind: Origins, Dynamic and Treatment, Jason Aronson 2004.

Mikhailova, O., Suicide in psychoanalysis, in: Psychoanalytic Social Work, 12 (2), 2005, s. 19-45.

Ronningstam, E., Weinberg, I., Maltsberger, J. T., Psychoanalytic theories of suicide, in: Wasserman, D., Wasserman, C., Oxford textbook of Suicidology and Suicide Prevention, Oxford University Press, 2009, s 150-158.

Rosenfeld, H., A clinical approach to the psychoanalytic theory of the life and death instincts: an investigation into the aggressive aspects of narcissism, in: International Journal of Psychoanalysis, 52 (2), 1971, s. 169-178.

Saunders, J, W., Life Within Hidden Worlds: Psychotherapy in Prisons, 2001 Routledge.

Poznámky

[1] Mikhailova, O., Suicide in psychoanalysis, in: Psychoanalytic Social Work, 12 (2), 2005, s. 19-45.

[2] Hillman, J., Duše a sebevražda, Sagittarius 1997, s. 10-17.

[3] Ibid.

[4] Freud, S., Smútok a melanchólia, in: Freud, S., Za princípom slasti, Kalligram 2005.

[5] Bell, D., Who is killing what or whom? Some notes on the internal phenomenology of suicide, in: Psychoanalytic Psychotherapy, 15 (1), 2000, s. 21-37.

[6] Ronningstam, E., Weinberg, I., Maltsberger, J. T., Psychoanalytic theories of suicide, in: Wasserman, D., Wasserman, C., Oxford textbook of Suicidology and Suicide Prevention, Oxford University Press, 2009, s 150-158.

[7] Mikhailova, O., Suicide in psychoanalysis, in: Psychoanalytic Social Work, 12 (2), 2005, s. 19-45.

[8] Bell, D., Who is killing what or whom? Some notes on the internal phenomenology of suicide, in: Psychoanalytic Psychotherapy, 15 (1), 2000, s. 21-37.

[9] Fairbairn, W., Psychoanalytick Theories of Personality, Routledge 1952, s. 66-67.

[10] Ibid.

[11] Klein, M., Notes on some schizoid mechanisms, in: The International Journal of Psychoanalysis, 27, 1946, s. 99-110.

[12] Maltsberger, J. T., The descent into suicide, in: The International Journal of Psychoanalysis, 85 (3), 2003, s. 653-668.

[13] Marx, K., Marx on suicide, in: ed. Plaut, E. A., Anderson, K., Northwestern University Press 1999, s. 43-54.

[14] Hillman, J., Duše a sebevražda, Sagittarius 1997, s. 19.

[15] Saunders, J, W., Life Within Hidden Worlds: Psychotherapy in Prisons, 2001 Routledge.

[16] McWilliams, N., Psychoanalytická diagnóza, Praha: Portál 2015.

[17] Freud, A., Já a obranné mechanismy, Praha: Portál 2006.

[18] Meloy, R, J., The Psychopathic Mind: Origins, Dynamic and Treatment, Jason Aronson 2004.

[19] Rosenfeld, H., A clinical approach to the psychoanalytic theory of the life and death instincts: an investigation into the aggressive aspects of narcissism, in: International Journal of Psychoanalysis, 52 (2), 1971, s. 169-178.

[20] Bell, D., Who is killing what or whom? Some notes on the internal phenomenology of suicide, in: Psychoanalytic Psychotherapy, 15 (1), 2000, s. 21-37.