Lutherův rozum

Jiří Hoblík

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Doc. Mgr. Jiří Hoblík, Th.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96 Ústí nad Labem.
E-mail: jirhob@seznam.cz

Shrnutí

Tato stať usiluje o nastínění Lutherova vztahu k rozumu. Byl Luther antiracionalista, když o něm mluvil jako o „děvce“? Bezpochyby zastával voluntaristické stanovisko, ale to se nevylučuje s určitými formami akceptace rozumu. V otázkách každodenního života je lidský intelekt pro Luthera nezbytný, on však sledoval jiný cíl. V otázce dosažení spásy ale člověku jeho intelekt nestačí. I když pro dnešní filosofii není spása cílem, může Lutherovo myšlení vyvolávat tázání na možnosti celistvého uchopení člověka jeho vlastním intelektem.

Summary

The article„Luther’s concept of the reason“seeks to outline Luther’s relationship to the  concept of the reason. Was he a antiracionalist, when he has spoken about the reason as a „bitch“? No doubt, he held a voluntaristic opinion, but that is not incompatible with certain forms of acceptance of the reason. In matters of everyday life is the human intellect necessary, but Luther followed a different target. For the achieving of salvation is the human intellect insufficient. Even if for the contemporary philosophy is not the salvation its goal, there is a question of total understanding of a man by his own intellect.


Martin Luther patří k historickým osobnostem, které o svou světodějnost rozhodně nestály, ale po jejichž vystoupení nebyl svět už takový, jaký býval. Pro příklad: švýcarský religionista Fritz Stolz s německou reformací spojil obrat k řeči, to jest obrat od komplexního kultu k souvislé četbě a studiu bible, homilii, lidovému vzdělávání, společnému zpěvu písní.[1] Kromě toho, že Luther sám složil řadu písní, jeho překlad bible (jako jednotící kulturní živel) zásadně napomohl novodobému konstituování německého jazyka. Jeho požadavek na studium vlastního smyslu biblického textu vyvolal později dodnes existující, i když v českých zemích přehlížený proud historicko-kritického zkoumání bible, který se od závěru 19. století začal rozvíjet do úctyhodné úrovně.

Aniž by o to původně usiloval, musel se Luther ujmout role, která měla nábožensko-politický charakter a jíž byla ve stavovských kruzích tehdejší Svaté říše římské přiznána velká autorita. Zároveň takto do dějin vstoupil i jako jeden z řady zastánců církevní reformy a do dějin myšlení jako jeden z řady reprezentantů tehdy již zvousatělého dilematu mezi vírou a rozumem.

Rozum jako děvka

Tehdejší dilemata nám nemusejí být tak docela cizí. Vždyť přinejmenším po celé poslední půlstoletí docházívá ke zpochybňování rozumu – rozumu studeného, bezcitného, odosobněného, technicistního, takže dochází i k napětí s hypostazovaným rozumem osvícenským. Ale to vše je vlastně jen novější a zvláštní variantou starého sporu rozumu se sebou, který vedl mimo jiné právě i Luther, rozum prohlašující za „ďáblovu děvku“. Pohoršení pro racionalisty nejrůznějšího ražení.

Špatná pověst lpějící na poměrně známém slovním spojení ale nebere v potaz širší kontext Lutherova výkladu Listu do Říma od Pavla z Tarsu, který sám byl kritikem určitých dobových „rozumností“, ne rozumu jako takového. Proto raději ocitujme více, aby bylo zřejmé, že Luther ve své poslední wittenberské homilii ze 17. ledna 1546 nepodává filosofický výměr rozumu. Upozorňuje prostě na to, že lidský intelekt je ochoten družit se s kdekým a kdečím. Přitom má na mysli aktuální duchovní proudění, totiž náboženské blouznivectví některých svých současníků. Nás by mohlo zaujmout to, že upozorňuje rovněž na nezpozorovatelnost intelektu, jemuž se tak daří unikat:

 

Stejně tak kurvení a požitkářství, ožralství a cizoložství, to všechno můžeme zpozorovat. Ale když se blíží ďáblova nevěsta, rozum, ta krásná běhna, chce dělat chytrou, a o všem, co si zamane, prohlásí, že to pochází z Ducha svatého – kdo nám pomůže? Ani právník či lékař, ani král či císař. Protože je to ta největší děvka, kterou ďábel má.[2]

 

Tendence ke šťavnatosti v Lutherově řeči nás překvapit nemusí, ostatně bude nás tu především zajímat něco jiného – totiž to, že jeho obvinění zní jinak v němčině než v češtině, je-li německý výraz pro rozum „die Vernunft“ rodu ženského. To totiž dovolilo o rozumu mluvit personifikovaně tak, aby bylo vyjádřeno perfidní zacházení s ním. Odtud si sami můžeme také nepřímo odvodit, že titul „největší děvka“ svědčí o velkém oceňování rozumu. (Čech by sice mohl pomyslet na homosexuálního prostituta, ale i tak přichází o vtipně a výstižně použitelnou nadávku.)

Ale ať už mluvíme o době Lutherově nebo o té naší anebo jakékoli jiné, vede-li se spor s rozumem, je to prostě spor takového a takového rozumu s takovým a takovým rozumem. Vede se vlastně interintelektuální a intraintelektuální rozhovor. A na uvedeném příkladu vidíme, že Luther nemluví o rozumu principiálně, nýbrž mluví o špatném lidském intelektu. Subtilněji řečeno: o intelektu hluboce zasaženém lidskou pokažeností, pervertovaností, kterou křesťané nazývají „hříchem“.

O to se pak zajímá proto, aby ukázal, že této pokaženosti není člověk beznadějně vydán na nemilost. V přednášce o Pavlově Listu Galatským z roku 1531 dokonce Luther říká, že „víra zabíjí tento rozum“ (fides occidit rationem, srv. Ga 3,6). Což má ovšem v jeho pohledu také svůj zvláštní důvod, protože lidský rozum nemůže být zajedno s boží řečí, která je pro něj dokonce něčím „nemožným, lživým, hloupým, slabým, pohrdáníhodným, heretickým a ďábelským“.[3]

Je potřeba si uvědomit, že Luther působil před osvícenskou hypostazí rozumu a že spíše v konfrontaci se scholastickým myšlením jeho výroky působí, jak píše Martin Honecker, „dojmem paradoxního extremismu, protože jistý principiální iracionalismus tu připouští dílčí racionalismus.“[4] Na druhé straně totiž Luther nepopírá světlo rozumu, nýbrž jeho postačitelnost co do světelnosti.[5] Dokonce tvrdí, že rozum je nejvyšším pozemským dobrem.[6] Komplexní pojednání o paradoxii iracionalismu a racionalismu u Luthera odtud nezískáme.[7] Alespoň však můžeme u něho konstatovat kritiku špatného intelektu, i když to není přímo Lutherův terminus technicus.

Abychom se špatnému intelektu vyhnuli, musíme uznat ohraničenost jeho rozpětí a také pochopit, že myšlení je vždy zaujaté a nesvobodné – stejně jako oko, které se dívá skrze barevné sklo.[8] Dále pak musíme přestat se špatným sebepochopením – to totiž spočívá v budování sebe sama na sobě samém, což jmenovitě intelekt dělá, když se točí v kruhu chápáním sebe jen pomocí sebe. A ještě je tu požadavek uznat, že intelekt nemůže poskytovat žádnou jistotu, je-li jeho domovem nejistý a pokažený svět. Konečně rozsah kompetencí intelektu Luther dokládá na nemožnosti poznat, co je Bůh a jak se vztahuje k člověku.[9] Zkusme si porovnat otázku jistoty u Descarta! Jinak řečeno: Luther přiznává lidskému intelektu kompetence spravovat své všední záležitosti: stavět domy, vyrábět oděvy – ale v božských věcech si lidský intelekt sám počíná jako slepý kůň.[10] Jsou oblasti, o nichž sice nějak můžeme mluvit, ale kompetence intelektu daleko přesahují. (Nebo je snad intelekt bezmezný? Může jednotlivec vědět a posoudit všechno? Anebo je vědění všech lidí na světě aspoň v součtu, který jinak nic neznamená, úplné? Co teprve, když se začneme zabývat hlubší úrovní skutečnosti… Luther jednak zlehka načrtává možnou kritiku intelektu, který nechápe, že nemůže chápat vše, o čem člověk mluví, a jednak předjímá aporii dokazování Boha, kterou vyjádřil Kant, pro něhož konečný intelekt nemůže překračovat oblast konečného.)

Pro Luthera je cestou k jistotě víra, která je i rozhodující instancí pro rozlišení špatného a dobrého intelektu (což samozřejmě nejsou Lutherovy termíny). Tak jako poznání Boha (jemu se věnuje ve spisu De votis monasticis iudicium, 1521)[11] je jakýmsi prubířským kamenem možností konečného rozumu. Luther ovšem, jak je třeba ještě jednou zdůraznit, neusiluje o teorii rozumu ani o filosofickou antropologii, nýbrž se ptá, co rozhoduje o lidském životě v jeho celku a komplexnosti a jak může člověk obstát před Bohem. Zjednodušeně řečeno si život jednotlivce představme jako cestu s určitým cílem – ne tedy bezcílnou cestu, ani cíl bez cesty. Je-li taková cesta zdárná, náboženství (nejen křesťanské) o takovém zdaru mluví jako o „spáse“ – a Luther tvrdí, že o tomto zdaru nerozhoduje lidský rozum, který není vůbec kompetentní v božských věcech – na rozdíl od víry.[12] Lidský rozum může dobře posloužit poznání ve světě, může posloužit i víře, ale jakmile se začne plést do „vyšších“ věcí, je potřeba jej „zabít“[13] – čili k těm věcem ho nepouštět. V jedné z Lutherových Řečí u stolu (2938b) se přitom můžeme přesvědčit, že „zabitím“ se nemíní likvidace: lidský rozum je stejně jako celý svět podroben marnosti, od níž jej ale odlučuje víra. Ta intelekt osvěcuje, ona je světlem rozumu a dárkyní života, a proto je rozum zabíjen a znovu oživován. Ve svých jednotlivých podobách se sám od sebe nestane dobrým rozumem, avšak ve spojení s vírou je člověku velkou pomocí.[14]

O Lutherově myšlení tu mluvíme s otázkou, jak je relevantní filosoficky. I když Luther sleduje prve naznačený záměr, můžeme u něho nacházet analogické tázání jako ve filosofii už od předklasické řecké éry: jak konečný intelekt může myslet nekonečno? Lutherovo stanovisko je takové, že intelekt je tu od poznávání, ale legitimně si počíná, když ví o svých mezích, a právě tak umí odkazovat i k tomu, co jej přesahuje, aniž by se tvářil, že o tom může přímo mluvit. Luther se tak nachází na straně kritiků bezbřehého rozumu, kteří se ani nezaleknou špatné pověsti slova iracionalismus. Takový Friedrich Nietsche,[15] který se s Lutherovými vzdálenými duchovními potomky dalece rozcházel, se ve skepsi vůči rozumu se Lutherovi přiblížil, protože se s nelibostí vyjadřoval o víře vkládané v kategorie rozumu, které pokládal za „kořen nihilismu“.[16] Může nás rovněž napadnout, že Luther předjímá i Kantovu kritiku čistého rozumu, která měla uvolnit místo víře. Ovšem Kant víře rozuměl značně jinak než Luther, neptal se na lidskou spásu a ve filosofii viděl veličinu s nárokem na dobývání své autonomie.

Konečně je zapotřebí zmínit, že Lutherův poněkud odtažitý vztah k rozumu koření v myšlenkové tradici voluntarismu, která je u někdejšího augustiniánského mnicha a myšlenkového dědice Augustina z Hippa pochopitelně přítomna. Ne náhodou se také jeho skeptický postoj k rozumu objevuje nejprve v jeho polemice s Erasmem Rotterdamským „O zotročené vůli“ (1525), v níž se snaží doložit nesvobodnost lidské vůle. Záleží na tom, kdo vůli řídí: „Tak je lidská vůle postavená doprostřed jako tažné zvíře. Když se na ni posadí Bůh, chce a jde, kam chce Bůh (…) Když se na ni posadí Satan, chce a jde, kam chce Satan. A nezáleží na jeho svobodném rozhodnutí, zda poběží k jednomu z dvou jezdců, anebo zda ho bude hledat, protože jezdci bojují mezi sebou, aby jej dostihli a ovládli.“[17] Pokud přitom svobodu vůle Luther poměřuje myšlenkou boží svobody, pak lidské rozhodování se s ní nemůže měřit.[18] Luther nepopírá (podobně jako v případě intelektu) svobodu vůle ve vztahu k zacházení s časnými věcmi, nýbrž ve vztahu k tomu, co je mu zásadní – s otázkou spásy a zatracení. Podobně další tak „úžasná věc“, jíž je rozumnost, je slepá v „poznávání bohabojnosti.“[19] Což se čas od času projevuje tak, že si člověk myslí, že chápe boží úsudek.[20]

Pokud jde o samu svobodnou vůli, Luther nezpochybňuje vůli samu, nýbrž čistotu svobodné vůle. A rovněž pochybuje o svobodě vůle ve vztahu k celku lidské osoby a životní cesty. Člověk se rozhoduje o tom, co je nižší než on a co má ve své moci. Může se rozhodnout udělat něco dobrého. Ale o dobru se rozhodnout nemůže. Jak aspoň vědět, a navíc s jistotou, co je dobro? Nemůže se ze svých sil ani stát spravedlivým (pro Luthera: před Bohem). Jak mohou jít za mravním dobrem ty spousty lidí, kteří ani netuší, co to je? Někdy bychom mohli pochválit dobré tušení. Ale na mnohých je vidět, že něco dělají jen pro svou slávu. Ale to není vše. Když se opět uchýlíme k prostému a vyhrocenému příkladu: nakolik je svobodné zločincovo páchání zločinu v přesvědčení, že jedná dobře? U lidí, kteří nejsou tak jednoznačně klasifikovatelní jako zločinci, musí taková otázka znít subtilněji. Ovšem s nebezpečím, že alespoň ozvěnou mohou do toho vpadávat postoje deterministů nejrůznějšího ražení. Někteří odborníci zkoumající mozek se dokonce snaží dokazovat, že žádná lidská rozhodovací svoboda neexistuje.[21] Jak tedy mluvit o svobodné vůli, pokud tu je třeba konfrontovat předně nikoli s věcmi a maličkostmi, nýbrž právě s vlastní osobou, lidským životem – a pokud se přitom jeví tak dalece sporná, a to i když nepožadujeme se ztotožnit se základními Lutherovými východisky? (Luther mluvil mimochodem o víře jako o cestě, jak být pánem nade všemi věcmi a nikomu nepodroben[22] – ale docela jinak než jako magnát nebo světovládce.) Nebo se slepě spokojíme s odkazem na to, že se svoboda pokládá za cosi jako proprium či přirozený nárok člověka?

Poznámka závěrem

Pojmy jako milost, hřích nebo spása lze obtížně převést do filosofické řeči. Ale to neznamená, že se filosofie nemůže nebo nemá s nimi utkávat. Sami jsme se k nim jen přiblížili, abychom Lutherovo porozumění rozumu vztáhli k jeho dalším tématům, která s ním neodmyslitelně souvisejí. Nemluvě o tom, že Luther toho ponechal mnoho otevřeného. I otevřené dveře pro návštěvníky jeho hlavy.

Primární literatura:

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 7, Weimar: Böhlaus 1897.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 10, I, Weimar: Böhlaus 1910.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 16, Weimar: Böhlaus 1899.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 19, Weimar: Böhlaus 1897.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 39, I, Weimar: Böhlaus 1926.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 40, I, Weimar: Böhlaus 1911.

Luther, M., D. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe, 51, Weimar: Böhlaus 1914.

Luther, M., O neslobodnej vôli, přel. M. Pogányová, Kežmarok: ViViT 2011.

Luther, M., Tischreden, Stuttgart: Reclam 19603.

Nietzsche, Fr., Werke, III, ed. K. Schlechta, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgemeinschaft 1963.

Nietzsche, Fr. Der Wille zur Macht, Nietzsches Werke Taschen-Ausgabe, IX, Leipzig: Alfred Kröner 1922.

Sekundární literatura:

Ebeling, G., Fides occidit rationem: Ein Aspekt der theologia crucis in Luthers Auslegungen von Gal. 3,6, in: týž, Lutherstudien, 3, Begriffsuntersuchungen – Textinterpretationen – Wirkungsgeschichtliches, Tübingen: Mohr 1985.

Ebl, K., Animal Poeta – Bausteine der biologischen Kultur- und Literaturtheorie, Paderborn: Mentis 2004.

Honecker, M., Wege evangelischer Ethik: Positionen und Kontexte, Studien zur theologischen Ethik, 96, Freiburg / Schweiz: Universitätsverlag – Freiburg i. Br. – Wien: Herder 2002.

Kern, U., Dialektik der Vernunft bei Martin Luther, Rostocker Theologische Studien, 27, Berlin: LIT 2014.

Lohse, B., Luthers Theologie in ihrer historischen Entwicklung und in ihrem systematischen Zusammenhang, Göttingen: Ruprecht 1995.

Singer, W., Der Beobachter im Gehirn: Essays zur Hirnforschung, Frankfurt: Suhrkamp 2002.

Stolz, F., Grundzüge der Religionswissenschaft, Göttingen: Ruprecht 2001.

[1]       Srv. F. Stolz, Grundzüge der Religionswissenschaft, str. 137.

[2]       M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 51, str. 126.

[3]       M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 40, I, str. 360 n.

[4]       M. Honecker, Wege evangelischer Ethik, str. 75.

[5]       Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 10, I, str. 191: „… dobře vím, že všechno světlo rozumu je rozníceno božským světlem; a jak jsem řekl o přirozeném životě, že je částí a počátkem pravého života, kde dojde ke správnému poznání, tedy také je rozum světlem a též částí pravého života a počátkem, kde poznává a uctívá toho, kdo jej roznítil.“

[6]       Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 39, I, str. 175. Podle Gerharda Ebelinga Luther chválí rozum, protože nám umožňuje nakládat se záležitostmi tohoto světa, ale stává se děvkou zneužíváním ve věcech víry. Rozum a víra se nevylučují, ale potřebují mít mezi sebou pravý vztah, jehož je ale třeba teprve dosahovat, protože se dostávají znovu a znovu do konfliktu. Ale rozum se musí před vírou zastavit, takže víra – právě ona, nikoli člověk – rozum obětuje, „zabíjí“, srv. Fides occidit rationem, str. 181–222.

[7]       Martin Honecker píše o Lutherových výrocích kritizujících rozum, že probouzejí „ve srovnání se scholastickým výkladem ratio dojem paradoxního extremismu, protože principiální iracionalismus připouští parciální racionalismus“, srv. Wege evangelischer Ethik, str. 75. Vysvětluje to tím, že pro Luthera je rozum rozumem hříšníka, který z lidské chytrosti dělá božího nepřítele.

[8]       Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 16, str. 143.

[9]       Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 19, str. 207.

[10]     Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 10, str. 531.

[11]     K tomu srv. B. Lohse, Luthers Theologie in ihrer historischen Entwicklung und in ihrem systematischen Zusammenhang, str. 217.

[12]     K tomu srv. U. Kern, Dialektik der Vernunft bei Martin Luther, str. 403–408.

[13]     Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 40, I, str. 360.

[14]     Srv. M. Luther, Tischreden, str. 236 n.

[15]     Ke srovnání srv. M. Honecker, Wege evangelischer Ethik, srv. 75 n.

[16]     Srv. Fr. Nietzsche, Werke, III, , str. 729. Podle Nietzscheho nihilismus vyplývá ze zhroucení hodnot a jako „psychologický stav“ se objeví poté, co hledáme smysl ve všem, co se děje, ale žádný smysl nenajdeme, takže ztratíme odvahu. Tak se i ukáže, že rozumové kategorie se vyznačují nedostatkem smyslu. Srv. Der Wille zur Macht, aforismus 617: „Der ganze Idealismus der bisherigen Menschheit ist im Begriff, in Nihilismus umzuschlagen, – in den Glauben an die absolute Werthlosigkeit, d.h. Sinnlosigkeit.“ Naše „víra v rozum“ má psychologický původ, protože „všechny naše rozumové kategorie jsou senzualistického původu“. Fr. Nietzsche, Der Wille zur Macht, aforismus 488. K víře v rozum srv. aforismus 522. Protože Nietzsche dosti výrazně užívá pojmu „víry“, který je přitom bližší Kantovi než Lutherovi, odkažme ještě na jeho výměr v aforismu 506: „Das Glauben ist das Uranfängliche schon in jedem Sinnes-Eindruck: eine Art Ja-sagen erste intellektuelle Thätigkeit!“

[17]     M. Luther, O neslobodnej vôli, str. 41.

[18]     Srv. ibid., str. 43.

[19]     Srv. ibid., str. 80.

[20]     Srv. ibid., str. 94 n.

[21]     Srv. W. Singer, Der Beobachter im Gehirn; K. Ebl, Animal Poeta – Bausteine der biologischen Kultur- und Literaturtheorie, str. 136.

[22]     Srv. M. Luther, D. Martin Luthers Werke, 7, Weimar: Böhlaus 1897, 21. Inspirován mystikou mluvil Luther o víře, která sjednocuje duši s Kristem, srv. ibid., str. 25.

Reklamy