O škrtání Evropy z dějin

Petr Bláha

Politology and Philosophy Department, Faculty of Arts of Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Petr Bláha, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pasteurova 13, 400 96, Ústí nad Labem

Shrnutí

Spenglerovo pojetí zániku západní civilizace se zvláštním způsobem prolíná s jeho obranou před nařčením z pesimismu. Spengler naopak vyzývá k převzetí úkolů. Jenže o jaké úkoly se jedná v době, která je limitována nevyhnutelným zánikem toho, co dosud doprovází naší zkušenost? Určitou nápovědou je jeho charakteristika zánikových tendencí a rozlišování mezi anglickým a pruským dějinným typem.

Summary

„On cutting off Europe from the history.“ Spengler’s conception of the extinction of Western civilization interferes in a special way with his defense against the accusation of pessimism. On the contrary, Spengler calls for the assumption of tasks. But what are the tasks at a time that is limited by the inevitable disappearance of what is still part of our experience? A certain help lies in his characteristic of extinction tendencies and the distinction between the English and Prussian historical types.


Přiznáme-li úvodem, že názvem parafrázujeme tvrzení, které lze nalézt v rozsáhlé poznámce k šesté části úvodu Spenglerova proslulého Zániku Západu, mohla by následovat otázka, zda je dnes ještě nějaký důvod zabývat se tímto proroctvím. Copak skutečnost evropské integrace ve druhé polovině 20. století dostatečně neprokázala omyl Spenglerovy dějinné diagnózy? Možná stačí začíst se do Spenglerova díla soustavněji, aby na první pohled zjevná jednoznačnost jeho odsouzení narazila na své meze. Spengler totiž spojuje vyčerpanost západní civilizace zejména s tím, že ve svém podléhání abstraktním modelům ztrácí kontakt se skutečností. Zdá se tedy, že počáteční znevěrohodnění Spenglerova přístupu proti němu pouze obrací to, co on sám zjišťoval ve svém popisu úpadkové fáze Západu. Je tedy zřejmé, že k získání pomyslné převahy jednoho z účastníků stejně pomyslného sporu je zapotřebí mnohem více myšlenkového, ale i pozorovacího úsilí.

Ve zmíněné poznámce Spengler v souvislosti s pojmem Evropa píše o osudném geografickém předsudku. Slovo Evropa by mělo být vyškrtnuto z dějin z toho důvodu, že Evropan nemůže představovat to, co Spengler nazývá dějinným typem. Tím má na mysli určitý souhrn charakteristických vlastností, které jsou vytvářeny zakořeněním ve zcela specifické dějinné tradici. Pro názornost uveďme například jednu z drobnějších Spenglerových poválečných prací Prusianismus a socialismus z roku 1920. S jistou mírou podléhání schématické přehlednosti se Spengler snaží vypracovat kontrast mezi pruským a anglickým dějinným typem. Zatímco se pruský typ vyznačuje tíhnutím k organickému způsobu života, k respektování autority a k rozumění povolání, anglický typ charakterizuje diktatura peněz, pojímání světa jako kořisti, s čímž souvisí i význam bohatství a úspěchu. Spengler se domnívá, že se závěrečná etapa západní kultury vyznačuje dominancí anglického typu. Veškerá globalizační strategie je totiž nesena zejména ekonomickou ziskuchtivostí. Nedílným doprovodem takové dravosti je ideologie, která má odvádět od příliš zjevné zištnosti. Takto vznikají ideály svobody a demokracie, v nichž lze ještě dočasně kamuflovat narůstající rozpory.

V předposlední kapitole druhého svazku Zániku Západu se můžeme dočíst, co si Spengler o takovém budování života ve lži myslí. Lidská svoboda je vydána všanc mediálně ovládanému veřejnému mínění, v jehož kulisách se odehrává hra na svobodu. Volební právo je pastí, v níž si údajná svoboda nasazuje masku civilizačního zotročení. Dostáváme se tudíž k detailnějšímu uchopení toho, jak Spengler mohl ze své pozice dojít ke zjištění, že ekonomickým kalkulem ovládaná civilizace nezbytně potřebuje ke své existenci klam a přetvářku. Vlastně na poznání skutečnosti jí záleží nejméně. Pokud by nám i dnes, jedno století po vydání Zániku Západu, připadala Spenglerova diagnóza civilizačního rozkladu jako výstižná, pak by zřejmě následovala otázka, zda je z této úpadkové fáze nějaké východisko.

Nalézt ve Spenglerově myšlení odpovědi na tento typ zvídavosti rozhodně není snadné. Navíc cesta k nápovědám je ztížena tím, jak je Spenglerovi většinou rozuměno, tedy spíše nerozuměno. Jeho dějinná koncepce se opírá o jakousi dějinnou nutnost, z čehož vyplývá, že osudem západní civilizace je totéž, co potkalo i všechny předchozí kultury. Západ se ocitá na prahu své sešlosti, a tudíž je zapotřebí počítat se ztrátou všech perspektiv. Umírající člověk již nemá, co by plánoval. Sečteno a podtrženo Spenglerovo chápání dějin je pesimistické. Stačí se však podívat do polemické statě Pesimismus? z roku 1921, chceme-li se dozvědět, co na nařčení z pesimismu říká sám Spengler. Domnívá se, že za pesimismus lze považovat stav, v němž se z obzoru zcela vytrácí to, co mohlo být vyhodnoceno jako úkol, neboli jedná se o ztrátu ochoty přijmout zavazující povinnost a službu. Spojovat ho s podobnou charakteristikou je proti duchu toho, k čemu se hlásí. Vidí kolem sebe dokonce tolik úkolů, že se nedostává lidí a času na jejich naplnění. Co však může být obsahem takových úkolů v okamžiku civilizačního chátrání a nejedná se snad o snahu vytahovat na dějinnou scénu zašlé hodnoty pruského typu? S ním totiž Spengler spojuje schopnost rozumět svému povolání jako službě organickému společenskému celku, z něhož vycházejí konkrétní povinnosti pro jakékoliv společenské postavení.

Naznačenému odpovídá i to, že Spengler chápe svou přítomnost jako zápas mezi penězi a právem. Demokratický systém je napaden tím, co nemůže ze své podstaty přemoci, protože je na své sebedestruktivitě zcela závislý. V již zmiňované předposlední části druhého svazku Zániku Západu Spengler píše o konečném boji mezi demokracií a caesarismem, přičemž z dnešního pohledu provokativně spojuje právě s demokratickým principem diktátorskou moc, a to na penězích založeného hospodářství. Caesarismus se tedy ukazuje jako možné východisko, neboť právě v něm Spengler nachází vůli k pořádku. Pokud bychom v tuto chvíli chtěli vzít Spenglera za slovo se záměrem připomenout dějinný kontext jeho uvažování, zřejmě by se vynořila představa, jež by caesarismus spojovala s nástupem nacismu. Je otázkou, zda k vypořádání se s takovým nápadem stačí uvést, že měl Spengler dosti osobní odvahy nenechat se spolknout nově nastupující mašinérií. Snad i díky této odvaze stihnul včas zemřít. Ve vzduchu však zůstává otázka, zda lze od caesarismu očekávat nějakou úlevu od demoralizujícího nátlaku demokratickým principem posilovaného života ve lži.

Vezmeme-li vážně Spenglerovo přesvědčení o definitivním konci západní civilizace, bude pochopitelné, že caesarismus nemůže mít podobu nějakého normotvorného počátku. Dokonce by se dalo říct, že není ničím jiným než přirozeným důsledkem prozření a pochopení přetvářky a falešnosti momentálního systému. V tomto smyslu nabízí vystřízlivění z ideologického klamu a dává příležitost smířit se s dějinnou situací. Spengler ho v Zániku Západu charakterizuje jako návrat k primitivnosti, ke kosmickému výměru nedějinného. Jedná se tudíž o politickou formu, která je adekvátní ideové vyčerpanosti veškerého dějinného potenciálu západní kultury. Teprve vytěsněním dějinných strategií se otevírá možnost přijmout skutečnost, která již nevybízí k dalším mocenským nárokům, jež na existenciální situaci člověka nebraly ohled.

Spengler si nedělá iluze o možném nastolení takového společenského řádu, jenž by oživil civilizační perspektivy. Jedná se o pouhou takřka beztvarou formu, v níž je možné ze sebe setřást veškerý balast funkcionářských odpovědností, jež se podílely na začarovaném kruhu totalizovaného světa. Jakkoliv se nabízí činit ze Spenglera prorockého ducha, on sám se příliš smělým prognózám vyhýbá. Dokonce mu viditelně záleží na tom, aby setrvával na pozici pozorného pozorovatele skutečnosti. Jeho často zpochybňovaná metoda hledání analogií napříč jednotlivými kulturami umožňuje pouze nalézat závažná odůvodnění pro nevyhnutelnost zániku západní civilizace. Proti námitce, že metoda analogií dává potřebný nástroj k prognózám, protože bývalé zániky předchozích kultur ukazují dějinné návaznosti, se Spengler brání poukazem na výjimečnost globálního dosahu západní kultury. Tudíž její zánik dává mnohem méně příležitostí ke zrodu nějaké jiné. V pozdějším díle Člověk a technika podtrhává znejišťující „snad“, když se snaží zodpovědět, zda je či není západní kultura tou poslední. Snad není poslední, ale vzhledem k tomu, že lze s jistotou konstatovat, že díky svým vnitřním rozporům je nejtragičtější kulturou, nelze vyloučit ani opak. Možná tím vším chce naznačit, že na tom lidem zanikající kultury nemůže záležet. K převzetí úkolů, které jsou adekvátní dějinnému významu současného příslušníka západní kultury, musí stačit naděje na vyvlečení z dosavadního podmiňování úkolů klamnými a sebedestruktivními přísliby.

Pro povrchního čtenáře Spenglera, který ho má zafixovaného jako hlasatele dějinné nutnosti, může být překvapivé, jakou důležitost on sám dává nahodilosti. Například v první části druhého svazku Zániku Západu se právě odkazem na nahodilost vzniku dosavadních kultur brání příliš ukvapeným prognózám. To, že každá kultura zákonitě prochází jednotlivými fázemi, totiž neznamená, že by i její vznik byl nějak dějinně podmíněn. Objevení se kultury je třeba přiznat nahodilosti a prověřujícím schopnostem člověka nezbývá, než tuto skutečnost přijmout jako mez, za kterou se nelze dostat. Tím si Spengler připravuje teoretické zázemí pro odmítnutí hloubání nad možnostmi lidského pobývání po zániku západní kultury. Jakkoliv se jedná o velmi přitažlivou hru, o jejíž přitažlivosti ví člověk zanikající kultury své, je nezbytné se takovým pokušením rezolutně postavit.

Přesto je možné pro naše hledání konkrétnějších obsahů Spenglerem připomínaných úkolů a povinností nalézt ještě jinou oporu, která by se mohla vyznačovat i nápodobou určitého východiska z dějinného úskalí. Spenglerovo poněkud nostalgické vzývání starých dobrých časů, jež proniká do jeho charakteristiky pruského typu, rozhodně není samoúčelné. Ve čtvrté části druhého svazku Zániku Západu zmiňuje touhu po tom, co se zachovalo ze staré a ušlechtilé tradice. Ve shodě se svým chápáním dějin nepodléhá představě, že by se mohlo podařit oživit to, co plně náleží určité dějinné epoše. Navíc pro svět, jenž duchovně skomírá pod vládou anglického dějinného typu, nelze nacházet snadnou záchranu. Prožíváme dobu, která je zdaleka tou nejtěžší v dějinách, což Spengler doprovází příměrem morálky horolezce na příkrém horském hřbetě. Stačí chvilka nepozornosti a jsme pohlceni rozpínavostí zánikové mentality. Dosáhnout skutečných břehů budoucnosti je nadmíru obtížné a může se to podařit pouze vnitřně semknuté menšině, která se dokáže ubránit takřka všeprostupující síle morální korupce. Pouze v těchto příbytcích je možné přenést do budoucnosti to, co Spengler považuje za zdravé projevy duchapřítomnosti, tedy čest, odříkání, disciplínu a pravý cit pro význam poslání.

Spenglerovo připomínání zdraví zvláštně koresponduje s jeho vírou v prosazení politické formy primitivismu v tom nejzdravějším slova smyslu. Ve třetí části druhého svazku Zániku Západu toto očekávání propojuje s tím, co považuje za nutný doprovod caesarismu. Tímto doprovodem je druhá religiozita, která nahradí ideově znesvěcené náboženské instituce, jež se vezly na mocenských nárocích života ve lži. Na rozdíl od převládajících dogmatických přístupů k náboženské víře se bude jednat o cosi, co zůstává Spenglerem zřejmě záměrně zastřeno značně neurčitými formulacemi. Dozvídáme se pouze, že politickému přechodu do nedějinnosti bude odpovídat naivní víra v mytickou povahu skutečného. Zpřítomňovaná hloubka posvátného tak umožní zduchovnit snášení utrpení a vejít s ním do tiché bdělosti bezčasí.

Je možné ve Spenglerově smělosti při jeho návrhu vyškrtnout Evropu z dějin spatřovat nějaké východisko ze současného civilizačního úpadku? Ani v tomto případě není třeba podléhat unáhlenosti. K nalézání východisek je zapotřebí víra, která má dostatek síly postavit se kulturně podmíněným závislostem. Přichází čas nejtěžšího zápasu, který si každý musí vybojovat sám, tiše a neúplatně. Přitom je stále zneklidňující otázkou, zda tím silnějším bude nakonec ten, kdo s použitím Spenglerova příměru ze závěru díla Člověk a technika neztratí schopnost rozlišovat mezi smrtí římského vojáka v Pompejích, jenž setrval na svém postu, a smrtí těch, kteří do poslední chvíle doufali v záchranu útěkem. Zbabělost má nepřehledně mnoho tváří, možná tolik, že nic jiného již neexistuje.

Literatura:

Spengler Oswald, Člověk a technika, Praha 1997.

Spengler O., Pessimismus?, in Reden und Aufsätze, München 1920.

Spengler O., Preussentum und Sozialismus, München 1920.

Spengler O., Zánik Západu, Praha 2010.

 

Reklamy