Hnutí ruských starověrců – pravoslavná reformace

Julia Kolesnichenko

Protestant Theological Faculty of Charles University in Prague, Czech Republic.
E-mail: julia.kolesnichenko@email.cz

Shrnutí

Příspěvek pojednává o Rozkolu v Ruské pravoslavné církvi a vlivu této události na vývoj pravoslavné víry a tradic ve starověrných komunitách. Prezentuje názory pravoslavných teologů a historiků na fenomén Rozkolu. Konkrétně pojednává o studiích docentů Gliničkové a Muravjova, ve kterých autoři přirovnávají Luthera k Avvakumovi. V příspěvku autorka hodnotí také prostředí pravoslavných starověrců od Rozkolu po současnost.

Summary

“Russian Old Believers Movement – Orthodox Reformation”. The article tells about the Split in Russian Orthodox Church and its influence to development of orthodox faith and traditions in orthodox communities. It presents opinions of orthodox religionists and historians about the Split phenomenon. It tells about the studies of docents Glinichkova and Muravyov, where they compare Luther and Avvakum. Author of this article evaluate the lifestyle of orthodox old believers from the Split until our days.


Rozkol v ruské pravoslavné církvi, který se odehrál po církevním Soboru z roku 1667, lze považovat za nejsmutnější kapitolu v ruských církevních dějinách. Rozkol je povětšinou spojován s opravou bohoslovných knih a liturgickými změnami. Různé přístupy k malování ikon a rozdílností v církevní architektuře lze považovat za důsledky složitých procesů, které se odehrály v dějinách ruské církve do té doby.

Existovaly velké odlišnosti v církevních knihách, seznamech svatých a také v liturgických tradicích. Bylo příliš málo vzdělaných kněží a objevovalo se hodně kritik církve jak ze strany prostého lidu, tak z pohledu církevních příslušníků. Za těchto podmínek ve zmíněném období vznikla skupina „horlitelů pravé zbožnosti“, která si vytkla za cíl mravní obrodu. Mezi její aktivní členy patřili budoucí patriarcha Nikon (v tu dobu archimandrita Novospasského kláštera), Neronov, Ratisčev, Lazar, Loggin a paradoxně také Avvakum Petrov. V centru tohoto kroužku stal samotný car Alexej Michailovič. Členové skupiny Horlitelů ho přesvědčili o nutnosti církevních reforem. Většina historiků ale nepovažuje za pravou příčinu těchto reforem pouhé nesrovnalosti v náboženských obřadech a zvycích. Profesorka Zdeňka Trosterová v článku Starověrectví jako historický fenomén i současná skutečnost píše „Souvisí s politickou situací Ruska v 17. století, ale hlouběji již v 16. století, s jeho ambicemi stát se impériem, jehož hlavní město Moskva by právem neslo přívlastek „třetí Řím“, když „druhý Řím“, Konstantinopol, vžitým slovanským názvem Cařihrad, od roku 1453 byl v rukou nevěřících a byzantské impérium se rozpadlo. Pro to, aby Moskva toto z jejího pohledu historické poslání (které se však objektivně vzato stejně nikdy bezezbytku nerealizovalo) mohla naplnit, potřebovala se vypořádat s nepříznivými předpoklady, které ji vinou předchozího historického vývoje v jejích ambicích brzdily.“ Pokusy o důsledné provedení opravy církevních knih a sjednocení náboženských textů nebyly v Rusku ničím novým, realizovaly se v několika vlnách počínaje snahami metropolity Kypriana již v XV. st. Nejvýraznější postavou těchto snah v přednikoniánském období byl mnich Maxim, řečený Grek (byl skutečně řeckého původu), který byl za své překladatelské úsilí odměněn mnoha lety žaláře a nemožností vrátit se do klášterů hory Athos, odkud do Ruska přišel s těmi nejlepšími úmysly. Nikdy ale tyto snahy neměly takovou horlivou podporu světské moci jako za dob patriarchy Nikona, který se hodně přátelil s carem Alexejem Michajlovičem. Zachránil jeho rodinu během velkého moru tím, že s nimi utíkal před nemocí a schovával je v klášterech, dokud hrozba nepominula. Car mu svěřil velké pravomoci ve státní správě. Během války s Polskem Nikon řídil stát místo válčícího cara. Nikon jako mocný a svérázný člověk měl hodně nepřátel mezi šlechtici a vyšším duchovenstvem. Ti postupně poštvali cara Alexeje proti patriarchovi, což vyvrcholilo ve velkém soudním procesu nad Nikonem. Tam bylo rozhodnuto zbavit ho hodnosti patriarchy a uvěznit ve Ferapontovém klášteře. Přes nevalný konec Nikon stihl v letech carské přízně provést reformu církevních obřadů a nechal znovu přeložit důležité náboženské knihy.  Nikon prosazoval křižování se třemi prsty namísto dvou, jak tomu bylo dřív v Moskevské Rusi. V roce 1656 uvalil anathem (klatbu) na ty, kteří nechtěli přejít na tříprsté pokřižování. Svými aktivitami způsobil jeden z nejsmutnějších příběhů v dějinách ruské pravoslavné církve – rozkol na starověrce a novověrce. Nikon měl k tomu své (hlavně politické) důvody. Chtěl tím napomoci připojení Ukrajiny k Rusku. Pravoslaví západní Rusi mělo pořád velkou vazbu na konstantinopolského patriarchu a podporovalo tradice východního křesťanství. V Moskevském patriarchátu však pravoslaví mělo svou vlastní zvláštní povahu. Rozdíl v obřadních zvycích byl obrovský. Tento problém chtěl Nikon překonat radikálními reformami. Jako nápomocnou sílu k sobě povolal Řeky, kterým odedávna Rusové nedůvěřovali. Všechno to vzbudilo také nedůvěru k moskevskému patriarchovi a zrození nových náboženských mučedníků a kacířů.

K nejaktivnějším představitelům starověrců patřil arcikněz Avvakum Petrov. Za svou neústupnost zaplatil životem společně se svými společníky mnichem Jepifaniem, diákonem Fjodorem a knězem Lazarem. Nejdříve všem čtyřem uřízli jazyky a pak je „pokřtili ohněm“ – veřejně upálili zaživa v dřevěném srubu. Předcházely tomu ale pomlouvačné dopisy carovi proti Nikonovi, drzé veřejné výstupy, prokletí patriarchy. Avvakum byl zastáncem teorie Filofeje Pskovského, že „Moskva je třetím Římem“, o které jsme mluvili výše. S pádem Konstantinopole původní ortodoxní křesťanství zůstalo pouze v Rusku. Ve svém dopise carovi říkal:

„Oddechni si po starém, jak bývávalo za dob Štěpánových, dobře a v ruštině: „Bože, odpust mi hříšníkovi!“. A ten kirjelejson[1] si odpusť: tak mluví Řekové, vykašli se na ně! Vždyť ty, Michajloviče, jsi Rusák a nejsi Řek. Mluv svým přírodním jazykem, neurážej ho ani v církvi, ani doma, ani v pořekadlech. Máme mluvit tak, jak nás Kristus naučil. Bůh nás miluje neméně než Řeky; předal nám gramotnost ve vlastním jazyce prostřednictvím Cyrila svatého a jeho bratra. Co chceme více? Jazyk andělský? Ne, ten nedostaneme do společného vzkříšení.“[2]

Odsud je zřejmé, že pro Avvakuma víra národa je neodděleně spjata s jazykem. Příslušníci staré víry existují v Rusku ještě dnes. Současné uznávané pravoslavné historické církve nahlížejí na otázku rozkolů a příslušníků staré víry v tu dobu jinak, než filosofové, církevní opozice a ruští spisovatelé. Např. historik náboženství Petr Známenský ve svých přednáškách o dějinách pravoslaví vidí starověrce jako zkostnatělé konzervativce, kteří se nechtějí vzdělávat a jít s dobou. „Rozkol[3]  se oddělil od církve ne v důsledku jeho vykročení jiným směrem, než kterým se vydaly obecné dějiny církevního života, ale kvůli své zkostnatělosti a neschopnosti následovat církevní život“.[4] Avvakumovo přání mít bohoslužby v ruštině se vykládalo jako neochota se učit nové věci a jazyky. Prof. filosofie Sankt-Peterburgské státní univerzity A. F. Zamalejev nepopírá, že Avvakum a většina starověrců byli přehnaně konzervativní až zkostnatělí v otázkách tradic víry. Ale dělali to se záměrem zachránit národní kulturu. Problém podle něj spočíval v tom, že „obrana národní kultury bez jejího porozumění v kontextu všelidských tradic, nese se sebou nejen duchovní konzervatismus, ale také stagnaci sociálního života“.

Existují však další názory na tuto problematiku, které se začaly objevovat v současnosti. Starověrci se rozprchli během několika století po Rozkolu nejen do různých koutů Ruska, ale také světa. V Evropě například je dnes najdeme v Litvě, Polsku, Bulharsku, Rumunsku. Společným rysem všech těchto migračních směrů byl postoj starověrců ke svému životnímu stylu. Snažili se ho zanechat v původním starověrném stavu přivezeným z Ruska.  Přesto se někteří badatele domnívají, že starověrci nebyli konzervativci, ale naopak reformátoři. Tak docentka filosofie moskevské státní univerzity Alla Glinčikova ve své knize Rozkol nebo selhaní ruské reformace?, která byla hodně kritizována představiteli RPC, považuje Avvakuma za ruského Luthera a jeho úsilí za snahy o ruskou reformaci.  Její názory podporuje ve svých lekcích docent Aleksey Muravjev. Mluví o třech základních institucích, které archaicky modernizovali starověrci: první – rodina, druhá – vzdělání a třetí a ve své podstatě ta nejdůležitější – církev. Konzervativismem svých obřadu a liturgii se starověrcům podařilo vytvořit hermetický obal, ve kterém se vyvíjely demokratické principy v křesťanství. Uvnitř starověrných komunit v Evropě můžeme pozorovat takové jevy jako účast všech členů v církevních volbách, aktivní zapojení žen do církevních soboru, kněží se nepovažují za zvláštní sociální vrstvu. Tyto prvky se začali u nich objevovat už v 17. a 18. stoletích, čímž značně předběhli svou dobu. Starověrci nebyli jen náboženskými, ale také kulturními modernisty: stavěli kina, zakládali první fotbalové týmy, stavěli automobilky[5]. Jeden starověrec Ivan Zavoloko, který po dobu svého studia pobýval v Praze, byl natolik inspirován českým sokolstvím, že se aktivně zapojil do propagace a činností nově založené evropské organizace Ruský sokol[6]. Nehledě na to, hlavním reformačním rysem starověrného hnutí je snaha poukázat na to, že církvi by nemělo jít o zisk nebo o politickou moc, ale o víru a spásu duše lidí.

Literatura:

Glinčikova, A., Raskol, ili Sryv „russkoj reformacii“?, Moskva 2008.

Muravjev, A., Staroobrjadčesvo: konflikt v russkom obšestvě i pravoslavii, URL: http://polit.ru/article/2013/09/29/muravyov/

Petrov, A., Poslanija i čelobitnyje, Sankt-Petrburg 1995.

Řoutil, M., První staroobřadník v Praze? Ivan Nikiforovič Zavoloko a jeho pobyt v Československu v letech 1922–1927. In: PARRÉSIA Revue pro východní křesťanství 6/2012, Příbram 2012. s. 57-68.

Trösterová, Z., Staroveréctví jako historický fenomén i současná skutečnost. In: OPERA SLAVICA VI, Brno 1996, s. 8-19.

Znamenský, P., Istorije russkoj cerkvi, Moskva 1996.

[1]       (Kirjelejson [киръелейсон]=kyrie eleison (řec.) – господи, помилуй [Smiluj se Bože]) V. E. Gusev, Zametky o stile Žitija protopopa Avvakuma, s. 273.

[2]       „Господи, помилуй мя, грешнаго!“ А киръелейсон-от оставь: так ельленя говорят, плюнь на них! Ты веть, Михайлович, русак, а не грек. Говори своим природным языком; не унижай ево и в церкве, и в дому, и в пословицах. Как нас Христос научил, так подобает говорить. Любит нас Бог не меньше греков; предал нам и грамоту нашим языком Кирилом святым и братом его. Чего же нам еще хочется лутше тово? Разве языка ангельскова? Да нет, ныне не дадут, до общаго воскресения.” Srv. A. Petrov, Poslanija i čelobirnyje, s. 9.

[3]       Rozkolem v historických pramenech začali nazývat starověrce.

[4]       „Раскол отделился от церкви не вследствие движения в какую-нибудь свою сторону от течения общей исторической жизни церкви, а именно вследствие своей косности, неспособности следовать за жизнию церкви.“ Srv. P. Znamensky, Istorija russkoj cerkvi, s. 172.

[5]       O ekonomických úspěších starověrců více: D. Raskov, Ekonomičeskije instituty staroobrjadčestva, Sankt-Peterburg 2012.

[6]       M. Řoutil, První staroobřadník v Praze?, s. 66.

Reklamy