ERGOT Č. 2/2019

Válka

       číslo ve formátu pdf

Odpovědní redaktoři:  Mgr. Petr Bláha, Ph.D., Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D
Obálku navrhl: Bc. Petr Pres
Editace a grafická úprava: Bc. Zdeněk Masojídek

Všechny příspěvky v tomto čísle, kromě úvodního slova a příspěvku „válka v nás“, prošly recenzním řízením.

Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2019
ISSN 2533-7564


Obsah čísla

Úvodní slovo (Hynek Tippelt)

Tematické studie

Válka spravedlivá a jestřábí (David Peroutka)

Spravedlivá válka v Platónových Zákonech (Tomáš Adámek)

Ozbrojené drony v kontextu teorie spravedlivé války (Jakub Mareš)

Psychoanalýza vojny (Tomáš Puškárik)

Aktuální poznámky o válce a smrti II (Hynek Tippelt)

Pravda, nebo mír? (Petr Bláha)

Jak se válka stala svatou? (Jiří Hoblík)

Mezi Leibnizem a Newtonem (Adam Vostárek)

Zabránit válce (Radek Holodňák)

Válka jako autentická zkušenost (Markéta Kiššová)

Female Body as a Gender War Zone (Martina Přibyláková)

válka v nás (Petr Babka)

mimo téma

Událost holokaustu a myšlení prostoru (Jan Černoch)

Hranice a meze otevřené společnosti (Daniel Štěpánek)

Georges Bataille – V nadbytku není krása (Jakub Zítko)

ERGOT Č. 1/2019

Sebevražda

Odpovědní redaktoři:  Doc. Mgr. Jiří Hoblík, Ph.D., Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D
Obálku navrhl: Bc. Petr Pres
Editor a typograf: Bc. Jakub Masojídek

Všechny příspěvky v tomto čísle prošly recenzním řízením.

Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2018
ISSN 2533-7564


Úvodník
Mgr. Hynek Tippelt, PhD.

Tematické studie

Kam smrti. K otázce suicidia a jisté jeho analogie
Doc. Mgr. Jiří Hoblík, Ph.D.

Vždy zapomeneme… aneb sebevražda odkazu
Mgr. Jan Kaňa

Na hraniciach samovraždy. Psychoanalytický pohľad na samovraždu
Mgr. Tomáš Puškárik

„Sebevražedný pud“ vepsaný do těla
Doc. Mgr. Daniela Tinková, Ph.D.

Nástroj vraždy. K etickým aspektům sebevražedného přístroje Sarko
Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D.

Will to die: brain behind pulling the trigger
Bc. Sofiya Valeeva

Problematika sebevraždy z pozice J. G. Herdera
Bc. Adam Vostárek

Schopenhauer o sebevraždě
Bc. Marek Vodička

Sebevražda ve výrobě: Konečná dekonstrukce kapitalistické výrobní soustavy?
Bc. Radek Holodňák

Sebevražda jako Masarykův problém
Mgr. Petr Bláha, Ph.D.

Na okraj Masarykovy Sebevraždy (dobová recepce do jejího českého vydání)
Mgr. Jakub Chavalka, Ph.D.

Sebevražednost a její příčiny z perspektivy T. G. Masaryka
Bc. Michaela Veselá

Role konceptu sebevraždy v myšlení Gabriela Marcela
Mgr. Josef Matoušek

Svoboda plane v každém z nás. Hejdánek a palachovská symbolika
Mgr. Daniel Štěpánek

Mimo téma

Polemika nad textem Hynka Tippelta Proč a jak přestat podporovat vzdělanost
Bc. Radan Elischer

Stručný nástin ne-filosofie: Laruelle a Kolozova
Mgr. Jan Sůsa

Erbenova pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký aneb O pasivní princezně
Mgr. Jan Černoch

ERGOT Č. 2/2018

Evropa

Odpovědní redaktoři: Mgr. Petr Bláha, Ph.D., Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D.
Obálku navrhl: Bc. Petr Pres
Editor a typograf: Bc. Jakub Masojídek

Všechny příspěvky v tomto čísle prošly recenzním řízením.

Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2018
ISSN 2533-7564


Úvodník (Hynek Tippelt)

Tematické studie

O škrtání Evropy z dějin (Petr Bláha)

Smrt foinické princezny a příběh jména (Jiří Hoblík)

Pojem euroskepticismu jako příklad uplatnění konceptuální moci  (Hynek Tippelt)

Dialektika dějinnosti Vyššího: Hejdánek vs. Hegel (Daniel Štěpánek)

Srdce, nebo periférie Evropy? (Martin Šimsa)

Mimo téma

Collision of fundamentalism and terrorism: the importance of interdisciplinary perspective (Sofiya Valeeva)

Koncepce dějin v pozitivistické filozofii (Lucjan Klimsza)

Sukcesivní lejzr a simultánní smrž (Jan Černoch)

Proč a jak přestat podporovat vzdělanost (Hynek Tippelt)

ERGOT Č. 1/2018

re/forma/ce

číslo ve formátu pdf

Odpovědní redaktoři: doc. Jiří Hoblík, Th.D., Mgr. Martin Šimsa, Ph.D.
Obálku navrhl: Bc. Petr Pres
Editor a typograf: Bc. Jakub Masojídek

Všechny příspěvky v tomto čísle prošly recenzním řízením.

Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2018
ISSN 2533-7564


Úvodník (Hynek Tippelt)

Lutherův rozum (Jiří Hoblík)

K Lutherově kritice Erasmova pacifismu (Petr Bláha)

Jan Hus v latinské poezii raného novověku (Jana Nechutová)

Hnutí ruských starověrců – pravoslavná reformace (Julia Kolesnichenko / Kolesničenko)

Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké… (Rudolf Kardoš)

Deformace reformace (Daniel Štěpánek)

Nietzschův Luther (Jakub Chavalka)

Liberální theologie – reformace či deformace křesťanství? (Jiří Šamšula)

Mana krve. K psychologickým aspektům přijímání pod obojí (Hynek Tippelt)

Lutherova axiologie a vznik moderní ekonomie (Aleš Lokaj, Lucjan Klimsza)

Reformace a demokracie (Martin Šimsa)

Erbenova pohádka Zlatovláska aneb O aktivní princezně (Jan Černoch)

Ergot č. 2/2017

Revoluce

Editoři: Bc. Jakub Masojídek, Mgr. Barbora Řebíková, Mgr. Hynek Tippelt, Ph.D.
Návrh obálky: Bc. Petr Pres
Typografická úprava: Bc. Jakub Masojídek
Fotografie použitá na obálce: Miroslav Rosendorf
Vydavatel: Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem
ISSN 2533-7564


Úvodník (Hynek Tippelt)

Recenzované studie:

Saturnský prapříběh revoluce (Jiří Hoblík)

Prokletí revolucí, prokletí revolucemi (Jan Kaňa)

O revolučnosti nerevoluční doby (Petr Bláha)

Revoluce v evoluční biologii jako počátek revoluce morální (Michal Milko)

Zelená revoluce. Pokus o ekologickou etiku (Ondřej Čadek)

Experimentální filosofie jako efektivní cesta k revoluci ve fyzice (Jan Fikáček)

Příroda skoky nedělá, revoluce ano (Hynek Tippelt)

Mezi revolucí a demonstrací: Judith Butlerová k veřejným shromážděním (Jan Sůsa)

Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody (Daniel Štěpánek)

Ergot č. 1/2017

Filosofický text

Editace čísla 1/2017: doc. Jiří Hoblík, Th.D. s přispěním Mgr. Petra Bláhy, Ph.D.
Návrh obálky: Bc. Petr Pres
Typografická úprava: ErgotSelfMade
Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 2017
ISSN 2533-7564


Editorial (Hynek Tippelt)

Recenzované studie:

Textualita existence (Daniel Štěpánek)

Je možný popularizační filosofický text? (Jan Kaňa)

Filosofický text jako nástroj sociální kritiky. Příklad Aristofanových Oblak (Ondřej Stulík)

Od textu ke zkušenosti (v kontextu Platónovy filosofie a náboženství) (Jiří Hoblík)

Filosofický text jako literární žánr v pojetí Richarda Rortyho (Vladimír Ješko)

Filosofické texty a veřejné diskuse (Martin Šimsa)

Začátek obrazu, konec (filosofického) textu? (Barbora Řebíková)

Diktát nevědomí. Latentní význam filosofického textu (Hynek Tippelt)

Je filosofický text součástí úpadku textové kultury? (Petr Bláha)

Diskuse

Mezi řádky. Hledání filosofického textu (Hynek Tippelt)

Georges Bataille – V nadbytku není krása

Jakub Zítko[1]

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha

jakub.zitko1789@gmail.com


Úvod

„Představuji si lidský pohyb a vzrušení, jehož možnosti jsou neomezené: tento pohyb a vzrušení může být ukojen pouze válkou.“[2]

V roce 1933 publikoval Georges Bataille esej La Notion de dépense, ve které se setkáváme s tím, co bude později označováno jako všeobecná ekonomie. Téhož roku vychází metodologicky orientovaná studie La Structure psychologique du fascisme, jež spolu s dalšími důsledky a na konkrétním případě ilustruje Bataillův záměr, který se plně projeví až o šestnáct let později v Prokleté části.

Konzistentní vývoj Bataillova myšlení, který se odehrává na pozadí všeobecné ekonomie, nás vede k pokusu o syntézu některých pozdějších konceptů. Jedním z nich je svrchovanost, která se objevila v posmrtně vydaném díle Svrchovanost. Zde se setkáváme s výrazným vlivem Hegela, na který se též pokusíme poukázat ve spojení s něčím, co romanticky nazýval nocí světa nebo dále v předmětu práce a služebnosti. Pokusíme se také načrtnout rysy heterogenity, o jejíž „zkrocení“ se civilizace pokouší skrze konvertibilitu násilí a vznik institucí, které však vedou k různým druhům tenze.

Optikou všeobecné ekonomie Bataille nahlíží veškerý pozemský život od fauny a flory až po člověka, který je specifickým organismem. Mimo jiné i pro svůj sofistikovanější způsob výdaje energie, tedy takový, který vede k výhradně k lidskému fenoménu – válce.

Princip příjmu a výdaje energie

Vyjděme hned v počátku ze skutečnosti, která je pro Georgese Bataille styčným bodem veškerých úvah o něčem, co sám nazývá všeobecnou ekonomií. Tou skutečností je jakýsi „zvláštní prvek pozemské aktivity, chápaný jako kosmický fenomén“[3]. Pro zemi a život na ní je tímto prvkem pohyb, jenž je výslednicí energie, která je v rámci bezcílného a nekonečně uskutečňujícího se vesmíru přidělena právě zemi.[4] Člověk, stejně tak jako každý jiný organismus, se této energie zmocňuje (nemůže ani v posledku činit jinak) a vynakládá ji za účelem svých partikulárních zájmů. Hra energie, která je tímto rozeseta po zemském povrchu, však nikdy nepředstavuje ekvivalent energetického ekvilibria, tedy rovnováhy mezi příjmem a výdajem: „živý organismus získává v principu více energie, než je nutné k udržení života“[5]. Tento přebytek (bohatství) je typicky užit k růstu organismu, a to jak na rovině individua, tak i jednotlivých společností a celků. Stejně jako každý růst má i tento svůj limitní stav v podobě nemožnosti dalšího rozvoje. Přebytek, který k tomuto účelu nemůže být dále užíván, si nevyhnutelně nárokuje vlastní spotřebu, která se projevuje ve formě plýtvání. Nevyhnutelnost, se kterou se v případě přebytku energie setkáváme, pramení z předpokladu, že „pro každou živou hmotu jako celek je na zemském povrchu energie vždy příliš mnoho, celý problém se vždy ocitá v řádu přebytku, výběr je omezen na způsob promrhání vytvořeného bohatství“[6].

Můžeme tedy hovořit o třech pomyslných rovinách výdajů energie. První z nich je takový, který je užit k udržení života organismu. Druhý, jenž je nevyhnutelným výsledkem „nedokonalého“ využití energie na rovině první a která je jakožto přebytek užita k růstu systému. V obou těchto případech se jedná o výdaj ryze produktivní. To se však nedá tvrdit o rovině třetí, která představuje “vědomé” či spíše nevědomé plýtvání, které vzniklo dosažením hranic růstu. Právě tuto rovinu Bataille nazývá prokletou částí. Její neproduktivnost a samotný účel, který spočívá pouze v jejím vyplýtvání, z ní činí oblast zcela odlišnou od prvních dvou. Je však patrné, že na všech rovinách se jedná o tutéž energii a samotné rozdělení je poněkud umělé, ale právě přechod jakožto pohyb přebytečné energie, jejíž výdaje jsou užity k růstu, a její konverze po dosažení hranic je něco, co tvoří sféru onoho prokletí

Na počátku byl dar

Bataille své úvahy o všeobecné ekonomii započíná v nejspodnějších patrech[7], kterých se její princip může dotýkat – na rovině rostlinných a živočišných organismů jakožto celků a jednotlivin. Pomyslným středobodem se pro něho stává Esej o daru Marcella Mausse, jehož koncepty staví jako základ ve svých úvahách nejen o organismech, ale hlavně lidských společnostech. Antropologické nebo sociologické čtení Bataillova díla však představuje pouze zlomek jeho rozsahu, který se má podobně jako ekonomie ve vztahu k ekonomii všeobecné. Výchozím bodem se stává kritika utility, která je v běžné ekonomii pozitivním principem kapitálu ve formě akumulace, investice nebo jeho devalvace.[8] Oproti tomu klade koncept potlače, který je součástí systému totálních závazků, jak uvádí Mauss.[9] Závazek, jehož podobou je i potlač, tedy jakési triumfální plýtvání nahromaděného bohatství, je totální ve své nutnosti, v tomto případě sociálního tlaku, a to za účelem zachování soudržnosti společenského řádu.[10] Potlač je pak dále charakterizován jako totální závazek soutěživého typu,[11] který je význačný jakýmsi soupeřením v aktu plýtvání a okázalostí daru, jenž nemá žádnou jinou než manifestní a destruktivní hodnotu. Aby bylo zřejmé, že se nejedná pouze o lidský fenomén, pokusme se držet v co nejobecnějších hranicích.

Každý živý organismus podléhá témuž principu příjmu energie, při kterém je odkázán na své okolí. Tím je zajištěna reprodukce, která je základním předpokladem pro pohyb energie. U organismů, jako je například tele, můžeme pozorovat přebytek, který je výsledkem zajištění základních potřeb pro udržení života. Tento přebytek se projevuje expanzí, která vede k hranici růstu telete a následně k sexuální zralosti, jež je výsledkem neschopnosti dále využívat energii k růstu jednotliviny.[12] Při přechodu k celku je pak omezován vnějšími podmínkami, které tvoří v cestě další limitu. O nadbytku tak hovoříme až tehdy, je-li růst jednotliviny či celku omezen.

Je tedy zřejmé, že v průběhu vývoje organismu dochází k sílícímu tlaku, který odpovídá rezistenci okolního prostředí. To nepředstavuje pouze prostředí zemského povrchu, jež je hranicí poslední, ale především lokální meze růstu. V posledku je prvotním účinkem tlaku již samotný růst, který se projevuje v rovině rozmnožování, ale i expanzí organismu v prostoru. Opačnou skutečností je působnost přebytečné energie, přepychu, který se v opačném směru upíná dovnitř organického celku. Na této rovině se setkáváme s redukcí, potlačením a smrtí. Mluvíme-li o redukci, musíme mít na mysli prostor, který je jejím působením otevírán a který je díky tlaku, jenž ji vytvořil, vždy již obsazen. Vnitřní puzení k růstu se střetává s vnějším tlakem hledajícím možnosti, které se projevují například vzájemným požíráním nebo občanskou válkou.

Partikulární zájmy jednotliviny, mezi které patří typicky snaha zůstat naživu, se střetávají s bytím celku, pro které je smrt či jiný excesivní moment nevýhodný.[13] Potlač, jak je již zřejmé, je tedy reakcí na tyto zájmy, které si kontinuální produktivita[14] na straně jedné a tlak jí způsobený na straně druhé vyžaduje. Není také překvapivé, že nejokázalejší formy potlače můžeme, jak to provádí Mauss, najít u člověka[15].

Mimo princip kauzality

S nevyhnutelností, s jakou si prokletá část vynucuje svoji přítomnost, se, stejně jako živočišné organismy, jak již bylo řečeno, potýká i člověk. Oproti nim užívá tohoto přepychu z pozice, která je v určitých ohledech odlišná, byť se potýká se stejnou emergencí. Stejně tak i pro člověka je ustavujícím faktem pohyb energie na zemském povrchu, jehož projevem je rozšiřování. S rostoucí komplexitou systému, kterou rozšiřování celku představuje, se pojí růst živé i neživé hmoty, jež generuje stále více energie.[16] Výsadním momentem a stěžejním rozdílem vydělujícím člověka jakožto specifický živý organismus je skutečnost, že člověk své bytí zvnějšňuje skrze práci, na jejímž konci stojí předmět (nástroj). Sledujme tuto linii, která se spojí v něčem, co Bataille označuje jako svrchovanost.

Člověk přistupuje ke světu skrze práci, která utváří a je utvářena nástrojem, jejímž účelem je budoucí užití. Zpředmětnění a vklad životní síly pracovníka do výsledku práce z něho samého v jistém smyslu činí také nástroj charakteristický svojí služebností a užitkovostí. Oproti nástroji v běžném slova smyslu se musí člověk potýkat se svojí konečností, kterou má na zřeteli a která je zde jakoby vždy přítomna. Tato konečnost je něčím, co se vtiskává do předmětu práce.[17] Individuum, které se ztotožnilo s věcí a je tak pojímáno i ostatními, se v krajním případě takovou věcí samo stalo. Zřetel na budoucnost, který je v tomto případě nedílnou součástí, je ukryt v hodnotě užitečnosti a produktivity, jež má předmět představovat: „stejně jako nástroj má i ten, kdo slouží – kdo pracuje –, hodnotu toho, čím bude později, nikoliv toho, čím je nyní“[18]. Tento úzkostný stav, který pramení ze sebeprojekce jakožto individuálního vědomí, které tváří v tvář smrti čelí její nevyhnutelnosti, je kontrastní vůči již zmíněné svrchovanosti. Okamžik, jeho důraz na přítomnost, která je při svrchovaném jednání klíčová, stojí v opozici vůči smrti, na niž v žádném ohledu nebere zřetel. Svrchované jednání je zcela nutně jednáním takovým, které nemá produktivní charakter (veškerá produkce je otázkou práce a budoucího užívání),
a které si čistě ze své neodkladnosti vyžaduje svoje prožití. Takovéto jednání je naprosto neslučitelné s tím, co si vyžaduje činnost produktivní, tedy se služebností.[19] Často máme tendenci svrchovanost ztotožňovat s panovníky nebo božstvy, což je pouze konkrétní příklad toho, co Bataille pod tímto pojmem chápe. Aktem svrchovanosti je vše, co stojí mimo užitečnost v tom smyslu, že nenabývá hodnoty jakožto výdaje energie, která by zajišťovala přežití či růst celku.

Svrchované jednání, jak je již zřejmé, nemá za cíl nic jiného než právě sebe, což nás přivádí na scestí. Člověk, jenž by neznal nic než toto jednání, by v posledku zanikal jakožto zvíře, neboť jeho individualita by se skrze produktivní činnosti nezvnějšila, a neměla tak onen úzkostný strach před smrtí. Naproti tomu individuum plně integrované ve výsledku své práce nabývá hodnoty věci samé, a bylo by tak redukovatelné právě na nástroj. Je tak patrné, že se Bataille snaží poukázat na přítomnost obou těchto rovin.[20] Obzvláště té první, svrchované, jsou do cesty stavěny hranice v podobě zákona či institucí, jejichž existence je výsostně lidská. Nicméně ony hranice jsou něčím, co se nám dává jakožto hráz, jež má tendenci býti překonávána. V určitém smyslu je toto napětí možno chápat jako křehkost oněch hranic: „tento postoj má v sobě značnou intenzitu a výbušnost, jež možná nemají trvalý ráz, ale vedou k rafinovanějším rozkoším a krutostem, které jsou umožněny právě vzájemným působením civilizace a zákazu“[21]. Prolomení hranic vyžaduje jisté úsilí, které však navrací individuu jeho svrchovanost. Nejedná se pouze o překročení zákona nebo konvence, ale převážně o zastření strachu z vlastní smrti (konečnosti).

Pro lepší pochopení toho, proč se o výklad svrchovanosti pokoušíme, je nyní vhodné nahlédnout na ni z jiné perspektivy. Slavoj Žižek ve své knize Nepolapitelný subjekt poukazuje na psychoanalytický rozměr Hegelova konceptu noci světa. Ta je dle Žižeka při nejmenším velmi blízko výkladu toho, co Freud nazývá pudem: „jádro, které vzdoruje úplnému smíření subjektu s jeho druhou přírodou“[22]. Mezera, která je přítomna mezi první a druhou přírodou, tedy mezi přírodou jako takovou[23] a kulturou, vzniká samotnou oscilací mezi těmito rovinami lidského bytí. Křehkost jejich vztahu se projevuje excesivním momentem, vztažením se k přírodě první[24], která v určitých ohledech vyvstává jakožto popření hranic přírody druhé.[25]  Pomyslné vztažení se zpět k prvotní přírodě je zároveň okamžikem stojícím mimo hranice smrti. To jest opět opakem produktivní činnosti v podobě práce, jež je v počátku negací přírody a která se později obrací vůči individuu, jež se s předmětem ztotožnilo.[26] Noc světa je prezentována jako moment, ve kterém je druhá příroda postavena stranou a kde se projevuje svrchovanost člověka v jeho čisté podobě. Negace kauzality skrze práci (produktivitu) ustupuje intenzitě, která si činí nárok na svoji přítomnost. V momentech svrchovanosti, které dávají všanc samotnou smrt se projevuje jistý prvek dobrovolnosti.[27] Druhá negace přítomna v aktu dobrovolnosti čelí opět lidské konečnosti, a proto nemůže být ztotožněna s pouhou kauzální daností první přírody.

Po této krátké odbočce k Hegelovi, který měl na formování Bataillova myšlení výrazný vliv a kterému věnoval řadu polemik, se vraťme zpět k myšlenkám všeobecné ekonomie. V roce 1933 publikoval Bataille studii nazvanou La structure psychologique du fascisme, kde se setkáváme s rozdělením výdaje energie na sféru produktivity – homogenita – a sféru neproduktivity – heterogenita. Je zřejmé, že v tomto případě se jedná o „přípravnou půdu“ pro pozdější úvahy nad všeobecnou ekonomií, která bude přesahovat člověka jako takového.[28] Homogenitu jakožto sféru produktivity můžeme popsat v mnoha bodech, jejichž společnou vlastností bude vždy užitečná hodnota, která stojí v pozadí udržitelnosti sociálního řádu. Produkce a utilita, kterou můžeme pozorovat v klasické ekonomii, je tomuto pojmu velmi blízká: „Produkce je základ sociální homogenity. Homogenní společnost je společnost produktivní, jmenovitě prospěšná společnost.“[29] Tato rovina nám rovněž udává hranice popisu, skrze které se k ní můžeme vztahovat, tj. asimilovat ji do metodologie sociálních věd[30], čímž se stává zároveň stabilní. Pojmová uchopitelnost či kvantifikovatelnost, se kterou je homogenita spjata, se zakládá na jejím odkazování mimo sebe, a to konkrétně na hodnotu, skrze kterou určujeme její smysl. Člověk je v jejím případě redukován na hodnotu svojí produkce či užitku, nikoliv již na sebe samého.[31]

Stabilitu homogenity, jež je jejím zdánlivým rysem, vždy narušují prvky, které jsme zmínili jako heterogenní.[32] Konstitutivním prvkem heterogenity je oblast posvátna, kterou člověk postuloval, aby unikl sféře čisté produktivity (nebyl pouhým předmětem). Posvátno je místem legitimizace, která udává strukturu neproduktivní sféře heterogenity (ta však jakémukoliv systematizování uniká), tedy místem, kde se excesivní jednání či plýtvání bohatstvím stává ospravedlnitelným. Heterogenita nemůže být redukována pouze na hodnoty, které se s posvátným běžně spojují, jako vznešenost nebo ctnost, je potřeba zahrnou i takové jako perverze či erotismus. Posvátné je to, co na jedné straně ospravedlňuje, vnáší strukturu a řád do míst, kde princip utility selhává, a na straně druhé nemá jiný cíl než samo sebe.[33] Je již zřejmé a Bataille to explicitně uvádí, že sféra heterogenity, která se později objeví jako prokletá část ve stejnojmenném díle, je tím, co stojí v opozici vůči jakékoliv produktivitě a projevuje se plýtváním přebytečné energie a nahromaděného bohatství.

Antropologický exkurz

Doposud jsme se pokusili definovat základní koncepty, které se váží na pojetí všeobecné ekonomie představené Georgesem Bataillem. Nyní se přesuňme z čistě abstraktní roviny, která je častým popisem ideálních typů[34], ke konkrétním projevům nadbytku energie. Historickými skutečnostmi podle Bataille nevyhnutelně vede linie, jejíž charakteristikou je oscilace mezi řádem toho, co jsme vzpomenuli jako produktivitu, utilitu či užitečnost, a excesivními fenomény jakožto prvky, které tento řád narušují. Rovina heterogenity či prokleté části se mimo jiné vyznačují jakožto jednání svrchované a jsou to právě ony, které stojí v poli Bataillovy pozornosti. Jsou to momenty lidského jednání, které jsou v protikladu vůči řádu utility a mají na zřeteli pouze samy sebe. Momenty vyznačující se určitým „šílenstvím“ (nocí světa) a svrchovaností nárokujíce si vlastní přítomnost až na samou hranici, kde intencionalitu lidského vnímání nahrazuje intenzita prožitku.

Je-li tento prvek vždy a neredukovatelně přítomný, je v určitém ohledu lidské společenství celkem, který se snaží onen destruktivní prvek potlačit. Tím se rodí společenství jako takové, tedy v podobě institucí, které jsou jeho odosobněnou entitou. Mluvit o potlačení však stojí v opozici vůči neredukovatelnosti. Stojíme tak spíše před fenoménem konvertibility násilí, jež je průvodním jevem prokleté části a konstitutivní složkou institucí. Je nutné povšimnout si, že Bataille pozoruje, stejně jako Hegel, dějinnou přítomnost institucí, které jsou výsledkem politiky jakožto praxe a které mají charakter konvertibility násilí.[35] Prokletá část nebo chceme-li heterogenita, nemá povahu pouze násilného aktu, může se projevovat tvůrčí činností například v literatuře či umění. Společným jmenovatelem je však výdaj energie, který je nadbytečný. Jeho nejčastější manifestací, budeme-li se držet Bataillovy všeobecné ekonomie, je ve vztahu k lidským celkům fenomén násilí[36], a to jak vůči jinému celku (dobyvačné války), tak i sobě samým (obětní rituály či občanské války).

V podobném smyslu jsme již hovořili o potlači, ze kterého Bataille abstrahuje základní princip a vlastnost přebytku energie. Nejedná se však o fenomén stojící uvnitř společnosti, ale o takový, který je vždy přítomný, zakoušený a přicházející z vnějšku.[37] O potlači jsme se zmiňovali v kontextu daru, povinnosti jej oplácet a soutěživého principu, který je s ním spjatý. Může nám proto připadat, že se jedná o akt v principu směnný, a tedy ve svém důsledku produktivní. Dar má však povahu určité konvergence ve smyslu změny stavu subjektu, který obdarovává. Darující získává „věhlas“ (moc) na základě své „velkorysosti“ a opovrhováním bohatství v podobě okázalosti daru.[38] Přebytečná energie, jejíž příčinou je i dar jakožto zbavení se předmětu, je tímto ospravedlněna v podobě této instituce. Z pohledu všeobecné ekonomie musíme chápat dar jako akt plýtvání, protože nemá jiný význam než nabytí slávy a určitého postavení: „v procesu plýtvání získává ten, kdo plýtvá (jednotlivec či skupina), prestiž, kterou si přivlastňuje jako svůj majetek a který určuje jeho postavení“[39]. Člověk tak z touhy po zisku, respektive zhodnocení vlastního úsilí (daru), učinil touhu po nabytí symbolického „předmětu“. Smysl instituce lze tak chápat jako regulační ve vztahu k neproduktivní činnosti. A je to právě tato „překážka“, která v průběhu dějinného vývoje na sebe bude brát různé podoby a formy.

Stejně jako v případě Maussova potlače je i Bataillova pozornost napnuta směrem k severoamerickým indiánům, v jejichž tradičních kmenech tato institucionální rovina nabývala podoby uctívání božstev (ospravedlnění, legitimizace). Plýtvání se neslo v duchu nechvalně známých obětních rituálů, jejichž cílem bylo uspokojení vůle bohů. Z hlediska všeobecné ekonomie se jedná o akt zcela neproduktivní, který je vykonáván ve jménu instituce, která nemá jiný účel než samotnou likvidaci nahromaděného bohatství. Nadbytek energie, který jednotlivé společnosti potřebovávají jinak efektivně (daří se jim ho konvertovat a v určitém smyslu vstřebat ve specifických formách) a proti kterému staví různé institucionální bariéry, je i přesto v neustálém ohrožení ze strany prokleté části, jež o sobě na každém rohu dává vědět. Prolomení těchto bariér ústí jednak směrem dovnitř, jako v případě rituálů, tak směrem ven v podobě válek či dobyvačného jednání (expanze): „obrana proti takovémuto zahlcení živé síly byla v každé době, avšak kdesi hluboko v temnotách vědomí, předmětem horečného hledání. Předcházející společnosti ji nacházely ve slavnostech; některé z nich stavěly obdivuhodné monumenty, které neměly žádný praktický význam (…) Tyto prostředky k odvádění pozornosti však byly vždy nedostačující; jejich existence jakožto přebytku přesto (do jisté míry) ve všech dobách způsobovala, že obrovské množství lidských bytostí a užitečných produktů bylo v průběhu válek ničeno. V naší době dokonce význam ozbrojených konfliktů ještě vzrostl a získal, jak všichni víme, katastrofálních rozměrů“[40].

Bataille tak skrze naturalizaci Maussova potlače[41] dává konkrétní podobu noci světa, jež se projevuje na rovině excesu – „noc vůkol všeho, zde pojednou vyskočí zakrvácená hlava, tam jiné bílé zjevení, a znenadání opět zmizí“[42]. Z pohledu všeobecné ekonomie se jedná o moment, kdy se o slovo přihlásí prokletá část ve své absolutnosti a zároveň nicotě, nezachytitelnosti. Můžeme mluvit o zájmech jednotlivých celků a užitku, který z násilí na jiných získávají, ale také o ekonomických institucích, které v posledku k násilí více či méně explicitně vedou. To vše jsou na úrovni dílčích celků strategie pro udržení nebo rozšíření vlastního bohatství. Nejedná se však o nic jiného než o přítomnost nadbytku, která z pohledu všeobecné ekonomie představuje plýtvání lidskými zdroji. Civilizace jakožto soubor institucí stojící mezi člověkem a člověkem jiným, tedy tvořící společnost, je napříč historií provázena jejími konverzemi. Studená válka, jak píše Bataille, je příkladem této snahy par excellence.[43] Evropa se v tomto období stala příjemcem nadbytku z jedné nebo druhé strany a zároveň místem, kam mohla ona energie směrovat. Ekonomická soutěž, jež za Studené války nahradila střet dvou armád je z pozice všeobecné ekonomie je jen další snahou o konceptualizaci a “uchopení” nahromaděného bohatství. Marshallův plán tím z ozbrojeného střetu armád vytvořil střet dvou ekonomik, čímž odklonil úsilí dostatečně efektivně, aby se studená válka stala skutečně studenou.

Závěr

V rámci širokého teoretického pole jsme se i přes určitou nekonkrétnost pokusili nastínit „podloží“, na kterém fenomén války vyvstává jako neredukovatelná a nesystematizovatelná skutečnost. Společným rysem excesivních jevů, mezi které válka nepochybně patří, je přebytek energie (bohatství), který je nutné vyplýtvat. Bataille užívá tohoto slova (plýtvání) se zřetelem ke konceptu všeobecné ekonomie, kde akt plýtvání představuje neproduktivní, ryze iracionální výdaj. Ať se již projevuje v triumfálním zbavení se majetku, jako je tomu v případě klasického popisu potlače u kmenů severoamerických indiánů, nebo v dobyvačných či jiných válkách, jedná se z pohledu celku (organismu) vždy o tentýž princip – zbavení se části, kterou již systém nedokáže vstřebat v podobě zachování životnosti nebo růstu.

Již od počátku se člověk snažil prokleté části projevující se excesivními momenty stavět do cesty nejrůznější instituce a zákazy. Negace kauzálního jednání, které můžeme spatřovat například u zvířat, se projevuje ve vzniku institucí, které mají za cíl strukturovat nestrukturalizovatelný přebytek energie, s nímž se člověk potýká. Naléhavost, kterou si prokletá část vynucuje, je natolik zásadní, že samotné instituce je možné chápat pouze jako bariéru, jež bude ze samotného svého principu popřena. Avšak akt popření, který se ve chvílích svrchovaného jednání projevuje, je těmito institucemi ovlivněn a výsledný projev nabývá lidských rozměrů (rituální oběti, války apod.).

Svrchovanost, která je jedním z projevů přítomnosti nadbytku energie, představuje z pozice subjektu moment, v němž je individuum vytrženo z produktivní činnosti charakteristické svojí služebností a odkazováním mimo sebe. Svrchované jednání se vyznačuje oproti činnosti produktivní svým odkazováním na sebe samo a důrazem na prožívaný přítomný okamžik, jenž nemá na zřeteli konečnost individua. Excesivní povaha těchto momentů, které můžeme nazývat prokletou částí, heterogenitou či svrchovaností, se vyznačují nevyhnutelností a neredukovatelností prvků, které na jedné straně člověka charakterizují a na straně druhé vystupují proti němu samotnému ve své, často destruktivní, povaze.

Válku lze na pozadí teorie všeobecné ekonomie chápat jako specificky lidskou podobu zbavení se nadbytku energie. Ospravedlnění a legitimitu jednotlivých válek, stejně jako ostatních projevů plýtvání, lze sledovat v oblasti posvátna, která propůjčuje domnělý řád a pravidla prokleté části, jež je v posledku jejich popřením a „pouhou“ konvertibilitou neredukovatelné heterogenity.

Shrnutí

V předkládaném textu jsme se pokusili podat výklad základních filozofických konceptů Georgese Bataille, které i přes určitou nekonkrétnost mají dle nás tendenci podat výklad tak komplexního fenoménu, jakým je válka. Spolu s tím jsme se pokusili najít společný jmenovatel excesivních momentů, mezi které válka nepochybně patří, a jehož manifestací jsou tyto momenty podmíněny.  Tímto jmenovatelem je nadbytek energie, se kterým se živé organismy musejí nevyhnutelně potýkat. V souvislosti s tímto Bataille otevírá svoji knihu Prokletá část citací Williama Blakea: „V nadbytku je krása”. I přesto jsme schopni říci, aniž bychom se dopustili výraznější chyby, že v nadbytku stejně tak krása není. A právě tento paradoxní rys, kterým se vyznačuje lidská snaha o institucionalizaci nadbytku energie, nás přivede k válce jakožto nevyhnutelnému plýtvání par excellence.

Summary

„Georges Bataille – The is no beauty in the abundance.“ In the present text, we have tried to give an interpretation of Georges Bataille’s basic philosophical concepts, which, despite some vagueness, we believe tend to give an interpretation of such a complex phenomenon as war. Along with this, we have tried to find a common denominator of the excesses that war undoubtedly belongs to, and whose manifestation of those moments is conditional upon. This denominator is the abundance of energy that living organisms inevitably have to contend with. In connection with this, Bataille opens his book The Cursed Part of William Blake’s Quotes: „In Excess Is Beauty.“ Even so, we are able to say, without making a major mistake, that there is no beauty in excess either. And it is this paradoxical feature that marks human efforts to institutionalise excess energy that will lead us to war, as an inevitable waste par excellence.

Použitá literatura

Bataille, G., Visions of excess: Selected writings 1927–1939, Manchester: Manchester University Press, 1985.

Bataille, G., Prokletá část, Praha: Herrmann & synové 1998.

Bataille, G., Svrchovanost, Praha: Herrmann & synové 2000.

Žížek, S., Nepolapitelný subjekt, Chomutov: L. Marek 2007.

Baudrillard, J., When Bataille attacked the metaphysical principle of economy, in: CTheory, 11 (3), 1987, s. 57–62.

Balibar, E., Násilí a civilita, Praha: Rybka Publishers 2016.

Fulka, J., Zmeškané setkání, Praha: Herrmann & synové 2004.

Botting, F., Wilson, S., The Bataille Reader, Oxford: Blackwell Publishers Ltd. 1997.

Blinder, C., A deadly fascination: heterology and fascism in the writings of George Bataille, Yukio Mishima, and Henry Miller, in: Revista de Estudios Norteamericanos, 2, 1993,
s. 19–38.

Bataille, G., The psychological structure of fascism, in: New German Critique, 16, 1979,
s. 64–87.

Mauss, M., Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, Praha: Sociologické nakladatelství, 1999.

Boldt-Irons, L. A., Bataille and Baudrillard: From a general economy to the transparency of evil, in: Angelaki: Journal of Theoretical Humanities, 6 (2), 2001, s. 79–89.

Bataille, G., The notion of expenditure, in: Visions of excess: Selected writings, 1939, 1927, s. 116-129.

Harney, S., Martin, R., Mode of Excess: Bataille, Criminality, and the War on Terror, in: Theory & Event, 10(2), 2007, s. 1–15.

Bataille, G., Erotismus, Praha: Herrmann & synové, 2001.

[1] Bc. Jakub Zítko, Department of Electronic Culture and Semiotics – Faculty of Humanities, Charles University: Prague, Czech Republic. U Kříže 8, Praha 5- Jinonice, 158 00.

[2] G. Bataille, Visions of excess: Selected writings 1927–1939, Manchester University Press, 1985, s. 239.

[3] G. Bataille, Prokletá část, Herrmann & synové 1998, s. 23.

[4] Ibid., s. 23.

[5] Ibid., s. 24.

[6] Ibid., s. 26.

[7] Máme zde na mysli teorii všeobecné ekonomie prezentovanou v Prokleté části, byť se již dříve objevila ve stručné verzi v eseji La Notion de dépense.

[8] J. Baudrillard, When Bataille attacked the metaphysical principle of economy, in: CTheory, 11 (3), 1987, s. 57.

[9] M. Mauss, Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, Sociologické nakladatelství, 1999, s. 13.

[10] Ibid., s. 14.

[11] M. Mauss, Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, Sociologické nakladatelství, 1999, s. 15.

[12] G. Bataille, Prokletá část, Herrmann & synové 1998, s. 32.

[13] Ibid., s. 45–46.

[14] J. Fulka, Zmeškané setkání, Herrmann & synové 2004, s. 33.

[15] Bataille v této souvislosti uvádí příklady lidských obětí u Aztéků či jiné rituální obřady, při jejichž praktikování dochází k likvidaci nahromaděného bohatství.

[16] G. Bataille, Prokletá část, Herrmann & synové 1998, s. 41.

[17] G. Bataille, Svrchovanost, Herrmann & synové 2000, s. 30–31.

[18] Ibid., s. 36.

[19] Ibid., s. 10.

[20] Dokladem toho jest citát z počátečních kapitol Svrchovanosti: „Pokud si podle mého mínění dělník dopřeje skleničku, jde v podstatě o to, že ve víně, jež polyká, je obsažena zázračná chuťová složka, která je základem svrchovanosti. Je to maličkost, ale taková sklenka vína mu alespoň na krátký okamžik poskytne zázračný pocit, že svobodně nakládat se světem. Přestože mu víno klouže do krku mechanicky (téměř ihned po napití na ně zapomene), je tu nicméně princip opilosti, jejíž zázračnou hodnotu nemůže nikdo zpochybnit.“, in: Ibid.,
s. 10–11.

[21] G. Bataille, Svrchovanost, Herrmann & synové 2000, s. 39.

[22] S. Žižek, Nepolapitelný subjekt, L. Marek 2007, s. 90.

[23] Máme na mysli přírodu, která je původcem lidského organismu jako takového, tedy biologickým základem.

[24] Vztažení se k první přírodě musíme však chápat pouze jako ilustrativní. Z dalších Bataillových děl, jako je například Erotismus, je zřejmé, dokonce explicitně uvedené, že „vztažení se“, o kterém mluví Freud, je chápáno jakožto transgrese (překonání) hranic „druhé přírody“ ve specifickém smyslu. Bataille v tomto případě sahá k německému slovesu aufheben, tedy překročení, které však současně zachovává i mění svůj stav. Fenomén války je toho ilustrativním případem, jelikož se jedná o ne-lidské běsnění (často se mluví o zrůdnostech, barbarství apod.) a zároveň naprosto lidský čin (viz například G. Bataille, Erotismus, Herrmann & synové 2001, s. 46.)

[25] Ibid., s. 90.

[26] F. Botting, S. Wilson, The Bataille Reader, Blackwell Publishers Ltd. 1997, s. 280.

[27] Ibid., s. 280.

[28] C. Blinder, A deadly fascination: heterology and fascism in the writings of George Bataille, Yukio Mishima, and Henry Miller, in: Revista de Estudios Norteamericanos, 2, 1993, s. 19–38, s. 23.

[29] G. Bataille, The psychological structure of fascism, in: New German Critique, 16, 1979, s. 64–87, s. 65.

[30] Ibid., s. 67.

[31] Ibid., s. 65.

[32] J. Fulka, Zmeškané setkání, Herrmann & synové 2004, s. 42.

[33] G. Bataille, The psychological structure of fascism, in: New German Critique, 16, 1979, s. 64–87, s. 68–69.

[34] Zjevné je to například při popisu svrchovanosti, kde autor často zachází na hranici „ideálních“ typů proto,
aby ji následně popřel. Můžeme se domnívat, že toto gesto směřuje směrem k čtenáři, kterého tak udržuje v určitém stavu abstraktní činnosti, již musí vynakládat.

[35] E. Balibar, Násilí a civilita, Rybka Publishers 2016, s. 80.

[36] Máme zde na mysli takový fenomén, který je násilný ve svém potlačení touhy po dalším růstu, jenž je omezován hranicemi, a to v jakékoliv podobě, ať už institucionální, nebo „světské“.

[37] Určujícím a konstitutivním prvkem přítomnosti energie je podle George Bataille Slunce, které Zemi poskytuje energii ze sebe, a přesto na oplátku nic nebere zpátky.

[38] G. Bataille, Prokletá část, Herrmann & synové 1998, s. 79.

[39] Ibid., s. 83.

[40] Ibid., s. 27–28.

[41] Baudrillard, J., When Bataille attacked the metaphysical principle of economy, in: CTheory, 11 (3), 1987, s. 58.

[42] Žížek, S., Nepolapitelný subjekt, L. Marek 2007, s. 35.

[43] Bataille, G., Prokletá část, Herrmann & synové 1998, s. 197.