Will to die: brain behind pulling the trigger

Bc. Sofiya Valeeva

The Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague.

E-mail: Sofiya.L.valeeva@gmail.com.


Suicide and the Brain

Despite suicide being a major health concern worldwide, its neurobiology is far from being clearly defined. Even with technological advances in treating psychiatric disorders, suicide rates are progressively increasing.[1]

According to the definition by the World Health Organization, suicide is the act of killing oneself intentionally.[2] In Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-5) it is considered to be a symptom of various psychiatric conditions (e.g. depression, Borderline Personality Disorder, psychosis, anxiety, etc.), not a separate diagnosis.[3] Suicidality in a more general sense can describe suicidal attempts, plans, and ideations.[4]

There are a number of stressors associated with suicidal behaviour ranging from personal and financial problems to full blown psychiatric disorders. Stress in general is widely known as one of the risk factors leading to suicide behaviour.[5]  It is, however, worth noting that only a small percentage of individuals faced with these stressors would demonstrate suicidal behaviour.[6] There are three major cognitive characteristics that can be attributed to suicidal patients: “(1) an attentional bias to particular life events reflecting signals of defeat (‘loser’ status), (2) the sense of insufficient capacity to solve problems and (3) the absence of prospective anticipation to problems, leading to hopelessness.”[7]

Research suggests that cognitive functioning in suicidal patients is different compared to healthy controls or even those with, say, depression but no suicidality in their medical history. This raises the question of neurobiological bases for suicide behaviour.

From the neuroanatomical point of view, there are certain brain areas associated with higher vulnerability to suicidal behaviour. Research suggests that frontal, temporal, and parietal cortexes are heavily involved and dysfunctions in those areas are associated with elevated risks of suicidal behaviour.[8] Most current neuroimaging reviews confirm the involvements of the dorsolateral and orbitofrontal cortexes, as well as left superior temporal gyrus, rectal gyrus, and caudate nucleus. These areas are involved in processing executive functions, emotions, and rewards. Dysfunctions in the areas mentioned above are associated with decreased support seeking and ability to regulate behaviour, as well as increased levels of hopelessness and impulsivity in suicidal patients among other things.[9]

Magnetic Resonance Imaging studies have revealed higher prevalence of hyperintensities of white and grey matter in the frontal, temporal, and parietal lobes of suicide patients, as well as decreased volumes in both the frontal and temporal lobes. This allows us to speculate that suicidal behaviour is related to hyperintensities of grey matter and reduction of volume in cortical and subcortical structures, which might mean disruption of crucial neuroanatomic pathways leading to impaired decision-making and predisposition to impulsivity, resulting in higher risk of suicide attempts.[10]

Functional imaging has revealed prefrontal dysfunction, particularly in orbitofrontal cortex that is involved in response inhibition and its impairment might lead to reduction of impulse control and problem-solving abilities, as well as increased proneness to act on negative emotions and focus on certain negative aspects of life.[11]

Another brain area that is associated with suicidal behaviour is hippocampus, which is concerned with cognition[12] and is primarily affected by stress[13]. There is some evidence to support that neurotrophins[14] are regulated in response to stress.[15]

Neurochemical aspects of suicide are not well known, yet there has been evidence stacking up in support of the notion that neurotrophins, that are involved in directing brain growth and are essential for maintenance of neural functions, have a lot to do with suicidal behaviour and its pathophysiological aspects.[16]

A study done by Banerjee et al. (2013) revealed that expression of neurotrophins and their cognitive receptors (TrkB and TrkA) in hippocampal region of the postmortem brains of suicide victims was reduced compared to controls. This strongly suggests that such molecules as brain-derived neurotrophic factor (BDNF) and nerve growth factor (NGF) which are crucial in mediating survival of the cells, plasticity of synapses, as well as other physiological functions, are involved in pathophysiology of suicidal behaviour.[17] Authors suggest that reduced expression of neurotrophins might be linked to structural abnormalities in cortical and hippocampal brain areas as well as reduced plasticity, which is supported by other studies.[18] ٫[19]

Despite the fact that underlying causes and pathologic mechanisms of suicide remain unclear, there is a certain determinism to it due to the brain involvement, which raises the question of what role free will plays in suicide. This is discussed in the following sections.

Determinism and the concept of free will

Physical determinism has been proven to be rather problematic, since the effects of genetic and environmental determinism are only partial, while physical determinism itself is considered to have total effects.

Approximately 6.2×109 bits of information is contained in human genome, while the amount of information that can de facto be used is even smaller. This implies that the genome does not contain enough information to specify the connectivity of 1011 neurons and hundreds of their synaptic contacts. Meaning that the human brain is far too complex to be genetically determined. This is well illustrated by the phenotypical differences between isogenic[20] lower animals like daphnia[21], as well as morphological brain differences and variations in psychological characteristics and intellectual abilities in monozygotic twins.[22]

Traditionally, differences between isogenic organisms are associated with external environmental factors ranging from subtle differences between embryos in the womb[23] to upbringing. The combination of genetic and environmental determination is often considered a good enough explanation for population variations among academics. However, if we consider processes that occur at the cellular and molecular level, there seems to be a possibility to question the deterministic approach. Scholars like Clarke (2010) argue that developmental noise (chance events) beyond the control of genes and environment have sufficient influence on brain development, which results in differences between individuals.[24]

For instance, filopodia, which are projections that extend from the ends of axon and dendrites, are constantly growing and changing directions, which requires some trial and error. They recognize molecular guidance molecules as they are trying to reach the correct region of the brain, yet not all of them make it to the desired destination. Some grow to the wrong part of the brain (up to 40%), while others might even grow to the wrong side of it (up to 1%). This may lead to axon degeneration or even death of the neuron due to the brain trying to eliminate the error. As Clarke (2010) puts it, our brain development is not determined “by a rigidly prespecified programme, but by a more approximate process involving imprecision everywhere, gross mistakes occasionally, and elimination of faulty elements at various inspection points along the cellular production line.” [25] Which further supports the notion of genetic specification being only an approximation.

Laws of nature, apart from minor inconsistencies on quantum level, are deterministic, which raises a question of compatibility between the theory of free will and the deterministic universe, considering that our brains are governed by the laws of physics.[26] Can we really be held accountable for our actions and choices if they were determined long before we made them? Is there freedom of choice if our behaviour is determined by the laws of chemistry and physics?

Philosophers arguing the existence of free will can be roughly divided into two major groups in regards to their opinion on determinism: compatibilists and incompatibilists.[27]

Compatibilists like Hobbes, Hume, and Spinoza operate on the premise that free will and responsibility for one’s actions are perfectly compatible with determinism, while incompatibilists can be further divided into two categories: libertarians and hard determinists. Libertarians like Kant argue that existence of free will requires indeterminism in nature and brain function, hence deny physical predictability and affirm the existence of free will. Hard determinists like Nietzsche, on the other hand, consider free will to be a mere illusion and argue that according to deterministic theory our future, including the future of our brain, is predetermined by our past.[28]

The existence and role of free will has been debated for centuries among the philosophic community.[29] Defining it has proven to be rather problematic, since most philosophers incorporate their own philosophical theories into the definition. Some even dispute the very term, preferring to refer to free will as freedom of action.[30]

Some define free will through a profound connection with God. Others believe that free will means that one’s personal choice on how to behave is not influenced by outside forces – physical, religious or otherwise. That we as humans have a single command center calling the shots.[31]

One’s view of free will is most often determined by one’s opinion regarding the relationship between the mind and the brain, as well as their belief in the existence of a soul. Monists would have a different approach to the subject than dualists, and, would most likely take a more deterministic position. Others that view soul as a separate entity would lean towards indeterminism.[32]

A dualist approach, most popular nowadays, implies that the soul is eternal entity completely separate from our mortal, physical body. The concept is rooted in antient Greek philosophy and was developed by neoplatonists, however, in modern society, it is a part of a Western Christian way of thinking. Funny enough, if we look through the Old Testament, nowhere does it imply this dualistic approach. The most common words that are often translated as ‘soul’ are nephesh (life, vitality) and ruah (spirit). Both can describe an instance of leaving an individual dead, yet none are mentioned to exist separately from the mortal body. In the New Testament there’s also a word psyche that is similar in meaning to nephesh, yet most scholars agree that the New Testament as well puts emphasis on the unity of a man and does not exercise Platonic dualistic approach. As a matter of fact, immortality of the soul is not stated anywhere in the Bible, nor does it propagate the notion of disembodiment.[33]

Nonetheless, the biggest Christian philosophers like St. Augustin, who first started to differentiate between freedom and free will, as well as Luther and Calvin have all been dualists, and the dualistic approach is still popular among modern philosophers and scholars.[34],[35]

Physical determinism and its application on the human brain and, consequently, free will, is a major philosophical problem. In order to combine the concept of freedom with supposed physical determinism, quantum indeterminism[36] and/or chaos theory[37] are used to work around the physical predictability

There have been quite a few attempts to apply quantum indeterminism to the concept of free will. One of these attempts was made by Eccles, who proposed that Heisenberg’s uncertainty principle can be applied to synaptic function. Another hypothesis was initially presented by Penrose and Hameroff (‘brain as quantum computer’ theory). It proposed that quantum indeterminism has an effect on microtubules inside axons.[38] Both theories tried their best to prove the existence of indeterminism at the brain level in an otherwise deterministic physical model, yet failed to do so by being proven faulty or undetermined aspects being too small to influence major brain activity.

Some scientists add chaos theory to the equation in order to justify the existence of free will. There’s been enough evidence to prove that chaos, in fact, occurs in brain activity. The premise is that it is capable of amplifying the indeterminism available from the quantum theory paradigm, hence, even if the brain activity is influenced very slightly, chaotic dynamics are able to amplify them enormously. This provides some scientists the base to argue that there is a possibility for the non-physical mind to influence the brain and alter our behavior.[39]

There are, however, some significant problems with the baseline logic of this approach that allow one to dispute the very existence of quantum chaos. The major problem being the mathematical prediction of quantum suppression of chaos. Theoretically speaking, there is a possibility of it being suppressed by quantum decoherence through the interaction between the environment and quantum system.[40] However, fundamental indeterminism, which is needed to prove the existence of free will, can not be provided by quantum chaos since, in this case, the environment must be considered as an external element to the quantum system, which will not be subject to decoherence. On top of that, the decision-making process under the chaos theory would be extremely sensitive to minor events like blood pressure or irrelevant neural input.[41]

Conclusion

The indeterministic concept of free will raises some major question when challenged with deterministic model of our brain. There is ongoing research regarding this topic but, the possibility of us humans making free choices that are not rooted in physics and chemistry is rather slim; especially when it comes to suicidal behaviour that seems to be governed by the faulty brain structures. Despite some pathological mechanisms of suicide being unclear, there is little doubt in my mind that free will plays little role in deciding to kill oneself if our brain dictates one to do so.

Summary:

The following article reviews current research regarding the connection between suicidal behaviour and functional and structural abnormalities of the brain. It also deals with the question of free will in suicidal behaviour in particular, and the possibility of us making free choices in general. It compares the indeterministic concept of free will against the deterministic model of our nervous system and tries to answer the question whether or not it is possible to choose suicide freely.

Shrnutí:

Následující článek shrnuje aktualní výzkum vztahů mezi sebevražedným chováním a funkčními a strukturálními abnormalitami mozku. Zabývá se také otázkou svobodné vůle zejména v oblasti sebevražedného chování a možností obecně volného rozhodování. Článek porovnává indeterministický pojem svobodné vůle proti deterministickému modelu našeho nervového systému a pokouší se odpovědět na otázku, zda možné zvolit sebevraždu volně.

Bibliography

Alfonso, Julieta, Guido D Pollevick, Marieke G Van Der Hart, Gabriele Flügge, Eberhard Fuchs and Alberto CC Frasch. 2004. „Identification of Genes Regulated by Chronic Psychosocial Stress and Antidepressant Treatment in the Hippocampus.“ European Journal of Neuroscience 19(3):659-66.

Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

Berry, Michael V. 2001. „Chaos and the Semiclassical Limit of Quantum Mechanics (Is the Moon There When Somebody Looks?).“ Quantum Mechanics: Scientific perspectives on divine action 41.

Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

Cosman, Doina. 2018. „Suicide–Freedom or Constraint? How Free Will Works in Autolysis.“ Romanian Journal of Artistic Creativity 6(3).

Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

Gazzaniga, Michael. 2012. Who’s in Charge?: Free Will and the Science of the Brain: Hachette UK.

Houart, Gérald, Geneviève Dupont and Albert Goldbeter. 1999. „Bursting, Chaos and Birhythmicity Originating from Self-Modulation of the Inositol 1, 4, 5-Trisphosphate Signal in a Model for Intracellular Ca 2+ Oscillations.“ Bulletin of mathematical biology 61(3):507-30.

Jollant, Fabrice. 2016. „Neuroimaging of Suicidal Behavior.“ Pp. 110-22 in Biological Aspects of Suicidal Behavior, Vol. 30: Karger Publishers.

Miguel-Hidalgo, José Javier and Grazyna Rajkowska. 2002. „Morphological Brain Changes in Depression.“ CNS drugs 16(6):361-72.

Rowe, Christopher J and Sarah Broadie. 2002. Nicomachean Ethics: Oxford University Press, USA.

Sala, M, J Perez, P Soloff, S Ucelli Di Nemi, E Caverzasi, JC Soares and P Brambilla. 2004. „Stress and Hippocampal Abnormalities in Psychiatric Disorders.“ European Neuropsychopharmacology 14(5):393-405.

Sheline, Yvette I, Mokhtar H Gado and Helena C Kraemer. 2003. „Untreated Depression and Hippocampal Volume Loss.“ American Journal of Psychiatry 160(8):1516-18.

Suicide, WHO Preventing. 2014. „A Global Imperative.“ World Health Organization.

Sweatt, J David. 2004. „Hippocampal Function in Cognition.“ Psychopharmacology 174(1):99-110.

Westrin, Å. 2000. „Stress System Alterations and Mood Disorders in Suicidal Patients. A Review.“ Biomedicine & pharmacotherapy 54(3):142-45.

Poznámky

[1] Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

[2] Suicide, WHO Preventing. 2014. „A Global Imperative.“ World Health Organization.

[3] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[4] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[5] Westrin, Å. 2000. „Stress System Alterations and Mood Disorders in Suicidal Patients. A Review.“ Biomedicine & pharmacotherapy 54(3):142-45.

[6] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[7] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[8] Jollant, Fabrice. 2016. „Neuroimaging of Suicidal Behavior.“ Pp. 110-22 in Biological Aspects of Suicidal Behavior, Vol. 30: Karger Publishers.

[9] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[10] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[11] Ibid.

[12] Sweatt, J David. 2004. „Hippocampal Function in Cognition.“ Psychopharmacology 174(1):99-110.

[13] Sala, M, J Perez, P Soloff, S Ucelli Di Nemi, E Caverzasi, JC Soares and P Brambilla. 2004. „Stress and Hippocampal Abnormalities in Psychiatric Disorders.“ European Neuropsychopharmacology 14(5):393-405.

[14] Proteins concerned with neuron function and development that can signal particular cells to survive, differentiate, grow, etc.

[15] Alfonso, Julieta, Guido D Pollevick, Marieke G Van Der Hart, Gabriele Flügge, Eberhard Fuchs and Alberto CC Frasch. 2004. „Identification of Genes Regulated by Chronic Psychosocial Stress and Antidepressant Treatment in the Hippocampus.“ European Journal of Neuroscience 19(3):659-66.

[16] Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

[17] Ibid.

[18] Sheline, Yvette I, Mokhtar H Gado and Helena C Kraemer. 2003. „Untreated Depression and Hippocampal Volume Loss.“ American Journal of Psychiatry 160(8):1516-18.

[19] Miguel-Hidalgo, José Javier and Grazyna Rajkowska. 2002. „Morphological Brain Changes in Depression.“ CNS drugs 16(6):361-72.

[20] Genetically identical.

[21] Water fleas.

[22] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[23] One twin can be exposed to more nutrition due to a richer blood supply.

[24] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[25] Ibid.

[26] Ibid.

[27] It is worth noting that there are philosophers like Strawson that deny compatibility of both subcategories with the theory of free will, but the format of the article does not allow us to go into more detail.

[28] Ibid.

[29] Rowe, Christopher J and Sarah Broadie. 2002. Nicomachean Ethics: Oxford University Press, USA.

[30] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[31] Gazzaniga, Michael. 2012. Who’s in Charge?: Free Will and the Science of the Brain: Hachette UK.

[32] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[33] Ibid.

[34] Cosman, Doina. 2018. „Suicide–Freedom or Constraint? How Free Will Works in Autolysis.“ Romanian Journal of Artistic Creativity 6(3).

[35] Clarke, Peter GH. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[36] Physical system cannot be described completely, hence no outcome is certain and probabilistic.

[37] Describes the behaviour of complex nonlinear dynamical systems that are highly sensitive to subtle changes under certain conditions, which can lead to major consequences within the system. The behavior of such a system seems random, even if the model describing the system is deterministic.

[38] It was not intended to prove the existence of free will, yet some philosophers adapted it to serve that purpose.

[39] Houart, Gérald, Geneviève Dupont and Albert Goldbeter. 1999. „Bursting, Chaos and Birhythmicity Originating from Self-Modulation of the Inositol 1, 4, 5-Trisphosphate Signal in a Model for Intracellular Ca 2+ Oscillations.“ Bulletin of mathematical biology 61(3):507-30.

[40] Berry, Michael V. 2001. „Chaos and the Semiclassical Limit of Quantum Mechanics (Is the Moon There When Somebody Looks?).“ Quantum Mechanics: Scientific perspectives on divine action 41.

[41] Clarke, Peter GH. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

Reklamy

Dekonstrukce revoluce jako rekonstrukce svobody

Daniel Štěpánek

Department of Philosophy, Faculty of Philosophy, Masaryk University: Brno, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Daniel Štěpánek, Velká hradební 238/10, Ústí nad Labem 400 01. Email:  danielstepanek89@gmail.com

Abstrakt

Tematizovat „revoluci“ znamená učinit zřejmým ty konstitutivní prvky, ze kterých se revoluce děje jako jednání, vyjadřující způsob existování. Cílem příspěvku je předložit specifickou perspektivu na tematiku revoluce. Specifikum spočívá v použité metodologii, jejímž východiskem je etymologická analýza, ze které se poté rozvíjí interpretace vztahu mezi vůlí a svobodou, rozdílu mezi existenciální a existencielní svobodou, a toto vše na rovině procesuálního dění existence jako události.

Abstract

The study is called „A Deconstruction of Revolution as a Reconstruction of Freedom“. When „revolution“ is being thematized, there have to be also reflected those aspects, that are constitutive for revolution. Revolution is thus conceived as an action, in which and through which a way of existing is expressed. The aim of our study lies in an attempt for presenting specific perspective, where used methodology concentrates on etymological analysis, thanks to which interpretation of the relation between will and freedom can be done.


1 Revoluce: Etymologické pozadí

Řekneme-li revoluce, okamžitě se nám vybaví konkrétní příklady. Historie nás zaplavuje událostmi, které byly nazvány revolučními pro podobu, s jakou byly uskutečňovány. Uskutečnit revoluce znamená uskutečnit změnu, kterou se reaguje na stávající podmínky tak, aby jejich prostředí bylo proměněno v prostředí jiné, lépe vyhovující, „lepší“. Revoluce je vedena nadějí a uskutečněna touhou. Řekneme-li revoluce, vidíme před sebou obrazy naděje a touhy. Nabývá pro nás revoluce smyslu tehdy, je-li vyslovována jako definice konkrétních příkladů? Je sám význam revoluce tímto vyslovováním plně vyčerpán?

Odpověď je nasnadě: není. Význam revoluce může být ve své plnosti odhalen jen tehdy, ukáže-li se, co se jím vyznačuje. Etymologicky je význam českého slova revoluce spjatý s anglickým a francouzským významem – revoluce je revolution a révolution. V obou slovech se jasně vyjadřuje kořen, na němž revoluce stojí: volition a volonté. Vyjadřování tohoto kořenu odpovídá původnímu latinskému voluntas. Volition, volonté a voluntas – revoluce vyjadřuje vůli.

Vůle je etymologickým významem revoluce. Nicméně, etymologie sama nevyčerpává význam. Ve své plnosti může být význam dán jen tomu, kdo ho vyjadřuje. Je to totiž vyjádření významu, co rozhoduje o charakteru významu významu – nebo-li o jeho smyslu. Zdrojem smyslu může být jen a pouze ten, pro koho je smysluplnost určující. A tímto „kým“ není nikdo jiný než člověk. Člověk je zdrojem smyslu jako ten, kdo smysluplnost existuje z významnosti své existence. Ukažme si tedy, jak je pro existenci člověka možné vyjadřovat revolucí vůli.

2 Dekonstrukce: zne-tvoření[1]

2.1 Chtění bytí

2.1.1 Bezzábranost

Nejbytostnějším projevem existence je existování. Existence nemůže být jinak než jako existující. Jejím bytím je existování. Bytí existence je charakteristické existováním existence.

Pokud existence existuje, nemůže své existování neexistovat. Neexistence není existenci vlastní. Vzhledem k tomu není v existenci samé ničeho, co by ji mohlo v existování sebe samé bránit. Existuje-li existence takto bezzábraně, je svobodná.

Svoboda, která je rysem existování existence, je svobodou existence samé. Náleží jí jako neodstranitelný, protože ve struktuře jejího existování zakotvený a touto strukturou i neustále procházející rys. V jakém smyslu může svoboda procházet strukturu existence?

Svoboda je rys náležející struktuře existence. Být takovýmto strukturním rysem znamená být rysem celé existenciální charakterizace existence. A existence je charakteristická existováním sebe samé. Bytím svobody je být existována existencí. Být existována existencí znamená, že se svoboda projevuje ve všech projevech existování. Každý z projevů existování je pak sám rozvíjením strukturních rysů existence, zakotvených v existencialitě existence. Jako rys existenciality umožňuje svoboda strukturním rysům existence, rozvíjet se bezzábraně skrze a prostřednictvím existování. Existováním své existenciality se existence neustále projevuje jako existenciálně svobodná.

2.1.2 Chtění jako „puzení“ k aktivitě

Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence, k němuž dochází existováním. Strukturní rysy se rozvíjejí ve svých projevech, jimiž takto vyjevují povahu existování. Povahou existování je právě existování vyjevující existenci samu. To znamená, že povahou existování je proces neustálého vycházení existence ze sebe.

Vycházet ze sebe může existence existováním sebe samé. Existence ze sebe vychází ve způsobech, jakými své existování existuje. Přestože se způsoby existování mohou navzájem lišit, všem náleží jeden společný charakter. Tímto charakterem je aktivita.

Existování existence je aktivní proto, že rozvíjením strukturních rysů rozvíjí existence sebe samu. Aby zachovala sebe samu, nemůže být ani jinak. Být existencí znamená existovat. Samotné existenci je proto vlastní „puzení“ k aktivitě.

Být „puzena“ k rozvíjení sebe samé existováním svědčí o vnitřním napětí. Toto napětí je dáno procesualitou, kterou se existence projevuje jako existující. Existence totiž není statická, substaciálně „stoická“ vůči sobě samé. Existence není hypostazovanou pasivitou, která by byla aktivní pouze v existování. Právě naopak! Jako ve své existenci podmíněná existováním, je existence bytostně dynamická. Dynamičnost existence svědčí o její procesualitě, jíž vzniká vnitřní napětí, na které existence nemůže jinak než odpovídat existováním. Tato „nemoc“, resp. „nemožnost“ reagovat jinak než existováním jakožto rozvíjející sebe samu se projevuje jako „puzení“.

„Puzení“ však neruší svobodu existence. Již jsme řekli: Svoboda se projevuje v rozvíjení strukturních rysů existence. Je-li „puzení“ dáno napětím existence k rozvíjení sebe samé, je-li „puzení“ živeno tímto napětím samým, znamená to, že svoboda umožňuje, aby bylo „puzení“ rozvíjeno bezzábraně. Vnitřní napětí existence nutí existenci existovat svou svobodu. Procesualita existence neustále napíná existenci k rozpínání se v existování. Existence se chce rozpínat, existence chce existovat. Toto chtění je jako vnitřní napětí „puzením“ k existování. Existováním existence hýbe existenciální chtění.

2.1.3 Chtění vyzývá existenci významy

Existovat vlastní existenci je možné pouze konkrétním způsobem. Existence je puzena vnitřním napětím k existování sebe samé, avšak způsob, jakým bude sebe samu existovat, není vnitřním napětím sám dán. Je proto ponecháno na existenci samé, jakým způsobem bude existovat.

Způsob existování je způsobem provádění. Existence je způsobem svého existování prováděna ve svém existování. Jako bytostně procesuální, rozpínající se prostřednictvím „puzení“ v rozvíjení své existenciální struktury skrze aktivitu, existence je prováděním existování.

Existence provádí své existování tak, že ho v průběhu konkretizace navádí do konkrétního směru. Navádět existování do konkrétního směru vyžaduje vytyčení konkretizace. Vytyčit konkretizaci je možné jen vytyčením „podnětů“ konkrétnosti. „Podnět“ takového druhu je podnětem pro své „podněcování“, jímž existence „dráždí“ sebe samu k ustavení určité „určitosti“.[2] „Určitost“ je základem konkretizace. Konkretizace je přibližováním toho, co je „určité“ k tomu, co je z-určitelňováno existováním existence. A existence v existování z-určitelňuje sebe samu.

Z-určitelňováním sebe samé existence „opatřuje“ „určitostí“ své existování tak, že mu dává význam. Význam je základní odpovědí existence na „podnět“ k ustavení „určitosti“, protože představuje „výraz“, umožňujícím základní zorientování existence. Prostřednictvím významu si existence umožňuje orientovat se v průběhu svého existování.

Taková orientace je významem umožněna proto, že existence jím „opatřuje“ „podnět“, kterým sebe samu „podněcuje“. „Podněcováním“ však existence reaguje nejen na rozpínání se skrze „puzení“, ale i na to, co během rozpínání „volá“ po reakci existence. K tomuto „volajícímu“ existence upírá pozornost tak, že sebe samu „podnítí“ k opatření „volajícího“ významem. Jen jako zvýznamnělého, takto z-určitelněného, může existence volajícího „vyslyšet“. A co existence na z-určitelněném „volání“ zvýznamnělého „slyší“, je význam, jímž ho opatřuje jako od sebe samé odlišného, přestože odlišeného jen prostřednictvím jeho existování existencí.

2.2 Zvůle a vůle

2.2.1 Podvojnost smyslu(plnosti)

Základem smyslu je význam. Význam je zvýznamněním, které vytváří prvotní odstup od zvýznamňovaného. Tím význam umožňuje uchopit zvýznamnělé jako odlišné. Odlišnost zvýznamnělého je však daná způsobem konkretizace. Na rovině významu se jedná o konkretizaci strukturní.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, což znamená, že vychází ze struktury existence. Strukturou existence je existencialita. Proto je to každý z existenciálů, co přímo ovlivňuje možnosti strukturní konkretizace. Existenciály, chápané jako bytostné rysy existence, „projektují“ bytnost existence do jejího existování. Existence existuje sebe samu tak, že existuje svou strukturu – existence existuje svou existencialitu a svou existencialitou.

Strukturní konkretizace vychází ze struktury existování, přičemž strukturní existování je provázeno „projektováním“ bytostných rysů existence do jejího existování. Je-li význam důsledkem procesu (strukturní) konkretizace – procesu, během kterého dochází ke zvýznamňování toho, co je zvýznamňováno, aby jako zvýznamnělé, tzn. významem „uchopené“ mohlo být prezentováno jako „odlišné“ -, je to také význam sám, co vyjevuje strukturu existence.[3]

Každý existenciál zasahuje do existování. Každý existenciál ovlivňuje existování po svém, ve své „rysosti“ – v bytnosti sebe jako existenciálu, tzn. ze své „existenciálity“. Každý existenciál tak „projektuje“ svou „existenciálitu“ do existování, a tím i do strukturní konkretizace. Tím každý existenciál projektuje svou „rysovost“ do konstrukce významu. Zvýznamňování probíhá prostřednictvím „zrysovění“ zvýznamňovaného, které se stává odlišným.

Nicméně aby odlišné bylo odlišným od existence, která toto odlišné činí zvýznamňováním odlišným, je nutné „ustavit“ odlišnost. Ustavení takového druhu probíhá jako zůstavení projektování, resp. „zrysovění“.

Zůstavit projektování, resp. „zrysovění“ se děje jako „sloučení“ „zrysujících“ rysů. Existencialita je tvořená existenciály, které jsou jakožto bytostné rysy „své“ či „samostatné“, avšak kvůli svému spolutvoření existenciality jsou navzájem propojené. Existence existuje svou existencialitu. Bytostné rysy existence jsou „projektovány“ v existování. Proto zvýznamňování jako proces strukturní konkretizace probíhá prostřednictvím existování vlastní existenciality existencí. Každý bytostný rys „zrysovává“ zvýznamňované, čímž ho postupně proměňuje ve zvýznamnělé. Proces zvýznamňování je „dokončen“ ve chvíli, kdy se jednotlivá „zrysovování“ každým z bytostných rysů „prolnou“.[4] Prolnutí „existenciálity“ vlastní každému z existenciálů, které jsou prostřednictvím „zrysovování“ projektovány, utváří „prolnuté“ jako „utvořené“ – prolnuté se stává procesem prolínání „zrysovění“ každého z bytostných rysů „útvarem“.

„Útvar“ jakožto výsledek prolínání existenciálního „zrysovění“ je oním „volajícím“, který v průběhu existování „podněcuje“ existenci k z-určitelnění. Právě voláním „útvaru“ je existence vybízena k ustavení odlišnosti prostřednictvím opatření „útvaru“ významem. Tím, že existence opatří významem „útvar“, současně opatřuje významem „prolnutí“ vlastních existenciálních rysů. Přestože je ve zvýznamňování existování zvýznamnělé od existence odlišné, je odlišné jen pro svou „vázanost“ na proces prolínání bytostných rysů existence, jimiž je jako existencí existované „zavázáno“.[5]

2.2.2 Zvůle: Přisvojování smyslu

Systém, na základě kterého může existence orientovat své existování „napříč“ prostorem odlišného, a díky kterému dokonce může uchopit i tento prostor samotný, je pro existenci zdrojem smyslu. Rozdílnost, panující mezi odlišným, nabývá v systému smyslu. Spoutanost odlišného, kterou existence poutá jak odlišné k sobě, tak sebe k odlišnému, dává existování existence smysluplnost.

Smysluplnost vychází ze systému. Systém sám však není jediný. Naopak, existence si svůj systém vytváří anebo jej přijímá. Vytvářet systém může existence buď tak, že se bude řídit již existujícími systémy, či dokonce soubory systémů, nebo tak, že si bude vytvářet vlastní, třebaže s ohledem na ony již existující.

Řídit se ve vytváření si systému již existujícím systémem znamená přejímat z něj i smysluplnost, která je mu vlastní. Existence, která se bude ve svém existování orientovat výhradně přejatým systémem, bude v existování „napříč“ rozdílností vedena výhradně smysluplností přejatého. Být takto vedena znamená rozvíjet sebe samu, rozvíjet „puzení“ vnitřního napětí výhradně pouze tím směrem, který je přejatým systémem určen jako smysluplný.[6]

Existence je vedena k orientování svého existování na již existující systém určitou pružinou, jejímž prostřednictvím je „puzení“ usměrňováno vytyčeným směrem zvoleného, protože touto pružinou přejatého systému. Pružina, kterou je existence vedena k přejímání systému, díky němuž dosáhne smysluplnosti svého existování, je zvůle.

2.2.3 Vůle: Osvojování smyslu

Existence však může systém zapojit do existování „napříč“ prostorem rozdílnosti i jiným způsobem než „čistým“ přisvojením. Existování může systematizaci osvojovat s ohledem na již existující systém. Toto „s ohledem“ je právě tím, co způsobuje, že se existence může v rozdílnosti odlišného orientovat vlastním způsobem, který je již existujícími systémy pouze spoluutvářen. Osvojování systému znamená učinit systém „svým“ tak, aby existence měla možnost neustálým zvnějšňováním spoluutvářet již existující systémy do podob, které jsou pro tu kterou chvíli nejvhodnější.

Osvojování systému je neustále probíhajícím procesem, jehož cíl není nikdy stanoven jako definitivní. Orientace existence v jejím existování „vztaženosti“ „sebovosti“ a „odlišnosti“ včetně rozdílu, panujícího mezi jednotlivými „odlišnými“, je vedena zvnějšňováním. Cílem není zvnějšňování fixovat, směřovat do stanoveného systému, díky němuž by byla smysluplnost existování jasně dána. Naopak, zvnějšňování má smysluplnost neustále spoluutvářet vzhledem k právě „zvnějšňované“ vnitřní struktuře „vztaženosti“. Prostor rozdílnosti získává otevřenost pro utváření adekvátního způsobu uchopitelnosti.

Takováto otevřenost pro utváření je provázená specifickou podobou vyvolování smysluplnosti prostředí. V případě osvojování jde o spoluutváření, které je svým přístupem ke zvnějšňování vystavěním smyslu. Oproti přisvojování, které je spjato s vystavením smyslu, daným přijetím již existujícího systému, je osvojování nesené vystavěním smyslu, jeho budováním. Vystavění jako budování smyslu je procesem, který smysluplnost prostředí, v němž je existování existence orientováno, neustále vystavuje, staví, buduje. Jen udržováním procesu vystavění smyslu, je možné udržovat neustálou proměnu procesu zvnějšňování.

Zvnějšňování vnitřní struktury je zvnějšňováním toho, co je v sobě významuplné natolik, že existenci umožňuje rozvíjet své existování do konkretizace podoby „sebovosti“. Pro utvářející uchopení popsaného děje vystavění smyslu může být provedeno jen takovou existenční pružinou, která zvnějšňování vnitřní struktury uchopuje otevřenost nepotlačujícím způsobem. Touto pružinou je vůle.

3 Rekonstrukce: pře-tvoření

Existence existuje sebe samu prostřednictvím vůle. Tato pružina je tětivou, skrze niž existence reaguje na „puzení“ k aktivitě svého chtění. Ve své derivaci, existenční deformaci se vůle stává zvůlí. Zvůle stejně jako vůle je pružinou. Avšak zatímco zvůlí je systematizovaná struktura významu pouze „zvnitřněna“, vůlí je systematizace strukturace sama spoluutvářena prostřednictvím utváření významů.

Pružení vůle a zvůle se v existenci projevují jako vyvolení. Vyvolením vůle i zvůle „rozechvívají“ podvojnost smysluplnosti existování.

Zvůlí se „rozechvívání“ „děje“ jako vystavení. Existence se ve svým existování vystavuje systému, kterým nabývá smysluplnosti. Způsob existování je pak pouze takovým způsobem, který může být realizován uvnitř systému. Mimo systém by existování ztratilo „svého“ smyslu. Zvůle si sice tím, že si přisvojuje již existující systém, zaručuje smysluplnost způsobu svého existování, nicméně tato smysluplnost je vykoupena vyhraněností možností způsobů existování.

Oproti zvůli, která se systému vystavuje, vůle systém vystavuje. Vystavení systému zvůli je deformací „rozechvívání“ smysluplnosti existování. Naproti tomu vůle „rozechvívá“ smysluplnost jejím vystavěním. Jelikož je vůle nesena osvojováním si smyslu, činěním smyslu svým po způsobu svého vlastního existování, prochází systémy smysluplnosti vůlí existence, kterou jsou znovu a znovu vystavěny. Hranice systému, uvnitř kterých může existence existující systém smysluplnosti existovat, se procesem vystavění posouvají.

Vůle proměňuje „puzení“ k aktivitě v takové osvojování smyslu v rámci smysluplného systému, kterým jsou samy hranice tohoto rámu překračovány a systém sám podroben procesu přetvoření. Proto je možné říci, že vůle způsob svého existování rekonstruuje prostřednictvím rekonstrukce systémů smysluplnosti.

3.1 Volba

Vůle a zvůle jsou pružinami, kterými se existence chápe systémů smysluplnosti. Tato uchopení systémů určují způsoby existování. Uchopení samo je proto uskutečněním způsobu existování. Jinými slovy, „z-určení“ způsobu existování se děje prostřednictvím jeho existování.

Systém smysluplnosti je rámcem možných způsobů existování. Pouze v hranicích tohoto rámce může mít existování smysl. Ztotožněním se se systémem staví existenci do hranic možností, jak existovat. Hranicemi systému je existence postavena do hranic existování. Hranice existování, resp. hranice možností toho, jak existovat, jsou tvořené hranicemi určitosti.

Hranice určitosti jsou vlastní každému systému. Tyto hranice jsou na základní rovině tvořené strukturou významů, uspořádanou ve vzájemnou spjatost smyslu. Každému ze způsobů existování náleží odlišnost vzájemné spjatosti smyslu, přestože tato odlišnost je na obecné rovině dána charakterem samotného systému. Ztotožnění se se systémem existování, staví existenci do hranic možných způsobů existování tak, že je existenci „dán“ soubor navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu.

„Danost“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu je podmíněná již předcházejícím ztotožněním se existence se systémem existování. Existenci je vždy „dán“ tento soubor, a to tak, že je existenci „přítomen“ samotným systémem. „Danost“ jako „přítomnost“ znamená, že existenci je neustálou „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu „dána“ i „přítomnost“ existování.

„Přítomnost“ existování je spjatá s „daností“ tak, že systém přivádí existenci k sobě tím, jak ji neustále „nutí“ udržovat způsob existování. Neustálou „nuceností“ je existence neustále konfrontována s sebou. Touto konfrontací existence nachází sebe samu jako udržující „přítomnost“.

V čem je existence udržována, je spjatost „přítomnosti“ svého existování s „daností“ souboru navzájem odlišných vzájemných spjatostí smyslu. Existence je udržována ve spjatosti existování se způsobem existování. Tato spjatost, jejímž charakterem je neustálá konfrontace, nutí existenci konfrontovat sebe samu. „Sebovost“ existence je na této rovině vnitřně spjatým vztahem mezi tím, kým existence je, a tím, kým být může. Vnitřní spjatost takovéto vztaženosti nazvěme volbou.

3.2 Zvolení

Existence volbou uchopuje vnitřní spjatost vztaženosti mezi přítomností existence a jejím „zpřítomňováním“. Uchopit vnitřní spjatost prostřednictvím volby znamená uskutečnit volbu, zvolit si. Existence zvolením provádí existování skrze volbu, kdy je existování svedeno v „určitý“ způsob existování.

Zvolení je „aktivitou“, prováděnou jakožto „činnost existování“. Provádění volby jakožto „činnosti existování“ je přitom možné dvojím způsobem – jednak zvůlí, jednak vůlí. Zvůlí je „činnost existování“ primárně „usměrňována“ systémem, v jehož hranicích je volbou uchopována vnitřní spjatost vztaženosti. Systém takto „vstupuje“ svou strukturou do existování, kde je přítomnost existence činěna „poutem“ zpřítomňování. Přítomností existence, resp. tím, kým existence právě je, systém svazuje to, kým existence být může. Z toho důvodu je existování vždy zpřítomňováním, ve smyslu zavazování sebe sebou. Zvolením ve způsobu zvůle je „činnost existování“ pouhým udržováním existence.

Naproti zvůli je vůle takovou „činností existování“, kterou je „systém“, v jehož hranicích existence volbou uchopuje vnitřní spjatost svého existování, neustále konfrontován ve svých hranicích svými hranicemi. Tato konfrontace probíhá jako existenční „zpochybňování“ pevnosti spjatosti smyslu, náležející významové struktuře systému. S čím jsou hranice systému konfrontovány, není nic jiného než jejich dostatečnost. Ke „zpochybňování“ systematičnosti vybízí existenci samo existování, které přestože se odehrává v hranicích systému, ukazuje svou nemožností uchopit „anomalitu“ na nedostatečnost vlastní struktury. „Anomalita“ vybízí existenci k „přizpůsobení“ struktury, resp. k uzpůsobení významu tak, aby bylo tímto možné uchopit „anomální“ v jeho „anomálnosti“. Jen takovým uzpůsobením, probíhajícím nejprve jako „znevýznamnění“ významu, následované jeho „převýznamněním“, může být významová struktura přizpůsobena „anomálnímu“ jakožto „zvýznamňovanému“.

Vzhledem k tomu jsou hranice systému posunuty tak, aby se existence mohla v možných způsobech svého existování orientovat na neustále se měnící okolnosti prostředí, v němž existuje. Na rovině zvolení to znamená, že „činnost existování“ již neprobíhá jako „aktivita“ „svazování“ zpřítomňovaného přítomností, nýbrž naopak. Zvolením ve způsobu vůle je „aktivita“ „umožněním“ „zpřítomňovanému“ být „zpřítomňujícím“, což má za následek orientaci přítomnosti existence na její „zpřítomnělost“. To, kým existence může být, se stává měřítkem toho, kým právě je.

4 Svoboda

Na začátku jsme vyšli z předpokladu existenciální svobody, která umožňuje otevřenost pro rozvíjení vnitřního napětí procesuality existence tím, že je toto rozvíjení existencí existováno. Na rovině existenciality je tedy existence vždy svobodná.

Svoboda, která je spojena s existováním existence, nabývá v dimenzi zvnějšnění takového smyslu, který je určen systémem orientace. Lépe řečeno: svoboda nabývá smyslu určeného nejen systémem orientace, nýbrž hlavně a především způsobem uchopení systému orientace. Způsob uchopení systému orientace, vyvolení, může být vedeno dvojí pružinou, provázející zvnějšňování vnitřní struktury. Zvnějšňování vnitřní struktury může být vedeno do podoby vnější struktury, resp. systému zakládajícího smysluplnost, buď přisvojením, nebo osvojením. Zatímco přisvojení je pružinou pasivní, cele přijímající již existující systém, je naproti tomu osvojení pružinou aktivní, která si existující systémy utváří na základě právě se nabízejících okolností. Zvůle je ve své pasivitě svévolí vzdání se možnosti rozvíjení své existenciální svobody na rovině (či v dimenzi) zvnějšnění pro nezpochybnitelnost zajištěnosti orientace vlastního existování. Vůle je ve svém aktivním vytváření orientace „motivována“ nejistotou, která provází otevřenost pro proces neustálého zvnějšňování. „Motivovanost“ zachovávání otevřenosti procesu neustálého zvnějšňování umožňuje existenciální svobodě neustále se projevovat jako svoboda existencielní. A je to právě tato svoboda existencielní, která může pro otevřenost existence k neustálému spoluutváření smysluplnosti prostředí vlastního existování být tím jediným, co vždy a znovu ujišťuje existenci samu o tom, že je svobodná.

Literatura

Derrida, J., Writting and Difference, London 2001.

Hejdánek, L., Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997.

Poznámky

[1] V následných výkladech budeme využívat dekonstruktivní metody jako metody „zne-tvoření“, tzn. rozložení na základní ustavující prvky. Obdobným způsobem, přestože ji neoznačuje jako za „zne-tvoření“, pojímá dekontrukci Ladislav Hejdánek, který ji v textu K otázce méontologické archeologie popisuje jako reflexi, která „je myšlenkový „obrat“ (flexio), který může být opakován (re-) a jímž se myšlenkově zaměřujeme, nikoli ve shodě se svou akcí na něco vnějšího (např. na nějaký vnější předmět nebo situaci apod.), nýbrž na tuto akci samu.“ Tímto svým pojetím si Hejdánek uvědomuje jistou odlišnost od původního derridovského vymezení, avšak sám bere tuto odlišnost za konstruktivní pro jeho vlastní méontologickou metodologii: „Mezi francouzskými mysliteli poslední doby se rozšířilo užívání určitějšího slova „dekonstrukce“ nebo „reflexivní analýza“, ale přitom došlo k jistému významovému posunu, který je pro naše záměry spíše nevhodný. Proto se pokusíme razit význam bez specifického navázání na nějakého určitého myslitele.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[2] Obdobný popis „podnětu“, který se stává „předmětem“ jednání, aktivity, existování můžeme nalézt i u Hejdánka: „V reflexi se akce ukazuje jako určitá konkrétní (konkrescentní) jednota prvků či složek, na jejichž formování se rozhodující měrou podílí to, co se stalo až už zamýšleným nebo jen nahodilým „předmětem“ akce, a jiných prvků či složek, jež mají svůj původ v povaze a typu akceschopnosti a konkrétní aktivity „podnětu“, tedy subjektu akce.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 158.

[3] Uvnitř významu zůstává pozůstatek procesuality existence, jejímž existováním byl význam jako význam ustaven: „But within structure there is not only form, relation, and configuration. There is also independency and a totality which is always concrete.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 3.

[4] Zde je však nutné podotknout, že skutečné „dokončení“ procesu zvýznamňování neexistuje, protože existence neustále existuje sebe samu. Touto neustálostí nutí sebe samu k neustálému rozvíjení se, kvůli čemu proces zvýznamňování neustále probíhá. „Prolnutí“, do kterého je zvýznamňování svedeno, je „prolnutím“ pouze prozatímním. Jakmile existování překoná rozvíjením se dosavadní dostatečnost „prolnutosti“, utváří se zvýznamňováním jiné „prolnutí“.

[5] Zde by bylo možné vzpomenout moment, ve kterém dává Derrida za pravdu Hegelovi: „It is thus simultaneously true that things come into existence and lose existence by being named. Sacrifice of existence to the word, as Hegel said, but also the consecration of existence by the word.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 86

[6] Existence, orientující usměrňování svého existování pouze přisvojeným systémem, resp. přejatými způsoby existování, které jsou v přisvojeném systému přítomny, orientuje přístup k sobě „systémově omezeně“. V tomto ohledu souhlasíme s Hejdánkovým názorem, že průběh reflexe „může být charakterizován jako odstup reflektujícího „subjektu“ od sebe, a to za účelem přístupu k sobě. V téže míře, ve které „subjekt“ od sebe neodstoupí, nýbrž zůstane u sebe a při sobě, v téže míře si zavírá cestu přístupu k sobě a tedy cestu poznání sebe.“ L. Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 160 V určité přenesené podobě můžeme vidět blízkost našeho a Hejdánkova výkladu s Derridovým pojetím v Writing and Difference: „…the relief and design of structures appears more clearly when content, which is the living energy of meaning, is neutralized.“ J. Derrida, Writing and Difference, London 2001, s. 4.