Třicet let universitní svobody

Petr Babka[1]

PetrBabka@seznam.cz

Summary

Thirty Years of University Freedom. The author contends that those not in control of their own native language are themselves subjects of control. A seeming knowledge of other languages is unhelpful, for the level of an individual’s thought is equal to his or her command of the native language. Those who are controlled control the universities languishing today, complains the author. Freedom of research exists only on paper.

***

Užijme toho slova také, ať jsme vtipní jako všichni druzí. Nechme stranou jejich ztotožňování „svobody“ s „demokracií“, případně prostě s neexistencí přímé závislosti státu na sovětech, když už tak nějak nejsou. S pojmem svobody by spíše mohl – opakuji: mohl – souviset pojem liberalismu, ale protože my nejsme liberalisté, hledáme svobodu spíše jinde než vně. Ale k našemu tématu. Taková universita byla kdysi, v temnotách takřečeného středověku, založena jako místo, přesněji řečeno společenství svobodného bádání. Že se to pochopitelně v některých ohledech brzy zvrtlo, to by nám lépe osvětlili historikové temného středověku. Dnes, v roce 2019, se v Čechách o svobodě university nedá mluvit jinak než jako o ideji. O té mohou učenci přemítat, možná i psát, byť o tom spíš pochybuji. Dnešní zotročení university má několik forem, na několika frontách se u nás v „Česku“ bojuje jak proti myšlence university (taková universalita totiž vůbec není v souladu s rovností, jaká se propaguje), tak proti vzdělanosti, ba co hůř: proti myšlení, proti češtině a proti národu. Nezhrdá se ovšem šiky šikovných kolaborantů. Frontou, na níž nepřítel bezpečně vítězí, je byrokratizace – rozuměj zavádění reálné samoděržavné vlády úředníků od rektorů po vrátné a jejich emailizovaných přikázání nad inteligencí. Na téhle frontě se nevede žádná obezřetná zákopová válka. Ne, tady se kobercově bombarduje a využívá se co možná všech technických bojových výdobytků pokroku. (Technických vynálezů a potlačování některých výzkumů ostatně nepřítel hojně využívá na všech frontách. Koneckonců před pár desítkami let byl i debil občas přiváděn k myšlenkám, neboť na to měl čas, zatímco dnešní držitel takzvaného inteligentního telefonu je od myšlenek odváděn, nemá na ně čas a debilem se stává.) Další frontou je fronta politicko-obchodnicko-finančnická. Nepřítel na této frontě užívá všech myslitelných prostředků technických i mocenských. (Zde je na místě poznámka o zastíracích manévrech, jakým je například dnešní klání o procenta postnejedlovským učitelkám ve státě, v němž velké skupiny pracující inteligence živoří bez povšimnutí na okraji společnosti.) Další frontou nelítostného boje je fronta odnárodňovací. Dnes například máme njújorskou universitu v Praze a kdekdo dnes dělá po americku „uau“. K tomu se ještě vrátíme. Fronta takřečeného dženderu, tam nepřítel lidstva postupuje všude, kam jen pohlédneš. U nás v jejich „Česku“ to má formu holkizace. Podotýkám, že (na rozdíl od zastánců a stoupenkyň feminismu a podobně) jsem přítel žen a nepokládám je za něco nižšího či horšího, jako je tomu v určitém výkladu křesťanství. Mluvím o protežování osob ženského pohlaví, o puellarikracii, a především o morovém bujení nekonečné parthenogenese údajně ženských témat, motivů, aspektů, práv a potřeb. Mluvím též o ideologickém podkuřování mladým, nezralým lidem – je to smutný obraz člověka, kterému na jeho žádost k jeho radosti prodali provaz podle jeho výběru, a ten šťastlivec, jemuž vyhověli, teď stojí s provazem kol hrdla na stoličce a zástup ministrantů na něj s úsměvem kadí ze svých kaditelnic. Mluvím o praktickém protežování jednak mládeže (ovšem jen mládeže perspektivní, rozuměj ohebné), jednak cizinců, jednak vybraných (!) menšin a úchylek. A mluvím o autocenzuře, jež se nám v naší době všech možných svobod tak rozmohla, že už ji lidé většinou ani nevnímají. Nechme stranou denunciační vášeň čecháčkovského podučitelstva, pomiňme záškodnické partyzány, agenty cizích mocností (mnozí pracují přímo v řadách úřednictva, školitelstva, žactva i samotné inteligence) a nezapomeňme se zmínit o předuniversitním vzdělávání. To je totiž fronta toho nejnesmiřitelnějšího boje proti nám. Stálo-li školství v husákovské době na pokraji úpadku, tedy posléze učinilo rozhodný krok vpřed, krok pokrokový. Leccos dnes na školách od základních po vysoké připomíná raná padesátá léta: rychlokvašnost, mládí vpřed, přejímat ze zemí zaslíbených (debil – náš vzor, štít a hráz), deformovat a zamlčovat historické i současné skutečnosti, jedna vítězná pravda, za níž stojí „drtivá většina“ (pravdu ovšem, jak vědí někteří, má ten, kdo je nejvíc sám; tak to aspoň říká Ibsenův nepřítel lidu). Na rozdíl od tehdejší doby už to však trvá tak dlouho a nepřítel natolik zesílil, že by bylo beznadějnou pošetilostí hýčkat si ještě naději na záchranu. Koneckonců čeština – potažmo jazyk vůbec – tehdy ještě byla v úctě, i když nám vládli agenti a úředníci, mezi nimiž byli také pologramotní zasloužilí kolaboranti. Dnes už mezi nimi sotva najdeš jiného. Mezi těmi, jimž je dneska třicet let, je už jenom nepatrné množství lidí, kteří by uměli česky neboli kteří by dokázali skutečně formulovat myšlenky. Nejohebnější z těch ostatních již ovládli školství, kulturu i politiku. A všichni jako by měli za sebou rychlokurs u zdroje, na němž sedí ropucha – učitelka. Zato se na našich universitách poflakují všelicí doktorandi z Afriky a jiných končin světa, kteří česky neumějí rovněž. Vždyť se přece může a má vyučovat anglicky! Ani pro ně to ovšem rodná řeč není. A tedy ani vskutku jejich myšlení. Ostatně jsem nedávno slyšel hovořit rektora olomoucké university, který mimochodem rád promuje svůj rodný kraj, jak řekl, a který přirovnává universitu k fotbalovému klubu. A ten rektor řekl, že pro 110 národností v Evropě (on ovšem řekl samozřejmě etnik) „je přirozeným jazykem angličtina“. Pro toho je jistě „přirozené“, že dnešní integrované (nebo jak říkají: inklusivní) základní školství padlo na úroveň pomocné školy a dnešní otitulovanci běžně nedokážou sestavit českou větu. A když už jsem u projevů těchto vzdělanců, vzpomínám si na jeden nedávný projev, čí spíše slohový úkol podobné vedoucí universitní úřednice (má bez přehánění čtyři tituly). Ten byl taky o svobodě a mohla ho před čtyřiceti lety sepsat kterákoli horlivá pionýrka kolaborantka, skoro beze změny. Ta k tomu ještě nepotřebovala titul. Možná spočívá vzrůst universitní svobody v tom, že už se nemusí ovládat rodný jazyk, natož stylistika, kromě toho, že se nemusí umět číst a že se nemusí umět myslet. Libovůle v mezích udaných směrnic docela stačí. Zvláště když se člověk může směle přihlásit k některé z elitarizovaných menšin.

A vůbec, k čemu je svoboda někomu, kdo nemůže skutečně myslet, protože k tomu nemá slovní a vůbec jazykovou výbavu a průpravu? (Mluvíme tu o vnější svobodě myšlení, bádání a názoru, a ta, což pro jasnost raději podotýkáme, nezaručuje svobodu vnitřní.) Takový člověk se od té jedné všem společné učitelky naučil tři až pět primitivních struktur jednoduchých vět, do nichž pak zasouvá ta z nemnoha jemu známých slov, která mu připadají vhodná, protože je často slyšel. Takto vznikající sestavy slov, lžislov a patvarů („ve smyslu že je tam to sestavení se těch slov“) řadí za sebou. Na spojování má čtyři universální slůvka: „kdy“ na 1. místě a „tak“, „proto“ nebo „ale“ na 2. místě. K tomu zástupy nadbytečných „tak“, „ten“ a „tadytoto“. (Bezděky češtinu, v jejich představě tak chudou, obohacují o nápodobu členů: „ten“ jako určitý a „nějaký“ jako neurčitý.) V slovesech se nevyznají, a tak do úmoru substantivizují. Slovosled, předložkové vazby, významy a tvary zájmen, větná interpunkce, neřkuli frázování, výslovnost a další základy vyjadřování, inu, to všechno zůstalo v bažině pod ropuchou. A tak to tenhle člověk dělá i v té angličtině, přijímané s kolaborantskou láskou. Pak se jim to mísí do jednoho paskvilu. Když jim připadá, že mluví česky, je to právě tenhle paskvil, do nějž v tu chvíli dosazují něco ze slov, která se jim zdají česká – zejména pokud je slyšeli v doporučených souvislostech. Jen taktak rozlišují mezi jazyky, natož aby rozlišovali jazykové úrovně. To všechno však nevadí, oni mají zřejmě jiné přednosti, které se dnes cení víc – však to všichni známe: flexibilita, licoměrnost, ochota papouškovat, ochota vytěsňovat fakta, myšlenky a témata, která dle současných směrnic nejsou kýžená. Hovoriť, ako sa hovorí, nemluvit, o čem se nemluví, ale nejen to, vyciťovat, co se asi žádá, a tomu vycházet vstříc, být pokrokoví. To jsou schopnosti, které se cenily již dříve a také tehdy se takových celé šiky hlásily, byť se nemluvilo o flexibilitě, neboť se ještě mluvilo převážně národním jazykem. Ani v padesátých letech, ba ani za protektorátu Böhmen und Mähren nepřevládal cizí jazyk tak jako dnes. Tak jakápak svoboda. Ani tanků netřeba. A universit už vůbec ne. Stačí přijmout „prorežimní propagandistický kýč“, jak se kdosi vyjádřil o vyvěšované pravdě normalizační doby. Do budoucnosti hleďme statečně, neboť je temná.

Dodatek, aby to dobře dopadlo (aspoň ve fantazii). Byl by tu určitý radikální návrh. Radikální znamená s návratem ke kořenům. Musí se zrušit školství jako celek (tělovýchova se může zrušit klidně taky, ale mládež bych ponechal). Pak, po určitých principiálních úpravách politického a ekonomického způsobu vládnutí a života, by vznikly národní školy, jež by se soustředily především na výuku jazyka, literatury a myšlení a byly by výběrové – nikoli „inklusivní“, nýbrž navýsost exklusivní. (Řemeslníci a sedláci, kteří by opět vznikli, školu nepotřebují, ba je pro ně škodlivá. Od toho jsou cechy a mistři.) Střední školy pro nemnoho lidí, na nichž by se svobodně vyučovalo literatuře, dějinám a vědám na nemoderním základě. A jedna Česká universita v Českém státě. Ta by měla svobodu v podobě nezávislosti na úřednících, politicích a dalších vekslácích a kolaborantech, kteří by tu nebyli. Měla by i svobodu bádání a názoru, která by takřka přirozeně plynula z nitra členů universitního společenství. Avšak pouze člověk, který skutečně ovládá svůj jazyk, může mít skutečně svobodný názor (v mezích vlastní vnitřní nesvobody) a může jej svobodně vyjádřit a má smysl ho poslouchat. Takový člověk se prokazuje základním předpokladem ke studiu na universitě. Pro takového člověka má také smysl učit se jiným jazykům a zkoumat i vytvářet systémy. Universita patří neohebným (a neohebnost, to je pravá rovnost). Universita patří hledačům.

2.–10. listopadu 2019

Nachsummen, oder auch eine sprachliche Umsetzung

Wie für diese Bände verbindlich sei, sei auch um diesen Aufsatz getan. Das Zusammenzufaßende ist da zu kurz und zu klar, als es zum Zusammenfaßen eigentlich eignen könnte, doch für die, welche wohl nicht Tschechisch lesen können wollen, stehe hier kurzweilig einiges. Unser Autor bemüht sich nicht um historische oder politische oder soziologische oder eng philosophische Auslegungen. Wo er sich erscheint, da beanstande er anscheinend fast alle Stände und gekriegte Zustände ohne Verhandlungen, und so auch hier, wo er eine sog. akademische Freiheit (contra Fronsystem) abhandelt. Er weiß natürlich, daß die universalistische mittelalterliche Universität war wesentlich lateinisch. Latein ist tot, es lebe US-Englisch: so denkt man da heute. Doch jede Bildung bildet sich gedanklich, und denken, ohne sprachliche organische Gesetzmäßigkeiten vortrefflich beherrschen, ist ein Unding und zielt auf Verbildung. Und der Tscheche, also der Tschechsprachige, der tschechische Sprache nur nicht nur unvollkommen, sondern ausgesprochen unaussprechlich schlecht spricht, kann nicht sonderlich gut denken und überlegen. Es vorherrscht heute eine Gassengossensprache, mit unvollkommen begriffenen und nur teilweise überlegenen und teilchenweise, liederlicherweise übersetzten, doch leider übertragenen Afterwörtern vermischt, deren Bedeutungen sind für diese unsere tschechische Nachahmer alles, nur nicht klar. Wessen Zunge nur Nachahmung kennt, dessen Maul wird zur Magd. Fremd, befremdlich, verfremdet, heißt verknechtet. Wucht jener wuchernden Wichte wächst. Diese paßiv Annehmenden und Nachahmenden, was dieselben sind als die die Muttersprache Nichtbeherrschenden, doch in ihrer Knechtschaft oder Hurenschaft Herrschenwollenden (es ist nur anscheinend widersprüchlich, denn sich fügen verleiht ihnen einige Verfügungen), werden im zunehmenden Maße aktiv gewalttätig gegen jede Individualität, gegen alle Bildung, gegen eigene Nation und Sprache, gegen die Menschheit, und zwar unter das mutmaßliche Mundschutzstück der Menschlichkeit dem Menschentum zuwider. Abgleichung bedeutet deren Oberherrschuft, das heißt: das Untere will höher, es stapelt hoch zur Hoheit.

In Hoheitsachtung Ihr hochergebener Autor.

Shrnutí

Autor říká, že kdo neovládá rodný jazyk, ten je ovládán a zdánlivá znalost dalších jazyků mu nepomůže, neboť úroveň jeho myšlení je rovna úrovni zvládnutí rodného jazyka. Ovládaní dnes, bručí autor, ovládají universitní živoření. Svoboda bádání existuje pouze na papíře.

Poznámka

[1] Mgr. Petr Babka, alma mater: FF UK, katedra filosofie, korespondence: PetrBabka@seznam.cz.

Will to die: brain behind pulling the trigger

Bc. Sofiya Valeeva

The Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague.

E-mail: Sofiya.L.valeeva@gmail.com.

---

Suicide and the Brain

Despite suicide being a major health concern worldwide, its neurobiology is far from being clearly defined. Even with technological advances in treating psychiatric disorders, suicide rates are progressively increasing.[1]

According to the definition by the World Health Organization, suicide is the act of killing oneself intentionally.[2] In Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-5) it is considered to be a symptom of various psychiatric conditions (e.g. depression, Borderline Personality Disorder, psychosis, anxiety, etc.), not a separate diagnosis.[3] Suicidality in a more general sense can describe suicidal attempts, plans, and ideations.[4]

There are a number of stressors associated with suicidal behaviour ranging from personal and financial problems to full blown psychiatric disorders. Stress in general is widely known as one of the risk factors leading to suicide behaviour.[5]  It is, however, worth noting that only a small percentage of individuals faced with these stressors would demonstrate suicidal behaviour.[6] There are three major cognitive characteristics that can be attributed to suicidal patients: “(1) an attentional bias to particular life events reflecting signals of defeat (‘loser’ status), (2) the sense of insufficient capacity to solve problems and (3) the absence of prospective anticipation to problems, leading to hopelessness.”[7]

Research suggests that cognitive functioning in suicidal patients is different compared to healthy controls or even those with, say, depression but no suicidality in their medical history. This raises the question of neurobiological bases for suicide behaviour.

From the neuroanatomical point of view, there are certain brain areas associated with higher vulnerability to suicidal behaviour. Research suggests that frontal, temporal, and parietal cortexes are heavily involved and dysfunctions in those areas are associated with elevated risks of suicidal behaviour.[8] Most current neuroimaging reviews confirm the involvements of the dorsolateral and orbitofrontal cortexes, as well as left superior temporal gyrus, rectal gyrus, and caudate nucleus. These areas are involved in processing executive functions, emotions, and rewards. Dysfunctions in the areas mentioned above are associated with decreased support seeking and ability to regulate behaviour, as well as increased levels of hopelessness and impulsivity in suicidal patients among other things.[9]

Magnetic Resonance Imaging studies have revealed higher prevalence of hyperintensities of white and grey matter in the frontal, temporal, and parietal lobes of suicide patients, as well as decreased volumes in both the frontal and temporal lobes. This allows us to speculate that suicidal behaviour is related to hyperintensities of grey matter and reduction of volume in cortical and subcortical structures, which might mean disruption of crucial neuroanatomic pathways leading to impaired decision-making and predisposition to impulsivity, resulting in higher risk of suicide attempts.[10]

Functional imaging has revealed prefrontal dysfunction, particularly in orbitofrontal cortex that is involved in response inhibition and its impairment might lead to reduction of impulse control and problem-solving abilities, as well as increased proneness to act on negative emotions and focus on certain negative aspects of life.[11]

Another brain area that is associated with suicidal behaviour is hippocampus, which is concerned with cognition[12] and is primarily affected by stress[13]. There is some evidence to support that neurotrophins[14] are regulated in response to stress.[15]

Neurochemical aspects of suicide are not well known, yet there has been evidence stacking up in support of the notion that neurotrophins, that are involved in directing brain growth and are essential for maintenance of neural functions, have a lot to do with suicidal behaviour and its pathophysiological aspects.[16]

A study done by Banerjee et al. (2013) revealed that expression of neurotrophins and their cognitive receptors (TrkB and TrkA) in hippocampal region of the postmortem brains of suicide victims was reduced compared to controls. This strongly suggests that such molecules as brain-derived neurotrophic factor (BDNF) and nerve growth factor (NGF) which are crucial in mediating survival of the cells, plasticity of synapses, as well as other physiological functions, are involved in pathophysiology of suicidal behaviour.[17] Authors suggest that reduced expression of neurotrophins might be linked to structural abnormalities in cortical and hippocampal brain areas as well as reduced plasticity, which is supported by other studies.[18] ٫[19]

Despite the fact that underlying causes and pathologic mechanisms of suicide remain unclear, there is a certain determinism to it due to the brain involvement, which raises the question of what role free will plays in suicide. This is discussed in the following sections.

Determinism and the concept of free will

Physical determinism has been proven to be rather problematic, since the effects of genetic and environmental determinism are only partial, while physical determinism itself is considered to have total effects.

Approximately 6.2×10⁹ bits of information is contained in human genome, while the amount of information that can de facto be used is even smaller. This implies that the genome does not contain enough information to specify the connectivity of 10¹¹ neurons and hundreds of their synaptic contacts. Meaning that the human brain is far too complex to be genetically determined. This is well illustrated by the phenotypical differences between isogenic[20] lower animals like daphnia[21], as well as morphological brain differences and variations in psychological characteristics and intellectual abilities in monozygotic twins.[22]

Traditionally, differences between isogenic organisms are associated with external environmental factors ranging from subtle differences between embryos in the womb[23] to upbringing. The combination of genetic and environmental determination is often considered a good enough explanation for population variations among academics. However, if we consider processes that occur at the cellular and molecular level, there seems to be a possibility to question the deterministic approach. Scholars like Clarke (2010) argue that developmental noise (chance events) beyond the control of genes and environment have sufficient influence on brain development, which results in differences between individuals.[24]

For instance, filopodia, which are projections that extend from the ends of axon and dendrites, are constantly growing and changing directions, which requires some trial and error. They recognize molecular guidance molecules as they are trying to reach the correct region of the brain, yet not all of them make it to the desired destination. Some grow to the wrong part of the brain (up to 40%), while others might even grow to the wrong side of it (up to 1%). This may lead to axon degeneration or even death of the neuron due to the brain trying to eliminate the error. As Clarke (2010) puts it, our brain development is not determined “by a rigidly prespecified programme, but by a more approximate process involving imprecision everywhere, gross mistakes occasionally, and elimination of faulty elements at various inspection points along the cellular production line.” [25] Which further supports the notion of genetic specification being only an approximation.

Laws of nature, apart from minor inconsistencies on quantum level, are deterministic, which raises a question of compatibility between the theory of free will and the deterministic universe, considering that our brains are governed by the laws of physics.[26] Can we really be held accountable for our actions and choices if they were determined long before we made them? Is there freedom of choice if our behaviour is determined by the laws of chemistry and physics?

Philosophers arguing the existence of free will can be roughly divided into two major groups in regards to their opinion on determinism: compatibilists and incompatibilists.[27]

Compatibilists like Hobbes, Hume, and Spinoza operate on the premise that free will and responsibility for one’s actions are perfectly compatible with determinism, while incompatibilists can be further divided into two categories: libertarians and hard determinists. Libertarians like Kant argue that existence of free will requires indeterminism in nature and brain function, hence deny physical predictability and affirm the existence of free will. Hard determinists like Nietzsche, on the other hand, consider free will to be a mere illusion and argue that according to deterministic theory our future, including the future of our brain, is predetermined by our past.[28]

The existence and role of free will has been debated for centuries among the philosophic community.[29] Defining it has proven to be rather problematic, since most philosophers incorporate their own philosophical theories into the definition. Some even dispute the very term, preferring to refer to free will as freedom of action.[30]

Some define free will through a profound connection with God. Others believe that free will means that one’s personal choice on how to behave is not influenced by outside forces – physical, religious or otherwise. That we as humans have a single command center calling the shots.[31]

One’s view of free will is most often determined by one’s opinion regarding the relationship between the mind and the brain, as well as their belief in the existence of a soul. Monists would have a different approach to the subject than dualists, and, would most likely take a more deterministic position. Others that view soul as a separate entity would lean towards indeterminism.[32]

A dualist approach, most popular nowadays, implies that the soul is eternal entity completely separate from our mortal, physical body. The concept is rooted in antient Greek philosophy and was developed by neoplatonists, however, in modern society, it is a part of a Western Christian way of thinking. Funny enough, if we look through the Old Testament, nowhere does it imply this dualistic approach. The most common words that are often translated as ‘soul’ are nephesh (life, vitality) and ruah (spirit). Both can describe an instance of leaving an individual dead, yet none are mentioned to exist separately from the mortal body. In the New Testament there’s also a word psyche that is similar in meaning to nephesh, yet most scholars agree that the New Testament as well puts emphasis on the unity of a man and does not exercise Platonic dualistic approach. As a matter of fact, immortality of the soul is not stated anywhere in the Bible, nor does it propagate the notion of disembodiment.[33]

Nonetheless, the biggest Christian philosophers like St. Augustin, who first started to differentiate between freedom and free will, as well as Luther and Calvin have all been dualists, and the dualistic approach is still popular among modern philosophers and scholars.[34]^,[35]

Physical determinism and its application on the human brain and, consequently, free will, is a major philosophical problem. In order to combine the concept of freedom with supposed physical determinism, quantum indeterminism[36] and/or chaos theory[37] are used to work around the physical predictability

There have been quite a few attempts to apply quantum indeterminism to the concept of free will. One of these attempts was made by Eccles, who proposed that Heisenberg’s uncertainty principle can be applied to synaptic function. Another hypothesis was initially presented by Penrose and Hameroff (‘brain as quantum computer’ theory). It proposed that quantum indeterminism has an effect on microtubules inside axons.[38] Both theories tried their best to prove the existence of indeterminism at the brain level in an otherwise deterministic physical model, yet failed to do so by being proven faulty or undetermined aspects being too small to influence major brain activity.

Some scientists add chaos theory to the equation in order to justify the existence of free will. There’s been enough evidence to prove that chaos, in fact, occurs in brain activity. The premise is that it is capable of amplifying the indeterminism available from the quantum theory paradigm, hence, even if the brain activity is influenced very slightly, chaotic dynamics are able to amplify them enormously. This provides some scientists the base to argue that there is a possibility for the non-physical mind to influence the brain and alter our behavior.[39]

There are, however, some significant problems with the baseline logic of this approach that allow one to dispute the very existence of quantum chaos. The major problem being the mathematical prediction of quantum suppression of chaos. Theoretically speaking, there is a possibility of it being suppressed by quantum decoherence through the interaction between the environment and quantum system.[40] However, fundamental indeterminism, which is needed to prove the existence of free will, can not be provided by quantum chaos since, in this case, the environment must be considered as an external element to the quantum system, which will not be subject to decoherence. On top of that, the decision-making process under the chaos theory would be extremely sensitive to minor events like blood pressure or irrelevant neural input.[41]

Conclusion

The indeterministic concept of free will raises some major question when challenged with deterministic model of our brain. There is ongoing research regarding this topic but, the possibility of us humans making free choices that are not rooted in physics and chemistry is rather slim; especially when it comes to suicidal behaviour that seems to be governed by the faulty brain structures. Despite some pathological mechanisms of suicide being unclear, there is little doubt in my mind that free will plays little role in deciding to kill oneself if our brain dictates one to do so.

Summary:

The following article reviews current research regarding the connection between suicidal behaviour and functional and structural abnormalities of the brain. It also deals with the question of free will in suicidal behaviour in particular, and the possibility of us making free choices in general. It compares the indeterministic concept of free will against the deterministic model of our nervous system and tries to answer the question whether or not it is possible to choose suicide freely.

Shrnutí:

Následující článek shrnuje aktualní výzkum vztahů mezi sebevražedným chováním a funkčními a strukturálními abnormalitami mozku. Zabývá se také otázkou svobodné vůle zejména v oblasti sebevražedného chování a možností obecně volného rozhodování. Článek porovnává indeterministický pojem svobodné vůle proti deterministickému modelu našeho nervového systému a pokouší se odpovědět na otázku, zda možné zvolit sebevraždu volně.

Bibliography

Alfonso, Julieta, Guido D Pollevick, Marieke G Van Der Hart, Gabriele Flügge, Eberhard Fuchs and Alberto CC Frasch. 2004. „Identification of Genes Regulated by Chronic Psychosocial Stress and Antidepressant Treatment in the Hippocampus.“ European Journal of Neuroscience 19(3):659-66.

Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

Berry, Michael V. 2001. „Chaos and the Semiclassical Limit of Quantum Mechanics (Is the Moon There When Somebody Looks?).“ Quantum Mechanics: Scientific perspectives on divine action 41.

Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

Cosman, Doina. 2018. „Suicide–Freedom or Constraint? How Free Will Works in Autolysis.“ Romanian Journal of Artistic Creativity 6(3).

Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

Gazzaniga, Michael. 2012. Who’s in Charge?: Free Will and the Science of the Brain: Hachette UK.

Houart, Gérald, Geneviève Dupont and Albert Goldbeter. 1999. „Bursting, Chaos and Birhythmicity Originating from Self-Modulation of the Inositol 1, 4, 5-Trisphosphate Signal in a Model for Intracellular Ca 2+ Oscillations.“ Bulletin of mathematical biology 61(3):507-30.

Jollant, Fabrice. 2016. „Neuroimaging of Suicidal Behavior.“ Pp. 110-22 in Biological Aspects of Suicidal Behavior, Vol. 30: Karger Publishers.

Miguel-Hidalgo, José Javier and Grazyna Rajkowska. 2002. „Morphological Brain Changes in Depression.“ CNS drugs 16(6):361-72.

Rowe, Christopher J and Sarah Broadie. 2002. Nicomachean Ethics: Oxford University Press, USA.

Sala, M, J Perez, P Soloff, S Ucelli Di Nemi, E Caverzasi, JC Soares and P Brambilla. 2004. „Stress and Hippocampal Abnormalities in Psychiatric Disorders.“ European Neuropsychopharmacology 14(5):393-405.

Sheline, Yvette I, Mokhtar H Gado and Helena C Kraemer. 2003. „Untreated Depression and Hippocampal Volume Loss.“ American Journal of Psychiatry 160(8):1516-18.

Suicide, WHO Preventing. 2014. „A Global Imperative.“ World Health Organization.

Sweatt, J David. 2004. „Hippocampal Function in Cognition.“ Psychopharmacology 174(1):99-110.

Westrin, Å. 2000. „Stress System Alterations and Mood Disorders in Suicidal Patients. A Review.“ Biomedicine & pharmacotherapy 54(3):142-45.

Poznámky

[1] Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

[2] Suicide, WHO Preventing. 2014. „A Global Imperative.“ World Health Organization.

[3] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[4] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[5] Westrin, Å. 2000. „Stress System Alterations and Mood Disorders in Suicidal Patients. A Review.“ Biomedicine & pharmacotherapy 54(3):142-45.

[6] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[7] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[8] Jollant, Fabrice. 2016. „Neuroimaging of Suicidal Behavior.“ Pp. 110-22 in Biological Aspects of Suicidal Behavior, Vol. 30: Karger Publishers.

[9] Bani-Fatemi, Ali, Samia Tasmim, Ariel Graff, Philip Gerretsen, John Strauss, Nathan Kolla, Gianfranco Spalletta and Vincenzo De Luca. 2018. „Structural and Functional Alterations of the Suicidal Brain: An Updated Review of Neuroimaging Studies.“ Psychiatry Research: Neuroimaging.

[10] Desmyter, Stefanie, Cornelis Van Heeringen and Kurt Audenaert. 2011. „Structural and Functional Neuroimaging Studies of the Suicidal Brain.“ Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry 35(4):796-808.

[11] Ibid.

[12] Sweatt, J David. 2004. „Hippocampal Function in Cognition.“ Psychopharmacology 174(1):99-110.

[13] Sala, M, J Perez, P Soloff, S Ucelli Di Nemi, E Caverzasi, JC Soares and P Brambilla. 2004. „Stress and Hippocampal Abnormalities in Psychiatric Disorders.“ European Neuropsychopharmacology 14(5):393-405.

[14] Proteins concerned with neuron function and development that can signal particular cells to survive, differentiate, grow, etc.

[15] Alfonso, Julieta, Guido D Pollevick, Marieke G Van Der Hart, Gabriele Flügge, Eberhard Fuchs and Alberto CC Frasch. 2004. „Identification of Genes Regulated by Chronic Psychosocial Stress and Antidepressant Treatment in the Hippocampus.“ European Journal of Neuroscience 19(3):659-66.

[16] Banerjee, Ritabrata, Anup K Ghosh, Balaram Ghosh, Somnath Bhattacharya and Amal C Mondal. 2013. „Suicide: Neurochemical Approaches.“ BRAIN. Broad Research in Artificial Intelligence and Neuroscience 4(1-4):97-104.

[17] Ibid.

[18] Sheline, Yvette I, Mokhtar H Gado and Helena C Kraemer. 2003. „Untreated Depression and Hippocampal Volume Loss.“ American Journal of Psychiatry 160(8):1516-18.

[19] Miguel-Hidalgo, José Javier and Grazyna Rajkowska. 2002. „Morphological Brain Changes in Depression.“ CNS drugs 16(6):361-72.

[20] Genetically identical.

[21] Water fleas.

[22] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[23] One twin can be exposed to more nutrition due to a richer blood supply.

[24] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[25] Ibid.

[26] Ibid.

[27] It is worth noting that there are philosophers like Strawson that deny compatibility of both subcategories with the theory of free will, but the format of the article does not allow us to go into more detail.

[28] Ibid.

[29] Rowe, Christopher J and Sarah Broadie. 2002. Nicomachean Ethics: Oxford University Press, USA.

[30] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[31] Gazzaniga, Michael. 2012. Who’s in Charge?: Free Will and the Science of the Brain: Hachette UK.

[32] Clarke, Peter Gh. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[33] Ibid.

[34] Cosman, Doina. 2018. „Suicide–Freedom or Constraint? How Free Will Works in Autolysis.“ Romanian Journal of Artistic Creativity 6(3).

[35] Clarke, Peter GH. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).

[36] Physical system cannot be described completely, hence no outcome is certain and probabilistic.

[37] Describes the behaviour of complex nonlinear dynamical systems that are highly sensitive to subtle changes under certain conditions, which can lead to major consequences within the system. The behavior of such a system seems random, even if the model describing the system is deterministic.

[38] It was not intended to prove the existence of free will, yet some philosophers adapted it to serve that purpose.

[39] Houart, Gérald, Geneviève Dupont and Albert Goldbeter. 1999. „Bursting, Chaos and Birhythmicity Originating from Self-Modulation of the Inositol 1, 4, 5-Trisphosphate Signal in a Model for Intracellular Ca 2+ Oscillations.“ Bulletin of mathematical biology 61(3):507-30.

[40] Berry, Michael V. 2001. „Chaos and the Semiclassical Limit of Quantum Mechanics (Is the Moon There When Somebody Looks?).“ Quantum Mechanics: Scientific perspectives on divine action 41.

[41] Clarke, Peter GH. 2010. „Determinism, Brain Function and Free Will.“ Science & Christian Belief 22(2).