Liberální theologie – reformace či deformace křesťanství?

Jiří Šamšula

Correspondence: Rooseveltova 7, Litoměřice, 412 01, Czech Republic
E-mail: Jiri_Samsula@seznam.cz

Shrnutí

V tomto článku se snažím představit ten fenomén dějin křesťanského myšlení, který bývá označován jako liberální theologie a který je „osudově“ spjat s dějinami protestantismu, resp. evangelické theologie. Proto nejdříve po úvodu (1.) předesílám kapitolu o tom, co vlastně evangelická theologie je a z jakých předpokladů vychází (2.). Po kapitole (3.) uvádějící do základních kontur pojmu liberální theologie, se snažím ukázat, že fenomén liberální theologie býval odevždy chápán dvojím způsobem: liberální theologové ho chápali jako pokračování v reformaci evangelické církve (tomu je věnována 4. kapitola, pozice F. Schleiermachera), jeho kritikové ho naopak chápali jako její deformaci (5. kapitola, pozice Karla Bartha). Poslední kapitola (6.) vytyčuje theologickou tezi, že theologie, která nechce ve své reflexi křesťanskou víru deformovat, musí udržet v napětí liberální a orthodoxní prvek. Převažuje-li jeden z nich, dochází k deformaci reflexe křesťanské víry.

Summary

„Liberal theology – Reformation or Deformation of Christendom?“. This paper seeks to introduce the phenomena of the history of Christian thought, which used to be labeled as liberal theology and which is closely connected with the history of Protestantism, respectively with the Protestant theology. After the introductory chapter (1.), I sketch first what is exactly the Protestant theology and on which presumptions it is based (2.). After the chapter (3.) which outlines the basic features of the notion of the liberal theology, I try to show that the phenomena of the liberal theology was always seen in two ways: liberal theologians understood their position as continuing in the reformation of the Protestant church (4th chapter, the position of F. Schleiermacher), while the critics understood the liberal theology as deformation of the Reformation (5th chapter, the position of K. Barth). The last chapter (6.) defines a theological proposition: the theology which does not want to deform the reflection of Christian faith has to keep in balance the orthodox and the liberal element. When one of these elements prevails, the reflection of Christian faith is deformed.

  1. Úvod

Ve svém příspěvku se budu snažit přiblížit fenomén dějin křesťanského myšlení, který je nazýván liberální theologie. Liberální theologie odevždy rozdělovala: jedněmi byla a je chápána jako podstatný faktor úpadku křesťanství v moderně, jako jeho deformace, z-netvoření. Druhými byla a je chápána jako pokračování reformace církve a theologie, jako ten faktor, který umožní člověku být křesťanem i v době moderny. Právě moderna a vztah k ní s hodnocením liberální theologie úzce souvisí. Moderna je současnými liberálními theology přitom chápána jako nevratná událost v duchovních dějinách lidstva, za níž není možné jít. Z toho důvodu někteří jsou zdrženliví k pojmu post-moderna, a raději hovoří o pozdní moderně. Nejsme po moderně, ale v její pozdní fázi.[1]

Je proto příznačné, že pojem „liberální theologie“ byl (a dodnes zvláště v českém církevním kontextu je) v dějinách užíván jako vnější polemická nálepka, až později i jako sebeoznačení.

Ve svém příspěvku vycházím z toho, že jako každý dějinný fenomén, je theologický liberalismus ambivalentní. Má v sobě potenciál křesťanství jak deformovat, tak reformovat. To také znamená, že tatáž ambivalence je vlastní i tomu, co je považováno za opak theologického liberalismu: tedy theologickou orthodoxii, pravověří.

Liberální theologie je fenomén v dějinách křesťanského myšlení, který je neodlučitelně spjat s protestantismem, vnitřně rozrůzněným konfesním útvarem v rámci křesťanství, a jeho theologií. Proto jedno ze synonym pro theologický liberalismus, zvláště v německé jazykové oblasti, je pojem novoprotestantismus, resp. novoprotestantská theologie.

Na skutečnost theologického liberalismu budu nahlížet jako evangelický (reformační, protestantský) theolog a na základě této pozice budu vynášet i hodnotící soudy. Proto nejprve, protože příspěvek je určen z větší části ne-theologům, předešlu, z jakých předporozumění jako evangelický theolog vycházím.

Co je evangelická theologie a z jakých premis vychází?

Když hovořím o theologii, nemíním v širokém smyslu řeč o jakémkoliv bohu či bozích, ale mám na mysli specificky křesťanskou theologii, řeč o Bohu, k němuž se vztahuje ve svém myšlení a ve své praxi křesťanské náboženství. Tato řeč je jedním z projevů víry: vedle modlitby a oslavy a zvěstování (kázání).

V pojmu theo-logie je možné diferencovat: buď je to řeč kteréhokoliv křesťana, jenž si v rámci více či méně rozvinutého intelektuálního výkonu činí jasno o své víře. Nebo můžeme theologii chápat jakožto akademickou disciplínu, která je přítomna na univerzitách. Potom jde o podnik, který se křesťanskou vírou zabývá metodicky, vědecky, logicky, systematicky. Theologie se zabývá křesťanskou vírou z vnitřní perspektivy. Theolog je (měl by být) přesvědčen o pravdě a univerzálním významu křesťanské víry. Jeho výpovědi mají v sobě tedy již normativní prvek. Tím se liší religionisty, který se od pravdivostních soudů o křesťanské víře zdržuje.

Velmi zjednodušeně řečeno, každá křesťanská theologie dospívá k poznání svého předmětu a ke svým výpovědím o něm na základě Božího „zjevení“. Pojmem „zjevení“ (lat. revelatio, něm. Offenbarung) se přitom chápe sebezpřístupnění Boha v Ježíši Kristu (někdy také nezývané zjevení bezprostřední). Toto základní zjevení se zásadně odrazilo v biblickém kánonu knih hebrejské bible a Nového zákona. Biblický kánon je někdy zvaný také jako prostředkované zjevení. Reformační princip „sola srciptura“ zdůraznil, že bible je základní zdroj poznání Božího zjevení a také základní zdroj theologických výpovědí.

Křesťanství existuje jen v pluralitě svých konfesí, a to již od počátku (tedy nikoliv od r. 1054, rozdělení křesťanstva na západní a východní církev, či od dieferenciace západní církve na církve loajální římskému biskupovi a církve refromační během 15. a 16. století). Tomu odpovídá, že i křesťanské hovoření o Bohu – každá theologie – je konfesně podmíněno. Není něco jako ekumenická theologie v tom smyslu, že by již touto konfesní diferencí nebyla určena. Hovořím-li o „evangelické“ theologii, míním tím jednak theologii, která se snaží hovořit o evangeliu, což je souhrné označení pro „dobrou zprávu“ o životě smrti a vzkříšení Ježíše jakožto Krista a ospravdevlnění bezbožného člověka pouhou Boží milostí. Takto se – ad optimam partem – snaží hovořit každá křesťanská theologie. Evangelická theologie je také theologe konfesijně specifická, vztažená k evangelickým či reformačním církvím. „Evangelický“ v tomto užití je zde tedy do jisté míry synonymní s „reformační“ či „protestantský“.

Jedním ze specifických důrazů sebepochopení evangelické theologie je, že není „vědou o Bohu“, ale funkcí křesťanské víry a církve. K Bohu má totiž člověk přístup ve víře, která je tradičně chápaná jako Boží dar, totiž jako ta mohutnost v člověku, která mu byla exkluzivně zpřístupněna Božím jednáním. Jde přitom o přemýšlení o základu a specifickém obsahu této křesťanské víry. Jde tedy do jisté míry o sebereflexi křesťanské víry.

Z přiznání se k uvedenému východisku vyplývá, že budu vycházet z určitých hodnotových soudů: užívám-li pojmu reformace, chápu ho nejen jako označení určité epochy církevních dějin a nesnažím se k němu přistupovat pokud možno bez předpokladů. Pojem reformace chápu také jako označení události, jejíž theologické důrazy chápu jako závazné pro své myšlení jakožto evangelického theologa a křesťana. To bude mít také vliv na mé posouzení toho, v jakém ohledu považuji fenomén liberální theologie za deformaci či reformaci křesťanství.

Základní kontury pojmu liberální theologie

S výše naznačeným rozlišením, že theologie je jedním z životních projevů křesťanské víry, začněme vymezením, že liberální theologie je jedním z aspektů liberálního křesťanství. Dalšími aspekty jsou liberální církev a liberální žitá víra či zbožnost.[2] Česky se pro liberální theologii a křesťanství užívalo také termíny svobodná theologie, svobodné křesťanství či svobodný protestantismus. Za nejvyprofilovanější představitele české protestantské liberální theologie 1. poloviny 20. století je možné považovat Františka Žilku, dnes spíše známého jako překladatele Nového zákona a inciátora české novozákonní biblistiky.[3]

Vymezení pojmu a fenoménu liberální theologie je víceznačné. Jednak proto, že se překrývá s dalšími termíny, které jsou leckdy jen částečně synonymní. Jednak proto, že je můžeme užít v širším a užším smyslu. Dále proto, že theologický liberalismus v užším smyslu můžeme dále diferencovat z hlediska vývoje na staro- a novoliberalismus.

Nejobecnější – negativní – vymezení liberální theologie může být to, že liberální theologie je opakem toho druhu theologie, kterou bychom mohli nazvat jako theologie ortodoxní či konzervativní. Tedy takové theologie, která klade důraz na autoritu bible, zjevení Boha v Kristu, na církev a dogma.[4] Pozitivně viděno: širší význam výrazu liberální theologie jakožto označení epochy v dějinách křesťanské myšlení vychází z toho, že pojem liberalis theologia se objevuje již v druhé polovině 18. století u pozdně racionalistických theologů (tzv. „neologů“) a podle dobového úzu má význam „svobodný“,štědrý“, „tolerantní“. Z hlediska takového významu pojmu se „liberální theologie“ jeví jako reakce na modernizační procesy pozdního 18. století a výsledek novověkého vývoje protestantské theologie vůbec. Pak tedy označuje ten typ moderní theologie, s nímž jsou spjaty následující rysy: nároky na svobodu jednotlivce skrze kritiku náboženské tradice, rozlišení subjektivní víry a církevně zafixovaného vyznání (zásadní roli zde hraje rozlišení privátního a veřejného náboženství, s nímž přišel Johann Salomo Semler), individualizace chápání náboženství, náboženské prohloubení subjektivní autonomie.[5] Jak vidno, je důležitý význam „svobody od“ vnějších autorit, které člověka zbavují důstojnosti. Za takové autority platí i církev se svými závaznými dogmaty a vyznáními, jakož i theologie, v protestantismu právě bible, která je základním zdrojem theologického poznání. Důležitá je ovšem také „svoboda k“: svoboda ke kritickému bádání biblických textů (J. S. Semler a jeho spis Pojednání o svobodném zkoumání kánonu)[6] a dogmat. Jde o osvobození od autority církve, dogmatu, Písma. Osvobození od autority takového způsobu myšlení, které je považováno za překonané. Pod liberální theologii by potom spadala i osvícenská theologie (neologie a theologický racionalismus). Ale i třeba reflexe náboženství I. Kanta a filosofů německého idealismu.

Je však možné ještě širší užití pojmu liberální theologie, který ji nefixuje jen na protestantismus a období osvícenství a moderny. S tímto pojetím přišel exemplárně švýcarský církevní historik Walter Nigg. Ten považoval „náboženský liberalismus“ za fenomén přítomný v duchovních dějinách již od počátku: „Náboženský liberalismus je duchovní postoj, který nacházel ztělesnění ve všech epochách. Měl své zástupce ve velkých myslitelích Číny a v židovském mudrosloví, ve vášnivém Sókratově hledání pravdy a v římském stoicismu. Liberální stopy nacházíme, tu slaběji, tu silněji viditelně, od ojedinělých novozákonních vývodů (…) po celé dějiny křesťanství.“[7] Předchůdce liberalismu, totiž „křesťanství pochopitelné lidskému rozumu“ nalézá u církevních Otců, v humanismu a jeho vrcholném reprezentantu Erasmovi Rotterdamském, dále v reformaci, socinianismu 18. století, spiritualismu.

Užší vymezení pojmu liberální theologie znamená theologickou pozici, školu či skupinu. Takto chápaná liberální theologie vzniká až v polovině 19. století z myšlenkových předpokladů osvícenství (Kantův kriticismus), německého idealismu (Fichte, Schelling, především pak Hegel). Pro jeho ranou fázi, tzv. staroliberalismus, je příznačná biblická kritika, kritika dogmatu D. F. Strauße a spekulativní pohled na dějiny raného křesťanství a dějiny dogmatu F. Ch. Baura. Liberální theologie jako program a sebeoznačení vzniká se založením „Německého spolku protestantů“ (Der deutsche Protestantenverein) v roce 1863. Poté se v literatuře hovoří o tzv. novoliberalismu. Je spojen se jménem Albrechta Ritschla a jeho žáky A. von Harnackem, W. Hermannem a Ernstem Troeltschem. Velmi zjednodušeně řečeno neoliberalismus nebyl tolik spekulativní, byl vysloveně anti-metafysický, spojen s historicismem a Kantovou filosofií.

Liberální theologie chápaná jako reformace křesťanské víry

Theologický liberalismus byl svými stoupenci chápán jako reforma reformace. Jestliže se reformace osvobodila od znesvobodňující autority papežského úřadu a myšlení, které zabraňovalo objevit svobodu křesťana, theologický liberalismus požaduje pokračování v obnově, s níž reformace inciiovaná Martinem Lutherem, přišla. Je si ovšem vědoma diskontinuity nejen s počátky křesťanství, ale i s dobou reformace. (Diskontinuita mezi staroprotestantismem a novoprotestantismem.) Jak již bylo řečeno, požadoval osvobození od těch autorit, které byly před reformací nezpochybnitelné. Šlo v neposlední řadě o autoritu Písma, resp. principu Písma, podle nějž je bible jediným zdrojem poznání o Bohu.

Za otce liberální theologie (v širším i užším smyslu) bývá – ač on sám sebe jako liberála nikdy neoznačil – považován německý reformovaný[8] theolog F. D. E. S. Schleiermacher. Ve své teorii zbožnosti se Schleiermacher pokusil vyřešit základní novověkou aporii dogmatiky. „Staroprotestantské“ dogmatice stačilo identifikovat a verifikovat platnost obsahů křesťanské víry odvoláním se na autoritu Písma jako Božího zjevení. V podmínkách novověku  a zvláště v podmínkách osvícenské epochy se tyto základy dostaly ho krize. Nyní má nárok na pravdivost to, co se prokáže jako obecná pravda rozumu. Tomuto požadavku rozumnosti má odpovídat i náboženství, resp. jeho reflexe v theologii. Náboženství bylo Kantem vykázáno v jeho kritice metafyziky z oblasti čistého rozumu do oblasti rozumu praktického. Schleiermacher nechtěl být ani moralista, ani po Kantově kritce nemohl přejít na staroprotestantskou pozici. Schleiermacher následuje Kanta a Fichta v tom, že theologická nauka nespočívá v objektivním, předmětném, metafyzickém vědění o Bohu či o jeho jednání v dějinách. Vymezuje se ovšem proti Kantovi a ranému Fichtemu od jejich náboženského moralismu, kdy je náboženství vykázáno do oblasti praktického rozumu, resp. kde je Bůh chápán jako morální světový řád. Jeho úsilím tedy bylo prokázat za těchto podmínek samostatnost, neredukovatelnost náboženství, resp. zbožnosti. Proto Schleiermacher rozvíjí svou teorii náboženství, později užívá raději pojem zbožnosti jakožto bezprostředního sebevědomí.

S jistým zjdenodušením můžeme říci, že Schleiermacher programaticky vyjádřil, o co jde celému theologickému liberalismu, totiž smíření křesťanství a moderního vědomí, resp. prostředkování mezi oběma. Ve svém slavném „Druhém dopise Lückemu“, v němž se vyrovnává s námitkami proti jeho hlavnímu dílu Křesťanská víra, pokládá řečnickou otázku: „Má se uzel dějin takto rozpadnout, na křesťanství doprovázené barbarstvím a vědu doprovázenou nevírou?“ A formuluje úkol veškeré theologie: „Jestliže reformace, z jejíchž prvopočátků vzešla naše [=evangelická] církev, nemá za cíl založit věčnou smlouvu mezi živoucí křesťanskou vírou a vědeckým bádáním, kterému je ponechána všestranná volnost a které pracuje nezávisle pro sebe sama, takže víra nečiní zábrany bádání a bádání víru nevylučuje: tak nedostačuje potřebám naší doby a my potřebujeme ještě jinou [=reformaci]. (…) Mým pevným přesvědčením však je, že základ k této smlouvě byl položen již tehdy, a je jen zapotřebí, abychom dospěli k určitějšímu vědomí úkolu, abychom ho vyřešili.“ [9]

Liberální theologie jako deformace

Theologický liberalismus byl „zprava“, ze strany theologické orthodoxie, resp. ze strany konzervativnách theologů kritizován již od svého počátku. A sice především kvůli relativizaci základních křesťanských pravd, kvůli jejich „deformaci“ a eliminaci. Nejvýraznějším kritikem theologického liberalismu byl v rámci evropské evangelické theologie 20. století švýcarský reformovaný theolog Karl Barth (1886–1968). Sám původně vyšel z liberální theologie, od té se však odklonil, a sice na základě otřesu první světové války a kvůli tomu, že přední němečtí intelektuálové – mezi nimi i jeho liberální učitelé W. Hermrmann a A. von Harnack – podepsali Manifest devadesáti tří, který vyjadřoval podporu německé válečné politice. Považoval to za etické selhání a znevěrohodnění liberálně-theologické tradice.[10] Barthovi byla liberální theologie (on sám hovořil více o novoprotestantismu) v zásadě buržoazní ideologií, křesťanství bylo deformováno duchem měšťanské společnosti. Liberální theologie je nazvána religionismem, ano herezí, protože „náboženství nebylo chápáno ve světle zjevení, ale zjevení ve světle náboženství“.[11] Dějiny novoprotestantismu jsou dějinami úpadku, za nichž theologie zcela ztratila svůj předmět: sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Náboženství, které Barth chápal především v návaznosti na Schleiermachera jako náboženské vědomí, je mu projevem bezbožnosti člověka.

V této kritice theologického liberalismu ho v českém kontextu následoval J. L. Hromádka. Liberální theologie je mu ohýbání křesťanské víry podle lidských měřítek, kategorií: „Dogmatika se musí obírat vším v čistém, ryzím světle Slova božího. (…) Nesmí nosit lucernu, ve které Slovo Boží sice jakoby svítí, ale sama je začazena lidskými měřítky, zkušenostmi, zbožnými touhami atd. (…) Slovo Boží je slovo Boží, Bůh je Bůh, Kristus je Kristus. Jde o to, abychom právě toto jasně viděli a tuto radostnou, jasnou zář Slova božího neznečišťovali lidskými elementy.[12]

Je však třeba připomenout, že Barth (a nakonec ani Hromádka) nebyl žádný „laciný“, jednostranný kritik theologického liberalismu. Kritikové liberalismu jeho typu a generace tento proud většinou dobře znali, vyšli z něj, až do konce života ho dokázali do jisté míry ocenit. Následující citát z Barthovy Dogmatiky ukazuje, nakolik Barth dokázal vidět pozitivní aspekt toho, co sám pokládal za „deformace“: „Je třeba se potom možná vážně ptát, zda církevní deformace, které vznikly lidskými omyly a zlou vůlí, není třeba vidět v této souvislosti: jako nutné reakce na jednostrannosti nebo i ozdravné kroky v zájmu nové lepší věrnosti. Církevní otcové měli asi pravdu, když i v tomto smyslu dokázali vidět v existenci herezí a schismat pozitivní smysl.“[13]

Karl Barth o sobě na konci života dokonce prohlásil, že on sám je liberál, „možná dokonce liberálnější než ti, kteří se na tomto poli nazývají liberálové.“[14] Necítil se být „orthodoxem“ ve smyslu (staroprotestantské) orthodoxie 16. a 17. století. Nepopírá, že si odtud mnoho dobrého přivlastnil, to je však projevem jeho liberalismu. Barth pod adjektivem „liberální“ chápe „přede vším postoj odpovědnosti. Neboť pravá svoboda je vždy odpovědná věc. A to právě podmiňuje, že ovšem potom také musím být otevřený – nyní přichází to, (…) co se obvykle chápe pod pojmem svoboda.“[15].

Závěr

Německo-americký evangelický theolog a filosof náboženství Paul Tillich rozlišil, jakým dvěma požadavkům má dostát theologický systém. Jednak musí vyslovovat pravdu křesťanské zvěsti, tedy obsah toho, co jsme nazvali zjevení, jednak musí obsah této zvěsti vždy nově interpetačním úsilím zpřístupňovat každé nové generaci.[16] Každá theologie stojí v napětí mezi těmito dvěma póly, pravdou zjevení, z něhož vychází, a dobovou situací, v níž tato pravda má být lidmi přijata. Jak Tillich trefně poznamenává, většina theologií dostačuje jen jednomu z těchto požadavků. Buď obětují části pravdy zjevení, nebo se míjí s dobou, v níž a do níž hovoří. Tomu odpovídá skutečnost, že každá theologie má mít svůj liberální a orthodoxní prvek.[17] Snad by se dalo říci, že „orthodoxní“ prvek tematizuje a hájí Boží svobodu, prvek liberální tematizuje a hájí „svobodu lidskou“. Je-li jeden z těchto prvků potlačován na úkor svého opaku, theologie a s ní i církev a zbožnost má tendenci být deformována. Převažuje-li prvek orthodoxní, má křesťanství tendenci k tomu, co Tillich nazval démonizací. Převažuje-li prvek „liberální“, má křesťanství tendenci k tomu, co Tillich nazval profanizací. Z tohoto hlediska si dovoluji – opět v návaznosti na Tillicha – říci: Liberální musí zůstat evangelická theologie tak, že musí kriticky zkoumat bibli, zohledňovat dějinné kulturní, psychologické a sociologické podmíněnosti křesťanství. Má zůstat sebekritická, a to vzhledem k tradicím, skrze něž přijala a přijímá zjevení Boha v Ježíši Kristu. Rozlišuje mezi Bohem jakožto základem víry a podmíněnými tradicemi a médii, skrze něž se nám Bůh dává poznat. Tillich tomuto rozlišování konečného a nekončeného říkal protestantský princip. Tento liberální důraz na podmíněnost a lidství vlastních základů však evangelickou theologii může svést k nevědomému či vědomému přizpůsobení se určitému dějinnému pojmu (teorii) rozumu, a tak k vyloučení obsahů, které jsou pro křesťanství nezbytné. Převažující liberální prvek měl vždy tendenci mít problémy s pre-moderní „vysokou theologií“, s theistickou, „supranaturální“ představou Boha, naukou o Trojici, naukou o spásném významu Kristovy smrti, chápané jako zástupná oběť, naukou o dvou Kristových přirozenostech. Tato témata nejsou chápána jako odpovědi, jimž by moderní křesťan mohl porozumět sám sobě, smyslu života a Bohu a je třeba se ji zbavit. Současný německý liberální theolog Wilhelm Gräb požaduje „odhodit dogmatický balast“.[18] Mám však za to, že těchto klasických, pre-moderních výpovědí a symbolů se křesťanství nemůže vzdát, leda za cenu vlastní deformace a ztráty vlastní identity. V tom theologie musí zůstat orthodoxní, jinak se mine s pravdou křesťanského zjevení. Zároveň však theologie musí uznávat, že jsou otázky, na něž nemá odpověď, resp. že jsou otázky, na něž nám ani tradiční výpovědi křesťanství odpověď nedávají.

Je ovšem třeba říci, že neplatí, že přizpůsobování zjevení svým kategoriím a cílům a zájmům není spojeno jen s liberalismem. Ale právě také s tím, co bychom mohli nazvat jako theologická orthodoxie (neoorthodoxie, konzervativismus). Něco podobného se právě ironií dějin stalo J. L. Hromádkovi, jenž tolik hřímal proti domestikaci zjevení náboženstvím a ideologiemi, až se sám dostal do vleku komunistické ideologie a ve své theologii dějin komunistické hnutí příliš jednoznačně interpretoval jako Boží projev. Neprůhlednost vlastní ideologické podmíněnosti je možnost a skutečnost obou pozic. Totéž můžeme pozorovat dle mého soudu u současného křesťanského konzervativismu (bez ohledu na konfesi), který je příliš posedlý určitými etickými tématy jako gender, homosexualita, rodina. Křesťanství se zde dostává do vleku jiných zájmů – a tak je jeden jeho aspekt hypertrofován a zneužíván. Tedy platí: liberální theologie jakožto způsob křesťanského myšlení, spojená osudově s protestantismem a reformací, k reformaci křesťanství přispívat může, ale je tehdy je-li vyvažována prvkem orthodoxním. Převažuje-li jeden z nich, je křesťanství deformováno.

Literatura:

Barth, K., Kirchliche Dogmatik, I/2, Zollikon-Zürich 1945.

Barth, K., Kirchliche Dogmatik, III/3, Zürich 1950.

Barth, K., Liberale Theologie. Ein Interview, in: Letzte Zeugnisse, Zürich 1969.

Busch, E., Karl Barths Lebenslauf. Nach seinen Briefen und autobiographischen Texten. Berlin 1979.

Gräb, W., Sinn fürs Unendliche. Religion in der Mediengesellschaft, Gütersloh 2002.

Gräb, W., Was bedeutet liberales Christentum im 21. Jahrhundert, in: W. Zager (ed.), Liberales Christentum: Perspektiven für das 21. Jahrhundert, Neukirchen 2009.

Graf, F. W., Heslo Liberale Theologie I, in Religion in Geschichte und Gegenwart, 4. vyd., sv.5., Tübingen 2005.

Herrmann, W., Der Verkehr des Christen mit Gott, im Anschluss an Luther dargestellt, Stuttgart – Berlin 19086.

Hromádka J. L., Přelom v protestantské teologii: fragment etiky; k vydání připravil Milan Opočenský, Praha 1979.

Korsch, D., Theologie in der Postmoderne. Der Beitrag Karl Barths. In Dialektische Theologie nach Karl Barth, Tübingen 1996.

Lessing, E., Geschichte der deutschsprachigen evangelischen Theologie von Albrecht Ritschl bis zur Gegenwart., sv.1, Göttingen 2000.

Nigg, W., Geschichte des religiösen Liberalismus, Zürich/Leipzig 1937.

Schleiermacher F. D. E., Dr. Schleiermacher über die Glaubenslehre, an Dr. Lücke. Erstes Sendschreiben. Zweites Sendschreiben, in F. Schleiermacher, Kritische Gesamtausgabe. Theologisch-dogmatische Abhandlungen und Gelegenheitsschriften, I/10, Hans-Friedrich Traulsen (vyd.), Berlin 1990.

Tillich, P., Die protestantische Ära, in: Gesammelte Werke, Band VII, Der Protestantismus als Kritik und Gestaltung, Stuttgart 1962.

Tillich, P., Systematische Theologie, I, Stuttgart 1956.

[1]       Tak např. emeritní profesor systematické theologie v Marburgu Dietrich Korsch, sr. jeho článek Korsch, D., Theologie in der Postmoderne, s. 74–92.

[2]       Srv. W. Gräb, Was bedeutet liberales Christentum im 21. Jahrhundert, s. 1.

[3]       Žilka (1871–1944) svůj program svobodného křesťanství nejpodrobněji rozvedl v závěru života v bilanční – dnes již zapomenuté – monografii Naše křesťanství (F. Žilka, Naše křesťanství. Kritické a konstruktivní úvahy o náboženství dneška a pro dnešek, Praha 1941, 1. vydání).

[4]       Srv. E. Lessing, Geschichte der deutschsprachigen evangelischen Theologie von Albrecht Ritschl bis zur Gegenwart, s. 23. Lessing považuje svobodnou theologii za jednu z forem liberální theologie, je to přitom sice ten útvar, který se jinde nazývá „staroliberalismus“, jinde „liberální theologie“ v užším smyslu (viz níže). Je to jeden z příkladů „kluzkosti“ pojmosloví a nesnadnosti určení toho, co theologický liberalismus je.

[5]       F. W. Graf, čl. Liberale Theologie, I, s. 310.

[6]       Abhandlung von freier Untersuchung des Canon (1771).

[7]       W. Nigg, Geschichte des religiösen Liberalismus, s. 1.

[8]       Pojem „reformovaný“ označuje ten proud protestantismu, který navazuje na švýcarskou reformaci inciovanou H. Zwinglim a rozvinutou Janem Kalvínem.

[9]       F. D. E. Schleiermacher, Dr. Schleiermacher über die Glaubenslehre, s. 350 n.

[10]       [10]Více k tomu Busch, E., Karl Barths Lebenslauf, s. 81 n.

[11]     K. Barth, Kirchliche Dogmatik, I/2, s. 316.

[12]     J. L. Hromádka, Přelom v protestantské teologii: fragment etiky; s. 95 n.

[13]     K. B.arth, Kirchliche Dogmatik, III/3, Zürich 1950, s. 237.

[14]     K. Barth, Liberale Theologie., s. 33 n.

[15]     K. Barth, Liberale Theologie, s. 35.

[16]     P. Tillich, Systematische Theologie, I, s. 9.

[17]       [17]Srv. P. Tillich, Die protestantische Ära, s. 11-28.

[18]     Srv. W. Gräb, W., Sinn fürs Unendliche. Religion in der Mediengesellschaft, s. 249. To však samozřejmě není požadavek nový. Něco podobného požadoval např. německý liberální theolog a učitel Karla Bartha Wilhelm Hermann: „Zde ve vnitřním životě víry vládne jeden Bůh a jeden Kristus: do znázornění tohoto života je třeba zařadit i vývoj jednotlivých nauk. Nauky, které se tomuto rámci vymykají a které již nemohou být legitimovány jako životní hnutí víry, jsou bezcenné výmysly, které vzbuzují neužitečné spory a znemožňují realizaci jednoty křesťanské církve.“ W., Herrmann, Der Verkehr des Christen mit Gott, im Anschluss an Luther dargestellt, Stuttgart – Berlin 19086, s. 12.

Reklamy