Ondřej Čadek
Department of Philosophy, Faculty of Philosophy, Masaryk University: Brno, Czech Republic. Correspondence: Mgr. Ondřej Čadek, Družstevní 333, Kačice 27304. Email: cadek.ondrej@seznam.cz
Abstrakt
V tomto článku se autor snaží prosadit nezbytnost obratu k environmentální etice. První část je věnována kritice etiky tradiční, která již není ze zmíněných důvodů schopna čelit problémům globalizovaného a technologického světa. V další části autor popisuje podstatu ekologické krize, která spočívá v agresivní kulturní strategii. Nová etika se proto musí od tradičního způsobu myšlení distancovat a obrátit svojí pozornost k respektu k přírodě. Zde autor vysvětluje, že tento obrat neznamená vzdát se liberální pozice, ale naopak popisuje, jak je možné skloubit environmentalismus s liberalismem. Na závěr je obsah této etiky objasněn zřetelněji a důvod pro její přijetí je prezentován jako pro člověka přínosný a výhodný. Výsledkem pak má být rozšíření morálního společenství na subjekt přírody a důraz na ochranu budoucnosti, aby měl každý možnost realizovat se na základě vlastní představy. To ovšem není možné bez kvalitního životního prostředí, na kterém je člověk závislý. Takové pojetí morálky se už nevztahuje jen na mezilidský svět, a proto je od tradičního pojetí revoluční a zároveň zcela nutné.
Abstract
The main subject of this article „Green Revolution. An Attemp in Ecological Ethics“ is an environmental ethics and arguments for its establishment. The first part is focused on a critique of traditional ethics, because it isn´t for the following reasons face problems of current issues in globalized and technological world. In the next step author describes the essence of ecological crisis that rests on aggressive strategy of culture. Therefore the new ethics must be distinquish from the traditional way of thinking and turn its attention to respect for nature. This turn does not mean leaving the liberal position. On the contrary, this is the way, how make environmentalism and liberalism fully compatible. In final part is content this ethics clarified in more detail and reasons for its acceptance are presentated as useful. The result should be expansion the morral community on subject of nature and its conservation in future. Everyone must have the possibility of self-realization and it is not possibile without a quality of the environment on which the person is dependent. Such a concept of morality is not just about people. Therfore it is revolutionary from the traditional concept and nowadays necessary absolutely.
Potřebujeme obrat v etice?
Revoluce je vágní pojem. Nemusí nutně znamenat změnu společenského řádu či nástup nového paradigmatu v daném vědním oboru, neboť revoluce je v jistém smyslu přítomna všude tam, kde dochází k nějaké marginální změně, obratu, vývoji apod. Předmětem tohoto článku je etika, která si v průběhu svých dějin víceméně procházela několika změnami, můžeme říci drobnými revolucemi, které se většinou týkaly toho, na základě čeho se člověk rozhoduje a jedná. Ať už bylo takové jednání odvozeno ze strachu, solidarity, vypočítavosti, z poslušnosti vůči Bohu, nebo na základě obecného mravního principu rozumového, vždy se etika týkala pouze těch, se kterými se jednající vyskytl v bezprostředním kontaktu. Pro všechny dosavadní druhy etiky, které sotva mohly vzít v potaz rizika technologicky vyspělé a globální společnosti, budeme užívat přívlastku tradiční.[1] Tradiční etiku je nutné podrobit kritickému zkoumání právě z hlediska nových civilizačních problémů a na základě střízlivé filosofické úvahy se pokusit o jeden další z mnoha obratů v etickém myšlení, který by odpovídal stavu současné, a upřímně řečeno, neudržitelné situaci.
Tradiční etika nestačí
Již jsme naznačili, že tradiční etika vzniká v situacích mezi jednajícími členy společnosti. Z toho plyne, že veškeré mimolidské jednání považuje za eticky neutrální. Veškeré mravní zásady se navíc týkají pouze těch, kteří žijí v přítomnosti a jsou v přímém styku s jednajícím. O tom, co je dobré nebo špatné, se zde rozhoduje ve velice krátkodobých souvislostech. V oblasti lidské moci zpravidla nebylo zapotřebí takové předvídavosti vědění do daleké budoucnosti. Právě dostatečný důraz na budoucnost je to, co tradiční etika postrádá, neboť budoucnost se nestala nikdy tím, co bylo v ohrožení. Příroda dříve nebyla a vlastně ani nemusela být předmětem lidské odpovědnosti, starala se sama o sebe i o člověka. V průběhu posledních dvou staletí se však odehrál masivní kulturní a technologický vzestup. Lidstvo nabylo mocných prostředků a osvojilo si takový způsob života, že je schopné přírodu technicky ovládat a přizpůsobovat její jednotlivé formy svým zájmům a potřebám.
Od průmyslové revoluce proběhlo několik revolucí dalších, především ve vědě a technice, ale žádná revoluce etická, která by byla s to na tak výraznou expanzi techniky reagovat. Počínaje průmyslovou revolucí tedy člověk vstupuje na dobyvatelskou dráhu, která nemá konce, stává se zmocněncem všech „darů Země“, aniž by si uvědomoval, že zdroje jsou omezené a některé z nich nejsou obnovitelné. Spolu s Hansem Jonasem tak můžeme prohlásit, že „kvalitativně nová povaha našich činů otevírá novou dimenzi etického významu, kterou tradiční etika ve svých stanoviscích a zásadách nepředvídala.“[2] Zejména starost o budoucnost a životní prostředí se nově stává oprávněnou záminkou k reformaci, či změně neudržitelné tradiční etiky na etiku novou, udržitelnou. Je potřeba se přihlásit k odpovědnosti za přírodu, která se znovu vedle člověka stává důležitým hráčem a partnerem za účelem realizace lidského dobra. Lidé byli na přírodě závislí od nepaměti. První primitivní národy jí vzdávaly hold v náboženském rituálu. Nyní však lidstvo disponuje díky technice takovou mírou moci, která může narušit a do jisté míry už narušuje, přírodní rovnováhu. Tradiční etika tedy nemůže řešit problémy dneška, pokud bude nadále přehlížet přírodu jako nedotknutelnou životodárnou entitu. V lidském zájmu však musí zůstat to, aby bylo zachováno to jediné prostředí, ve kterém může člověk jako druh přežít, které je předpokladem pro kvalitní a důstojný život. Z toho důvodu vyžaduje etika nové pojetí práv a povinností, které dřívější etika nenabízí. Jedná se především o otázku, zda má být i sama příroda, respektive její klíčové formy uznávány jako svébytné subjekty s nárokem právní ochrany.
Nové založení etiky
Současná globální ekologická krize je podle profesora Josefa Šmajse následkem dlouhodobého konfliktu kultury a přírody.[3] Zatímco příroda je typická svojí přirozenou evolucí již od svého vzniku, člověk jako živočišný druh zažehl na počátku své cesty ještě jednu evoluci, a to evoluci kulturní. Podstata ekologické krize pak spočívá v ontické odlišnosti těchto dvou evolucí. Kultura materiálně roste na úkor přírody, přetváří živé přírodní formy na neživé kulturní struktury. Tento k přírodě nepřátelský způsob posiluje falešné vědomí o lidské nadřazenosti nad přírodou. Tím, že kultura expanduje a přetváří přírodní bytí na bytí kulturní, znamená nenávratnou ztrátu přírodních struktur Země, na nichž je člověk bytostně závislý. Podle Josefa Šmajse by dnes „všichni občané měli vědět, že člověk může dlouhodobě žít jen v biosféře podobné té, která ho kdysi zrodila. Nejenom biosféra, ale také globální kultura a technosféra už nemohou extenzivně růst, protože nemají kam expandovat.„[4] Z toho vyplývá, že není jiná dlouhodobě udržitelná cesta, než zastavit tento kulturní a přírodě nepřátelský růst, respektive pokusit se dosáhnout souladu kultury a přírody, aby byly tyto dvě evoluční linie kompatibilní, sourodé a navzájem se neničily. Dosáhnout této proměny lze podle Šmajse cestou tzv. biofilní transformace kultury, která spočívá jak ve změně myšlení lidí, tedy posilování jejich vztahu k přírodě na základě obecného vzdělání a bezprostředním kontaktu s ní, tak v nutnosti technické reorganizace jednotlivých složek kultury tak, aby jako celek nebyla vůči přírodě opozicí, ale aby s ní byla naopak v souladu.
Na druhé straně se můžeme setkat s názorem, který rádi razí někteří technokraté, že lze garantovat udržitelnost čistě technologicky bez zbytečného filosofování a náhlých změn. Tento přístup však považujeme za nekritický a nebezpečný, neboť umožňuje člověku jednat bez ohledu na následky a hlavně zcela opomíjí neudržitelnost současné kulturní strategie.
Proto je potřeba dospět k založení takové etiky, která bude antagonismus kultury a přírody brát v úvahu, resp. uvědomovat si jeho význam a případné následky. Etika v tomto smyslu si klade za cíl připravit teoretickou půdu pro to, aby bylo možné zabránit devastaci jediného možného prostředí, ve kterém může člověk důstojně žít. Nikdo nepochybuje o tom, že je-li ohrožena příroda, je ohrožena i samotná lidská kultura. Pro její záchranu je tedy nutné vykročit ze zajetí představy, že se příroda stává hodnotově neutrální a nezaslouží si náš respekt. Tradiční etika je totiž silně antropocentrická[5] a projevuje se tím, že má vůči Zemi doslova predátorské sklony, neboť hledí pouze na zájem člověka, aniž by bylo zohledněno mimolidské živé okolí.
Vzdát se tradiční etiky a zastávat etiku environmentální však nutně neznamená opustit liberální pozici. Naopak v našem případě je snaha rozšířit právo i morálku na klíčové přírodní formy. Tento přístup nazvěme ekoliberalismem. Tradiční liberální princip zní: „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Tento princip je z podstaty naší práce nutné rozšířit na celé biotické společenství. Mohl by znít následně: Člověk je oprávněn dělat vše, pokud nenarušuje stabilitu celku. Vznik právního státu totiž předpokládá naší přirozenou touhu žít. Z této touhy jsou odvozena základní lidská práva a jejich nezcizitelnost. Své zájmy můžeme realizovat pouze tak, abychom nezasahovali do základních práv a svobody druhého. Dobrovolně se tedy podřizujeme právu, protože je to z hlediska jednotlivce bezpečnější a z hlediska společenského vývoje perspektivnější. Jsme toho názoru, že nyní se navíc stává výhodné respektovat klíčové přírodní formy jako předpoklad k pokračování „vpravdě lidského života na Zemi.“[6] Možnost realizace vlastních zájmů v liberálním smyslu zůstává, stejně jako základní práva a svobody, které mohou sahat maximálně tam, kde začínají práva a svobody druhého. V ekoliberálním pojetí se tím druhým vedle lidí stává i Země.[7] Kde začíná svoboda Země? Tam, kde jsou výrazným způsobem narušeny a ohroženy její životodárné funkce. Jestliže nám udržitelný způsob života zajistí vyhnout se potenciální ekologické katastrofě, pak se rozhodně nejedná o omezení svobody jednotlivce, ale naopak o její rozšíření.
Etika soužití
Nyní se pokusíme přesněji popsat, co máme na mysli, mluvíme-li o ekologické etice. Nelze zde opominout návaznost na Alda Leopolda a jeho etiku Země[8] a také koncept etiky úcty k životu[9] Alberta Schweitzera. Leopold zakládá environmentální morálku na vědeckém poznání o fungování ekosystémů, zatímco Schweitzer staví svůj vztah k přírodě na základě úcty a respektu ke všemu živému.
Spolu s Leopoldem můžeme říci, že lepšího poznání morálního světa dosáhneme tím, když navýšíme své znalosti přírodní. Čím více budeme vědět o fungování přírody, tím více budeme schopni ocenit její funkci. Díky přírodovědnému poznání např. víme, že nejvyšší hodnotou je biotický celek, ekosystém, příroda. Leopold píše: „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná.“[10] Podle Leopolda je nutné představu o biotickém celku jako nejvyšší hodnoty prosadit ve společnosti.
Vědecké poznání tedy potřebujeme, abychom co nejlépe porozuměli „chování“ přírody a abychom uspokojili své základní potřeby. Zdá se však, že jsme ale zaslepeni vědou ztratili úctu k Zemi, tolik typickou pro lidstvo před osvícenstvím. Člověk je bytostně svázaný se Zemí. Z tohoto prostého předpokladu vychází etika vztahu člověka k Zemi.
To, že stále setrváváme v paradigmatu tradiční etiky, vede k tomu, že jako lidstvo „parazitujeme“ na planetě, protože svou nekontrolovatelnou mocí ničíme základní předpoklady nezbytné pro zdravé prostředí. Tento predátorský způsob života vychází právě ze způsobu, kterým jako lidstvo přemýšlíme o našem vztahu k přírodě. Etika soužití respektuje Zemi jako subjekt a pokouší se o obrat v etice právě v tom smyslu, že chce na pomyslném žebříčku hodnot upřednostnit zájem Země před dílčím zájmem člověka. Jinými slovy, ukázat, že je nezbytné, aby byly tyto dva zájmy z hlediska člověka chápány jako totožné, sounáležité. Čím více si uvědomuji svoji závislost na zdravém prostředí Země, tím více jsem ochoten přizpůsobit své jednání tak, abych Zemi neškodil. I na základě tradiční osvícenské etiky je kladen důraz na to, abych si z druhého nedělal nástroj pro realizaci vlastních zájmů, nýbrž abych jednal s ohledem na obecný zákon mravní. V případě nové etiky půjdu při realizaci vlastních zájmů jen tak daleko, abych nenarušoval podmínky k zachování přírodní rozmanitosti. Jinými slovy, aby žádný ekosystém, živočišný či rostlinný druh, nebyl nenávratně zničen jen kvůli mým partikulárním zájmům. Můj zájem tedy ani nemůže být v rozporu se zájmem Země, když vím, že ona je fundamentem mé vlastní existence.
Lidská žádostivost však na tento základní fakt zapomíná. Touha po věcech a tvrdý konkurenční boj nás často odvádí od odpovědného jednání vůči přírodě. S ohledem na globální ekologickou krizi je nezbytné podřídit se rozumnému jednání nikoliv proto, že je to morálně „vznešené“, ale proto, že je to nutné! Tato nutnost je přirozenou touhou k zachování vlastního života, neboli pudem sebezáchovy. Nabízí se zde jakýsi „hobbesovský“ způsob argumentace v tom smyslu, že je na základě rozumu výhodnější dobrovolně přijmout určitá regulační či restrukturalizační opatření, abychom si zajistili to nejzákladnější. Hobbes ustanovuje suveréna (právní stát), aby garantoval zachování života a dohlížel na dodržování smluv. Naše argumentace tkví v tom, že racionálně nahlédneme neudržitelnost současné situace a díky naší přirozené touze k životu a pudu sebezáchovy, přizpůsobíme své jednání tak, abychom nebyli hlavním důvodem vlastní destrukce. To je samo o sobě pragmatické a do jisté míry kontraktualistické. Je otázka, zda lze takovou etiku k přežití založit nějak vznešeněji, na požadavku univerzální úcty, jako je tomu třeba u Kanta. Ekologická etika však vzniká jako reakce na konkrétní situaci, tou je krize kultury. Motivem ekologické etiky je podobně jako u Hobbese při budování státu racionální postup založený především na strachu z budoucnosti, resp. ztráty možnosti vlastní seberealizace.
Potřebujeme tedy změnu paradigmatu v etice? Pro lidstvo je nezbytné uznat Zemi jako posvátný subjekt s klíčovou funkcí pro nás samé. Znamená to však, že se vůči Zemi máme chovat submisivně? Nikoliv. Příroda se pro mě stává partnerem, kterého potřebuji dnes i zítra. Ona mi dává to, co od ní vyžaduji – život a prostor seberealizace. Za to jí musím na oplátku poskytnout ochranu, prostor, čistotu. Domnívám se, že tímto způsobem lze spojit ekologii s liberalismem. Etika už nikdy nesmí být jen mezilidskou záležitostí. Naší morální povinností je rozšířit etiku o subjekt přírody. Nutnost pečovat o ni se stává novým kategorickým imperativem! Na závěr si neodpustím jedno analogické přirovnání, aby bylo jasnější, proč prokazovat přírodě úctu. Země je pro každého z nás druhou Matkou, kterou máme všichni společnou včetně několika generací, které přijdou po nás. Tím se už nyní stává budoucnost předmětem důležitosti a odpovědnosti pro nás, kteří ji neprožijeme, nicméně ji ovlivňujeme. Odkazujeme svým dětem stejnou Matku, jaká byla nás všech. Matka tvoří nás všechny, my tvoříme ji. A to způsobem, jak s ní zacházíme, jak jí odpovídáme, obděláváme a staráme se o ni. Jednotlivé generace potomků této Matky umírají a rodí se nové, ona však žije dál, je něco, co stojí nad námi lidmi, jakási nadosobní autorita. Poslední tři generace jí daly ale pořádně zabrat, jistě by si zasloužila trochu odpočinku! Země bude zřejmě i nadále plnit svojí roli, ale její efektivita bude nízká a přestane nám přinášet tu životodárnou jistotu, pokud bude nadále přetěžována. Ona nám zaručuje prostředí, ve kterém se můžeme realizovat – hledat dobro, spokojenost. Bez ní nemůžeme ani žít, takže je naprosto iracionální se jí vzpírat a drancovat jí jen kvůli tomu, že jsme krátkozrací, že chceme neustále víc!
Seznam literatury
Hobbes, T., Leviathan, Praha 2009.
Jonas, H., Princip odpovědnosti, Praha 1997.
Leopold, A, Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky, Tulčík 1999.
Naess, A., Ekologie, pospolitost a životní styl, Tulčík 1996.
Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, Brno 2012.
Šmajs, J., Fenomén technika, Brno 2016.
Šmajs, J., Filosofie – Obrat k Zemi, Praha 2008.
Šmajs, J., Ústava Země. Filosofický koncept, Banská Bystrica 2015.
Šmajs, J., Binka, B., Rolný, I., Etika, ekonomika, příroda, Praha 2012.
Schweitzer, A., Nauka úcty k životu, Praha 1974.
Poznámky
[1] Na problém tradiční etiky a její nekompatibility s moderním prostředím upozornil jako jeden z prvních myslitelů už v 2. pol. 20. stol. Hans Jonas.
[2] H. Jonas, Princip odpovědnosti, Praha 1997, str. 19.
[3] O filosofické podstatě konfliktu kultury a přírody podrobně pojednává kniha Josefa Šmajse, Filosofie – Obrat k Zemi, Praha 2008. Dále: Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, Brno 2012. Nejnovější publikace: Šmajs, J., Fenomén technika, Brno 2016.
[4] Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, Brno 2012, str. 226.
[5] Bryan Norton si položil otázku, zda je pro environmentální etiku nutné odmítnout antropocentrismus. Přichází s tím, že každá environmentální etika je ze své podstaty antropocentrická, neboť je utvářena a hodnocena z pozice člověka. Ovšem je třeba rozlišovat mezi silným a slabým antropocentrismem. První pojímá přírodu pouze jako sklad materiálů, který je vhodný využít pro člověka příjemných věcí. Naopak v rámci slabého antropocentrismu mohou tedy environmentální etikové vytvořit pohled na svět zdůrazňující blízký vztah člověka a jiných organismů a pokoušet se přijít s ideálem lidského chování, aby bylo co nejvíce v souladu s přírodou. Srv. Šmajs, J., Binka, B., Rolný, I., Etika, ekonomika, příroda, Praha 2012, str. 104-106.
[6] H. Jonas, Princip odpovědnosti, Praha 1997, str. 35.
[7] Právní subjektivitou Země se speciálně zabývá Josef Šmajs zde: Šmajs, J., Ústava Země. Filosofický koncept, Banská Bystrica 2015. Dále text Deklarace závislosti. In: Šmajs, J., Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, Brno 2012, str. 228-232.
[8] Leopold, A., Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky, Tulčík 1999.
[9] Schweitzer, A., Nauka úcty k životu, Praha 1974.
[10] Leopold, A, Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky, Tulčík 1999, str. 254.
ergot 